Černá krev 

 

Co by to bylo za příběh, kdyby nezačínal někde v hospodě? Mar´Gash do sebe nacvičeným pohybem hodil další džbánek. Ani je už nepočítal. Počty mu šly jedině, když se jednalo o peníze nebo hlavy nepřátel. Rozhlídl se kolem. U jednoho stolu se bavilo pár štamgastů, ostatní ožralové už zařezávali mezi prázdnými flaškami. Hospodský si broukal za barem. A náš hrdina? Ten seděl v nejtemnějším koutu místnosti. Mar´Gash nebyl z těch lidí, co… No on vlastně vůbec nebyl z rodu lidí. Pod černou kápí se leskly oči zabijáka. Svou tvář vždycky skrýval. A věděl proč- dalo by se říct, že lidem lezl krkem. Vlastně ne, myslím, že jsem se vyjádřil dost nejasně: jeho čepele jim lezly krkem (a to doslova).
Hodiny na zdi odbily půlnoc. Je čas odejít, pomyslel si. Zvednul se od stolu, hodil hospodskému váček s pár drobnými a nejistým krokem se vydal ven. Svět se trochu houpal. Jako vždycky. Když Mar´Gash rozrazil dveře, šlehnul mu do tváře studený podzimní vítr. To bylo jako nečekané probuzení. A tak příjemné.
Přitáhl si kápi do obličeje a zachumlal se do pláště, pod kterým se schovávaly dvě zahnuté šavle. Vyrazil. Krájel krok za krokem černou tmou města. Místy se houpaly lucerny, ale boj s temnotou se jim moc nedařil. To Mar´Gashovi nevadilo. Nebál se nebezpečí vystupujících ze tmy. To on byl tím nebezpečím. Jeho se měli bát. A navíc, jeho oči prořízly tmu stejně dobře, jako jeho čepel projela střevy lidí. Tohle byl jeho čas.
Zkrátil si cestu spletí temných uliček, zahnul doleva a na další křižovatce doprava. Ocitl se na hlavní cestě. Po dalších pěti minutách chůze se dostal do jižní čtvrti, napěchované honosnými obydlími boháčů. Zastavil se. Ten dům byl ještě větší než ostatní kolem. Nahoře se svítilo. Celá rezidence byla obehnaná vysokým živým plotem. Mar´Gash se připlížil k zadnímu vchodu tiše jako kočka. Věděl, že za předními dveřmi sedí stráže. To vzadu sice taky, ale tam hlídali zvenčí. Nakoukl skrz listí a větvičky. Opravdu. Houpala se nad nimi lucerna a odrážela světlo od jejich naleštěných zbrojí. Už to dělal stokrát, takže nemusel dlouho přemýšlet. Jeho tělo se vystřelilo jako napnutá pružina. Strážní bleskově vyskočili na nohy, ale ocel se hladově zaryla do masa dřív, než stihli tasit. Zahleděl se na svoje zbraně. Celé potřísněné krví se leskly ve slabém světle. „Já jsem vaše smrt,“ zašeptal.
Odemkl klíčem jednoho ze strážných tak tiše, jak to jen šlo. Vplížil se do stínu chodby a uslyšel dvojí spokojené chrápání. Za předními dveřmi dřímali hlídači. Neměl důvod je budit. Jeho cíl byl v pracovně, a tak se vydal po schodech nahoru. Nevrznul ani jeden. Mar´Gash sáhl pod plášť. Prudce otevřel dveře a vzduchem prosvištěla dýka. Muž na druhé straně místnosti ze sebe vydal poslední zachroptění, udeřil hlavou o psací stůl a sesul se k zemi. „Sbohem, vévodo. Bylo mně potěšením,“ poznamenal. Pak si vzal zpět svou dýku, očistil ji o nelidsky drahý oděv z nějaké jemné látky a vyskočil oknem do tmy. Rychlá profesionální práce.
Byla to jen fuška jako všechny ostatní. Nechával si platit za zabíjení lidí. A platili mu lidé. Vrah, žoldák. Byl to jeho život – brát životy. Dělal to, protože je nenáviděl. A nenáviděl je, protože oni nenáviděli jeho.
 
*
 
Zapadl do jiné hospody, aby nevzbudil podezření. Dal si jedno silné trpasličí pivo a odplazil se do postele.
Pozdě ráno, když sešel dolů, si k němu přisednul zákazník. Vždycky ho našli. Bylo mu jedno jak, hlavně, že nebyli od královské gardy. „Vy jste prý žoldák. Ten nejlepší.“
„To je možný, jde o to, proč se ptáte.“
„Měl bych pro vás práci. Pokud tedy máte zájem o takových… dejme tomu tisíc zlatých.“
Mar´Gash pochybovačně povytáhl to, co hrdě nazýval obočím. „To je dost peněz. Co bych měl udělat?“ Za takovou sumu si mohl koupit, cokoliv by se mu zachtělo, nebo by z toho mohl vyžít na pěkně dlouho. Snažil se zachovat chladnou hlavu. Něco na tom smrdělo. Podíval se tomu chlápkovi do jeho zelených, lstivých očí. Kostnatá tvář, upravené vlasy. Na sobě měl modrý, dobře střižený kabát. Možná šlechtic.
„Jde o jednu skřetí vesnici. Ta proklatá chátra si postavila sídliště přímo v lesích lorda Felreka. A ten takovou opovážlivost nehodlá trpět.“ Při zmínce o skřetech Mar´Gashe zamrazilo. „Potřebujeme ji odstranit. Je to asi šedesát mil severozápadně. Chci, abyste si našel pár chlápků a zničil ji. Jejich náčelník, nebo co to mají, musí zemřít. Je to jasné?“ Zamyšleně kývnul. Muž se snažil zachytit rysy Mar´Gashova obličeje. V hospodě ale bylo přítmí a navíc se mu zdálo, jakoby tu tvář halil nějaký oblak tmy. Takový zvláštní stín. Opravdu zvláštní. „Tady máte zálohu. Druhou půlku dostanete potom.“
„A co ti ostatní?“
„Jací? Aha, už vím, s těmi se nějak podělíte,“ řekl šlechtic jízlivě.
„Pět set teď, tisíc potom. Berte, nebo běžte jinam. Nemakám zadarmo,“ Věděl, že neodmítne. Odpovědí mu byl jen nevrlý pohled.
„Za týden tady.“ Ani se nepokusil smlouvat.
„Nashle.“
Na stůl těžce dopadl měšec plný zlata.
 
*
 
Dlouho přemýšlel, to u něj nebylo obvyklé. Vůbec se mu ten úkol nelíbil, nejradši by vzal těch pět set a zmizel odsud. Ale vidina dalšího tisíce kulatých lesklých plíšků ho nutila neudělat to. Pravda, něco by musel dát chlapům, který najme. A taky by tu práci musel udělat a to se mu ani zdaleka nechtělo. Řekl si, že případně pláchne později. Prozatím se tedy bude držet plánu. Večer sehnal pár zabijáků a ráno se vydali na cestu. Byli to sice drsní hoši, ale ne tak, jako on. Každému slíbil pěknou sumičku. Nepočítal, že by jich musel vyplácet moc. Vlastně si celou tou akcí nebyl vůbec jistý. Jeli a jeli, a Mar´Gash nepřítomně zíral před sebe. Přitom se mu míhaly před očima obrazy z minulosti. Snažil se je zahnat vidinou kopy peněz. Celkem úspěšně.
Druhý den projížděli panstvím lorda Felreka. Byl to největší pracháč v okolí. Všude měl pořádek a černou krev nejspíš v blízkosti svých poddaných netrpěl. Když se na chvíli Mar´Gash odprostil od přemýšlení, zjistil, že se dva z jeho žoldáků baví o tom, jak nejlíp useknout hlavu skřetovi. „Ne, s otočkou to vypadá líp!“ Chlapi si zpříjemňovali cestu lahví pálenky a ta už byla skoro prázdná.
„A já se budu smát, až uděláš tu svou otočku a pleskneš sebou o zem,“ zachechtal se ten druhý.
„Nejsem ty, abych sebou hned plácnul. Ty vypatlanej pupkáči!“ vyjel na něj první, už měl dost upito.
„Ty…!“ zavrčel žoldák a od pasu vytahoval dýku. „…jeden zas…“ zbytek už nedořekl.
Jeho hlava padla k zemi. Všichni sebou trhli. Mar´Gash jen zasunul čepel zpátky za opasek.
„Takhle se to dělá.“ zkonstatoval. Na chvíli zavládlo mrtvolné ticho. Doslova. První se odvážil promluvit nejhrozivější z nich. Byl o hlavu větší než Mar´Gash a kosti měl obalené svaly z oceli.
„Takový zbraně používají piráti na východě,“ nadhodil a popohnal koně k vůdci tlupy.
„Já jsem pirát.“
„Máš zvláštní jméno,“ zajímal se zabiják, snažíc se nahlédnout pod jeho kápi, zjistit, co se pod ní skrývá.
„Mar´Gash znamená Mořský Vlk. Narodil jsem se na lodi při noční bouři.“
„Mě říkají Hrom. Podle mý rány. Však uvidíš, jak umí burácet moje kladivo!“ zazubil se svalovec a podal Mar´Gashovi ruku. Ten ji pevně stiskl. Pak se podíval doprava a zjistil, že vedle něj pořád sedí „bezhlavý jezdec“. Ohlídnul se. Pár set metrů za nimi jela po cestě hlídka královské gardy.
„Do pekel! Stráže,“ zaklel Mar´Gash. Chvíli si rozmýšlel svoje možnosti. Otočit se a pobít stráže, nebo uhánět tryskem vpřed? Zakrýt stopy po svém činu už nemohl, důkaz ležel desítky metrů za nimi, takže nejlepší se zdálo zmizet. Kdyby zabil stráže, měli by v patách celou gardu. V duchu si nadal za svou nerozvážnost. „Práskněte do koní!“ zařval a rozjel se tryskem vpřed.
 
*
 
Večer se ve vesnici ptali po skřetech, ale nechtěli tam zůstat přes noc. Uniformám se občas těžko vysvětluje, jak se rozdělila ta nerozlučná dvojka – hlava a tělo. Zvláště, když přitom musíte skrývat svou vlastní tvář. A tak vjeli do lesa. Byla tma, ne však pro něj. Zatáhlo se a začalo pršet. Tím pádem byla dost temná noc, ale Mar´Gash viděl i tak. Pomalu projížděl mezi stromy a vdechoval čerstvý vzduch.
„Utábořme se!“ zavolal jeden z mužů vzadu.
„Jo. V noci a unavení nic nezmůžem,“ přihodil další.
Mar´Gash je přelétl pohledem. Tak trochu zapomněl, že s sebou má bandu neschopných lidí. „No jo, zastavíme na tamté mýtině,“ řekl a ukázal prstem před sebe.
Všichni pak zalezli do dek a sám vůdce si vzal hlídku. Jen seděl a se zavřenýma očima naslouchal. Přemítal, co udělat. Všechno bylo tak nejasné, tak zamlžené…
Ticho prořízlo zakřupání. Všechny smysly se zostřily a upnuly tím směrem. Něco tam bylo. Něco se blížilo tmou. A pak… to něco vyskočilo z křoví!
Ježek proběhl přes paseku a zmizel v lese. Mar´Gash si vděčně oddechl a vzhlédl k obloze. Mraky se v jednom místě protrhly a odhalily hvězdy. Byly jako kapičky tekutého stříbra roztroušené nekonečnou tmou. Majáky v moři prázdnoty. Ach, jak je to dávno, co se pod nimi plavil oceánem. „Co radíte, předkové?“ šeptnul.
Jak tak seděl a vzhlížel ke hvězdám, zachytil koutkem oka nepatrný pohyb. Teď už se mu to nezdálo, určitě ne! Někdo ho pozoroval a pak zmizel v lese. Snad to byla zvědavost, snad jiná síla, co ho táhlo za tím neznámým. Tiše se zvedl a následoval ten stín noční tmou, proplétal se mezi stromy a snažil se co nejméně čvachtat v loužích božských slz. Po chvíli se stromy rozestoupily a hvězdný svit odhalil siluetu, černou jako nejhlubší propast temného podsvětí v místech, kam odcházejí ti nejhorší z nejhorších. Černou tak, jak jen černá může být.
„Vítej,“ zachroptěla postava. Byl to muž a měl hlas hrubý jako štěrk. „Mar´Gashi. Cítil jsem tvou přítomnost už z dáli.“ Bojovník stál a zíral jako uhranutý. Co je to za přelud? Šálí ho snad smysly? „Máš můj amulet stínů, posloužil ti dobře?“
Mar´Gash si stáhl kápi a temný opar z jeho tváře zmizel. Mraky odhalily stříbrně zářící měsíc a ten zalil celé místo přílivem světla. Jeho oči se zaleskly, luna zjevila tu zjizvenou tvář. Tmavou, s nádechem zeleně. Vítr odvál vlasy z jeho špičatých uší. Kdo by to nepoznal? Skřet! Ohavný skřet. „Buď zdráv, Irwï!“ zabručel. „Nevěřil jsem v setkání.“
„Ale proč jsi přivedl ty lidi? Tuším tvůj úkol. I když bych ty roky na rukou nespočítal, některé věci se prostě nemohou změnit. Vzpomínám, že jsi odešel s touhou mstít se lidem, ne jim pomáhat proti nám. Tak jak se nyní rozhodneš?“ Neodpověděl. Stařešina se otočil a zmizel ve stínech.
Mar´Gash si teď připadal neuvěřitelně zahanbený. Jak se to mohlo stát?Tehdy přece opravdu odešel s úmyslem pomstít se. A mstil se. Proléval krev! Lidskou i svoji. Copak se tak změnil? Ne, to oni ho změnili, udělali si z něj stroj, nic víc, než svého poskoka a sluhu, který jim pomáhá uskutečnit jejich vlastní záměry. Zmizela snad jeho nenávist pod hromádkou zlata, smazaná věkem a pošlapaná jeho chamtivostí? Nechápal, jak je to možné, že chtěl pozvednout zbraň proti své rase ve prospěch lidí a za peníze, které by jim stejně vrátil v krčmách. Uvědomil si, že selhal. Neuspěl.
 
*
 
Když se Mar´Gash vrátil zpátky do tábora, všichni byli na nohou. „Chtěli jste spát, tak co je?“ zavrčel na ně.
„Bez hlídky se mi špatně spí,“ odpověděl někdo. Byl to Hrom, nejodvážnější ze všech.
„Byl jsem tam. Nemáme žádnou šanci. Je tam nejmíň padesát bojovníků. Radši se ráno otočíme a každej půjde svou cestou, jestli se nechcete nechat pobít do jednoho.“ Tato slova vyvolala nesouhlasné bručení. Hrom si ho nedůvěřivě prohlížel, nejspíš to neznělo úplně přesvědčivě.
„A co naše peníze? Co bude s tou odměnou, kterou jsi nám slíbil?!“ ozval se po chvíli.
„Chcete peníze? Tu máte!“ hodil na zem plný měšec, doufaje, že je uspokojí.
„Já přišel zabíjet a zabíjet budu,“ zvolal Hrom. „Ráno zbarvíme zem do černa skřetí krví! Kdo zůstane se mnou?“
„Já zůstanu,“ řekl někdo.
„Já taky.“
„I já.“ Nakonec jich zbylo jedenáct, i s Mar´Gashem. Nehodlal odejít, když tu měli umírat jeho druhové. Utekli jen tři chlapi, co si vážili života víc, než váčku mincí.
Tu noc už nikdo z nich nespal klidně. Probudil se v nich strach, a když ten nespí, nezabere ani nikdo jiný. Jakoby uběhly celé dlouhé roky, čas se nesnesitelně vlekl a proud myšlenek neslábl. Nakonec přece jen vyšlo slunce, rudé a studené. Vstali a potichu se kradli šerem, po lesní stezce kličkující mezi starými kmeny. Stromy i keře je sledovaly, ze všech stran se do nich vpíjely nesnesitelné pohledy. Les byl neklidný, plný obav z nadcházející bouře. V čele skupiny šel Hrom a vedl své věrné pevným krokem kupředu. Byli tak opatrní, že si ani nevšimli, jak se Mar´Gash odtrhnul od skupiny. On věděl, co se chystá a taky cítil, co musí udělat. Musí napravit svou chybu.
Dral se hustým podrostem kupředu a rychle získal náskok před žoldáky. Určitě tam budou, určitě chystají past na útočníky, říkal si Mar´Gash. Pátral po skřetech, kteří číhali někde u cesty. Za chvilku ucítil jejich pach. Tady jsou, pomyslel si, když spatřil prvního. Krčili se u cesty, dobře schovaní za stěnou z barevného listí. Zmizel mezi větvemi jako stín. Nevšimli si ho, sledovali prázdnou cestu a tváře měli svraštělé očekáváním. Ani ho nemohli ucítit, protože vítr vál Mar´Gashovým směrem. „Díky všem bohům, že alespoň dnes stojí štěstí při mě.“
Jeho bystré oko našlo jen pět skřetů, ale muselo jich být víc. Doufal, že jich je víc. A o dost víc! Byli unavení a trochu pohublí. Budou mít sice výhodu překvapení, ale boj to bude tvrdý. Proč jen neodmítl hned?
Po chvíli se ozvaly opatrné kroky a cinkání zbrojí. Hrom vedl celou desítku kupředu a zdálo se, že si ani nevšimli Mar´Gashova zmizení, nebo jim nijak zvlášť nevadilo.
A je to tady. Teď nadejde osudná chvíle. Teď se ukáže síla černé krve. Už jen pár metrů…
Zpoza stromů vylétly šípy. Dva zabijáci padli obličejem do trávy a další dva jen zaskučeli bolestí. Všichni se skrčili za štíty, ale další salva už nevylétla. Ze stínů vyběhlo asi patnáct válečníků. Zazpívaly meče. Skupinka se bránila útoku ze všech stran. Hrom se potýkal se dvěma skřety, jednoho srazil k zemi a na jeho místo se postavil další. Pak se na cestě objevil Irwï. Přihlížel probíhající bitvě. Hrom ho zpozoroval a oči mu zaplály. Rozdrtil lebku druhému skřetovi a třetího odhodil pryč. Běžel proti Irwïmu, už mu chyběl jen jeden krok k osudné ráně. Mar´Gash se tam objevil jako blesk na modré obloze a poslal Hroma tvrdým nárazem k zemi. Ten se vyšvihl na nohy a viděl, jak Mar´Gash odhodil svůj plášť.
„Skřet?!“
„Chtěl jsem vás zastavit…“
„Tak proč jsi nás zavedl do týhle léčky, ty slizkej hade?!“
Odpověď nedostal, jenom skřetovy šavle vylétly do vzduchu. Jejich rozhovor dále pokračoval pouze skrz skřípění oceli. Hrom hořel zuřivostí a Mar´Gash hbitě uhýbal jeho ranám. V obličeji se mu zračil ledový klid, jako vždycky, když bojoval. Vykryl další ránu a z otočky seknul, čepel se zaryla do štítu. Přikrčil se a nad hlavou mu prosvištělo kladivo. Zkřížil obě šavle, aby s námahou zastavil další ránu. Hrom ho odkopnul a Mar´Gash padl na záda. Jediným švihem těla vyskočil zpátky na nohy.
„Je čas to skončit,“ utrousil a vrhl se na svého soka. Zasypával ho ranami. Jedna, druhá, pak otočka a další rána. Potom máchl levou čepelí a Hrom už nestihl nastavit kladivo do rány. Ledová ocel ukojila svůj hlad a z krku vytryskla rudá tekutina. Bojovník se skácel k zemi.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

2 komentáře

  1. Filip Pivoňka

    Tu povídku si pamatuju. Tuším, že se jí tehdy vyčítalo hlavně nelogické chování postav a musím konstatovat, že u toho bohužel zůstalo. Když hlavní hrdina jen tak pro zábavu usekl hlavu tomu hrdlořezovi, ti ostatní reagovali nevěrohodně. A proč tu práci vůbec bral, když je sám skřet? Jestliže trpí nějaký vnitřními zmatky, které ho nutí k chaotickému a nelogickému jednání, měly by být čtenáři ukázány. Takhle děj povídky opravdu působí nelogicky.

Leave a Reply