X. Čtyřruká bohyně

           

„Pojďte si pro TO, zrůdy!!“

            Vzteklý výkřik naplnil tichou jeskyni a odrazil se od stěn v několikanásobné ozvěně. Z Nolrika s ním spadl všechen strach a nahradila jej slepá zuřivost. Skočil vstříc první řadě nestvůr a jeho meč se rozezpíval.

            Rozmach, seknutí, zasvištění čepele… a měkký zvuk zaboření se do živé tkáně. První monstrum bolestivě zakvílelo, meč se zbarvil krví. V tu chvíli na Nolrika zaútočily drápy a zuby dalších oblud.

            Před očima měl rudou mlhu. Zapomněl na všechny přesné  kroky, šermířské finesy a naučené triky, jeho mysl ovládly instinkty dávných válečníků. Bezhlavě sekal a bodal do zelené masy před sebou a kolem sebe, zuřivě rozséval zkázu a smrt. Kam dopadla jeho vražedná ocel, tam stříkala krev a znělo bolestivé sténání. Zároveň intuitivně uhýbal před ostrými pařáty a zubatými tlamami, zvedal meč a dýku k obraně, odrážel rány holými pažemi. Během několika srdečních tepů byl pokryt šrámy a stříkanci krve, vlastní i nepřátelské, jeho drátěná košile byla potrhána jako hedvábí. Nedbal na to. Nevnímal to. Jen bil, sekal, bojoval, řval. Věděl, že padne. Útočníků bylo příliš mnoho, les ještěřích hlav neubýval. Ale do Propasti jich sebou vezme tolik, kolik jen může! Jeho smrt přijde ty bestie pěkně draho!

            Nolrik v tu chvíli věděl, že ještě nikdy, ani v bitvách Dalmunských válek, ani mezi pirátskými loděmi jižních moří, dokonce ani ve strašlivých kobkách Nar-Urgu, nežil tak intenzivně jako teď, že neprožíval každičký okamžik tak opravdově, jako v té krátké poslední bitvě svého života. Trvala jen malou chvilku, ale Nolrik si ji protáhl na věčnost. A Sveg… kde je vlastně Sveg?

            Trpaslík na tu krátkou chvíli zmizel, jeho sekera nesťala jedinou nestvůrnou hlavu, nepřesekla jediný ještěří krk, nerozpárala jediné štíří tělo. A pak se zničehonic objevil, ne, neobjevil, on doslova VZLÉTL! Elegantním skokem se vznesl odkudsi zpoza Nolrikových zad a pevně, jistě přistál na hřbetě nejbližší nestvůry! Byl to na trpaslíka neuvěřitelný skok. Štíroještěr k němu překvapeně otočil hlavu, doširoka roztáhl tlamu… a víc nestihl, čepel trpaslíkovy sekery mu zajela hluboko do krku, téměř do poloviny jeho šířky. Kdyby Sveg držel zbraň oběma rukama, jistě by nestvůru sťal. Jenomže trpaslík potřeboval levou ruku volnou, protože v ní držel podivnou oranžovou lahvičku. Než se mrtvá obluda stihla sesunout k zemi, Sveg z jejího hřbetu přeskočil na další nestvůru (jež po něm okamžitě hmátla svými drápy), a pak znovu na další a ještě jednou… Pak ho ve skoku zasáhly dvoje natažené pařáty současně  a vyvedly ho z rovnováhy. Sveg se při dopadu skulil a zhroutil na zem. Skupina okolo stojících příšer se na něj okamžitě vrhla. Stěnami jeskynního dómu otřásl hrdelní, zvířecí řev.

            „FANLÍÍÍR!!!“ křičel ten hlas, který nemohl patřit žádnému rozumnému Tvoru a ze zeleného klubka začaly létat odťaté štíří nohy, drápaté prsty a stříkat červené cákance.

            To vše ale Nolrik neviděl, protože stál pár sáhů od svého druha a bojoval svůj vlastní boj, zády opřený o vápencový sloup. Tříštil hlavy, zasazoval smrtelné rány. Svět se rozpil v jednolitý chaos obrazů a kakofonií zvuků; obraz předpeklí na okraji Propasti Chaosu.

            Náhle vše vybuchlo v červené září.

            Nejbližší vatra se změnila v obrovskou rudou kouli a rozstříkla se všude po okolí. Kameny a krápníky v jejím okolí se změnily v mohutná ohniště, bolestivě řičící zasažení netvoři v živé pochodně. Další obludy, šokované žárem a září plamenů, zmateně pobíhaly sem a tam ve snaze dostat se do úkrytů, pryč z toho náhlého ohnivého pekla. Během chvilky nezůstal v prostoru kolem bílého sloupu jediný netvor.

            Sveg Fanlir se vynořil zpoza zelených těl proti záři plamenů, vousy i vlasy slepené krví. Stál a chechtal se, podobný přízraku ze zlých snů, odlesk ohně se mu odrážel v šíleně rozšířených očích.

            „Říkal jsem ti, člověče!“ křičel rozjařeně, „že nás nakonec zachrání zázrak!“ 

            Nolrik se opíral o meč, vyvedený z míry tou náhlou změnou situace, neschopný jediného činu.

            „Co čumíš jako panna o svatební noci!“ vykřikl Sveg. „Seber se, ať už jsme odtud!“

            To Nolrika probralo. Náhle přesně věděl, kde je a co musí udělat.

            „Musíme vzít JEHO!“ ukázal mečem nahoru na mramorový sloup. „Šli jsme sem kvůli němu!“

            Než mohl Sveg jakkoliv reagovat, člověk se otočil a oběhl sloup. Nějak tam to tělo museli dostat. Ano tady! Z opačné strany byly do širokého sloupu vtesány malé kamenné schůdky. Rychle zasunul zbraně do pochev a začal šplhat po stupíncích nahoru. Stačily by tři, čtyři kroky,  ale schůdky byly tak strmé, že si musel pomáhat rukama, jakoby lezl po žebříku. Neznámý ležel schoulený mezi krápníkové výběžky, tělo i tvář mu zakrýval šedý, zaprášený plášť. Nolrik se oběma nohama postavil na poslední schod a vsunul ruce mezi studenou skálu a chladné tělo. Zvednout ho šlo sice těžko, ale šlo to. Když jej vyprostil ze sevření krápníkových výstupků, poznal, že neznámý je překvapivě lehký a útlý. A teď nastává to nejhorší: cesta dolů. Opatrně se otočil, udělal krok. Oběma nohama došlápl na nižší schod. Pak ještě na nižší. Pomalu, opatrně. Pevná zem byla tak blízko…

            Další krok. Levá noha špatně dosedla na nízký schůdek. S tělem v náručí ztratil rovnováhu, druhá noha podklouzla a Nolrik tvrdě spadl na záda a sjel po nich zbývající stupně jako po klouzačce. Bolelo to, i přes zbytky drátěné košile to bolelo. Chvíli ležel otřesený na podlaze, záda měl jako rozsekaná. Nehybné, ztuhlé tělo ale stále svíral v náručí.

            „Vstávej, ty pitomče!“ uslyšel odněkud Svegův hlas.

            Začal se těžce zvedat na nohy. Kápě, která zakrývala obličej zachráněného se svezla a odhalila jeho tvář. Nolrik překvapeně hleděl na rudé vlasy a jemný, velmi bledý dívčí obličej. Měla zavřené oči a promodralé rty, nebylo poznat, jestli dýchá. A nebyl čas to zkoumat.

            Plameny zhasínaly stejně rychle a jako vzplály. Jakoby je sfoukávala nějaká obří ústa.

            „Vracejí se!“ vyhrkl Sveg.

            Byl jich celý zástup. Tentokrát se přibližovali opatrně a nejistě, ohnivý gejzír je zřejmě pořádně vyděsil. Ale opět je postupně svírali v půlkruhu. Opět jim uzamkli cestu z dómu.

            Neměli jinou možnost. Sveg zaklel a rozběhl se opačným směrem, do hlubin jeskyně. Nolrik s dívkou v náručí pospíchal za ním. To byl povel pro netvory. Z jejich hrdel se rozezněl vzteklý řev a zástup zpotvořenců se jako jeden muž vrhl za svou kořistí.

            Běželi kamennou cestou značenou hořícími ohništi. Nolrik pevně svíral dívčí tělo a snažil se dívat pod nohy, Sveg sekerou zuřivě odháněl nejblíže dotírající obludy.

            Náhle se přímo před nimi vynořila socha. Obrovská kamenná žena na podstavci, dokonale krásná ve své nestvůrnosti, se v mírném záklonu dívala k neviditelnému stropu jeskyně. Čtyřmi pařáty zakončené ruce byly rozpažené, zvířecí tlama otevřená v němém výkřiku. I nohy měla zvířecí, snad kozlí. A Nolrikovi náhle svitlo.

 Rozběhl se k soše, Sveg jej trochu udiveně následoval. Stála na vysokém podstavci,  před kterým, přesně jak si Nolrik myslel, byla do podlahy zapuštěna podivná mozaika z různě opracovaných kousků zlata. Jeden ze střípků mozaiky chyběl. Zastavil se u ní a položil na ni i bezvládnou dívku.

            Svegovi oči se rozšířily údivem.

            „Co to, do psího zadku, děláš?“

            „Buď zticha a postav se sem!“ ukázal bojovník na plošinu. Řekl to s takovou jistotou a razancí, že Svega ani nenapadlo protestovat.

            Nolrik sáhl do malé torny zavěšené na opasku a vytáhl zlatou cetku, kterou sebral v síni nemrtvých.

            V té chvíli přiběhl první netvor, s rozevřenou tlamou a nastavenými drápy. Svegův Ulldring mu rozťal hrdlo dřív, než mohl cokoliv udělat.

            Nolrik poklekl a vsunul zlatou hroudu do otvoru po chybějícím článku mozaiky. Zapadl zcela přesně.

            Další dvě obludy dorazily k plošince. Sveg první z nich rozpoltil lebku sekerou, druhou zasáhl bodcem, ale nevyhnul se jejím drápům, které mu rozťaly kůži na paži. Ze stínů přibíhaly další a další…

            Náhle se nestvůry zarazily, jejich hadí oči se naplnily téměř lidskou bázní.

            Zlatá plošina se rozzářila, nejdřív slabě, jakoby jen dopad světelných paprsků zvýšil její zlatý lesk, a pak stále víc a víc. Nepřirozenou, čarovnou září.

            Sveg nedůvěřivě zíral, Nolrik zrychleně dýchal a nejistě pozoroval kam vede to, co započal.

            Zlatá záře sílila, naplňovala prostor kolem nich a  nakonec se spojila nad jejich hlavami v jakousi jasnou kouli.

            Nestvůry pomalu, krok za krokem, ustupovaly.

            Sveg ucítil, jak se mu mizí země pod nohama.

            „Co to u Olbrinova kladiva…!“

            „Jenom klid, Svegu!“ uklidňoval jej Nolrik. V jeho hlase se mísily obavy s nadějí.

            Sveg, Nolrik i bezvládná dívka v šedém plášti pomalu, lehce stoupali dómem vzhůru, zakleti do zlatavé koule.        

            Jeskyně pod nimi se vzdalovala. Mohli si z ptačí perspektivy prohlédnout hořící ohniště, bohaté krápníkové útvary i její strašlivé obyvatele. Nebyly jich ani stovky, ani tisíce, ale pouhých několik desítek.  Jen tmavý podzemní prostor, strach a bojové šílenství jim jejich počet opticky zmnohonásobil.

            Nolrik zvedl hlavu a ve svitu magické koule spatřil šedý strop jeskyně, do kterého byl proražen široký otvor.

            Prolétli dírou jako motýl příliš širokým okem sítě. Kolem nich byla stále tma, zahlédli jen podlahu z opracovaných kamenných dlaždic. Byli stále v podzemí, pouze ve vyšším patře.

            Jako věrný kůň zanese svého pána až před vrata jeho domu, tak se i kouzelná bublina vychýlila nad podlahu a těsně nad její úrovní zmizela. Jakoby praskla.

            Ucítit pod sebou pevnou zem byla úleva, i když se na okamžik octli v úplné tmě. Nolrik položil své břemeno na podlahu, vytasil dýku a zašeptal zaklínadlo. 

            Stáli proti sobě, u nohou jim ležela možná mrtvá neznámá dívka, kolem nich se rozkládala další jeskyně. Hleděli jeden na druhého, pokryti od hlavy až k patě vlastní i cizí krví a nemohli uvěřit tomu, co se stalo.

            „Tak tohle jsi zažil v Prokletém městě?“ protrhl ticho Sveg.

            „Něco podobného,“ odvětil Nolrik.

            Jak odezníval bojový trans, jejich těla začínala cítit bolest. Rány začaly pálit, objevila se slabost z tolika zranění.

            „Řekni mi…“ zamumlal Sveg, těžce oddychující. „Řekni mi, co to bylo s tou sochou a bublinou? Jak jsi na to… u Oldrinova kladiva!… přišel?“

            Nolrik se pousmál, i když cítil, jak mu hučí v uších. „Ty fresky tam dole. Za točitými schody. Zobrazovaly tutéž sochu… Všechno na nich bylo namalované, stačilo se jen dívat…“

            Sveg mírně zavrávoral, vzrůstající slabost jej donutila opřít se o sekeru.

            „A teď mi pověz ty,“ ptal se Nolrik, snažící se nevnímat, jak se mu rozplývá obraz před očima, „ co to… tam dole… bylo za ohňostroj…?!“

            Teď se zase pousmál Sveg, i když ho to stálo hodně sil. „Zachránil nás Zázrak.“

            Nolrikovi chvíli trvalo, než mu došel význam trpaslíkových slov.

            „Zázračný plamen Pallajanu,“ zašeptal. Kdysi viděl, jak tuto tajemnou zbraň používají dolmunští mořeplavci proti pirátům, takže znal její strašný účinek. „Netušil jsem, že ho máš u sebe…“

            „Myslíš si, že jsi jediný, kdo s sebou… tahá magické hračky, člověče…? Měl jsem jednu lahvičku pro strýčka… příhodu…“ Svegovi poklesla kolena, ztěžka dopadl na kamennou dlažbu.

            „Ale.. proč jsi mi o tom… neřekl?“ 

            „Na tuhle… otázku…“ zamumlal Sveg nezřetelně, „ti …asi neodpovím… protože… protože asi za chvíli… omdlím … ztrátou krve…“

            Jeho tělo dopadlo na zem s tupým žuchnutím.

            Nolrik se díval na svět přes podivnou bezbarvou mlhu. Cítil, že je pro něj problém pojmenovat běžné věci. O podlahu něco kovově zadunělo. Snad to byla jeho dýka.  

            „Asi… asi se odtud… stejně… nedostanem…“ zašeptal z posledních sil, než padl na zem po bok neznámé dívky, jejíž tělo sem přinesl v náručí.

            Poslední co cítil, byla sladká otupělost, ve které se slastně ztrácela všechna bolest jeho ran.  

 

            Když se Nolrik probudil, stále ležel na podlaze uprostřed tmavého sálu, osvětleném jen bílým světlem kouzelné dýky. Jako většina lidí probírajících se z bezvědomí si zprvu nepamatoval kde je a jak se sem dostal. Když se mu ale paměť po chvilce vrátila, okamžitě, i přes tiché hučení v hlavě a pocit tíhy na celém těle, vyskočil na nohy.

            Vzápětí ho překvapilo, že ho až na mírnou slabost nic nebolí a na jeho těle není vidět krev. Udiveně si prohlédl paže, trup a stehna. Přes potrhané rukávy tuniky (nic jiného na sobě neměl, zbytky drátěné košile a lehce vycpávaná kazajka ležely opodál na hromádce) nenašel žádné otevřené rány a dokonce ani jizvy, nebo strupy. Jen dvě tři téměř nejasné stopy po nejhlubších zraněních, jinak nic. Bylo to šokující. Byl přece natolik pokrytý ranami, že se dalo očekávat jen vykrvácení!

            Teprve teď si Nolrik uvědomil, že vedle něj leží Sveg. Ležel na boku stočený do klubíčka, Ulldring natočený listem čepele pod hlavu a spokojeně oddychoval. I v bledém světle krystalu byla znát zdravá barva jeho tváře. Po ranách a krvi ani památky.

            „Jak dlouho tady ležíme?“ zamumlal si Nolrik pro sebe, jako vždy, když byl sám a neměl jej kdo slyšet. „A jakto, že jsme ošetření? Vždyť už jsme stáli v branách Morriažiny říše! A… a kde je ta holka?“

            Teprve teď si uvědomil, že neznámá dívka, která s nimi přilétla v kouzelné bublině, je pryč. 

            Sklonil se ke Svegovi a prudce mu zacloumal ramenem. Trpaslík  se s trhnutím posadil a zmateně mžoural do bledého světla. Chvilku trvalo, než byl schopen pochopit, co se mu Nolrik snaží vysvětlit, ale když se tak stalo, okamžitě vyskočil na nohy a začal se s klením prohmatávat.

            „U Olbrinovy brady, to není možné! Zdravý jako řípa! Co je to zase za čáry a kouzla?“

            Nolrik vzal do ruky dýku a zvedl ji nad hlavu jako lucernu. „Snad bude odpověď někde tady.“  

            Začali zkoumat sál. Nejprve jím opatrně prošli od jedné stěny ke druhé, aby poznali jeho velikost a poté se vydali po jeho obvodu.

            Byl to opět velký sál, i když ne tak, jako síň s nemrtvými, nebo krápníkový dóm. Měl kruhový půdorys a pravděpodobně kopulovitý tvar, i když to nemohli říct s jistotou, neboť jeho strop mizel ve stínech. Nebyly tu žádné sloupy, které by podpíraly klenbu a jediný vchod (a východ), jak se zdálo, byl otvor v podlaze, kterým sem přiletěli.

            Ale prázdný sál rozhodně nebyl.

            První, co našli, byla obrovská socha obludné bohyně, stejná, jako ta v dómu, jen mnohem, mnohem větší. Tyčila se do děsivé výše osmi sáhů a oba dobrodruzi při pohledu na ni ucítili chladné mravenčení v žaludku, spojené s pocitem naprosté bezvýznamnosti. Před sochou stál těžký kamenný pult, dostatečně velký, aby se na něj vešel člověk. Do jeho povrchu byly vyryty úzké kanálky.

            Sveg ztěžka polkl. „Přesně takový… byl… v té jeskyni na ostrově, kde jsme objevili schránku…“

            „A ta socha…,“ doplnil jej Nolrik a ukázal na kozlí nohy obrovského monumentu, „Její torzo stálo v kapli nahoře na hradě…“

            Obešli sochu a udělali pár kroků podél zdi.

            Kolem sochy stálo několik kamenných schránek bez víka, velkých jako urostlý člověk, které by se daly nazvat pohřebními sarkofágy, pokud by byly jen trochu zdobnější a slavnostnější. Za schránami stál, opřen o zešikmenou stěnu, několikastupňový kamenný regál. Podobal se těm, v jakých hospodyně skladují džbány a hrnce, byl jen mnohem větší. A úplně prázdný.

            „K čemu to všechno sloužilo?“ zeptal se Nolrik zatuchlého vzduchu.

            Okraj světla dopadl na ležící tělo.

            Okamžitě k němu přiskočili.

            Ležela na kamenném výstupku, jakoby to bylo to nejměkčí lůžko, přikrytá svým pláštěm. Oči měla zavřené, dlouhé rudé vlasy ji v pramenech padaly až na podlahu. Oddechovala klidně a pravidelně. Její tvář byla stále bledá, ale už ne tak smrtelně, jako když ji našli. Teď vypadala spíš ztrhaně a vyčerpaně.

            „Tak tady se nám schovala,“ ušklíbl se Sveg. „Už se těším, až si s ní popovídám…“ zvedl ruku, aby dívce zatřásl ramenem.

            „Ne, počkej!“ zachytil jeho ruku Nolrik. Trpaslík se na něj překvapeně podíval.

            „Neměli bychom ji budit…,“ pokračoval Nolrik nepříliš přesvědčivě. „Něco… jakoby do ní něco proudilo. Ty to necítíš?“

            Svegův pohled se z překvapení změnil v nedůvěru.

            „Co to žvaníš, člověče?“

            „Nevím. Je to jako závan slabého větru. Jakoby do sebe vtahovala okolní vzduch. Něco mi říká, že není bezpečné ji teď probudit.“

            Sveg si odfrkl. „Jo, závan větru. A proto na ni zíráš jako na bohyni?“

            Nolrik opravdu zíral, i když si to vůbec neuvědomoval. Ale kdo by nezíral? Vždyť její křehká, ještě napůl dětská tvář, jemně vystouplé lícní kosti, zavřená víčka, chvějící se řasy, útlé tělo, to vše mu připadalo, ne, ne připadalo, to vše BYLO tak jemné, tak svěží, tak živé, jako slabý závan čerstvého jarního vánku, jako první bílý květ sněženek mezi zbytky tajícího sněhu, jako zásvit slunečního paprsku mezi bouřkovými mračny, jako…, jako…

            „No, tak si zírej až do konce světa, ale já se jdu podívat, kudy se konečně vyhrabeme z téhle smradlavé díry,“ zabručel Sveg a nasupeně vstal.

            Slova jeskynního trpaslíka o smradlavé díře vrátila Nolrika zpátky do skutečnosti. Ale ještě něž vstal, opatrně zvedl ruku a nesměle, jakoby se bál, že se její tělo rozpadne v prach, se konečkem prstu dotkl její tváře…

            „Nolriku…!!“ 

 Okamžitě vstal a rozběhl za svým druhem. Během chvilky měl v ruce meč.

            Sveg stál u stěny síně, za oním mohutným regálem a hleděl na zeď, pokrytou složitými abstraktními obrazci. Snad písmem. Nolrikovi stačil jediný pohled na Svega, na jeho bledou tvář a úlekem rozšířená ústa. On už to písmo někdy viděl!

            Se srdcem naplněným obavami udělal Nolrik několik kroků podél zdi. Rytina pokračovala a přímo na ní navazoval reliéf, zobrazující lidskou postavu… Lidskou? Měla na sobě jakousi cizokrajnou zbroj a její obličej…

             Zatmělo se mu před očima.

            Tvář postavy byla zakryta nestvůrnou maskou.

 

            „To je opravdu ironie osudu!“ afektovaně se pochechtával Sveg. „Vydáme se zničit věc, která patřila  Smrtonošům, a cestou si jen tak, aby se neřeklo, vlezeme rovnou do jejich podzemního hnízda!“

            Nolrik seděl na podlaze, nohy zkřížené pod sebou a zoufale se snažil přijít na to, co to všechno znamená

Na stěnách našli ještě další rytiny a reliéfy, tentokrát však jiné techniky a rukopisu a také o něco méně zašlé. Ty zobrazovaly lidi, obyčejné lidi bez masek, jak různým způsobem uctívají onu čtyřrukou bohyni: klaní se její soše, obětují pro ni jiné Tvory, pořádají jakési divoké obřady doprovázené orgiemi…

. „Asi to v dávných dobách opravdu bylo sídlo Smrtonošů,“ přemýšlel Nolrik nahlas. „Možná, že se tu po válce Osvobození skrývaly jejich zbytky i se svými lidskými spojenci a sluhy. A když poslední Smrtonoš zemřel, jejich otroci je nadále uctívali a pokračovali v jejich zvrhlých experimentech. Ty zelené zrůdičky v jeskyni pod námi budou pravděpodobně jejich výtvor! Během staletí jejich kult degeneroval, až se změnil v uctívání té čtyřruké příšery. Nakonec vymřeli i oni, ale zlo, které tu zplodili, tu zůstalo. Ti nemrtví…“ zarazil se. Sveg přikývnul, jakože chápe.

„A pak sem přišli lidé,“ pokračoval bojovník, „a přímo nad tímto hrozným místem postavili hrad, který dostali do držení hrabata z Calltenu. Ti možná jen kopali studnu příliš hluboko… Veliký Timone, kolik staletí tady to doupě zla stojí?

                „Mohlo by to tak být,“ přisvědčil Sveg. „Ale radši se ptej, proč jsme se do něj dostali zrovna my! Zřejmě jsme v jejich tajné svatyni, kam měla přístup jen elita. Tady v těchto místech dělali všechny ty hrozné věci!  Měnili Stvořitelovy Tvory v příšery zasvěcené Chaosu… Chci odtud pryč! Hned!“

            Nolrik zesinal. „Udělal jsem chybu. Neměl jsem nás navést k té soše. Ty obludy přece musí něco žrát, takže občas musí vyrážet na lov. Víš, co to znamená? Cesta ven vede z té jeskyně pod námi! Kdybych nás nenechal vynést sem…“

            „Tak by nás roztrhaly na cucky,“ skočil mu do řeči trpaslík. „A východ je určitě i tady. Musí být! Jen ho najít…“

            Bez dalších slov se vydal do tmy, do posledních neprozkoumaných částí sálu. Nolrik vstal a šel rychle za ním.

            Jejich kroky je zavedly k malému kamennému pultíku přitisknutému ke zdi. Na něm ležela podivná malá věc.Úzká zdobná rukojeť, dlouhá asi dvacet palců, se na konci rozšiřovala v polokouli, zakončenou kruhovou plošinou Do ní byl vtesán jakýsi vzor, ale díky mnohasetleté patině nešlo rozeznat jaký. Předmět byl zřejmě vyroben z nějakého jemného měkkého kovu, nyní pokrytého vrstvami rzi.

            „Co to, do psí mateře, je?“ zavrčel Sveg.

            Nolrik posvítil krystalem z větší blízkosti. „Vypadá to jako… pečetidlo.“

            „To je Klíč.“

            Oba se prudce otočili.

            Stála přesně na hranici světla a stínu, podobná spíše zjevující se dryádě, než smrtelné dívce. Vypadala slabě a křehce, tvář měla stále bledou.

            „Je to jeden z Klíčů k Thalanquilu,“ pokračovala. Nolrik si všiml, že z její nesmírně jemné, bledé tváře vyhází slabounký, téměř neznatelný přísvit a její oči jsou neobvykle jasně zelené, svítící uklidňující, něžnou barvou čerstvé jarní trávy za slunečného dne. Jakoby měla v očích  dva světlem prosvícené smaragdy. A ty uhrančivé oči se dívaly přímo na něj.

„Konečně jsem tě našla,“ řekla svým klidným, měkkým, překvapivě hlubokým hlasem, „Ty, jenž si necháš říkat Nolrik…“

 

POKRAČOVÁNÍ…

  

                             

                       

             

 

           

 

 

                            

           

 

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

    • Filip Pivoňka

      Tak s tou lahvičkou máš pravdu, to byla opravdu berlička. To je tak, když se píše na pokračování. Ale mozaiku neberu, ta byla naznačená v minulém díle na freskách na zdi. A hnízdo Smrtonošů bylo taky dopředu připravené. Navíc se v něm museli… no, ale to se dočteš v dalším díle. 🙂

Leave a Reply