Ne. Navzdory všem předpokladům Kostitřas nic z náhrobku nepřečetl, protože hůl ho sice k náhrobku přitáhla, ale na zázraky stvořena nebyla. V případě tohoto mladého nekromanta by konání zázraků vzdali i bohové, natož pak nějaká věc, která ještě ke všemu byla pochybným výhodným kupem z Pivopečského tržiště.

Ale na náhrobku Kostitřase přece jen něco zaujalo. Byl to TEN ZNAK. Ten samý, jako měl dole na své holi Jak už to tak bývá, hlavní hrdinové obvykle sáhnou na něco, na co sahat vůbec, ale vůbec nemají. A protože Kostitřas nebyl žádná výjimka, natáhl ruku a špičkou ukazováčku se znaku dotkl.

 

Nic se nestalo.

 

Kostitřas, rozlícen až k nepříčetnosti, do náhrobku vztekle praštil holí. Ozvala se tlumená rána. Kostitřas v žaludku ucítil divný pocit, jako by mu tam létalo hejno motýlků a náhle se z nich staly kamínky, které ho tížily a táhly k zemi. Před očima se mu zatmělo a spadl na zadek do bláta. V uších mu hučelo, jako kdyby příliš dlouho poslouchal Ela Gotika. A potom najednou vše ustalo. Divný pocit odešel stejně rychle, jako přišel.

 

Kostitřas opatrně otevřel oči. To, že nepršelo, to cítil, ale když se podíval, zjistil, že dokonce svítí sluníčko. Co hůř, po důkladnější prohlídce okolí také zjistil, že vůbec, ale vůbec není na hřbitově. Nevraživě se podíval na hůl. Ta jen zabzučela, jako by tím chtěla říct, že ona za to nemůže. „úúh..grghl… grrl…“ Ozvalo se Kostitřasovi někde u ucha. Otočil se a zjistil, že za ním stojí dva muži. Pokud se tak dali nazvat. Vypadali (lehce řečeno) mírně nahnile.Jednomu z nosu vykukoval svíjející se červík. Kostitřas kdysi něco podobného viděl na obrázku v Zaručeně vymyšlených pověstech o nekromancii. Bohužel, neměl ponětí, co jsou tihle hoši zač, protože tuto knihu se ani, na rozdíl od některých jiných, číst nesnažil, protože měla obrázky, tak si holt prohlížel. Jeden po něm chňapl.

„Hele pane – to je napadení.“

„Grghh…“

„Abyste věděl.. hele nechte mě… já jsem – do prčič nekromant. Vidíte? Tady – AU! – TADY MÁM HŮL“

Šťouchl do Zambie špičkou své magické hole. Z té vyšlehly blesky, které nemrtvého spálily na prach. Kostitřas vykulil oči. Nikdy nic takového neuměl. NIKDO nikdy nic takového neuměl. Ne, že by tedy měl moc času nad tím uvažovat.

 

Ve stejný čas na jiném místě někdo takové štěstí na magii neměl.

„Doprdele! Doprdele! Doprdele!“

Zdálo se, jako by z očí mága šlehaly blesky. Ne, že by s tím byl spokojen. Místo z jeho očí měly ony blesky vyletět z hole.

„Nevydařené kouzlo může mít fatální následky…“

Začala odříkávat jeho učednice, stříhajíc přitom dlouhýma špičatýma ušima.

„Já vím, Haldrë.“

Odbyl nekromant elfku netrpělivě.

„Každý přece ví, slečno, že když se kouzlo nevydaří, tamty zombie – ano, přesně ty, na které ukazuješ tím něžným, mírně se chvějícím prstíkem… mimochodem – ty špičaté nehty ti opravdu sluší… nás mohou zdecimovat. Jinými slovy také porazit a pozřít… nebo hůře – celé toto fiasko mohl vidět někdo OD OPOZICE a má pověst nejstrašlivějšího nekromanta všech dob je v háji.“

„Uhmm… fiasko?“

„Jo, to je jako když se ti něco nepodaří. Jako trapas, nebo tak… jako tehdá, když… HALDRË?“

Chtěl pokračovat ve svém veskrze poučném výkladu, jenže jeho učednice vytáhla odněkud  z výstřihu dvě dýky, zdobené runami a kytičkami tak hustě, že málem nebylo vidět čepele. Ty by ale nejspíše nebylo vidět ani bez run, protože dýky se míhaly vzduchem neskutečnou rychlostí, zatímco Haldrë porcovala menší bandu nemrtvých žen, které na ty dva zaútočily. Mrakoběs si z tváře setřel kus mozku, který mu tam nešťastnou náhodou cákl a pevně sevřel v rukou hůl.Zamumlal několik hodně nezvyklých slov a namířil holí na nejbližší nemrtvou. Hůl ale vydala jen zvuk jako elektrická kytara.

 

Naopak Kostitřasova hůl sebou v tuto chvíli začala zběsile škubat a z jejího konce vyšlehl plamen, který jen o vlásek minul toho z nemrtvých, který ještě neležel na zemi coby hromádka popela. Kostitřas to tedy zkusil sám. Nasměroval špičku hole přímo proti hrudi oživlé mrtvoly.

„Abrakadabra!“

Vykřikl. Z hole vyletěl záblesk brčálově zeleného světla a zombie zmizela.

 

„Sakra! K čertu!“

Nadával Mrakoběs z plných plic a třískal holí o zem.

„Zrovna teď přeci mělo přijít zelené zmizení! To kouzlo už jsem dělal SNAD TISÍCKRÁT!“

Obrátil se na elfu, která zrovna dorážela poslední nahnilou ženu.

„Haldrë, přestaň si tam hrát. Pokračujeme v cestě.“

Jeho učednice si hodila vlasy slepené jakýmsi mrtvolným slizem dozadu.

„Mistře a jste si jistý, že je to dobrý nápad?“

„Jistěže.“

Odsekl Mrakoběs.

„Vždyť téhle akce se účastní největší mozky světa. Jmenovitě – JÁ“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

    • GemSignor

      Anti-reklama bývá často úspěšnější než normální reklama (teda alepoň u lidí, co o tom přemýšlí)
      Každopádně mě se tohle líbí hodně. Možná to nemá tu tvrdost jako Pretendorova Střední nápravná (vol. II) nebo originalitu povídky O tuctu rozšlapaných skřítků, ale jsem si skoro jist, že nás Ceressiass ještě něčím překvapí 🙂

Leave a Reply