Temná, líně se rozšiřující kaluž krve, která se pomalu vsakovala do letitých pokroucených prken podlahy hostince U zlámaných hnátů, ani poslední smrtelné křeče nešťastníka jemuž ještě před pár okamžiky proudila v žilách, nestáli nikomu z přítomných ani za pozdvihnuté obočí. Stejně tak si nevšímali laciné pouliční holky, která se pod stolem v zšeřelém zadním koutě věnovala poctivé ruční práci. Její zákazník přitom upíjel místní utrejch vydávaný za kvalitní víno a jen koutkem oka zavadil o mohutného psa majitele hostince, který se zastavil vedle tuhnoucí mrtvoly a ponořil mordu do srážející se krve. Jeho odporné chlemtání naštěstí zanikalo v lomozu nejméně padesátky rozparáděných hostí. Smích, vyřvávání laciných odrhovaček, cinkot mincí přesouvajících se od jednoho hosta k druhému po deskách mastnotou zaneřáděných stolů i pod nimi se tu mísilo s chvástavými řečmi vysloužilých vojáků, chřestěním kostek a šustěním karbanických listů. Bylo totiž co oslavovat. A jak by ne. Večer se pomalu měnil v noc a v královském sídelním městě Rhosii končil poslední den největšího výročního trhu. Pokud by zde ale někdo hledal obchodníka zapíjejícího úspěšný den na tržišti, nebo některého z venkovských sedláků, který skrze pár mázů piva odevzdával městu zpět něco z peněz utržených za stádo dobytka, pátral by marně. Pravda, až na jednu výjimku. Tou však byl onen nešťastník, jehož tělo ráno najde městská hlídka na okraji některého smetiště. U zlámaných hnátů totiž zapíjela úspěšný den úplně jiná sorta lidí. Kapsáři a pokoutní zlodějíčci se zde míjely s členy organizovaných band, kteří hostili úplatné žoldnéře, i muži, o jejichž řemesle vypovídaly ponejvíce kradmé pohledy stranou, tváře ukryté ve stínu kápí a úsporné pohyby rukou, které byly vždy nablízku nějaké zbrani. Nikoho z nich nevzrušila ani rvačka, té noci jistě ne poslední, které se rozhořela mezi trojící zlodějů dělících se o kořist. Jen pár očí se otočilo jejich směrem, aby z čistě profesionálního zájmu sledovalo zablýsknutí páru krátkých dýk, které uzavřely rychlé spojenectví a skončily v těle největšího chvastouna. Rozložitý chlap si vysloužil uznalé zamručení, že i přes bolestivé zranění dokázal najít solidní dubové dveře a vypotácet se do noci houstnoucí padající mlhou. Zábava se rozproudila s neztenčenou intenzitou.

            Před lehkou holkou cinkla o desku stolu další lesklá mince. V jejích hluboko zapadlých očích se smísila chtivost se znechucením. Znamenalo to pro ni jediné. Z části těch peněz si bude muset koupit pohár vína na vypláchnutí úst. S tichým povzdechem se sklonila a její hlava zmizela v místech, kde se do této chvíle nacházela její ruka. Zcela zabraná do svého úkolu, který se k její úlevě blížil svému konci, nezpozorovala změnu nálady, která přikryla krčmu jako černá duchna. Teprve ve chvíli, kdy předmět jejího výdělku ochabl a scvrkl se v sotva patrné nic, zvedla hlavu, zmateně se rozhlédla a nevěřícně přehlédla zcela ztichlou krčmu. Závan jen nepatrně čerstvějšího vzduchu, než jaký doposud dýchala, nasměroval její oči směrem, kam se upíraly i zraky všech ostatních. Dva kroky za prahem dveří vyvrácených z kovaných pantů stála štíhlá postava oděná v temně modrý šat. Jen pevné černé boty do půli lýtek kazily jednolitou barevnost. Kalhoty nad nimi, obepínající pevná stehna, složitě proplétaný kožený opasek, spodní halena s dlouhými rukávy i svrchní kovem zpevněná vesta s vysokým límcem chránícím štíhlý krk pak již patřily modři tak temné, že od černé ji dělilo jen pár sotva postřehnutelných odstínů. Myslí dívky, stejně jako všech ostatních, probleskla dvě slova, jež se ústa zdráhala vyslovit – Dcera smrti. Jedině příslušnice prastarého řádu bohyně Rhei mohla způsobit, že většina otrlých zlodějů a rváčů ztuhla hrůzou a horečně přemýšlela, zda v poslední době přeci jen nevědomky nezkřížila cestu nebo zájmy bojovným vyznavačkám krvavé bohyně. Oči všech se nyní vpíjely do blankytu očí té, která s palci zaklesnutými za opaskem přehlížela zšeřelý sál. Ve chvíli, kdy se její pohled zastavil a zřetelně tak označil její cíl, se z mnoha úst ozvalo úlevné vydechnutí. Ne tak z úst muže, který doteď tak rozmařile platil za chvíle pomíjivé rozkoše.

            Chvatně dopnout kalhoty,  převrhnout těžký stůl a tasit meč. To vše muž stihl než  bojovnice přešla napříč celou krčmou. Ačkoli se zde tísnila hlava na hlavě, neměla s tím žádný problém. Všichni ochotně ustupovali stranou a nikdo se nechtěl dotknout ani lemu dívčiných šatů.

            Krok od převráceného stolu, tasenému meči takřka nadosah, se Dcera smrti zastavila, lehce pohodila hlavou, aby tak zkrotila pramen neposedných rusých vlasů a s rukama volně svěšenýma podél klenutých boků pohlédla zpříma na svého protivníka.

„Víš proč přicházím,“ pronesla nepříliš hlasitě, ale v napjatém tichu jakoby její hlas nabyl nepatřičných rozměrů a zcela zřetelně se nesl i do nejzapadlejšího kouta hostince.

„Nemám nejmenší tušení,“ odvětil muž, ale chvějící se hlas ho usvědčoval ze lži.

„A já zase nemám čas na vytáčky. Odevzdej mi, co patří bohyni a já ti dám týden života a smrt důstojnější té, jež ti po právu náleží.“ Teď její hlas pálil a mrazil zároveň. Jednotlivá slova odměřovala jako dávku prudkého jedu. Z dosud půvabné tváře se také stala nevraživá, studená maska.

„Drago vám tu věc nikdy nevydá!“ vykřikl muž.

„I to je odpověď,“ usmála se bojovnice mrazivě. „Očekávej mne při dalším úplňku a poruč svou duši bohu,“ dodala, obrátila se k muži zády a nakročila k odchodu. Z celého jejího těla jakoby vyzařoval klid a uvolnění.

„Děvko,“ zasyčel muž, jediným skokem překonal převržený stůl a bodl směrem k nechráněným zádům. Do dráhy zdánlivě snadné a smrtící rány se postavila blyštivá stěna dvojice ocelových hrotů. Aniž by kdokoli postřehl jak, ocitly se v dívčiných rukách štíhlé siluety damaskénských mečů, které srazily mužovu zbraň stranou.

„Zvolil si´s sám,“ pronesla bojovnice s pobavením v hlase a každý, kdo toho večera spatřil úsměv, který vytvarovala její půvabná ústa při těch slovech, se několik dalších nocí budil hrůzou a zalitý studeným potem.

Damaskénské meče se záhy změnily v zářící  nástroje umění smrti. Jejich hroty se podobaly hrotům těch nejlepších císařských malířů. Barva, kterou však črtaly, byla fádně jednotvárná. Jen tenčí či tlustší rudé šmouhy pokryly během několika málo okamžiků po desítkách tělo toho, jež se znelíbil vyznavačkám krvavé Rhei. Těch několik málo jedinců, kteří se v následujících dnech odvážili o celé události promluvit, se shodlo na jediném. Byla to poprava. Dcera smrti hravě odrážela každý útok a zcela nemilosrdně osekávala mužovo tělo jako nepotřebný, pokroucený ovocný strom. Nejprve dopadla mezi přihlížející u nejbližšího stolu levé ruka odťatá v lokti, pak pravé ucho i s částí kůže a vlasů a nakonec se na podlahu, jako podivné hrací kostky,  vysypaly zuby vyražené záštitou jednoho z damaskénských mečů. To už provinilcův meč dávno třeskl o podlahu zbrocenou jeho vlastní krví. On sám jen apaticky stál a dosud zdravou paží svíral krvácející pahýl druhé ruky a vytřeštěnýma očima sledoval dvě ostří přibližující se k jeho krku. Jako nůžky krvavého krejčího o sebe oba damaskény třeskly a hladce oddělily udivenou hlavu od zbytku těla. Trup se pomalu kácel nazad a hlava, zasažená dvojicí dalších úderů, pukla jako zralý meloun. Teprve nyní Dcera smrti uznala své dílo za dokonané a bez jediného dalšího slova vyrazila ven z krčmy. Ani teď se jí nikdo neodvážil postavit do cesty.

Toho večera se již druhá temně rudá kaluž rozlévala po prošlapaných prknech. Několik hromádek mincí změnilo majitele a šťastní výherci rychle a potichu uzavřených sázek poručili svým druhům rundu na uklidnění. Noc byla ještě mladá a život U zlámaných hnátů se rychle vrátil do starých kolejí, byl to zkrátka takový všední den.

Komentáře

komentářů

About The Author

Jindra Henry Střelec

6 komentářů

  1. Filip Pivoňka

    Podle mého názoru v této povídca nic podstatně špatného a nepovedeného není. Kromě jediné věci: je to příliš krátká čtra, která ve čtenáři probudí zvědavost, ale děj se nijak dál nerozvine. Chtělo by to co nejvíc pokračování. Co se týká připomínek Hanpariho a Ekyelky, tak ty byly dle mého názoru motivované spíše subjektivním cítěním, než tím, že by se jednalo o nějaké vážné základní nedostatky. Někdo má prostě raději poetickou fantasy s petickými jmény, někdo zase kratší věty… Myslím, že ani jedna připomínka není zásadní chybou.

  2. hanpari

    Povídka se mi moc líbila, pouze bych chtěl upozornit na pár klišé, které ději ubírala na spádu. A navíc jsou příliš běžná, než aby nebylo dobré je zmínit.

    "Dcera smrti" je příliš prvoplánovité. Je to stejné jako dělat bububu. Obecně bych byl proto, aby se autoři fantasy snažili vyhnout výrazům jako Pán smrti, Vražedný tesák, Černá paní, Smrtící bažiny, apod.

    Berme si příklad z čínské, nikoliv americké kultury. Například, pokud pomocník soudce Paoa vytvořil mučící nástroj, nazval jej Déšť pomerančových květů. Je to nádherná poezie a nikoho by nenapadlo, že princip té věci bylo sypat vyslýchaným žhavý popel (odtud pomerančové květy) na záda.

    Další klišé, které podtrhuje nejlépe "mocná" princezna bojovnice Xena. Je zbytečné poukazovat na "sličný" vzhled jakékoliv Dcery smrti. Zejména proto, že bojovnice většinou nepěstují péči o pleť. Proto je rozumný předpoklad, že skutečná bojovnice bude svalnatá, hranatá a soustředěná.
    Tady jistě namítnete, že s

      • hanpari

        To by bylo spíš potřeba opravit u autorů webu. Myslím, že by měli u značky textarea nastavit atributy cols a rows tak, aby výsledný součin odpovídal maximálnímu počtu znaků, které pak zobrazuje v komentáři phpko.
        Důležité ale není, co se líbí mně, ale tobě. Kdybys měl psát tak, jak chci já a ne ty, mohlo by se stát, že tě psaní přestane bavit, což by byla škoda… Hodně štěstí.

        PS: Ta přezdívka je "hanpari", tedy ne od slova hamižný, ale od slova hanácký 🙂

Leave a Reply