A král trpaslíků tedy Kostitřasovi vyprávěl zvláštní příběh.

„Asi před sto lety se objevil kdosi, kdo dokázal komunikovat s mrtvými. Zjistil, že mrtvola jde oživit, nebo tak něco. Samozřejmě o tom hned začal psát knihy. To vy lidi přece děláte. Píšete o všem možném.“

Kostitřas chtěl dodat, že on nic takového nedělá (samozřejmě by neřekl, že to neumí), ale nechtěl trpaslíky přerušovat (Ne, že by se mu někdy dostalo nějakého dvorního vychování, jen pohled na trpaslíkovy velké pěsti, které už dle jeho subjektivního názoru rozbily nespočet hub, ho umlčel)

„A tak tenhle – myslím, že se jmenoval Lesana – a – ano –pravděpodobně to byla dokonce ženská, nebo jeden z těch šašků, co se oblíkají do dámských šatů – a tak tahle Lesana položila základy nekromancie.“

Tak teď byl Kostitřas úplně mimo. Nekromancie byla přece stará přes dva tisíce let. Jak mohla ona (všem nekromantům notoricky známá) historická postava Lesana ještě před sto lety žít? Trpaslík ale pokračoval a nedal mu šanci se ptát.

„Kdyby si to své pochybné moderní umění nechala pro sebe, měli bychom tady teď tak o asi deset tisíc zombíků méně. Jenže on – no pradon – ona ne. Jo musela to být ženská, ony totiž stojí za všemi problémy tohoto rozsahu. A tak všude..a to opravdu všude – bylo to tehdá na každé zdi, říkala mi babička – vypsala nápisy typu přijmu vaše děti do učení! Lukrativní zaměstnání, pružná pracovní doba! A začala nabírat učedníky“

 

V Kostitřasovi to trhlo. Jeho chabá znalost historie stačila na to, aby si uvědomil kde (…no .. to ne to vlastně pořád netušil) a kdy je. (Což bylo to důležité) Podle všeho se měl nacházet dva tisíce let zpátky v minulosti v době zrodu nekromancie… nebo chvíli po ní. Potom, podle toho, co Kostitřas věděl, se mělo nekromantstvo rozdělit na dvě skupiny bojující proti sobě.

Tu zlou, která se rozhodla zavrhnout bohy a tu dobrou, správnou, věřící, která se zlými nekromanty bojovala. Nechal ale trpasličího krále, ať dopoví, co chtěl.

„A jak se všichni najednou začali učit čarovat, začali se mezi sebou hádat. A že se hádali o všem možném. Největší hádka ovšem vyvstala, kvůli oživování mrtvol…“

„Ale… MRTVOLY SE PŘECE OŽIVOT NEDAJÍ!“

Zapištěl nevěřícně Kostitřas. Oči všech se na něj upřely podobným stylem, jako byste se vy asi dívali na někoho, kdo, oblečen v krajkových kalhotkách růžové barvy, obalen husím peřím, spadl z višně a začal vám výrazně mužným hlasem tvrdit, že je labutí královna. Pod tímhle pohledem se Kostitřas cítil silně nesvůj.

„No… nebo možná… podotýkám MOŽNÁ dají…“

Pokrčil rameny a nevinně se usmál.

„Ono žila celá dob v kobce!“

Ukázal na Kostitřase jeden goblin prstem. Nebo goblinka. Kostitřas ještě nepřišel na to, zda se nějak odlišují. Ostatní goblini souhlasně potřásli hlavami, jako, že to chápou. Trpasličí král jen pokrčil rameny, jako že tohle není jeho věc.

„Pokud dovolíš, mladej, tak bych to dořek. Takže k tomu oživování mrtvol. Hele nedívej se na mě tak, já nevím, jak to děláte, ale pravdou je, že ty zdechliny tady chodí. PO celém okolí. Všude. Nekromanti se tedy začali dohadovat. Jedni, že oživovat se budou jen chlapi, ti druzí zase chtěli oživovat jen ženské. Já osobně teda nechápu, proč kvůli tomu musí vést válku. V tu dobu měla ale už jedna válka vypuknout. Obří, gigantická, masová válka trpaslíků proti goblénům. Už se mě neptej, o co měla být, prostě jsme si našli nějakou záminku. Chtěli jsme aby se ve všech kronikách psalo o největší válce v dějinách. Ale my s nimi nepočítali. Oni nás prostě trumfli…“

„To oni vás vyvraždili?“

„Ale kdéž – těm jsme úplně šumák, dokavaď jsme ještě živí. Jen mluvím o tom, že po nás teď neštěkne pes.“ Trpasličí král pokrčil rameny. Tvářil se u toho velice smutně. „Poznají se navzájem podle prstenů. Ženoživníci nosí zlaté, mužoživovači zase tříbrné.“Kostitřas se zaraženě podíval na svou pravou ruku. Na prsteníčku se skvěl zlatý kroužek, který dostal od otce k patnáctinám. Potom sklouzl pohledem na levou a prohlížel si stříbrný prstýnek, který dostal jednou od babičky. Oba si nepozorovaně stáhl z prstu a schoval do kapsy. (Což byl na tvora jeho bystrosti pozoruhodný čin.) Trpasličí král vesele založil ruce v bok.

„tak. Víš, když tě tady máme, pojíš s námi trošku gulášku?“

Ukázal ke kotlíku, kde plavalo… cosi. Kostitřas rozeznal krysí čenich, kuří nohu, jakousi oční bulvu a něco, co při troše představivosti připomínalo celý neoškrabaný brambor.

„Jo. Milerád.“

Pokrčil rameny. V pivopečích bylo něco podobného součástí menu místní restaurace. Říkalo se tomu překvapení strejdy pivopečáka.

„Mimochodem, jsem Střapatec, král trpaslíků z…“

Zarazil se uprostřed věty, protože bylo zvykem trpasličích králů při představování se dotknout své koruny.

„Nemám korunu! NEMÁM KORUNU!“

Zaječel nepříčetně.

„Ty malý nekromantský bastardek! Tys mi ji ukrad! Zatímco jsi dělal, že jsi ztratil paměť, nebo co! Na něj, hoši! Udělejte z něj…“

Dál už Kostitřas neposlouchal a veden pudem sebezáchovy se dal na zběsilý úprk.

 

Po kritickém neúspěchu své supertajné mise (byla natolik tajná, že i on raději hned zapomněl, co bylo jejím cílem, i když ji sám vymyslel) se Mrakoběs vrátil domů. Podle všeobecných představ by domovem nekromanta jistě mělo být něco na způsob kobky. Všude černé svíce, tma, černý nábytek, tma, možná i nějaké ty zrůdičky v láku, tma, kosti, tma, mrtvoly, tma, knihy vázané v lidské kůži a tma.

Podle Mrakoběse bylo doma tam, kde voněla jeho oblíbená ranní káva. Kostí, zrůd v láku, knih, černé barvy a hlavně tmy měl takříkajíc plné zuby. (Co se týče potvor v láku, těch měl jednou plné zuby i doslova, protože Haldrë z nich svého času uvařila polévku. Bohužel to poznal až ve chvíli, kdy ochutnal. Špatnou vlastností Haldrë totiž bylo,  že ať už uvařila cokoliv, vždy to mělo zápach a konzistenci totožnou s notně rozvařeným zelím.Do konce to zelí připomínalo i svou barvou. Vařila to tak dlouho, až už to i ten poslední, nejodhodlanější vitamín vzdal)

Jediné v čem udělal ústupek, byl nemrtvý jednorožec patřící jeho učednici. Pojmenovali ho Laiviel. Laiviel byl veskrze zvláštní tvor. Měl ostré, dlouhé zuby, rudé oči, čtyři tenké nožičky, zakončené rozeklanými kopyty, a když už mluvíme o rozeklanosti, nezapomeňme na jeho jazyk, který by mu mohla závidět kdejaká zmije. (Mrakoběs se obával, že Haldrë takovéhoto konečného efektu dosáhla pravidelným podáváním vlastnoručně uvařené stravy a proto občas kontroloval, jestli i jemu například nerostou z hlavy rohy.) Laiviel se zrovna rozvaloval na Mrakoběsově posteli a spokojeně chrápal.

„Mistře?“

Otočila se na nekromanta náhle Haldrë.

„Ano děvče?“

„Co je s vaší holí?“

„Ehm… „

Mrakoběs začal soustředěně pozorovat špičku své boty.

„Myslím, že… nedala by sis bonbon?“

„Ne.“

„Ale notak.. jsou prý zdravé.“

Mrakoběs nasadil profesionální úsměv, který podle psychologů přesvědčuje lidi ke koupím i zcela zbytečných věcí. (A to hlavně spotřebičů do kuchyně)

„Ne. Děkuji.“

Zastrčila sněhově bílé vlasy za ucho, otočila se a odcházela do svých pokojů ve sklepení.

Mrakoběs ztěžka dosedl do křesla.

„Jo… kdybych jen věděl, co s tím krámem je… no ale.. vyspíme se a zítra budeme bojovat jako rybičky…“ Při těchto slovech svou hůl láskyplně pohladil.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply