Agent Systému

Kojot. Jméno, které vyjadřovalo mou svobodu, mou zvířecí divokost, mou touhu po pomstě a po životě. Jméno, které jsem si dal sám, kterým mi nikdo neříkal, dokonce ani já sám ne. Věděl jsem, že jsem Kojotem, nepotřeboval jsem se tak titulovat. Má duše byla duší zvířete. Svobodného, ale zvířete. Ztratil jsem duši i jméno. Měl jsem se stát znovu členem 560862, Praha 5/654. Ale nestalo se tak. Stal se ze mě agent Systému. Ze zvířete se stal nadčlověk. To je na Systému to krásné, ta dynamika. Za chvíli nemusí být to, co teď, a přesto je to v přísném řádu Systému.

Šel jsem po ulici Staré Prahy. Byla to jedna z těch dokonalých nocí plná ticha. Jasná obloha plná zářících hvězd, vůně města po dešti (možná ve dne by teď mohla být někde duha), celkem teplo, ale hlavně – to ticho. Na chvíli jsem se zastavil, abych si užil ten výjimečný okamžik. Nikde žádní agenti, žádní vojáci, žádná propaganda Jediného. Jako by v té nekonečné válce byl kousíček míru. Jako by se všechno mělo změnit. A ono se změnilo.

Chtěl jsem pokračovat v procházce, ale náhle stál přede mnou člověk. Postava zahalená v těsné černé uniformě. Nebýt hvězd, splynul by s nocí a já bych do něj vrazil. Zpanikařil jsem. Rychle jsem se otočil a chtěl utíkat. Stejně bych neutekl, agent je nadčlověk, rychlejší, silnější, bystřejší stroj s obrovskou výdrží. Neutekl bych, i kdyby nestál další agent za mnou.

Pak vyndal jeden z nich tu věcičku na ochromování, nikdy si nezapamatuji, jak se tomu říká. Zůstal jsem stát na místě, připadal jsem si jako strom. Strom, který vnímá všechno kolem sebe, který je schopný přemýšlet a rozhodovat se, ale je bezmocný, protože se nemůže hnout. Jak mě dostali do laboratoře, to už netuším. Nejspíš jsem omdlel. Jak je jen člověk slabý…

Probral jsem se v obrovské místnosti plné zakrvácených obvazů a jinak špinavých chirurgických nástrojů. Na stolech se sem tam objevil i kus nařezaného masa, nedivil bych se, kdyby bylo lidské (také vypadalo dost čerstvě). A samozřejmě na jednom z těch stolů jsem ležel já. Ze stropu viselo asi dvacet žárovek, svítilo jich však jen pár. Jak myslíte, že mi bylo? Samozřejmě že jsem zvracel, byl jsem ještě člověk!

Pak se objevil doktor. Přišel velkými oprýskanými dveřmi. Slzely mi oči, neviděl jsem ho příliš zřetelně. Měl šedivé rozcuchané vlasy, velké brýle s bílými neprůhlednými skly zakrývající i obočí, a špinavý plášť, který při chůzi vlál za ním. Takový obyčejný řezník.

„Bon Giorno membro 560862, jestli pak víš, proč jsi tady?“ řekl, když vstoupil. Jeho hlas byl ostrý a starý, zařezával se mi hluboko do mysli. Nemohl jsem promluvit. Byl jsem příliš slabý, abych mohl udělat cokoliv, naprosto bezmocný. Přešel až k mému stolu, sedl si na hranu a pokračoval.

„Ne? Zaznamenali jsme tvůj kód na územích, kde jsi neměl vůbec být. To samozřejmě ještě samo o sobě není nic vážného, ale ty ses před námi chtěl skrýt! Pochop 560862, že Systém se tě snaží chránit, ale aby toho byl schopný, musíš se právě ty chovat tak, jak Systém přikazuje. Byli bychom tě poslali do Negace, ale zrovna ty… Jsi pro Systém ‚perspektivní‘, nehodíš se pro Negaci. Tvé tělo i mysl je ve výborné formě. Připravili jsme pro tebe jinou variantu ‚trestu‘.“ Doktor se na chvíli odmlčel a zaměřil svůj zrak ke dřevěným dveřím, kterými sám přišel. Napadlo mě, že očekává své kolegy řezníky. Určitě mě rozporcují do těch řízků na ostatních stolech.

Dveře se rozrazily. Pootočil jsem hlavu, stálo mě to hodně energie, ale dokázal jsem to! Šest dalších šílených řezníků v zašpiněných pláštích stálo okolo šedivé bzučící bedny na kolečkách. Tu dotlačili až ke mně. Z bedny vedlo mnoho kabelů.

„Asi bych ti měl znovu vysvětlit pravidla Systému, když se teď ‚vrátíš‘.“ Takže mě nerozřežou, říkal jsem si, udělají ze mě opět člena. Nejspíš mi vyčistí mozek od všech těch knih. „Poslouchej pozorně 560862, řeknu ti i to, co jsi jako membro dosud nevěděl,“ řekl, otočil mi hlavou tak, abych se díval do stropu, a vzal z té šedivé bedny do ruky kabel zakončený jehlou. „Systém je založený na oddanosti členů. Jedině prací na společném velkém díle se můžeme propracovat k povýšení.“ Ze špičky jehlice zářil modrý paprsek. „Člen musí být oddaný, musí plnit svou práci. Víme, co dokáže každý jednotlivý člen, monitorujeme všechno.“ Stáhl jehlici k mé pravé noze. Dalších šest si vzalo také kabely z velké šedivé bzučící bedny. „Proto také má každý člen přesně tolik práce, kolik je schopný splnit. Občas se však vyskytne jedinec…,“ přirazil jehlici k mým svalům na noze. Cítil jsem, jak se energie akumuluje poblíž kolene, „…který se rozhodne nepracovat a neposlouchat. Takovým členům již nelze věřit, tak je znegujeme.“ Podruhé přirazil jehlici u chodidla. Najednou se mi mezi kolenem a chodidlem začala noha rozevírat. Ta bolest byla nesnesitelná, chtěl jsem řvát, ale tolik sil jsem neměl. O to horší to bylo. „Naštěstí takových není mnoho, v naprosté většině případů jsme neudělali chybu co se týče potlačování myšlení, ale výjimky existují. Tady je zrovna část takové ‚výjimky‘ z Negace,“ řekl, vzal do ruky jeden řízek, a ten mi v následujícím okamžiku pracně vložil do otvoru v mé noze. „Když se objevil první případ neposlušnosti, Jediný si uvědomil, že potřebuje někoho, kdo by monitoroval členy. Tak vznikli vojáci. Museli jsme degradovat jejich mysl ještě více než obyčejným členům.. a, už reaguje,“ podotkl doktor, když viděl, že se otvor opět uzavírá a mé tělo přijímá nový sval. „Původně vedl vojáky sám Jediný, ale Systém je velký, a ani Jediný nedokáže být všude. Brzy jich potřeboval na vícero místech. Benesimo, můžeme začít.“ V tu chvíli se do mě pustilo všech sedm řezníků. Cítil jsem, jak se mé tělo rozevíralo na toliko místech. Nemohl jsem křičet, nemohl jsem se svíjet, jen jsem cítil tu šílenou bolest. A doktor mluvil dál. „Proto jsme vymysleli agenty. Od tvorby vojáků jsme se poučili z chyb, degradování mysli nebylo správné. Voják absolutně splní každý rozkaz, ale nedokáže přemýšlet, takže samostatná práce není příliš efektivní. U agentů jsme mysl nedegradovali, naopak jsme ji značně vylepšili. Naše práce již dospěla do fáze, kdy to bylo možné. Stačilo pouze vložit agentům do mysli určitý algoritmus, který zajistí poslušnost, a pak již nic nebránilo tomu, abychom z nich udělali věrné a výkonné služebníky Systému a Jediného.“ Doktor sledoval, jak se poslední otvor v mém těle uzavírá. „Pro dnešek máme svou práci za sebou. Zítra budeme pokračovat, 560862.“

Odvezli šedivou bednu, odešli a zhasli světla. Dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Co to vlastně se mnou dělali? Rozřezávali mé tělo a vkládali do něj maso. Lidské maso! To maso pocházelo z Negace, takhle jsem měl skončit také! Systém je mnohem nechutnější, než jsem si kdy myslel. Proč to dělali? Co ze mě vlastně chtějí mít? A pak mi to konečně došlo. Chtějí ze mě udělat agenta! Ale proč zrovna já? Já, který jsem zradil Systém? Jsem neloajální, proč já? Ta otázka mě trápila celou noc, tedy jestli byla noc. Cítil jsem bolest, ale hlavně vztek, a nenávist, a vztek! Ale ještě něco. Mé tělo bylo mnohem silnější než kdykoliv dříve. Než přišel doktor podruhé, všechen vztek mě přešel.

„Jak se cítíš, 560862?“ zeptal se doktor ihned, jakmile vrazil do dveří. Konečně rozsvítil světla.

„Bene,“ odpověděl jsem naprosto klidně. Bez známky emocí, tak, jak Systém přikazuje. Stále jsem ležel na stole. V noci jsem se pokusil vstát, ale cosi mi v tom bránilo. Zvláštní, připoután jsem ničím nebyl.

„Bene. Přistoupíme k dalšímu kroku tvé evoluce,“ řekl a do ‚ordinace‘ opět vpochodovali řezníci s šedivou bednou. „Ptal jsi se sám sebe proč zrovna ty?“

„Sí.“ Vyžadují ode mě poslušnost, mají ji mít.

„To je typické u neposlušných členů. Ptají se sebe sami na otázky, na které neznají odpovědi. Neefektivní odpad. Ty jsi ale trochu jiný. Sice jsi zákon porušil, ale dbal jsi na to, aby se to nikdo nedozvěděl, to už žádný člen dlouho neudělal.“ Doktor vzal opět kabel s jehlicí a namířil ho na mou hlavu. Ostatní tentokrát neprojevili žádnou iniciativu. „Vyhnul jsi se všem kamerám a čidlům, jsi velice všímavý a bystrý. Ale věděl jsi, že si nemůžeš být jistý. Sledovali jsme tě delší dobu. Rozuměl jsi těm knihám?“

„No.“ Jestli pak pozná, že lžu?

„Bene. Takže číst postaru neumíš. Vojáci objekt spálili, nevíme o jaké knihy šlo, ale pokud jsi jim nerozuměl, není to důležité. Proč jsi tam tedy chodil?“

Musel jsem rychle vymyslet něco hodně nedůležitého. Měl jsem už takový pocit, že doktor se snaží zjistit, jak moc má vyčistit můj mozek. „Byl tam klid.“

„Vadí ti nadměrná hlasitost?“

.“ Proč to bylo tak snadné? Samozřejmě že jsem těm knihám rozuměl, trvalo mi to sice dlouho, ale číst jsem se naučil. Četl jsem o době před Systémem, o lidech, kteří projevovali emoce, kteří dokázali přemýšlet, o svobodě. A také o jisté víře. Dělej co ty chceš, ať jediné je zákon. To byla má víra, má svoboda. Pro Systém to však bylo nepřípustné.

„Bene. Ty jsi však rebelant, a navíc inteligentní. Vyvracíš jistotu, 560862, jeden z pilířů Systému. Jsi schopný lhát. To už v Systému nikdo. Jsme nuceni tě změnit.“

Na jehlici se opět objevil modrý paprsek, kterým mi doktor mířil do hlavy. Už neřekl ani slovo, tedy nahlas. Přirazil jehlici k temeni mé hlavy a já ucítil, jak tok myšlenek proudí do mého vědomí. Systém! Sloužíš Systému, člene. Membro! Jsi součásti Systému, tvou povinností je sloužit a chránit Systém, neboť Systém pak ochrání tebe. Vůle Systému je tvou vůlí, membro! Chvíli ticho… A pak znovu… Sloužíš Systému, membro! Systém tě potřebuje, ty potřebuješ Systém. Jsi nutná součást, máš svůj účel, membro! A pak najednou jsem si vzpomněl, že jsem Kojotem. Dělej, co ty chceš, ať jediné zákon jest. Láska je zákon, Láska pod Vůlí. Ale doktor byl snaživý. Systém je jistota, Systém je stabilita, Systém je pravda, Systém je dokonalost. Ty jsi člen Systému, ty jsi část dokonalosti! Jenže já se jen tak nevzdám, řezníku! Dělej, co ty chceš, ať jediné zákon jest… Jsi membro, člen Systému… Láska je zákon, Láska pod… Systém, sloužíš Systému. Sloužil jsi a sloužit mu budeš, membro!… Dělej, co ty chceš, ať jediné… Systém je zákon, jediný a platný. Systém je pravidlo… Láska je… Systém. Všechno má svůj systém, svůj řád. Systém odstranil veškeré lhářství, zločiny, korupci… Dělej, co ty chceš… diskriminaci, nenávist. Odstranil bohaté a chudé, právě oni mohli za většinu válek! To oni šířili chaos a zkázu… Dělej, co… Systém nařizuje mír a brání vzniku války, neboť Systém má pouze jednu vůli!… pod Vůlí!… Ticho. Nekonečně dlouhé ticho. A po celou tu dobu zpracovával můj mozek tuto událost. Zpracoval ji jako stroj. Pod Vůlí? Sloužím Systému.

Sloužím Systému!

„Sloužím Systému!“ vykřikl jsem. Veškeré emoce, které jsem do té doby cítil, zmizely. Oddaně jsem se podíval na doktory stojící kolem mne.

Doktor vyndal jehlici z mé hlavy a vrátil kabel do bedny. Pak ale vzal další jehlici a opět ji namířil na mou hlavu.

„Teď, když jsme tě vrátili mezi nás, můžeme pokračovat v tvém vývoji. Víš, že lidský mozek pracuje jen na deset procent, membro. Člověk přežije s deseti procenty, ale jeho život je velice neefektivní. Aby se mozková činnost zvýšila, je třeba probudit k životu další mozkové buňky. Dlouho jsme bádali nad tím, jak toho docílit, až nakonec se nám to podařilo pomocí elektrické energie, repspektive pomocí mikroelektrických pulsů. Jsme schopni zvýšit tvou mozkovou činnost až na padesát procent, ale tobě postačí pouhých patnáct.“ Ucítil jsem krátký energetický puls v mé mysli. Šíp energie svištěl mou hlavou. „Čím více totiž mozek pracuje, tím lepší potřebuje ‚základ‘. Proto jsme ti napřed vylepšili tvou muskulaturu, silná mysl potřebuje silné tělo.“ Další energie se probouzela. „Pokud bychom to neudělali, byl bys příliš slabý, jako první agenti. Musel by ses ‚krmit‘ a to dnes již není efektivní. Negace nám nedává příliš ‚jídla‘.“ Doktor vyndal druhou jehlici z mé hlavy. Žádný rozdíl jsem však necítil. Zadíval jsem se na svého patrona a pozoroval, jak pohybuje rty, aniž by mluvil.

„Test. Slyšíš mě, 560862?“ Neslyšel jsem ho. Odezíral jsem z jeho rtů a naprosto přesně jsem věděl, že to řekl.

„Bene,“ prohlásil tentokrát již nahlas a pokynul svým šesti soudruhům, aby se opět pustilo do své práci, tedy do mé hlavy. Cítil jsem, jak mi hlavou rotuje obrovské množství elektrické energie, cítil jsem bolest, kterou však vzápětí střídala rozkoš. A pořád dokola, bolest, slast, utrpení, blaženost.

„Dost,“ rozkázal hlavní doktor a všichni ostatní ihned vrátili kabely do bedny na kolečkách. „Jak se cítíš teď, 560862?“ zeptal se nakonec.

„Bennisimo,“ prohlásil jsem radostně a šíleně jsem se smál. Díky Systému. Doktoři odešli a já zůstal v té zašpiněné ordinaci sám.

Při odchodu zhasli světlo, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Viděl jsem stejně dobře jako při denním světle a dokonale jsem rozpoznával barvy. Pohlédl jsem na řízek lidského masa, měl vyšší teplotu než okolí. Nemusel jsem na něj šahat, ale viděl jsem, jak vyzařuje teplo. Cítil jsem se mocný. Víc než mocný. Ale zároveň jsem si byl jist, že ty doktoři vědí mnohem víc. A to mě ještě čekalo setkání s tím, co ví úplně všechno.

Nazítří ráno pro mě přišel doktor. Přinesl mi černou uniformu agentů a vyvedl mě z mé cely na chladnou chodbu. Bylo tam šero, ale ošoupané hodiny na stěně ukazovaly půl šesté. Chození mi trochu dělalo potíže. Doktor zamířil doprava a pokynul mi, abych ho následoval. Po stranách chodby, vždy tak po deseti metrech, byly další dveře. Za nimi pravděpodobně vyráběli další agenty anebo někoho negovali, aby mohli z čeho vyrábět.

Doktor zmáčkl tlačítko na konci stometrové chodby a otevřely se obrovské šedivé mechanické dveře zakrývající výtah. Oba jsme nastoupili a doktor namačkal na ovládací panel 52. podlaží.

„Co je 36 pater nad námi?“ zeptal jsem se doktora. Digitální číselník nyní ukazoval 16. Výtah se zatím nepohnul.

„Nic,“ odpověděl doktor. „Možná vzduch.“

„Tak proč tam jedeme?“ zeptal jsem se znovu. Doktor se šklebil.

„Nejedeme,“ odpověděl jakoby nic. „Nejedeme o 36 pater výše. Jedeme o 36 pater níže.“ Jako potvrzení jeho slov se výtah rozjel. Směrem dolů.

Cesta trvala asi půl hodiny, byla to strašně dlouhá doba. Navíc ani jeden z nás již nepronesl ani slovo. Náhle se výtah zastavil a obrovské dveře se otevřely. Za nimi byla na první pohled stejná chodba, jako nahoře. Ovšem tady byla o dost kratší a místo desítek menších dveří tu byly jedny gigantické. Překvapivě nebyly natřeny vojenskou šedí jako vše ostatní, ale na bílo, což byla v Systému velmi neobvyklá barva.

Doktor přistoupil ke dveřím a přiložil oko a dlaň na příslušné snímače. Dveře se pomaličku začaly otevírat a odhalovaly tak to, co se skrývalo za nimi. Vypadalo to na jakousi biologickou formu života.

„Přistup,“ ozvalo se zároveň z místnosti i v mé hlavě. Byl to zvláštní hlas, jako by složený z několika různých, přesto mi zněl jako velice přívětivý a vyvážený. Udělal jsem tedy, co po mě chtěl a vstoupil do místnosti. Ohlédl jsem se za doktorem, ale ten jen stál a pobízel mě, abych vešel bez něj. Jeho tvář částečně odhalovala strach před tím, co bylo uvnitř.

Bylo to všude. Na povrchu to bylo čistě bílé a na některých místech částečně průhledné. Viděl jsem, jak to vyzařuje teplo stejně jako kus svalu nahoře. Žilo to. Dýchalo to a myslelo to. Mimo organismus tam vedly nejrůznější kabely a hadice. Všechny mířily do černé plochy v místnosti, kde se organismus prolínal se stěnou.

„Chceš vidět můj obličej?“ zeptalo se to. Z velké černé plochy se zablesklo a objevil se na ní lidský obličej starého muže s dlouhými bílými vlasy, orlím nosem, úzkými ústy a hustým bílým obočím. Za dvě vteřiny se však změnil na obličej mladé blonďaté ženy. Za okamžik byla na obrazovce tvář desetiletého chlapce. Obrazovka začala chrlit další a další tváře až se zastavila na obličeji pětadvacetiletého muže s velmi krátkými černými vlasy. V bledé tváři seděly dvě tmavé oči, rovný úzký nos a velká, ale úzká ústa. Obočí bylo spíše řídké a tváře hubené a kostnaté. Celkově to nebyl příliš přívětivý vzhled, jenže já jsem si ho nevybral.

„Správně, Kojote. To jsi ty,“ pronesla tvář z obrazovky mým hlasem. „Vlastně – to jsi byl ty. Teď už nejsi Kojot, že?“

Přikývl jsem. Nebyl jsem Kojot, sloužil jsem Systému.

„Jsem membro 560862,“ řekl jsem.

„Ne!“ zařvala ta věc tak příšerně, že jsem se svalil na zem. Děsná byla hlavně ta část, co se ozývala v mojí mysli. „Nejsi Kojot a nejsi ani membro 560862. A nesloužíš Systému!“

Tohle mě hodně zmátlo. Netušil jsem s čím to vlastně mluvím, ale odvažovalo se to prohlašovat tu nejnehoráznější lež. Já sloužím Systému, o tom jsem byl přesvědčen.

„Ty sloužíš mně. To já jsem Systém. Já jsem vše co vidíš kolem sebe. Já jsem Jediný.“

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

11 komentářů

  1. GemSignor

    Sedm, pěkná úroda. Nevim, jestli to připomíná Equilibrium, protože jsem ten film neviděl. Ale četl jsem 1984 a vim že Equilibrium je inspirováno 1984 a 1984 mě insirovalo k Systému. Lidský mozek skutečně pracuje na deset až dvanáct procent, Einsteinův pracoval na 13. Původně jsem tam chtěl dát oční, nosní a ušní implantáty, ale domnívám se, že vnímáme informací mnohem víc, než je náš mozek schopný zpracovat.

  2. Alcil

    Tak, dvě drobné výtky…trochu moc to připomíná Equilibrium 🙂 Ale to může být pouhé mé zdání. A zaskočilo mě, jak zefektivnění činnosti mozku má za příčinu vylepšeného vnímání smyslovou soustavou. To je velmi, velmi podezřelé 🙂 Ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak báječného dílka.

    • Lord Pecka

      dovolim si nesouhlasit, ano equilibrium to pripomina ale kdyz si prectes vsechny povidky od gem signora tak je samozrejme ze na sebe navazujou ty ze "sredoveku" a ty z "budoucnosti"… tam je hlavni odlisnost od equilibria…

      a viz smyslove vnimani: proc by to nemelo byt mozne?

      • Alcil

        protože třeba kvalita zraku nezáleží ani tak na mozku, jako na oku samotném…sic!

      • Lord Pecka

        kvlita zraku bezpochyby, ale ne postreh, ten na oku nezalezi… mozek rychleji spracuje co okem videl a vyhodnoti jak vuci tomu ma reagovat

Leave a Reply