Mijov šel jako první, Vačir za ním a celou společnost uzavíral Dwejko. Pomalu, jako ve snách procházeli mlhou, která se někde kroutila sotva po kotníky a jinde zahalovala první patra starých budov. Pomalu stoupající slunce navíc dodalo oparu třpytivý, velmi tajemný háv.

„Tohle není normální,“ zabručel Dwejko.

Drželi se mimo hlavní silnice a chodníky. Procházeli pobořenými uličkami, které ústily na malé, již dávno zapomenuté dvorky, nebo se napojovaly na hlavní tepny dnes zavržené části metropole.

Všichni tři šli potichu směrem k jednomu z dnes bezejmenných náměstí, které místní využívali jako shromaždiště či místa vhodná k obchodu, popřípadě bitce. Stará dlažba už byla dávno zničená a v některých místech úplně chyběla. Uprostřed náměstí stál podstavec a na něm žalostné zbytky kdysi snad krásné sochy.

Hledali jakýkoliv pohyb, kohokoliv, kdo by jim mohl poskytnou radu či vodítko jak dále postupovat. Celý plac byl však úplně prázdný a zahalený oparem zlatavé, sluncem prosvícené mlhy. Náhle, několik kroků od nich, odhalil vítr na zbytcích dlažby zkrvavené tělo jakéhosi starce. Bylo znetvořené k nepoznání, cáry oblečení a masa splývaly ve velké kaluži čerstvé krve. Někdo, nebo něco toho starce před relativně krátkou chvílí zabilo.

Pomalu se k tělu přiblížili, aby mohli alespoň zhruba určit, co byl mrtvý zač. Jeho šaty byli otrhané a špinavé už před útokem, což naznačovalo, že se jedná o chuďase. Proti tomu však mluvil zlatý náramek, který byl navlečený na zbytcích ruky.

Mijov pomalu tasil svůj meč a zkoumal nejbližší okolí, Dwejko jej napodobil a jen Vačir zůstal stát v klidu. Držel před sebou svou hůl a pomalu přivíral oči tak, že mu bylo vidět jen bělma a s víčky třásl drobný tik. Jemné a pro obyčejného člověka neviditelné nitky pátrací magie začaly brousit po celém prostranství a poslušně informovaly čaroděje o čemkoliv obvyklém i neobvyklém. Jeho dva společníci mezitím kroužili okolo a bedlivě střežili svého přítele. Netrvalo dlouho a Vačir se uvolnil a pak lehce zmateně konstatoval, že tu nic není.

Dwejko pochybovačně kývl a pomalu schoval meč. „Ještě se podívej na toho dědy.“

Čaroděj vzal zbytky pomalu mizejících vláken a aplikoval je na starce. A velice se podivil. Přidal skomírajícímu pátracímu kouzlu trošku více energie a jal se zkoumal tělo. To, co zjišťoval jej čím dál více zneklidňovalo. Přerušil čarování a tiše, ovšem velmi rozhodně řekl svým společníkům „Jdeme.“

Vedl je k okraji náměstí, mířil k ústí nejbližší ulice a neustále se rozhlížel. Mijov jej popadl za rameno a podíval se mu zpříma do očí.

„Co se k sakru děje?“

Vačir strhl jeho ruku a pokračoval v chůzi. „Stopy na tom starci jasně ukazovali na zásah magie,“ začal vysvětlovat. „Viděli jste sami, v jakém bylo tělo stavu. To způsobila mocná síla. Ovšem, co mě děsí víc je fakt, že ten muž se tam nachomýtl náhodou… to náměstí bylo místem konání pečlivě zahlazeného magického souboje. Rozumíte? Ten děda to schytal vedlejším výbojem… to jde poznat. Bojím se jen pomyslet na to, jaký musel být hlavní proud síly. A co hůř, ten stařík umřel před malou chvílí.“

Dwejko zachmuřeně kývl a dodal „Což znamená, že je vítěz souboje někde poblíž. A podle toho jak se chováš jej ani jeden nechceme potkat.“

„Přesně.“

„Dobrá,“ zamručel Mijov, „vrátíme se, podáme hlášení a budeme požadovat posily.“

Tón, jakým to řekl však pochyboval o tom, že se jim jich dostane.


„Pánové inkvizitoři…“

Všichni tři se zastavili. Jakoby odnikud se před nimi objevil mladý a na pohled sympatický muž, který však měl ve tváři zlomyslný škleb. Jeho oči se vpíjely do všech tří inkvizitorů a dávaly najevo hmatatelné opovržení a nenávist. Mijov i Dwejko pozvedli meče a čekali co se bude dít. Onen mladík, oblečený do trochu špinavého leč určitě drahého studentského hábitu, v nich vyvolával strach. Docela dobře tušili, že právě potkali toho, kdo z nedávného střetu vyšel vítězně.

Student je chvíli sledoval svýma krví podlitýma očima a pak se začal smát. Nebyl to srdečný a upřímný smích, spíše se jednalo o jakési pološílené chroptivé hihňání. Vačir této chvíle využil k tomu, aby začal do hole akumulovat energii. Pevně se soustředil na složité a nebezpečné předivo magie. Šlo to dobře, jednotlivé kousky do sebe zapadaly a v jeho mysli se pomalu formovalo kouzlo připravené k použití. Chystal se vyzářit energii do prostoru, a to přesně řízeně a cíleně, což byla lehká operace, ale při množství energie, které do toho chtěl vložit i značně riskantní a proto pečlivě kladl důraz na každou položku kouzla, na každou nitku magie, která v jeho mysli měla ohraničit dané působení. Stavěl na sebe jednotlivé formulky a přetvářel naučené vzorce tak jak bylo třeba.

Mijov a Dwejko si vyměnili strohý pohled a pak začali mladíka, každý z jedné strany, obcházet. Ten se přestal smát a oba si je změřil pohledem. Pak udělal krok zpět, aby se dostal z jejich dosahu. Mezitím Vačir dokončil veškeré čarování. Využil hole jako kondenzátoru, když do ní převedl veškerou enegii kouzla, které měl v plánu ještě řádně přiživit za chodu. Kývl na své společníky, ti zaútočili na studenta. Toho to nevzrušovalo, pouze zdvihl ruku a oba meče tím zastavil. Pak mávl dlaní, jakoby házel zrní ptákům, a odhodil oba válečníky několik metrů zpátky.

Vačir neváhal a vyslal proti němu čistý a nespoutaný proud energie. Vzduch praštěl a zbytky dlažby pukaly, k mladíkovi se řítila oslňující modrofialová záře. Jednalo se o zdrcující sílu, vyslanou bez jakéhokoliv pokusu o efekt, kouzlo, které se na rituálních soubojích nevídá. Tato vlna vzdouvající se energie zasáhla svůj cíl a na malý moment jej pohltila. Vačir napjal obě ruce a a kouzlo přiživoval další energií. Nové a nové proudy magie trhaly okolí na kusy a smýkali s mladíkem. Pak nastalo ticho. K zemi se snášel prach a vzduch měl štiplavou pachuť. Student se ze země začal zvedat na kolena. Vačirovi se udělalo nevolno. Ten parchant přežil víření divoké magie, na které vydal celý svůj dostupný potenciál, relativně bez poskvrny.

Olwa všechno bolelo, tělo toho mladíka nebylo připraveno na průchod takového množství energie. Prostě se zhroutilo, jelikož štít, kterým se kryl byl příliš silný. Vybral si vhodného „hositele“, ten student měl velký potenciál, v jeho těle se dalo velmi dobře čarovat, ovšem všeho s mírou a postupně. A navíc jej vyčerpal souboj s upírem, při kterém omylem zabil toho starce.

Změřil si soka hodnotícím pohledem. Inkvizitor už neměl žádnou viditelně dostupnou energii. Na znamení pokory odhodil hůl a zvedl ruce.

„Vzdávám se,“ řekl a zároveň prosil o život.

Olw se jen usmál. Zavřel oči a nalezl jeho mysl. Nedělalo mu sebemenší problém se dostat přes slabý odpor a zjistit si v ní vše, co potřeboval. Pak mu udělal z myšlení kaši. Vačir se stal slintajícím idiotem, přežívajícím jen na pudových reflexech.

Mijov a Dwejko byli v bezvědomí, Olw k nim přišel, vzal Dwejkův meč a oba je probodl. Pak se vrátil pro hůl toho mladého kouzelníka. Věřil, že se mu bude hodit. Nyní přemýšlel, zda pokračovat za tím zdrojem síly, který se očividně nalézal ve Starém městě, nebo zda se má vydat za Lerion Igna Malisem, který, jak se nyní dozvěděl, řídil a ještě snad řídí celý Projekt.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply