Boj skončil. Žoldáci padli všichni a skřetů zbyla polovina. Těla lidí pohřbili do jednoho mělkého hrobu a skřety odnesli, aby byli spáleni podle staré tradice.
Vedli ho stínem lesa, až se větve rozestoupily a odhalily smaragdovou louku. Mar´Gash vstoupil do skryté vesnice. Uprostřed velkého kruhu stanů leželo ohniště. Během dne byla vesnice tichá, ale když se objevili vítězní bojovníci, ze stanů se vyrojily desítky postav skřetů. A najednou se všechno zastavilo. Všechny oči se upíraly na něj a on některé z nich poznal. Všechny však zestárly tíhou věků. Byl tam i Khaas, Mar´Gashův odvěký soupeř ve všem od soubojů až po závody v běhu. Khaas byl vypočítavý a lstivý, ústa měl vždy ostrá stejně jako meč a Mar´Gash ho nenáviděl za jeho vychloubačnost. Před tím na bojišti si ho nevšiml a teď viděl proč. Khaas měl na hlavě náčelnickou čelenku ze zlata, ozdobenou jediným velkým rubínem. To znamenalo, že je nejsilnějším z kmene a jen stařešina má právo mu vzdorovat.
Ani se neobtěžoval bojovat. Nezměnil se.Vlk se postavil před něj a čekal, co bude dál.
„Usaďme se kolem ohně!“ zavelel Khaas a vrhl přitom nevlídný pohled na nově příchozího. Sezení u ohně značilo nějakou poradu, z čehož se Mar´Gash při pohledu na svého starého známého příliš neradoval. Kmenová rada zasedla kolem zmítajících se plamenů. Khaas přešel rovnou k jádru problému. „Mar´Gashi! Přišel jsi do naší vesnice s bandou lidí a chtěl ji zničit!“
„Ne!“ vykřikl válečník. Tohle nebyla porada, to byl soud! „Když jsem zjistil, na koho táhneme, chtěl jsem tomu zabránit.“
„Ale nezabránil. Dovedl jsi je sem a zavinil smrt našich druhů. Osm jich padlo kvůli tobě! Za to je jediný trest. Smrt!“
„Smrt? Jestli voláš po mé smrti, musíš mě zabít v rovném souboji.“ Mezi zúčastněnými to zašumělo. Vyzvat náčelníka znamenalo buď zemřít, nebo ho nahradit. Mar´Gash tohle věděl. Ne, že by toužil po moci, jen hledal nějaké východisko z téhle situace. Khaas mohl teoreticky odmítnout, protože Mar´Gash měl být podroben trestu, takže neměl právo na souboj. I kdyby však odmítl, Vlk by zpochybnil jeho odvahu a nakonec by stejně dostal, co chtěl.
Náčelník vstal, všichni kromě Irwïho taky vyskočili. „Nechť bohové rozhodnou! Utkáme se, až slunce zapálí hřebeny hor na západě.“ S tím se otočil a odešel. Jakmile souboj přijal, nedalo se to vrátit zpět, jeden z nich musel zemřít. To byly zákony, které se dodržovaly, ne jako ty výmysly lidí.
 
Všichni se rozešli a Mar´Gash si přisednul ke stařešinovi. Hleděli do ohně a tiše přemítali. Kdysi bývali s Khaasem stejně dobří, ale Vlk žil už dlouho na křídlech smrti. Stal se vraždícím strojem, věřil, že zvítězí.
„Jak dlouho je náčelníkem?“ přerušil nečekanou otázkou dlouhé ticho.
„Šest let,“ odpověděl Irwï. „Když padl Ralgas, bojovali s Gravinem o vůdcovství.“
„S Gravinem?!“ trhnul sebou Vlk. To byl přece jeho nejlepší přítel! V srdci mu vyšlehl plamen, který spálil vše ostatní na popel zloby. Všechny myšlenky byly pryč a jejich místo zaplnil jen vztek a zuřivá touha po krvi. Černé krvi z žil toho psa!
„Od doby, co ho Khaas zabil, se ještě nikdo neodvážil s náčelníkem bojovat.“
„Bude litovat, bude trpět!“ Ani se na Irwïho nepodíval a odešel. Prošel mezi kuželovitými stany a zastavil se až někde v lese. Už mnoho let ho nic tak nevytočilo. Ulomil suchou větev a třískl s ní o kmen. Rozletěla se všude kolem.
 
*
 
Když je z moře vytlačilo královské loďstvo, odešel kmen na západ, ale i tady je lidé vyháněli a vedli s nimi nekonečné boje. Stále je vytlačovali dál na sever, do pustiny. Mar´Gash se vydal do srdce lidské říše, aby s nimi bojoval zevnitř. Všechno zanechal na severu. Vzpomínky, minulost, přátele i protivníky. Sebe. A teď byl zpět, ale všechno bylo jinak než dřív.
 
*
 
Přistihl se, jak skřípe zuby. Potlačil výkřik a praštil do nejbližšího stromu, až z něj opadalo rudé listí. Celý den se bezúčelně poflakoval a pozoroval dění kolem. Kolem poledne dostavěli přeživší muži hranici a nahoru položili těla osmi padlých. Pak přitančil šaman oděný ve vlčím rouše a za rytmického poskakování a vyluzování nejrůznějších zvuků prováděl tradiční rituál, při kterém se kmen loučil s mrtvými. Něco si nesrozumitelně mumlal a přitom pokropil mrtvé očistnou vodou. Potom vzal pochodeň a hranici zapálil. Několik skřetích žen brečelo pro své muže. Mar´Gash na chvíli pocítil vinu, ale zahnal ji vztekem namířeným proti Khaasovi. Radši.
Oheň se rozhořel a šaman započal Píseň mrtvých. Postupně se přidávali ostatní, až nakonec zpívali všichni shromáždění. Mar´Gash ne. Než se otočil a odešel stranou, ještě zahlédl Khaase, jak zpívá na rozloučenou padlým bojovníkům. V jeho očích nebyl smutek, byly prázdné, jakoby myšlenkami létal někde pryč. Že by strach? Ne, Khaas neměl strach.
Vzduchem plula Píseň mrtvých, rozloučení s padlými. Bez bubnů, bez fléten.
 
An klavris gravinë
gu dechra Nechrantë
kram tes quol sivilë
vostë.
 
Gu plahis smalgatä
vë iecte quolatä.
Vi nosfï magratä
vatä.
 
 Čas běžel a den se naklonil ke konci, Mar´Gash seděl u ohniště a pomalu brousil ostří svých čepelí. Ocel kvílela, když na ni hrál brusný kámen. Tato smrtící symfonie brzy přilákala množství zvědavých očí. Mar´Gash si jich nevšímal, protože ho obepínala temná stěna nenávisti, a s ledovým klidem (samozřejmě jen navenek) dokončil svou přípravu.
Zrovna ve chvíli, kdy už byl spokojen, vyšel ze svého stanu Khaas. Měl na sobě kroužkovou košili, která se v  paprscích slunce barvila rudě jako krev. Na hlavě měl jen čelenku, která prozrazovala jeho postavení. Jistým krokem prošel kolem davu přihlížejících, a aniž by věnoval svému soupeři jediný pohled, pokračoval dál. Zastavil se až na volném prostranství, kde rostla nízká tráva. V levé ruce měl štít a v pravé držel zbraň, s jakou se Mar´Gash dosud nesetkal. Byla to dvojsečná šavle, která se dala držet i v obou rukách. Mezi dvěmi stříbřitými čepelemi se blýskala rukojeť posázená drahokamy. Mar´Gash se postavil a odložil plášť, vyšel svému soupeři vstříc a zůstal stát asi tři metry od něj, ruce svěšené, v každé svíral jednu ze svých šavlí.
„A tohle jsi vzal kde?“
„Toto?“ ušklíbl se Khaas. „To mám od jednoho Ušatýho. Už to nepotřebuje.“
„Tfuj,“ odplivl si Vlk. Elfská zbraň? Toho bych se nedotkl, projelo mu hlavou. „Myslel jsem si to. Špinavá zbraň se hodí pro špinavce, jako jsi ty.“
„Ha! Špinavce?! To říká ten, kdo přivedl lidi, aby nás povraždili?“
„Už mám dost tvých jedovatých řečí! Ty ses ani nenamáhal s nimi bojovat,“ ukončil rozhovor Mar´Gash. Ihned zaujal obranné postavení, váhu přesunul na zadní nohu, snížil se, jednu čepel držel u obličeje a druhou před sebou. Nikdo se ani nehnul, jen vítr si pohrával s černými vlasy. Vlk cítil, jak mu až do konečků prstů proudí síla, vnímal každý sval svého těla.
Já jsem Smrt!
Rudá koule se dotkla obzoru. Oba zároveň vyrazili, od zbraní vylétly jiskry. Jeden kolem druhého se míhali tak, že připomínali pouhé večerní stíny, a proplétali se jako dva hadi, kteří se snaží uštknout navzájem. Oba jeli na doraz, oba byli naprosto soustředění a oba chtěli toho druhého zabít tak moc, jako nic jiného na světě.
„Jsou stejně dobří,“ špitl někdo. Ani jeden z nich však nevnímal nic, než smrtící píseň šavlí. Mar´Gash zahájil brutální sérii útoků a zatlačil Khaase o několik kroků zpět. Přihlížející se museli rozestoupit, aby jim některý z bojovníků nevykreslil krvavou čáru přes obličej. Mar´Gash zakončil útok dvojitým úderem s tak drtivou silou, že se soupeřův štít rozletěl na kousky. Khaas se stáhl otočkou a jako kouzlem se mu v levé ruce objevila šavle.
„Co to ksakru,“ zaklel Mar´Gash. Khaas využil jeho překvapení a zasypal ho ranami. Nakonec byl jeho útok zastaven a všechny šavle se střetly najednou. Bojovníci se chvíli přetlačovali. Mar´Gash tak získal chvíli k přemýšlení. S takovou zbraní se opravdu nesetkal. Khaas oboustrannou šavli rozpojil na dvě a teď byly síly přesně vyvážené. Vlk měl chuť plivnout tomu zmetkovi do obličeje, ale úplně mu vyschlo v ústech. Odtrhli se od sebe a těžce oddechovali.
Vlk zabloudil pohledem do davu. Při soubojích se skřeti většinou obávali smrti svých známých. Dnes však měli v očích touhu, ne strach. Pohledy měli tvrdé a nelítostné. Přáli si smrt. Ať už jednoho z nich, nebo obou. V duchu jim slíbil jedinou, Khaasovu.
Mar´Gash zíral na soupeře a čekal, co udělá. Ten mírně pozvednul ruce, něco se začalo dít. Kolem elfích čepelí se plazily zelené nitky světla, v očích mu jiskřilo. „Magie,“ vydechl Mar´Gash. V jeho hlase zaznělo překvapení a snad i náznak strachu. Nepřemýšlel, jen rychle vyrazil, musel ho zabít co nejrychleji. Zaútočil zdvojeným sekem na pravou ruku. Kdyby se Khaas nesoustředil na čarování, mohl by ustoupit a útok odrazit dvěmi čepelemi, místo toho se kryl jen jednou. Ozvala se rána, vyšlehlo zelené světlo, kousky zbraní dopadly na zem. Všechny tři byly totálně zničené. Khaas vykřikl, kouzlo se přerušilo, ale on stále svíral v levé ruce druhou šavli. Na to Mar´Gash kašlal, pustil se do něj rukama v okovaných rukavicích. Vrazil mu zprava, zleva, něco mu projelo břichem. Sundal ho hákem a pustil se do něj ještě zuřivěji. Klekl si na ležícího protivníka a přerazil mu ruku s šavlí, zasypal ho sprškou úderů do obličeje. Mar´Gash zaskučel, když se mu malá dýka zakousla do hrudi. Další ránou Khaasovi rozdrtil lebku, z obličeje nezbylo nic než černý flek.
 
Byl konec. Nevěděl, jestli má nějakou šanci přežít, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Žilami ještě proudila bojová zuřivost a slastná prázdnota otupila mysl. Snad byl i rád. Rád, že zbavil svět Khaase, osoby, kterou ze všech nejvíc nenáviděl.
„Hajzle!“ vydal ze sebe a zhroutil se do tmy…

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

One Response

Leave a Reply