XI. Mnohá vyprávění

 

            „Omlouvám se,“ řekla tiše a nepřestávala se dívat do Nolrikových očí.

            „Za co?“ zeptal se nechápavě.

            „Že jsem vás sem přivedla,“ odpověděla dívka a její oči poprvé zabloudily také ke Svegovi. „Všechny ty útrapy jste snášeli kvůli mně.“

            Nolrik zakroutil hlavou. „Nesmysl. Po tvých stopách jsme jeli dobrovolně. Mysleli jsme, že jsi…“

            „Kdo?“ povšimla si jeho zaváhaní. „Loupežník, co na cestách přepadá vozy a vraždí pocestné? To opravdu ne…“

            „A kdo tedy jsi?“ vložil se do hovoru Sveg. „Co jsi, u Oldrina, zač a co děláš tady v té hrozné díře? A odkud znáš Nolrika a proč si ho tak divně oslovila? A jakto, že víš k čemu slouží tady ten krám?“ ukázal prstem na rezavé pečetidlo. „A kdo nám ošetřil naše zranění a CO  TO VŠECHNO MÁ, DO PROPASTI, ZNAMENAT?!“ Poslední slova už křičel tak, že se vracela v několikanásobné ozvěně.

            Dívka na okamžik sklopila zrak, ale pak svůj zářivý pohled pevně upřela na trpaslíka.

            „Na mnohé z těch otázek bych ti mohla odpovědět, trpaslíku“ řekla klidně. „Ale zabralo by to spoustu času…“

            „Tady ho máme nadbytek, ELFKO!“ zavrčel Sveg.

            Nolrik sebou překvapeně trhl.

            Trpaslík se ušklíbl: „Tys to nepoznal, člověče? To jako vašim holkám oči běžně světélkují jako lampiony?“

            Elfka, prolétlo Nolrikovi hlavou. Tak proto ta nadpozemská krása! Ta nelidská jemnost! Bohové! Opravdová, živá elfka!

            Ani si neuvědomil, že na ni znovu zírá.

            Nevšímala si toho.

            „Pokud si pamatuji,“ otočila se dívka ke Svegovi, „chtěl jsi odtud ještě před chvílí odejít. A to hned, jak jsi říkal…“

            Trpaslík pevně sevřel rty. „Možná, že ano, ale to bylo před tím, než jsi se tu objevila ty. Teď už mě mnohem víc zajímá, co jsi, u Oldrina, zač!“

            „Sveg má pravdu,“ vzpamatoval se Nolrik. „I mě by to zajímalo. Víc, než cokoliv jiného…“

            Elfka na chvíli zavřela oči, jakoby o něčem přemýšlela, a když je otevřela, měla v nich jasné rozhodnutí.

            „Jmenuji se Sinnael,“ představila se. „Sinnael z Loremaru, abych dostála vašim zvykům,“ obrátila zrak k Nolrikovi.

            Ten skoro nedýchal překvapením. Loremar! Tak ta země existuje! Není to jen výmysl z pohádek a legend! A ona… ona pochází přímo odtud, z domova tisíciletých stromů, křišťálových vod a prastarých přírodních sil! Žádný polidštěný elf z uzavřených čtvrtí a nedostupných údolí nějakého lidského království, ale obyvatelka legendární Staré Elfie!

            „Byla jsem vyslána radou Moudrých,“ pokračovala elfka, „abych našla a zničila zlo, které se v nedávné době probudilo k životu a hrozí přivést na svět starobylé nepřátele mého lidu. A nejen jeho. Vy oba víte, o čem mluvím. Černá schránka s lebkami na bocích…“        

Nolrik šokovaně otevřel ústa. Sveg se oběma rukama opřel o sekeru a nadále si dívku nedůvěřivě prohlížel.

Vypravěčka se nenechala vyrušit. „Věděla jsem, že schránka s čarodějovou duší byla nalezen tebou,“ pokynula hlavou ke Svegovi, „a tvým hobitím přítelem, že jste ji odvezli do města Ardaku a že ses jí tam zmocnil ty, Nolriku…“

„Moment, moment,“ skočil ji bojovník do řeči, „jak to můžeš tak jistě vědět?“

Jen se pousmála. „Jsem feallia.“

„Cože jsi?“ nechápal Nolrik.

„Elfská čarodějnice,“ odpověděl místo ní Sveg. „Vědma, která mívá vidění toho, co je.“

Sinnael trpaslíkovo vysvětlení nijak nekomentovala. „Zamířila jsem do Ardaku, ale tam jsem vás minula. Dokonce jsem našla i hostinec, ve kterém Nolrik bydlel, ale už tam nebyl.“

Jmenovaný luskl prsty. „Tak to ty jsi mě tehdy U Medvěda hledala! Žádní chrámoví špióni! Ale já jsem z té hospody ještě neodjel, pouze jsem ve městě… Ten lišák hostinský asi nechtěl mít problémy, a tak mě zapřel.“

Sinnael se pousmála. „Takže jsme se minuli jen o vlásek. Pak jste se mi na kratší dobu ztratili, vidění se nedostavovala. Až po několika dnech se mi vyjevilo, jak jedete Andurijskou říší směrem na severovýchod. Naposled jsem vaši stopu zachytila u řeky, které lidé říkají Vydřice. A potom… sem vás viděla až teď.“

Nolrik si nervózně prohrábl vlasy, otevřel ústa, aby něco řekl, a zase je zavřel. Bylo toho na něj trochu moc.

Místo něj promluvil Sveg: „No dobře,“ zabručel stále velmi nedůvěřivým hlasem, „řekněme, že je to tak, jak jsi říkala. Ale jak ses, u Oldrinovy brady, dostala sem a jak s tím souvisí ten přepadený vůz?“

„Já jsem ho nepřepadla,“ odpověděla elfka. „Jak jsem říkala, nejsem loupežník. Já… Když jsem přijela k Vydřici, nemohla jsem vás najít a neměla jsem ani dost síly, abych vás vypátrala pomocí kouzel. Ale zachytila jsem magickou energii vycházející odněkud z kopců. Musela být velmi silná, když jsem ji cítila na takovou dálku. Vydala jsem se jí hledat, protože na takových místech jsou mé schopnosti… zesílené. To místo jsem našla. Ale když jsem si uvědomila, jak zlé povahy ta síla je, bylo už pozdě.“  

„Přijela jsi sem,“ hádal Nolrik. Dívka přikývla.

„A cestou jsem minula ten přepadený vůz. Podle stop tam byl už nejmíň pět slunečních dlaní před mým příjezdem.“

Nolrikovi chvilku trvalo, než si domyslel, že sluneční dlaň je zřejmě doba, za kterou slunce po obloze přejde délku dlaně. Mezitím se slova ujal Sveg.

„Takže, jestli tomu dobře rozumím, přijela si na tohle místo proto, abys našla magické zřídlo a posílila svou kouzelnou moc.“

Sinnael přikývla.

„Jestli je to pravda, tak jsme se na cestě museli minout, protože jsi byla kus před námi…“

„To dá rozum, že nás minula,“ skočil mu do řeči Nolrik. „Jeli jsme přece lesem a hodně se skrývali. Jestli jela po královské cestě, tak nás musela předběhnout.“

„No dobře!“ zavrčel Sveg, stále velmi nedůvěřivý. „Ale proč lezla do téhle podzemní díry?“

„Co je tohle místo zač,“ odpověděla klidně Sinnael, „ jsem poznala až když se nahoře v té svatyni pode mnou propadla podlaha. Pak jsem ucítila nával zla… jenže už mi nezbývalo nic jiného, než se vydat do podzemí.“

„Stejně jako nám,“ doplnil ji Nolrik. „To sedí,“ obrátil se ke svému druhovi. „Můj meč se taky rozzářil až v podzemí.“

„Byla to chyba,“ řekla smutně elfka. „Obrovská chyba z mojí strany, alespoň jsem si to zpočátku myslela…“

„A teď už si to nemyslíš?“ zeptal se člověk.

„Teď? Teď, když víme, že jsme v bývalém sídle Tharpů, když jsme se tu sešli my tři, jejichž osudem se stala skříňka s duší smrtonošího velekněze, a když jsme navíc našli tohle,“ ukázala prstem na staré pečetidlo, ležící opodál na pultíku, „tak zcela určitě vím, že to náhoda být nemohla! To byl daein!“

„Dein?“ opakoval Sveg. „To je něco jako Osud?“

„Ano, něco jako Osud,“ odpověděla Sinnael, „ale přitom mnohem víc…“

Sveg si elfku měřil upřeným pohled zpod svého typicky svraštěného obočí.

„Hmm,“ zabručel nakonec. „Tak dobře. Řekněme, že víme, kdo jsi a jak jsi se sem dostala a řekněme, že ti věříme. Ale pořád nám tady zbývá pár nezodpovězených otázek. Například, kdo nám ošetřil všechna naše zranění? Mám takový pocit, že o tom něco víš, děvče…“

Elfka se znovu usmála.

„Jistě, že vím,“ odpověděla. „Byla jsem to já…“

„Do psí mateře,“ zaláteřil Sveg, „vždyť jsme byli oba rozsekaní na maděru! Jaké démony jsi to vytáhla, abys nás dala dohromady?“

„Musíš být… velmi… velmi mocná,“ vydechl Nolrik. Od něj to znělo obdivně.

„Trvalo to dlouho, moc dlouho,“ přiznala Sinnael. „Použila jsem všechny léčivé byliny, které jsem měla u sebe a všechna kouzla, která jsem znala. Opravdu jste neměli daleko do Říše Stínů. Dělala jsem, co jsem mohla a když jsem skončila, vypadala jsem díky vyčerpání podobně jako vy. Všichni jsme pak museli moc dlouho spát…“       

            Nolrik, jatý příšerným tušením, se opatrně zeptal: „A… jak dlouho to čarování trvalo?“

            Elfka se mu podívala přímo do očí: „Dva dny a dvě noci jsem vás léčila. A,… nevím to jistě, ale nejmíň další dva dny jsme spali.“

            Dürdeb dwülle!!“ vykřikl Sveg a bylo to poprvé, co ho Nolrik slyšel zaklít v jeho mateřštině. „My tady trčíme už ČTYŘI DNY?! Tak a dost!“ zaláteřil. „Co jsem potřeboval vědět, jsem se dozvěděl! Jdu hledat cestu ven! Vy dva si povídejte o čem chcete!“      

            Než se vzpamatovali, trpaslík rázným krokem odkráčel do stínu posledního neprobádaného koutu sálu.

            „Ehm, omluv jistou nedůvěru mého přítele,“ řekl Nolrik Sinnael. „On…, asi nemá moc rád kouzelníky. Díky duši jednoho starého čaroděje zemřel jeho dobrý přítel. A poslední kouzelnický léčitel, kterého jsme potkali, se proměnil v hnusnou zlou příšeru a pokusil se nám vysát duše. Tak snad chápeš, že… Samozřejmě ti děkujeme za… za vyléčení…“

            „Ne,“ odpověděla elfka. „To já děkuji za záchranu. Byla jsem úplně bezmocná, uštknutá jedem těch zelených netvorů. A teď mu půjdeme pomoct, ne?“ pokynula hlavou ke Svegovi.    

 

            Obešli místnost po obvodu. Dvakrát. Nenašli nic, co by připomínalo východ, dveře, nebo portál. Jen kamenné kvádry, do kterých byly vtesány nápisy a reliéfy.

            Potlačili v sobě náznaky zoufalství a rozhodli se hledat tajný východ. Trpasličí podzemní města jsou prošpikována tajnými chodbami, tvrdil Sveg, proč by nemohla být jedna tady? Smrtonoši přece také potřebovali únikovou cestu. A tak zkoumali zdi, prohmatávali výstupky, hledali spáry, jež by byly ve zdi „navíc.“ Postupovali pomalu, pečlivě, krok za krokem.

            Sál byl veliký, a tak trvalo dobré čtvrtvyzvánění, než jej celý obešli. Bez úspěchu. 

            „Do psího lejna, přece tu po tom všem nechcípnem hladem!“ nadával Sveg.

            Nolrik se díval na obrovskou sochu ohavné čtyřruké bohyně a cítil, že své zoufalství už dlouho nezadrží. V naději pohlédl na Sinnael. 

Bezmocně rozhodila rukama. „Čekáš, že čarodějnice zašeptá zaklínadlo a stěny se sami sesypou? Je mi líto, Nolriku, taková kouzla neumím…“  

Zadíval se zpět k bohyni. Tak to je asi vážně konec…

„To není možné, aby jediným východem odtud byla ta díra v podlaze!“ vyhrkl v návalu bezmocného vzteku. „ONI přece museli někudy odcházet! Přece neskákali po hlavě dolů!“

            Zadíval se s nenávistí na obrovskou sochu, prohlédl si ji od hlavy až k patě. Tak v tvém království nakonec zahyneme, pojdeme hladem a žízní jako psi… A pak spatřil ten drobný detail, kterého si dříve nevšiml. Do přední stěny podstavce byl vytesán malý reliéf tvaru pravidelného lichoběžníku. Když přistoupil blíž, zjistil, že ještě nese stopy barvy, snad červené, hnědé či černé, jež jej měla oproti šedému kameni podstavce zviditelnit.

            „Ten podstavec,“ řekl, nepouštěje oči ze svého objevu, „ je jiný než u sochy dole v jeskyni. Je v něm něco vytesáno…“

            „A co z toho?“ zabručel Sveg, ale podívat se šel. „Stejně to bude jen… ozdoba.!“

            „Třeba ne, Svegu,“ odpověděl Nolrik. „Přemýšlej. Ty fresky pod točitými schody, které nám už jednou pomohly, to byl příběh. Příběh o cestě k jejich bohyni, podobný těm, jaké se malují na stěny našich chrámů.“

            „No a?“ zvedl Sveg obočí.

            „Vyprávěl o tom, jak se může služebník bohyně dostat až k ní, do jejich ráje. A podle tohoto příběhu byla vybudována i cesta sem. Takže my jsme teď vlastně v tom… „ráji.“ Jsme v jejím království, chápeš?“ pokynul rukou k mohutné soše. „A tady se nebude dít nic bez jejího souhlasu.“

            Sveg chvíli přemýšlel, než mu došlo na co Nolrik naráží. „A co má jako být?“ zavrčel. „To si tu máme kleknout a prosit sochu, aby nám otevřela dveře?“

            „Nechci se vám do toho míchat,“ ozvala se      Sinnael, „ale ten reliéf je vytesán tak nízko, že si každý elf – nebo člověk –musí před sochu kleknout, nebo se hodně ohnout, aby na něj dosáhl. A co se týká jeho tvaru, tak stejný tvar měly portály v té hrobce před jeskyní. Asi to byl pro ty, kteří tohle místo vybudovali, běžný tvar dveří…“

            Ještě to ani nedořekla a už se oba bleskově vrhali k podstavci. V tu ránu to totiž došlo i Svegovi. Udělali to tak prudce, že se pod sochou srazili a plácli sebou na podlahu. První byl na kolenou Nolrik, dotkl se kamenného lichoběžníku, zatlačil…

            …a nestalo se nic.

            Pokusil se tlačit z boků. Shora. Zespodu.

Zatáhnout.

            Nic se nezměnilo.

            Sveg ho prudce odtlačil ramenem a zkoušel to sám. Zabral svýma drsnýma trpasličíma rukama takovou silou, až mu tvář zbrunátněla a na čele vystoupila žíla, ale kamenný obrazec se ani nepohnul.

            Nolrik zoufalstvím zařval, nelidským, zvířecím způsobem a několikrát udeřil pěstí do podlahy.

            „Vždyť tam jsou spáry!“ vykřikl zoufale. „Ten krám tam není napevno…!“

            „Byl to dobrý plán,“ uznala smutně Sinnael. „Věřila jsem, že vyjde. Ale stejně pořád věřím, že odsud unikneme. Bylo by to proti daein, kdybychom tu zahynuli, teď, když jsme se konečně setkali, když se Sudba začala plnit.“

            „Jo?!“ vyhrkl Sveg. „Tak když ten tvůj deín, nebo jak tomu říkáš, ví, jak odtud vypadnout, tak ať nám to laskavě vyjeví!“ A přemožený bezmocným vztekem popadl oběma rukama Ulldring, zprudka se rozmáchl a celou svou zoufalou silou udeřil do podstavce sochy.

            Ozvěna rány se rozlehla podzemím rychle a hlučně jako zlá zpráva.

            Uvnitř podstavce něco tiše cvaklo.

            Nolrik zpozoroval, že se kámen tvaru vytouženého portálu ve svém lůžku lehce zachvěl. S rozšířenýma očima přistoupil k podstavci, pokleknul, položil dlaň na výstupek a zatlačil.

            Šlo to lehce, jakoby to byl jen otesaný špalek dřeva.

            Uvnitř stěn se cosi pohnulo a tichý sál se naplnil hlasitým, hlubokým, jakoby odnikud vycházejícím hukotem a skřípotem. Reliéf smrtonošího válečníka se pomalu, chvějivě pohnul o několik coulů dozadu a potom se odsunul zhruba o stejnou vzdálenost vlevo. Ve zdi tak vznikl úzký otvor.

            Sveg se překvapeně podíval na svou sekeru a pak na Sinnael. „Hmm,“ zamručel, „asi na tom tvém… deinovi něco bude.“

Nolrik hleděl na úzkou škvíru a cítil ohromnou, nekonečně blaženou úlevu.                  

 

            „Copak to nejde víc otevřít?“

            „Ten krám, co to ovládá je pár set let starý, Nolriku. Buď rád, že se to vůbec pohnulo.“

             Průchod byl velmi úzký. Nolrik jím s obtížemi prohodil svou kazajku, opasek s malou tornou a obě zbraně (nepotřebné zbytky drátěné košile se rozhodl nechat tam, kde jsou), a pak se jen v tunice tak tak protáhl na opačnou stranu. Rozložitému Svegovi to šlo ještě hůř. Musel si svléknout koženou zbroj i vycpávanou čepici a i pak se protlačit spíše silou, přičemž se ošklivě podřel na hrudi. Jen Sinnael prošla, vzhledem ke své útlosti, bez jakýchkoliv problémů. Před tím ale sebrala z kamenného pultu ono zrezivělé pečetidlo.

            A pak už jen pryč! Nolrik šel první a svítil ostatním na cestu. Chodba byla vytesána a obložena kamennými cihlami, žádná přírodní jeskyně. To bylo dobré. Nejprve vedla rovně, ale po chvíli se začala stáčet směrem nahoru. To bylo také dobré. To byl moc sympatický směr. Podvědomě přidali do kroku.

            „Výš, co by mě fakt rozesmálo, člověče?“ zahučel trpaslík zpoza Nolrikových zad. „Kdybychom opravdu došli k východu z podzemí… a ten byl zahrazen ocelovou mříží. Nebo zavalen tisíciletým kamením. To byl se smál tak, až bych…“

            „Drž hubu, Svegu!“ skočil mu Nolrik do řeči.

            Když ucítili závan svěžího jarního vzduchu, téměř přešli do běhu.

            Před nimi se objevilo světlo. Malé, slabé, jen tečka kdesi na konci tunelu.

             Už to musí být blízko! Jen pár set metrů, jen…

            Bylo to blíž, než si mysleli. Vzápětí pochopili, že to světlo byla hvězda na nočním nebi, na nebi, jehož černota zdálky splývala se stíny jeskyně.  

            Vyběhli ven ze křovím zpola zakrytého skalního otvoru a radostně, euforicky dýchali čerstvý vzduch, který jakoby necítili… snad celá staletí.

            Přímo nad nimi zářil svými šesti hvězdami Světlonoš, posel dobrých zpráv, a ke zdravici se připojili také oba měsíce. Ciris v novu a malá zelená Lael v úplňku. Jejich paprsky postříbřovaly okolní lesy, lesy, na které měli ze svahu pod zříceninou překrásný panoramatický výhled, lesy které Nolrikovi připadaly prve příliš ponuré na to, aby byly krásné a kterými se nyní kochal jako obrazem nejlepšího umělce.

            Tohle je jedna z těch chvil, pomyslel si Nolrik, kdy si člověk uvědomí, jak je život nádherný.

 

            Svegův nahlas pronesený předpoklad, že jim koně dávno sežrali vlci a obsah sedlových vaků rozkradli lesní skřeti se naštěstí nevyplnil („i když, toho mého hovada by zas taková škoda nebyla,“¨), zvířata našli na stejném místě, na kterém je zanechali. Podzemní chodba ústila na opačné straně kuželovitého kopce, než byla ta, po které ke zřícenině přišli. Záhadným způsobem k nim našel cestu také Sinnaelin bělouš.

            Nikdo z nich se na prokletém místě nechtěl zdržovat, protože to poslední po čem toužili, bylo narazit na smečku vyhladovělých hmyzoještěrek na lovu. Lesní elfka se i ve tmě rychle zorientovala a našla stezku vedoucí mezi starými stromy vedoucí až k cestě a zároveň se vyhýbající přepadenému vozu.

            Nejhustším lesem provedli koně za uzdu, na cestě vyskočili do sedel a bezmyšlenkovitě se vydali k severovýchodu. Nevěděli, jestli dělají správně, jen chtěli ujet co nejdál od Calltenu. Ale byli vyhladovělí, unavení po těžkých zraněních a byli v Sovích vrších, prastarém lese téměř bez lidských zásahů, plném záhadných nočních zvuků a tajuplných stínů.

Podle pohybu měsíců mohlo být kolem půlnoci, když usoudili, že jsou již dost daleko od prokleté zříceniny, na prvním vhodném místě sjeli ze stezky a utábořili se na zbytek noci.

Nolrik celou cestu odříkával tichou děkovnou motlitbu bohům a Ildorovi potvrdil svůj slib obětovat silného býka. 

 

            Nolrik seděl opřený o kmen mladého buku a ukusoval z plátku sušeného masa ohřátého nad malým ohněm, který se Svegem spěšně rozdělali. Před sebou měl výhled na svažující se louku, modročerné hvězdné nebe a panorama do nekonečna se táhnoucích zalesněných kopců, jevících se jako černá hradba proti obloze. Zelený koráb Lael se už chystal přistát v přístavišti za obzorem, zato Ciris zářila skrze pokroucené větve starého jasanu stále plnou silou. Ten pohled naplňoval Nolrika tichou, bolestivou melancholií, vracel ho do starých časů, kdy pohled na měsíční paprsky v korunách stromů byl tím nejdůležitějším na světě a všechny ostatní starosti se zdály tak malicherné a zbytečné. Ale to už je tak dávno, že…

            „Tak, Sinnael,“ přerušil tok jeho myšlenek Sveg, který právě dojedl svou porci sušeného hovězího, „myslím, že nám ještě mnohé dlužíš. V jeskyni si nám neřekla zdaleka všechno…“         

            Dívka, sedící zpříma s nohama zkříženýma pod sebou, se na trpaslíka se zájmem podívala.

            „A co přesně by tě zajímalo, Svegu?“ zeptala se.

            Oslovený se zvedl z trávy, v jeho očích se v záři ohně opět objevila nedůvěra.

            „Vlastně všechno,“ odpověděl. „Mluvila jsi o Klíči k Thalanquilu. Mluvila jsi o tom, že tě jakási rada poslala hledat Černou schránku. Všechno to bylo nějak nejasné a řečené příliš narychlo.Co to všechno znamená?“

            „Má pravdu,“ připojil se Nolrik. „Vlastně o tobě… a tom všem… nevíme pořád skoro nic. A ty vypadáš, že toho víš zase příliš mnoho.

                „Ano vím toho hodně,“ odpověděla dívka. Oheň v její tváři vykresloval podivuhodný tanec stínů a její vlasy se zdály jasnější a červenější, „ale upozorňuji, že je to dlouhé vyprávění, sahající hluboko, moc hluboko do minulosti…“

            „No a?“ zeptal se Sveg s ironií v hlase. „Je krásná noc a my táboříme u ohně. Je snad lepší čas a místo na dlouhé příběhy?“

            Sinnael se na chvíli podívala do skomírajících plamenů. Pak se nadechla a začala:

            „Vy víte, stejně jako každý na tomto světě, kdo to byli Smrtonošové. Byli to…“

 

Byli to agresoři nepocházející z Aruhanu, ani jiného známého kontinentu tohoto světa. Díky mnoha záznamům v starobylých pergamenech a na hliněných destičkách předků, ale zejména rozborem přímých hmotných důkazů (Ardunadiho výzkum jediné dochované smrtonoší kostry) se podařilo bezpečně prokázat, že Smrtonoši prošli do našeho světa některou z Bran, tedy časoprostorových trhlin, objevujících se na Aruhanu z dosud neznámých příčin minimálně od pádu Zaarské říše. Svět jejich původu dosud není známý.

Co vlastně o těchto Tharpech, jak se sami ve svém jazyce nazývali, anebo Smrtonoších, jak jim říkali takřka všichni Tvorové Aruhanu, víme? Byli to humanoidní, téměř dva sáhy vysocí tvorové, jejichž těla pokrývala krátká, hustá černá srst. Jejich přesnou podobu neznáme, neboť Smrtonoši nosili na tvářích v podstatě neustále prapodivné masky, a to masky nejrůznějších tvarů, barev a velikostí (viz Carnadon z Kirne: Pokus o typologii smrtonoších masek. Sborník prací univerzity v Kirne. Měsíc srpu 1426 Se). Není znám jediný případ, že by některý z Tharpů masku odložil, nebo mu byla sebrána. Nepodařilo se jí stáhnout ani mrtvému Tharpovi neboť těla zabitých Smrtonošů se z neznámých příčin okamžitě po usmrcení měnila v hromádku černého prachu (!) (Tento fakt není v rozporu s předchozím odstavcem. Zvláštní okolnosti zachování smrtonoší kostry uvádí Ardunadi ve své studii, na kterou jsme již odkazovali). Tato skutečnost přispěla k nepotvrzeným dohadům, že se jednalo o magické, uměle vytvořené, nebo alespoň magicky vyvolané tvory. …

            Jisté je, že samotní Tharpové projevovali výjimečný talent k magii, zejména černé, ke křížení Stvořitelových Tvorů a vytváření nových, zvrácených a rouhavých živočišných druhů. Vyznačovali se také neutuchající agresivitou, nenávistí a pohrdáním ke všemu živému mimo své vlastní rasy.

            Na Aruhan přišli někdy na počátku období Druhé války Chaosu (viz Třetí kapitola), kterou tak zahájili. Důvod jejich exodu  z domovského světa je zcela neznámý, jisté ale je, že příchod na Aruhan nebyla náhoda, nýbrž pečlivě připravená a plánovaná invaze…

Učený Mistr Valardus Meanwhile z Dragadonu: Historie Starého světa. Svazek třetí. Kapitola šestá, s. 348 – 349. Vydáno v Gondaře roku 1433 Sedmé éry. 

 

            „U Olbrinova kladiva, elfko, tohle všechno my víme,“ zavrčel Sveg. „Jsi snad nějaká pěvkyně starých hrdinských run? Nebo uslintaný učenec z městské školy, že nám musíš dělat nudné přednášky…?“

            „Počkej, nech ji mluvit,“ hájil dívku Nolrik. „Je to zajímavé…“

            Sinnael se nepřestávala dívat do plamenů. Pramen vlasů se jí svezl do čela a zakryl pravé oko. Nolrik odolal pokušení zvednout ruku a neposlušný pramen odhrnout.

            „Tehdy svět ovládaly dvě velké říše,“ pokračovala. „Elfská veleříše Ellenthiell,“ (Sveg si nedbale odfrknul), „a trpasličí království Železného kladiva…“

 

            …Útok Smrtonošů přišel jako blesk z čistého nebe. Jako první udeřili na trpasličí říší Železného kladiva,… rozdrtili její  první obranou linii a zahnali trpaslíky vysoko do hor. K jejich armádě se rychle připojili všechny síly Chaosu a Tvorů Noci, co jich na Aruhanu bylo. Z prastarých hlubokých hvozdů se vynořili vlkodlaci, z vysokých a nedostupných hor sestoupili orkové a trollové. Z svých úkrytů vylezli zlí čarodějové a nekromanti, ženoucí před sebou zástupy oživlých mrtvol. Z dalekých zemí na severu přilétla hejna divokých draků a z podzemních brlohů vyšli dokonce i temní elfové, považovaní v té době již jen za mrtvou legendu. Jaký to krutý omyl!

Další a další zlotřilé rasy, zpotvořeniny a pronárody se připojovaly k smrtonošímu tažení a armáda Tharpů tak neustále rostla a sílila.

            …po několikaměsíční bitvě dobyli a vyplenili hlavní město Železného kladiva Nar-Urg, které se po jejich odchodu stalo prokletým, mrtvým místem…

…Historie Starého Světa. Svazek třetí, Kapitola šestá, s. 352 – 353.

 

            „Ale trpasličí království se nepoložilo!“ vyhrkl okamžitě Sveg.

            „Ne,“ potvrdila Sinnael. „Trpaslíci se i se svým králem Dorgudarem stáhli do města Tordhenu, jež nebylo nikdy dobyto…“

             

                …zatímco část smrtonoších armád obléhala Tordhen, hlavní síly zaútočily na elfskou říši Ellenthiell, která byla považována za nejkrásnější a nejmocnější říši tehdejšího světa. Už na hraniční řece se jim postavilo vojsko prince Ingranima, ale… (následuje mnoho stran erudovaného, odborného, na ověřených pramenech postaveného, podrobným poznámkovým aparátem vybaveného a neuvěřitelně nudného líčení dlouhé a krvavé války Smrtonošů proti elfí veleříši).

           

            … Ellenthiell, pohádková říše ovládající západní Aruhan po mnoho tisíc let, byla zničena. Hlavní město Althir Gynnael bylo vypáleno a obráceno v prach, velekrál Caraviellis Zlatý úsvit padl, jeho synové byly buďto mrtví, nebo ztraceni neznámo kde a elfové, kteří nebyli pobiti se rozprchli po celém světě. Ti šťastnější se schovali v horách a lesích, kde žili jako dravá zvěř, jako divocí trollové. Ti méně šťastní byli lapeni a čekalo je otroctví, jež bylo, slovy anonymního elfského básníka „tisíckrát horší než smrt.“ Anebo se jejich těla stala materiálem pro hrůzné experimenty smrtonoších mágů…

            …Po krátkých, ale krvavých sporech mezi vůdci Smrtonošů a jejich spojenců (zejména mezi Tharpy a vládcem temných elfů, který se cítil svým podílem z kořisti nedostatečně oceněn) se vojevůdce Tharpů jménem Haddon sám jmenoval králem a na troskách Althir Gynnaelu nechal stavět své sídelní město Urigan. Založil tak nejen dynastii krutých Černých králů, ale i novou, strašlivou říši, která pak vládla Aruhanu dalších tisíc let.

            Nastalo tisíciletí strachu, útlaku a smrti. Doba Temna. Věk vítězného Chaosu…

            Historie Starého světa. Svazek třetí, kapitola šestá, s. 355, 382.     

 

            „A kdy se to všechno stalo?“ zeptal se Nolrik. „O Smrtonoších se toho vypráví hodně, ale většinou jsou to jen pohádky. A když se nějakého pohádkáře zeptáš: kdy to přesně bylo?, tak obvykle odpoví jen ´dávno, chlapče, dávno…´“ Napil se ze své čutory vína a pak nabídl také Sinnael. Přijala ji s povděkem, dlouhým vyprávěním ji notně vyschlo v hrdle.

„Teď je,“ pokračoval Nolrik, „podle elnorského kalendáře rok 983 Páté éry. Kdy teda došlo ke smrtonošímu vpádu?“

            „Přesný rok ti už podle vašeho kalendáře nikdo nevypočítá,“ pokrčila rameny Sinnael a podala čutoru Svegovi. 

            „No dobře, ale aspoň přibližně, jak je to dlouho? Pět set let?“

            Elfka neřekla vůbec nic, jen si Nolrika změřila nevyzpytatelným pohledem. Sveg se mírně pousmál, asi tak, jako se člověk směje batoleti, které žvatlá nějaké hlouposti.

            „Fajn,“ nevšímal si Nolrik jeho výrazu, „tak šest set? Sedm set? Osm set?“

            „No, jak říkala elfka,“ odpověděl místo dívky trpaslík, „tak přesně se to říct vážně nedá, ale přibližně to bude asi tak tři tisíce let.“

            Nolrik otevřel údivem ústa a potom táhle hvízdl. „Bohové! Svět už je tak starý?“   

            „Stejně pořád nechápu, jaký má tahle přednáška smysl,“ obrátil se Sveg k elfce (když se přestal smát). „Unavuje mě… a já mám po pár posledních dnech na únavu právo.“

            „Posledních pár dní si prospal, pane Svegu,“ usmála se Sinnael. „A tu přednášku bys měl poslouchat až dokonce. Chceš přece poznat tajemství Thalanquilu, ne?“

            Pololežící trpaslík se prudce napřímil. Také Nolrik zpozorněl.

            „Ty snad víš, kde…?!“ vyhrkl Sveg.

            Sinnael přikývla. „Ano, vím kde Thalanquil leží. A vím toho mnohem víc. Rada Moudrých mě na tuto cestu vybavila vším co…“

            Náhle se zarazila a zpozorněla, jakoby zaslechla něco nepatřičného.

            „Někdo sem jede!“ zašeptala.

            Sveg se postavil.

            „Nic neslyším,“ ohradil se Nolrik.

            „Ani nemůžeš,“ řekla Sinnael a rovněž vstala. „Rychle! Blíží se… a určitě nemají dobré úmysly!“

 

POKRAČOVÁNÍ…                

                         

                

 

 

   

             

           

           

           

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Filip Pivoňka

    Ceressiah, Aldarix: To měl být jen vtípek, v žádném případě jsem se nechtěl vytahovat, ani někoho ponižovat. Na délce koneckonců vůbec nezáleží :-), důležitá je kvalita.

    Hawk: To byl takový hloupý pokus o experiment. Měl jsem pocit, že tam je příliš mnoho vyprávění v přímé řeči, tak jsem chtěl zkusit něco jiného. Nechal jsem čtenáře odcestovat o mnoho století do budoucnosti a nahlédnout do tamnější historické knihy. 🙂 Odkoukal jsem to od Sapkowského, konkrétné od románové ságy o Zaklínači. No, tak se to asi nepovedlo, no… 🙂

    • Hawk

      já bych se o tom nehádáal, protože tohle vypadá ješte na dlouhý vyprávění
      filipe, "víš" se nepíše s ý, předpokládám, že to byl jen překlep 🙂
      zajímalo by mě, co tam dělal ten knižní text, když jim to vlastně vyprávěla ta elfka, vypadalo to sice zajímavě a propracovaně, ale důvod jsem moc nepochopil
      btw. přeju hodně inspirace do dalších dílů

Leave a Reply