Široko daleko vládlo jaro v plném rozpuku. Celý svět se radoval. Po předlouhých letech války zem konečně v míru vzkvétala. Na Malinové stráni nad vesnicí se tráva zelenala a hemžila poletujícím hmyzem. Od nedalekého potoka sem doléhal radostný povyk dětí.

Za zpěvu kosů, nedočkavě vyhlížejících první třešně, se úzkou pěšinou od vesnice plahočili do příkrého kopce dva statní muži. Starý kovář Jirsa a jeho syn. Vousatý kmet, kterému se žár kovářské výhně za ta léta vtisknul do tváře, kdysi jistě silný a houževnatý se prohýbal pod tíhou břemene a nic nedal na naléhání svého jediného potomka.

„Jen kousek, otče, prosím,“ žadonil Mael. „Odpočineš si a pak ti ho vrátím.“

„Ne! Musím ho nést sám,“ opakoval stále dokola kovář Jirsa. „Je to MÉ břímě.“

„Co vlastně vláčíš v tom pytli?“

Ale otec neodpověděl. Ztěžka se nadechl a pokračoval ve svém neobratném putování.

Mael jen tiše vzdychl a přehodil si krumpáč s lopatou do druhé ruky. Nikdy by se otci nepostavil, ani slovem. Měl však obavy o jeho zdraví a zůstával ostražitý. Kovář Jirsa se co chvíli zastavil a zavrávoral. Otíral si loktem zpocené čelo. Čerstvá ještě rosou vlhká tráva mu podkluzovala pod podrážkami těžkých bot, kožené řemeny velkého vaku se zařezávaly hluboko do vrásčité a seschlé kůže. Stužky krve, mísící se s potem plnily hluboké vrásky na jeho obrovských dlaních. Nebyla to však kovářova krev.

 

Chlapi v krčmě mu vždycky říkali: „Jirso, ty máš sílu, že bys mohl skály lámat!“

No a on jen bezmocně pokrčil širokými rameny: „Ale nemohl, každá skála pukne strachy jen mě zmerčí.“ Pak se rozesmál hlasem silným tak, že hostinskému popadaly džbány z police, a poručil pivo pro všechny.

Bylo mu sotva dvacet, když jednoho rána za zvuku lesních rohů vtrhli do vesnice vojáci, jízdní oddíl, který vedl horkokrevný rytíř Gerald. Stalo se to na začátku listopadu, právě když se zima hlásila o slovo prvními vločkami. Majestátní váleční oři se vzpínali pod sedly těžkooděnců, nozdrami prudce vydechovali oblaka horkého vzduchu, jenž ranní mrazík měnil na mléčně bílou mlhu. Drtili udidla mezi zuby, ržali a stavěli se na zadní tak jako celá země, ale marně. Byla to těžká doba. Čas, který dělal z obyčejných lidí žebráky a bída i smrt číhala na každém kroku.

 

Ti dva došli na okraj ovocného sadu, když se náhle Jirsovi podlomila kolena a zhroutil se pod tíhou nákladu.

„Otče!“ vykřikl Mael a vrhnul se k němu.

Starý kovář ležel na zádech a nepravidelně dýchal s široce rozevřenými ústy. Oči naplněné strachem a smrtí hleděly nepřítomně k obloze, po které se proháněly ptáci. Divoké husy se vracely domů z dalekých krajů.

„Otče, ne!“ opakoval zoufalý Mael. Rozhrnul starcovu lněnou košili, aby se mu lépe dýchalo. Mohutná, jizvami věků zohavená hruď se prudce vzdouvala. Srdce velkého muže divoce bilo v posledním, marném zápase. Selhávalo, ale nevzdávalo se. S každým dalším prudkým stahem se bolest na hrudi zvyšovala. Pak sebou kovář Jirsa trhnul ve smrtelné řeči a pevně sevřel chlapcovo zápěstí. Přitáhl si jeho tvář ke své.

„Musíš…“ zašeptal. „Maeli, musíš ten pytel zakopat, ale neotvírej ho.“ Jeho žhavý dech páchnul krví.

„Jistě otče, udělám cokoli, prosím, cokoli jen neumírej.“

„Otče?“

„Otče!“

Starý kovář Jirsa zemřel. Hlava mu poklesla do hlubokého, nepřirozeného záklonu a tělo v Maelově náruči ztěžklo. Naposledy ho objal.

 

Tenkrát na rozkaz rytíře Geralda vojáci zabavili vesničanům pod Malinovou strání dobytek a zásoby, odvedli muže. Starci a ženy s dětmi, kteří zůstali, byli předem odsouzeni k  smrti hladem a zimou. Jirsa spolu s několika dalšími vesničany proto uprchnul a tajně se ukryl v lesích. Chtěli počkat až vojáci odejdou a vrátit se, zůstat se svými rodinami.

Plán to byl jednoduchý, ale nevyšel. Gerald sice odjel se svým oddílem, ale vybral několik válečníků, kteří si na zběhy počkali v nedalekém úkrytu. Když se pak na druhý den Jirsa i s ostatními vrátili…

Starý kovář byl tím posledním, kdo pamatoval to krvavé ráno, ale nikdy o tom nemluvil. Už se nikdy nedozvíme, co přesně se tam seběhlo, ale jedno je jisté – vojáci se ke svému oddílu už nevrátili a rozzuřený rytíř Gerald se mstil. Vrátil se ještě naposledy pod Malinovou stráň. Mečem a ohněm srovnal celou osadu se zemí. Neušetřil nikoho, komu se nepodařilo prchnout, ani ženy, děti…

 

Mael položil opatrně tělo svého otce do vysoké trávy, setřel si slzy z tváře a postavil se. Náhlý poryv chladného ranního větru přivál od potoka nezaměnitelnou vůni kouře a pečených brambor. Načechral urostlému mladíkovi dlouhé plavé vlasy. Jeden neposedný pramen si Mael stáhnul z čela mozolovitými prsty a zdvihl ze země kožený vak.

Na druhý pokus se mu ho podařilo přehodit přes rameno. Musel vážit skoro metrák. Naštěstí už byl skoro u cíle. Jen pár kroků a opřel ho o kmen staré jabloně. Vrátil se pro krumpáč i lopatu a pustil se do práce, aby dokončil to, co měl otec v plánu. Začal kopat.

 

Když byl Mael ještě malý kluk, zaslechl chlapy v krčmě vyprávět, jak zemřela jeho matka. Ptal se na ni otce, ale ten vždy mlčel. Neodpovídal.

Nechtěl mluvit o tom, jak před vojáky s ženou prchali podzimním lesem s dětmi v náručí. Nechtěl mluvit o tom, jak člověku tuhne krev v žilách a nohy těžknou, když se blíží štěkot loveckých psů, dusot koní, řinčení mečů. O tom, jak strašný je to pohled, když hladkou pleť šíje milované ženy rve šíp Geraldových lučištníků na kusy. Nechtěl se ani slovem zmínit o tom, jak Maelova strašího bratra Jerika trhají ty hladové bestie zaživa. Jak křičí, volá svého otce. Jak se jeho pláč a řev mění v chrapot, když mu čelisti jedné z těch bestií pevně sevřou krk v touze po teplé lidské krvi. Ne, nějak se mu o tom vůbec nechtělo mluvit… 

  Povídá se, že když bylo po všem a vojáci ctihodného rytíře Gerlada konečně odtáhli, ti co pod Malinovou strání přežili (a bůh ví, že jich nebylo mnoho) se vrátili ke svým vypáleným příbytkům. Jirsa prý tenkrát popadl své kovářské kladivo a hněvem jím udeřil do kovadliny tak silně, že se rozskočila ve dví. Stejně tak skončilo jeho srdce. Puklo a rozskočilo se. Tehdy přísahal při smrti své ženy a syna, že tím kladivem rozdrtí lebku Geraldovu. 

 

Slunce dávno vystoupalo nad Maelovu hlavu. Potil se v poledním žáru teplého jarního dne, ale neustával. Když byla díra dost hluboká, hodil pytel na její dno. Jen na okamžik podlehl tomu, že by se podíval dovnitř, ale hned takovou myšlenku rozehnal. Držel se slibu, který dal.

Zahrnul výkop hlínou a pak se vrátil ke svému otci. Ležel v trávě tak, jak ho tam před několika hodinami opustil. Jako by spal. Mohlo by se zdát, že si chtěl jen na chvilku odpočinout a usnul. Mael chvíli váhal a pak vybral o kousek dál jiné místo. Ve stínu, pod korunou staré třešně a začal kopat znovu.

 

Kovář Jirsa tak zůstal pod Malinovou strání sám, jen se svým druhým synem. Léta ubíhala a kluk rostl. Válka nakonec skončila, ale utrpení zůstávalo v srdcích lidu ještě dlouho. Tak jako v srdci kováře Jirsy, až do včerejšího večera, kdy se před jeho kovárnu po dlouhých letech vrátil válečný kůň rytíře Geralda. Mladý šlechtic, Gerald II., se po smrti otce dozvěděl o tom, že jeho obdivované hrdinství a sláva mají i odvrácenou, temnou tvář. Když slyšel o tragédii pod Malinovou strání (při svém bláhovém mládí neměl tušení, že nejlepší co by mohl udělat je nechat staré věci svému osudu), sedl na koně a zamířil tam, aby se lidem omluvil za činy svého otce a očistil svůj rod. Tušil, že to nebude snadné, ale nemohl vědět, že ve chvíli, kdy zastavil v nablýskané zbroji s rodovou zástavou v ruce před kovárnou a zabušil na dveře, měl před sebou poslední chvilky mladého a nerozvážného života.

Starý kovář Jirsa pracoval zrovna u výhně, když zaslechl, že se někdo dobývá do kovárny. Otevřel s kladivem v ruce. Poznal ho hned! Po těch dlouhých letech spatřil rytíře Geralda u svého prahu a…

Mladý šlechtic nestačil ani pozdravit. Jedinou ranou mu Jirsa rozrazil lebku a zkrvavená ocelová přilbice se šplouchnutím dopadla do nedaleké kaluže. Přestože kovář ztratil rozum, jednal chladně a rychle. Vtáhl bezvládné tělo dovnitř a ujistil se, že ho nikdo neviděl. Hned na to vzkázal synovi, aby dorazil jak to bude možné. Mael přijel i se svou rodinou ráno za svítání.

 

Krumpáč mu vypadl z vysílených dlaní. Musel si na chvíli odpočinout. Ukázalo se, že půda pod třešní je tvrdá a kamenitá. Ještě chvíli to zkoušel ale nakonec to vzdal. Přenesl opatrně tělo svého otce ještě o pár kroků dál a do večera ho zakopal pod jabloní. Pak nakupil mohylu z kamení a když byl hotov, krátce se pomodlil za otcovu duši. Začalo se rychle stmívat a dole ve vsi pod strání už ho žena jistě dávno vyhlížela s obavami.

Vyrazil za ní a cestou přemýšlel o válce. O tom, že válka neskončí, když zvuk lesních rohů odtroubí vítězství a ti, kteří přežili, jásají v kruté a bláhové euforii nad nehybnými těly mrtvých. Neskončí, když ženy přežívající ze dne na den v pošetilé víře náhle pochopí, že jejich muži už se nikdy nevrátí. Válka přežívá dál, ukrytá hluboko v myslích lidí, budící je z neklidného spánku.

Mladý kovář pochopil, že válka končí až tehdy, když pohasnou všechny poskvrněné duše, ve chvíli, kdy naposledy udeří dávno mrtvá srdce vítězů i poražených, že válka opravdu skončí až když všechny křivdy jsou vyrovnány.

Ať už jsou splaceny, nebo zapomenuty…

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

Leave a Reply