„Smrt.. to je vykoupení!

Nad ní na světě není!

Všichni jednou zemřééééééém…“

 

Válel na svou magickou hůl, používajíc ji místo hudebního nástroje, černovlasý hoch s neskutečně bledou, až mrtvolnou pletí.

 

„ou jé zemřééém…“

 

Nedostatek kvality čile doháněl hlasitostí. Magická hůl poslušně vydávala hluboké bzučivé a drčivé zvuky. „Kostitřasi!“ Rozrazila dveře jeho matka, počestná to žena, oblečena do cudných šatů, chodící na bohoslužby a o svou rodinu se starající. „Můžeš mi říct CO TO TADY DĚLÁŠ?“ Založila si ruce v bok a tvářila se velmi přísně. „Nic mami..“ Zahuhlal Kostitřas. „nechápu, jak to, že nejsi na hřbitově. Celý den zahálíš doma, místo abys studoval. „Mami…“ Zakňučel, zatímco odkládal stále bzučící magickou hůl na postel. „Mi se tam nechce… TAM PRŠÍ!“ Obviňujícím prstem ukázal ven z okna.

 

Víte, Kostitřas byl nekromant. Nebo alespoň podle jeho rodičů byl. On sám měl zcela jiný názor na svůj životní cíl. (čímž se pro teď nebudeme zabývat) On vlastně ani nekromantem být neměl. Proč? Podívejme se teď na chvilku do jeho dětství.

 

V kolébce se převalilo novorozeně, které, cucajíc si prst, klidně spalo… Inu… tady rozřešení celého problému nenajdeme… Možná bychom to mohli zkusit o pár let později….

 

Lidé z vesnice se často chodili koupat do nedalekého jezera. Několik dětí dovádělo ve vodě, cákalo po sobě, výskalo a hrálo na honěnou. Rodiče obvykle seděli na břehu a své ratolesti pozorovali. Kostitřas seděl sám v jezírku a voda mu sahala po krk. Občas odehnal dotěrnou rybičku, snažící se mu uždíbnout nehet z palce. Ale potom udělal něco, co děti ani dospělí, obvykle (víceméně nikdy) nedělávali. Zacpal si nos a strčil hlavu pod vodu.

 

„Bože! On zmizel!“ Zakřičela na břehu jedna z matek. „Kdo?“ Ječel někdo jiný. „Ten kluk! Však víte – takové to divné dítě!“ Zařvala znovu ona žena. „Můj syn! Můj syn!“ Láteřila drobná tmavovlasá žena, podle všech předpokladů jeho matka. Děti houfně, tlačíc se jedno přes druhé, běžely ven z vody. „Netvor!“ Křičely. „Já ho viděl! Takovou ploutev na hladině!“ Křičel jeden z chlapců. „Já taky! Já taky!“ Přidával se vesnický stařešina, Kmetus Listochlup. „Neee… Netvor sežral mé dítě…“

 

Kostitřas zkoušel, jak dlouho dokáže zadržet dech. Pod vodou se rozléhaly divné zvuky. Kdyby se před ním někdo z vesnice pod vodu potopil.možná by i zjistil, že se tam rozléhají zvuky od břehu Na druhou stranu – Pivopeče byl neskutečný vidlákov nejtěžšího kalibru, kde by se možná nenašel nikdo inteligenční hodnoty potřebné k vědeckým objevům. A tak Kostitřas prostě slyšel hlasy, šplouchání, divoký chřestot kamínků a podobné zvuky. Vystrčil hlavu nad hladinu a zhluboka se nadechl.

 

„Můj bože! Tam je!“ Zakřičel někdo z davu na břehu a roztřesenou rukou ukázal na Kostitřasovu mokrou hlavu. „Ta příšera ho pustila!“ Zapištěla ženuška menšího vzrůstu. „Ne! On ju zabil!“ „Já to viděl na vlastní oči!“ Přidával se čile Kmetus. „Mé dítě!“ Zavýskla jeho matka, rozběhla se k němu a vytáhla ho z vody. Kostitřas nevěděl, co se to kolem děje, ale cítil se povinen mamince říct, na co přišel. „Mami, já tam slyšel hlasy.“ Oznámil.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

12 komentářů

  1. Filip Pivoňka

    K tomuto dílu se podle mě zatím nedá nic moc říct. Je to opravdu příliš krátké. Nestihla se rozvinout ani zápletka. Jediné, co tento úryvek naznačil, je atmnosféra, v jaké by se série měla nést, ale i to ve skutečnosti ukážou až další díly. Musím říct, že mi zatím styl vyprávění moc nevyhovuje, je příliš zkratkovitý, navíc jsem příliš nepopochopil, co se vlastně stalo. Ale to je asi můj problém, že? 🙂

  2. Adam P.

    Zápletka se ještě nestačila rozvinout, takže mohu říct jen zatím slibné.
    Jazyk je milý a celkvoě odlehčený styl polohumoristické fantasy je příjemný.
    Souhlasím ale s tím, že kdyby to bylo delší… PRvní díl byl až moc jen úvodem, což ale v kontextu s dalšími díly vůbec nemusí být chyba – ani zdaleka – takže se těším na pokračování 🙂

  3. Jurik

    Hmm, zvláštní čeština, líbí se mi. S tím, že většina lidí nečte ty delší povídky máš pravdu. Já je taky nečtu, vetšinou. Každopádně si přečtu pokračování tohohle.
    PS: taky bych sem chtěl nějakou svoji povídku poslat, ale nevím jak na to. S touhle povídkou to sice vůbec nesouvisí, ale je to jediná cesta, jak se možná něco dovim. Pomozte prosim. Dík
    Jurik

Leave a Reply