Čekáte-li historickou fantasy jakou přinesl například David Gemmell v knize Trója, tak vám musím zklamat. Dočkáme se sice citací z Íliady samotné, přesto Simmonsova kniha je po všech stránkách sci-fi. Nejen, že se odehrává v budoucnosti, ale setkáme se s nespočtem vědeckých úspěchů, ať už v biologicko-technické tkáni inteligentních stojů obývajících měsíce Jupiterovi nebo nanotechnologie dodávající nesmrtelnost Olympským bohům.

Dění kolem Mont Olympus sleduje také první ze tří příběhů v knize se objevivších. Nejvyšší horu sluneční soustavy si, jak už jméno napovídá, zvolili za svůj domov znovuzrození bohové (neznámá mimozemská rasa), jimž jako koníček slouží sledování právě Trojské bitvy. Bohové svým jednáním převažují váhy úspěchů na tu či onu stranu, avšak nikdo nezná budoucnost, jen samotný Zeus, který četl Íliadu, a skupina scholiků obnovená, z DNA a zbytků paměti, bohy za jediným účelem – pozorovat nesrovnalosti současné bitvy oproti textu Íliady.

O miliony kilometrů dál se umělé stroje sídlící na měsících Jupitera začnou obávat neobvyklé kvantové aktivity na Marsu. Skupina čtyř robotů je proto vyslána na nebezpečnou misi do míst, kam se staletí nikdo nepustil. Dva z nich jsou znalci Shakespearova díla a cestou poznávají, jak se i jeho spisy začnou proplétat děním.

Poslední skupina sídlí na zemi, v civilizaci bez přání a nároků. Kamkoli je možné se odfaxovat, o všechny potřeby se starají robotičtí služebníci a ochranu zajišťují nemluvní voynixové. Málokomu vrtá hlavou, kam se poděli oslavovaní postlidé, nebo co se skutečně skrývá mimo dosah faxových uzlů, od kterých se lidé prostě nevzdalují.

Všechny tři příběhy Simmons skvěle odvádí, až k společnému otevřenému konci, na kterém zbývá jediná otázka: „Může Trója změnit svůj osud?“

 

Pospal jsem příběh Ília, aniž bych řekla skoro cokoli z děje. Ani Simmons toho neřekl mnoho, protože přes 700 stran čtivého dech beroucího příběhu je vlastně jenom začátkem k tomu, co přijde.

Když Ílion srovnám s jednou z autorových prvních knih Hyperionem, kromě 14 let, jenž je dělí, je znát obrovský pokrok v Simmonsově stylu. Hyperion nebyl špatný, ostatně vyhrál cenu Hugo, zatímco jeho trojský následovník to dotáhl na jen nominaci. Simmons se ale od nadprůměrného autora povýšil na dokonalého. To co dělá s příběhem v Íliu je neuvěřitelné. Simmons dokázal použít starý příběh, střihnout ho Shakespearem a to celé posadit do daleké budoucnosti. Vyvinul postlidskou rasu a aniž by ji představil, zas jí zničil a nechal dvě další rasy prostoupit příběhem, aniž bychom zjistili, co jsou zač.

Nebyla to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl, ale podle mého názoru si určitě Huga zasloužila, každopádně víc než vyhravivší Paladin of Souls, kterého jsem po dvě stě stranách musel zavřít a už nikdy neotevřu.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. přednosta

    Ehmmm… no, co se Hyperionu týče patří k tomu the best v cyberpunkový literatuře…. možná že autorovi tohohle článku příjde pouze nadprůměrná (což je celkem solidní poklona:)))…poněvač jí zapomněl dočíst do konce a zastavuil se teprve v polovině… tím samozřejmě mám na mysli The fall of Hyperion.

  2. Filip Pivoňka

    I mě jsi celkem nalákal. Tuhle knihu zatím doprovází samá chvála a samé superlativy, stejně jako před lety Hyperion. Dan Simmons je prostě Mistr, který brilantně kombinuje prvky fantasy, sci-fi, horor a mainsteamovou literatury. 🙂 Jediné, s čím nesouhlasím je, že předchozí knihy jsou pouze nadprůměrné.Tedy,ne vše, co Simmons napsal je dokonalé, ale už jmenovaný Hyperion, románová prvatina Píseň Kálí, nebo fantasy horor ze současnosti Doba Mrchožroutů jsou mistrovská díla, kterým se jen těžko hledá konkurence.

    • Váša

      Bohužel jsem četl jen Hyperion a Ílion, k nimž se také váže recenze. Jak jsem psal Hyperion je dobrá kniha, ale když jí já osobně porovnám s Ílion, vidím jak Simmons vyzrál, protože trojská kniha je ještě o kousek dál v literárním umení. Tím nechci nijak schazovat jeho předchozí tvorbu, ale jak píšu, četl jsem pouze tyto dvě knihy.

Leave a Reply