Bylo časné ráno. I přes zlověstné mraky, kterých se bál snad každý obyvatel Nandorské Balzdeje, to ve vesnici vypadalo, jakoby se nic chystat nemělo. Slunce svítilo do oken těm, kteří je přes noc nezabednili, svěží vzduch byl všude kolem a i ptáci bezstarostně zpívali. Možná to bylo jen zdání, ale krásné. I v ložnici provizorní strážnice se někteří již začali probouzet k životu a kupodivu jako první otevřel oči Jirs. Rozhlédl se po komnatě a spatřil spící Mayaru a lorda Merrika. Ale přecejen nebyl vzůru první. Jeho oči hledí na dvoje nohy. Rozespale se podíval tam někam nahoru a snažil se jedním okem rozpoznat, kdo to před ním stojí, zatímco tím druhým ještě spal. Když konečně otevřel i druhé, začal rozeznávat Nirala a vedle něj Yané. Hned se vzpamatoval. „Yané! Tak ty už jsi v pořádku? To je skvělé. Kdybys viděla Nirala, jak se snažil….“

„Á, zdá se, že mám po spánku,“ pronesla s úsměvem Mayara a podívala se přitom na Merrika.

„No, alespoň vstal brzy a nebude mi nadávat že ho budím,“ odpověděl jí lord a se stejným úsměvem strážce sledoval.

„Chtěla jsem vám všem poděkovat. Bála jsem se, strašně jsem se bála…,“ začala dívka s hnědýma očima a krásnými dlouhými vlasy, které měla zatím rozcuchané po nočním hrůze.

„No, já si myslím, že nám děkovat nemusíte, to tady Niral…. Uvítáme ale vaše svědectví.“ zasmál se Jirs a v tu chvíli si všimnul, že mu chybí někdo, z koho by si mohl tropit ranní šprýmy. „Mirste, kde jsi?“ Zavolal a očima pátral, zda jeho kolega není někde blízko. „Pane Jirsi, váš kolega je ….,“ promluvil Niral, výmluvně ukázal prstem nahoru a Jirs pochopil, že tím nemyslel nebe.

„Proboha, že Mirst není u…,“ nedořekl Jirs.

„Asi tam bude,“ doplnil Merrik a oba se rozběhli směrem nahoru. Prudce otevřeli dveře provizorní ošetřovny a spatřili Mój, která se akorát snažila vzbudit spícího člena domobrany, který měl Rinu hlídat. Pohled obou mužů se instinktivně otočil směrem k lůžku, kde ležela Rina. Spatřili jí tam a vedle na židli seděl Mirst, čelem otočený k ní.

„Mirste…,“ zašeptal potichu Merrik, přišel ke strážci a položil mu ruku na rameno. Mirst se k němu pomalu otočil.

„Sedí tu už dvě hodiny,“ zašeptala Mój Jirsovi, který asi jako jediný věděl důvod Mirstova počínání, i když lord Merrik jej poznal a pochopil velmi rychle.

„Ona zachránila Yané. Chápete to? Ona bojovala s démonem. Proč?“ Odpověděl potichu Mirst a stále se díval na ženu, která byla pořád v bezvědomí. Najednou však pohla hlavou a Jirs automaticky položil ruku na svůj nůž. Mój ho zarazila a pokynula jemu, Merrikovi a domobránci, aby šli pryč. Mirst mohl zůstat, což udělal. Mój vzala malý pohárek a nalila Rině cosi do úst. Dívka po chvíli otevřela oči. Mirst do nich koukal a nespatřoval v nich zlobu nebo nenávist, ale přesný opak. Rina otevřela ústa, chtěla něco říct, ale její rty nedokázaly nic vyslovit.

„Rino, viděl jsem tě v noci tam v lese. Viděl jsem, jak jsi jí chránila. Rino, proč tu jsi?“ Rina se na něj chvíli dívala svýma nyní tak krásnýma očima, které se zase zavřely.

„Ještě je slabá. Nech jí chvilku odpočinout. Má silnou vůli. Od doby co jsem jí poznala z ní cosi vyzařovalo.“ Odpověděla Mój a strážce se na ní jen nechápavě podíval.

„Vy jí znáte?“ dokázal ze sebe dostat.

„Jistě. Našla jsem jí v lese zraněnou. Potřebovala oštřit. Prosila mě, abych o ní nikomu neříkala,“ odpověděla žena zcela klidně. „Vždy přišla z lesa když něco potřebovala a pak se tam zase vrátila. Má mnoho čerstvých jizev. Určitě s něčím docela často bojuje,“ dodala. V tu chvíli se Rina začala probírat, asi účinkem léku od Mój.

———————-nové———————

„M…Mirste, Mirste…….“ Vydala ze sebe s velkou námahou. Ten kterého volala se nad ní hned nahnul.

„Rino, jsem tady“, řekl tiše, Rina se na něj dívala a s pomalu se vracející silou začala vnímat.

„Mirste, je mi to moc líto…já…“

„Rino, proč jsi tady? S čím tu bojuješ?“ Zeptal se Mirst tichým a klidným hlasem.

„S nima. Oni dělají strašné věci. Už je pozdě, jsou silní a čekají na nás ve tmě. Je konec!“ Vykřikla a pak se zase uklidnila. Mirst se podíval na Mój. „To je v pořádku. Ještě není úplně při smyslech, ale za chvilku to bude lepší,“ odpověděla léčitelka přívětivě.

„Rino, co jsou zač?“ Zeptal se Mirst a Rina ho chytla za ruku. „Mirste, zastav je, musíš je zastavit“, řekla naléhavě. „Ale s čím mám bojovat?“ Zeptal se on znovu. „Nevím co jsou zač, ale jednou jsem zabloudila. Snažila jsem se najít cestu zpět do svého úkrytu v lese, když se podemnou začala houpat země. Dál jsem nešla, protože půda pod nohama byla stále  měkčí. Byla jsem v nějakém močále, když jsem zaslechla šelest skoro vedle mě. Skrčila jsem se a skoro ani nedýchala. Prošlo to kolem, byl to jeden z těch strašných přízraků. Šel přímo do bažin. Zlověstně mu svítily oči. Ve večerní mlze jsem v bažinách zahlédla víc takových světel. Byla daleko, ale já se nemohla ani pohnout strachy. Odplížila jsem se pomalu pryč a když jsem se po dvou hodinách již za tmy dostala do míst která znám, teprve mi svitla naděje.“ Vyprávě dívka pomalu ještě trochu nejistým hlasem.

„Bojovala jsi s tím. Jak se dají zabít?“ Pokračoval Mirst ve výslechu.

„Jsou smrtelní, jde je zabít, ale jsou silní, proboha, kdybys viděl co dělají s lidmi…“ Třásla se Rina. A zase to tu bylo. Ten zvuk úderu kovu o kov. Ten pronikavý zvuk zvonu strážní věže. Rina se rozklepala ještě víc. „Je konec Mirste! Už jdou!“ Pronesla. „Nezastaví se před ničím. Uteč Mirste, jdi rychle pryč, mám Tě ráda.“ Dostala ze sebe a ztratila vědomí. V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř místnosti vpadla Mayara s Merrikem.

„Mirste, poplach!“ Křikla Mayara, Mirst nechal Rinu v péči léčitelky a běžel za nimi. „Co se stalo?“ Ptal se, když sbíhali schody ven na náměstí.

„Něco se děje. Lidé utíkají pryč z jižní strany města.“ Křikl Jirs, kterého venku potkali a všichni běželi tím směrem.

„Co se děje?“ Vykřikla Mayara na staršího muže, který běžel proti ní. „Zachraňte se …“

„Říkám, co se děje?!“ Vstoupila mu nakonec do cesty. „Uneslo to Erta a jeho ženu. Vtrhli tam a vytáhli ho ven. Proboha! Utíkejte!“ Křikl ještě muž a běžel dál. Čtveřice dorazila ke stavení na polosamotě, ze kterého podle vyděšeného svědka před chvílí cosi uneslo dva lidi. Vyvrácené dveře. První věc, kterou spatřili.

„Jdeme!“ Zavelela Mayara a všichni vběhli do stavení. Vše bylo zničené, rozházené a …prázdné. Nikdo uvnitř už nebyl. Jen krev na podlaze byla vizitkou strašné návštěvy. Všichni čtyři najednou začali pociťovat slabost. Nikdo z nich nemohl udělat ani krok a vteřinu na to se Jirs, Mirst, Merrick i Mayara skáceli bezvládně k zemi.

+ + +

„Vzbuť se děvče, přestaň už spát a otevři oči.“ Šeptl v ponuré místnosti jemný ženský hlas. Mayara procitla a spatřila v šeru plápolající svíce vlídnou tvář.

„Tako…“

„Ano, jsem to já Mayaro. Neposlechla jsi mě a málem tě to stálo život. Oni tam v tom domě byli. Byli připravení vás všechny zabít.“

„Všechny nás chtěli…?….proboha, kde jsou….všichni?“ Vykřikla dívka a chtěla kvapně vstávat ze země.

„Když jsme tě tam našli, byla jsi se třemi muži. S těmi, které jsi přivedla do Balzdeje. Mám je ve své moci. Nikdo se o našem národu nesmí dozvědět. Ještě rozhodnu, jestli je nechám žít. Pochop Mayaro, můj lid je pro mě důležitý.“ Šeptla stejně přívětivě, jako by ani nevyslovovala ty hrozné myšlenky. Mayara se rychle postavila. „Nesmíš jim ublížit  Tako….!“ Křikla. Taka se na svojí přítelkyni soucitně podívala a beze slova odešla z kobky.

 

„Jirsi, to jsi ty?“ Šeptl Mirst a snažil se ve tmě podzemní cely lépe rozeznat svého kolegu, který se pomalu začal hýbat. „No tak Jirsi, prober se.“

„Kde…kde to jsme?“ šeptl on rozespale. „Proboha, tady vedle mě někdo leží.“ Vyjekl potom vystrašeně. Ten někdo se začal hýbat. „Co je?“ ozval se podrážděný hlas. Patřil lordu Merrikovi, který hovorem obou přišel k sobě. „Fuj, strašně mě bolí hlava a je mi zima. Museli jsme tu ležet už pěkně dlouho.“ Prohlásil Jirs když se trochu vzpamatoval a začal osahávat zdi místnosti při hledání dveří. „No tohle, a já to zaspal.“ Dodal vtipem lord Merrik, ale pak začal taky hledat východ. „Máme asi problém.“ Ozval se najednou Mirst. „Podívejte se nahoru, to je východ“. Dodal a všichni spatřili stejný obrázek denního světla, které prosvítalo mříží na stropu. Vtom se nahoře mihnul stín, mříž se otevřela a kdosi dolů spustil lano, po kterém všichni tři hbitě vyšplhali. Ze svobody se ale neradovali dlouho, protože je ihned lapili nějací muži ve vlčích kůžích. Mirst se obrátil k jejich velitelce.

„Tebe znám. Ty jsi Taka, viděl jsem tě tenkrát s Mayarou v noci….“

„Budete předvedeni před naší radu a ta rozhodne, jak s vámi naložíme.“ Odsekla Taka, nyní již ne příliš přívětivým tónem.

„Tak tohle se mi nelíbí Jirsi“, šeptnul Merrick strážci. „O nás rohodovat nemůžete.“ Pronesl on.

„Rada o vás rozhodne dle její vůle.“ Pronesla povýšeně Taka.

„Hele, a co si o sobě vůbec myslíš…?“ Začal ztrácet trpělivost Jirs.

„Jirsi, prosím…“ přerušil ho jeho kolega a otočil se směrem na ženu. „Co jsme provedli?“

„Jste nebezpeční už tím, že o nás víte.“ Odpověděla Taka a zdá se, že její způsob jednání se vůči Mirstovi podstatně zlepšil, na rozdíl od Jirse, po kterém stále házela zlostné pohledy.

„Jsme vrchní strážci královské stráže. Pokud se pokusíte s námi naložit jakýmkoliv způsobem odporujícím námi zastupovanému právu, můžete se dostat do vážných problémů. V opačném případě nemá královská stráž žádný důvod ke zkoumání vašeho společenství a jeho prozrazení.“ Diplomatická odpověď, která na Taku udělala trochu dojem. Pokynula svým společníkům, aby mužům rozvázali provazy kolem rukou.

„Před radu stejně musíte.“ Dodala a Jirs už se nadechoval k nějaké odpovědi, ale Mirst ho předběhl.

„Rádi předstoupíme před vaší radu a doufám, že začneme smysluplně jednat o společném postupu proti nebezpečí, které se v tomto kraji ukrývá.“ Pronesl Mirst sebejistě bez nejmenšího strachu. Taka se na něj podívala. Byl to pohled na jednu stranu rozzlobený troufalostí jejího vězně, na druhou stranu přecejen trochu přívětivý, uznávající Mirstovi odvahu a taky pravdu.

+ + +

„Tako, jsou to moji přátelé!“ Pronesla rohodně Mayara, když viděla vést své společníky ke shromáždění, konajícímu se pod korunami stromů.

„No jen se neboj. Myslím, že se o sebe dokáží postarat.“ Řekla Taka a všem bylo jasné, že nechtěným hostům nehrozí od Lidu noci žádné nebezpečí.

„Nechť naše rada zasedá.“ Pronesla poté. „Tito lidé bojují s námi. Zachránili jsme je z Nandorské Balzdeje na poslední chvíli…“

„Tako, je to asi ode mě drzost být přítomen zasedání rady a hned mluvit aníž bych neměl slovo…“

„Jen promluv o tom, co máš na mysli.“ Povolila Taka Mirstovu troufalost.

„Víš, teď jsi řekla, že jste nás zachránili z Balzdeje na poslední chvíli. Co se proboha stalo s Balzdejí?“ Zeptal se naléhavě.

„Museli jsme utíkat, oni už začali vylézat z lesů, zachraňovali jsme naše a vaše životy. O lidi z vesnice se neboj. Ti kteří mohli, utekli do bezpečí. Směřují směrem k Nandobai. Tam se temné síly neodváží.“

„Kdo mohl, utekl, ale Tako, vždyť mnoho lidí nemohlo tak rychle…“

„…Je mi líto, člověče, kdo zůstal ve vesnici, je už nejpíš mrtvý.“ Dodala Taka, nyní již ne významným tónem, kterým hovořila k radě a který se odrážel od každého kamene mohutnou ozvěnou, ale hlasem plným soucitu. Mirst se rozhlédl po svých přátelích a po Lidech noci, kterým v šeru přicházejícího večera začínaly svítit oči.

„Před chvílí jsem řekl, že tady zastupujeme právo. Máme se starat o to, aby se nikdo na území Nandory a celé naší říše nebál o svůj život. My jsme asi poslední zástupci tohoto práva na dlouhé vzdálenosti daleko a pokud jsou lidé ohroženi, máme povinnost zasáhnout, což taky uděláme. Žádám tuto radu o navrácení našich zbraní. Jirsi, Merricku, Mayaro, jdeme do Balzdeje.“ Taka se po Mirstově řeči podívala na svojí přítelkyni, která jen kývla na důkaz toho, že jde. Přikázala tedy svým lidem, aby vrátili zbraně a nijak strážcům nebránili.

„Hodně štěstí.“ Zašeptala potom, když už se jí čtveřice ztrácela v šeru lesa.

+ + +

Plápolající oheň zajišťoval strážcům alespoň trochu tepla pro přečkání noci pod skalním převysem, než se brzy ráno vydají prozkoumat nedaleko ležící Balzdej.

„Mirste. Ty jsi ani neochutnal. Taková dobrá veverka.“ Spínal ruce lord Merrik a snažil se s velkou námahou získat kousky masa i z chlupatého ocasu drobného hlodavce. Mirst se jen nepřítomně pousmál, aby dal Merrikovi najevo, že jeho špatná nálada nesouvisí s Merrikovým kuchařským uměním a zase nasadil tu nepřítomnou tvář. Merrik si k němu po chvilce sednul. „Mirste, vím že teď myslíš na Rinu a nemá cenu to skrývat. Chápu jak se teď asi cítíš. Ale třeba jí kořenářka nechala odnést do bezpečí spolu s ostatními.“ Povzbuzoval ho.

„Já nevím, Mirste, co se s tebou děje. Vždyť je to chladná vražedkyně. Nezapomeň na to.“ Pronesl Jirs a ukousnul si kousek ze svojí porce veverky.

„Já vím Jirsi, ale ona…, víš…, myslím že tady s něčím bojovala. Možná, že je jiná…ona je jiná…cítím to.“

„Mirste! To je možné. Ale pořád ještě je odsouzená nadoživotí. Takže tak jako tak na ní zapomeň. Kvůli sobě.“ Poučil ho jeho kolega. Mirst neodpověděl a všichni se uložili ke krátkému spánku.

konec VI. části

Akoba

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

8 komentářů

Leave a Reply