Země pod války příkrovem spoutané již po mnoho let. Kdo z nich si začal? Čert to vem! Mrtvých na poli nespočet. V konec již nikdo nedoufal, každý si zvyk` na války stín. Nakonec se však zázrak stal. Čin, který vstoupil do dějin. To prastarý rytířský řád, udržovat měl kdysi mír, však léta již vadnul a chřad`, zasáhl v událostí vír. To on příměří vyjednal, ač v to již nikdo nevěřil. Křehký monument míru stál a řád ho krví vykoupil. Jen pouzí dva přežili z nich. Takovou si mír vybral daň. Pradagar, tichý jako mnich, vždy spolehnout se dalo naň. Druhý byl milý, veselý, každý z okolí měl ho rád. O štěstí se však nedělil, svůj zájem před těch druhých klad`.
                Tak Pradagar a Nefrazir se nyní domů vracejí. Nad mořem slunce vychází, nový den plný nadějí.

 

Kapka naděje

Kapka rosy

Nový den přináší

Starý stůl, nově prostřený

Trylky kosí

Obavy zaplaší

Vstaň, hledej život ztracený

Svěží vánek

Vlasy ti rozcuchá

Ukáže ti, jak chutná žít

Sliby plané

Šeptá ti do ucha

Nevíš, co od života chtít

Věci krásné

O kterých lidé sní

Často jen krásou oslní

Nebe jasné

Mysl tvou rozjasní

Nadějí srdce naplní

Kapka rosy 

 

Přivítání bylo vřelé, ve městě vládl čilý ruch. Čekal je dav s vévodou v čele a také diplomatů kruh. Sešli se zde ze všech zemí podmínky míru vyjednat. Že spory dlí mezi všemi, na první pohled bylo znát. Vždy rytíř jako prostředník rozhovor s nimi musel vést. Střídal ho jeho společník, když déle nemohl to snést. A tu pokaždé Pradagar, když Nefrazir jednání ved, venku v zahradách sedával a hleděl přes chrámovou zeď. Tam cizí dívka spanilá chodila k řece prádlo prát a ta ho v srdce ranila, oslovit ji chtěl nastokrát.

 

Láska

Tajemná kráska

Či hladová past

Jméno má láska

Bolest i slast

Tančící víla

Jenž závojem svým

Tě zaslepila

Mysl halí v dým

Z popela stoupá

Co dávno již zhas

V srdci Ti doutná

Brzy vzplane zas

Plamenem hoří

Pálí i hřeje

V slzy se noří

Do beznaděje

Láska pomíjí

Stáhne tě na dno

Nepoznáš-li ji

Pusto a prázdno

 

Pradagar nevěděl co dál, cestu měl navždy zavřenou. Jeho řád jasně zakázal jakýkoli vztah se ženou. A tak večer, když padla tma, vyhledat šel Nefrazira. Zeptat se ho, co dělat má, touha mu duši požírá. Nefrazir neměl náladu k řešení cizích starostí, přišel tedy hned na radu bez podrobností znalosti.
                Nenechal druha domluvit: „Jedna noc za to nestojí. Víru musíš mít jako štít, ta proti touze obstojí.“  
                Pradagar stál, nic neříkal. Nebyl to pro něj pouhý chtíč. Vždyť on tu dívku miloval. Teď měl tu lásku dáti pryč. Nefrazir spokojený byl, jak chytrou radu vymyslel. V duchu se za to pochválil. Za skončené to celé měl.     
                Od toho dne se jeho druh trápil a mučil čím dál víc. Temným hlasům dopřával sluch. S láskou přišla i nenávist.

 

Nesnáším…

Nesnáším…

Temné stavy depresí

Věčné váhání, z prohry strach

Slepé uličky, mrtvý smích

Mysl tonoucí v temnotách

Nesnáším…

Marnost, do propasti pád

Vzdávání bitvy bez boje

Hlas ticha věčně naslouchat

Jen holé stěny pokoje

Nesnáším…

Prázdnotu, po citech hlad

Ránu, která se nehojí

Mrazivý vítr, v srdci chlad

Lásku? Nenávist? Obojí

Nesnáším…

Sebelítost, sebeklam

Na světlo vrhat temný stín

Když ty pocity prožívám,

V tu chvíli i sebe nesnáším

 

Čas utíkal jako voda. Svět zešednul, hořkou měl chuť. Nechuť k sobě v duši hlodá: „Zbabělec, slaboch! Buď jak buď!“
                Zatím mírová jednání k zdárnému konci měla blíž. Pouhé smlouvy podepsání a uzavřena byla již. Tu králové ze všech zemí museli smlouvu podepsat. Na neutrálním území za pár dní se tak mělo stát. I Pradagar a Nefrazir hned na cestu se vydali, by podpisem stvrdili mír, o němž tak dlouho jednali. Vždyť bez těchto dvou podpisů by smlouva platná nebyla. Svět by se vrátil do časů, kdy všude válka zuřila.
                Cesta pomalu ubíhala. Přišel večer a po něm noc. Dvojice oheň rozdělala, by chránila je světla moc. U ohýnku bylo ticho a atmosféra tíživá. Nefrazir hledal z něho východ, Pradagar si ho užíval. Ještě chvíli tak vydrželi, než ho Nefrazir prolomil:
                „Co je s tebou, můj příteli? Ke konverzaci nemáš sil? Ni jak se mám se nezeptáš? A já mám tolik novinek. Pokud na mě jen chvíli máš, s radostí bych ti jednu řek`. Nevím budeš-li pamatovat…dívku, chodila prádlo prát. Začala ke mně city chovat. Zanedlouho se budem brát.“  
                Tu Pradagar se probral hned. V očích mu temný plamen plál. Srdce mu zchladlo jako led, když se přítele otázal: „Ty budeš si tu dívku brát? Když já jsem po tě radu chtěl, tvrdil jsi, že hlavní je řád, bych na své city zapomněl.“  
                „To byl chtíč, tělesná touha. V mém srdci ale láska dlí. Je to cit, ne žádost pouhá. Jednou snad také poznáš ji.“     
                Pradagar jen němě hleděl. Se smutkem mísí se zloba. Ztratil to, co nikdy neměl. Dýka stesku v srdce bodá.

 

Sám?

Samota, závoj zapomnění.

Pochyby, zmatek, pláč a vztek.

Střípky naděje, kruté snění.

Spatřit tě. Ještě naposled.

 

Vzpomínky, zlomky okamžiků

Do mysli navždy zapsané

Černým inkoustem otazníků

Nitkami času utkané.

 

Beznaděj. Marno je hledat

Tam, kde zbyla jen prázdnota.

Poslední záchvěv. Spát se nedá.

Mrtvý klid. V srdci temnota.

 

Přiznání, pouze sám sobě

Pravdu, kterou již dávno znám

Volnost. Stesk, po tobě.

Poznání, že jsem SÁM.

 

 Nefrazir byl dost zmatený. Snažil se druha potěšit: „Nesmíš zanevřít na ženy. I ty svou lásku budeš mít. Mohl bys to s nimi umět. Představ si, že i dívka má, dřív než zakotvila u mě, do tebe byla zblázněná. Tys lásku neopětoval, své srdce jsi ji nenabíd`. Kdyby jsi k ní city choval, zásnuby jsi teď mohl mít.“  
                Pradagara ovládl hněv. Obličej skroutil se v křeči. V žilách vařila se mu krev a ruka sáhla po meči.

 

 Poslední rytíř

Jel k obzoru, jenž rudý byl

Stejně tak, jako byla zem

Zem, jenž svou krví potřísnil

Když potýkal se s netvorem

 

On nerovný s ním sváděl boj

Boj o víru a o svou čest

Neměli meče ani zbroj

Ten boj se musel srdcem vést

 

Na rukou lpí přítele krev

On je ten netvor, on ten had

Dýku zabořil do svých střev

Rytířem se zas mohl zvát

 

Naposled v sedlo vyskočil

Pak koně stočil na západ

Však s tmou mu ubývalo sil

Zemřel a s ním i světa řád

 

Melancholie večera

Den se končí. Slunce krvácí.

Do moře kane jeho krev.

Obzor plane. Žár se vytrácí.

Rackové pějí žalozpěv.

 

Slunce zemřelo a celá zem

na sebe bere černý háv.

Jen vzdálené hvězdy s Měsícem

tlumeně svítí v temnotách.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

Leave a Reply