Okolo budovy Oberonské university se snášelo zlověstné ticho. Studený vítr si lehce pohrával s trávou a ve tmě tak vytvářel dojem, jakoby byla živá. Vlnila se a zmítala, stíny, které na ní dopadaly jen dotvářely dojem něčeho pochmurného. Foukání nahradil jiný zvuk, který se postupně přibližoval. Trávou někdo běžel směrem ke zdobenému plotu, pak jej přelezl a sotva vydechl, rozběhl se znovu. Utíkal napříč pěkně zdobenou vládní čtvrtí a postupně jej pohlcoval děs. Jak je možné, že doposud nepotkal jedinou hlídku? Rozhlédl se napříč ulicí. Nic, jen ticho a slabý svit několika olejových lamp, které ozařovaly pěkné domy a alej, která cestu rozdělovala na dvě části. Běžel dál a snažil se dostat dál od středu města, kde se nacházely putyky, ve kterých by se mohl jistě schovat, alespoň do rána. Uběhl pár metrů a pak si všiml úzké odbočky, která vedla napříč čtvrtí ven.

Když do ní vběhl, okamžitě poznal, že to byla chyba. Stěny okolních budov byly velmi vysoké a nepouštěly sem příliš světla z ulice. Nechtěl se vracet, proto se rozběhl a ignoroval bolest v boku a pálení v plicích. Po několika vteřinách se ohlédl, do odbočky stále pronikalo světlo z ulice. Už si chtěl oddechnout, třeba to setřásl, když cosi světlo zakrylo. Někdo za ním vešel do uličky.

Nebylo zbytí, nasadil vražedné tempo a v čím dál větší tmě uháněl ulicí. Rukama se tu a tam opřel o stěnu, aby lépe držel rovnováhu a každou chvíli se ohlížel, ale za sebou neviděl nic, než neproniknutelně černou tmu, která pohlcovala uličku a postupně se k němu blížila. Náhle se zastavil a heknul bolestí. Ucítil strašnou bolest v hlavě, na hrudi a v pravé noze. Narazil do železné branky, která oddělovala lepší část Oberonu od zbytku města. Přes den byla odemčená a hlídaná. Teď však ne a on si díky ní přivodil přinejmenším otřes mozku. Rychle se sbíral na nohy a snažil se soustředit na něco jiného než hroznou bolest. Tasil dýku a čekal, kdy jej jeho protivník dostihne. Nic se nedělo. Jen tma a stále rostoucí zima. U úst se mu dělala pára a jeho tělo zachvacoval třas. Na čerstvé rány nepůsobil mráz zrovna nejlépe, přesto se snažil s dýkou mířit alespoň trochu rovně. Kdyby tak mohl použít trochu magie… zkoušel se soustředit, jenže jeho vědomí bylo příliš roztříštěné i na tak jednoduché kouzlo, jako je trocha světla a tepla. Za chvíli zanechal pokusů a stál tam ve tmě. Byl to spíš pocit, který podpořil ledový vánek, něco se k němu přiblížilo.

Pak spatřil svého pronásledovatele. Nepřirozenou temnotu, zlo, které už na tomto světě nemá místo. Olw Kurnol si vzal tělo mladého učně.


* * *


Volkan šel domů, aby se trochu prospal. To mu poradil Jachelon, který se vydal hledat někoho, kdo jim pomůže najít Sadiala. Ačkoliv chtěl jít s ním, jeho přítel důrazně protestoval a argumentoval tím, že kontakt bude bezpečnější hledat osamoceně. Udělal to co dělal vždy, věřil svému příteli a poslechl jeho rady. Podle toho co řekl, je pravděpodobně čeká rušný den.

Přikázal služebné, aby mu připravila něco teplého k jídlu a pak se vydal ke koupelně. O hodinu později ležel najedený ve své velké, nyní podivně prázdné posteli. Padl na něj stesk a samota.

* * *


Bylo to zvláštní a ospalé ráno, jakoby podivná temnota noci nechtěla odejít a schovávala se před stoupajícím sluncem do pochmurných uliček a mlhavých zákoutí. Po obloze se hnaly mraky, které slibovaly déšť a snad i bouřku. Stíny se zdály být takřka hmatatelné, avšak kdykoliv se na ně někdo zadíval podrobněji, tak se vytratily jakoby byly jen přelud.

Směrem k Volkanově vile se vracel unavený Jachelon, byl trochu promrzlý, avšak jeho jednání se Sadialem dopadlo dobře. Už věděl, jaký bude další krok. Zamyšleně prošel okolo úzké uličky, do které se světlu ještě nechtělo a tmě v ní dělala společnost jen těžká mlha. Bezmyšlenkovitě prošel vládní čtvrtí až k jejímu okraji, kde jeho přítel bydlel.

Z uličky se mezitím vypotácela zašpiněná postava mladíka, který se zmateně rozhlížel po prázdné ulici jejíž konce se ztráceli v mlze. Chlapcův krok byl nejistý a mohlo by se zdát, že se vrací z nějakého nočního večírku. Avšak pohled byl přímý, plný zloby a bolesti. Celé bělmo křižovaly desítky tenkých, zarudlých žilek.

Na malou chvíli se zastavil a rozprostřel takřka po celém městě jemnou, magickou síť. Cítil, že něco silně narušuje rovnováhu přírodních sil. Cítil i směr a hrubou vzdálenost… něco tak silného nepocítil už léta. To co se dělo bylo skryté a teprve se to sbíralo k úderu. Olw však cítil potenciál tohoto děje. Vydal se za ním.

O několik ulic dál, v jedné z okrajových částí Oberonu, podnikali inkvizitoři Mijov, Dwejko a Vačir první kroky k tomu, aby zmizely veškeré důkazy. Hledali sídlo Livéniova klanu, který Inkvizici hrozil prozrazením Projektu, pokud jim nepomohou získat magicky nadaného generálova syna. Tak se stalo, jenže situace žádala, aby byl klan zničen. Mohlo by se stát, že by v budoucnu chtěli víc, nebo, bohové chraňte, by své vědomosti o Olwovi nějak využili proti Řádu.

Tak jako tak, jakákoliv zmínka o Projektu, měla být zničena.


* * *


Volkan právě snídal, když za ním Jachelon přišel s čerstvými novinkami. Vyzval jej, aby se posadil a nabídl mu víno a nějaké docela obyčejné pšeničné placky. Seděli oba v malé jídelně u čerstvě prostřeného stolu. Jeho obsahem byly pouze zmíněné placky, víno a voda. Celá místnost byla obložena dřevem a nedaleko stolu se nacházela dvě křesla otočená ke krbu. Na dřevěných stěnách, zdobených tu a tam rytinami zobrazujícími květy, viselo několik portrétů, převážně krajin. Byl na nich zachycen buď západ slunce, nebo jezera obležená labutěmi a obklopená lesy. Jeho žena tento druh nereálných obrazů milovala a možná i to byl důvod, proč se Volkan při jídle tolik soustředil na talíř.

Jachelon si zdvořile nalil a ukusoval placky. A nebylo to jen z dobrého vychování, opravdu měl hlad. Chvíli seděli v tichosti a vyrušila je jen služebná, která šla trochu prohrábnout oheň v krbu a přiložit. Jakmile odešla, bylo praskání v krbu přerušeno trochu chraptivým hlasem.

„Volkane, Sadialův kontakt nebyl moc sdílný, ale řekl mi dost na to, abych si to spojil s tím co vím. Inkvizice měla nějaký projekt, myslím, že s tím možná souvisela ta vojenská výprava, které jsi se zúčastnil. Ale to je teď jedno. Hlavní věc je, že jim někdo vyhrožoval, že tu jejich operaci prozradí. A jak se zdá, tak na jeho vydírání přistoupili,“ dokončil Jachelon, kterého bolelo po chladné noci v krku.

Volkan mlčel a dál jedl, pak se na svého přítele podíval, jako by čekal, co ještě dodá. Jachelon po chvíli pokračoval.

„Prý byla tvé ženě přidělena speciální ochrana tu noc, kdy byla unesena. Inkvizitoři. Proto si myslím, že bychom měli hledat tam.“

„O Inkvizici vím,“ pronesl pomalu Volkan. Řeklo mu o ní jeho služebnictvo. Nechápal, že na to nepřišel sám. Tu noc se služebnictvo prý strašně opilo a probudili se až ráno. Taky na ně nějakou chvíli řval a byl by je snad zabil, kdyby tam nepřišel Jachelon.

Vyměnili si pohledy a Volkan vstal, aby se převlékl do čistého oblečení. Našel svou jiskru v temnotách a nemínil ji pustit.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Alcil

    Alespoň si to po sobě přečti, protože občas ti tam chybí třeba i tečka mezi větami. A to, nezlob se na mě, už hraničí s amatérismem (já vím, že jsi vlastně spisovatel amatér, ale snaha každého amatéra je přece profesionální forma). Příběh opět beze zvratu, nic k hodnocení.

    • Aldarix

      Alcile, chápu že dělám chyby. Děkuji Ti, že na ně upozorňuješ, cením si toho. Ty dvě tečky jsem opravil.
      I přes to, že si Tvých připomínek cením, podávej je prosím trošku jiným (snad chci říct mírnějším a milejším) stylem. Ačkoliv je pro mě Tvůj komentář velice přínosný, dojem z něj mi kazí prudkost, které z něj (a z toho k minulé povídce) vyzařuje.
      Vím, že mezi námi byla zlá krev, ale myslím, že bychom to měli pohřbít.
      Děkuji mnohokrát, doufám, že se ti bude povídka jako celek líbit.

      • Alcil

        Musíš si uvědomit, že je mi cizí ta na tomto serveru všem vlastní (možná trochu předstíraná, ale což) dobrosrdečnost, a má přirozenost je sarkasticky cynická. Mě už nezměníš 😀

Leave a Reply