Zašlá šeď z paneláků, zaplavuje města

A naše mozky, uplácaný z těsta

I když voda i zem se vzpírá

Zeje v ní velká díra

 

A všude lány, masivních domů

Z lesů je slyšet křik, mizejících stromů

Oheň nás varuje, vítr šlehá jako bič

A malíř maluje, čím dál větší kýč

 

 

Zmijí jed, nepůsobí hned

My poslušně čekáme na zelenou

Ještě je čas uklidit změť

Klidně skláníme se na kolenou

 

Ze světa zmizely nám barvy

Kdosi je k sobě schoval

Mezi náma líhnou se už larvy

Aby svět rychleji skonal

 

 

Prach, popel, stíny zmizí

Když nebudem si cizí

A za dveřma nás čeká

Vylitá času řeka

 

A za vratama štěká…

Pes! Co ho tak asi leká?

 

 

Časotok bez radosti

I nenávisti tolik lidský

Proudí si nezávisle

Jedno co si kdo myslí

 

A uzavřen v sobě samým

S ledovou kontinuitou

Nezastaví se před znamením

Před světlem ani tmou…

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Filip Pivoňka

    Už jsem to tu psal a napíšu to znovu: Básní a obecně uměleckých děl na toto téma není nikdy dost. Já mám naopak pocit, že kolem skoro žádné nejsou, že jsou tyhle věci lidem lhostejné.
    Forma téhle básně je mnohem lepší, než Kněz. Kdyby se zhudebnilo, byl by z toho docela slušný protestsong.

    Jen jsem tam nenašel zase ani jeden náznak fantaskna…

Leave a Reply