Kapitola 4: Práce
„A co se ti tedy zdálo?“ zeptala se Lea při snídani.
„Já vlastně ani nevím,“ přiznal se Signor. „Byl tam hlas, který něco říkal. Já jsem taky něco říkal, ale už si nepamatuji co.“
„A to je všechno?“ zeptala se.
„Vše, co si pamatuji,“ odpověděl s klidem a cpal do sebe další krajíc chleba.
Vstala a oblékla si obnošenou koženou bundu.
„Kam jdeš?“ zajímal se Signor.
„Do práce. Frick říkal, že už bych mohla taky začít něco dělat.“
„Pracovat?“
„Jo. Jsem už dostatečně stará. Měla jsem nastoupit už před týdnem, ale díky tobě mám ještě dovolenou.“
„Kde pracuješ?“
„V pekárně.“
„Chci taky,“ pronesl rázně Gem Signor.
„Jo, to bys měl. Ostatní jsou stejného názoru.“ Na chvíli se odmlčela a přemýšlela, kdo si už na Signorovo nicnedělání stěžoval. „Měl by sis promluvit s Frickem, něco se pro tebe určitě najde.“ S těmito slovy opustila Signorův byt a zamířila do pekárny na okraji města.
Signor se rozhodl, že opět navštíví velitele těchto podivných lidí a pozeptá se na nějakou práci. Nechtěl být označován za lenocha a cítil, že by měl zdejším vrátit jejich vstřícnost.
Když zavíral dveře bytu, vrazil do něj kluk, asi tak stejně starý, s hustými, krátce střiženými vlasy jak uhel.
„Promiň,“ zahučel na Signora a se spěchem se řítil dolů ze schodů.
Už ho trochu štvalo chodit stále až do nejvyššího patra paneláku, kde sídlil Frick. Také se mu zdálo, že je jediný, kdo tam chodí, nikdy nikoho nepotkal při cestě tam, ani zpět.
„Tak pracovat, jo?“ pronesl Frick, když mu Gem Signor vysvětlil svůj problém.
„Prý se lidem nelíbí, že se tu jen tak flákám.. A mně už taky ne. Musím se vám přece nějak odvděčit.“
„Pravda, lidem se nelíbí, že nic neděláš. Ale na co bychom tě tak využili?“ uvažoval Frick a prohlížel si mladíka. „Půjdeš s klukama na dřevo, to není nic složitýho. Už se tu trochu vyznáš?“
„Ani ne,“ odpověděl po pravdě Signor. „Venku jsem častokrát nebyl.“
„Pravda, vlastně to není nikterak složitý, kluci by měli bejt ještě někde tady. Kousek za sídlištěm, směrem na jih, bys měl najít valník taženej dvěma koňma a kolem čtyry kluky tvýho věku. Oni ti už řeknou, co dál.“
Podle instrukcí od Fricka nalezl skutečně valník, dva koně a tři mladíky kolem, kteří zřejmě vyhlíželi čtvrtého. Jeden měl blond vlasy a dva další byli k nerozeznání jeden od druhého. Zřejmě dvojčata.
„Ahoj,“ pozdravil Signor a ani nečekal nějakou vřelou konverzaci.
„Zdravim,“ řekl jeden z nich a prohlížel si Signora nedůvěřivým pohledem. „Co bys potřeboval?“
„Frick říkal, že mám jet s vámi. Na dřevo.“
„Kam taky jinam, že?“ pronesl blonďák, který se opíral o valník. Signor si nemohl nevšimnout, že všichni tři byli svalnatí a velcí.
„Hádám, že sekeru nemáš, co?“ zeptal se třetí. Signor zavrtěl hlavou.
„Fajn, vybavíme tě až na Klobasný. To je místo, kam jezdíme na dřevo. Ještě čekáme na našeho kočího, asi se někde zdržel,“ dodal blonďák, když uviděl Signorův zmatený výraz. „Měl tu být už před hodinou.“
Čekali ještě asi čtvrt hodiny, než se objevil kočí. Už zdálky se zdál Signorovi povědomý, a když přišel blíž, poznal v něm mladíka, který do něj vrazil, když opouštěl byt.
„Omlouvám se, musel jsem si něco vyřídit,“ pronesl černovlasý kluk. „My se ještě neznáme, že?“ řekl a nastavil pravici Signorovi. „Říkaj mi Zachy.“
„Tak můžeme vyrazit,“ zvolal blonďák a vyhoupl se na vůz. „Mimochodem – mně říkají Júno a tyhle dvě hory svalů jsou Hrom a Tluk.“
Hrom a Tluk se vyhoupli na valník za Júnem a vytáhli tam i Signora. Zachy nasedl na místo vozky a pobídl koně. Pak vyrazili k lesu na východě.
„Tak ukaž, co v tobě je,“ prohlásil Júno, když porazili a rozřezali dva menší duby. „Podívej se na Tluka.“
Signor pozoroval, jak jedno ze dvojčat vzalo obří poleno, postavilo na špalek a rozmáchlo se svou obří sekerou. Poleno bylo v tu ránu na dva kusy. Obří kusy.
„Tohle samozřejmě nedokážu,“ ušklíbl se Signor.
„Tohle nedokáži ani já,“ odpověděl Júno. „Zkus tohle,“ dodal a ukázal na mnohem menší poleno.
Signor udělal totéž, co Tluk. Rozmáchl se sekerou a… minul. Zachy a dvojčata dostali záchvat smíchu, Júno se šklebil, tak jako předtím. To Gem Signora popudilo a se vztekem zopakoval svou poslední akci. Nejenže se tentokrát do polínka trefil, ale takovou silou, že to se rozštíplo a jedna letící polovina zasáhla Tluka do stehna. Všichni zmlkli, dvojčata budila dojem, že pro ránu nejdou daleko a od nikoho si nenechají nic líbit.
Chvíli tam tak stáli a dívali se na sebe, než se Tluk začal znovu smát. Hrom se přidal taky a Zachy s Júnem si celkem hlasitě oddechli. Tluk poplácal Signora po ramenech (div mu nevyrazil dech) a pak už se smáli všichni.
„Musíme naštípat ten zbytek,“ prohlásil Júno a vzal do ruky sekeru. „A naházet na valník.“
Chýlilo se k večeru a jejich práce již byla téměř hotova, když je něco vyrušilo. Zachy si stoupl a zadíval se směrem k městu a nedaleké silnici.
„Co vidíš Zachy?“ zeptal se Hrom.
„Nejde o to, co vidím, ale o to, co slyším,“ odpověděl záhadně Zachy. „Auto. Slyším auto.“
„Do háje!“ zaklel Júno. „Schovejte se, všichni se schovejte! Zachy, odveď koně do lesa! Nesmí je vidět!“
„A co valník?“ zeptal se Signor, nechápajíc vzniklý zmatek.
„S tím nic neuděláme,“ řekl blonďák a stáhl s sebou Signora do trávy. Tluk a Hrom zapadli do lesa za Zachym. Teď už všichni slyšeli strašný rachot, který produkovalo auto. Signor si chtěl prohlédnout to, co všechny rozrušilo, a tak opatrně zvedl hlavu. Spatřil robustní stroj, co se pomalu pohyboval směrem k městu. Na boku byl nějaký obrazec, napadlo Signora, než si uvědomil, že horní a dolní půlkruh spojený vodorovnou čarou uprostřed symbolizuje písmeno S.
Júno ho opět stáhl do trávy. „S jako Systém. Musíme se dostat zpátky do města. Nenápadně.“

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

2 komentáře

Leave a Reply