XII. Sudba

           

             Sinnael ukázala k šípkovému houští na okraji mýtiny.

            „Schovejte se!“ poručila.

            „Ale, tam nás přece najdou…!“ zaprotestoval Sveg.

            „Vlezte tam a buďte zticha!“ opakovala elfka velitelským hlasem. Při jeho tónu Nolrika podivně, nepříjemně zamrazilo.Vyměnil si pohled se Svegem, ale pak poslechl a doufal, že dívka ví, co dělá. Sveg ho s nespokojeným odfrknutím následoval.

            Sinnael poklekla k porostu z větví a vysoké trávy a chvilku do něj tiše šeptala. Poté přistoupila ke koním, postupně je obešla a udělala totéž. A koně, kteří obvykle ve stoje i spí, si poslušně, tiše klekli na kosmatá kolena, a pak se bez hlesu položili na bok do trávy.  

            Nakonec elfka rychle udusila oheň a překryla jej narychlo natrhanými drny. I nad nimi něco šeptala. Pak přeběhla loučku a po hlavě zajela přímo pod šípkový keř k oběma mužům.Ve svitu Cirisina půlměsíce Nolrik a Sveg zahlédli, jak si přitiskla prst na rty.

            Nejprve se nedělo nic. Pouze tráva, stromy a keře tichounce šuměly, jakoby je rozechvíval jarní vánek.

Jenomže bylo bezvětří. 

Pak začaly tichou lesní noc narušovat cizí zvuky. Zazvonění podkovy o kámen. Tiché, hrubé zakašlání. Cinknutí zbroje, nebo kovové části postroje. Koňské frkání a oddechování. A nakonec tichý, z dálky znějící hlas.

„Při Ildorovi!“

„Co je?“ dostalo se mu odpovědi otázkou.

„Stopy jsou pryč!“

„Jak, pryč? Co tím, u všech vlků, myslíš?“

„No, prostě pryč. Zmizely. Před chvílí tu byly zřetelné otisky tří koní a najednou… jakoby se tráva sama od sebe narovnala!“

Několik dalších hlasů odpovědělo zmateným, nesrozumitelným šeptáním.

„Čáry a kouzla!“ vyhrkl jiný hlas, vysoký a skřípavý. „Neměli jsme sem vůbec jezdit! Tenhle les je prokletý, ovládaný Starými bohy!“

„Ztichni, Borute! A vy ostatní taky!“

Rozkaz, pronesený se severským přízvukem, se nad ostatní hlasy vznesl jako bouřlivý vítr severák. Žoldáci zmlkli.

„Jestli budete takové baby, tak toho chlapa nikdy nedostanem! A baron Ellen nám nevyplatí ani měďák. Jestli vám je to jedno, tak mě teda ne!“

Nolrik spatřil ve svitu Cirisina srpku siluetu mluvčího, mohutnou postavu na obrovském vraníku, s dlouhými vlasy a mečem na zádech. V stříbřitém světle měsíce zahlédl i čáry rituálního tetování na odhalené hrudi.   

„Sesedat z koní!“ pokračoval seveřan v udílení rozkazů. „Borute, Adare, podívejte se vpravo do těch houštin. Vy tři prohledejte prostor u svahu, pod těmi stromy. A ty, Rilku, pojď se mnou!“

Barbar, provázený jedním z žoldáků, se vydal pomalým krokem přes louku. A mířil přímo k JEJICH šípkovému houští!

To přece nemůže vyjít! hnalo se Nolrikovi hlavou. Jsme tady vystavení jako oběšenci na náměstí, stačí mu rozhrnout křoví a…

Houština tiše šeptala v neviditelném vánku. Seveřan přišel až k ní a zastavil se necelé dvě stopy od Nolrikova obličeje. Bojovník zvedl hlavu …a jeho zrak se střetl s barbarovým pohledem.

Obr podřepl a natáhl ruce, aby rozhrnul větve před sebou. Šlo mu to překvapivě ztuha. Pruty se pod jeho obrovskýma rukama odmítaly ohnout, jakoby byly ukovány ze železa.

Barbar se překvapeně narovnal.

„Stejně tady nejsou,“ ozval se jeho druh. Hlas se mu trochu třásl. „Viděli by jsme je, to křoví není tak husté.“

Přesně tak, souhlasil v duchu Nolrik.

„Pojeďme pryč, Dollgurre,“ pokračoval Rilk v přemlouvání. „Ten prokletý les… Třeba je úplně pohltil!“

Dollgur přejel svého druha pohledem, po kterém Rilk ještě více zbledl, a pak se znovu pokusil rozhrnout keř. Zbytečně. Nedůvěřivě se otočil a vracel se ke svým lidem. Rilk ho více než ochotně následoval.

Nolrik, Sveg a Sinnael si svorně oddychli.

            „Nic jsme nenašli, Dollgure,“ hlásili zabijáci, vrátivší se z průzkumu, „nikde ani stopa.“

            „Říkal jsem, že je les pohltil!“

            „Zavři už konečně zobák, Rilku!“ Seveřan vyskočil na svého vraníka a rozhlédl se po lese. „Prostě začali dobře zametat stopy! To ti prokletí kupčíci na cestě. Museli projet kolem nich a to je varovalo!“ Své konstatování doplnil vzteklým odplivnutím. „Poslouchejte mě, vy psi,“ obrátil se na své muže. „Naše kořist míří na severovýchod. Takže jedeme stejným směrem. Zastavíme se v první vsi za těmihle všivými lesy a počkáme si tam na ně. A pokud jsou už pryč, budeme se ptát, budeme pátrat, prohledáme třeba každou chýš až k Agramorským hranicím, dokud jim nepřijdem na stopu. Svou práci odvedem dobře, jako vždycky! Jedem!“ Otočil koně k cestě a pobídl ho do klusu. Žoldáci se s pokřikem a výskotem rozjeli za ním. Dusot kopyt i křik mužských hlasů postupně mizely ve tmě.

             Křoviny, zpívající svou téměř neslyšitelnou šeptavou píseň, náhle ztichly. 

            Se slabým zaúpěním se Nolrik zvedl ze studené země a protáhl si nepohodlnou polohou ztuhlé tělo. Za ním se z houštiny vynořil Sveg.

            „Co to, U Olbrima, zase bylo?“ vyhrkl, jakmile stál na nohou..

            Sinnael se tajemně usmála. „Vlastně měl ten rabiát pravdu. Opravdu nás na chvíli pohltil les.“

To teď zrovna nemyslím. Mluvím o tom, co říkal ten obrovský seveřan. Jaký baron? Jaká odměna? Proč by měl mít nějaký šlechtic zájem o Černou schránku? Nolriku?!“ otočil se na svého druha, který si raději prohlížel obrysy okolních stromů a tvářil se, jakoby se ho trpaslíkova otázka vůbec netýkala.

„Ty o tom snad něco víš?“

 

Sveg řval na celý les. Nadával tak, že jeho hlas místy přecházel

v sípání.I v slabém měsíčním světle bylo poznat, jak mu brunátní tvář a na čele vystupuje žíla. Ještě nikdy ho Nolrik neviděl tak rozvztekleného.

„Takže já riskuju život kvůli obyčejnému zloději! Prachsprostému, mizernému podrazákovi! Kvůli tobě, kvůli tvému podvůdku, mi jde po krku banda možná nejhorších vrahounů mezi Illys a Assarou! Do psího lejna, nejradši bych tě… !“

„No a co?“ zkoušel se Nolrik bránit. „Víš, co je ten baron zač? Co všechno má na svědomí? Na co si myslíš, že ten elfí kořen potřeboval? Koho a proč jím chtěl očarovat?!“

„Já jsem myslel, že jsi čestný muž,“ láteřil dál trpaslík, jakoby Nolrikovy argumenty vůbec neslyšel. Jeho oči metaly blesky. „Zavázal jsem se ti přísahou! Bohové! Nemůžu uvěřit, že starý Halindur podaroval svým mečem takového… A je to vůbec pravda? Po tom, co jsem se teď dozvěděl se mi těžko věří, že jsi toho starého dobráka nějak neoklamal!“

Po těchto slovech Nolrik na chvíli ztuhl, jakoby jej někdo prudce udeřil do tváře. V okamžiku zbledl jako stěna, jeho oči naopak potemněly, stáhly se do úzkých štěrbin šelmy chystající se k útoku. Pak, dřív než mu v tom mohla Sinnael zabránit, tasil.

Jeho Ulg-dar vyletěl z pochvy tak rychle, že kdyby jím po trpaslíkovi ťal, neměl by ten šanci ani zvednout ruce nad hlavu. Místo toho však Nolrik popadl Svega za vousy, přitáhl ho k sobě a obnaženou čepel mu strčil před oči.

„Podívej se na ten meč, a tentokrát pořádně, ty trpasličí skopová hlavo! Podívej se na znaky Raganduru a řekni mi, jestli jsou falešné! Podívej se na runu Dhang, a řekni, jestli jeho světlo postrádá skutečnou magickou sílu! Podívej se taky sem!“ ukázal prstem levé ruky, která již pustila Svegův vous, na šedivý pramen ve svých vlasech, „a pověz mi, z čeho jiného by mohl mít černovlasý muž  mého věku na hlavě TOHLE, když ne z hrůz Prokletého města! A pokud ti to nestačí…“ Nolrik se sklonil až ke Svegovi, až se jeho obličej octl jen několik palců od trpaslíkovi tváře, „… tak se mi podívej do očí a přečti si tam všechno to, co jsem v té odporné, smradlavé díře zažil. Můžeš to udělat kdykoliv mám v noci zlé sny, kdykoliv zahlédnu mrak, nebo kořen stromu, který se tvarem podobá těm věcem tam; kdykoliv mi nějaká drobnost připomene to dno strachu, tu hranici šílenství, kterou jsem tam poznal! A pak mi ještě jednou zopakuj, co jsi teď řekl!“               

Chtě nechtě se Sveg do těch očí musel podívat, a cosi neskutečně temného a ponurého, co se v nich obyčejně neobjevovalo, v něm uhasilo veškerou žízeň po odplatě a chuť smazat krví hrubou urážku, které se mu od Nolrika dostalo.

„Kdyby mi tohle udělal kdokoliv jiný,“ řekl již o něco klidněji. „byla by výzva k souboji nevyhnutelná. Do poslední krve!“

„Raději navrhuji,“ ozvala se doposud tichá Sinnael. „abychom si všichni v klidu sedli a promluvili. Koneckonců, stejně vám dlužím konec toho příběhu…“     

 

„Ano, barona Ellena ze Smithonu jsem opravdu napálil. Potřeboval jsem rychle peníze a tohle byla nejsnadnější cesta. Byl to samozřejmě podvod, ale baron je padouch a intrikán, o kterém se ví, že se v touze po moci neštítí spáchat ani vraždu. S takovými lidmi není nutné jednat čestně.“

Nolrik mluvil pevně a jistě, hlas se mu nezachvěl ani při poslední větě. Sveg, sedící na kameni poblíž bývalého ohniště, ho upřeně pozoroval. Sinnael si sedla na stejné místo jako před vyrušením, zkřížila nohy pod sebou a zavřela oči, jakoby vůbec neposlouchala.

„Omlouvám se, Svegu, za to, že jsem ti to neřekl. Ty zabijáky poslal baron za mnou, aby mi vyprášili kožich kvůli falešnému elfímu kořenu. S Černou schránkou a s Thalanquilem to nemá nic společného. Měl jsem ti to říct, ale nečekal jsem, že to toho starého parchanta tak vezme…“    

„A co s tím teď hodláš dělat?“ zeptal se Sveg.

Nolrik chvíli přemýšlel. „Opravdu nevím,“ řekl. „Svědomí mě nutí, abych si šel svou cestou a nevystavoval tě nebezpečí. Ale…“

„To už není možné,“ skočil mu trpaslík do řeči. „Já tě totiž nesmím opustit, dokud ti dvakrát nezachráním život, pamatuješ?  Jsme svázaní přísahou, kterou jsem tak zbrkle vyslovil.“

„Jestli ti jde jen o tohle,“ odpověděl Nolrik a v jeho hlase zazněl náznak hněvu, „tak tě můžu uklidnit. Život jsi mi zachránil v podzemí pod Calltenem! Dvakrát!“

„Jednou! Jen jednou! A hned potom jsi zase pomohl ty mě, takže můj dluh je pořád stejný.“ namítl Sveg.

Nolrik se naklonil dopředu a změřil si vousáče z pod přivřených víček.

„Jestli je pro tebe tak těžké přísahu dodržet, já na ní netrvám!“

Sveg vyprskl. „Co je mi potom, jestli ty na ni trváš, nebo ne! Přísaha před Olbrinem je posvátná, tu nejde porušit a nepřivolat na sebe jeho hněv. A co se týká mých schopností… není pro mě těžké svůj slib splnit, ale věřit ti, Nolriku! Právě jsem se o tobě dozvěděl, že se živíš zlodějnou. V Sark-rhonu se krádež trestá krví! Kvůli tobě po mně jdou nájemní vrazi. Vůbec nevím kdo jsi, neznám ani tvé pravé jméno, Nolriku odnikud. To čarodějnice ho zná, viď elfko? Pamatuju si, jak tě v podzemí oslovila…!“

Sinnael nechala oči zavřené a nadále mlčela. 

„Nevím, odkud o mě Sinnael tolik ví, pravděpodobně díky svým kouzlům,“ odpověděl člověk jízlivě. „Vím jenom to, že se spletla. Nenechávám si říkat Nolrik. Nolrik je mé jméno, jediné které mám!“ Po krátkém zaváhaní ztišil hlas téměř do šepotu. „Víš, co ve staré zaarštině znamená slovo nolr, trpaslíku?… Netušíš? Znamená zavržený!“

Sveg překvapeně svraštil obočí.

„Nepopírám,“ pokračoval člověk zvýšeným, chraplavým hlasem, „nepopírám, že jsem kdysi měl jiné jméno. A měl jsem taky erb a statek, a taky otce, matku a bratry. Ale dnes už mi nic z toho nepatří! O všechno mě připravili lidé, jako je baron Ellen. Žádní temní mágové, žádní démoni, nebo Smrtonoši, ale prachobyčejní lidští parchanti, zloději a darebáci, schovaní za své urozené původy, své erby a své majetky! To oni ve mě probudili přesvědčení, že vůči nim nemá cenu dodržovat  zákony, že mám právo vzít jim aspoň část toho, co oni vzali mě! Díky nim jsem Nolrik odnikud, a to jméno je všechno, co mám!“

Svegova tvář se protáhla. „To…, to jsem nevěděl…“

„Samozřejmě je jen má chyba, že jsem tě do toho zatáhl. Mrzí mě to,“ dodal Nolrik smířlivěji, nevšímaje se trpaslíkova údivu. „Ale když už se před tebou obhajuju jako před soudcem, tak u tebe je taky spousta věcí, které vzbuzují přinejmenším údiv. Jsi trpaslík narozený v Černých horách, ale léta se touláš po zemích lidí, přestože Sark-rhöňané své země opouštějí velmi neradi! Dokonce se necháš najmout na loď a staneš se námořníkem, ačkoliv vy trpaslíci vodu nesnášíte! V nečekaných chvílích odkudsi záhadně taháš lahvičky se vzácným pallanthijským olejem, který i královští vojevůdci vyvažují zlatem! A ani já, trpaslíku, o tobě vlastně vůbec nic nevím! Proč bych měl věřit já tobě?“  

Sveg chvíli mlčel a díval se do země. „Nemusel bys,“ uznal nakonec. „Vlastně bys vůbec neměl.“ Na chvíli pohlédl stranou, mezi větve jasanů a buků. Putující mrak překryl Cirisin měsíc a krajina se ponořila do mnohem hustší temnoty.

„Dobře,“ ozval se po chvíli ticha trpaslík. „Uznávám, že ani já nejsem vzorem důvěryhodnosti. Tak co teď?“

„Co? Budeme pokračovat v cestě,“ odpověděl člověk, když už bylo jasné, že Sveg o svých tajemstvích nic dalšího neřekne. „Záležitost s Černou schránkou jsem už dávno přijal za vlastní. A vytrpěl dost na to, abych toho jen tak zanechal. A kromě toho…“

„… nás spolu drží přísaha,“ doplnil Sveg. „Navíc já…“ zarazil se, pohlédl na elfku, sedící se zavřenýma očima nehnutě jako socha. Potom mávl rukou. „Ále nic. Prostě pojedeme dál, předstoupíme před Radu Starších… a dál se uvidí.“

„Moudré rozhodnutí,“ promluvila Sinnael, aniž otevřela oči. „Ale cesta do Černých hor už není nutná…“

„Jak to?“ vyhrkli oba současně.

Elfka otevřela oči. „Do Sark-rhönu přece jedete jen pro to, aby jste se zeptali na Thallanquil, ne?“

„Ano. Protože opravdu nevíme, kde… Počkej! Ty snad víš…, kde…, kde by jsme to město našli?“ zeptal se se staženým hrdlem Sveg. .

„Vím,“ usmála se. „Vždyť jsem říkala, že mě Rada Moudrých vybavila vším, co bylo potřeba. Ale než vám to řeknu,“ zarazila rukou jejich protesty, „musím vám nejprve povědět konec příběhu o Druhé Válce Chaosu. Protože jedině tak můžete pochopit, co je vlastně Thalanquil zač…“  

 

Poněkud záhadným pojmem zůstává město Thalanquil. Víme jen, že z nějakého důvodu nesmírně významné a v Ellenthielu mělo výsadní postavení, možná ještě význačnější, než královské sídlo Althir Gynnael. Teorií na toto téma je mnoho… Nejpravděpodobnější se zdá Ardunadiho „Teorie duchovního centra,“ podle které byl Thalanquil ellenthielským střediskem duchovní kultury, náboženství a magie, tedy, že se jednalo o jakési Posvatné město, jakýsi elfský Silderin (s přihlédnutím k tomu, že Staří elfové ještě náboženství a magii nerozlišovali)…

…Historie Starého světa. Svazek třetí. Kapitola sedmá, s. 437.

 

„Thalanquil bylo Vznešené město. Jestliže v Althir Gynnael sídlil  velekrál a jeho družina, v Thalannquilu zase ti nejmoudřejší mezi elfy: největší čarodějové, drudi, runopravci a mudrci. Zde také shromažďovaly a ukrývaly své znalosti a svou moudrost.“

            Elfka se na chvíli odmlčela, ale nikdo ji nepřerušoval.

            „Ve městě bylo uloženo ve svitcích, knihách i truhlách mnoho tajných znalostí a čarovných věcí. A jedněmi z takových předmětů byly i Schránky duší. Kouzelné schránky, ve kterých se uschovávaly části duše těch nejlepších a nejvznešenějších jedinců z řad Moudrých, jejich schopnosti a znalosti…“

            „Počkej,“ přerušil ji Nolrik. „copak oni uměli vzít duši zemřelého bohům, náležející bohům a zavřít ji do truhlice jako…?!“

            „O Thalanquilanech se říká, že mohli s bohy přímo rozmlouvat. Takže asi pro ně nebyl problém vzít nějakou duši, nebo aspoň její část a uschovat ji,“ odpověděla Sinnael. „Ve Válce Chaosu byl Thalanquil, stejně jako většina ostatních elfských měst, dobyt a vypálen Tharpy. Ještě než se tak stalo, stihli jeho obyvatelé většinu svých tajemství zničit, nebo pomocí mocné starobylé magie ukrýt do Mezisvětí, do zákoutí časoprostoru mezi jednotlivými světy…“

            Nolrik zmateně otevřel ústa, ale Sveg mu mávnutím ruky naznačil, aby se na nic neptal.

            „Tharpům se samozřejmě podařilo ukořistit spoustu thalanquilských cenností a artefaktů, ale naštěstí jen těch slabých a méně významných. Bylo mezi nimi i několik Schránek duší…“ Veliký Orladime, jestliže Schránky byly slabé a nevýznamné věci, tak co byly zač ty silné? prolétlo Nolrikovi hlavou. „Když byla válka prohraná a mojí předkové zabiti, zotročeni, nebo vyhnáni ze svých domovů, rozhodlo se pět nejmocnějších Moudrých, jež se před zkázou Thalanquillu zachránilo útěkem, vrátit k troskám Vznešeného města a odeslat je do Mezisvětí celé. Nechtěli riskovat možnost, že by se tam vítězní Tharpové vrátili a objevili některé z jeho obrovsky mocných tajemství. A tak, jedné zimní noci, přišli Randalf Dh´Arin, Tallran Stříbrovlasý, Cormia Běloruká, Dinniadh Runovládce a…“

            „No dobře, dobře,“ skočil ji Sveg netrpělivě do řeči, „nemusíš nám tady vyjmenovávat všechny vaše historické hrdiny! Co se teda stalo s Thalanquilem? Schovali ho do toho… Mezisvětí?“

            Sinnael ani nezvýšila hlas.

            „Ano.“

            „A co to… přesně znamená?“ zeptal se Nolrik.

            „Že kdybys dnes přijel na místo, kde Vznešené město stálo, našel bys tam jen holé skály a hlínu. Město samotné bylo přeneseno do Prázdnoty, mimo prostor a čas.“

            Nolrik obdivně hvízdl: „A to dokázalo pouhých pět mužů?“

            „Tři muži a dvě ženy,“ upřesnila Sinnael.

            „Obdivovat elfské černokněžníky můžeme jindy,“ zabručel Sveg. „Radši nám, milá Sinnael, řekni, jak se máme do Thalanquilu dostat, když je mimo náš svět?“

            „Pro obyvatele Světa, tedy aspoň Světa Aruhanu je opravdu nepřístupný. Pokud neovládá velmi mocnou, skoro božskou magii, anebo… nemá tohle.“ S těmi slovy vytáhla Sinnael ze své torny velké, rezavé pečetidlo, které leželo v jeskyni se čtyřrukou sochou. „To je Pečetidlo, kterým Randhalf Dh´Arin zapečetil vchod do Mezisvětí. A které je zároveň potřeba k tomu, aby byl otevřen…“

            „Klíč k Thalanquilu,“ vybavila se Nolrikovi slova, která elfka pronesla ve smrtonoší pevnosti. Díval se na ten zrezivělý, měděnkou pokrytý kus kovu v její ruce a cítil, jak ho zaplavuje posvátná bázeň z  polobožské moci, ukryté v jeho nitru.

            „Stačí jen přijít na místo, kde stával Thalanquil, přiložit Pečetidlo k jeho půdě a…“

            „A to místo…!“ vyhrkl Sveg, naklonil se dopředu a v jeho očích vzplanul oheň. „…to místo… je kde?“

            Sinnael pohlédla na trpaslíka, pak obrátila oči ke hvězdám… a odpověděla.

 

            „To není možné!“ vykřikl do lesního ticha Nolrik. „Vždyť jsem kolem toho místa projížděl! Před dvěma lety, když…, no…, když jsem jel na Západ…“

            „I já jsem tamtudy jel,“ přisvědčil Sveg. „U Orladima, je to jen pár mil od knížecí stezky! A všude kolem je plno vesnic. V létě tam musí chodit na maliny spousty děcek!“       

            Sinnael pokrčila rameny: „Taky už uplynuly tisíce let…“

            „Takže, další cesta na východ je zbytečná,“ řekl trpaslík. „Musíme právě na opačnou stranu, k pramenům Tyrkysové řeky. A potom dál na západ, přes Zubří pláně, pryč z Andurie… Pokud,“ dodal a pozvedl obočí, „chceme opravdu najít Thalanquil…“

            „Ještě nevíte všechno,“ promluvila do náhlého ticha Sinnael. „Nemůžete si vybrat, jestli chcete, nebo ne. Je to totiž váš Osud…“

            „Co je to zase za nesmysl?“

            „Je to Sudba, která je součástí daeinu…,“ Sveg obrátil oči v sloup a Nolrik si unaveně protřel tváře dlaněmi, „Sudba, kterou hned po Válce Osvobození vyslovil věštec Ilmaren Veliký, a která říká…“

            „Na to jsem už moc unavený,“ přerušil ji Nolrik.

            „Nechejte mě to dovyprávět. Je to poslední díl skládanky…“

            Sveg rezignovaně pokynul rukou. I na něj toho bylo trochu moc.

            Sinnael jakoby slovo únava vůbec neznala: „Je to vlastně báseň ve starém elfském jezyce. Tady a teď ji přednášet, ani překládat nebudu, ale v podstatě se v ní říká, že až na nebi pohasnou tři hvězdy – Vlčí květ, Osamělá a Šedozpěv – pak se Smrtonošům otevře cesta k návratu do tohoto světa. A jen dva muži, každý jiné rasy, ale oba vyvrženci ze svého rodu, vzájemně propojení přísahami a dluhy, budou představovat naději… Ty hvězdy zhasly před čtyřmi týdny…“

            „Před čtyřmi…“ zopakoval Sveg. „Nějak v té době jsme přistáli na ostrově a našli Schránku… No jo, jenomže milá elfko, ta tvá Sudba se mýlí. Nevím jak tady mého lidského… přítele, ale mě můj rod nikdy nezavrhl!“

            Nolrik zvedl hlavu: „Jsi tím jistý? Vysvětlovalo by to tvou toulavou povahu…“

            Sveg přejel Nolrika rozčileným pohledem. 

            „Sudba se nemýlí,“ trvala na svém Sinnael. „Copak si myslíš, že je to náhoda, že jste zrovna ty a tvůj hobití přítel našli Schránku na zapomenutém ostrově uprostřed moře? Setkání s Nolrikem, a to, že se k tobě tak rychle připojil, byla taky náhoda? A že jste u Vydřice zahnuli na vedlejší cestu, spadli do podzemní díry a našli tam tohle,“ zvedla do výše očí Pečetidlo, „dávno ztracený artefakt, o kterém nevěděli ani nejmoudřejší z moudrých, to byla taky náhoda? Ne, Svegu Fanlire, na to to do sebe zapadá příliš dobře…“ Odhrnula si vlasy z čela. „Copak, nemíváš v noci špatné sny? Necítíš každé ráno, to zvláštní nutkání, jakoby…?“ 

„Jdi už do Propasti s těmi svými daeny, sudbami a zatraceně chytrými pohledy do mé duše!“ vyštěkl Sveg „Už ti někdo řekl, že umíš lézt pěkně na nervy?!… Takže podle tebe je to všechno Sudba jo? Takže jsme vlastně jen loutky na provázku, figurky na šachovnici bohů, a všechno co děláme je předem určeno. To se nám snažíš říct, Sinnael?!“

            Nolrik se zadíval na nebe. Figurky na šachovnici bohů… Občas si tak opravdu připadal.

            „Víte co?“ promluvil nakonec. „Co kdybysme šli spát? Teď už asi nic nevyřešíme. Navrhuju, abychom se zítra vydali zpátky k Vydřici, a potom dál na západ. Na východě na nás stejně číhá Dollgur a jeho kamarádi. A hádat a přít se můžeme klidně i cestou…“

            „To je rozumná řeč,“ souhlasil Sveg, nespouštěje oči z elfky. „Stejně tak se můžeme cestou kdykoliv pokojně rozejít…“

            Sinnael neodpověděla.    

 

            Nielinnenino tělo se extaticky roztřepalo. Buben zavířil. Tanečnice se zaklonila a její hrdelní výkřik přehlušil jeho údery i mručivý zpěv okolostojících Černých draků:

            „SMOLNÁ HORA! AVENDEL!“

            Buben i zpěv rázem utichly. Temná elfka se vyčerpaně složila na studenou podlahu. Účastníci rituálu se tiše rozcházeli.

            Tak je to tady, napadlo kněze-čaroděje když pozoroval, jak kdosi přehazuje přes nehybně schoulenou temnou elfku plášť a pak se rychle klidí z jejího dosahu. Pevně sevřel rty a s hlavou plnou obav odcházel připravit se na cestu.

            Teprve když v síni osaměla, Nielinnen vstala, přitáhla si plášť k tělu a vešla se do stínů v zadní části sálu. Ocitnula  v takové tmě, že se zdálo, jakoby prošla do Podsvětí. Zaslechla táhlé, dýchavičné zasípání.

            „Máá paníííííí…“ zašeptal Jeho hlas. Spatřila Ho několik sáhů před sebou, stinnou siluetu, jakoby poskládanou z tmavých hadrů. „Viděla jsíí, co jsi vidět měláááááá?“

            „Ano,“ odvětila Nielinnen. „Ta elfská čubka řekla všechno. A nejen to!“ Přistoupila blíž k němu a zvýšila hlas. „Můj pane, mají Klíč!“

            Stín dlouze, táhle zamručel. Znělo to spokojeně.

            „Takže Sudba se plnííí. A náš plán vycházííí…“

 

            POKRAČOVÁNÍ…       

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Filip Pivoňka

    Díky za ohlasy, moc mě těší, že jsou takhle pozitivní. Věřtemi, že jsem na tohle dílko měl i velmi negativní reakce. Samozřejmě budu pokračovat v psaní,snad to půjde rychleji než teď, ikdyž mi okolnosto pořád házejí klacky pod nohy. Asi to bude ještě vážně dost dlouhé, na začátku už to snad není, ale dál než v polovině už taky ne.

  2. Gem Signor

    Tak jsem se konečně taky dostal k tomu, abych si těch sto osmnáct stránek bé pětky přečetl. Musím uznat, že se to velmi dobře čte, pořád se něco děje (vždy když jsem si říkal, že už dlouho nebyl boj, objevil se na další řádce, apod.) Atmosféra dokonale fantastická. Prostě bomba. Samozřejmě sem tam nějakej překlep, ale tomu se nevyhneš. Jen tak dál, protože něco mi říká, že se ta trojka ještě pořád plácá na začátku.

Leave a Reply