Rozlehlá pláň, pokrytá žlutozelenou trávou, se třpytila kapkami rosy ve vycházejícím slunci.

Z hor zasahovaly do planin cípy lesů, které se šplhaly až vysoko ke skalnatým hřbetům.

Toto místo působilo nanejvýš klidným dojmem.

Planiny se staly pastvinami, kde mnoho zvířat nacházelo vhodnou potravu, ať už zelenavé traviny, či malé hlodavce v zemi.

Klid zde nyní rušila jen temná skvrna, kterou mohli dobře pozorovat ptáci, kroužící na obloze.

Při bližším pohledu se skvrna měnila v houf lidí, zahalených do tmavých plášťů a tunik.

Každý v rukách třímal zbraň. Někteří se pyšnili meči, jiní luky, sekerami, kopími… Mnoho jich však mělo pouhé cepy a vidle, či jiné zemědělské nástroje, které se však daly dobře použít v boji.

Zbraně vyčuhovaly z více než stohlavého houfu jako kymácející se bodliny, ostny a trny.

Cílem těchto mužů byly země, z nichž je vyhnal dobyvačný národ, který se vylodil na březích kontinentu Feldon před několika lety.

Od té doby se táhla válka napříč lidskými zeměmi.   * Neoficiální název pro lidské země byl Velký Elghor.

Tyto nově příchozí kmeny se rozhodly zabrat co největší území a zahnat původní obyvatele hlouběji do vnitrozemí.

To se jim dařilo vskutku dobře, neboť byli dobře připravení a vyzbrojení a zdejší obyvatele dokonale zaskočili.

Vyhnali je až za mohutné pohoří Kedurmoth, kde již však měli co dělat také s elfy, kteří se s lidmi, s nimiž vždy žili v míru a harmonii, spojili.

Nakonec se dobyvační vetřelci po válečných letech usadili na území mezi západním mořem a Kedurmothem.

Lidé, kteří nedobrovolně ustoupili na východ za hory, však chtěli své území zpět.

Ghanedor věděl že v Nurmothu, jak nově nabyté území dobyvatelé nazvali, je situace nestálá a bouřlivá, jejich král byl sice nedávno zvolen, přesto měl ale mnoho odpůrců.

Proto Ghanedor, jenž se účastnil mnoha bojů,  sjednotil lidi, kteří odmítali jen tak nechat své země a domovy napospas barbarským válečníkům a vyrazil s nimi na pochod do Nurmothu, kde chtěl pokud možno svrhnout tamějšího krále.

Mendredid nesouhlasil, stejně jako mnozí další, s takovým řešením.

Bojovat uměl více než dobře, avšak zastával mírumilovnější cestu, nechtěl se snižovat na úroveň barbarů, kteří ho vyhnali z jeho domoviny.

Přesto šel s Ghanedorem v naději, že se mu podaří přesvědčit ho, aby se nesnažil řešit vše bojem a svrhnutím krále.

Věděl že zvolený Nurmothský král má dost rozumu a snad dokonce i vstřícnosti, aby se dalo vést i diplomatičtější jednání.

Marně však naléhal, Ghanedor sám mu spíše připomínal barbarské kmeny Nurmothu, než vzdělané původní obyvatele.

Jednal přímo, zákeřně a neurvale, plný agrese a hněvu. To jediné ho hnalo kupředu, snad ještě s touhou po pomstě a moci.

Mendredid tušil, že jednoho dne se dostane do přímého konfliktu s Ghanedorem, kterého se mu zřejmě nikdy nepodaří přesvědčit, avšak i jeho něco nutilo jít dál.

Byl to stesk po domově. Stejně jako u ostatních, neměl domov a nechtěl se vzdát svého starého.

Po dlouhých a prázdných pěti dnech pochodu odhalil mlžný opar, mizící za prvních ranních slunečních paprsků, obrysy několika stanů u kraje nedalekého lesa na úpatí hory.

Houf mužů náhle zastavil.

„Támhle jsou! Rozbili tábor, nejspíš to tu maj hlídat, nebo jsou na cestě do našich zemí.“ Řekl přikrčený Ghanedor.

Mendredid se dostal k němu a hleděl na stany, v nichž zřejmě ještě dospávali Nurmothští vojáci.

„Nesmíme zaútočit!“ Doléhal na Ghanedora.

Ten se však na něj obořil.

„Tuhle příležitost si v žádnym případě nenechám ujít!“

„Neví o nás,“ opáčil Mendredid.  „to je výhoda, obraťme se více na jih a zmizíme jim z očí! Pak můžeme pokračovat v cestě do středu Nurmothu, do hlavního města Hagevoru a najít krále!“

„V jednom s tebou souhlasím. Neví o nás. A toho taky využijem, ale rozhodně ne tak jak myslíš ty.“

 

Ghanedor povstal a zvolal: „Před námi leží nepřátelský tábor, ti co zmasakrovali naše rodiny a vyhnali nás daleko za hory, si tu klidně táboří a myslí si že jim to projde!“

Muži kolem začali tasit zbraně a spustili opět mohutný řev, jenž evidentně probudil posádku tábora.

Mendredid zůstal přikrčen a jen se držel za čelo, rostl v něm stále více pocit, že je s lidmi podobnými těm, proti kterým chtějí bojovat.

Ghanedor zakřičel své „Pal“ načež se snesla malá salva šípů na překvapený a nepřipravený tábor.

Vojáci se sotva dokázali vyhrabat ze stanů, natož připravit se k boji, a už se na ně sypaly šípy.

Mendredid bravurně ovládal meč i luk, při této příležitosti jej však odmítl použít a jen z podřepu sledoval dopadající šípy.

Poté vstal. V tu chvíli již zavelel Ghanedor ke zteči tábora.

Muži se rozeběhli a křičeli, jakoby před sebou hnali zvukovou vlnu, která měla nepřítele smést ještě dříve, než k němu sami doběhnou.

Ghanedor chytl jednou rukou Mendredida.

„Nechceš bojovat?!“ řekl skrze zuby. „Jako stojící socha nám nepomůžeš!“

Ghanedor se rozeběhl za ostatními, Mendredid jej následoval jen v mírném poklusu.

V tu chvíli vlastně sám dost pochyboval, zda vůbec chce pomoct těm, kteří se rozhodli udělat si z této výpravy menší válečné tažení, plné rabování, drancování a zabíjení, jak to všichni dobře znali z předešlých let.

Vlastně již spíše věděl, že jim nechce více pomáhat. Ne, byl už rozhodnut, musí odejít.

Mezi těmi muži, kteří se tak neurvale hnali na nepřátelský tábor před nimi, však měl i své přátele. Jasně viděl, že i oni neběží s takovou vervou a zůstávají o kus za ostatními.

Nebyli si jistí, zda je to správné a v duchu souhlasili s Mendredidem. Jejich svědomí je tížilo a báli se, že jdou špatným směrem. Sžíraly je pochybnosti, stejně jako jeho již od začátku.

            V táboře drželo hotovost jen pár mužů. Celkem se zde nacházelo jen o málo více vojáků, než těch, co se na ně řítilo.

Leč většina se teprve probudila a sápala se rychle ze stanů, nevystrojení, jen s věrnou zbraní po ruce.

Jiní se ani neprobrali, zůstali přišpendlení k zemi, na níž spali, po zásahu některým z šípů.

Mendredid byl ještě pár desítek stop od tábora, když začala vřava.

Řinčení zbraní, cinkání i tupé údery mísící se s křikem a občasným bolestivým zaúpěním. Jakoby se veškeré vzpomínky na čerstvě ukončenou válku vracely rychlostí blesku. Ano, pro mnohé to působilo jako zásah bleskem, mnozí již viděli dost krve a nechtěli ji proto znovu zbytečně prolévat.

Mendredid oplýval bojovným duchem a byl připraven použít své umění v boji s mečem i lukem, stejně jako položit svůj život za správnou věc, avšak nechtěl tak činit zbytečně, když nebyl zcela přesvědčen o tom, že je to opravdu správné.

Tak jako nyní. Nemohl se však dívat na těch pár svých přátel, jak nasazují životy pro Ghanedora či kdo ví pro koho vůbec.

Vojáci Nurmothu se zmohli na odpor i přes moment překvapení, stojící na straně Ghanedorových mužů.

Jejich bitevní sekery i meče zlámaly několik ubohých cepů a vidlí, stejně jako nemilosrdně popravily jejich držitele.

V jednu chvíli se Nurmothští dostali pro Mendredida již příliš blízko jeho přátelům, načež se rozhodl zapojit do potyčky a sestřelil šípem jednoho z uhánějících Nurmothských.

Zemi začala plnit těla padlých a zelená tráva zůstávala potřísněná tmavou krví, jež vystřídala mizející rosu.

Kolikrát tenhle pohled už viděl a kolikrát ho ještě asi uvidí, přemýšlel pro sebe Mendredid.

Ghanedorovi muži postupně pobyli většinu vojáků a začali se probojovávat do stanů.

Tam již jen doráželi těch několik nebožáků, kteří se nestihli včas připravit, či leželi na zemi, raněni šípy.

            To vše sledovaly hory. Ano, hory. Mendredid sklopil luk, když viděl, že ono krvavé dílo je již téměř dokonáno.

Pohlédl nahoru, na vrcholek první hory Kedurmothského pohoří, jež se táhlo od tohoto nejjižnějšího místa směrem na severovýchod.

Zasněžený vrchol tyčícího se velikána se třpytivě blyštěl ve vycházejícím slunci, stejně jako kapičky rosy v trávě, jež zbyly po ustupivší mlze.

Jako když do sněhu kdosi, snad draví ptáci, naskládá diamanty a jiné drahokamy a nechá je vystavené na odiv slunci a bystrým očím.

Hora se tyčila nad nimi majestátně jako vztyčený prst, jenž varuje před takovým počínáním, alespoň Mendredid to tak cítil.

Jakoby slyšel slabé dunění, jak se hora otřásá pod náporem hněvu z lidského počínání, jemuž musí být svědkem.

Fascinoval ho ten pohled. Mohl jej vidět již posté, nesčetněkrát. Přesto zůstal strnulý tou atmosférou, kdy se krása této malebné krajiny za východu slunce protínala se zabíjením a masakrováním, s lidskou touhou po krvi a boji.

Zůstal stát opodál, nyní ale již šel pomalou chůzí k doznívající vřavě.

„Myslíš že tohle je správný způsob?“ obořil se již při chůzi na oddychujícího, avšak zjevně spokojeného Ghanedora. „Cítíš se jako vítěz že, jako velký vojevůdce!…“

„Cože?!“

„Chceš takhle vyčistit celý Nurmoth? Necháš nás jít ve tvých krvavých šlépějích a poté uchvátíš moc. To je tvůj cíl!“

„V krvavých stopách svých předků jsem musel kráčet několik posledních let, je načase jim to vrátit!“

„Ne!“ vykřikl Mendredid. „Já rozumím tvému hněvu a sžírají mě podobné pocity, ale my nejsme jako oni, nevracejme jim to stejným způsobem!“ naléhal opět Mendredid.

Nebylo to však poprvé a již věděl že je to bezpředmětné, tentokrát to mělo být opravdu naposled.

„Znáš snad lepší způsob? Klečet na kolenou a prosit aby nám vrátili, co je po právu naše?“ pokračoval Ghanedor. „Nesouhlasíš? Pak běž! Nestojím o zbabělce jako jsi ty!“

Menderdid se rovněž rozohnil.

„Zbabělce?“ vykřikl. „Ne, tak si říkat nenechám, můj rod je mnohem vznešenější než většiny z vás, bojoval jsem v mnoha bitvách a šarvátkách a zabil mnoho z nich. Přesto jsem s vámi šel, protože jsem chtěl zpátky do svých zemí. Šel jsem za Ghanedorem, neboť jsem věřil že má v mysli více než jen slepou touhu po pomstě a moci. Mýlil jsem se však.“

„Běž!“ zakřičel Ghanedor a vykročil směrem k Mendredidovi. „Z naší výpravy jsi vykázán, nechám tě žít, ale beru to jako zradu. Vícekrát nebudeš mít přístup do našich zemí!“

„Psance ze mě chceš udělat? Vyhnat mě ze zemí, z nichž jsme byli oba již vyhnáni!“ řekl Mendredid s předstíraným údivem. „A co myslíte že udělá z vás, pokud se dostane k moci?“

„Udělám z nich rádce, správce a vrchní velitele, dostanou bohatství a slávu.“ Oponoval Ghanedor.

„Staneš se králem těch, co vyhnali náš lid! Budeš jim vládnout a vylévat si na nich zlost. Budou z nich zlaťáky v tvé pokladnici a krev v tvé mučírně!“

„Nic jiného si ani nezaslouží! A už dost! Máš poslední možnost odejít odsud živý!“

„Dobře tedy, půjdu. Naše přesvědčení stojí proti sobě.“ Mendedid se otočil na své přátele.

„A vy, kamarádi, chcete kráčet krví dlážděnou cestu k bohatství a moci? Nebo raději budete bojovat za to co je dobré a správné? Náš domov je ztracen, je čas najít nový!“

Někteří mlčeli, několik jich však po zaváhání přistoupilo k Mendredidovi jako důkaz, že stojí při něm.

„Běžte si všichni!“ Ghanedorova slova zněla jako štěkot psa. „Vrátit se už ale víc nemůžete.“

Na to se Mendredid otočil a spolu s několika muži zamířil za pískotu ostatních zpět na východ, kde se nyní usadili původní obyvatelé zaniklého Velkého Elghoru.

„Kam chceš teď jít?“ Ptal se muž v dlouhém tmavém plášti Mendredida.

„Náš domov je už jinde, Aervone. Vždy se mi líbily kraje na východ od Kedurmothu. Možná je naše místo tam.“ Řekl trochu sklesle.

„Lidé chtějí založit Elghorské království. Elghor stále žije, je menší, ale nyní to nebude již jen název pro lidské země, nyní to bude vznešené a vážené království!“ Podporoval ho Aervon.

„To ukáže až čas, nyní nevím nic o žádném králi, avšak cítím čím dál větší touhu vydat se do těch zemí a snad i žít v tom nově vznikajícím Elghorském království, kam všichni svým původem patříme.“

„Věřím, že lidé se spojí, mají podobné osudy, všechny potkala válka a zažili mnoho nehezkých chvil, semknou se!“ Pokračoval Aervon.

„Ano, věřím že ano. A stejně tak věřím, že se podaří vybrat krále hodného slávy a síly Elghorských. Kéž se nám země, do nichž teď míříme, stanou novým domovem!“

           

                                                                  *          *          *

 

Elghorské království nakonec opravdu vzniklo, a to během jejich cesty zpět.

Stalo se Mendredidovým novým domovem a byl zde vítán a uctíván, díky svým elfím předkům a díky svým činům ve válce.

Založil zde první skupinu Hraničářů spolu s těmi, jež ho následovali, od té doby začala dlouhá a nepřerušená Hraničářská tradice.

Králem Elghoru byl zvolen půlelf Lathemnid, který, stejně jako každý půlelf, symbolizoval spojenectví a harmonii mezi elfy a lidmi.

Ti spolu v nově vzniklém království měli žít v klidu a pokoji, avšak mnoho zkoušek nově vzniklé království čeká….

 

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. MarkuSnakus

    Jasný, temnějších povídek bude nejspíš ještě dosti, protože se v tom světě samozřejmě ještě má stát spousta špatností, jak to tak bývá že 😉 … Pořád něco domýšlím a snažim se na tom pracovat, stejně jako na mém stylu psaní… Snad se to bude zlepšovat s tím vším. Ale rozhodně všem moc díky za kritiku, docela mi to pomohlo…Když ještě někdo něco najde, jen ať mi to sem hodí! 🙂

  2. MarkuSnakus

    🙂 Heh, jo tohle ale beru taky… Je fakt že ten Mendredid hlavním hrdinou moc neni, spíš je to prostě takovej rozjezd, časem se snad dopracuju k rozmanitější postavě 😉 … Ale elfů by mi asi bylo líto, je to už sice docela klišé, ale co se dá dělat no… Ale kdovíjak je řešit taky nechci ;-)…

  3. MarkuSnakus

    Dík moc, takovou kritiku jsem potřeboval!
    Jo jo, neumím psát krátce a poutavě, zbytečně se rozepisuju o věcech, který nejsou až tolik pro čtenáře podstatné… Jde o to, že popisuju v podstatě začátek historie toho světa.
    To vše má sloužit jako podklad pro knihu kterou snad jednou i napíšu :-), do té doby se chci učit psát díky povídkám a zlepšit se, takže určitě něco nového přibude dříve či později ;-)…

    • Hawk

      cítím jako svou občanskou povinnost tohle okomentovat 🙂
      1. nepřeháněj to s detaily válek a historie a zaměř se víc na aktuální příběh- jenom tu minulost naznač a nech ji být, není to důležité a čtenáře to nebaví
      2. popisy krajiny atp. nejsou špatné, tady bych naopak přidal, zapoj fantazii, pořádně popiš boj a pocity hrdiny
      3. hodila by se i trocha přímé řeči, oživí děj

      zkus to třeba trochu poupravit, vylepšit… a určitě napiš něco dalšího!

Leave a Reply