IX. Mrtví mohou tančit

 

Do nosů je uhodil pach zatuchliny.

            Na chvíli přestali dýchat.

            Místnost byla veliká, světlo ji ani zdaleka celou nepřesáhlo. Osvětlovalo jen pár tlustých kruhových sloupů, prvních z mnoha podpírajících nezvykle tvarovanou klenbu, a úzkou uličku mezi nimi, mizící kdesi ve tmě. Po stranách, vlevo i vpravo, zahlédli obrysy velkých kamenných kvádrů položených naležato, s reliéfy tvaru lidských postav na povrchu. Sarkofágy.

            A ještě něco zde bylo. Důvod jejich úleku…

Kosti. Hromady a hromady, celý koberec lidských kostí pokrývající podlahu kam jen dohlédli. Vrstva z lebek, kostí a kusů starobylých zbrojí: štítů, přileb, šupinových i plátových krunýřů, mečů, seker a kopí. Vše leželo bez ladu a skladu, jakoby vysypáno z nějakých obřích pytlů, pokryto tlustou, letitou vrstvou pavučin připomínající  pohřební závoj; tlačilo se ke sloupům, sarkofágům i stěnám místnosti, nenechávající kromě chodníčku uprostřed jediné volné místo. Jakoby někdo na podlahu rozložil v bitvě pobité vojsko a nechal ho tam bez povšimnutí tlít. 

            Sveg byl náhle bledý jako přízrak, z pod čapky mu stékal pramínek potu.

            „Připadám si, jako bych byl znovu na tom příšerném ostrově,“ zašeptal.

            Nolrik mu položil ruku na rameno.

            „Taky se necítím nejlíp,“ odpověděl. „Ale jinou cestu než vpřed nemáme, jak si sám řekl. Musíme po ní, i kdyby vedla do Síní zapomnění.“  

            Postupovali dopředu beze slova, báli se porušit mrtvý klid. Světlo před nimi osvětlovalo další sloupy a další sarkofágy s reliéfy postav v dlouhých řízách, s podivně neurčitými, bezpohlavními obličeji a hlavně další hromady kostí a zbroje, další závoje pavučin. Slyšeli svůj zrychlený dech.

            Ta silueta se před nimi zjevila náhle na hranici světla a tmy, když míjeli šestý pár sarkofágů. Obří, téměř dvousáhová postava s mohutnými rohy na hlavě! Oba se na jeden srdeční tep zarazili a pozvedli zbraně.

            Postava se nehýbala.

            Nolrik, s mečem v jedné a svítící dýkou v druhé ruce, udělal pár kroků dopředu a nechal na ní dopadnout plné světlo.

            Nebyl moc vysoký, ale seděl na vyvýšeném, kdysi zřejmě velmi honosném trůně, ke kterému vedly dva schůdky. Měl na sobě zbroj, která mohla být před pár sty lety přepychová. Drátěná brň, zpevněná kovovými pláty, jež mu padala na bezmasá stehna byla podivuhodně zachovalá. Ještě teď na ní rozeznali zbytky pozlacených ozdob a mistrovsky vytepaného znaku ve tvaru pavouka. Na hlavě měl stářím zežloutlou bronzovou přilbu s klenotem z mohutných býčích rohů. Ve žlutém pařátu svíral velkou dvojsečnou sekeru, zbraň hodnou krále, vůdce, nebo hrdiny. I když, svíral není to správné slovo. On se o ní opíral jako stařec o hůl.

Prázdné oční důlky hleděly lhostejně a nevšímavě k okolnímu světu.

            Byl mrtev už celá staletí.

            Za kostlivcovým trůnem sál končil. Do zadní stěny byly vyraženy dvojkřídlé dveře, navlas stejné jako ty, kterými přišli.

            „Cesta ven,“ vydechl úlevně Nolrik a vydal se k nim.

            „Dávej pozor!“ varoval ho trpaslík. „Mrtví se mohou zlobit, když budem rušit jejich klid.“ Rychle před obličejem načrtl ochranné znamení.

            „Mrtví mohou i tančit. Za určitých okolností…“ odpověděl Nolrik. „Ale ne, to se nestane. To by bylo příliš laciné. Jako z nějaké kramářské písně o bludném rytíři.“

            Uctivě obešel trůn, odstranil petlici ve dveřích, vzal za kliku.

            Otevřely se směrem do místnosti. Jen o několik palců, pak se o NĚCO zarazily.

            Nolrik, jež se je snažil otevřít silou, málem vyskočil z kůže, když mu na rameno dopadla Svegova ruka.

            „Podívej,“ ukázal trpaslík na podlahu.

            Dveře byly zablokovány dvěma dlouhými tyčemi, které začínaly několik palců od prahu a končily… v základně podstavce umrlčího trůnu.

            Nebyl to trůn, ale máry. Nosítka pro mrtvého, položené tak, že jejich držadla bránila dveřím v otevření.         

            Nolrik se bezradně podíval na Svega.

            „Asi… asi ho budem muset poponést…,“ těžce polkl Sveg.

            „Ale opatrně… a … jenom kousek,“ dodal honem jeho druh.

            Každý se postavil mezi jeden pár držadel, Sveg dopředu, Nolrik dozadu. Když se Sveg skláněl, aby je popadl, čekal, že se ten hrůzný nájemník trůnu zvedne ze svého místa a svou sekerou mu rozetne hlavu jako giletajský meloun. Ale najednou stál, obě držadla svíral v pěstech, ve svalech cítil tíhu nosítek i jejich pochmurného nákladu… a hlavu měl celou.   

            „Tak… stačí… pár kroků… posunout,“ supěl za ním Nolrik.

            Popošli kupředu, jeden krok, dva…

            Šlo by to dobře, pokud by Nolrik nedělal o tolik větší kroky než Sveg. Zezadu na trpaslíka zatlačil trochu silněji, ten ztratil těžiště a zavrávoral.

            Mrtvý se na svém místě zhoupnul jako hadrový panák a groteskně se překlonil. Jen sekera, za kterou byl zapřený mu zabránila, aby se zhroutil na Svegova záda.

            „U Olbrina, co to…!“ zaklel Sveg a téměř tanečními kroky lovil ztracenou rovnováhu. Jeho hlas se sálem příznačně odrážel.

            „Promiň, no. Hele, myslím, že to stačilo. Už to položíme…“ odvětil Nolrik a začal nosítka pokládat na zem.

            Jejich pasažér sebou přitom několikrát trhl, a když pouštěli držadla z rukou, tak mírně nadskočil, ale pak ztuhl v předklonu, opřený o sekeru. Nevypadal o nic méně mrtvý, než před chvílí.

            Zafunělo to, jak si Nolrik se Svegem oddechli. Pak se obrátili k východu.

            Mrtvý ještě okamžik vydržel v předklonu a pak se pomalu, jakoby opatrně a téměř něžně, poskládal na kamennou podlahu. Jeho křehké, časem rozhlodané ostatky se za strašlivého rachotu roztříštily na desítky malých kousků.    

            Ten zvuk, násobený ozvěnou temné podzemní síně je oba přibil k podlaze a na malý okamžik zastavil tep jejich srdcí.

            Cosi se změnilo. Cosi neviditelného, ale zlého a děsivě skutečného se probudilo a v okamžiku zaplnilo sál svou instinkty cítitelnou přítomností.

            Nolrikův meč se rozzářil jako pochodeň.

            A v odpovědi na zvuk rozsypaných kostí se ze všech stran rozlehlo podobné kostěné chřestění doprovázené kovovými zvuky, jakoby si někdo chvatně oblékal zbroj.

            Nolrik a Sveg se otočili jako jeden muž. A zesinali.

            „Mocný Olbrine!“

            „Pane dne, chraň nás…!“

            Přesně na hranici světelného pole krystalu se z hromady kostí mezi sarkofágy zvedaly postavy.

            Z přehršle kostí, kovu a pavučin se nejprve jako loutky na provázcích zvedly hnáty, na které v mžiku navázaly pánve, a pak i zbytky kostlivých těl, ze kterých visely cáry starobylých oděvů a nesourodých částí zčernalých, cizokrajných zbrojí. Nakonec se na výhoncích krčních páteří usadily stářím zežloutlé lebky s přilbami a jejich oční důlky zaplály jako svíce.  

            Možná by se Nolrik se Svegem stihli otočit a utéct dveřmi za jejich zády, ale oni byli ztuhlí děsem. Vzpamatovali se teprve, když se v záři kouzelné dýky mihly čepele zbraní a nemrtví válečníci překvapivě svižně vykročili, aby ztrestali ty, kteří si opovážili porušit posvátný klid jejich vládce.

Ten nejrychlejší hbitě vyskočil na kamenný sarkofág a odrazil se k dalšímu skoku. Mířil ke Svegovi a máchal kolem sebe strašlivou válečnou kosou. Další se k němu přiblížil z opačné strany. V pařátu svíral zubatou jižanskou šavlí.

Ze Svega rázem spadla veškerá posvátná hrůza. Najednou to nebyli nemrtví, ale nepřátelé jako každý jiní. Zařval válečný pokřik svého klanu a s ohněm v očích se vrhnul na prvního z nich.

 Nolrik byl mezitím zasypán výpady dalšího kostlivce ozbrojeného šavlí, rychlými jako hadí útoky. Stál na místě a vykrýval je střídavě mečem a dýkou. Zbraně se rozzvučely, kov zazvonil o kov. V kouzlem ozářeném podzemí vzplála bitva mezi živými a mrtvými.

Svegův Hlavodrtič zasvištěl vzduchem… a kostlivec s kosou odletěl směrem ke sloupu. Prudce do něj narazil, ale přes svou evidentní křehkost se nerozsypal. Trpaslík o tom neměl čas přemýšlet, neboť se na něj divoce vrhl další nemrtví válečník. Šavle zasvištěla vzduchem. Sek, úhyb, zazvonění šavle o topůrko sekery. Další úhyb a strašlivá rána Ulldringem. Kostlivcův zpuchřelý štít se rozletěl na malinké kousky, nestvůra zapotácela. „Fanlííír!!“ zařval trpaslík děsivě změněným hlasem a plnou silou sekl Ulldringem jako kosou. Příšerná rána měla nemrtvého rozetnout vejpůl, ale pouze jej odhodila. Jeho páteř byla snad z ocele. Sveg si udiveně prohlédl čepel své sekery.  Kostlivec s chřestěním dopadl do koberce svých nehybných bratří.

               Nemrtvý s kosou se u paty sloupu pomalu zvedal na nohy.

   „Má zbraň jim neublíží!“ zvolal Sveg zoufale.

Nolrik, snaže se nevnímat ten fakt, že šermuje s oživlou mrtvolou, vytvořil několik krytů schválně nejistě, tak aby soupeře zmátl. Kostlivec se rozmáchl k prudké ráně shora, na což Nolrik čekal a hbitě ustoupil na stranu. Čepel šavle mu zasvištěla těsně kolem ucha a olízla drátěnou zbroj na rameni. V mžiku bez rozmachu ťal, než se zplozenec temnoty stihne vrátit do obranného postoje… Meč prošel páteří, zasáhl dvě dolní žebra…

Kostlivec se rázem rozletěl na stovky kostí a kůstek, oční důlky pohasly a hlava se zrezivělou přilbou odlétla kamsi do tmy.

„Moje naštěstí ano…!“ vykřikl rozjařeně.

Za sebou zaslechl cinknutí kovu a poslední vteřině se uskočil stranou. Kopí se zlomeným ratištěm pročíslo vzduch v místech, kde před chvílí stál. Poslední nemrtvý se mu s úspěchem dostal do zad.

Na Svega znovu zaútočil nemrtvý s kosou. Trpaslík uhýbal, shýbal se před švihající  čepelí, vyrážel útoky rychlými protipohyby sekerou a přitom pomalu, krok za krok, ustupoval do hloubky sálu. Pod jeho nohama zakřupaly praskající kosti. Náhle využil otevřeného prostoru, který mu soupeř zanechal a prudce bodl hrotem na špici mezi čepelemi sekery. Kostlivec znovu zavrávoral a ustoupil o několik kroků, ale to byl veškerý účinek, jež na něj výpad měl.

Svega ovládl pocit bezmoci. Začínal zuřit.

Čtvrtý nemrtvý vstal z hromady kostí, kam ho trpaslíkův úder poslal a chvilku stál mezi bojujícími, jakoby se nemohl mezi oběma nepřáteli vybrat. Nakonec se rozhodl. Vydal se k Nolrikovi…

…který z otočky naslepo sekl po kostlivém kopiníkovi, jež se ho pokusil napadnout zezadu. Meč projel vzduchem naprázdno. Kostlivec pozvedl kopí, za jehož hrotem se tyčil zčernalý hák, kterými pěšáci ztrhávají v bitvě jezdce z koní. Nolrikovi se zdálo, že se mu šklebem svých holých čelistí směje.  Nečekal a zaútočil. Kostlivec jeho výpad vyrazil hákem a pokusil se udeřit tupým kopcem ratiště. Bojovníkova levice vyrazila vzhůru… Byla to prudká rána. Nolrik ucítil úder v zápěstí… dýka prolétla vzduchem… s kovovým zazvoněním dopadla na podlahu. Spolu s ním letělo světlo.

Nolrik se náhle ocitl v šeru na hranici světelného pole. Kostlivec využil jeho otřesu a seknul hákem. Bojovník jej vyrazil protipohybem. Zbýval jediný výpad, jedno bodnutí…

Sveg se náhle ocitl téměř v úplné tmě. jeho soupeř se změnil ve vychrtlou siluetu s červenými světly místo očí. Rozzuřeně zařval a začal máchat sekerou ze strany na stranu… Zbraně několikrát zazvonily… prudký kostlivcův výpad… zaskřípění, jak se šavle svezla po čepeli sekery. Trpaslíkova rána, která by jinému soupeři rozťala lebku. Kostlivec odletěl dozadu, dopadl na záda. Sveg viděl vzteky rudě, přistoupil a ťal do ležícího… A znovu. Jakoby sekal do kamenné sochy. Nemrtvý se snažil vstávat, ale rány sekerou jej neúprosně vracely na zem, aniž by mu nějak ublížily.

Pak trpaslík zvedl oči ke světlu, kde bojoval jeho druh. Rozšířily se úlekem…

„Nolriku, za tebou!“

 Bojovník šel k zemi, vrhl se na podlahu jako by skákal do jezera. Šavle třetího kostlivce prosvištěla nad jeho hlavou, zasáhla lebku nemrtvého s kopím a odrazila jej…

Nolrik se zvedl do kleku, popadl meč oběma rukama a instinktivně sekl po novém útočníkovi. Meč přeťal nestvůrné hnáty a příšera se sesypala jako loutka s přetrženými provázky…  Nolrik vyskočil na nohy a vrhl se za svým druhým soupeřem…

Byl to jen okamžik, ve kterém Sveg odvrátil svou pozornost od ležícího kostlivce, ale nemrtvému stačil. Kostlivý pařát popadl trpaslíka za vousy a smýkl s ním na stranu. Měl neuvěřitelnou sílu. Sveg zavrávoral a ocitnul se na kolenou. Kostlivec se hbitě postavil, zvedl kosu nad hlavu, máchl… Sveg zvedl sekeru, spíše intuitivně výpad vykryl, jenže kosa se zvedla a dopadla znovu… a znovu… Nesmírně rychle. Síly docházely, trpaslík odrážel čím dál nejistěji… a pak poznal, že TÉHLE  ráně již sekeru nenastaví. Na kratičký okamžik, sotva půl tepu srdce, ucítil nesmírnou, definitivní jistotu smrti…

A pak skrze nestvůru proletěl zářící plamen a ta se rozprskl na kousky.

Nolrik stál nad ním, zářící meč svíral v rukou a těžce oddechoval. Podlaha za ním byla pokryta stovkami zažloutlých kostí, kusů zrezivělých zbrojí, poházenými zbraněmi, včetně zbytků posledního kostlivce. Bojovník bodal trpaslíkovi ruku a pomohl na nohy.

„Zachránils mi život, brachu,“

„A tys mi to hned vrátil…“ zašklebil se Sveg. „Takže se to nepočítá…“

Jejich rozhovor přerušilo chřestění dalších kostí.

„Pryč!“ vyhrkl bojovník.

Kdesi v temnotě se zvedali další nemrtví bojovníci.

Sveg běžel rovnou ke dveřím. Nolrik se rychle sklonil pro svou kouzelnou  dýku a všiml si něčeho lesklého na podlaze. Byl to zlacený symbol pavouka z pancíře kostlivého vládce. Toho, kterým to vše začalo.

„Na co čekáš?! Utíkej!“ vykřikl Sveg, který již stál ve dveřích.

Ze tmy se vyřítily další čtyři obludy, téměř úplně stejné jako jejich předchůdci.

Nolrik se rozběhl, jakoby mu za patami hořelo. Mrtvý strážci běželi jen pár sáhů za ním… Ještě tři sáhy, dva… jeden… Bojovník přeběhl práh a Sveg, který již držel kliku ve zpocené dlani, za ním prudce přibouchl. Do tepaných dveří cosi tvrdě udeřilo, a pak se rozeznělo zachřestění sypaných kostí.  

 Chvíli oba zůstali stát v tichu a tmě, rušené jen bílým světlem kouzelného krystalu, jakoby si nebyly jisti, co teď přijde. Za dveřmi za nimi zavládlo ticho. A jak odcházelo vzrušení z boje, začal se vracet strach.

„Při Velikém Orladimovi!“ zasípal Nolrik, „co je tohle za místo!? Neříkej mi, že to vše postavila šílená hrabata z Calltenu!“ 

„To určitě ne…“ odpověděl Sveg. „Ta jeskyně je mnohem starší a práce s kamenem je úplně jiná, než na hradě. Nevím, opravdu nevím kdo, nebo co to bylo za Tvory, kteří tuto hrobku vybudovali. A ani to vědět nechci! Jaká strašná síla tu musela sídlit! Nebo ještě sídlí…“

„Probouzejí se tu mrtví!“ opakoval Nolrik jako v transu, jakoby Svegova slova vůbec nevnímal. „U všech bohů, slyšel jsem o tom tolikrát vyprávět, ale nikdy bych nevěřil, že je to možné!“

„Je ještě tolik věcí, o kterých nemáš tušení, že jsou možné,“ utnul Nolrika trpaslík a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně. Moc se mu to nedařilo. „Proč jsi se tam válel a hrabal se v rozsypaných kostech, zatímco ti na záda funěla smrt, co? Ukaž mi aspoň, cos tam našel?“

Nolrik pokrčil rameny a podal mu pozlaceného pavouka. „Co se rozčiluješ? Je to zlato. Vy trpaslíci přece zlato milujete…“

„Pcha! Zlato? Možná! Jenže tohle cetka. Za to by sis u hobita ani nekoupil večeři. Takže až budeš chtít příště hazardovat s našimi životy, udělej to kvůli něčemu, co má smysl, ano?“

Nolrik se musel přes prožitou hrůzu pousmát: „Ach ano, vezmu tvou radu k srdci, moudrý kmete. Ale teď mi řekni, jak se odtud dostaneme.“

„Sám jsi to říkal člověče. Nemáme moc na výběr,“ zavrčel Sveg a ukázal sekerou dopředu.

Chodba byla užší než ta, kterou do hrobky přišli, měla na šířku jen něco přes dva sáhy. Z toho úzkého prostoru, vlhkých kamenných stěn, ze tmy, kterou přerušovalo jen přízračné bílé světlo krystalu na ně padala ještě větší tíseň. Ústí chodby mizelo kdesi v neznámu.

Pomalu, krok za krokem ukrajovali délku chodby, a zase slyšeli jen svůj dech, vracející se v tiché ozvěně.

Po chvíli ticha promluvil Nolrik: „Víš, co by mě zajímalo? Kam se ztratil náš přítelíček?  Přes tu… hrůzu tam za námi přece projít nemohl. Už jen proto, že dveře byly zatarasené…“

„Někde tu musí být boční chodba. Buďto jsme ji přehlédli, nebo je nějak zamaskovaná, utajená. Trpasličí města jsou tajnými vchody a východy úplně prošpikovaná a tohle mi připadá dost podobné,“ odpověděl Sveg. „Z hrobky s nemrtvými mohlo klidně vést deset bočních chodeb. Vždyť jsme ji ani neprohlíželi…“

„Ale jak tu utajenou chodbu našel on?“  

„Nevím Nolriku.! Je ti přece jasné, že nepronásledujeme obyčejného žoldnéře a banditu. A abych pravdu řekl, je mi to už úplně jedno kdo to je. Chci se odsud hlavně dostat živý.“

Náhle se zastavili. Ve zdi po jejich levé ruce zela díra, jakoby z ní někdo vylámal těžké kamenné kvádry. Nolrik k ní opatrně přistoupil a posvítil na ni.

Zpoza škvíry zelo ústí vedlejší boční chodby.

„Ha, co jsem říkal!“ zvolal Sveg, když si prohlédl otvor. „Tady ty okraje… Jsou na nich zbytky zdiva. A tady, tady a tady,“ ukázal na patinou pokryté kovové válce trčící ze zdi, „to jsou zbytky otočného mechanismu. Vsadím vlastní vousy, že kdybychom se tou chodbou vydaly, tak se dvakrát stočíme a nakonec znovu navštívíme naše staré mrtvé známé. Ten náš… bandita určitě prošel tudy…“

„Není tu nic, v čem by mohl udělat stopy,“ řekl Nolrik sklánějící se k podlaze. „Takže jediná možnost, jak se o tom přesvědčit…“

„Na to zapomeň,“ skočil mu trpaslík do řeči. „Jestli se tam chceš vrátit, tak si jdi sám, mě už do té Propasti nikdo nedostane. Ale řeknu ti, ty tajné dveře byly pěkně primitivní. Pravděpodobně šly otevírat jenom z jedné strany a navíc neměly…“

Nolrikova ruka mu prudce dopadla na rameno a  jej otočila vpravo, po směru chodby, kterou přišli.

„U Olbrinovi brady!“ zašeptal Sveg.

Kdesi daleko před nimi vzplálo světlo.

 

            Chodba se rozšířila do široké, kulaté místnosti. Její zdi, podlaha a strop měly narudlou barvu protkanou tančícími stíny.

            Malai,“ zašeptal Norik a krystal na jeho dýce zhasl. Nebyl totiž potřeba.

            Ve velkých železných koších hořely vydatné, čerstvě zapálené ohně a sytily podzemní prostor svým teplem a červenavou září. Mezi nimi byl do stěny vyražen otvor. Nebyly to dveře, ani portál vytesaný mistrem kameníkem, ale zubatá, jakoby beranidlem vyražená díra ve zdi. Ve světle ohňů zahlédli Nolrik a Sveg černé jednolité zdi uzounké chodby.

            „Takhle nějak si představuju vchod do Propastí Chaosu,“ řekl Nolrik potichu.

            „Ať už to tu zapálil kdokoliv, aspoň je živý,“ odpověděl Sveg. „Nemrtví světlo nepotřebují.“

            Trpaslík tentokrát vstoupil první.

            Nebyl to výtvor Tvorů, ale jeskyně vyhlodaná nějakou dávnou říčkou. Byla tak úzká, že se Nolrik musel skrčit, aby se dovnitř vešel. Strop a podlaha střídavě klesaly a zase stoupaly, stěny se přibližovaly a vzdalovaly. Oba se na chvilku ocitnuli v místech, kde je černý kámen svíral tak pevně, že se zdálo, že už je nepustí. Nolrik pokaždé zažil záchvat panické hrůzy, která mu do hrdla tlačila nutkání křičet a kterou potlačoval s vypjetím všech sil. Sveg tyto situace zvládal lépe, byl na podzemí přece jen zvyklý.

            Šli za světlem dalšího ohně planoucího někde v předu.

            Jeskyně se konečně rozšířila, nyní byla široká nejméně dvě koňské délky. Oheň planul z mohutné vatry, jejíž dým mizel kdesi u neviditelného stropu.

            „Svegu,“ zašeptal člověk.

 Oslovený se ohlédl, a pak se podíval kam míří Nolrikův pohled.

            Čepel kouzelného meče svítila jasněji. A její záře stále zesilovala.

             Trpaslík pevně sevřel rty, pozvedl sekeru a obešli hořící ohniště, jehož světlo se plazilo po jeskyni na několik sáhů…

            A pak to spatřili. Na krátký, na malinký okamžik, ve svitu hořících plamenů. Mělo to článkovité tělo velikosti odrostlejšího telete, které stálo na šesti (nebo na osmi?) podivných nohách, snad pavoučích, nebo hmyzích. Tam, kde mělo mít stvoření hlavu, vybíhalo další tělo, tentokrát podobné lidskému, pokud by ovšem byli lidé pokryti šupinami a kostěnými výrůstky. A hlava. Veliká jako u velkého loveckého psa, protažená… připomínala hlavu ještěří, nebo snad ptačí? Monstrum se na kratičký okamžik v plamenech zalesklo jedovatou zelení, otevřelo tlamu, vyrazilo krátké chrčivé zamečení a pak se obrátilo a zmizelo ve tmě.

            V Nolrikovi cosi vzkypělo. Všechen strach, únava z boje, děsivost tohoto temného místa a klaustrofobie z omezených prostor, vše se náhle spojilo a v mžiku se přetavilo ve všeobjímající vztek. Dřív než mohl Sveg cokoliv udělat, bojovník vyrazil z hrdla výkřik plný vzteku, bezmoci a zoufalého odhodlání a rozběhl se za nestvůrou.

            Sveg se rozběhl za ním a křičel, ať se uklidní. Ale bojovník utíkal kupředu jako v transu a křičel, „že ho dostane!“ Brzy zmizel trpaslíkovi z oči. Sveg potichu klel a utíkal co mu síly stačily. Naštěstí bylo podzemí osvětleno pravidelně rozloženými ohni, nebyly v něm jámy ani propasti, ani žádné rozdělující se chodby. Jeskyně několikrát prudce zatočila. Ještě jedna zatáčka, pak se zdi od sebe prudce rozběhly.

Před Svegem se otevřel obrovský, mnoha ohništi osvětlený dóm.

            Chvíli mu trvalo, než si v hlavě srovnal ten výjev, který viděl. Jeskyně byla ohromná, zdálo se, že je nekonečná. Její povrch byl zbrázděn tisíci a tisíci krápníky nejroztodivnějších tvarů a velikostí. Některé byly velké jako stromy, jiné se krčily v jejich stínu, maličké jako stébla trávy. Vytvářely fantastickou, neskutečnou krajinu, jakou Sveg neviděl ani když to s dýmkovým kořením doopravdy přehnal.

            Asi dvacet sáhů od Svega stál nejvyšší a nejsilnější krápník, tlustý a vysoký jako vzrostlý buk. Z jeho těla trčely do výšky štíhlé, ostré hroty, připomínající dlouhá kopí. A mezi ně (Sveg se ujistil, jestli vidí dobře) bylo vklíněno tělo. Lidská postava ležela uvnitř krápníku jako na mírně sklopeném lůžku, uvězněná sněhově bílými kamennými oštěpy. Sveg zahlédl tmavý plášť, z pod kápě padal jako proud zaschlé krve pramen rudě a zlatě zbarvených vlasů.

 Přímo u paty velkého krápníku stál netvor, napnutý, mírně přikrčený a tlamu bojovně vysunutou. Pomalým, skoro tanečním krokem se k němu blížil Nolrik. Meč a dýku měl pozdviženou. Obě zbraně svítily, jedna bledě a druhá červeně.

            Bojovníkem pulzoval vztek, ale ne ten divoký a nespoutaný, ale tichý, soustředěný, usměrněný k jednomu jedinému cíly. Tím byla šklebící se nestvůra. Stála tam s rozpředenými pažemi, jakoby ho zvala k sobě. Všiml si, že má velké, silné tlapy, připomínající lidské ruce se čtyřmi prsty, že její drápy jsou dlouhé a ostré. Uviděl, že šupiny a kostěné destičky mají různé odstíny zeleně a na pseudolidském těle tvoří složité vzory. Viděl, že dlouhé článkovité tělo se podobá hmyzímu a je zakončeno ostrým bodcem, snad žihadlem. Došlo mu, odkud zná ty zvláštně složené nohy. Takové viděl v pouštích Jižního kontinentu, jen mnohem menší. Byly to nohy štírů. A hlava, ta nestvůrná hlava byla opravdu ještěří a vždy, když netvor rozevřel tlamu a vydal své směšné zamečení, se jí na bocích roztáhl velký kožený límec. Už si vzpomněl, koho mu to stvoření připomíná. Kentaury. Ty bájné moudré a statečné Tvory, kteří prý dodnes žijí na pláních v zemích za mořem… A tahle stvůra, pozorující ho hadíma očima, je napodobuje. Ona si DOVOLUJE být jejich ohavnou, směšnou karikaturou. Jak moc ji v tu chvíli nenáviděl!

            „Nolriku!“

            Svegův tichý hlas zněl jakoby z velké dálky a k Nolrikově mysli ani nedolétl. Úplně ho hypnotizovaly ty hadí zornice. Ještě jeden krok… druhý…

            „Nolriku!“ Trpaslík vykřikl naléhavěji, ale bojovník jej odmítl vnímat.

            Postoupil ještě o krok…

            Netvorovo tělo se vymrštilo jako pružina, oba pařáty hmátly po člověku, jakoby jej chtěli obejmout. Na to Nolrik čekal. Prudce ustoupil dozadu a prohnul se v pase jako tanečnice. Drápy proletěly prázdným prostorem. Vzápětí zaútočil Nolrik. Uvolnil v sobě všechnu hněvem nastřádanou sílu. Ruka máchla mečem. Nestvůra se zkroutila a vydala pištivý, uši drásající řev. Nolrik uskočil máchajícím tlapám a bodl. Čepel se zanořila do zelené hrudi a pod řvoucí stvůrou se podlomily nohy. Nolrik ale ještě nebyl spokojen. Vytrhl zářící zbraň z rány a z rozmachu, s veškerou silou ťal. Nestvůrná ještěří hlava odlétla v záplavě rudé krve od těla. Torzo netvorova těla se zhroutilo.

            Trvalo to jen pár tepů lidského srdce.

            „NOLRIKU!“ Teprve Svegův výkřik z bezprostřední blízkosti vrátil člověka do skutečnosti. Podíval se nahoru, uviděl tělo ležící na lůžku z krápníků. Rozhlédl se… a pak pochopil proč je Svegova tvář tak bledá.

            Byli všude.

            Vylézali z tmavých koutů mezi krápníky a balvany. Vystupovali ze stínů a tmavých koutů, zelená šupinatá kůže se v záři plamenů kovově blýskala, stejně jako žraločí zuby čouhající ze zlobně otevřených tlam.  Ze všech směrů se valila záplava ostrých drápů, zubatých tlam a lesknoucích se hadích očí.

            Zastoupili jim cestu k východu, sevřeli je prstencem jako z ocele.

            Byly jich snad stovky.

            Nolrik cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Cítil stružku potu stékající po jeho zádech, cítil, že jeho dlaně jsou jako vytažené z kádě s vodou.

            Podíval se na Svega a všiml si, že je bílí jako stěna.

            Nestvůry se blížily. A z koutů a děr vylézaly další a další.   

            „My… myslím, že… že tohle je opravdu konec…“ zašeptal Nolrik, ale na svého druha se nepodíval. Sledoval blížící se hradbu rozšklebených tlam. Jeho hlas se přes veškerou vůli chvěl.

            „Třeba ne,“ řekl potichu Sveg. „Třeba se stane zázrak…“  

            Bojovník se musel uchechtnout. V tom zvuku byla zvláštní hysterie.

            Čas se natáhl. Zmedovatěl. Každá chvilka se najednou táhla jako den…

            Nestvůrný zástup se přibližoval. Už mu zbývalo jen deset kroků…

            „Mocný Ildore…“ zašeptal Sveg přiškrceným hlasem. Náhle mu došlo, že se to DOOPRAVDY DĚJE! „… chráníš statečné. Prosím… buď s námi!“

            „Ano, modli se…“ šeptal vedle něj Sveg. Ulldring držel v obou rukou pozvednutý vzhůru. Čepele se matně leskly.

            Už jen pět kroků…

            „…dostaneme…, tak  slibuji… zápalnou obět!“

            Čtyři…

            „…velkého tučného býka…“

            Hlas náhle úplně selhal.

            Tři kroky…

            Dva…   

 

            POKRAČOVÁNÍ…

                

                                       

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

    • Alcil

      teď jsem si přečetl ten svůj příspěvek a zjistil jsem, že se vůbec neumím vyjadřovat 🙂 Takže takhle: "Jen mám strach, že událost v tom chrámu s nemrtvými a hmyzoještěry je pouze slepá zdržovací příběhová větev a že se skrz ni nedostaneme blíže k závěru tvého příběhu.

      • Filip Pivoňka

        Jo, původně to tak mělo být. Chtěl jsem si jen dopřát pravou drakobijeckou jeskyni. Ale nakonec se pro tuto část našlo i logické místo v ději. Mělo by se odhalit už v dalším díle. 🙂

Leave a Reply