Drobné prstíky malého děvčátka opatrně uchopily poslední kousek cukroví a snažily se ho dát na vrchol soustavy tácků ve tvaru pyramidy. Čelíčko se jí soustředěním svraštilo. Nesmí to pokazit. Tenhle rok to bylo poprvé, kdy zdobila vánoční tabuli. Minulý rok to dělala její maminka, ale provedla něco, co se znelíbilo pánovi. Mezi sloužícími se šuškalo, že rozbila porcelánový talíř.
Hlavou jí proběhla vzpomínka na to ráno, kdy rozesmátá přiběhla do malé komůrky, která byla jejich domovem.Upletla jí věneček a chtěla jí ho dát. Sama měla podobný, jen samozřejmě menší, na své blonďaté hlavičce. Když otevřela dveře, úsměv jí zmizel z tváře. Něco bylo špatně. Nevěděla co, ale bylo. Cítila to jako těžký kámen, který se jí usadil někde dole v bříšku. Vyběhla na chodbu. Jedna ze sloužících jí na otázku, kde je maminka, jen pohladila po pískově zbarvených vlasech a sklopila hlavu. Běžela dál a po cestě se ptala každého, koho potkala. Sklopené hlavy a vyhýbavé pohledy byly jedinou odpovědí. Vyběhla na dvůr. Starý podkoní jí ukázal na palisády, kam se vyhazovaly odpadky a mršiny zvířat. Proběhla bránou. Kámen v bříšku se proměnil v balvan, který ji stáhl k zemi. Hlavu pootočenou v nepřirozeném úhlu,v koutku úst, které ji vyprávěly pohádky na dobrou noc, zaschlý pramínek krve a s tělem pokrývající známky mučení, ležela její matka. Na rameno ji dopadla ruka podkoního. Nepřítomně přikývla na jeho nabídku. Pomohl ji pohřbít tělo na planině nad řekou. Věneček pověsila na rameno kříže, který svázala ze dvou větví. Později večer za konírnou zaplatila cenu za pomoc. Nevnímala šátrající ruce, ani zhrublý dech podkoního páchnoucí jako stoka. Neviděla plamen žádostivosti v jeho očích, který vyhasl v ten samý okamžik, co ucítila teplý proud mezi stehny. Celou dobu svírala ve své drobné pěstičce modrou stužku, kterou sebrala z vlasů stejné barvy jako její, tam pod palisádou.
Zavrtěla hlavičkou, jakoby zaháněla vzpomínky. Ručka jí bezděky zamířila do kapsy, aby nahmatala matčinu stužku do vlasů. Hvězda z perníku, kterou už téměř usadila na vrchol pyramidy, se tímto pohybem zakymácela. Se zatajeným dechem sledovala, jak se převážila a s tichým „puf“ se perník rozletěl na desítky kousků.
„Co to děláš ty malá couro!“
Hřmotný hlas jí zastihl v okamžiku, když se zrovna snažila sesbírat jednotlivé kousky, s nadějí, že by je mohla nějak slepit. Ruce se jí roztřásly společně s rtíky. Kožená bota ji zasáhla do boku a odmrštila její drobné tělíčko ke krbu. Hlavou narazila na jedno z polen.
„Jsi stejná jako tvoje matka a stejně i skončíš. Nechápu, že jsem tě nenechal utratit jako toulavého psa.“
Kupa sádla se rozpřáhla a dalším kopancem ji poslala ke dveřím místnosti.
„Pane, přijeli hosté.“
Oznámil sloužící, který zrovna vešel. Mírné sevření rtů bylo to jediné co prozradilo, že si všiml holčičky ležící v bezvědomí u jeho nohou. Pán tvrze se zarazil napůl cesty ke své oběti. Přerývaně dýchal a jeho očka vykukující z pod hromady tuku, těkaly ze sluhy na tělíčko u jeho nohou.
„Ukliď tu hromadu hoven, vyřídím si to s ní později.A pošli mi někoho s novou vánoční hvězdou.Ta malá mrcha ji zničila.“
Sloužící se uklonil a vydal se splnit rozkaz. Kolos se obrátil ke krbu. S hekáním se sklonil a zvedl tlustou rukou polínko, na kterém byly pramínky blonďatých vlasů slepených krví. Přejel po nich nateklými prsty. Omotal si je kolem jednoho z nich a přivoněl k němu. Ano, stejná vůně jako její matky. Škoda že ji bude muset zabít, později by mu mohla sloužit k ukojení jeho chtíče, stejně jako její matka. Hodil pramínek do ohně. Chvíli tam ležel na jednom z polen, až to vypadalo, že se ho plameny nezmocní. Pak se ale zkroutil a ve výbuchu žáru zmizel. Po hostině by jí mohl pro pobavení hostů upálit, nebo ji nabodnout na kůl. Ne upálení bude lepší. Už moc dlouho neslyšel ten vysoký jekot, když první hladové plameny začnou olizovat kotníky oběti. Navíc smrad spáleného těla v něm vždycky probudí chuť na pečínku. Smích se rozléhal hodovní síní a u ohně se jeho ozvěnou spokojeně otřásalo obří tělo.
V jedné z kójí konírny na slámě ležela schoulená drobná postavička. Vlasy barvy zralého obilí byly na jedné straně slepeny zčernalou zaschlou krví. Drobný pohyb hrudníčku dával najevo, že jeho majitelka žije. Se zaúpěním se dívenka pohnula. Opatrně si sáhla na hlavu a s cuknutím ruku stáhla zpět, jak jí hlavou projel šíp bolesti. Podívala se na ruku. Ve svitu pochodní pronikajícím pootevřenými vraty, se krev na ní temně leskla. Opatrně vstala. Hlava se jí zamotala, až se musela opřít o hrubou dřevěnou stěnu. Chvíli jen stála a její přerývané dýchání rušilo jen občasné odfrknutí koní v sousedních kójích. Musí utéct, jinak ji zabije, jako její maminku. Vedle ní na zemi ležel malý uzlíček. Opatrně ho rozbalila. Vevnitř byly rukavice z králičí kůže a teplý šál. Někdo to musel přinést z její komůrky. Se syknutím, si uvázala šál okolo hlavy a pak si nasadila rukavice.
Kroky a chřestění zbroje ji zadrželo ruku, už už se natahující, aby otevřela víc vrata. Se zatajeným dechem, poslouchala, přibližující kroky. U dveří se zastavily. Tichý hlas něco vyprávěl druhé postavě. Odměnou mu bylo hrdelní zasmání společníka. Vzdalující kroky tlumené sněhem, ji napověděly, že odcházejí. Oddychla si a jako přízrak proklouzla vraty. V odlesku pochodní se naposled zablýskl její obličej, loučící se s místem, kde prožila celý svůj život a pak ji pohltila tma.
Na severní straně přelezla dřevěné palisády. Uprostřed slézání se jí smekla ruka na zmrzlém provazu, který držel jednotlivé kůly u sebe. S tichým výkřikem se zřítila dolů. Milosrdný sníh ztlumil její pád, jinak by si polámala všechny kosti v těle. Opatrně vstala. Bokem jí projel rozžhavený nůž bolesti. Zakašlala. V koutku úst se jí objevila narudlý pramínek krve. Rukavicí si otřela rty. Věděla co to znamená. Žebra pochroumaná kopancem od pána, nevydržela ten pád a jedno z nich poškodilo její plíci. Chrčivé klokotání v hrudníku, ji v tom utvrdilo. Děsivé poznání jí zasáhlo jako blesk. Už neuteče. Nakrčila nosánek, ale nerozplakala se. Po čele jí přeběhlo moře vrásek, jak v ní dozrálo rozhodnutí. Se stisknutými rty, se vydala na cestu.
Jemné paprsky vycházejícího měsíce, rozhodily po zmrzlé planině hrsti démantů. Drobný řetízek stop narušoval zářící moře, zakončené pobřežím plazícího stříbrného hada. Nevnímala nic z té krásy. Klokotání v hrudníku, se změnilo v temné burácení. Každý krok byl pro ní očistec na zemi, ale nevzdávala to. Ještě pár šlehnutí ohnivým bičem přes bok a s ulehčeným vzdychnutím poklekla před malým pahorkem, na jehož vrcholu se opile nakláněl jednoduchý kříž. Prstíky v rukavičce smetla sníh ze dřeva. Ve zmrzlém dřevě bylo vyryto úhledným drobným písmem  jméno. Při pohledu na něj se jí oči konečně zalily slzami. Drobné tělíčko se otřásalo vzlyky. Tak moc jí chyběla. Otřela si pěstičkou oči. Sundala si rukavice a propletla prstíky. Zavřela oči a začala se modlit. Maminka jí říkala, že o štědrém dnu, pokud si bude něco opravdu moc přát, se jí to splní. A teď si to přála. Ruce jí zbělely, jak je křečovitě tiskla. Drobný obličej, orámovaný vlásky barvy tekutého zlata, se jí úsilím stáhl. Rtíky se jí pohnuly a vyslaly k nebesům posypaném zlatým prachem, modlitbu vyvěrající až z jejího srdce. Slabý zvuk zvonků se rozlehl okolo ní. Opatrně otevřela oči, na jejichž řasách se ještě třpytily slzy a nevěřícně  pohlédla do zářivých modrých studánek své maminky. Tiše se vznášela stopu nad sněhem kousek před ní, ruku napřaženou v gestu, který ji pobízel, ať se k ní připojí. Vzduch okolo ní jiskřivě praskal modrou září a když promluvila, zvuk zvonků se smíchal s jejím jemným hlasem.
„Pojď Natálko, už bude dobře.“
Nenechala se dvakrát pobízet a se šťastným úsměvem ji chytla za ruku a s pohledem, upřeným do tváře své maminky, z kterého zářilo štěstí, vkročila do modrého oblaku. Malé  blesky barvy ledovce ještě párkrát zavířily vzduchem a společně s tichým cinkáním zvonků zmizely, zanechávající po sobě jemný odér ozónu.

 
Tlustý kolos v čele stolu, prohýbající se pod hromadou pochoutek, si utrhl vypečené stehýnko kachny a s dravou chutí se do něj zakousl. Mastnota mu stékala po záhybech kůže, které se s jistou dávkou fantazie mohli nazvat bradou. Natáhl se pro pohár vína, ale v půli pohybu k odulým rtům, se zastavil. Jeden ze sloužících se k němu naklonil a něco mu s naléhavostí šeptal do ucha. V očích, pomalu prohrávající bitvu s masitými tvářemi, se rozhořely plamínky zloby. Obrovské ruce se sevřely a pohár, do té doby držen jednou z nich, s hlasitým prasknutím pukl. Čilý ruch okolo hodovního stolu utichl a všechny tváře se obrátily do jeho čela. Sloužící se ztratil ve stínech za svým pánem. Těžká dubová židle odletěla dozadu, jak pán tvrze rychle vstal. Každý jeho pohyb vypovídal o těžce zadržovaném hněvu.
„Přátelé, měl jsem pro vás připravenu jako hřeb večera zábavu.Ale díky shodě okolností, které později prošetřím, nám byla upřena.Naštěstí nám náhoda dopřeje jinou.Vzhůru do sedel, hon začíná.“
S dusotem a výskáním, se hosté rozeběhli k východu. Kolos se vydal za nimi. U stájí už pro něj byl připraven kůň. Nádherné zvíře netrpělivě podupávalo ve sněhu. Od tlamy, ojíněné mrazem, stoupaly obláčky. S pomocí čeledínů a malých schůdků se dostal do sedla. Obrovský valach ustál gigantickou váhu obra a pomalým krokem se vydal za hosty, kteří zmizeli za branou. Světlo pochodní mu ukazovalo, kudy se ubírá hon. Křupání sněhu pod kopyty jeho valacha, dělalo kulisu, jeho temným myšlenkám honícím se mu hlavou. Té malý mrše musel někdo pomoct, tím si byl jist. Až se vrátí, budou padat hlavy. Překazit mu zábavu. Zaskřípěl zuby. Ale co. Pohyb na čerstvém vzduchu mu neuškodí a alespoň trošku vytráví. A až tu malou couru dostihne, bude si přát, aby hranice bylo to jediné, co jí čeká.
Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když zahlédl, jak se pohyb pochodní zastavil. Už ji dostali. Pobídl oře ke spěchu, nechtěl si to nechat ujít. Skupinku dostihl na planině, jejíž konec se hroužil do řeky, kroutící se na obzoru. Místo vítězoslavného výskání ho přivítalo hrobové ticho. Se supěním se svezl z koně. Mlčící bledé tváře, z nichž se na něj upíraly oči plné strachu, mu udělaly místo. Provalil se kolem nich. Na konci špalíru ho přivítal jednoduchý hrob. Zvedl pochodeň do vzduchu. Jeho oči sledovaly malé stopy, ostře se rýsující na bílém podkladu. Zřetelně viděl jejich ostré okraje narušené malými kouličkami odpadnuvších z jejích nohou. Stáčely se okolo prostého hrobu a pak zmizely. Jeho srdce uchopily studené ruce strachu a zmáčkly. Z obličeje se mu vytratila barva, vytřeštil oči a chytil se za levou část hrudníku. Šílená bolest se mu tam zakousla a ochromila mu celou polovinu těla. Sudovité nohy se mu podlomily a on upadl před hrob té, kterou zabil. Oči se upřely na opile se naklánějící jednoduchý kříž, na jehož jednom rameni tiše ležela modrá stužka. Poslední co na tomto světě viděl, než ho za hranice stínů odnesli vyjící bestie tvořené temnotou, z níž vykukovaly rudé oči a bílé spáry sápající jeho duši, bylo vyryté jméno uprostřed kříže. Úhledným, drobným písmem tam bylo vyryto: Maminka.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply