První nemrtvý hrozivě zavrčel a vycenil zpola uhnilé tesáky. Ne, že by jejich stupeň zkažení nějak měnil situaci mladého klerika uprostřed kruhu jemu podobných zrůd. Bude roztrhán. A ani sluneční bohyně, jíž zasvětil svůj krátký život, mu nepomůže. Ač se tiše modlil za zázrak, nijak moc v něj nedoufal. Samozřejmě. Měl jisté magické schopnosti, (spočívající spíše v léčitelství a podobných věcech) ale co těm nemrtvým pomůže, když je vyléčí? Nebo přesněji – co to pomůže jemu?

Jeden z oživlých mrtvých po něm hladově chňapl. Na poslední chvíli se chlapci povedlo uskočit. Schytal pouze několik krvavých škrábanců na předloktí. Z očí mu vyhrkly slzy. Jakožto budoucí kněz nebyl na bolest zvyklý.

 

Klerik nevěděl, že ho z porostu nedaleko sledují dvě oříškově hnědé oči. Sfinga. Tvor schopný do jisté míry měnit svou podobu z lidské do kočičí. Nejsilnější byly sfingy v podobě „lidská hlava – tělo šelmy“, kdy dokázaly myslet a mluvit (alespoň zčásti) jako člověk, ale zároveň jim zůstaly zachovány kočičí reflexy. Sfinga byla klasifikována jako kočičí démon… možná kvůli páru malých zakrnělých křídel neschopných letu, zdobících její záda. Mezi záplavou zrzavých vlasů vykukovaly dvě bílé uši.

 

Sfinga jménem Satheron se nudila. Přesněji – nudil. (ač se to na první pohled možná nezdálo – přece jen to byl tvor mužského pohlaví) Do té doby než zpozoroval rozruch. Na jedné tlapce vytáhl drápky a prohrábl hlínu pod sebou. Na velice pohledném obličeji vykouzlil úsměv. Ten úsměv už tak pohledný nebyl. Ať už měly sfingy zuby kteréhokoli tvora, jejich tvar a ostrost popírali veškerou jejich lidskost. Oči, které vy se bez onoho úsměvu pod nimi daly nazvat jako něžné se upíraly na skupinu nemrtvých, chystající se sežrat člověka.

 

Člověk. Občas se mezi lidi vydal… samozřejmě v lidské podobě. Moc si s nimi nerozuměl. Ne, že by byli zlí. Jen je nešlo pochopit tak snadno. Satheron někde slyšel, že upíři je prý chápali lépe. Ale Satheron byl z velké části kočka. 

Nemrtví se pohybovali prudce a trhaně. Ty pohyby ho hypnotizovaly tak, jako jeho malé příbuzné hypnotizují myši. Spokojeně zavrněl a připravil silné zadní nohy ke skoku. Nikdy by tu hnusnou mrtvou věc nesnědl, ale lov byl sport.

 

Klerik uskočil ještě jednou, ale tím se ocitl v náruči druhého. Na krku cítil studený vlhký dech. Snažil se vyprostit. A snažil se ze všech sil, ale mrtvý ho držel ocelovým stiskem a jak sebou mladý služebník sluneční bohyně škubal, nehty obživlé mrtvoly mu rozdíraly kůži do krve. Najednou něco periferním viděním zahlédl.. zrzavou šmouhu letící vzduchem. Otočil by za tím hlavu, ale v tu chvíli mu začal nemrtvý žrát paži těsně pod ramenem. Vše ostatní mu zaniklo v jeho vlastním řevu. Zatmělo se mu před očima. Jediné, co vnímal, byla strašná bolest tepající mu v ruce, ze které mu vytrhla zombie sval, a teplou krev stékající mu po boku.

 

Satheron s neskutečným nadšením drásal kůži oživlých mrtvol a lámal jednomu po druhém silnými tlapami vaz. Těch pár škrábanců, které při tom utržil, bylo jen povrchových a brzy se vyléčí. Trošku ho bolela hlava z křiku toho člověka, který ječel i poté, co Satheron milostivě zabil nemrtvého, pochutnávajícího si na jeho ruce. 

Odolal čistě kočičímu pokušení kutálet si s jednou z hlav po zemi a přiskočil k bolestí pološílenému klerikovi. Ten, když otevřel oči, jen překvapeně vydechl. „Dobrotivá matko…“ zasípal Věděl, že ho zachránila jedna z bytostí jeho bohyně. Že jeho modlitby přece jen byly vyslyšeny. Že před ním stojí pravý strážný anděl. Satheron mu s úsměvem jediným úderem tlapou zlomil vaz. Hlasitě to křuplo. Potom se s chutí zakousl do ruky, kterou už načal jeden z nemrtvých. Maso bylo měkoučké a š´tavnaté.

I strážní andělé mají hlad….

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Filip Pivoňka

    Je to napsaná hezky, dobrý styl, ale pointa mi připadá dost předvídatelná. Jestli to bylo myšleno jako krátká povídka založená na překvapujícím závěru, tak jako taková je dost slabá. A pokud ne, tak se jedná jen o jakousi dobře napsanou črtu, ze které by si mohla povídka teprve stát, pokud by se nějak rozvedla.

  2. hanpari

    Velice dobrá povídka. Stručná a výstižná. Žádné dlouhé řeči. Možná by chtělo ubrat trochu autorských komentářů a držet se stranou jako nezaujatý komentátor, ale to je věc vkusu…
    Závěr je přiměřený, i když trochu hrr… Ale pokud jde o šokující pointu, tam plní svůj účel.
    Odhlasoval jsem za jedna.

Leave a Reply