„Nikolaj Kaminski u telefonu,“ potvrdil nevrle příjem právě probuzený Nikolaj. Do práce se mu nechtělo, a tak bylo každé zazvonění telefonu malým zklamáním. Novinařina ho po patnácti letech plných rutiny začínala poměrně štvát.

„Panská ulice, 1601,“ ozval se ze sluchátka zastřený ženský hlas.

„Kdo to u všech čertů…?“ nedokončil Nikolaj otázku a spojení se přerušilo. Vyndal si doutnající cigaretu z úst a pokusil se našpulením rtů a bodnutím jazyka vytvořit kouřová kolečka, marně. „Už ani kouřit mi dneska nejde. Sakra, nemůže mi zavolat někdo normální,“ rozčiloval se. Neměl však pro tento den žádný konkrétní plán, tudíž se rozhodl zpestřit si dnešní odpoledne menším výletem do města. Oblékl se do šatů, jež dávaly pojmu „ležérní elegance“ nový význam, a opustil svůj staromládenecký byt. Vydal se pěšky do cíle určeného anonymem.

Dorazil do Panské ulice. Hledal budovu s popisným číslem 1601, což se nakonec ukázalo jako ne zcela jednoduchý úkol. Byl to starý opuštěný činžovní dům skrytý za korunami vzrostlých kaštanů. Vchodové dveře naštěstí nikdo nezamkl a Nikolaj vešel bez potíží dovnitř. Když za sebou zavřel, všechny zvuky z venkovního ruchu velkoměsta rázem ustaly. Absolutním tichem zformovaná tísnivá atmosféra se navíc umocnila zápachem a špínou interiéru. Klasické doupě feťáků a jiných pochybných existencí. Tady se o to nikdo nestaral už hodně dlouho, pomyslel si Nikolaj. Po zběžném průzkumu zjistil, že většinu dveří někdo zabednil silnými prkny a pouze jedny dveře na konci chodby nejvyššího patra zůstaly otevřené.  

Nahlédl dovnitř. Byl to velký jednopokojový byt. V místnosti obklopené plesnivými zdmi ležela dvě ženská těla. První mrtvola seděla na židli. Měla seschlou kůži, zapadlé tváře a zčernalé oči, ale Nikolaj nedokázal určit příčinu smrti. U druhé úplně nahé ženy, která pomalu zahnívala v rohu vedle postele, byla příčina skonu zjevná. Tam, kde se obvykle nachází na hlavě obličej, se této ženě v kaši tvořené krví, mozkem a kousky kostí rochnili červi a kolem bzučely obrovské zelenkavě lesklé mouchy. Vražedný předmět, asi dvacet centimetrů vysoká kovová imitace Budhy polepená vlasy a zaschlou krví, se válel vedle zabité.

„Sakra, to abych zavolal polocii,“ oznámil cynicky a byl na sebe hrdý, jak chladnokrevně tuto brutální scénu snáší.

„Nikam volat nemusíte. Už se o tom ví,“ promluvil nově příchozí muž v policejní uniformě.

Nikolaj  předstíral rozrušení a vykřikl: „Ježiš, do hajzlu, to jsem se lekl!“

„No, jsem poručík Žejdl. Tady asi nemáte co dělat,“ řekl muž podezřele vstřícným tónem.

„Mám novinářskou legitimaci…“

„Vždyť to znáte. Počkejte si na prohlášení pro veřejnost,“ přerušil Nikolaje policista, prohlédl si průkaz, zapsal si nějaké údaje a vrátil mu ho. „Víte, že nevypadáte na čtyřicet?“ Žejdl využil informace získané z legitimace k střídmé lichotce.

„Když to říkáte.“ Nikolaj neměl zrovna rád zájem od mužů.

„Prosím, opusťte tento dům.“

„Jako bych tu nikdy nebyl,“ pronesl Nikolaj a spěchal ven.

Cestou zpátky domů přemýšlel o tom, co právě zažil. Doufal, že ho neznámá žena znovu kontaktuje a že nebude přinucen spoléhat se pouze na vyšetřovací schopnosti naší policie. Investigativní novinařina je dřina, pomyslel si.

Po deseti minutách procházkové chůze dlouhý chodník utla čtyřproudá silnice a Nikolaj se zastavil před světelným přechodem pro chodce. Čekání na zeleného panáčka trvalo nepřirozeně dlouho. V jeho dohledu se neblížilo žádné auto a užuž se odhodlal porušit dopravní předpisy a přejít vozovku.

„Počkejte na znamení. Kampak spěcháte?“

„Vlastně nikam nespěchám. Jen nechci přesunem z jednoho místa na druhé ztratit příliš mnoho času,“ odpověděl Nikolaj sympatické černovlasé dívce, která mohla teprve nedávno přestoupit práh dospělosti.

„A co že jdete takhle sám večer po městě?“ zeptala se.

„On by snad byl někdo, s kým bych mohl jít?“

„O jedné vím,“ usmála se. „Pojď za mnou.“ Nikolaj mile překvapen tím, jak se tento den vyvinul, následoval dívku do jejího blízkého bytu.

Když vklouzli do předsíně, Nikolaj se optal na to nejdůležitější: „Za kolik?“

„Uvidíš. Neboj, na zaplacení určitě mít budeš.“

„Takže něco na způsob sponzorského daru?“ pokračoval ve vyptávání už v ložnici.

„Možná. Nech se překvapit,“ vtipkovala přitažlivá prostituka. Pomalu svlékala své svršky a odhalila svou mladistvou postavu. Milovali se.

 

***

 

Brzy ráno slunce opatrně nakouklo přes obzor a vyslalo paprsky rozvlněných fotonů vstříc Nikolajově tváři. Otevřel oči.

„Au. Aú. Do háje, moje tělíčko,“ sténal a prohmatával si každou bolavou šlachu své muskulatury. „Tys mi teda dala.“ Pokusil se zvednout, ale končetiny vypověděly službu. Včerejší intimní styk s lepou prostitukou ho dokonale odrovnal. Ona se nemilovala, jak on předpokádal, jemně a dle jeho přání. Ona ho skoro zneužila. Vysávala jeho mužnou sílu a hnala se za dosažením nejednoho vyvrcholení. Ta vykonávala nejstarší povolání na světě s neobvyklou chutí. Musel uznat, že díky ní konečně poznal opravdovou fyzickou rozkoš. „Kde jsi?“ volal, když si uvědomil její nepřítomnost. Nic, žádná odpověď. Pomalu vstal a začal se protahovat jednoduchými stretchingovými cviky, aby byl schopen fungovat do konce dne. Rozcvička mu dodala energii. Na noční stolek položil nějakou bankovku s třemi nulami a oblékl si oprané džíny, hawajskou košili a několika lety intenzivního nošení prověřené sako. Odešel.

Na ulici si ve stánku rychlého občerstvení koupil lehkou nezdravou snídani a zamířil k domovu. Proplétal se uličkami Starého města. Tmavé bouřkové mraky již stihly zakrýt slunce, značně ztemnit atmosféru a hrozit deštěm. Hrozba se vyplnila, rozpršelo se a uličky se vylidnily.

Při vyhazování zamaštěného ubrousku si Nikolaj za sebou všiml pomalu jedoucího podivného starého auta stylizovaného do barev státní policie. Zastavilo. Skrz ztemnělá skla Nikolaj neviděl pořádně řidičův obličej, avšak bylo celkem jasné, že cílem jeho tužeb je právě on. Dlouze na sebe zírali. Psychický teror upřeného pohledu jako první nevydržel řidič a vystoupil. Oděn do směšného obleku napodobujícího střihem i barvou policejní uniformu s už méně směšnou loveckou puškou v ruce se rychlými kroky blížil k novináři. „Otočte se a dejte ruce za hlavu!“ rozkázal.

„Nic nebude, zmetku!“ odporoval Nikolaj. Obtloustlý falešný policista mu zamířil puškou do obličeje. „Dobrá, když tak hezky prosíš, budu ti po vůli.“

Dlaně agresora šmejdily po povrchu Nikolajova těla a něco hledaly. Možná zbraň. Naskočila mu husí kůže. Teprve teď si uvědomil ohrožení svého života. Šmátravé ruce náhle vklouzly Nikolajovi pod košili. Hladily ho a nebezpečně mířily k rozkroku.

„Hej, nech toho!“ vykřikl a otočil se. Před ním nestál tlouštík, ale prostitutka z včerejšího večera oblečená do padělané uniformy, jež na ní nevzhledně visela. Pomalu se svlékala a kapky deště ji dopadaly na nahá ramena a ňadra.

„Co to…,“ chtěl se zeptat, ale dívka mu položila ukazovák ke rtům a přitiskla se k němu.

„Ty víš, jak mi máš zaplatit,“ zašeptala.

„Ano vím.“

Políbila ho. Zavřel oči. Ústa se oddělila. Před ním nestála nahá kráska. Na zemi se teď válel falešný policista bizarně pokroucen. Všechny kosti v těle musel mít zlámané. Nikolaj si vzal zbraň mrtvého a nastoupil do jeho auta. Nastartoval. Při jízdě vůbec nepřemýšlel o řízení. Asi po deseti minutách zastavil před takovým tím klubem zbohatíků s ochrankou a otvíračem dveří v jedné osobě u vchodu s velikou markýzou. Nevěděl, proč přijel sem, pouze podvědomě platil účet za vášnivý večer. Zapálil si cigaretu a podařilo se mu vyfouknout dokonalé kolečko z kouře. S puškou místo pozvánky se rozhodl vyjednat si přístup do klubu.

„Bez kravaty a takto neupravenému vám nemůžu povolit, abyste šel dovnitř. Oholte se a učesejte, pak možná…“ Řeč vysokého zavalitého posluhy Nikolaj přerušil úderem pažby do tváře. Rána hromotlukem vůbec neotřásla. Pouze vyplivl tři stoličky. Chytil Nikolaje za sako a mrštil jím na chodník. Cigareta spadla do louže. Novinář na zemi ledabyle zamířil. Vyšel výstřel, jenž se ztratil v hluku bouřky. Neminul cíl. Otvírač dveří se křečovitě držel za nohu, čímž se pokoušel zastavit krvácení ze stehenní tepny. Nikolaj chtěl dostat do komory další náboj, avšak nedokázal přijít na princip přebíjecího mechanismu. Když hromotluk viděl, o co se jeho nepřítel snaží, vrhl se na něj krvácení nekrvácení. Stiskl Nikolajův krk a držel mu ruku svírající pušku. Zvedl ho. Přitlačil ho ke zdi. Nikolaj několikrát udeřil volnou rukou hromotluka do nosu, potom mu zaryl palec hluboko do oka. Kolohnát nestihl zavřít víčko, nehet mu natrhl sklovinu a z bulvy vytekl oční mok. Ani takové utrpení ho nedonutilo povolit sevření. Nikolaj se začal dusit. Ztráta hromotlukovy krve však byla značná a docházely mu síly. Novinář ho odstrčil kopnutím kolena, uvolnil se a praštil ho do velikého břicha. Kolohnát se bolestí předklonil. Úder pažbou shora do krku rozdrtil obratle a hromotluk se skácel na zem. Nikolaj vešel do klubu.

Čekalo ho velké překvapení. Místo okázalé recepce se ocitl v prázdné nevymalované chodbě. Napadlo ho, jestli není více takových doupat kamuflovaných za milionářské kluby. Nikdo normální do nich přeci nechodí. Obyčejní smrtelníci jenom zaslintají před možnostmi prostopášného života smetánky a jdou si dále po svých. Skvělé krytí.

Prošel dveřmi na konci chodby. Další chodba, tentokrát bílá a neuvěřitelně dlouhá. Po Nikolajově levici se nacházely kartotéky táhnoucí se celou chodbou. Daleko od novináře kráčely směrem k němu tři apatické postavy. Každý hluk se znásobil nekonečnou ozvěnou.

Nikolaj se jal prozkoumat obsah kartoték. Nahoře nad nimi byl nápis “1068“, metr vedle něj “1069“, “1070“ a tak to pokračovalo dál. Kartotéky tvořily sloupce z šesti šuplíků, dva sloupce (tedy dvanáct šuplíků) na jedno číslo. Rok a dvanáct měsíců. Otevřel jeden šuplík, pátý měsíc roku 1070. Uvnitř našel smlovy s měšťany, kupci, šlechtou či duchovními o alkoholu, drahých kovech, zbraních, koření a jiných. Jedna strana obchodních smluv nesla vždy stejně jméno. Stark. Prohledával spoustu šuplíků a nalezl pouze smlouvy se Starkem. Stark musel fungovat jako překupník a dodavatel nejrůznějšího zboží několik století a možná až dodnes.

Podle Nikolajova výpočtu měřila chodba 949 (2007-1068) metrů. Ležela před ním dlouhá cesta.

Po čtyřech minutách, u osmnáctého století, minul pomalu jdoucí trojici staromódně oděných mužů. Hleděli do země a na  Nikolaje vůbec nereagovali. Otočil se a díval se jim do zad.

„Hej!“ vykřikl. Nesnesitelná vichřice ozvěn běsnila asi dvacet vteřin. Tři muži se pozvolna zastavili a ohlédli. Zírali na Nikolaje prázdnýma očima. Novinář chvíli vyčkával, ale když se nic dalšího nedělo, pokračoval v cestě.

Už byl skoro na konci. Ocitl se u dvacátého století. Ve smlouvách k obchodním artiklům přibyly drogy. V druhé polovině 20. století tvořily kokain, heroin, LSD, pervitin, marihuana či extáze a jiné prostředky sebedestrukce většinu Starkových zájmů.

Narazil na další dveře, tentokrát s nápisem “Stark“. Dříve, než stihl vzít za kliku, ozval se za ním známý hlas: „Nikolaji!“ Ozvěna tisíckrát znásobila zvuk Nikolajova jména. Na druhém konci chodby stála ona. Nedokázal přesně určit, co se to kolem něho děje, protože ucítil neobvykle silný průvan, jenž neměl kudy proudit. Věděl, kdo to má na svědomí. Prostitutka ze včerejšího večera nebyla jen tak ledajaká dívka. Začínal mít pochybnosti, jestli vůbec pochází z tohoto světa. Vítr tvořil v chodbě menší hurykán. Šuplíky vypadly z kartoték a papíry se vznášely v řádících vírech. Tři muži nehnutě stáli, avšak to Nikolaj nedokázal. Přitiskl se ke stěně, aby činil větru co nejmenší odpor, a předloktím si chránil obličej. Když průvan náhle ustal, prostitutka se nenacházela na druhém konci chodby, ale objevila se kousek před ním. Nahá a nadpozemsky krásná. Kráčela k Nikolajovi skrz papírový koberec ze smluv, dokud se neocitla těsně u něj. Sáhla mu do kapsy od saka a vzala si zapalovač. Nikolaj mrkl. V té malé chvilce, kdy mu víčka zabránila ve vizuálním kontaktu s okolním světem, se dívka přesunula skoro celý kilometr zpět na druhý konec. Tam hodila na zem zažehnutý zapalovač. Papíry ihned chytly. Oheň vytvořil zeď, která Nikolajovi uzavřela východ, a on byl nucen vejít do Starkových dveří, poněvadž plameny se rychle blížily.

Uvnitř v klasické kancelářské místnosti seděl za psacím stolem postarší muž oblečen do elegantního šedivého obleku s perfektně zastřihnutým každým chloupkem na své hlavě. Odřený a neupravený Nikolaj se vedle něj cítil trochu méněcenný.

„Dobrý den, já se jmenuji Walter Stark,“ postavil se a natáhl ruku k pozdravu. Nikolaj se na etiketu vykašlal. Stark se zklamaně posadil. „Představit se a podat ruku, to je slušnost.“

„Slušnost je neprodávat drogy,“ pronesl chladně Nikolaj.

Walter Stark se opřel a zhluboka se nadechl, aby měl dost síly na dlouhý monolog: „A co prodejci alkholu či cigaret. Ty můžou za smrt miliónů lidí na infarkt, cirhózu jater či rakovinu plic? Stíhá je za to někdo? Ne. Tyto silně návykové látky jsou povoleny jenom díky tradici. Víte, já uznávám lidskou individualitu. Je na rozhodnutí jednotlivce, pokud si s tímto svinstvem začne. A pokud jednotlivec nedokáže odolat vlivu prosředí a stane se závislým bez vlastního rozhodnutí, není natolik silný, aby mohl být uznáván za opravdovou lidskou individualitu. Žijeme v liberálním světě.“

Nikolaj musel uznat, že část pravdy na tom je, jenže on tu nebyl ze své vůle, on jen plnil úkol: „Vy víte proč jsem tady, co? Nepřišel jsem za sebe, nýbrž za ni.“

„Jistě, za ni. Vy ani nevíte, do čeho jste se připletl. Ona je zrůda. Ona je ztělesněná pomsta. Využívá všech možných prostředků k vykonání pomsty za lidi, které by jinak nikdo nepomstil. Můžete se rozhodnout, nemusíte mě zabíjet, pane Kaminski.“

„Odkud znáte moje jméno?“

„Já vím víc, než si dovedete představit.“

„Jistě, váš rod má nejspíše opravdu velkou moc, když vládne nad obchodem ve střední Evropě už skoro tisíc let,“ Nikolaj se pokusil projevit svoji znalost.

„Můj rod?“ zeptal se výsměšně Stark. „Žádný můj rod neexistuje. Tento podnik vedu celou tu dobu já. Vy asi nechápete, že jste se ocitl v tak trochu jiném světě. Díky ní, paní Pomstě, jste se ocitl mimo rámec svého chápání, mimo prostor či čas. Myslíte si třeba, že každý rok musím přistavět metr k té dlouhé chodbě plné kartoték? Člověk vnímá svět na základě vzpomínek, které zpracuje nedokonalý lidský mozek, ale svět může doopravdy vypadat úplně jinak, mnohem chaotičtěji a neuspořádaně, bez přirozeného plynutí času či jednotnosti prostoru. Ona vám zničila váš dosavadní život.“

„Hm. A toho falešného policistu jste na mě poslal vy?“

„Ano. Omlouvám se. Měl vás ke mně pouze přivést. Byl to pokus zachránit vás i mě od jisté záhuby.“ Nikolaj přebil a zamířil na Starka. „Nezabíjejte mě. Jinak nadobro skončíte v jejích spárech a již se nikdy nevymaníte z jejího vlivu. Toto rozhodnutí je jen na vás.“

Nikolaj dlouho přemýšlel. Rozhodl se jednat podle svého přesvědčení: „Jděte! Vypadněte odsud!“ Stark zprvu nevěřil Nikolajovým slovům. „Říkám, abyste šel!“

Obchodník vstal a zamířil k jediným dveřím vedoucím z místnosti. Nikolaj mu uhnul z cesty. Tušil, že na něco zapomněl, že se něco ještě přihodí. Nepodařilo se mu však vzpomenout co. Opřel se vedle dveří, u kterých už stál Walter Stark.

„Děkuji vám. Rozhodl jste se správně. Sbohem,“ rozloučil se s Nikolajem. Ten pouze kývl na znamení, že jeho odchod vnímá, a zíral do podlahy. Stark vzal za kliku. Otevřel dveře. Oheň, jenž strávil všechen obsah kartotékové chodby, natáhl svá plamenná ramena po kyslíku v Starkově kanceláři. Výbuch odhodil obchodníka přes celou místnost. Walter Stark nevydržel tíhu zranění způsobeného ohněm a vydechl naposled. Nikolaje plameny přímo nezasáhly, vysoký žár ho pouze donutil stáhnout se do rohu co nejdále ode dveří. Když se podíval na zčernalou mrtvolu Waltera Starka, uvědomil si naléhavost svého skonu. Oheň se k němu nebezpečně blížil a kouř zaplnil celou místnost. Sedl si na zem a vyndal z balíčku cigaretu. Sáhl po zapalovači. Ten mu ke vší smůle vzala paní Pomsta, jak ji trefně pojmenoval Stark. Přiložil tedy konec cigarety k jednomu z žhavých uhlíků, které se válely po zemi, a šlukoval. Vydechl obláček dýmu a ten se ztratil v kouřem zaplněné místnosti. Uvědomil si tu ironii, avšak to mu nebránilo kouřit dál. Pomalu se dusil. Ztratil vědomí.

 

***

 

Probudil se v nemocnici. Dozvěděl se, že někdo oznámil požár na tísňové lince a jeho hasiči zachránili na poslední chvíli. V budově a před budovou bylo nalezeno pět mrtvých těl. Nikolaj si domyslel, komu asi patřila. Otvírači dveří, Walteru Starkovi a třem apatickým mužům z kartotékové chodby. Několikrát ho navštívila policie a vyptávala se. Nikolaj zatloukal, jak jen mohl, a procházelo mu to. Po dvou týdnech ho propustili z nemocnice. Začal sbírat všechny možné informace kolem případu Walter Stark a připravoval se na velkou reportáž.

Asi po měsíci postupně zjišťoval, že není schopen sehnat dostatek věrohodného materiálu o Starkovi. Hledal v kronikách a historických spisech jakoukoliv zmínku a občas se dostavil i nepatrný úspěch, krátká zpráva o dobrodinci W. Starkovi, jenomže nic, co by mohlo být považováno za spolehlivý důkaz. Propadal mírnému zoufalství, protože v práci po něm požadovali také nějaké výsledky a výmluvy na špatný zdravotní stav nikdo nebral vážně. Chytal se každého náznaku jako stébla trávy a právě tehdy ho napadlo vypátrat, kdo zavolal na tísňovou linku a oznámil požár. Mohlo jít o kohokoliv, ale i malá naděje představovala velkou šanci. Stačilo pár dobře míněných lichotek a jeden správně mířený úplatek, aby se dozvěděl jméno Soni Lýkové. Hned druhý den po získání adresy ji navštívil.

Otevřela mu hubená blondýnka kolem třiceti let. Vypadala unaveně, a tak Nikolaje velmi překvapilo, když ho pozvala dále. Její byt byl koncipován jako malý ateliér s dostatkem místa pro olejové malby. Prozradil jí účel své návštěvy a ona projevila neobyčejný zájem. Zničený obličej jí náhle ožil a zvědavě se vyptávala na každičký detail Nikolajova vyprávění. On, ovlivněn možná důvěrou v její uměleckou duši malíře, možná prostě jen štastný, že může konečně někomu povědět pravdivě celý svůj příběh, jí prozradil úplně všechno. A ona mu uvěřila. Již tento den k sobě pocítili skoro osudovou přitažlivost a slíbili si brzkou schůzku. Asi po týdnu spolu navázali intimní poměr.

Nejprve zažívali láskyplný harmonický vztah. Nikolaj dokonce vzal méně náročnou práci v nevýznamných regionálních novinách, aby mohl podporovat Soňu v její malířské tvorbě. Spolu se nacházeli mimo shon uspěchané doby a užívali si jeden druhého, debatovali o zbytečnostech a život dostal pro Nikolaje nový smysl. Uvolnil se a vzpomínky na Starka či Pomstu se zdály vzdálenými a nepodstatnými.

 

***

 

Žili spolu deset měsíců a po této době vypluly na povrch nepříznivé okolnosti jejich vztahu. Teprve nedávno Nikolaj pochopil, co obnáší umělecká duše jeho přítelkyně. Ne pouze zvláštní nepokrytecký a čerstvý pohled na svět, ale také užívání návykových látek. Po idyle nastoupilo období hádek a výčitek. Nikolaj nejdříve usiloval o Soninu záchranu, ale dlouho utajovaná závislost byla příliš zakořeněná v její hlavě. Po jedné ostré při Nikolaj opustil ateliér a vrátil se do svého staromládeneckého bytu. Týden se neviděli, ani si nezatelefonovali. V Nikolajově nitru rostl pocit zoufalství a to se odráželo na jeho psychickém i fyzickém stavu. Poslední noc probděl při vysedávání u telefonu a přemítání o svých budoucích skutcích. Telefon se najednou rozezněl a probudil Nikolaje z nečinné meditace.

„Panská ulice, 1601,“ suše oznámila Nikolajovi svou polohu Soňa.

„Soňo, počkej, nezavěšuj!“ křičel do sluchátka. Místo Sonina hlasu se ozývalo konec hovoru oznamující pípání. V mžiku se oblékl a vyběhl z bytu.

V Panské ulici automaticky zamířil k opuštěnému činžovnímu domu s popisným číslem 1601. Vrazil dovnitř a vyskákal po schodišti do nejvyššího patra. Přesně věděl, kam má jít. Vstoupil do velikého jednopokojového bytu. Úlekem skoro zapomněl dýchat. Na židli uprostřed místnosti seděla Soňa. Vypadala, jako by spala, ale nedýchala. V ruce ještě držela stříkačku s posledními zbytečky drogy. Předávkovala se. Nikolajovi se do očí nahrnuly slzy. Vrhnul se k ní a vzal její hlavu do náručí. Pak Soňu položil na podlahu, rozepnul ji halenku a začal s masáží srdce a umělým dýcháním.

„Už je mrtvá,“ promluvila na něj žena, která stála dosud Nikolajem nepovšimnuta v rohu místnosti.

„Ne, není,“ odporoval Nikolaj a pokračoval v resuscitaci.

„Nikolaji, ona už je mrtvá.“

„Mlč!“

„Nech toho, nemá to cenu.“

Nikolaj se postavil a otočil se k ženě, s níž před rokem strávil vášnivou noc. „Tys ji zabila, ty svině!“ řval na ni nepříčetně. Paní Pomsta se jenom jemně usmála.

„Nikolaji, ty víš, kdo to udělal,“ řekla Pomsta, zvedla ruku a ukázala Nikolajovi ohořelý kus papíru. „Smlouva jistého poručíka Žejdla se Starkem. Musíš mě chápat. Nemám ráda zkorumpované policisty. A navíc ty, kteří k tomu všemu ještě prodávají drogy krásným malířkám, nemůžu vůbec tolerovat.“

„Žejdl?“ zeptal se nechápavě Nikolaj, i když to jméno mu něco říkalo.

„Ano, Žejdl,“ pousmála se. „On prodal smrtící drogy tvé přítelkyni. Věřím, že uděláš to, co máš.“

„Ne, ty nebudeš rozhodovat o mém životě, ty děvko!“ zuřil Nikolaj. Vzal do ruky první věc, kterou měl po ruce, kovovou imitaci Budhy, a kráčel k paní Pomstě. Ta nehnutě stála v rohu. Udeřil ji soškou do hlavy. Spadla na zem. Kleknul si a mlátil do jejího obličeje tak dlouho, dokud se stoprocentně neujistil, že je paní Pomsta po smrti. Pustil sošku a narovnal se.

„Hej, co tu děláte?“ Ve dveřích stál muž v uniformě.

„Á, očekávám vás. Přišel jste si po sobě uklidit?“ přivítal Nikolaj policistu.

„Jsem poručík Žejdl. Dejte ruce za hlavu a otočte se,“ rozkázal muž zákona a natáhl ruku pro zbraň.

„Nic nebude, zmetku!“ pronesl chladnokrevně Nikolaj a vrhl se na Žejdla dříve, než stihl vyndat pistoli z pouzdra. Povalil ho a třískal mu hlavou o podlahu asi dvě minuty, čímž policistovi způsobil zranění, jež se neslučovala s životem.

Nikolaj věděl, kam půjde teď a kdo je další na seznamu jeho obětí – Walter Stark. Teď ho měla paní Pomsta nadobro ve své moci.

Komentáře

komentářů

About The Author

52 komentářů

  1. Arte

    No, je sice pravda, že komentovat se má povídka, ale mě ty komenty číst bavilo=D Ale myslím si, že Alcil má talent a líbilo se mi, jak vystihl hlavního hrdinu jako figurku ve hře… Sice čtu jiný styl fantasy, ale tahle povídka byla dost dobrá! Zkus napsat ještě něco!:)
    Tvoje povídka se prostě lišila od ostatních a tímhle mě zaujala. Seš to prostě ty…seš prostě Alcil a bez tebe by byla na těhla stránkách docela nuda:))

  2. Ekyelka

    Pánové! Co kdybyste si našli temnou uličku (v Praze jich je dost), několikrát se flákli přes tlamy koženými rukavicemi a vyřídili si to soubojem? Případně pokud neměstujete šerm ani jinou krvavou kratochvíli, jste se při hádkách odebrali jinam? Pokud jste si nevšimli, "komentáře" mají komentovat povídku, ne vaše vzájemné antipatie. Když si kdokoli nezúčastněný chce přečíst reakce na právě přečtený text a narazí na vaše výlevy, není to nic příjemného.
    A to nemluvím o tom, že tak vystavujete vizitku sami o sobě.

      • Alcil

        tak, laciné výhružky od nedospělců bychom měli za sebou, že Epicu, a můžeme bez problému pokračovat v hádce 🙂

      • Epic

        jasně, konec srandy. Myslím, že byste už to hádání měli uzavřít a neřešit. Případně si to řešte na icq a skrze emaily. V nejhorším případě dohodněte souboj na život a na smrt.

      • Hawk

        to není špatnej nápad s tím soubojem… byl by pokoj 😀

      • Alcil

        jenomže já nechci připravit svět o tak geniálního spisovatele, který kombinuje samuraje, fantantasy a pomstu, to si nemohu vzít na svědomí 🙂 No nic, už mlčim

  3. Ján Ščigulinský

    Nazdar Alcile, tak som sa konečne dokopal k tomu aby som ti niečo pekné napísal k tvojej poviedke. Neboj, náš rozkol názorov pri FFX nebude hrať nijakú rolu.

    Hneď na začiatku sa priznám, že tento typ poviedok nemám rád. Mám radšej klasické pseudo-stredoveké fantassy.
    No, dosť sa mi to podobalo na Martinovu (Siriusovu) poviedku, jednak atmosférou a jednak hrdinom. Vôbec nechápem, prečo všetci pomenujete hrdinu takým rusko-poľským menom… (samý Alex, Nikolaj…) ale keď som pri menách, nechápem prečo sa Walter Stark volá tak exoticky – navyše ak je to čech (ako zrejme ostatné postavy) tak by mal mať aj také meno.

    Občas sa vyjadruješ dosť "neumelecky". veta "zranenia, ktoré sa nezlučovali so životom" je fakt na literárne dielo úplne nepoužiteľná… znie to divne. Podobne aj vzťah Soni a Nikolaja je opísaný ako z učebnice dejepisu (stroho a sucho) a akosi mi do diela nezapadá… Mám viac výčitiek, napíšem ti ich priamo do textu a pošlem mailom, ale toto je naj

      • Alcil

        Tak hele, kvůli tomuhle komentáři jsem si přečet Vůni opia, abych tak nějak věděl, s čím mě srovnáváš. Tyhle dvě povídky (Vůně opia a Pravá ruka pomsty) se nepodobají, jedna je v podstatě čistá fantasy (opium), druhá není fantasy skoro vůbec (pomsta), jedna se odehrává v Praze (Pomsta), druhá v nějakém uchýlném městě, kde policajti nosí meče a jsou tam i mágové (opium), jedna je předvídatelná jak prase (opium), druhá myslím zas tak ne, navíc Opium je fakt trapná povídka, která se mi vůbec nelíbila. Můj hrdina je potomek nějakých Rusů, kterých je v Čechách dost a dost, proto ruské jméno. Ostatní jména (krom Nikolaje Kaminského), jsou vybrána ze seznamu jmen českých občanů města Sokolov, kde jsem dělal jednou volební komisi (i Walter Stark, to není vůbec exotické jméno tady v Čechách). A "zranění, která se neslučovala se životem" je používáno mluvčími policie a nemocnic a v povídce je použito za účelem umělecké stylizace (stejně jako celý značně suchý jazyk), je to umělecké a l

      • Alcil

        je to umělecké a literární. A jestli mi chceš něco poslat, tak to pošli na tenhle email – juraj.kokotar@seznam.cz (to jako myslím vážně, ten email používám)

      • Marcus

        😀 len mi nepovedz ze ten mail je tvoje cele meno :D:D:D:D:D

      • Martin

        Má povídka také není fantasy, město není úchylné a nejsou to policajti, ale hlídkaři, je opravdu vidět, že jsi to nečetl pozorně. Navíc fantasye je bezbřehá a nerad se zařazuju. Právě teď píšu povídku, kde budu kombinovat filmy o samurajích, fantantasy a cestu za pomstou, tak jsem zvědav, jak mě sejmeš, kámo. A ještě něco Vůně opia není předvídatelná jao prase, ona není vůbec předvídatelná, to kecáš, abys ze mě udělal vola…

      • Alcil

        si děláš srandu, ne? Echar, Rache 🙂 Od půlky povídky to bylo jasný. A na tu fantantasy se v příští povídce fakt těším. Wow, hlídkař…když hovnu začnu říkat orchidej, nezačne vonět 🙂

      • Martin

        Netopýrzus bude vycházet na díly a určitě se ti nebude líbit, nebude to nic pro slabý povahy.

  4. Martin

    Abych vše uvedl na pravou míru:
    Milý Alcile, omlouvám se ti za to, jak jsem do tebe ryl. Mým jediným úmyslem bylo, abys poznal, jaké to je, když do tebe někdo reje. Max s tím vším nemá nic společného. Ta povídka byla dobrá. Vím, že mi asi neodpustíš, ale přesto tě o to prosím. Martin

  5. Ekyelka

    Asi jsem už příliš zmlsaná, ale: stylistika chvílemi kolísá, v některých momentech bych volila jiná slova. Navíc mne opravdu dostal "takový ten klub" – brr, to se nedalo popsat jinak?
    Navíc propadnout pomstě pro lásku znamená hodně cítit a prožívat onu lásku, což mi tady trochu chybělo. Pokud si vzpomínám správně, popis vztahu i celého života se Soňou se vešel do dvou odstavců.
    Stejně tak smyčka s návratem na pomyslný začátek byla použita už několikrát, takže ztratila část svého kouzla a překvapení. Byl to docela dobrý příběh, to ano, ale ještě má své mouchy – a nemyslím jenom ty kolem mrtvé Pomsty.

    • Alcil

      Souhlasím s tebou, některé části si rozhodně zasloužily více rozpracovat, jenomže jsem byl nucen pracovat s omezeným prostorem a tak jsem musel prostě některé popisy oželet, ale nakonec možná i v něčm prospělo, že to rychle ubíhá a má to spád.
      A ta smyčka není zas tak jednoznačná a rozhodně není pouze pomyslným návratem k začátku.

  6. Hawk

    já tento styl moc rád nemám. a nelíbí se mi, když nevím, o co jde… potom se to sice vyřešilo, ale hrdina tam byl k ničemu, jen figurka v jedné velké hře, v podstatě dělal to, co po něm chtěli. fuj
    ale oceňuju, že jsi tou povídkou chtěl něco sdělit

  7. Marcus

    uf.. nedocital som to stratil som sa niekde v mieste ked sa objavila druhy krat ta prostitutka a potom uz siel do baru a som to velmi nechapal.. ale to asi preto ze som nemal este kavu dnes…
    Ale jedna vec : Hlavny hrdiny mi pripada ako totalny flegmatik, bez emocii . Uvidi dve mrtvoli a nic hmm prehodi sarkasticku poznamku a ide dalej… Ked precitam cele este nieco pripisem asi .. nieco viac pozityvne 🙂

    • Marcus

      nooo tak som to docital. A musim trosku pozmenit nazor. Zo zaciatku trosku chaos bol s tym co sa vlastne deje no casom to bolo lepsie. K hlavnej postave: neviem ci si to robim naschval, myslim to s tymi emociami, ale podarilo sa. ku koncu ked bol so Sonou akoby nasiel novy zmysel zivota, to si pekne rozpisal.

      Teda celkovo: Dost zlozito napisane, ale cez to vsetko je to velmi dobre. Mam rad takyto styl poviedky, kde presne nevies ci ide o scifi, horror fantasy alebo co hlastne, pretoze si to pocas citania sam skladam. Aj zaver bol dobry, presne podla mojho gusta 🙂 Mozno by som este pouzil to cislo 1601 pri tej kartoteke. Hned ma napadlo ze by to mal najst. Ale to len na okraj. Ak mas dalsiu poviedku posli.

      • Alcil

        všechno v té povídce je naschvál…stálo mě to notný kus života napsat to tak, aby tam vše správně pasovalo.

      • Marcus

        tak potom sa ti to podarilo. Super !

    • Alcil

      Tak, od tebe jsem slyšel pojem urban fantasy poprvé, rozhodně jsem se evidentně nepokoušel napsat urban fantasy, protože jsem ani nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Já myslel, že tahle povídka skoro ani fantasy není a byla psaná s úmyslem nepsat fantasy. A když už je urban fantasy, existuje i rural fantasy?
      Dík, že mě škatulkuješ, ale to já nějak nepotřebuju. A potom, co jsem si přečetl tvé výroky v komentářích k tvé povídce, pochybuji o tom, že si vůbec ten příběh správně pochopil 🙂 A Gaymana ani Rusáka čist nebudu, fujky fuj 🙂

      • Martin

        Mýlíš se, tu povídku jsem pochopil správně a rozhodně tě neškatulkuji. To že oprvuhuješ takovými velikány jako jsou Gaiman a Lukjaněnko, svědčí o tvé dementnosti. Že si neslyšel o urban fantasy je tvůj problém, ale tento žánr existuje a je dobrý.

      • Alcil

        Já nevím, jestli si děláš legraci nebo ne, protože já si ji dělal. Od toho tam jsou tyhle složité šifrovací hieroglyfy -> ":-)", aby se rozpoznala vážná mluva od nevážné. Já jsem do téhle doby opravdu neslyšel o urban fantasy, což je asi životní chyba či co, ale nějak moc si z toho nedělám, protože mě to zní celkem absurdně a legračně (rural fantasy fakt není, jo?). Neila Gaimana znám, vážím si ho za Sandmana, byl to ohledně něho vtip. Neříkám sice, že je to pelikán, nebo cos to tvrdil, ale dobrý autor to je. Měl by si se trochu uklidnit a získat trochu životních zkušeností, a možná taky někde pod čepicí najít špetku smyslu pro humor.

      • Martin

        ne rural fantasy opravdu není. A pokud si neslyšel o urban fantasy, tak ti dopuručuju číst Pevnost, která ti doplní znalosti. Gaimana a Lukjaněnka jsem nazval velikány, nikoliv tvými pelikány. Velikán znamená, že ve fantasy něčeho dosáhli nějakého úspěchu, například toho, že ukázali světu že fantasy můžu fungovat bez elfů a trpaslíků. Tvá povídka je fantasy ať tvrdíš pravý opak, jen by chtěla trochu víc dopilovat, aby se tam objevilo více fantasy motivů. Totéž můžeš říkat i ty o mé tvorbě, což ti vůbec nebudu brát. Ještě něco – ty komentáře by měly být o vážnosti a ne o legraci, já se ti v nich snažím pomoct.
        a ještě něco – pokud si stěžuješ, že tě to stálo notný kus života to napsat, aby to vše správně pasovalo, tak mám pro tebe jednu radu: Nepiš. Ono psaní je hlavně o dřině. A věř mi, znám to. Někdy strávím nad klávesnicí taky 8 hodin v kuse při sestavování povídky, který tobě podobný rozcupujou v komentářích. Ale mě to nevadí. A víš proč? Protože pro mně je te ohromná zábava a

      • Martin

        a je to lepší než se dívat na film nebo číst knížku.
        Nikolaj je opravdu jen figurkou na šachovnici a moji hrdinové- respektive Alex a Richard by mu klidně rozbili hubu.Doufám, že se tedy pro příště poučíš a napíšeš mnohem lepší příběh než tento a nebudeš se pouštět do něčeho, na co nemáš. Jinak ti říkám – raději nepiš.
        pokud si se mnou budeš chtít promluvit jinak, tak mi klidně napiš na meil nebo ICQ.

      • Lavran

        A zase jsi nepochopil čirou srandu:D. Hraješ si bohužel na někoho, kdo opravdu nejsi. Sorry, ale tentokrát se tě opravdu nemůžu zastat…vypadal bych jako psí čumák:D. Pořád se zde oháníš tím, jak tvrdě makáš a jak by tvoji hrdinové rozbili tomu Alcilovu hubu, že to není vůbec sranda ale dokonce docela vážnost…čili neber se tak smrtelně vážně. Nadechni, vydechni a sundej klapky z očí.:)

      • Martin Štefko

        A já se přidávám, Martine. Osobně ti taky držím palce, ale těmihle svými řečmi se docela dost shazuješ. Piš povídky, těmi se zde oháníš, tak je piš, ať můžeš argumentovat jimi a ne rádoby siláckými komentáři, které s prominutím vyznívají dost trapně.

      • Lavran

        Martine, co zase tvoříš???!!! Podobně vtipnými komentáři jen přihazuješ do ohně všeobecného mínění o tvé osobě, které teď opravdu nemůže být valné. Slovo jako dementnost…Trocha tolerantnosti by se tam nenašla? To, že někdo nemá stejný názor jako ty ještě neznamená, že je špatný. Ty jsi vážně vtipálek:D

Leave a Reply