Kostitřas utíkal, co to dalo. V duchu proklínal svou magickou hůl a doufal, že to vše je jen hodně nevydařený sen, ze kterého se zanedlouho probudí. Podle všeho se totiž ocitl dva tisíce (plus mínus pár set) let v minulosti, všude se měli potulovat nemrtví, nejbližší město bylo kdovíkde a v patách měl všechny trpaslíky a gobliny světa. (to, že tyto dva druhy byly nyní po goblino – trpasličí válce na pokraji vyhynutí není pro tuto chvíli důležité. „Všechny trpaslíky a gobliny světa“ zní totiž lépe (a dramatičtěji) než „několik naštvaných trpaslíků a pár vřeštících goblinů“) Kdyby měl dechu nazbyt, řekl by asi své holi něco nelichotivého. Takhle ji mohl jen sevřít v ruce a tiše si přát, aby ho přemístila do města.

 

„Za chvilku noc! Za chvilku noc!“

Pištělo několik goblinů za úprku. Trpaslíci teď trochu zpomalili.

„No jo.“

Řekl jeden.

„Neuteče daleko. Kdyby se uměl teleportovat, tak by to už udělal.“

A tak se celá skupina zastavila, aby si na noc odpočala. Nějaký goblin vytáhl z brašničky horoskopy a čekal, až vyjdou hvězdy. V duchu si už připravoval, jaká znamení by v nich mohl eventuelně vidět.

Střapatec si jako někteří ostatní, kteří neměli hlídku, lehl do trávy. Zakrátko usnul a ze spaní začal mumlat něco o nekromantech, korunách a (jak se slušelo na každého správného trpaslíka) zlatu.

 

Kostitřas zanedlouho zjistil, že je nejspíše setřásl. Samozřejmě si tím nebyl jistý, ale už sotva pletl nohama a tak, důvěřujíc svému instinktu, se vděčně schoval do křoví. Stmívalo se a tak se v keři schoulil do co nejmenšího klubíčka. Po tváři mu stekla obrovská slza. Maminka o něj musí mít hrozný strach. Navíc ještě nikdy nebyl přes noc sám a venku. Taky ještě nikdy nebyl někde, kde by to neznal a nikdy se ho nikdo nesnažil zabít. Počáteční nadšení z možnosti poznání světa mimo Pivopeče ochablo a Kostitřas se začal bát. Ten lezavý strach se vžíral až do morku jeho kostí.

 

Ráno se veškeré nekromantstvo začalo scházet na předem určeném místě. (Samozřejmě, každá ze dvou znepřátelených stran na jiném kopečku.) Ono určené místo byla velká louka ohraničená lesem, se dvěma výše zmíněnými kopečky na obou stranách. Sebou si každý z mágů vedl menší pluk zombíků. Kdysi byly bitvy nepřipravované, ale po rozsáhlých protestech civilistů, tímto způsobem válčení trpících, se nekromanti museli se svými boji přesunout do neobydlených oblastí. A protože v neobydlených oblastech logicky nikdo nebyl, tak aby nekromanti vůbec měli možnost jeden na druhého narazit a pobít se, bitva se vždy s dostatečným předstihem domluvila.

 

Mrakoběs procházel davem mužoživovačů. Všichni se před ním uctivě rozestupovali. Za ním o krok pozadu tiše cupitali Haldrë s Laivielem. Na rozdíl od ostatních, Haldrë byla oděna do lehkého brnění. Kdysi takhle chodívali oblečeni všichni, ale postupem času (a s přirůstáním počtu nemrtvých coby vojenské síly) se pro nekromanty stala válka souborem společenských událostí, při kterých bylo možno všem ostatním předvést, jaká se naučili nová kouzla a jak si kdo nechal vyzdobit roucho. Samozřejmě, než se všichni slezou, bude to ještě nějakou dobu trvat. Zvláště, když se čeká na vůdce ženoživníků, Ourka Senona.

 

Ourk Senon, drobný mladík s tmavě hnědými vlasy a roztomile mladičkým obličejem, tvrdě spal na židli uprostřed něčeho, co on sám nazýval pracoviště zabezpečené proti úrazu  (což sestávalo z několika správně po zemi rozestavěných polštářů. Geniální nápad. Nechal si to patentovat.) Kolem něj se mimo polštářů povalovalo několik tuctů knih v různě rozvinutých salátových stadiích. Jedna plavala v něčem, co byl na první pohled včerejší oběd. Na ten druhý mohl zkušenější pozorovatel zjistit, že je před před před před před včerejší. (A to mimo jiné také proto, že nedaleko bylo pět zachovalejších pokrmů) Ourk se zavrtěl na židli… A spadl přímo mezi polštáře. Jeho problém byl ten, že dosud nepochopil, že pracoviště zabezpečené proti úrazu funguje pouze tehdy, nemá-li na polštářích rozházené jiné předměty. Nyní si okoupal obličej v omáčce od špaget, smíchané s na sluníčku rozpuštěnou čokoládou. Pravděpodobně už víte, proč Ourk, druhý nejmocnější mág světa, neměl učedníka. On učedníka nepotřeboval. Potřeboval služku.

Zamumlal něco o „chuťovkách“ a jal se setřít si jeden z …dřívějších… obědů z tváře. Potom, jakoby si něco náhle uvědomil, vyskočil na nohy (a šlápl přitom do něčeho, co vypadalo jako kapusta) Musel si ovšem vzpomenout na důležitou věc, protože si tohoto drobného incidentu nevšiml.

„U všech bohů a sluneční bohyně zvlášť – DNESKA BOJUJU!“

 

Kostitřas se také ráno probudil. Neklidně se ošil a snažil se rozhýbat bolavá záda. Na klín si položil hůl a prstem přetřel znak na její spodní straně.

„Notak… dostaň mne odsud…“

 

Mrakoběs si otráveně kecl na jednu z předem připravených podušek a podmračeně sledoval, jak se obě armády nemrtvých, muži i ženy, šikují. Samozřejmě, že zase přijde pozdě.

„Víš Hladrë“

Oslovil Elfku.

„Bez Okurka to prostě není ono.“

 

„Ne! Ach! Spěchám! Spěcháááááááááááám!“

Hysterčin Ourk a pobíhal sem a tam po místnosti, snažíc se najít svou hůl. Ve spěchu si na sebe nahodil róbu a začal se přehrabovat v kupě čehosi, nevšímajíc si, že do oné kapusty šlápl ještě třikrát. Konečně zpod kupy nevypraných rób za poslední půlrok vytáhl notně upatlanou magickou pomůcku.

„No tady jsi…“

Zamumlal. Spěšně koukl na stroj na dobré počasí (což sestávalo v leké lahve, ve které byla rosnička a žebřík. V dutém skleněném víčku byla zalita zdechlá moucha. Žabička, vedená touhou po mušce, vždy lezla nahoru a když rosnička leze nahoru, znamená to, že bude hezky.) a vyběhl na chodbu, kde byly příhodnější magické proudy. Zadrmolil něco nesrozumitelného a v obláčku indigové mlhy zmizel.

 

Na místě už byli všichni, krom Ourka Senona, familiárně nazývaného Okurek. Dokonce už dorazilo i neutrální individuum, které si říkalo Elfis Precley. Elfis byl známý bard, který dostával od nekromantů dobře zaplaceno za to, že o každé bitvě složil píseň. Mezi čaroději se velké oblibě těšily zejména šlágry typu Mrtvola mlátí mrtvolu, bitva u špinavého potoka nebo viděl jsem svého dědečka statečně se bít. Mimo jiné také zpíval celou dobu během bitvy, čímž vždy navodil příjemnou, veselou náladu.(A několika elfím slečnám téměř přivodil psotník.) Mrakoběs šel Efise pozdravit. Stejně jako všichni ostatní, i on měl ušatého pěvce s nalepenými, falešnými kotletami rád. Když k němu došel, jeho hůl se otřásla a vydala zvuk, který ze všeho nejvíce připomínal pytel až po okraj naplněný kastanětami, padající ze schodů. Oči všech mužoživovačů se na něj upřely.

„To byl dobrý trik Mrako.“

Prohodil uznale jeden z kolegů. Mrakoběs se pokusil o samolibý úsměv a předstíral, že PRÁVĚ TOTO měl od začátku v plánu.

 

Konečně! Po mnoha prosbách, výhružkách. Nadávkách, ba i expresívních slovech sebou hůl několikrát škubla a Kostitřas se, doprovázen již známým nepříjemným pocitem, objevil sedící uprostřed uličky v nějakém městě. Kolem chodila spousta lidí a mnoho z nich o něj zakoplo.

„Pakáž nekromantská…“

Klel jeden.

„Na takové my, počestní, musíme platit daně..“

Vrčel jiný (a přitom obratně vytahoval někomu z kapsy měšec)

„Proboha to musíš sedět zrovna tady?“

Láteřila obtloustlá žena, která ho nechtíc nakopla. Kostitřas co nejrychleji vstal ze země, aby předešel dalším kopancům. Potřeboval se někoho zeptat, kde to vlastně je. (A kde je tady ta knihovna, protože si náhle vzpomněl, že se mu vlastně chtělo na záchod.) Taky by nebylo od věci, dostat se na hřbitov, třeba by přišel na to, jak se telekonfrontovat zase domů, do své doby.

Kolem prošel někdo oblečený v kněžském rouchu. Vydal se tedy za ním, ignorujíc fakt, že onen kněz si na vodítku vedl pohuble vyhlížející dívku.

„Pane? Kde to jsem?“

„Alvilosan, ulice Měsíčníhosvitu.“

„Aha, děkuji.“

Přikývl Kostitřas, vědom si faktu, že mu boží muž příliš nepomohl.

„A pane? Můžu se ještě na něco zeptat?“

„Zajisté synu.“

„Co se jí stalo?“

Ukázal prstem na dívku na vodítku.

„Napadl ji kočičí démon.“

„Kočičí démon?“

„Ano. Před deseti lety. Je posedlá…“

„To je pěkná blbost… démoni neexistují…“

Kněz zrudl vzteky a upřel na Kostitřase pohled tak plamenný, že se mladý nekromant začal rozhlížet po vědru vody, pro případ že by se musel hasit.

„TAK VÍŠ CO, NEKROMANTE? TAK SI JI VYLÉČ SÁM!“

Zařval, vrazil Kostitřasovi do ruky konec vodítka a ztratil se v davu dřív, než mohl čaroděj začít protestovat. V jedné ruce hůl, ve druhé slečnu, kterou vyfasoval, stál Kostitřas v ulici Měsíčníhosvitu jako solný sloup. Stál by takto ještě hodnou chvíli, nebýt faktu, že do něj někdo vrazil tak silně, že se málem opět svalil na zem.

„Hej.. au! Co to…?“

„Á promiňte, já spěchám… nějak jsem si nevšiml že.. víte.. no.. prostě promiňte.“

Začal se omlouvat mladík, který do něj vrazil. Byl neučesaný v ruce držel upatlanou hůl a róbu měl oblečenou naruby (a i naruby na ní měl fleky od… hmm… kdybychom měli popisovat od čeho všeho byly, strávili bychom zde hodiny a hodiny.) Na prsteníčku se mu skvěl masívní zlatý prsten.

„Jejda.“

Prohlásil mladík.

„Ty jsi od nás, nebo od opozice?“

Zeptal se s úsměvem a nepřítomně odloupával ze své hůlky zaschlou krustu špíny.

„Éé?“

„No.. Jaký máš prsten?“

Kostitřas zašátral v kapse a vytáhl zlatý kroužek.

„No výborně! POJĎ SPĚCHÁME!“

Zvolal mladý čaroděj, chytil ho za plášť a táhl ho pryč.

„No tak pojď..“

Zamumlal Kostitřas směrem k dívce na druhém konci vodítka. Ta pokrčila rameny a rozešla se za ním.

„Jen tak mimochodem, já jsem Kostitřas.“

Řekl, klusajíc tomu druhému po boku.

„Ourk Senon, zvaný též Okurek. Těší mě.“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply