Celé jeho tělo bylo zmítáno nelítostnou mocí chladu, která mu v žilách zpomalovala i proudění krve. Dříve splašené divoce bijící srdce válečníka začínalo bít pomaleji a pomaleji. Ve svých zkřehlých prstech z posledních sil pevně třímal svůj mohutný meč a snažil se rozběhnout s ním na svého nepřítele. Byl však zděšen. Ačkoli se s celou svou vůlí soustředil a přál si jen a jen to, aby dostihl svého nepřítele, jeho tělo ho téměř neposlouchalo neboť bojovalo s mocnými pouty mrazu. Udělalo tedy s jeho silnou vůlí dopředu jen pár značně pomalých vrávoravých kroků. V očích se mu zračil děs, nejistota a hněv. Nepřítel stál tak blízko něho a přesto tak daleko na dosah jeho meče.

     Z hrdla se mu vydral bojový výkřik a byl rozhodnut, i přes značné zpomalení, se k němu dostat za každou cenu. Neudělal ani pár kroků dopředu a již do něho narazila další ledová vlna, která mu projela celým tělem. Už své tělo téměř ani necítil. Bylo už jasné, že v tomhle stavu již nemůže nepřítele ani dostihnout natož porazit. Věděl, že toto už je jeho konec, ale byl rozhodnut zasadit temnému mágovi alespoň jednu ránu svým mečem.

    Jelikož už necítil ani zmrazené prsty, ujistil se pohledem, že v nich stále drží svůj meč a snažil se přimět ruce, aby ho sevřely ještě pevněji. Hněv ho hnal kupředu i přesto, že bylo jasné, že je to už zbytečný pokus. A ano, přišel další mrazivý náraz do jeho těla, válečníkovy prsty již upustily meč, zatmělo se mu před očima, jeho znecitlivělé nohy mu také vypověděli službu a jeho tělo se zřítilo bezvládně do trávy.

    A už neměl sil, aby se zvedl. Celý svět se mu začal ztrácet před očima. Postupně přestával cítit už i bolest a před očima se mu promítal celý jeho život. Cítil jak ho opouštějí všechny síly, jak se ho těžké brnění se ho snaží zatlačit do půdy a připadalo mu to jako když se noří do hlubokého spánku. Věděl, že až usne, již se nikdy víckrát nevzbudí, ale už mu to bylo jedno a jen si přál, aby si ho spánek vzal.

     Jakoby odněkud z dálky k němu doléhal ďábelský smích, ke kterému se později připojil táhnoucí se zděšené výkřiky „Nééééééééééééé!!!! Nééééé!!“ Ach, Samanto, sbohem má milá přítelkyně, pomyslil si. Už se nikdy neuvidíme. Věděl, že toto bude boj na život a na smrt a nebál se smrti, ale ona byla jediný důvod, proč by měl zůstávat naživu. Ale nyní je již pozdě. Myslel si, že vyhraje… Přecenil své síly.. Už jí nikdy neřekne, jak moc jí ve skutečnosti miluje. Chtěl jí dokázat svou lásku tím, že pomůže její rodině a zbaví je jejich vykořisťovatele, obávaného čaroděje. Ne, nedal si říct. Nedbal varování. Věřil si…  Náhle, jak se pomalu jeho mysl ponořovala do temnot, ještě jednou procit a pocítil řezavou bolest, která mu škubala celým tělem a slyšel znovu ten ďábelský smích.. Takhle to tedy končí.. Ještě jednou se mu před očima promítlo plno vzpomínek za života smíchané s děsivými halucinacemi. Zdálo se mu, jak ze země vyrašila spousta chapadel a stahovaly ho do hlubin. Pak zůstal nehybně ležet a jeho tělo a mysl ovládla prázdnota, nekonečná tma a ticho. Přestal vnímat.

     Pak však spatřil mohutnou záplavu zlaté oslepující záře a pocítil neznámou mocnou cizí sílu, která se mu začala rozprostírat v těle. Znovu se mu začínala vracet mohutná bolest, která však byla zároveň tou podivnou silou tlumena a on začal cítit, jak se ta cizí zázračná síla začíná stávat jeho vlastní. Otevřel oči. Ležel. Nad ním se rozprostíralo zamračené nebe. Jeho tělo ovíval jemný vánek větru. Kdepak to asi jsem, přemítal. Pak zaslechl nějaký rozzlobený hlas a tak raději zůstal ležet, aby se nezapletl do nějakých problémů.

      Když však později uslyšel ženský bolestný výkřik, okamžitě ho to postavilo na nohy. „Samanto!!!“ zvolal starostně. „Urreliane!“ zaslechl své jméno a okamžitě se otočil tím směrem. Opodál spatřil svou milovanou osobu, jak soupeří s tím mágem a běžel za nimi. Samanta z mága odpuzovat jeho magické síly a mág slábnul. Ještě doběhnout a ze zadu zasadit ránu mečem, plánoval jsi. Mágovi však napřáhl hůl proti Samantě a ta byla v  bolestných křečích proměněna v ovci. Nepřítel se uchechtnul a začal si léčit zranění a přivolávat zpět ztracenou magickou energii, když pak si všiml běsnícího válečníka, který se řítil rozzuřen k němu. Rychle rozpřáhl kolem sebe ruce a vytvořil kolem sebe na poslední chvíli silové pole, které odhodilo Urreliana společně se Samantou od něj pryč.

     Pak ohněm začal spalovat opovážlivého útočníka. Ucítil bolest od rozžhavené zbroje a opět upustil svůj meč. Připadal jsi tak neschopný a ubohý. Naštěstí pocítil rychle opět již známou sílu, jež ho zbavovala bolesti a poté se kolem něj rozprostřela zářivá zlatavá skořápka. Mág mezitím po něm metl další ohnivou kouli. Snažil se jí vyhnout a skočil k zemi tam, kde předtím upustil svůj meč. Ohni se však přesto nevyhnul, ale ten se naštěstí rozprskl o silové pole, která ho obklopovalo. Pak si toho všiml společně s mágem.. Samanta totiž již byla pryč z mágovi ovčí podoby a chránila Urreliana svými kouzly. Čaroděj usoudil, že nadešel čas zmizet, naštvaně cosi zabručel a oba zahalil do ledových křťálů. Pak kousek popoběhl a začal kolem sebe tvořit teleportační cestu, kterou by zmizel.

     Dříve než však stihl dokončit svůj rituál se Samantě podařilo dostat z ledového vězení a vyslala na něj vlnu zaplavujícího světla, nastal krátký záblesk a mág se skácel na zem. Hurá, je po něm! Urrelian se s radostí a úlevou rozběhl za Samantou a objal ji. Byl rád, že se jí nic nestalo a že společnými silami dosáhli vítězství. Radostně ji objal a schoval do své náruče a k jeho radosti se nijak nebránila. Pak se zadíval na její poraněnou tvář a upřel na ní lítostný pohled. Kvůli němu musela takhle trpět, byl to jeho nápad, ale ona ho nakonec zachránila. Teď je na to ta pravá chvíle. Řekni to!! Chvíli si jí ještě ve své náruči prohlížel a pak se odhodlal: „Miluji tě“ zašeptal a políbil ji a sevřel v náruči ještě pevněji. Chvíli ji tak držel a pak ucítil náraz a hrozné horko. Začaly ho pálit ruce a tak je dal pryč od své milované, která se bezvládně zhroutila na zem obklopena ohnivými plameny. Co se stalo? „Néééééé!! Samantoo!! Nééé!!“ Co má dělat? Je úplně bezmocný!! „Né, né, to né“, mu pořád probíhalo hlavou „Samanto!!“ s hrůzou sledoval hořící tělo a zděšeně se rozhlížel kolem sebe, zda není nikde nějaká pomoc. Pak ho spatřil. Mág, o kterém si myslel, že je mrtvý, tam stál shrbený a když se jejich pohledy setkaly, vydal ze sebe s námahou chraplavý smích.

     Grrrr!!! Obrovská vlna hněvu ovládla jeho smysly. Popadl rychle svůj meč a rozběhl se na toho ničemného čaroděje. Ten jen chabě na obranu nastavil svou hůl. Tu však válečník hnaný zlostí přeťal a dvě části. Když se pak meč blížil k jeho krku, mág už jen přivřel odevzdaně oči, protože už neměl sil, aby se zmohl na odpor. Oddělil mu hlavu od těla a vztekle ji odkopl pryč. Začal zběsile sekat do zbytku nehybného těla, jak smyslů zbavený a křičel jen: „Proč?! Proč?? Próóóóč!!!“ pak se vyčerpán svalil do trávy a začal brečet… Pomalu se doplazil k Samantě a když viděl, co z ní zbylo, začal brečet ještě víc. Tak takhle končí hrdina. A osoba, která mu zachránila život, zde sama leží bez života. Jediná osoba, kvůli které mělo pro něj smysl žít. A všechno vlastně zavinil on. On ji dostal do nebezpečí!! To kvůli němu přišla o život!! Kvůli jeho namyšlenosti, kvůli jeho hlouposti, kvůli jeho neschopnosti!! Proč jen se neujistil, že je mág mrtvý?!? Proč byl tak hloupý a pošetilý?!? Nenáviděl se! Nenáviděl mága, nenáviděl celý svět!! Nejvíc však sebe.

    Nechal obě těla ležet, jak byly a zbaběle se vytratil pryč a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Možná někde opodál spáchal sebevraždu nebo možná stále ještě bloudí světem stranou ode všech, tiše se nenávidí a trpí za svou slabost neschopen ničeho nového.

Komentáře

komentářů

About The Author

16 komentářů

  1. hanpari

    To je pravda, pokud si zažil podobnou situaci. Ale v každém případě doufám, že tvými čtenáři nebudou jen muži, kteří vlastní vinou ztratili důvěrnou přítelkyni.
    To by jich moc nebylo…
    Popřípadě by bylo vhodné jako předmluvu uvést, že tato povídka je zvláště vhodná pro muže, kteří, když přišlo na věc, selhali a toto jejich selhání stálo život jim blízkého stvoření, třeba psa.
    Pak by bylo vše jasné a každý takový by svůj den hanby mohl prožívat dnes a znovu díky tvé povídce. I když je otázka, zda by ti byl pro to vděčný…

      • hanpari

        Snažil jsem se jen dopátrat, komu byla tvá povídka určená. Pokud by jsi napsal jen pro sebe, nezveřejnil bys ji na netu. Takže zbývá, že jsi psal pro jiné. Pokud jsem dobře pochopil, čtenář se nemusí ztotožnit s tvými postavami (koneckonců, nezvolil jsi formu, která by to umožňovala), nicméně měl by být schopný se vcítit do pocitu selhání hlavního hrdiny. A to na základě vlastní zkušenosti.
        V zásadě si neumím představit, že by si kdokoliv chtěl připomínat a nebo prožívat vlastní selhání. Já sám nejsem moc sentimentální, ale jestli je tvůj čtenář (ať už muž či žena) člověk, který se probírá vlastní historií a v těžké sebelítosti si vybavuje, jak kdy selhal, pak máš moji úctu. Je to těžká cesta, kterou sis vybral a já ti na ní přeji hodně štěstí. Trochu mi připomíná volbu Herakla, když si měl vybrat mezi Ctí a Bohatstvím. Ty jsi se zjevně vydal po trnité cestě, na jejímž konci tě čeká dav plačících nešťastníků, všech těch, kteří kdy vždy v životě selhali, a díky tvým povídkám si ten de

      • Hawk

        už v předchozím komentáři jsem to říkal… reaguješ na mě, ale JÁ TU POVÍDKU NENAPSAL-já jsem pouze komentoval, že se s tou postavou dá ztotožnit

      • hanpari

        Aha, tak to se omlouvám, to jsem nepochopil. Pravda, trochu jsem přemýšlel, co znamená, že to není tvůj článek. Moje chyba, omlouvám se.

      • Hawk

        nevadí :o))
        trochu se nám tu zase rozjely komentáře, to je supr

  2. hanpari

    … pokračování…
    Soudný čtenář, který čte tuto povídku, nemůže než vidět nepoměr mezi autorovým záměrem a výsledkem autorovy práce. Odtud tedy výraz "trapárna", který použil poněkud surově předchozí komentátor.

    Ale nedá mi, abych se nezeptal: Neblýská se ve fantasy na lepší časy? Koneckonců, autor ve své stručnosti zapomněl zmínit, že dotyčná Samanta byla polonahá žena s bujnými tvary a sličnou tváří.
    A to už je úspěch, byť jen dílčí…

      • hanpari

        Ano, ano, to je právě ten přístup, který chválím. Žádné zbytečné a zdlouhavé popisy, rovnou k věci… I když je pravda, že jak žena, tak ani čtenář s takovým přístupem nebudou spokojení…
        Čtenář potřebuje vědět, se kterou postavou se ztotožnit. je to jako na fotbale. Vždycky je větší zábava, když máš komu fandit. Já se jen ptal, proč fandit právě tomuhle hrdinovi. Jak se ztotožnit s chlapem, který jediné, co dokázal, bylo, že selhal?

      • Hawk

        …můžu se s ním stotožnit, pokud jsem zažil podobnou situaci
        i když chápu, že každému to nevyhoduje

  3. hanpari

    Já bych tuhle povídku rozdělil na dvě části: totiž na tu část, kterou autor chtěl vyjádřit a tu část, kterou opravdu napsal.

    Část 1
    Pokud se nepletu, autor chtěl popsat selhání bojovníka v boji s temným mágem. Toto selhání mělo za následek smrt Samanty, bojovníkovy přítelkyně, nebo třeba milenky.

    Část 2
    Autor prakticky přeskočil expozici, to jest nepředstavil nám své postavy. Ptáme se, kdo je ten bojovník a proč by nám na něm mělo záležet? A co je nám k čertu do nějaké Samanty. A co se týče jejich nepřítele, tam víme jen to, že je mág, že je temný a ďábelsky se směje.

  4. Hawk

    WOW!!!
    hehe, to je hrozný… warrior a priestka proti mágovi… říkám to dobře?
    je to hrozně vtipný… ale pro normální lidi je to jen nějaká trapárna 😀 (tím myslím ty, co nejsou závislí na wowku)
    no a proč tak tragickej konec? stačí doběhnout ke spirit healerovi :o))

Leave a Reply