Záře ohně byla vidět na míle daleko. Jeho kůň již běžel z posledních sil, ale on ho přesto pobídl k ještě většímu spěchu. Zvíře unaveně zafrkalo. Avšak kolenům, pevně svírajícím jeho bok, se nedalo odporovat, a tak přešlo do smrtícího trysku. Jezdec se sklonil k šíji, oči upřené před sebe. Rozeznával již jednotlivé budovy, všechny byly v plamenech. Ohnivé peklo v něm vyvolávalo dávné vzpomínky. Takové, které mají raději zůstat pohřbené.

Jeho rodná vesnice hořela. Z nebe se snášel hustý déšť. Nebyla to ale voda, která bušila neúprosně do vyprahlé země. Byl to oheň. Ohnivé kapky zapalovaly vše, čeho se dotkly, a nechávaly za sebou nenasytnou žhnoucí výheň. Prostí vyděšení lidé vzhlíželi k osvícené obloze a naříkali ke svým bohům. Mysleli, že je to boží trest, co padá na jejich hlavy. Toto zlo však nezpůsobil žádný bůh, ale člověk. Tak vypadalo jejich první setkání s magií. Z celé jeho rodiny jej přežil jen on. Tenkrát se rozhodl, že už se nikdy nebude cítit tak bezmocně.

Ucítil na kůži zvyšující se horko. Představy z jeho dětství se rázem rozplynuly a on si všiml, že přijíždí k první budově usedlosti. Ke koni dolehl kouř a začal se vzpínat.

„Už jenom kousek, hochu,“ řekl mírně a poplácal koně po krku. Nedokázal však zvíře uklidnit. Bylo unavené a žár sálající z ohně ho příliš děsil. Nakonec seskočil z jeho hřbetu a sám se rozběhl do svíjející se džungle plamenů. Po pár metrech se mu odkryl výhled na obytné budovy a v jeho pohledu se objevil strach. Jde příliš pozdě.

 

 

Temný stín zmizel se zvukem, jako když se vznese hejno vran. Jen co si byl jistý, že je opravdu pryč, nadzvedl starý mág hlavu. Opřel se pomalu o lokty a pokusil se vstát, ale jeho zranění byla příliš vážná. Dopadl zpátky na podlahu, kde ještě před chvílí dělal mrtvého. Nepochyboval, že kdyby muž přišel pro něj, jeho lest by mu byla neprošla a byl by teď mrtvý doopravdy. Ale on přišel pro tu dívku, Nielle. Starý muž byl pro něj méně než červ, a to mu zachránilo život. Alespoň na chvíli.

Stařec otočil hlavu a jeho pohled zalétl do kouta. Něco se tam pohnulo. Svíjelo se tam malé zářící stvoření. Temnota v rohu pomalu začala ustupovat, jak malý hádek rostl a rostl. Plamenný had zasyčel a zvláštně zapraskal. Z jeho těla vylétl vír jisker a najednou na podlaze leželi hadi dva. Proplétali se přes sebe a jejich těla se snažila dosáhnout co nejvýše. Jejich ohnivé jazýčky šlehaly a s praskáním olizovaly suché dřevo. Počet hadů přibýval a za chvíli se jejich syčení a praskání rozléhalo po celé místnosti. Několik se jich pomalu blížilo i k mágovi ležícímu na podlaze. Ale on byl příliš slabý, aby si s nimi poradil. Příliš slabý aby před nimi mohl utéci. Mohl se jen bezmocně dívat, jak se ti tvorové plazí blíž a blíž.

Mezi syčením se ozvaly tiché kroky. Velký černý panter proběhl mezi svíjejícími se plazy a zastavil se nad starcem. Chvíli na něj tiše hleděl, pak se zahryzl do mágova oděvu a snažil se ho odtáhnout pryč. I přesto, že zvíře bylo podstatně větší než stařík, nedokázalo s ním pohnout ani o kousek. Nehodlalo se však vzdát a nadále s ním zběsile škubalo. Starý mág to už ani nevnímal. Místnost se naplnila kouřem a v bdělém stavu ho již držela jen tenká nitka vědomí. Ohniví hadi se mu rozmazali do podivného rudého klubka a z jeho zvířecího přítele zbyl jen černý stín. Ještě zaslechl jak plazi vztekle zasyčeli, když se ve dveřích objevila silueta člověka. A pak se ona nitka přetrhla.

 

 

„Bude v pořádku,“ pravil kněz a otočil se k odchodu. Stařec sebou zamlel a probudil se.

„Rogare,“ usmál se na muže, který se nad ním skláněl. „Rád tě vidím.“

„Co jsi to zase prováděl?“ pohlédl na něj ten káravě. „Tentokrát jsi měl na mále, přijel jsem na poslední chvíli. A to jsem málem uštval koně.“

„To nebyl žádný z mých pokusů,“ zamračil se starý mág. „Byla to práce jiného čaroděje. Já bych se na takovou parádu už ani nezmohl.“

„Parádu? Zničilo to celou tvou usedlost!“

„Ale byla to parádní ukázka magického umění. Jak se tam ti rudí hadi plazili po stěnách…“

Rogar starce nenechal domluvit. „Skutečnost je taková, že to nebyli rudí hadi, ale obyčejné plameny.“

„Skutečnost vidíme každý jinak. Jak víš, že zrovna ten můj pohled není ten pravý?“ nenechal se odbýt stařec.

„Jistě, takže tvoje černá kočka je ve skutečnosti panter,“ ušklíbl se mladší muž posměšně.

„Má srdce lovce,“ zatvářil se stařík rozčíleně. „Možná jsem slepý, ale díky magii se můžu místo očí koukat svým srdcem, a vidím věci tak, jak je ty se svým suchým pohledem na svět vidět nemůžeš.“

Rogar se zamračil. „Raději změňme téma. Proč ten cizí mág vypálil tvůj dům do základů?“

„Přišel si pro Nielle,“ odpověděl stařík krátce.

„Cože?“

„Alespoň tak se představila. Tvrdila, že je tvoje přítelkyně z mládí.“

Rogarův obličej se stáhl do bezvýrazné grimasy. „Já…já nevěděl, že za mnou přijede.“

„Taky jsem se divil,“ pokýval stařík hlavou. „Asi ještě nevěděla, jaký se z tebe stal suchar.“

Rogar přešel poznámku bez povšimnutí. „Co…proč si pro ní přišel?“ vykoktal ze sebe.

„Myslel si, že je poslední ze severského rodu barbarů. To asi ještě nevěděl o tobě.“

Rogar už nevycházel z údivu. „Ty víš, že jsem barbar? Tvrdil jsi, že mě vidíš jako mladého nadaného mága. Myslel jsem, že kvůli tomu jsi mě vzal do učení. Všichni ostatní učitelé se mi jen vysmáli.“

„Jsem sice slepý, ale ne hlupák. Myslíš, že mi nepřišlo divné, když pomenší štíhlý mág rozsedl hned v úvodu dřevěnou stoličku?“ Stařec se usmál. „Mám tě rád, takového jaký jsi, chlapče. I když občas by jsi se mohl proběhnout po zahradě a křičet nějaké ty bojové pokřiky. Alespoň by s tebou byla větší legrace.“

Rogar se musel také pousmát. Rychle ale zvážněl. „Proč ten mág hledá barbary?“

„Aby je zabil, Rogare,“ pronesl starý kouzelník smutně. „Bylo mu předpovězeno, že jedině barbar ho může připravit o jeho moc. Ze začátku to nebyl zlý člověk. Bylo proti jeho povaze, zbavit se této hrozby. S přibývající mocí se však vytrácely jeho zásady. A skončilo to takhle.“

„Takže on zabil všechny mé lidi?“ Pohled mladého barbara ztvrdl.

„Společně s vývojem. Jak se magie začala rozmáhat, meče proti ní nic nezmohli. Ale on na tom měl velký podíl.“

„Tak je tedy čas, aby se ono proroctví splnilo,“ vyskočil Rogar na nohy. „Jestli Nielle nezabil hned na místě, tak to možná neudělal ještě doteď.“

„Počkej, chlapče…“ vykřikl stařec, slova však šla do prázdna. Mladý mág už byl pryč ze dveří. „Je na tebe příliš mocný,“ pronesl jeho učitel do ticha.

 

 

„Proč se nechceš učit zacházení s mečem?“ vykřikla malá dívenka, zatímco se prodírala závějí sněhu.

„Bude ze mne mág,“ odvětil hrdě chlapec zabalený v huňaté kůži. „Meč nebudu potřebovat.“ „A navíc,“ dodal. „Je to tak…barbarské.“

„A ty jsi barbar. A jestli se za to stydíš, tak já se stydím za tebe!“ odfrkla dívka rozohněně. „V tom meči jsou skryté všechny naše tradice. Tím, že se ho naučíme používat, je budeme předávat dál.“

„Meče nezachránily naši rodnou vesnici. Já se naučím magii a už nenechám zemřít nikoho, kdo je mi blízký.“

Holčičce lišácky zasvítily oči. „Když jste tak proti hrubé síle, jak se budete bránit proti tomuhle, pane mágu?“ zasmála se a hodila mu hrst sněhu za krk.

„No počkej, Nielle!“ vyjekl naoko rozzlobeně a povalil ji do sněhu…

 

Rogarem kdosi zatřásl. „Můžete vstoupit.“

Rogar se probral škubnutím ze snu. Mág ho nechal dlouho čekat, až na unaveného barbara přišel spánek.

Hledání sídla mága, co unesl Nielle, nebylo obtížné. Větší oříšek bylo, dostat se dovnitř. Ale i to nakonec zvládl. A teď tu seděl, proměněný kouzlem za přítele toho zloducha, a čekal až se mu bude moci postavit tváří tvář. Jak ho přemůže, zatím nepřemýšlel, na to teprve přijde ten pravý čas.

Zvedl své nové obtloustlé tělo a vykročil dveřmi do mágových osobních komnat. Dveře se za ním samy zabouchly. Vstoupil do obrovské síně, jakou snad zatím neviděl. Po stranách bylo sloupoví a na konci se tyčil zlatý trůn. A na tom trůně seděl muž. Ani na okamžik nezapochyboval, že je to ten, kterého hledá. Zloba a povýšenost z něj přímo čišely.

„Zdravím tě, můj příteli,“ snažil se Rogar chovat co nejpřirozeněji.

Mág ho ale zpražil pohledem „Myslíš, že jsem tak naivní? Nechme toho divadla!“ Mávnul ledabyle rukou a místo jeho přítele stál před ním mladý barbar v kouzelnické róbě. Při pohledu na Rogara už mnoho lidí v sobě nedokázalo zadržet smích. Ale tento muž se nesmál. Z jeho výrazu bylo zjevné překvapení a na okamžik i špetka strachu. Ten se však rychle vytratil.

„Tak ona ještě nebyla poslední,“ pronesl již mrazivě klidně. „Nedivím se, že tě má magie nenašla. Ty jsi spíš parodie na barbara. Nejsi ani mág, ani barbar. Nejsi vlastně nic!“

„Kde je Nielle?“ zeptal se Rogar odhodlaně.

„Nielle nejspíš byla ta barbarka,“nadzvedl mág tázavě obočí. „Musím uznat, že byla odvážná. Nenechala se zastrašit a stále vykřikovala, že i když vás vyhubím, vaše tradice nikdy nezahynou. Naložil jsem s ní opravdu vkusně,“ zasmál se nad svou vlastní genialitou.

„Ty parchante!“ procedil Rogar mezi zuby.

„Jeden barbar ještě žije, a přitom barbarsky se chovají už jenom lidé. Jak směšné.Vlastně se tě asi moje proroctví už ani netýká. Ale jen tak pro jistotu…“

Při posledních slovech napřáhl mág ruku před sebe a prsty se mu zkřivily v pařát. Z jejich středu vytryskl rudý paprsek a zamířil přímo na barbara. Rogar málem nestihl zareagovat. Nechápavě koukal, jak mág mohl vyvolat kouzlo bez zaklínací formule. Sám vykřikl několik magických slov a na poslední chvíli se před ním vztyčila ochranná bariéra. Paprsek do ní narazil a zmizel. Ochranné kouzlo se nárazem také rozplynulo. Následovala salva další magie, kterou barbar všechnu více či méně úspěšně odrážel. Když se konečně sám dostal ke slovu, byl již značně popálený a vyčerpaný. Seslal proti mágovi své nejúčinnější kouzlo. Ten se ani nepohnul a kouzlo samo pár metrů před ním vyprchalo. Toto se opakovalo několikrát, až nakonec Rogar sám přestal.

Mág stál nehybně proti němu a usmíval se. Rogar pochopil, že proti němu nemá šanci. Hrál si s ním jak kočka s myší. Znovu se cítil bezmocně, stejně jako když hleděl na zničení své vesnice. Copak to všechno bylo zbytečné?

„Skončeme to,“ ušklíbl se mág a z očí mu vyšlehly zářivé blesky. Osvítily celou místnost, jak jí procházely směrem k bezmocnému barbarovi. Když už k němu téměř dosáhly, ten vykřikl zaklínadlo a zmizel. Mág se ještě chvíli usmíval, než si vzpomněl, jak se kdysi také učil tato slova. Jednoduché přenosové kouzlo. Příliš pozdě si uvědomil, co to znamená. Místností se rozlehl prastarý bojový pokřik, za hlavu ho chytily obrovské barbarské ruce a jediným škubnutím mu zlomily vaz. Padl na zem jak hadrová panenka.

 

 

Na útesu přes padající vločky skoro nebylo vidět. Další a další nánosy sněhu se řítily z nebes na zem. V těchto zemích se tomu nedalo divit. Ne nadarmo se jim kdysi říkalo barbarské.

A přesto i v tomto nečase stál nahoře na skále člověk. Byl oblečený do zvířecích kůží a v ruce třímal obrovský meč. Ten meč bylo jediné, co mu zůstalo po nejbližším člověku. Nikdy nezjistil, co se s ním stalo, a přitom měl stále pocit, že je mu nablízku. Zvedl meč do výšky, zatočil s ním nad hlavou a mohutně sekl. Cvičil s mečem každý den. Měl pocit, že ho to očišťuje. Osvobozuje od všech špatných myšlenek. Zůstával jenom on, ostrý a nezkalený, jako ta čepel.

            Nedaleko seděl na kmeni spadlého stromu starý muž. Díval se na vrchol útesu a usmíval se. Ve sněhové vánici se tam pohybovali dva lidé a počasí jim nikterak nevadilo. Vysoký statný muž a stejně vysoká krásná dívka. Drželi se v náručí a tančili ještě ladněji než padající vločky…

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Ekyelka

    Zajímavý příběh. Dal by se jistě zpřehlednit, upravit a vyhladit (některé hrubky budu skutečně radši považovat za překlepy), ale má docela slušný základ, se kterým se dá pracovat. Když se příště vyhneš aspoň těm nejvíce využívaným archetypům, případně je převedeš do nové roviny, bude to hodně zajímavé.

Leave a Reply