Stál na úpatí kopce a díval se nahoru. Cesta, po které přišel, vedla přímo vzhůru a asi ve třetině svahu se měnila ve schodiště přerušované rovnými plošinami. Lemovaly je zimou ožebračené stromy, připomínající sloupy nějakého dávno zbořeného chrámu.

Na vrcholku kopce se červenala a bělala Kaple. Holé koruny stromů nějak nezakrývaly výhled, a tak si mohl i odtud dobře prohlédnout její ploché průčelí se třemi velkými barokními okny a dvě věže, tyčící se nad celý kraj, viditelné na kilometry.

Zafoukal studený vítr. Pavel se více zachumlal do větrovky a pomalým krokem vyrazil do schodů. Až na ten vítr vyhlížel den téměř jarně. Rtuť teploměru se vyšplhala téměř k deseti stupňům, vzduch přestal být mrazivý a obloha byla modrá, bez mráčku. Těžko se věřilo, že je konec listopadu.

Je skoro tak pěkně jako tenkrát, když jsme tu byli naposled spolu. Pamatuješ? Já ano.   

Přidal do kroku, aby se zahřál. Kaple se s každým krokem blížila a zdálo se, že roste.

Pavel ji obdivoval. Působila monumentálně, při pohledu ze schodiště skoro děsivě, se svými masivními zdmi, vysokými věžemi, s veškerou barokní nadutostí, kterou vyzařovala. Nikdy nepochopil, proč se jí říká Kaple, když se očividně jednalo o veliký poutní kostel. Kaple mu říkali místní a zřejmě se jednalo o zvyk natolik starý, že si již nikdo nepamatoval jeho původ.

Zastavil se na jednom odpočívadle, v předklonu se opřel rukama o stehna a snažil se popadnout dech. Vždycky se zadýchal, když šplhal na tento kopec. Na rozdíl od tebe. Ty jsi nahoru pokaždé vyběhla jako kamzík.

Zavřel oči a dýchal. V hlavě měl náhle prázdno.

 

*                                          *                                          *

 

Kristýna vyběhla poslední schody, rozesmátá a šťastná, a pak s ironickým úsměvem pohlédla zpátky na schodiště.

„Jsi pomalý jako želva. Nemáš vůbec fyzičku. Takový kopeček…“ mávla rukou.

Pavel, který zrovna popadal dech ve svém typickém předklonu, zvedl hlavu a kysele se zašklebil. Kristýna se zasmála a zmizela mu z očí.

 Ještě chvíli odpočíval, pak se narovnal a záměrně pomalým, rozvážným krokem, zdolal poslední schody. Nezlobil se, neměl k tomu důvod. Byla půlka května, zlatavé slunce se prodíralo skrz zelenou klenbu stromů, vzduch voněl teplem, životem a jarem. A navíc byl s NÍ. Cítil se lehce a bezstarostně jako už dlouho ne. Dokonce i Kaple, rozprostírající se nad ním, jakoby ztratila něco ze své obvyklé strašidelné monumentálnosti.

Překročil poslední schod a rozhlédl se. Parčík v okolí kostela byl přívětivý a stinný, zemi pokrýval hustý koberec trávy, která přímo vyzývala k ulehnutí. Opodál v ní seděla skupinka chlapců a dívek, Pavlových vrstevníků v batikovaném oblečení, vesměs s dlouhými vlasy, drnkající na staré, potlučené kytary. Po kamenitém chodníčku, vinoucím se parkem, se ruku v ruce procházel starší pár. Muž měl košili nahoře rozepnutou, žena si volně rozpustila šednoucí vlasy. Oba vypadali klidně a uvolněně. Ze vzdálenějšího koutu parku byl slyšet křik hrajících si dětí.

Celé tohle místo je klidné a uvolněné, pomyslel si Pavel. Vzápětí se zakabonil. Téměř celé.

Kristýna seděla před Kaplí, sotva pár kroků od něj. Sandály zuté, nohy skrčené pod sebou, lokty opřené o kolena, zahalená barevnou sukní dlouhou až ke kotníkům, bradu v dlaních. Vypadala zamyšleně. A Pavel si byl jist, že ví na co myslí.

Usednul vedle ní a rukou ji objal kolem ramen. Otočila k němu hlavu a slabě se usmála.

„Tohle je zvláštní místo,“ řekla potichu.

„Je,“ odpověděl a navíc se nezmohl, protože byl znovu, jako už tolikrát před tím, okouzlen její přítomností a místo řečí přejížděl konečky prstů po jejích dlouhých, hebkých, medově zbarvených vlasech.

„Má v sobě zvláštní… fluidum,“ pokračovala, aniž by se od něj odtáhla a Pavel mlčky přikyvoval, aniž by ji příliš poslouchal.

„Nebo možná auru. Nevím jak to přesně pojmenovat.“

Pavel taky nevěděl a ani ho to moc nezajímalo, neboť jej plně zaměstnávalo její ouško a záhyby tváře. Tentokrát už mírně ucukla, což Pavlovi připomnělo, že by měl alespoň ze slušnosti něco říct.

„Jo, je tu krásně,“ zarecitoval nepřítomně.       

Podívala se na něj a obličej měla náhle velmi vážný. „To ano, ale to teď nemyslím. V paměti tohoto místa je schováno něco zvláštního, něco tajuplného, něco… možná i děsivého.“ Pokynula hlavou směrem ke Kapli. „Vychází to z ní.“

Pavel si v duchu povzdychnul. A je to tady. Na Kristýnku přišly „esoterické“ nálady.

„To jako, že je něco v tom kostele?“ zeptal se a připadal si jako pitomec.

Zakroutila hlavou. „Je to v celém tomto místě. Kostelem to jen nejsilněji vyzařuje.“

Pavel náhle nevěděl co říct, aby se ji nedotknul, a tak jen pokrčil rameny.

„Já vím, že mi nevěříš,“ podívala se na něj. „Ty nevěříš ničemu, co nevidíš na vlastní oči, nebo co si nedokážeš spočítat. Ale copak to necítíš, když se šplháš po schodech nahoru a Kaple se přibližuje a roste s každým krokem, necítíš tu zvláštní přitažlivost a děsivost? Jakobys byl najednou maličký a bezmocný, uprostřed čehosi neuchopitelného a nepochopitelného.“

„Jakoby mě něco nutilo padnout na kolena a mlátit hlavou o zem“ připustil. „To ano,“

„No vidíš. Sám jsi mi říkal, že tady na tomto kopci našli zbytky obětiště už někdy v pravěku.“

„To je fakt,“ přikývnul. „Mladší doba bronzová, lužická kultura. Našli tu dokonce i několik unikátních bronzových mečů, které…“

 „…a dnes tu stojí kostel,“ skočila mu do řečí. „Myslíš, že je to náhoda? Lidé vždycky instinktivně poznali, kde mají nejblíž ke svému bohu. Až dodnes to vždycky poznali,“ dodala jakoby lítostivě. 

Povzdechnul si a hledal optimální tón, tak aby nezněl ani povýšeně, ani mentorsky. 

„Na tomhle kopci,“ začal, „sice bývaly posvátné místa už v pravěku, ale to určitě nebylo kvůli nějaké auře, nebo fluidu, nebo něčemu podobnému. Má to tu svoje kouzlo, to určitě ano, ale podle mě to není nic jiného než kouzlo krajiny. Je to nejvyšší vrchol v okolí, takže odnepaměti lidi přitahoval. A co se týká Kaple,“ kývnul hlavou před sebe. „…která ve skutečností není kaplí, ale kostelem,…“ Dívka se nadechla, aby něco řekla, ale nenechal se přerušit. „… tak, jak je vidět, je to barokní kostel a barokní kostely měly na lidi působit posvátným, možná trochu i děsivým dojmem. To proto, aby měli lidi strach z Boha, z jeho zástupců, knězů, biskupů a papežů a aby se jim moc nechtělo bouřit se a narušovat Bohem daný řád světa,“ ukazováčkem a prostředníkem obu rukou naznačil uvozovky, „to znamená společenský řád, kde měla absolutní moc církev, šlechta, urození panovníci… Nějaký šikovný architekt, který přijal zakázku od vrchnosti, jej prostě schválně postavil na nejvyšší kopec v okolí, na místo, kterého se lidi báli už stovky let, aby měly ovečky dostatečnou úctu k panu faráři, biskupovi, nebo knížeti, nebo komu to tu vlastně patřilo. Proto ten pocit posvátnosti který ty nazýváš aurou. Není to nic jiného než hra s lidskými strachy a pověrami. Kaple, je krásná, výstavná stavba, chlouba svého slohu, dokonce obsahuje vzácné originální vitráže, největší svého druhu v kraji, ale to je všechno. Není na ni nic tajemného, okultního, nebo magického.“

Po celou dobu co mluvil, upírala Kristýna pohled do jeho tváře. Po poslední větě jej sklopila a hleděla na svoje nohy, jakoby z nich chtěla vyčíst dostatečně údernou odpověď. Pavel doufal, že ji nijak neranil; nikdy nebyl žádný diplomat, pokud se jednání týkalo „filozofických“ názorů na svět.

Začala si pohrávat s pramenem vlasů, obtáčet si jej kolem prstu.

Nakonec zvedla hlavu:

„Když ty nevěříš ničemu, co nevidíš. Neposloucháš svůj instinkt. Všechno, co ti  napovídá překroutíš rozumem tak, abys to zapadalo do tvého přesvědčení. Tvůj názor je předem daný a nic na světě ho nezmění!“ Poslední větu řekla nazlobeně, pak dodala tišeji: „Vtom případě se nemůžeme v těchhle věcech vzájemně pochopit. V tomhle jsme si moc vzdálení.“

Pavel chvíli mlčel. Proč se musíme hádat o takových blbostech? pomyslel si. Děvče, rozdíly mezi námi nejsou způsobeny tím, že každý dáváme jiný důraz na instinkt, ale tím, že čteš ty nesmyslné knížky, které se dneska tak skvěle prodávají, ty kraviny o existenci čarodějů, draků, mimozemšťanů, magických sil a bůhví čeho všeho ještě v našem světě, hlouposti, které nás přesvědčují, že výskyt nadpřirozených bytostí v pohádkách je důkaz,že Zemi kdysi navštívili mimozemšťani, které nám nabízejí zaručené návody k čarování, probouzení „skrytých sil našeho mozku“ a podobné voloviny, na kterých se už bohatě napakoval kdejaký magor a šarlatán. Já tyhlety blbosti nečtu. Nevěřím jím, protože stojím nohama pevně na zemi, zatímco ty se vznášíš v oblacích, kdykoliv jen ucítíš náznak něčeho takového. Já si o tom myslím své, ale přesto tě respektuju; respektuju, že jsi jiná, nenutím tě, aby ses změnila, nebo změnila své názory, protože tě mám rád takovou jaká jsi. Tak zkus taky respektovat ty mě a netvař se tak ukřivděně, kdykoliv s tebou v tomhle nesouhlasím. To vše proletělo Pavlovi hlavou, když si chystal odpověď na její výtku a současně s tím cítil, jak se odněkud z hlubin jeho mysli derou na povrch jemné, ale přece jen zřetelné záchvěvy rozčilení a snad dokonce i vzteku.

Ale Pavel, protože ji měl opravdu rád, a protože věděl co se sluší, všechna tato vnitřní hnutí potlačil a jediné co řekl nahlas bylo:

„A musíme se kvůli tomu hádat?“

Řekl to tak tiše a pokorně, že se Kristýna slabě, ale mile usmála a pak se k němu s přivřenýma očima přivinula a položila hlavu na rameno.

„Ale ne, nemusíme,“ zašeptala.

Pevně ji k sobě přitiskl a jemně políbil do vlasů. A pak už oba mlčeli.

 

                  *                                         *                                        *

Nahoře na plácku před kaplí byl vítr ještě silnější a studenější než na svahu. Tráva byla zašedlá a ztrápená přešlým mrazem, stromy v parčíku holé a mrtvé. Lavičky pokrývaly vrstvy zahnědlých zbytků podzimního listí, které nikdo nesmetl.

Jenom Kaple je pořád stejná jako tehdy na jaře. Pořád stejně majestátná, stejně zářivá.

 Dvoukřídlé dveře do budovy byly prosklené a zpevněné umělecky tepanou mříží. Mosazná klika představovala ptáka s ženskou hlavou.

Uvnitř bylo přítmí a skleněná výplň dveří díky tomu odrážela Pavlův obraz. Prohlédl si vysokou, hubenou postavu, zachumlanou do tlusté modré bundy; rozcuchané hnědé vlasy, povlávající volně ve větru a dávající tváři výraz nedbalého, roztržitého vědce; podíval se do podivně prázdných hnědých očí, sice bystrých a inteligentních, ale přesto vyhaslých.

Pavel se hořce usmál.

Už jsem kdysi takové oči viděl. Oči starých lidí. Oči bez jiskry. Bez naděje…

Přiložil obličej ke sklu, oběma rukama si zastínil oči před odraženým světlem a pohlédl dovnitř.

I přes šero, které uvnitř panovalo, spatřil, jak je vnitřek krásný. Kostel se skládal ze tří lodí, oddělených od sebe sloupořadím se zakulacenými barevnými oblouky. Podél stěn i na podstavcích umístěných na stěnách stály sochy andělů a svatých v zanícených pózách, prozrazující extázi nebo utrpení. Zdi i klenutý strop byly pomalovány barevnými freskami, Pavel odsud nerozeznal podrobnosti, ale i tak dokázal vytušit bohatost motivů i dokonalost provedení. A vpředu, přímo naproti dveřím, za dřevěnými, klekátkovými lavicemi pro věřící, stál mohutný barokní oltář, s velikou malbou ženské postavy ve středu, obklopenou dvěma pseudořeckými sloupy z červeného mramoru. Nad něj byla umístěna mohutná zlatá monstrance představující slunce.

 A vitráže. Celkem osm barevných oken, šest v bočních stěnách a dvě v zadní, vpravo a vlevo od oltáře; každá složená ze stovek jednotlivých sklíček, každé jiného tvaru a jiné barvy. Stejně jako u fresek, ani zde nešlo rozeznat jednotlivé motivy, snad až na figury postav, ale i tak okna zářila barevností a krásou.

A co z toho? K čemu to je? K čemu je všechna krása světa když nemám JI?

Zafoukal vítr a svál zbytky listí z nejbližší lavečky. Pavel k ní netečně došel a posadil. Cítil se najednou hrozně unavený.

Proč jsem sem vůbec chodil?

Nikdo neodpovídal, slyšel jen skučení větru. Od severu se dosud čistá obloha zatahovala hrozivě se přibližujícím vojem tmavě modrých a černých mraků, které by ve skutečné zimě jistě věštily sníh.

*                                      *                                   *

           

Kristýna zmizela pár dní po jejich posledním výletu ke Kapli. Toho odpoledne klepal Pavel na dveře jejího pokoje marně. Večer mu Kristýnina spolubydlící řekla, že se na pokoj nevrátila. Když ji druhý den nepotkal ve škole, a neobjevil ji ani na kolejích, zavolal domů Kristýniným rodičům.

Druhý den oznámil její zmizení policii. Prohledali celé okolí, ptali se všech známých, kamarádek, lidí z kolejí i ze školy. Ukazovali Kristýninu fotku v televizi.

Několik prvních dní a nocí Pavel skoro vůbec nespal a nic nejedl. Chodit na přednášky

jej ani nenapadlo, škola šla úplně do háje. Každý den volal na policii, dokud ho téměř hrubě neodbyli se sdělením, že se určitě ozvou, „až se to někam pohne.“ Po týdnu náhle usnul vyčerpáním, v bundě a botách, tak jak usínal v prváku po nějakém hodně vydařeném tahu. A když se po osmnácti hodinách probudil, konečně se rozplakal.

 

                                   *                                 *                                 *

 

            Už je to půl roku.      

 

                                   *                                 *                                 *

            Hned další den navštívil Kristýnin pokoj. Potřeboval si ji připomenout; získat naději z jejího odlesku, zachyceného na jejích věcech, utvrdit se v pocitu, že je stále tady, i když někde daleko a musel to udělat dřív, než si její věci odvezou její rodiče.

            Kristýnina spolubydlící jej pustila dovnitř bez problémů a když viděla, že s ním nebude řeč, odešla z pokoje, prý vařit večeři. Pavel se svalil na postel.

            Byla to JEJÍ postel. Vzorně ustlaná, tak jak měla Kristýna ve zvyku a celá protknutá její vůní. Připomněla mu horké chvilky s ní, když měli náhodou pokoj pro sebe, vodopád jejích vlasů, padající mu do obličeje, tvář zrůžovělou milováním a šťastný, zářivý úsměv na tváři. Zabolelo ho to, ale zároveň i zahřálo příjemným vnitřním teplem. Přejížděl očima přes poličky, plné lahviček od sprejů, voňavek a tekutých mýdel (Kristýna vždycky v žertu říkávala, že chlapecké a dívčí pokoje se dají na první pohled rozeznat podle toho, zda se v nich shromažďují flašky od alkoholu, nebo od kosmetiky) a zastavil se na jejím stole. Erární stolní lampa, malý přenosný CD přehrávač a hlavně knihy, její největší vášeň. Dva díly učebnice angličtiny a přes ně otevřený sešit s přednáškami, pohozený tak jak jej tam Kristýna před týdnem nechala, v půlce založená kniha Thomase Pynchona v originále, dvě knížky z povinné četby a pod nimi…

            Pavel vstal a natáhnul se pro poslední svazek. Nebyl si vědom, že by jej dřív v Kristýnině knihovničce viděl.

            Kniha, přestože ležela pod hromádkou jiných knížek, byla otevřená přibližně v půlce, jakoby si ji právě někdo odložil, a protože neměl záložku, zatížil ji dalšími svazky. Byl to tlustý svazek v černé, pevné vazbě, bez přebalu. První strana obálky byla lemována zlatou, do obálky vyrytou čárou a uprostřed byl stejně zlatě vyryt autor a název:

           

                                   Dr. Geoffrey McNeal PhD

                                                 Magie v moderním světě

 

            Pod názvem byl podobně vyrytý kříž ankh.

           Jo, to jsi celá ty, Kristy, pomyslel si smutně Pavel. Magie, čáry, záhady…

Odněkud zevnitř se v něm vzedmula mohutná vlna smutku a strachu. S knihou v ruce usednul na postel a snad proto, aby se uklidnil, začal číst na otevřené stránce.   

 

 „… tedy energii MZPA bylo možno získávat často pro ryze utilitární účely,

  pokud lidé byli schopni takové místo najít a správnými prostředky využít.“

MZPA, uvažoval Pavel, co to sakra je? Zalistoval o několik stran nazpět…

         

„MZPA – místa se zvýšenou paranormální aktivitou.“

 

No výborně…

            Obrátil oči v sloup a vrátil se zpět k rozečtenému místu.

           

„Jak již bylo řečeno, dnešní lidé ztratili kontakt se starobylými silami přírody a všehomira a jen malokteří jsou schopni MZPA najít. (Obvykle se jedná o mimořádně senzitivní jedince s ojediněle vyvinutou intuicí.) Ale to neznamená, že by MZPA přestala existovat. Některá vyjímečně silná MZPA mohou dokonce projevovat paranormální aktivitu i sama od sebe. Obvykle bylo k ovládnutí magické energie potřeba rituálu, nejčastěji spolu s obětí, který prováděl osoba k tomu speciálně povolaná: šaman. Rituály nebyly prováděny ledabyle, ale v určitých periodicky se opakujících termínech, jež byly dány přirozeným koloběhem přírodního času. Šaman vycítil, kdy je aktivita MZPA nejvyšší a v tuto dobu provedl nejdůležitější rituál. Onen čas býval slaven všemi národy jako svátek určitého božstva (můžeme připomenout např. známý keltský Beltine). Jak probíhal rituál jsme vysvětlili v předchozí kapitole.

Je pravděpodobné, že některá výjimečně energická MZPA nejsou ani v dnešní době úplně „uspaná“ a mohou sami od sebe projevovat rituální aktivitu, vždy v oněch obvyklých časových termínech. Zejména se jedná o vizuální, nebo jinou „komunikaci se šamanem.“ Jsou dokonce i takové případy…“

 

            Pavel knihu zavřel a znechuceně hodil na stůl.

            Sračky! Stupidní, idiotské, pseudovědecké sračky! Zas jeden kretén s tituly vpředu i vzadu, co přišel na to, že takové okultistické hovadiny vydělávají mnohem víc, než seriózní knížky. A Kristýna má těch volovin plnou hlavu, není divu, že má takové divné nápady, jako tehdy u Kaple…

            Náhle ho zamrazilo. Vzal knihu do ruky, nalistoval stránku, kterou před chvílí četl a přečetl si znovu celou pasáž. Pak knihu sklapnul a zahleděl se na protější stěnu. Jejich poslední návštěva Kaple…

            „No a co,“ oznámil po chvíli ticha čekající zdi, „stejně si to tu vyčetla už před tím.“

 

                        *                                             *                                                         *

 

            Náhlé leknutí, takové, jaké občas přichází na hranici spánku a bdění, jej prudce vrátilo do reality. Byla mnohem větší tma a nebe bylo téměř celé potažené vrstvou modrošedých kupovitých mračen.

            Zatraceně, já jsem tady snad usnul! Bodejť by ne, když spávám v noci tři hodiny. To bych pak  usnul i na nádražním hajzlu.

Udělal zkusmo několik kroků.

            Panebože, už se stmívá Kolik je vlastně hodin?Musel jsem tu trčet celé odpoledne.

Vítr byl mnohem studenější, než když sem přišel a zima se stávalo nesnesitelnou. Pavel se marně snažil ještě víc zachumlat do bundy.

            Zatraceně to je slota! Už abych byl v teple.Byla to blbost sem jít, nechápu, proč jsem to vlastně udělal.

            Rychlým krokem se vydal přes loučku ke schodům. Už stál na prvním schodě, když se ještě zastavil a ohlédnul se. Podíval se na místo, kde s Kristýnou naposled seděli. Nebolelo to o nic míň než před tím. Pak zvednul oči směrem ke Kapli.

            V houstnoucí tmě se zdála temná a strašidelná, obrys mohutné budovy se dvěma věžemi, tyčícími se k podmračenému nebi, vypadala jako stín té výstavné stavby, kterou byla přes den. Jako strašidelný kostel z béčkového hororu, pomyslel si Pavel. Kdyby tu byl hřbitov, už bych čekal, že začnou z hrobů vylézat zombie. Pak se mu náhle vybavil Kristýnin vážný, soustředěný výraz, když tu spolu naposled seděli a bleskově po něm černá kniha se zlatým křížem ankh na obálce. Obličej mu zvážněl, ale jen na okamžik, potom se jen smutně pousmál a se zakroucením hlavy se otočil k odchodu.

            A pak se ozval ten zvuk.

            Táhlé, vysoké, rezavé skřípění. Jak kdyby se otevíraly hodně, hodně staré dveře.

            Pavel ztuhnul. Pomalu, velmi pomalu se otočil.

            Skleněné dveře do kaple byly otevřené.

            Já jsem si naprosto jistý, řekl hlas v jeho hlavě, že když jsem odpoledne zkoušel kliku, tak bylo zamčeno.

            Jenom klid, odpověděl jiný hlas. Uklidňující a konejšivý, hlas rozumu.Třeba tam zatímco jsem spa, vešel kostelník a nechal dveře otevřené. Kdo ví, třeba je ještě uvnitř.

            „Haló,“ zavolal Pavel, a nechápal, proč je jeho hlas najednou tak slabý a nejistý, „haló je tam někdo? Nechal jste otevřené dveře!“

            Pokud v kostele někdo byl, bylo mu to jedno. Nikdo z kostela nevyšel, nikdo se neozval.

Jen dveře zůstávaly otevřené. Jako by ho zvaly dál!

            Udělal opatrně krok směrem k nim. No, tak se podíváme co se děje. Však ono se to nějak vysvětlí. Panebože, vždyť o nic nejde, akorát se otevřely dveře do kostela. Aspoň se můžu podívat dovnitř.

            Ke kostelu to nebylo víc než deset, dvanáct kroků a Pavel opravdu nechápal, proč je překonával tak dlouho a proč měl přitom tak zpocené dlaně a sucho v ústech. Obě křídla dveří byla doširoka rozevřená, jako by chtěla uvítat vzácnou návštěvu (jako otevřená hladová tlama!), Pavel zaregistroval každý detail umně tepané ozdobné mříže a kliky v podobě harpyje s ženskou hlavou. Hlava se dívala přímo na něj.

            Ztěžka polknul… a vkročil do portálu.

            Uvnitř bylo ticho. Bylo jasné, že kaple je prázdná. Pavel ucítil zatuchlost, vznášející se ve vzduchu; takovou, jakou lze najít jen v hodně starých stavbách. Zahlédnul smutné pohledy dvou kamenných andělů, hledících na něj z výšky nejbližších sloupů a zlatou monstranci, matně se lesknoucí ve slabém světle svíček…

            Svíčky! Někdo tu zapálil svíčky!

            To uvědomění přišlo náhle a nečekaně; zasáhlo jej jako blesk z čistého nebe, neboť jeho mysl původně přijala představu kostela osvětleného svícemi jako natolik samozřejmou, že ho vůbec nenapadlo, že je tu neměl kdo zapálit.

            Pavel náhle cítil, jak se mu na zádech řine pot a jako stroužka si hledá cestu podél páteře někam dolů. V ústech cítil podivnou kovovou pachuť.

            Světlo čtyř svícnů bylo matné, jen slabě osvětlovalo hlavní loď kostela. Boční lodě, stěny, okna, to vše zůstalo schováno v šeru.

            To není dobré…  To se mi vůbec nelíbí… Neměl bych tu být… Měl bych se otočit a zmizet…

            Tahle myšlenka přišla Pavlovi naprosto logická a správná, proto nechápal, jakto, že dělá další kroky a pokračuje stále hlouběji do nitra kaple.

            To je všecko nějaké nedorozumění, šeptal druhý, uklidňující hlas. To se všechno nějak vysvětlí. Jen si to tu pěkně prohlédnu a pak půjdu, vždyť kdy jindy se sem příště dostanu. Náhle si vzpomněl. Ty pověstné vitráže.     

            Zamířil do šera boční lodi. Teď už byl celkem klidný. Zastavil se před prvním ze tří velikých oken v pravé boční stěně a snažil se skrze přítmí rozpoznat motiv.

Oči si postupně zvykaly na tmu a rozeznávaly jednotlivé části skleněné barevné skládanky. Ano, lidská postava, pravděpodobně muž, podivně skrčená, červené a žluté pozadí, zdá se, že drží za hlavu, jakoby ji bolela… Pavel přistoupil blíž a zamžoural očima…

            Panebože! Mimoděk ucuknul o kousek zpátky. Ten obličej! Hrůza! A  zároveň… dokonalé!

            Obličej byl křečovitě stažený, ústa rozevřená v němém výkřiku, který vyšel z těch nejhlubších propastí čiré hrůzy a oči… Bože ty oči! Upřené kamsi nahoru, snad k nebi, ale ten výraz v nich… Mohla to být šílená fyzická bolest, neuvěřitelné zoufalství, naprosté šílenství, všechno dohromady.

Tak mistrovsky zobrazené utrpení na malinkém kousku skla… Ten člověk co to dělal musel být skutečný mistr. Ale… sakra…, to se mi snad zdá? To oblečení, vždyť to není žádný historický… vždyť to vypadá jako…

Pavel ucítil, jak jej znovu polil strach, ale jiný strach než ten, co tu byl před chvílí.

Tamto byl strach z neznámého, tajemného, ale tohle bylo… z čeho?

            Muž, namalovaný na okně, byla oblečená do moderního, blankytně modrého řadového obleku. Kolem krku se mu houpala okrově žlutá vázanka.

            Co…, co… je to za vtipy?! Tohle přece má být… barokní malba!

            Pavel udělal automaticky několik kroků zpátky a potom směrem k dalšímu oknu, oči pořád strnule zírající na ten děsivý obraz.

            Na druhém okně byl znázorněn chlapec. Měl otevřená ústa, oči zavřené a víčka svraštělá, jak je k sobě tisknul. A něco křičel.

            Pavel by přísahal, že ten šílený, zoufalý křik slyší, že se potichu a vzdáleně rozléhá tichým prostorem kaple.

            Namalovaný chlapec měl na hlavě kšiltovku, obrácenou kšiltem dozadu a tričko s nápisem Nike.

            Pavel se uchechtl. Tohle je všechno nějaký pitomý vtip! Nějaký magorský kostelník sundal staré vitráže a místo nich pověsil své úchylné obrázky! Anebo je to… nějaký šílený sen! Ano to je ono! Ještě pořád spím venku na lavičce a tohle všechno se mi zdá!

            Zrychleně dýchal a čelo se mu lesklo potem, když jako hypnotizovaný přecházel k dalšímu oknu.

            Na něm byla oním magorským kostelníkem ztvárněna žena, snad ve středních letech, s dlouhými tmavými vlasy, v brýlých, oblečená v decentním šedém kostýmku a s malou černou kabelkou pod paží. Nekřičela, ústa měla zavřená. Jen oči měla rozšířené nadlidskou hrůzou a z celé její postavy vyzařovala ztuhlost králíka, který právě spatřil vztyčenou kobru.

            Ty oči se upíraly přímo na něj.

            Pavel ucítil, jak se odněkud z jeho nitra valí cosi, co už nebylo strachem, cosi hutného, dusivého a slizkého, co nemělo v lidském jazyce pojmenování; jakési husté, odporné bahno, které mu zaplnilo hrdlo a zalepilo mozek, tak aby nemohl křičet ani myslet. Svět se roztříštil na jednotlivé nesourodé obrazy, jako prudce sestříhaný film. Bezmyšlenkovitě běžel k protější  zdi přelétl očima další tři obrazy, tři další lidé na pokraji nesmírné hrůzy; stařec v placaté čepici, pán v obleku, který vypadal jako z předválečných filmů, žena, či snad muž, kryjící si hlavu rukama, aaaa! bahno povolilo, z jakéhosi cizího hrdla se dere zasténání; ještě zbývají dva obrazy; dva, tři rychlé skoky před hlavní oltář, kolem podstavců na svícny, tam, vpravo nahoře nad ním…

            Sliz v hrdle náhle vybuchnul, rozprsknul se po celém těle, rozmetaný poznáním a Pavel zavyl silou bezbřehého děsu. Díval se na ty závoje dlouhých medových vlasů, na pestrobarevnou batiku, na známé korále kolem krku; viděl ty nádherné, velké, tmavé a neuvěřitelně smutné oči, které ho nyní přibíjely upřeným pohledem na studenou kamennou podlahu. Čas se stal náhle velice pomalým, hustým a vláčným jako med a Pavel v něm pomalu, velmi pomalu odtrhnul zrak od ní a pohlédnul na poslední zbývající okno. Pak něco uvnitř jeho hlavy klaplo, on se rozkřičel a svět se znovu roztrhal na cáry. Otočil se a v záchvatu šílenství utíkal pryč z té strašné svatyně bůhvíčeho, sledován pohledem své vlastní tváře ze skla a barev, slyšel prudkou ránu, jak se dveře zabouchly vteřinu před tím, než k ním doběhl; lomcování klikou, posměvačný pohled ženské tváře z mědi, řev a nářek, rány do dveří…  A pak se náhle stěny sevřely, dva smutní andělé jej objali bílými pažemi, pevnými jako kámen a v posledním záblesku vědomí se odkudsi vynořila věta z nějaké kdysi dávno čtené knihy: „Některá vyjímečně silná MZPA mohou dokonce projevovat paranormální aktivitu i sama od sebe…“     

 

                                   *                                          *                                           *

 

            Někdy po půlnoci se mraky začaly trhat, ale vítr skučel stejně jako předtím, rval se s korunami stromů, jakoby z nich chtěl strhat po listech i větve. Škvírou v mracích proniklo na svět bledé měsíční světlo a stříbrně osvítilo smutný parčík s osiřelými lavičkami a  mohutnou budovu Kaple. Pak se měsíc osmělil a prodral se skrze řídnoucí mraky celý, aby zaplavil krajinu sametovým světlem. Byl úplněk. Noc svátku zemřelých.

 

                                                                                                                      Zlín,duben 2004

 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Filip Pivoňka

    Tak musím vám říct, že jsem velmi mile překvapený. Ta povídka je moje úplně první a rozhodně bych nečekal, že se bude takhle líbit. Mě třeba s odstupem připadá příliš ukecaná (kromě těch překlepů)a někdy zbytečně melancholické. Ale vaše názory a dojmy jsou samozřejmě důležitější, než mé. 🙂

Leave a Reply