Ne, tento metalový subžánr nemá nic společného s našim šéfredaktorem, byť bych se tomu při jeho energii a šíři zájmů ani moc nedivil. Nebo o tom alespoň nevím. Název „epic metal“ prostě a jednoduše charakterizuje to, že pro kapelu Rhapsody nejsou tím nejdůležitějším dunivé rify, ostrá rytmika, divoce vlající vlasy, ani řev vokalisty, nýbrž PŘÍBĚH. A to příběh ve stylu čisté, nezkalené hrdinské fantasy. Vy, co nemáte rádi tvrdou muziku, zato milujete fantasy a uvažujete o tom, že tento článek opustíte – nedělejte to. Tahle „metalová“ kapela by totiž mohla zajímat i vás.

            Ale pěkně po pořádku. Nejprve, kde se tihle chlapíci milující metal, klasiku a fantasy vzali. Když se řekne světová metalová scéna, vybaví si většina zainteresovaných nejčastěji USA, popřípadě Velkou Británii. V případě evropského kontinentu mají pro uši fanouška tvrdé muziky dobrý zvuk ještě Německo a státy drsné severské Skandinávie. Rhapsody of Fire však kupodivu nepocházejí ze žádné z těchto metalových velmocí, ale ze slunné jižanské země, hudebně proslulé hlavně na mandolínu drnkajícími gondoliéry a popovými pěvci typu Erose Ramazzotiho. Ano, jsou z Itálie. Přesněji řečeno z Terstu.

            Jejich historie sahá k počátkům devadesátých let. Tehdy se ve výše zmíněném severoitalském městě rozhodl syn významného hráče na violoncello, milovník klasiky a tvrdého rocku a nadšený čtenář Tolkiena a dalších fantasy autorů, kytarista Luca Turilli založit skupinu, která by všechny tyhle prvky spojovala. Celkem šílený nápad, myslím, ale devadesátá léta už byla taková. Křížila zdánlivě nekřižitelné: klasiku s metalem, rap s hardcorem, techno a elektroniku s jazzem… Koneckonců, Turilli nebyl zdaleka sám, kdo tenhle nápad dostal. Kombinovat symfonické orchestry s tvrdým rockem se dávno před ním pokoušeli Finové Stratovarius, švédští Therion ve stejné době experimentovali s využitím operních chorálů na tvrdém metalovém „spodku atd. atd.“  

Turilli se v roce 1993 sešel se zpěvákem Christianem Adacherem, baskytaristou Andreou Furlanem, hráčem na klávesy Alexem Staropolim a bubeníkem Danielem Carbonerem a společně s nimi založil kapelu Thundercross, jakýsi předstupeň Rhapsody. O rok později s nimi natočil anglicky zpívaný demosnímek s názvem Land of Immortals.  Demo se dostalo do ruky německému producentovi a majiteli hudebního vydavatelství Limbu Schnoorovi, který z něj byl natolik nadšený, že se kapely producentsky ujal. Ze všeho nejdřív kapele doporučil přejmenování na Rhapsody. Po té doznala mírné změny sestava: místo Adachera do kapely nastoupil Fabio Lione, doposud zpěvák progresivně metalových kapel Labyrinth a Athena. A cesta ke slávě začala strmě stoupat!

Sedmisnímkové demo Eternal Glory z roku 1995 ještě díru do světa neudělalo. Jen pár největších fajnšmekrů a znalců evropského metalu zaregistrovalo, že na jihu Evropy vznikla celkem nadějná, zajímavě znějící kapela.

            Skutečný ohlas zaznamenalo až první oficiální album (vlastně, správně bychom měli říct „už první oficiální album“) Legendary Tales, jež vyšlo u firmy Limb Music Products v roce 1997. Sklidilo potlesk celé evropské metalové komunity a získalo kapele řadu nadšených fanoušků. Co na něm bylo tak zvláštního?

           

Hudebně se jednalo o typický symphonic metal. To znamená: výrazné melodické linky, snaha o dosažení vznešené, monumentální atmosféru za pomocí zvláštně zbarvených kláves, občas připomínajících kostelní varhany, občas vytvářejících atmosferické plochy, a také s pomocí smyčcového orchestru, ještě zdaleka ne tak mohutného, jako na pozdějších albech. Pod těmito „obaly“ je slyšet metalově zkreslená kytara a hlavně ostrá rytmika, ženoucí celé album vpřed vesměs ve speed metalovém rytmu. Vokál je čistý, bez řevu či chropotu, drží se spíše ve vyšších, až falzetových polohách, občas se snaží o téměř operní výkony. V akustických mezihrách dostávají slovo také odborní hráči na pravé historické nástroje, na albu účinkující jako hosté. Cílem muzikantů není ani tak metalová tvrdost, ale spíše heroická nálada, jako vystřižená z nějakého fantasy filmu, podpořená kapku divočejším rytmem.   

            Až doposud to nebylo nic neobvyklého. Symphonic metal, jaký hrají kromě zmiňovaných Stratovarius a Therion také třeba Sonata Arctica z Finska, švýcarští Lunatica, nebo američtí Symphony X. Co ale přinesli Rhapsody nového (kromě toho, že byli jedni z prvních), byl důraz na příběh. Dokonce takový, že se stal hlavní „devízou“ skupiny. Příběh je tím, co chce skupina Rhapsody vyprávět a hudba je "pouze" jejím prostředkem.

            Album Legendary Tales, je tedy konceptuální dílo, jednotlivé písně na sebe textařsky navazují a jsou propojeny uvozujícím hlasem vypravěče (kterým byl na prvních čtyřech albech anglický herec Sir Jay Lansford). Příběh, který album vypráví, je první epizodou rozsáhlé ságy Emerald Word, pokračující na dalších deskách. Již z překladů názvů (Legendární příběhy, Smaragdový meč) je patrné, že nás zavede do světa hrdinské fantasy se všemi obvyklými proprietami: draky, čaroději, elfy, hrdiny apod. a je více než klasický. Ocitáme se v zemi Algalord, jež byla dlouho zmítána válkou mezi „Svatou aliancí“ dobrých králů, vedených Haroldem Statečným a vojskem zlého „Černého krále.“ Dobro nakonec zvítězí pomocí magického artefaktu: Smaragdového meče, který se po vyhrané válce ztratí.

Nyní, po mnoha pokoleních, se zlo chystá na Algalord vrátit. Věšťba říká, že jedinou nadějí je „ledový rytíř,“ který projde cestou do Zemí Chaosu, získá tam tři Klíče moudrosti a těmi odemkne Brány ze slonoviny – brány vedoucí k magickému meči, který má opět dopomoci dobru k vítězství…

              

            . Album nadále líčí jak cesty statečného ledového rytíře, tak bitvy nové aliance proti armádám temnoty. Podívejte se jen na názvy skladeb: Warrior Of Ice,Rage Of The Winter, Forest Of Unicorns, Lord Of The Tunder… (Válečník z ledu, Zuřivost zimy, Les jednorožců, Pán hromu). Fantasy jako Brno, jako vystřižené z pera Terryho Brookse,  Margaret Weis a Tracy Hickmana, Davida Farlanda či jiného autora „krmné“ fantasy. Z literárního hlediska vlastně ten nejhorší fantasy brak. Ale v kombinaci s monumentálně, chytře zaranžovanou hudbou zapůsobilo na posluchače jako bomba. Příběh a texty napsaly společně Luca Turilli s klávesistou Alexem Staropolim, hudbu složila kapela společně a složité aranžmá s klávesami a orchestrem vytvořil Turilli, využívaje k tomu své klasické hudební vzdělání. (Hold, syn klasického hudebníka, vyrůstající na Chopinovi a Vivaldim se nezapře).

            Album mělo úspěch, metaloví fanoušci po celé Evropě kývali uznale hlavami, div si je nevykloubili. Legendary Tales určilo jasný, osobitý styl, který se v průběhu let příliš neměnil. Pouze mohutněl a nabíral na monumentálnosti.

            Což byl případ hned druhého alba. Rhapsody nijak neusnuli na vavřínech a do nahrávání se pustili ihned po vydání první desky, se stejnou vervou a nasazením. Symphony of Enchated Lands, které vyšlo téměř přesně po roce, v říjnu 1998 přináší pokračování ságy o Smaragdovém meči, ale v mnohem větším, monumentálnějším, grandióznějším stylu. Orchestry a chóry jsou mohutnější, akustické mezihry epičtější, celé album je ještě více posunuto do vypravěčské podoby s ještě větším důrazem na příběh. V hudebním tisku se poprvé objevily úvahy, že hudba Rhapsody připomíná soundtrack k nějakému monumentálnímu filmu.

            Co bylo ale pro kapelu nejpodstatnější: na albu hrál nový baskytarista Alessandro Lotta (původně z kapely Sinisthesia) a hlavně – Symphony of Enchated Lands zaznamenalo ohromný komerční úspěch, mnohem větší než Legendary Tales a kapelu vyhouplo mezi nejvyšší elitu

evropského metalu. Sto tisíc prodaných kopií a zástupy nových nadšených fanoušků vedly firmu Limb Music Products k vydání výpravné limitované edice pro nejnadšenější fanoušky (pět tisíc kopií) s krásným, výpravným bukletem, který kromě CD obsahoval šest kartiček s fantasy obrazy, dvoje dračí tetování, přívěsek ve tvaru Smaragdového meče a kovový odznak ve tvaru draka. Kapela tak potvrdila svou image čistě fantasy-epického hudebního souboru, u kterého je fantastický příběh a rekvizity na prvním místě – i před hudbou.

            Z kapely přes její úspěch náhle odešel bubeník Danielle Carbonera, a tak na následné mamutí evropské turné vyjel německý hromovládce Alex Holzwath. K sestavě se připojil také hostující druhý kytarista, Francouz Dominique Leurquin z kapely Dream Child. Psát o tom, že turné mělo velký úspěch je zřejmě zbytečné.  

            Po dvou úspěšných albech a vyčerpávajícím turné si kapela dala téměř dva roky pauzu, který jednotlivý členové vyplnili buďto vlastními projekty, anebo hostováním. Teprve v průběhu roku 2000 začali pracovat na třetím albu. Předcházel jej maxisingl Holly Thunderforce a jmenovalo se

Dawn of Victory a vyšlo v říjnu roku 2000. Podle odborné kritiky bylo více kytarové. Podle mě na něm sice zněly kytary trošku výrazněji, Luca Turilli dva roky pilně cvičil, a tak byla jeho sóla technicky propracovanější a působivější než na minulých albech. Přesto ale album nijak neuhnulo z původního velkolepého stylu  a dalo fanouškům Rhapsody přesně to, co od něj očekávali: grandióznost, chóry, symfonický orchestr a zejména porkačování dobrodružného fantasy příběhu o Smaragdovém meči a všech hrdinech Algalordu.

             Zajímavostí je, že album nahrál tajuplný bubeník, jež je na obale uveden jako Thunderforce. Hudební veřejnost spekulovala o koho se jedná a jelikož oficiální sestavu tvořili v tomto případě pouze čtyři muzikanti, mluvilo se i o automatickém bubeníkovi. Ve skutečnosti se jednalo o hráče, který byl smluvně vázán u jiné firmy a nemohl tedy vystupovat pod svým jménem. Jeho totožnost zůstala neodhalena.

            Již rok po (podle očekávání) úspěšném albu vydávají Rhapsody krátké EP Rain of A Thousand Flames. Jednalo se o jakousi mezihru v příběhu Smaragdového meče, která sama o sobě nestačila na samostatné album. Épéčko samo o sobě je velmi zajímavé: obsahuje mimo vlastních skladeb předělávky italských metalových pionýrů Goblin (Queen Of The Dark Horizonts) a zejména Novosvětské symfonie od Antonína Dvořáka (!), jež na EP vyšla jako závěrečná The Wizard´s Last Rhymes. Tady se raději zdržím komentáře, názor si udělejte sami.

            Měsíc po vydání EP do kapely nastoupil nový baskytarista, Francouz Patrice Guers a na post bubeníka definitivně „dosedl“ koncertní host Holzwarth, čímž se kapela změnila z italské na mezinárodní.   

            Čtvrtá kapitola Emerald Sword Saga s názvem Power of The Dragonflame

vyšla v březnu 2002 a obsahovalo temnější, děsivější část příběhu, čemuž odpovídalo také hudební zpracování s dosud největším a nejmohutnějším chórem, jaký kapela použila. Na albu hostoval také operní pěvec specializující se na barokní hudbu Bridget Fogle. Zejména zlověstná, téměř dvaceti minutová suita Gargoyles, Angels of Darkness zaznamenala ohromný úspěch.

            Kapela se podle svého zvyku ihned po vydání alba začala připravovat na další projekty, zatím svých vrcholných, ale o těch bude řeč až v druhé části článku. Věřte mi, to nejlepší nás teprve čeká.

 

      

 

 

      

 

 

      

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Tharos

    Rhapsody bych opravdu doporučoval těm,kterým se líbí fantasy hudba i čtení.Když pochopíte,změní vám život.V této kapele je vše,co vás napadne a až se jí ujmete,poslechnete a až se do ní vcítíte,potečou vám slzy štěstí.Opravdu stojí za to si jí poslechnout…!Slibuji vám,že se dostane do každého srdce člověka.

    • Filip Pivoňka

      Ahoj. Tak s dalším dílem Smrtonošů se to má tak, že jejich psaní momentálně trpí poruchou na mém počítači. Všechno co teď píšu, píšu na školním počítači a vzniká to velmi pomalu. Ona beletrie se opravdu nedá psát v místnosti plné lidí, jsem rád, že jsem nadrápal tento článek. Bohužel teď nemůžu vůbec říct, kdy další díl vyjde. Ale věř mi, že mě to samotného se…

  2. Radek Doležel

    Můžu potvrdit, že tahle kapela je skutečně vynikající. Měl jsem tu možnost vidět jejich živé vystoupení na Masters of Rock 2005 ve Vizovicích a bylo to fakt skvělý, jak po hudební stránce, tak po stránce efektů (nejvíc se mně líbily dvě dračí hlavy po stranách pódia, které chrlily oheň). Tuhle kapelu všem milovníkům fantasy (či metalu) doporučuji. A pokud nemáte moc rádi zahraniční skupiny, tak u nás existují takoví "čeští Rhapsody", což je skupina Salamandra. Na jejich stránkách (www.salamandra.cz)si můžete stáhnout některé jejich songy.

    Pozn: Sonata Arctica je žánrově spíše speed metal, než symphonic metal.

Leave a Reply