Lehký, avšak studený větřík se opíral do větví stromů v celé aleji. Listy šuměly a tu a tam nějaký spadl dolů. Pomalu, avšak neodvratně směřovaly k zemi a některé dopadly na hladké, bílé dřevo rakve, ve které se na měkkých poduškách nalézalo tělo Eleny, ženy imodijského generála Volkana Orodia.

Ten stál opodál s prázdným obličejem, tentam byl jeho vznešený a neohrožený výraz. Po tváři mu stékala slza a nacházela si cestu jeho neoholeným strništěm. Poblíž stál kněz a právě dával pokyn k uzavření rakve. Volkan přistoupil a vložil dovnitř růži, květinu, kterou jeho žena zbožňovala. Pak byla rakev vložena do mramorového sarkofágu, na kterém se zanedlouho objeví podobizna jeho ženy. A listí stále padalo.

Kněz i jeho pomocníci už dávno odešli, Volkan sledoval dohořívající svíčky před překrásným hrobem. Mysl však byla jinde. Tolik si přál, aby s ní mohl být. Aby mohl odejít za ní a podívat se do jejích očí, ve kterých jakékoliv strasti ztráceli na velikosti. Jenže neměl dost odvahy, aby to udělal a stále se držel naděje, že jeho syn žije.

Měl tam tehdy být, mohl to změnit a teď být se svou rodinou. Vítr třepotal plameny svíček, avšak nezhasl je. Generál sledoval boj plamínku s vánkem a když se začalo z knotu temně kouřit na důkaz toho, že oheň svou bitvu prohrál, zvedl oči k tmavnoucímu nebi, jakoby prosil bohy o život své ženy.

„Volkane,“ oslovil jej kdosi za ním klidným a smířlivým hlasem. Truchlící manžel se pomalu otočil a s pohledem plným bezmoci a vzteku si změřil osoby, které jej vyrušily. Byla to Elenina sestra Minea a jeho dlouhodobý přítel Jachelon, nejspíše pozorovali celý obřad zpovzdálí.

Jeho známý byl oděn stejně jako Volkan, v černé uniformě s pláštěm, zdobené stříbrnými ornamenty, které vyjadřovaly věci jako čest, odvahu a sílu. Ty se teď zdály být jen prázdnými a nic neznamenajícími malůvkami. Jednalo se o oděvy, které nosili jen členové osobní gardy Sherridana II. Jachelon jej vzal za rameno a odvedl si jej bokem, takže nechali Mineu osamotě s hrobem její sestry.

Došli až na okraj té části hřbitova, kde byla pohřbena Elena. Jednalo se o vyvýšenou alej s budovami z bílého mramoru, ze které byl výhled na město.

Od doby kdy se viděli naposledy zestárnul, přibylo několik šedin v krátkých tmavých vlasech, objevilo se několik vrásek, ale jinak bylo vše při staru. Jachelon, stejně jako Volkan pocházel ze starého rodu a zdědil po nich typické rovné držení těla, aristokratický obličej a vyrovnanou povahu.

„Mám pro tebe moc špatné zprávy, příteli. Do toho, co se u vás té noci stalo je nějak zapletená i Inkvizice, alespoň tak mi to řekli,“ řekl Volkanovi a díval se přitom na okna Oberonského paláce, jak se v nich postupně rozsvěcela světla.

Volkan také sledoval stejnou, majestátní budovu, ale jeho zrak nezaznamenával nic konkrétního. Odvrátil od ní pohled k obzoru a díval se na mizející slunce. Pak s povzdechem odpověděl.

„Jachelone, známe se dlouho. Ty víš, jak moc jsem ji miloval. A také víš, co udělám tomu, kdo ji zabil. Inkvizice ji měla přeci chránit.“

„Ano to měla,“ řekl pomalu a s rozvahou jeho přítel. Pak zvedl zrak a podíval se na Volkana. Jejich pohledy se střetly. Na malou chvíli bylo ticho a pak Jachelon dopověděl co chtěl říci „Ale svůj úkol nezvládla, nebo nechtěla zvládnout. Znáš Sadiala?“

Generál kývl, jistěže jej znal. Sadial bylo jméno, pod kterým vystupoval jeden z nejnebezpečnějších mužů v Imodii. Nikdo nevěděl odkud přišel a jen málokdo jej viděl. Volkan se jej kdysi, ještě než poznal svou ženu, snažil zatknout.

„Co je s ním? Je v tom zapletený?“ řekl lhostejně a stále se díval někam do dálky.

„Ne, ale mohl by ti pomoci.“


* * *


Lerion Igna Malis patřil k lidem, kteří dělají všechno maximálně účelně. Oblékal se skromně, ale ne zas tak moc, že by nebylo vidět, že je vysoce postaveným knězem Řádu a zároveň jedním z důležitých inkvizitorů. Momentálně na sobě měl obyčejný šedočerný šat střihu, který nosila bohatší šlechta. Drobné zdobení stříbrem a diamanty bylo odznakem věrnosti Asaquamovi, pánovi noci. Světlé a místy šedivé vlasy měl poněkud delší, svázané do koňského ohonu a na orlím nose mu seděly kulaté brýle, za kterými se ukrýval modrý, spalující pohled jeho očí. Právě seděl za svým stolem z dubového dřeva a urovnával na něm formuláře týkající se projektu Olw Kurnol a incidentů, které přímo či nepřímo vyvolal.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, Lerion pozval očekávanou návštěvu dál. Dovnitř vstoupili tři osoby v obyčejných měšťanských šatech, nevýrazných tváří s nemilosrdným pohledem. Rozhlédli se po pracovně, kterou osvětlovalo jen několik svíček na stole jejich nadřízeného a pak se posadili na připravené židle.

„Jsem rád, že jste přišli tak rychle. Situace vyžaduje zvláštní péči,“ říkal a naléval každému z nich víno. Nakonec nalil i sobě a pak se znovu podíval na ostatní. „Nechť nám bohové přejí,“ připil. Chvíli bylo ticho a pak jeden z příchozích promluvil.

„Pane, přišli jsme jak jste žádal, jaké jsou příkazy?“

„Vyskytly se nám tu problémy, Inkvizice se obává, že dojde k prozrazení Projektu, že by se někdo nezasvěcený mohl něco dozvědět. Přeci jen, i tak o nás ví nemalé množství Inkvizitorů a nějakým způsobem se o nás dozvěděl i Livéniův klan. Obávám se, že nás čtyři a ostatní, co se na projektu podíleli nějak odstraní, nebo na nás svalí vinu. Do celé věci se zamíchala jak armáda, tak zdejší universita.“

„Co tím chcete naznačit pane?“ ozval se muž, který mluvil předtím. Byl to plešatý čtyřicátník, jehož přízvuk jasně dával najevo, že pochází z krajů za Setirskými pláněmi.

„Tím chci říct, že ty, Dwejko a Vačir budete muset dělat věci, které budou bez požehnání Řádu, či Inkvizice. Pochopte, mé zdroje mi jasně řekli, že už teď na nás připravují jakési křivé obvinění, za které budeme upáleni. Když budeme mít štěstí.“

Nastalo krátké, nervózní ticho. Bylo jim jasné co to znamená. Inkvizice jim přidělila práci, o které se nesměl nikdo dozvědět, ani nadřízení z Řádu světla a oni to prozradili. To povede k obvyklé proceduře, Inkvizice se jejich jednání zřekne a zničí všechny důkazy, včetně lidí, kteří se na operaci podíleli. A když mluvíme o Projektu Olw Kurnol, tak nejde o jedince, nýbrž desítky lidí, od pomocníků v laboratořích, přes stráže a zkoumající mágy, po vedení celé mise.

„Co můžeme dělat?“

„Bylo mi naznačeno,“ navázal Lerion, „že kdybych odstranil všechny důkazy, vedoucí k Řádu a Inkvizici, tak že by to protentokrát nechali být.“

„Odstranili důkazy? Ale pane, to znamená, že…“

„…že budeme muset hledat, ptát se a zabíjet,“ dořekl odpovědný vedoucí Projektu Olw Kurnol.

Pokračování příště…

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Alcil

    Opět se toho nedá příliš komentovat, žádný pořádný zvrat či důkaz o mistrné fabulaci autor nepředvedl. Musíme tedy čekat na pokračování.
    Někomu jinému bych to možná odpustil, ale Aldarixi, ty už by ses mohl naučit psát podle pravopisu, obzvláště co se čárek v souvětích týše. To už se nedá svést na překlepy.

Leave a Reply