Sněhová bouře

 

      Do hostince vplul nepříjemný chlad, několik drzých sněhových vloček vlétlo za skučení větru do místnosti, aby se vzápětí proměnily v kaluž. Do hospody U Lesní cesty vstoupila čtveřice hrozivě vyhlížejících mužů. Všichni byli oděni v bohatě zdobených plátových zbrojích, ve vlčích kožešinách a pláštích ze sudenlandské vlny, přilby svíraly v podpaždí. Z venku bylo slyšet frkání koní. „Hej hostinský,“ zahřměl hlubokým hlasem první z návštěvníků, „čtyři piva a někoho, kdo se postará o naše koně!“ Muž, který mluvil měřil téměř dva sáhy a ramena měl široká jako dveře od stodoly.

„Ale notak Edmunde buď k pánovi uctivější,“ opomenul hromotluka vysoký muž s šlechtickým knírem. „Josef von Schwarz jméno mé, smíme poprosit něco pitiva a nějakou dobrou duši, co se nám postará o koně?,“ šlechtic mluvil dokonale spisovnou reikspiel, hostinský téměř nerozuměl.

„Ale jo jo pánové, pojďte dál a kecněty si támhle u krbu,“ hostinský, malý, tlustý chlapík se div nepřetrhl při vidině dobrého zisku. Vzápětí už muži seděli u velkého dubové stolu s čtyřmi džbány teplého piva před sebou.

     Hosté v hospodě se po nenadálém příchodu vážených hostů už stačili vzpamatovat a znovu vedli své obvyklé řeči a většina se věnovala kartám.

     „Říkám ti Zachu, tady si určitě přijdeme na své, stačí trochu poslouchat,“ muž s dovedně vyvedeným znakem vlčí hlavy na hrudním plátu mluvil potichu.

„To si nemyslím Franzi a necpi do Zacha takové hlouposti,“ Josef věděl, že musí zasáhnout teď nebo bude pozdě, jakmile totiž Zach slyšel o možnosti boje nebyl k zastavení, „musíme do Middenheimu! Čekají na nás a já bych zatraceně nerad zmeškal tu výpravu!“ řekl Josef a praštil do stolu, Edmund potvrdil jeho slova hlasitým říhnutím. Zach, muž střední postavy, kolem dva a dvaceti se zamyšleně koukal ke dveřím. „A ty si myslíš Franzi, že by tu mohli být nějací vyznavači chaosu nebo třeba čarodějnice?“ mladík odvrátil zrak od dveří a s leskem v očích se podíval na Franze, malého mohutného muže. „Rozhodně! Jsme sotva dva dny cesty od Middenheimu, tady chaos jenom bují. Pamatuj si, čím blíže civilizaci, tím víc Chaosu!“ hospoda ztichla, očividně Franz mluvil moc nahlas. Trvalo ještě hodnou chvíli než někdo prolomil ticho v místnosti.

     Válečníci pili jedno pivo za druhým a byli v dobré náladě, nebavili se o ničem méně zajímavém, než byly ženy. Jejich hovor přerušil starý muž, který si bez pozvání přisedl. „Co tu chceš dědku?“ zahřměl Edmund hlubokým a přiopilým hlasem. „U Ulrika, jenom se uklidni ty hromotluku!“ okřikl opilce Josef. „Ale pravda, co tu chceš dědo?“ zeptal se šlechtic a změřil si muže přísným pohledem.

„Slyšel jsem vzácné pány mluvit o Chao…, však vy víte co myslím, a o čarodějnicích,“ stařík mluvil pomalu a každou chvíli si musel odkašlat do špinavého hadru. Válečníci u stolu se rozesmáli. „Myslíš Chaos!“ vykřikl Edmund, „jen se o tom neboj mluvit dědo, bohužel jsme s ním měli už hodně co dočinění,“ dodal už klidněji.

„Jste tedy inkvizitoři?“ zeptal se stařec potichu.

„Pche, viděl jsi už někdy takové inkvizitory?“ řekl hromotluk a na stůl položil obrovské válečné kladivo. „My jsme bojovníci Ulrikovi!“ 

„Proč se ptáš staříku?“ rozhodl se jednání převzít Zach. „Děje se tu snad něco o čem bychom měli vědět?“

„Mno… možná, vzácní pánové,“ řekl stařík a nadechl se, přesně tak jak to dělávají staří lidé, když se chystají vyprávět dlouhý příběh. „Před lety žila dole ve vesnici jedna ženská, Marie se jmenovala. Ona, víte, no, byla taková divná, často chodila do lesa, sbírala nějaký kytky, stranila se lidí a nikdo o ní nic moc nevěděl. No a jednoho dne byla najednou těhotná, nikdo nevěděl s kym, nikdo z chlapů se k tomu samozřejmě nehlásil. No co, řekli jsme si, tak se s někym spustila, holka jedna potrhlá. Jenže nechtějte vědět co se stalo, když porodila! Rodit jí pomáhala moje stará, proto jsem to všechno viděl. Seděl jsem v tu dobu vedle v kuchyni a najednou uslyšim strašnej křik, tak tam vběhnu. Ještě teď se třesu, když mám o tom mluvit. To dítě, stálo normálně na nohách, teda nohách, byly to spíš takový kopyta a z hlavy mu trčel takovej malej růžek a ten obličej! Vypadalo to jako tlama nějakýho vlka nebo něčeho takovýho,“ staříkův dech se zrychlil a pot se řinul z jeho vrásčitého čela. „Mno, moje stará ležela na zemi, omdlela. Marie brečela a ta malá zrůdička se na mě koukala. Já, prostě jsem zpanikařil, vyběhl jsem ven z chalupy a volal o pomoc. Když jsme tam s chlapama vlýtli byla Marie pryč a ten mutant taky,“ stařec se opřel na židli a hluboce oddechoval.

„To je sice krásný dědo, ale řikal jsi, že se to stalo před lety, tak co my s tim?“ zeptal se zklamaný Zach, vyhlídky na boj vzaly za své.

„Já jsem ještě neskončil,“ ohradil se stařík, „jenže asi před měsícem se ztratily dvě děti z vesnice a muži co se je vydali hledat se už nevrátili. Taky se nám ztratily téměř všechny kočky a psy z vesnice.“

„To už zní konečně zajímavě!“ vykřikl radostně Zach. „Tak co, půjdem na ně chlapy? Musíme, jsme Ulrikovi služebníci. Zavázali jsme se přísahou, pronásledovat Chaos, kdekoliv a kdykoliv! Vzpomínáte?“ Josef si jenom povzdechl, samozřejmě si vzpomínal. Nebylo tomu zas tak dávno, kdy skládali přísahu v chrámu boha Ulrika. Von Schwarz byl brán za jakéhosi vůdce, i když žádný oficiální velitel neexistoval. „Vyspíme se a zítra to půjdeme prověřit do vesnice. Souhlas?“ zeptal se šlechtic a pohladil si svůj pěstěný knír. Muži kolem stolu jen souhlasně přikyvovali, Zach radostně vypískl, Edmund si říhl, Franz pozoroval dno prázdného džbánu.

 

* * *

 

     Zem pokrýval těžký příkrov bělostného sněhu. Paprsky dopoledního slunce se třpytily na bílé pokrývce, všude vládlo zlověstné ticho.

     Josef se probudil jako první, promnul si slepené oči a posadil se na posteli, spolu s ním spal v pokoji ještě Edmund, hlasitě chrápající hromotluk. Šlechtic úmyslně zakopl o židli, která s rachotem dopadla na zem. Edmund se s trhnutím probudil, okamžitě uchopil vedle postele ležící válečné kladivo a rozhlížel se po pokoji. Josef von Schwarz se smál.

      Všichni se sešli u stolu, kde do časných ranních hodin hodovali. Nejhůře vypadal Franz, pod očima měl černé kruhy, jinak byl celý bledý. „Jakej vůl nechal včera otevřít sud toho trpasličího piva?“ zaúpěl Franz a vzápětí se ohnul a zvracel do připraveného kbelíku.

„Nemáš chlastat, když to neumíš!“ řekl Edmund a pořádně upil ze džbánu. Válečníci se zasmáli.

„Dost chlapci, čeká nás tu nějaká práce,“ prohlásil Josef, když smích ustal. „Já a Edmund půjdeme do vesnice, popovídat si s vesničany. Zachu ty tu zůstaneš s Franzem a dáš na toho našeho notorika pozor.“ Josef tím sledoval dvě věci, za prvé měl opravdu strach o Franze a za druhé se bál, aby se Zach hned nerozeběhl do lesů, hledat nějaké bestie.

     Josef a Edmund stáli na vrcholu kopce, pod nimi se ve sněhových závějích schovávaly dřevěné domy vesničanů. Z komínů stoupal hustý dým. Jen kousek za posledním srubem se tyčila dlouhá bílá zeď ze sněhem pokrytých stromů. Takhle vypadala vesnice téměř malebně, na zdánlivé kráse jí přidávalo svítící slunce, ale v dálce nad stromy bylo již vidět temné mraky, věstící jen další sněhovou bouři. Josefovi se zdálo jakoby zaslechl válečné bubny, zamrazilo ho v zádech.

      Oba honosně odění válečníci procházeli vesnicí, míjely zabedněné domy a při každém jejich kroku jakoby praskaly kosti. Alespoň v jednom měl ten stařík v hospodě pravdu, ti lidé se tu opravdu něčeho bojí, pomyslel si Josef von Schwarz.

„Hej ty!,“ zakřičel šlechtic, když za jedním z domů zahlédl hrající si dítě. Malý chlapec se otočil jejich směrem, oči rozšířené strachem.

„Neboj se, z nás nemusíš mít strach, chceme vám pomoct,“ Edmund mluvil nezvykle přívětivým hlasem, na chlapce to očividně zapůsobilo.

„Kdo, kdo jste?“ zeptal se, měl bledý útlý obličej orámovaný neudržovanými, černými vlasy.

„Jsme služebníci Ulrikovi,“ odvětil Josef a klekl si k chlapci. „nemusíš se nás bát. Chceme se tě jen na něco zeptat. Můžeme?“ Chlapec jen neznatelně kývl.

„Stalo se tu v posledních dnech něco zvláštního?,“ zeptal se Edmund, von Schwarz byl překvapený hromotlukovým chováním, nikdy ho neviděl tak, tak hodného. Josef se pousmál.

„Můj otec, on, nevrátil se,“ řekl chlapec koktavě. „Oni si ho odvedli, teď z něj udělají také bestii. Bude mít rohy a obrovské zuby,“ chlapec se rozplakal.

„Můžeš nás odvést za matkou?“ zeptal se Josef starostlivě.

„Ona je dávno mrtvá, zemřela při porodu,“ chlapec si sedl na zem a dal se do usedavého pláče. „Já, já jsem sám.“

Josef vzal hromotluka stranou. „Vezmeš kluka sebou do hospody, přece ho tu nemůžeme takhle nechat. Vypadá, že dlouho nic nejedl, tak mu něco kup. Já se tu zatím pozeptám a porozhlédnu se trochu kolem po nějakých stopách. Ano?“ šlechtic poplácal Edmunda po ramenou. „Běž.“

„Tak jdeme kluku,“ řekl Edmund a hodil si kluka na rozložitá ramena. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Ludwig pane.“

 

* * *

                                                                           

      Navečer se opět všichni sešli v hostinci na kopci. Hostinský je znovu obskakoval, v krbu tancovaly divoké plameny.

      „Tak jak,“ zeptal se netrpělivě Zach, „vyrazíme?“ Osazenstvo stolu se tázavě ohlédlo na Josefa.¨

„Zítra brzy ráno vyrážíme,“ odvětil šlechtic. Jeho čelo se svraštilo vráskami, pokud ty dvě ženy, se kterými mluvil odpoledne ve vesnici, mluvily pravdu, potom by se měli pořádně připravit. Se svými obavami se svěřil přátelům.

„A co ti teda ty ženský řekly?“ zeptal se Franz, který už zase získal obvyklou barvu obličeje.

„Vypadá to na černou magii. Ta ženská, o které mluvil ten dědek včera, prý uhranula syna jedné ženy a po porodu s ním utekla.“

„Klasický povídačky,“ skočil Josefovi do řeči Edmund, „tohle přece mele každá matka, když jí nějaká holka svede synáčka. I moje máma to říkala.“

„Ty jsi měl mámu?“ zeptal se Zach, muži se dali do bouřlivého smíchu, Edmund zbrunátněl.

„Máš pravdu Edmunde, normálně by to byly jen řeči, ale já se byl podívat ve srubu té údajné svůdkyně. Na podlaze byl namalovaný pentagram a pod postelí leželo několik zakázaných knih zabalené v lidské kůži, většinou o ….,“ Josef von Schwarz se naklonil nad stůl, „….o Tzeentchovi. Měla tam taky takový malý oltář plný svíček, všude byly zaschlé kapky krve a ten pach…cítil jsem tam sýru a ještě něco, jakoby hnilobu.“

„Černá magie? Pán proměn? To zní opravdu dobře,“ řekl Zach s úsměvem, v očích se mu odrážely tančící plameny.

       Zrovna se bavili o době, kdy Edmund sloužil v Altdorfu u městské gardy, když se do místnosti vetřel chlad. Dveře se rozletěly a v nich stála zadýchaná vesničanka, tvář pobledlou a vlasy slepené sněhem. „Odvlekli další dva muže,“ žena se zhroutila na kolena, „jeden z nich byl můj manžel.“

„Nebojte se,“ řekl přistoupivší Josef,“my Vám muže přivedeme zpět.“

„Hej hostinský, připrav louče a lucerny, potřebujeme taky nějaké provazy,“ zavelel Zach a vyběhl na horu po schodech do pokojů. V hospodě se strhl povyk, čtveřice válečníku se chystala na lov. Nasazovali si své honosné zbroje a připínaly těžké vlčí kožešiny.

„Hej Edmunde!,“ ozval se křik z horních pokojů, „Ludwig tady není!“ Edmund se stačil za tu chvíli s malým chlapcem dobře seznámit, měl ho rád a teď na něj Zach křičel, že kluk není ve svém pokoji. „Možná ho také unesli, jdeme!“ řekl hromotluk a hodil si těžké válečné kladivo přes rameno.

   

* * *

 

     Prodírali se hlubokým sněhem a slabé louče osvětlovaly jen nejbližší okolí. Edmund si ponuře broukal, Zach v čele skupiny obezřetně pozoroval, Franz se třásl zimou a Josef přemýšlel. Něco mu tu nesedělo, tolik špatných událostí zrovna když přijeli, ztracený chlapec, unesení muži. Asi nosíme smůlu, pomyslel si šlechtic a ironicky se pousmál.

„Kolik už si vlastně zabil bestií Zachu?,“ prolomil Edmund tísnivé ticho ponurého lesa.

„Nepočítaně!,“ odsekl mladík a dál hleděl do bílého nekonečna.

„Myslím to vážně, kolik jich bylo? Vždycky přijdeš s nějakým novým příběhem a to je ti teprve dva a dvacet, jak jsi to mohl stihnout?“ vyptával se dál Edmund. Zach se prudce otočil, v očích měl vztek. „Dobře, nebylo jich nesčetně, byly vlastně jen dvě! Ty, co zabily mou sestru! Vystopoval jsem je a o obě ty mrchy rozsekal, zbytky těch jejich nestvůrných těl jsem spálil.“ Tak proto nikdy nemluvil Zach o rodině, pomyslel si von Schwarz. Dlouho nikdo nepromluvil.

      Šli už nejméně dvě hodiny, Zach několikrát ztratil stopu, ale vždy ji znovu dokázal najít. Stromy se klátily v ostrém větru, dotěrný sníh jim zamrzal v mezerách u krku a lepil jim vlasy. Přesto šli stále dál, hnáni odvahou a také strachem. Najednou se před nimi vynořila louka s kamenným oltářem uprostřed, cesta k němu byla lemována hořícími loučemi. Čas jakoby se tu zastavil, vítr přestal vát, sněhové vločky přestaly padat ze zamračené oblohy, slyšet bylo jen podivné vytí a zvuk bubnů jakoby z dálky.

„Je to past,“ konstatoval chladně Josef.

„No a? Stejně nemáme na vybranou,“ odvětil dychtivý Zach a tasil meč, ten vyjel se zasvištěním z pochvy.

„Dobrá, jdeme, ale opatrně,“ zavelel šlechtic a s taseným mečem vyrazil k oltáři. Kolem kruhového oltáře byly postaveny obrovské menhiry v kruhu, v záři loučí vrhaly dlouhé stíny. Čím více se blížili, tím více hrůz viděli. Na oltářním kameni byla zaschlá krev, byl tmavý sazemi a všude kolem se válely lidské ostatky, nikde ani známka po sněhu, který jinak pokrýval celé okolí. Nikdo z nich se nezmohl na slovo, všichni byli ochromeni hrůzou.

Zničehonic ze tmy zaútočily tři bestie. Byly svlečené do polovina těla, hruď bez jediného chlupu, kůže se jim leskla v záři ohňů. Nohy podivně zkřivené a pokryté kožešinou.

„Za Ulrikáááááá!,“ zařval Zach a dal se do krvavého díla. Vyběhl proti první z bestií a prudkým sekem jí rozsekl kozlí hlavu. Ostatní se k němu s řevem přidali. Edmund vykryl ránu zrezivělou sekerou a praštil obrovským kladivem, netvor uskočil a přišlápl do země zabořené kladivo, zlověstně se usmál. Hromotluk mu vrazil pěstí obrovskou, okovanou rukavicí, spodní čelist bestie volně plandala. Ale netvor jakoby neznal bolest znovu zaútočil, ostří tupé sekery jen těsně minulo bojovníkovu hlavu. Edmund tasil krátký meč a oběma rukama ho zarazil bestii mezi žebra, ozval se smrtelný chrchel. Mezitím se už Josef s Franzem vypořádali s poslední bestií.  

     Za jejich zády se ozval potlesk, nejprve jen jeden pár rukou, potom se přidávaly další a další.

„Působivé, opravdu pěkné,“ ze tmy se vynořila odporná věc, velikostí dosahovala Josefovi sotva do poloviny těla. Místo nohou měla ohyzdná kopyta, místo úst vlčí mordu a z čela mu vyrůstal dlouhý špičatý roh. Josef si s hrůzou uvědomil, že to mělo být dítě. Za ním se ze tmy vynořil půl tucet dalších bestií a za nimi celý zbytek vesnice, byl tam hostinský, Ludwig i ženy, kterých se von Schwarz vyptával, všichni se pobaveně usmívali.

„Překvapení? To jsem rád, vždycky rád vidím překvapené tváře. Jmenuji se Noorkakh,“ malá bestie mluvila pisklavým dětským hláskem. „Naletěli jste, ale nemusíte se bát, nezemřete, naopak, vy budete žít věčně, stanou se z vás nejskvělejší Tzeentchovi válečníci. Máte radost?“

„Sklapni ty hnusná zrůdo, než ti rozsekám ten tvůj čumák!,“ neovládl se Edmund, Josef ho chytil za rameno.

„Takže to všechno, celý ten příběh byl vymyšlený?,“ zeptal se Josef, který nutně potřeboval získat čas, aby promyslel jejich možnosti. Franz stál ochromený hrůzou, Zachovi zbělely klouby jak silně svíral jílec meče.

„Ne, všechno ne. Má matka byla čarodějka a z knih se dočetla o možnosti zkřížit člověka a bestii a tak dosáhnout dokonalého bojovníka a nástroje pro získání moci, nejdřív ale musela získat požehnání velkého Tzeentche, proto postavila tento oltář. Potom se spustila s jednou podřadnou bestií a já byl počat,“ malá bestie mluvila se zanícením a divoce přitom gestikulovala.

„A ti vesničané, proč jsou s tebou?,“ zeptal se Josef, aby získal další čas.

„Ti lidé? Doufají, že také získají požehnání Pána Proměn nebo se spíš bojí a radši obětují vás než někoho ze svých bližních,“ bestie se rozesmála, dětským smíchem.

„Budeme bojovat?,“ zeptal se Franz roztřeseným hlasem. Válečníci tázavě pohlédli na svého vůdce.   

 

* * *

 

     Josef a Noorkakh stáli prosti sobě, šlechtic vyzbrojen dlouhým mečem, zrůda dvěma dlouhými dýkami. Dívali se do očí a čekali, kdo vyrazí jako první. Kolem nich stál hlouček bestií a lidí, všichni divoce povykovali.    

     Von Schwarzovi se podařilo bestii přemluvit k souboji vůdců. Nevěřil, že by jim výhra nad tím ohyzdným parchantem zajistila bezpečný odchod, ale alespoň doufal, že bez vůdce budou bojovat hůře a získají ve vesničanech podporu. Přirozeně, musel ale vyhrát.

     Šlechtic sekl prudce shora, Noorkakh bleskově zkřížil dýky a zachytil čepel dlouhého meče, odlétly jiskry. Vzápětí zasypal Josef nestvůru sérií tvrdých úderů, malý chlapec je všechny bez námahy vykryl. Pak vyrazil on sám, vyskočil jako na pružině a zaútočil na šlechticův obličej, von Schwarz se skrčil v poslední chvíli a naslepo bodl za sebe, nezasáhl. Bestie poskakovala jako malý čertík, běhala a skákala. Ale Noorkakh také nemohl najít slabinu v soupeřově obraně, navíc jeho dýky jen těžko mohly zranit v železe zakutého bojovníka. Bestie se snažila těžit ze své rychlosti, vykryla úder meče a bodla. Von Schwarz útok hbitě vykryl a sekl, byl velice překvapený když se jeho meč zasekl do země místo do masa protivníka. Noorkakh stál už o několik sáhů dál, stál vzpřímeně, prsty na rukou propletené, jeho oči svítily zelenou září. Dav propukl v jásot, vzápětí zasáhl překvapeného šlechtice blesk. Josef von Schwarz padl na zem, tváří k zčernalému nebi, nebyla vidět jediná hvězda. Z jeho úst vyšla poslední modlitba k Ulrikovi, ochránci vlků.

„Tzeentch si tě nežádá za svého otroka, chce aby si byl obětován!“ Noorkakh se opět smál, mnohem děsivěji než předtím. Pak se stalo několik věcí najednou. Ludwig, malý chlapec, vystřelil z luku a šíp proklál bestii hrdlo. Noorkakh překvapeně zamrkal, klesl na kolena, zelený svit očí se pomalu rozplýval, z úst vycházelo smrtelné chrčení. Na několik vteřin se na louce rozhostilo děsivé ticho. Potom zaútočili Ulrikovi bojovníci, přidali se i vesničané, povzbuzení smrtí tyrana. Ale ne všichni rolníci prozřeli, někteří byli už natolik poznamenaní Chaosem, že mu zůstali věrni.

      Edmund obrovským kladivem rozdrtil lebku jedné z bestií, mazlavá tekutina smíšená s krví se rozlétla kolem. Franz bojoval zuřivě, poháněl ho strach, sekal kolem sebe jako smyslů zbavený. Napadli ho dva vesničané, jednomu rozsekl hrdlo, druhý ho zranil na stehně, nato však Ulrikův bojovník nedbal a vrazil mu meč do břicha, pro jistotu s ním ještě otočil. Zach se pustil do boje s dvojící bestií, jedna byla vyzbrojená rezavým mečem, druhá oštěpem, mladík umně vykryl ránu mečem a v plynulém pohybu usekl bestii s oštěpem hlavu. Zaútočil a sekl šikmo shora, obluda s hlavou napůl lidskou a napůl psí úder vykryla. Teď byla na řade ona, bodla, Zach se piruetou uvolnil a sekl ji do zad. Bestie děsivě zařvala a klesla na kolena. Mladík na nic nečekal a jediným sekem jí uťal hlavu, bezhlavé tělo padlo se zaduněním na zem.

      Jak rychle bitva začala, tak také skončila. Edmund se rozhlédl po bojišti, Ludwig byl mrtvý, vidle zabodnuté v břiše. Josef měl ve tváři smířený výraz, jeho šlechtický knírek ležel splyhle na tvářích. Téměř polovina vesničanů se válela posekaná na zemi, druhá polovina zděšeně zírala na dílo Chaosu.

      „Josef chtěl být pohřben v Middenheimu,“ řekl Edmund, který se skláněl na mrtvým přítelem, „určitě by nerad hnil v tomhle prokletém lese.“

„Proč, proč ty Josefe?“ šeptal Edmund. Ale Josef von Schwarz už neslyšel, oči nepřítomně hledící do prázdna, právě sházel po schodech do Morrovi říše.   

 

* * *

 

      „Tak co teď s vámi bude?“ zeptal se Zach hostinského. Plnoštíhlý muž pokrčil rameny až se mu zavlnil tuk pod bradou. „Nevim, nejdřív zlikvidujeme ten oltář v lese a potom asi spálíme vesnici, nikdo už tu nechce bydlet, půjdeme do Middenheimu, snad nás tam pustí.“ Zach jen souhlasně pokýval hlavou, nemohl se na ně zlobit, vehnali je do léčky, ale měli na vybranou? Více ho děsila moc Chaosu, pouhý strach z něj dělá z lidí otroky. „Budeme s tím muset něco udělat,“ řekl polohlasem.

       Trojice mužů osedlala obrovské válečné oře, čtvrtý kůň na sobě nesl v dekách zabalené tělo svého pána. „Tak vyrazíme, ne?,“ zeptal se Zach a pobídl koně.

 

By Noxi  

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

31 komentářů

  1. Noxi

    V prvé řadě se raduji z hojnosti komentářů, opravdu díky. Nejprve k těm světům. Netvrdím, že je na tom něco špatného nebo, že je dokonce špatné vytvářet vlastní světy, jenom jsem chtěl říct, že naprostá většina autorů (a vím o čem mluvím, protože k nim patřím) svět nedotáhne dokonce a ono to vlastně ani moc nejde, vždyť např. Tolkien na tom svém pracoval prakticky celý život. Samozřejmě se dá vytvořit svět mnohem jednoduší a praktičtější jenže kdo má pořád číst o nových a nových městech, vesnicích a rasách, které jsou vlastně ale jen kopiemi světů již vymyšlených. Rozhodně ale nepovažuji vymýšlení nových světů za špatné, to opravdu ne.
    Ještě k těm dýkám, Noorkakh přijal souboj, protože věděl, že ho může kdykoliv zabít magií a chtěl se také trochu pobavit. 🙂

  2. Filip Pivoňka

    Na druhé straně, proti fan fiction vůbec nic nemám. Chápu, že mají čtenáři-autoři rádi své oblíbené literární světy a podléhají nutkání vymýšlet si své vlastní příběhy do nich zasazené. Takže nesouhlasím ani s radikálním odmítnutím Siriusovým. Takže fan fiction proč ne, ale NESMÍ to být na úkor ORIGINÁLNÍ TVORBY!

    Jinak samotná povídka je podle mě slušná. Dobře odpovídá atmosférou i bsahem světu Warhammeru. Jenom pár drobností: když někdo vybíhá schody, tak běží "nahoru" a ne "na horu." Pokud někod bodne bestii, tak ta obyvkle vydá nějaké to "chroptění" a ne "chrchel" (chrchel je podle mě ten nechutný hlen, co vám, vyjde z hrdla při kašlání z nachlazení, ale nejsem si jistý, ve Slovníku spisovné češtiny tohle slovo není 🙂 ). A taky mi nepřipadá logické, že by se ta malá jednorohá bestie nechala přemluvit k souboji s obrněným rytířem, když by viděla, že její dýky na jeho pancíř nebudou stačit. To by snad poznala, pokud žije ve středověkém

  3. Filip Pivoňka

    Při čtení posledních dvou příspěvků Noxioho a Lorda Pecky mě mě ovanula hrůza. Hlavně při větách typu: "proč vymýšlet nové světy, když je tolik starých a osvědčených…" Pánové vzpamatujte se! Slovo fantasy znamená v překladu "fantazie!" A vytvoření nových světů je alfou a omegou celého žánru! Samozřejmě, je to složité, trvá to dlouho a chce to moc práce, než je takový svět opravdu propracovaný, ale to neznamená, že se na to vys… a radši budeme psát jen z "osvědčených a propracovaných" světů! Právě tvorba zajímavého, nového světa dělá z autora skutečného fantasy spisovatele, právě to jej odlišuje od prostého řemeslníka. Doufám a věřím tomu, že takové názory jsou ojedinělé, protože jinak je s fantasy, již tak dost skomírajícím žánrem, definitivní konec!

  4. Lord Pecka

    Prijde mi trosku ohrane vymyslet porad nove a nove svety… kdyz to nemini vydavat tak mi prijde primo idealni vyuzit nejaky jiny svet, tim znacne pomuzete lidem co onen jiz existujici svet znaji. Jak jiz bylo receno je rozhodne lepsi pouzit cizi propracovany svet nez vlastni odbyty…

  5. Noxi

    Svět Warhammeru mám opravdu rád, to je pravda. Podle mě je největší problém začínajích autorů (ne, že bych snad byl nějaký pokročilý :-)), že se snaží všechno zasadit do svého "nového" světa. Také jsem to tak dělal, ale proč vymýšlet nedomyšlené, neúplné a neznámé světy, když je jich tolik kvalitních už vymyšlených.

  6. Martin

    Nic proti,ale povídka zasazená do světa, ktré vymyslel už někdo jiný, je vážně trapná!!! Copak si neumíš vymyslet svou vlastní Zemi – nezemi a tam zasadit své příběhy????
    Tedy nic proti,jestli že máš Warhammer rád,tak u toho zůstaň. Ale podle mého názoru je nejlepší osedlat svou vlastní fantazii a nechat se unášet na křídlech vlastní imaginace.

  7. Noxi

    Co se týče popisů soubojů, tam si asi budu stát za svým. 🙂 Většině lidí se tento způsob líbí a jako jednu z mála věcí ho chválí, ale pokud máš nějaký návrh, pak sem s ním.
    A jinak Alcile máš pravdu, teď když jsem si zpětně četl tak se mi to s tím Zachem opravdu nelíbilo, je to tam tak nějak zbytečné a nic neříkající.

  8. Noxi

    Ještě k té délce příběhu, on ani není tak problém v tom, že bych nevěděl jak to napsat. Důvod je spíše ten, že mě opouští původní zápal a začíná se mi to zdát špatné, tak se to snažím co nejrychleji dokončit a začít psát něco nového co mě právě napadlo. Kdyby jsi jenom věděl kolik nedokončených povídek se jentak povaluje na mém HDD. 🙂

  9. Noxi

    Opravdu díky, takový komentář se mi velice líbí. A máš pravdu ohledně toho hostinského, více se tam hodí tvá varianta. Co se týče toho, že je to spíše závěr kapitoly, opět pravda, ale mám velký problém, jako většina začínajících "spisovatelů" (alespoň co jsem slyšel), s délkou příběhu. Jen těžko se mi píše něco dlouhého, bohužel se vždy snažím co nejrychleji dobrat konce, ale pracuji na tom. Tak když to dobře půjde dostanu se třeba i na deset stran. 🙂

    • hanpari

      Doufám, že aspoň trochu pomůžu. Co se týče délky oddílu, pak k tomu můžeš přistupovat čistě vědecky. Nás na škole učili, že drama se skládá z pěti části:
      1. Expozice čili uvedení do děje a představení scény. V tvojí povídce to je příchod rytířů do hospody.
      2. Kolize čili zápletka. Zde zřejmě povídání starého muže o příšerách a o podivně narozeném dítěti.
      3. Krize čili vyvrcholení. Tady boj s příšerami a hlavně zrada vesničanů, protože to je nečekaný zvrat.
      4. Peripetie čili rozuzlení. Vesničané se přidají na stranu rytířů.
      4. Katastrofa čili závěr. Zde smrt rytíře Josefa a odchod jeho kolegů.

      Jak vidět, tahle pravidla platí pro fantasy povídku stejně jako pro drama.
      Jestliže máš celý děj promyšlený dopředu, pak si můžeš celkem snadno určit, že pro expozici si vyhradíš 2 stránky, pro zápletku 5, pro krizi 3, pro peripetii 2 a pro závěr 1. Přirozeně že plus mínus. Pokud by jsi celou tu povídku chtěl pojmout vysloveně vědecky, pak si můžeš ve Wordu vytvořit pomocí nadpisů osnovu

      • hanpari

        …pokračování…
        … a doplnit mezi nadpisy text povídky.
        Chtěl jsem dodat dvě věci:

        Za prvé, slovo "spisovatel" není třeba dávat do uvozovek. Označuje pouze člověka, který píše. Pokud ti v tom v brání vrozená skromnost, pak je třeba poznamenat, že za spisovatele se považují i lidé, o kterých lze říct, že něco napsali, vydali a v tom nejhorším případě měli i úspěch :).

        Za druhé, jestliže se učíš anglicky, pak vyšla velmi dobrá knížka, která se jmenuje Základy anglické stylistiky. Napsal ji Macpherson. Vynikající dílko, až na to, že předpokládá širší slovní zásobu. Ale její pravidla můžeš ve většině případů uplatnit i na jakýkoliv jiný jazyk.

  10. hanpari

    …pokračování…
    Co se týče stylu, tak jsem si všiml jistého kolísání mezi nezaujatým a zaujatým komentátorem. Je to těžké vysvětlit, ale obecně (pokud nepoužíváš ich-formu,) by jsi se měl zdržet jakýchkoliv zabarvených obratů.
    Např:
    …kecněty si támhle u krbu,“ hostinský, malý, tlustý chlapík se div nepřetrhl při vidině dobrého zisku…

    Správněji by mohlo být:
    …posaďte se támhle ke krbu."
    Hostinský, malý a tlustý chlapík, jim ochotně přistavil židle.
    "Že se nepřetrhne," zabručel hromotluk…

    1/ Nahradil jsem slovo "kecněty" neutrálním výrazem "posaďte". To proto, že ani hostinský není takový trouba, aby se v okamžiku, kdy se zoufale snaží dělat hogo fogo, dopustil takového výrazu.

    2. Upravil jsem druhou větu tak, aby nebylo přečárkováno.
    3. Zabarvené "nepřetrhne" jsem vložil do úst postavy, takže autor je z obliga a přehnaná snaha hostinského byla komentována tak, jak asi bylo původním záměrem.

  11. hanpari

    Dobrá, co se týče povídky…
    Zdá se mi, že vcelku vystihuješ (viz předmluva) to, že by mělo jít o začátek delšího příběhu. Konec připomíná závěr kapitoly, ne povídky. Pointa není tolik překvapivá.
    Povím asi tolik… Nemám námitky proti motivu těchto stránek, design je přiměřený a slušivý. Pokud se podíváš nahoru, uvidíš dva draky kolem nápisu MFANTASY.
    Jestli trochu maluješ (nebo fotíš), brzy zjistíš, že druhý drak je zrcadlově převrácenou kopií prvního. Navíc směr světla je zvolený tak nešťastně, že se zdá, že stín padá na vnitřní stranu(tj. ke středu). Což je nemožné, protože v přírodě takový zdroj světla jednoduše není.
    Stejně tak se mi líbí tvá povídka, ale některé detaily se mi prostě nezdají. A jedním z podstatných detailů je i pravopis, na který jsem tě upozornil.

    • Aldarix

      Trošku mě pobavilo tvé přirovnání k logu MF. Je sice výstižné (vzhledem k povídce), ale obsahuje zbytečnou kritiku. Ano, v přírodě takovýto zdroj světla není, ale ani draci ne ;-). V tomto případě je lepší dát přednost estetice před realitou a nedívat se na to jako na chybu.

      • hanpari

        Nechtěl jsem kritizovat logo. To je pěkné. Šlo mi o to ukázat, že i když se některé věci zdají na první pohled v pořádku, ve skutečnosti takové nejsou. A když jsem přemýšlel, jak dát názorný příklad, všiml jsem si těch draků.
        No a když jsem o tom uvažoval dál, totiž jaký druh světla by dokázal ty dva draky tak osvětlit, zjistil jsem, že žádné takové nemůže existovat, a to ani kdyby byly draci uměle nasvícení, což je spíš taková zajímavost než kritika.
        Já přirozeně vím, že grafik, který logo dělal, prostě draka vystřihl a překlopil. Je to jednoduchá metoda, někdy ale může mít podobný efekt.
        Ale jak už jsem napsal, nemyslel jsem ten příklad jako kritiku loga, čili se omlouvám…

  12. Noxi

    Předně děkuji za komenáře, i když se netýkají zas až tak mé povídky jako mého pravopisu. Bohužel se v psaném textu, a zvlášť u mě, většinou chybám nevyhneme, takže se omlouvám a příště prosím víc hodnocení povídky samotné než pravopisných chyb. Díky 🙂

    • hanpari

      Pokud jde o to, snažím se ti jen pomoc. Kdysi mi jedno nakladatelství vydalo román. Bylo to malé nakladatelství a v den vydání románu mne jeho redaktorka upozornila na chybu, která se opakovala přes celý text – s tím, že ona opravila, co se dalo (rozuměj, dokud se jí chtělo) a že si příště mám dát větší pozor a že se nedá nic dělat.
      A já až do tehdy žil v domnění, že veškerý text prochází před vydáním jazykovou korekturou.
      Čili, pokud se nechceš jako já stát autorem románu, ve kterém jsi nasekal spoustu chyb, měl bys být vděčný za jakýkoliv postřeh k tvému pravopisu.
      Není nic příjemného žít v kanálech a stydět se pohlédnout světu do očí.

    • Martin Štefko

      Tady nemůžu souhlasit. Ono "j" se může vyslovovat nebo nemusí, správné jsou totiž obě varianty. Proto pokud by chtěl autor skutečně poukázat na to, že jeho postava "j" nikdy nevyslovuje, může to do přímé řeči napsat. Ovšem to není případ této povídky.

    • Martin Štefko

      Musím reagovat na poznámku se "si". Samozřejmě, že správně má být jsi, ale ne vždy. Tedy gramaticky ano, ale přímá řeč má sloužit k zachycení mluveného slova a lidé prostě někdy (většinou) nemluví spisovně. Neříkám, že v této povídce to byl úmysl, spíše ne, ale někdy autor může skutečně si ve smyslu jsi napsat, pokud chce zachovat autentičnost postavy, která mluví hovorovou češtinou. Lidé zkrátka j na začátku nevysloví a řeknou pouze si. Stejně jdu-du, jsem-sem, jste-ste.

Leave a Reply