Mijov seděl na hromadě kamení zachumlaný do teplé, ale náležitě špinavé kožešiny. Jeho dva společníci byli oblečeni stejně, aby zapadli do prostředí Starého města. To byla část Oberonu, která nebyla, alespoň formálně, osídlena. Zde zastávala úlohu jinak známých chudinských čtvrtí, až na to, že Staré město bylo nebezpečnější a větší, než některá prosperující městečka. Jednalo se o starou, Předdopadovou zástavbu, která nebyla z mnoha důvodů zrekonstruována, takže ležela napůl ve městě a napůl mimo ně. Žili zde lidé, probíhaly zde obchody, ale něco jako stráž se zde objevovalo jen zřídkakdy, tady platily zákony ulice a silnějšího.

Mijov si foukal do dlaní, aby se alespoň trochu zahřál a pak si podvědomě zajel pod kápi a přejel si po své plešaté hlavě, jak bylo v jeho zvyku, když byl nervózní. Nacházel se ve zbytcích kdysi snad krásného domu, ze kterého nyní zbylo jen přízemí a část prvního patra. Čekal na návrat svých dvou společníků. Z dálky se ozývalo kašlání, falešný zpěv a výkřiky. To vše bylo překryto podivným druhem ticha, který způsobí, že vše zní vzdáleně krom zvuků, které vydáváte vy. To máte pocit, že jeden váš krok je jako dupnutí, jedno slovo jako výkřik.

Zvuky probouzejícího se Starého města byly narušeny příchodem Vačira. Držel v ruce jednoduchou dřevěnou hůl a byl oděn v otrhaném plášti s kápí, která trochu skrývala jeho dokonale klidný a mírumilovný obličej.

„Nic, bylo to jen doupě pašeráků. Nic co by připomínalo Livéniův klan. Každopádně tam Dwejko ještě hlídá, kdyby se náhodou něco hnulo. Myslím si, že bychom se měli posunout. Řekl bych, že budou hlouběji ve Starém městě, takhle na okraji, by to byla hloupost,“ informoval Mijova. Říkal to s drobnou nechutí, každý věděl, co se občas ve Starém městě dělo. Tedy, spíš věděli, že se tam ztrácejí lidé a objevují roztrhaná těla, pokud se vůbec našla. Teorií kdo, nebo co to dělá bylo hodně.

Mijov kývl a pomalu vstal. Vzal si svůj jedenapůl ruční meč a schoval jej pod plášť. Vačir odběhl pro svého třetího společníka a pak se vydali uličkou plnou suti směrem, kterým tušili srdce ruin. Za jejich zády nad mlhou vyčnívaly nejvyšší věže magické university a Císařského paláce. Odsud se zdálo, že jsou to přeludy z jiného světa.


* * *


Volkan a Jachelon se vydali tím nejpředvídatelnějším směrem, mířili k jednomu z Inkvizičních archívů, jelikož doufali, že se v něm dozvědí něco víc o tom, kdo vyhrožoval Inkvizici. Archiv ležel ve vládní čtvrti, jednalo se vlastně o jakýsi chrám, který sloužil zároveň jako třídírna došlých zpráv a jejich dočasný sklad, než se rozeslali tam, kam měli.

Před krásnou, kruhově postavenou budovou se rozléhal malý parčík, ve kterém se procházeli rozjímající kněží. Samotný chrám byl postaven z bílého mramoru, jeho dveře byly pobíjeny zlatem a otevřeny dokořán. Po každé straně stáli strážní, odění do lehkých a pohodlných kožených zbrojí, pod kterými měli bílou tuniku. U pasu měli meč, v rukou však drželi zdobná kopí a hleděli rovně před sebe. Jejich tváře nebyli vidět, měli je zahalené do bílého rubáše, s průřezem na oči, které se upírali mrtvolně kupředu, znuděné jednotvárnou službou. Volkana a jeho přítele nechali projít bez povšimnutí, Volkan byl oděn do lehké zbroje, přes kterou měl svou černou generálskou uniformu, a Jachelon byl oblečený stále stejně jako na pohřbu, snad jen tyto šaty měl trochu opotřebovanější a méně sváteční.

Chrám byl uvnitř postaven velkolepě, světlo, které procházelo přes ikony ve stěnách a střeše vytvářelo překrásnou hru světel a stínů. Odkudsi se vynořil muž v bílém rouchu zdobeném zlatým vyšíváním a procházel mezi dřevěnými lavicemi směrem k nim. Jeho krok se odrážel od stěn a stále zesiloval. Když přišel a začal mluvit, hlas se stále znovu a znovu vracel díky akustice, kterou chrám měl.

„Vítejte v domě Solaresky, Paláci světla,“ přivítal je kněz bohyně slunce a lehce se uklonil. „Čemu vděčíme za návštěvu tak vzácných pánů?“ dodal, když spatřil jejich uniformy.

V tuto chvíli běžela Volkanovi i Jachelonovi hlavou stejná myšlenka. Je to inkvizitor, či jen kněz, spravující kostel? Je nebezpečný?

Generál zareagoval jako první, jeho pěst vystřelila naučeným pohybem směrem ke spánku kněze a poslala jej do dřímoty. Nestihl ani heknout. Jadius jej pohotově chytil a opatrně položil na jednu z lavic tak, aby nebyl z venku vidět. Jal se jej prohledávat a o malou chvíli později našel velký, ozdobně tepaný klíč.

Mezitím se začal Volkan rozhlížet po okolí, jeho zrak zaznamenal obrovský obraz, zasazený do zlata nad velkým oltářem. Byla na něm zobrazena Solareska. To jej přinutilo sklopit pohled, náhle pocítil jistou bázlivost. Takřka automaticky sáhl do kapsy a přesunul z ní několik mincí do misky na milodary. Pak se podíval na Jachelona, který už mířil k oltáři.

V malé místnosti, která se nacházela v zadní části chrámu a sloužila jako přípravna pro kněze a rituály nalezli za gobelínem malá dřevěná dvířka, po jejichž otevření objevili schodiště, které prudce klesalo do ledové tmy.

„Svíčku,“ poprosil Volkan a vzápětí ji měl ve své ruce. Přítel mu podal i hořící kahánek, kterým ji mohl zapálit.

Přípravnu s rouchy, rituálním osvětlením a bohatým zdobením nechali za sebou a vydali se v mihotavém světle svíčky dolů, po temném schodišti. Stěny byly čerstvě omítnuté na bílo, přesto na nich však stačila ulpět trocha krve nějakého chudáka. Jak klesali, tak se ochlazovalo a vzduch těžkl. Byla v něm cítit spálenina, jakoby dole někdo před pár dny zapálil trouchnivé dřevo.

Náhle se ve světle svíčky zaleskly dřevěné dveře s kovaným zdobením, které přehrazovaly jakoukoliv další cestu. Zkusili klíč toho kněze.

 

Pokračování příště

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply