In a little while,
surely you´ll be mine,
in a little while,
I´ll be there…
If I crawl,
if I come crawling home.
will you, be there…?

Už Vám někdy někdo bodl dýku do zad? Zvláštní pocit, co říkáte… takový trochu jako když otylá sestřička u pana doktora Vám s entusiasmem bere krev ze žil a vy potom máte modřinu jak kráva.
A nebo taky ne…

Pátek, 23:30

Vracel jsem se z porady, která se „protáhla“. Jestli mě chápete. Přece nemůžu říct manželce, že si to zrovna rozdávám s brunetkou z baru. Hmm… ty oči… ty rty… ty oblé tvary…
„Drahá, jedná se o velice zámožného klienta a přijít o něj kvůli takové banalitě, jako je večeře v osm… to mi promiň, ale jestli chceš bydlet, tak se mnou dnes večer nepočítej.“
Jó, vždycky mi šlo přesvědčovat lidi. A záznamník to vyřídí. Od čeho jsme si ho taky pořizovali, že?!
Noční Praha je tak krásný místo. Dokonce se dá projít po Václaváku, aniž by do Vás někdo neustále vrážel a snažil se Vás vábivými dotyky na oněch místech připravit o peněženku nebo mobil. Hmm… to se mi líbí. Zašátrám v náprsní kapse a vytáhnu pomačkanou krabičku Marlborek.
Jo… jsem těžkej frajer… ten, kterej má všeho dostatek… a všechny miluje.
Slastně potáhnu. Na prstech ještě ucítím mladičkou brunetku.
Oj, to byla dračice. Holka, dvaadvacet, a člověk by nevěřil, co všechno s jazykem dokáže.
Přistihnu se, že se usmívám. Zase po dlouhé době. Už bych málem zapomněl, jak se to dělá. Tenhle sval zvednout, tenhle povolit.
Áah… okamžitě toho nech, vypadáš jako debil.
Stojím před vitrínou s dámským spodním prádlem DeLuxe. Bůh ví, proč jsem se zastavil zrovna tady. Ten škleb na skle je děsnej, měli by takový věci zakázat.
Ale vždy» to jsem já.
Hm… tak to asi nezakážou… škoda.
„No nic.“ Další hluboký potah z vraha plic.
Ještě půl hodiny a jsem doma. No, mohl jsem si vzít taxi, ale smrdím… teda voním parfémem tý kočky.
Venku to aspoň vyvětrá.
Měl jsem si umýt ruce
Napadne mě při posledním šluku a špaček končí na zemi.
Pomůžu větru, aby se dostal pod sako a pořádně ho všude prolezl. Protřepu jednou, dvakrát… sako se nemíchá…
Než jsem dorazil domů, stačil jsem ještě polaskat tři filtry a nestoudně nedopalky nechat na silnici.
Styď se… hříšníku.
Musel jsem se tomu zasmát. Napadaj mě blbosti.
Začal jsem po kapsách hledat klíče. Zachrastilo to v pravé náprsní.
Proč si je nenechávat u cigaret? Hledaj se snáz.
Bezva.
Teď ještě výmluvu. A nezapomeň na důvěryhodný ksicht.
Nasadit… tři… dva… vypadáš hrozně.
Jonathan O´Neill. Irský jméno. Jí se vždycky Irsko líbilo, nebude moc protestovat. Irský magnát, nechutně bohatý, jede v hračkách. Jo, hračky… ty ji vždycky dojaly. Obzvláš» ty stupidně mrňavé pro batolata. Rád by tu založil obchodní řetězec a my mu hledáme parcely a staráme se o úlevy na daních.
Blá… blá… blá… pozval nás na whiskey.
Klíče zachrastily v zámku, asi si neberou žádné servítky a nezajímá je, jestli někdo spí, nebo ne.
“Kdes byl? Je skoro půlnoc.“
Tak nespí. Soptí jako Etna. Co tak vyvádí?
“Vždy» jsem ti broučku volal, že se opozdím.“
Teď by se mi hodil ten nacvičený obličej. Jak to bylo? … ale já ty děti opravdu miluju… jenže copak jsem nějakej Michael?!!
Dveře se zabouchly a klíče zůstaly zvenčí. Byl jsem to já nebo průvan… i kdybyste to ze mě páčili, tak tohle Vám opravdu nepovím.
A ona opravdu soptí. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl.
Ani se neučesala…
Co když mě vyhmátla… blbost!
Ten pohled začíná být čím dál tím víc nesnesitelný, dovolil bych si říct, že mě i sere…
“Máš klíče v zámku.“
Co to proboha kecá?! Stojí, zírá na mě jako sůva a pak z ní vypadne tohle?
“Jo… jo to mám.“

Poslední co si pamatuji, je důvěrné objímání dveří a potupné sjetí na dlaždičky.
Studí to… a bolí to…
Dneska měly být k večeři špízy… prostě to píchla do někoho jiného.
Cítím, jak se mi krev pomalu ochlazuje na šachovitém vzorku kachliček, které stály majlant.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply