See the stone set in your eyes
See the thorn twist in your side.
I wait for you.
Sleight of hand and twist of fate
On a bed of nails she makes me wait
And I wait without you…

Venku se pomalu setmělo, na okna tiše bubnoval déšť žalostnou melodii pro zlomená srdce. V krbu praskalo dřevo a kolem se po podlaze táhla mokrá skvrna od rozlité kořalky.
Na židličce seděl mladý muž, mokré dlouhé vlasy se mu lepily na čelo a na tvář, to jak plakal. V ruce svíral láhev kořalky, již dlouho obrácenou dnem k zemi, jejíž obsah se vylil kolem krbu. Jeho šaty byly roztrhané, košile na něm visela na cárech a kalhoty držely jen silou vůle a pásku.
Proč?

Pro jednu ženskou bytost… pro několik prchavých okamžiků… pro marnivou lásku… pro… nic…

Jakub, sirotek, který žil sám v dvoupodlažním domě a živil se jako švec. Velice zručný. Své řemeslo ovládal jako nikdo v dalekém okolí. Mladý muž ve věku na ženění. Velice pohledný, dlouhé vlasy barvy slámy a pomněnkové oči dokázaly nejednu dívku uvést do ruměnce a nemravných myšlenek, úzké rty toužily po polibku a dívky z vesnice by líbaly, jenže Jakubovo srdce bylo někde úplně jinde. Patřilo jiné. Té, které nemělo patřit nikdy… té, které zaprodal svou duši.

Jakub se s nikým nikdy moc nestýkal, kromě zakázek, žil prakticky sám a jediný styk s okolím byl, když chodíval nakupovat potraviny. Zůstával uzavřený doma.
Tenkrát v noci. Pamatuje si na to, jako by to bylo včera. Teplý letní večer, obloha byla jasná a měsíc, pomalu se vyhupující na vrchol nebe, zářil tak, že místy bylo vidět jak ve dne, a pak uslyšel podivné šelestění zvenčí. Myslel si, že si vítr hraje s korunami stromů, ale když mu v otevřeném okně tiše přistálo podivné stvoření, kterého si v první chvíli ani nevšiml, zjistil, že píseň větru to nebyla.
Na okenní římse seděla překrásná žena. Trojúhelníkový obličej rámovaly tmavé jemně kudrnaté vlasy, zelené oči, které se dokázaly člověku podívat do nitra jeho srdce, působily tajemně a zároveň jej přitahovaly. Rty a špičatá brada, alabastrová pleť… díval se na křivky jejího těla, svůdné obliny její prsů, úzké boky a dokonale rovné nohy, které byly znetvořeny pouze podivnými dravčími drápy na prstech místo nehtů.
Lehce, jako když kočka skáče na zem, se snesla z okna dovnitř pokoje a se šustěním sevřela blanitá křídla, jež si Jakub mohl v tuto chvíli pořádně prohlédnout.
Blížila se k němu, pomalu a vyzývavě přitom vlníc boky přistoupila až k němu a v tu chvíli Jakub pocítil, že tu ženu chce.
Nikdy s žádnou ženou nebyl, byl čistý, ale nikdy necítil tak silnou touhu někoho uchvátit do náruče a strhnout do postele.
Žena jej dlaní přiloženou na jeho hrudi natlačila na postel, až nešikovně spadl na záda. Ležel na posteli a díval se na nahou ženu. Neváhala, kalhoty mu sundala tak obratně a rychle, že než se nadál, nasedla na něj a pomilovala se s ním. Divoce a vášnivě.

Ta noc se pro Jakuba stala osudnou.

Žena se vytratila stejně rychle a tajemně, jako přišla. Když se Jakub ráno probudil, myslel, že stále sní. Připadal si tak… po domě se od té doby plahočil jako ve snu. Od té doby jako by všechny barvy na světě začaly ztrácet na intenzitě a vše se stalo šedavé. Nic pro něj nemělo smysl. Práce se vzdal a začal živořit.
Ovšem jeho ponurý den vždy končil vášnivým milováním s onou neznámou s křídly netopýra.

Navštěvovala jej necelé dva měsíce, až jednou večer Jakubovi nestačilo jen milování a poté další náhlý odchod jeho… dívky. Chtěl s ní být celou noc až do svítání. Několikrát ji o to prosil, ale vysmála se mu. Řekla, že nic nechápe. Jednou ho nazvala loutkou, ale ani na to nereagoval a toužil po ní ještě víc než kdy předtím.
Vždy, když odcházela, cítil, že slábne, duševně i fyzicky.
Tu noc se přemohl a vstal z postele, nahý doklopýtal k oknu a než stačila rozmáchnout křídly, chytil ji za zápěstí.
“Prosím, nechoď nikam… miluju tě.“
Ta dvě slova… slova milence… slova lásky, se jí zabodla hluboko do srdce jako dýka. Sukubka mocně zaječela. Její hlas už nezněl vábně, nýbrž jako zvířecí řev.
Vytrhla se z jeho sevření a uletěla do tmy.
Jakuba její jednání překvapilo, i když ne tolik, jak si myslel. Bolelo to u srdce. Cítil se podvedený, zneužitý a zrazený. Cítil se jako znásilněný… a to on byl. Každou noc po dlouhé dva měsíce.
Studený vítr vanoucí z okna pronikl až do jeho nitra. Zachvěl se chladem. Váhavě natáhl ruku pro oblečení, poházeném po divokém milování po celém pokoji. Jako první našel kalhoty a začal si je pomalu natahovat. Stále ještě nic nepochopil. Zavřel oči a spatřil tisíc myšlenek, tisíc kratičkých vzpomínek a každá z nich přitom patřila jí. Ona odešla a zanechala mu po sobě jen zmatek v jeho hlavě.
Když se oblékl, zarazil se. Jeho ruce se začaly chvět, cítil podivné mravenčení v konečcích prstů a nutkání ze sebe šaty servat, vykřičet se světu. Chytil košili a urval jí rukáv, poté druhý, serval ze sebe cáry látky a poté se nehty zabořil do stehna. Bolelo to, ale fyzická bolest oproti tomu, co cítil v nitru, byla jako nic. Trhl prudce nahoru a roztrhl několikrát kalhoty. Za nehty cítil svou kůži a na bříškách prstů teplou krev. Jeho běsnění pokračovalo. Jako smyslů zbavený začal křepčit po pokoji, židli prohodil oknem, stůl rozmlátil kladivem. Nakonec mu zbyla jen ta malá stolička a láhev kořalky.

Plameny se z krbu matně odrážely po pokoji a Jakub pochopil, že je to konec. Už nikdy ji neuvidí. Tajemnou neznámou… ženu s křídly… bohyni noci. Pochopil.
Rozbil láhev o zem a střepem si silně zařízl hlubokou ránu do zápěstí, to opakoval i na druhém.
Při zbytku sil se dotrmácel do postele, která stále ještě voněla po jejich hrátkách, po milování… a s tou vůní zavřel oči… navždy.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply