První příběh, který dal název i celé knize, Oči baziliška, nás zavede do Svaté země v době, kdy se hradby Acconu zdály být nepřekonatelné a rytíři kříže měly stále ještě dost vlivu , aby ovládaly podstatnou část území palestiny. A právě v této době se zde ocitají Eccard z Carcassonu, mladý šlechtic toužící po vstupu do řad templářů, a jeho sluha Jagues. Oba poutníky na cestu vyslal opat Bernard z kláštera v Clairvaux, aby se pokusily odlahilt tajemství Kamene. Eccard byl na cestu vyslán i přesto, že jeho otec byl upálen na hranici jako uctívač ďábla a ani jeho myšlenky neodpovídají představám o zbožné mysli pravého křesťana. I proto se jeho průvodcem stal právě Jagues, kterému je jeho víra vším. Jeho mysl je navíc spoutána strachem pramenícím z pověrčivých představ a náboženských dogmat.

V Očích baziliška dokázal Otomar Dvořák velmi barvitě a přesvědčivě vylíčit období a hlavně pozadí křižáckých válek ve Svaté zemi, i když se tento příběh většinou odehrává ve chvílích křehkého příměří. Stejně jako jiní před ním, i on boří zidealizovanou představu křižáckých bojovníků jako lidí čistých myšlenek hájících z pouhého přesvědčení křesťanské ideály. Tuto nepříliš příjemnou pravdu pak zmírňuje postava sluhy Jaguese, který i přes svoji místy až fanatickou víru a nenávist ke všemu nekřesťanskému, dokáže být jako jeden z mála opravdu čestný. Autorovi se také povedlo velmi reálně přiblížit ranně středověké prostředí  blízkého východu i konflikt dvou odlišných kultur. Příběh sice občas pokulhává v tempu, stejně jako poutník, který příliš dlouho tápe rozpálenou pouští, ale jako celek vyznívá vcelku dobře.

 

Druhý příběh Ďáblův klíč nás přenese geograficky i časově blíž k našim končinám. Ocitáme se na počátku 17. století tam, kde se prastará řeka Mže hadovitě kroutí ve stínu rozeklaných skalních útesů a černých lesů, v tajemném kraji mezi Křivoklátskou vrchovinou a Českým krasem, v místech vyhaslých milířů a opuštěných pytláckých skrýší, u záludných brodů, v chalupách převozníků a v mlýnech poznamenaných povodněmi. Všude kde se mohl odehrát pověstmi opředený příběh prostého sirotka Matěje, pasáčka ovcí. Jeho dobrodružství začíná ve chvíli, kdy ve službě usne a nenadálá bouřka překvapí jeho i stádo, které má na starosti. Jedna ze zatoulaných ovcí pak způsobí, že se při jejím hledání propadne do jeskyně, kde objeví mumifikované tělo fexta a na jeho krku najde prazvláštní klíč. Poté už dostávají události spád a Matěj se částečně nedobrovolně musí vydat na nebezpečnou cestu, aby poznal tajemství ďáblova klíče.

Čím blíž současnosti se příběhy historické fantasy odehrávají, tím obezřetněji k nim přistupuji, protože pragmatická složka mého vědomí ví, že minulost se změnit nedá a nadpřirozené nebo nepřirozené vysvětlení historických událostí má malou naději, aby ve světle současného poznání obstálo. Kdo ale někdy navštívil Koněpruské jeskyně, nejspíš slyšel příběh o prostém pasáčkovi, který našel pod zemí ukrytý poklad. A i když Matěj, o kterém Otomar Dvořák vypráví, zažívá jiné dobrodružství, byla mi jeho postava i díky této shodě ihned sympatická.

Stejně jako Jagues z prvního příběhu této knihy, je i Matěj, podle dnešních měřítek, neuvěřitelně pověrčivý. Za každým stínem vidí netvora, ve světluškách spatřuje obraz bludiček a každičký kousek lesa je zabydlen nadpřirozenými bytostmi o jejichž dobrých úmyslech lze s úspěchem pochybovat. Postupem času se však z některých tušených stávají  bytosti skutečné.

Bestiář bytostí, kterými zabydlel děj Ďáblova klíče Otomar Dvořák je hezky rozmanitý a zcela vychází z české lidové slovesnosti. I proto mi byl tento příběh bližší než Oči baziliška. V Ďáblově klíči se autorovi povedlo také to, co Očím chybělo. Klíč je daleko napínavější a gradace děje opravdu vrcholí s tím, jak se přibližuje konec. Také odhalení hlavního padoucha je daleko propracovanější než pointa první povídky.

Závěrem lze tedy říct, že v edici Pevnost vyšla další kvalitní kniha, která rozhodně stojí za přečtení.

Komentáře

komentářů

About The Author

Jindra Henry Střelec

One Response

  1. Filip Pivoňka

    Hmm. Tak Otomara Dvořáka znám z několika teoretického článků jako záhadologa a neuvěřitelného prznitele české historie. Nechi se nikoho,ani jeho samotného nijak dotknout, ale některé jeho zcela míněné teorie hraničí s magoriálností (třeba ta o tom, jak čeští vojáci v bitvě na Bílé hoře bránili nějakou staroslovanskou magickou mohylu, nebo co…). Musím ale uznat, že mě ta recenze celkem nalákala. Pokud jsou ty příběhy dobře napsaná a dá se k ním přistupovat jako k vymyšlené beletrii určené pro zábavu, tak proč ne.
    Jinak recenze je moc pěkná, jedna z nejlepších, jaké jsem tady četl. Nelíčí zbytečně děj, zato se snaží ukázat hlavní klady i zápory knihy z hlediska čtenáře. Pěkné…

Leave a Reply