Měsíční světlo dopadalo na střechu hostince U Zápeříka a nakukovalo skrz rozevřené okno, které se rytmicky houpalo na jednom pantu.

V lokále bylo plno jako vždy. Úzký pásek šedého kouře z dýmky hostinského Zápeříka stoupal poklidně ke stropu, kde se spojil v hustý oblak páchnoucího čmoudu vznášejícího se nad lokálem. Místností zněl hlasitý hovor, zpěv a smích, přerušovaný častými rvačkami, které většinou vzaly rychlý konec a zbylo po nich jen několik roztřískaných sklenic a židlí. A ty Zápeřík rád připisoval na účet…

Náhle se z jednoho hloučku štamgastů zvedl vysoký chlap s širokými rameny a hrudníkem, kterým při chůzi kolébal ze strany na stranu jako páv. Nikdo mu neřekl jinak než Kladivo a on byl na svou přezdívku náležitě pyšný. „Hej, hostinskej! Eště raz na mě!“ zařval a znovu se usadil na židli, která pod jeho vahou žalostně zazpívala.

Zápeřík se kysele usmál. Nechtěl vidět jeho pohled ráno až zjistí, kolik toho vypil. A hospodský měl účinné metody na to, jak dostat ze zákazníků peníze.

Kladivo ignoroval korbel piva, který před něj Zápeřík postavil. Místo toho se ohlédl k oknu. Kdesi v tmavém koutě se rýsovaly obrysy neznámého muže, zahaleného v bleděmodrém plášti s kapucí, která mu spadala přes obličej. Cizinec tam vysedával už pár hodin aniž by se pohnul nebo na kohokoli promluvil.

A to Kladivovi vadilo. Byl všeobecně vyhlášený tím, že dokázal bez cizí pomoci sestrojit větu o pěti slovech a k tomu se ještě ohánět kladivem a to byla mezi tamějšími hrdiny význačná vlastnost. Teď právě uvažoval nad tím, zda má neznámého cizince považovat za konkurenci nebo ne. Neměl rád záhady, které se nedají vyřešit několika ranami.

„Hej ty tam! Co seš zač?“ zařval na zahaleného nezdvořile. Ostatní kolem Kladiva uznale zamručeli nad verbálními schopnostmi svého společníka.

Cizinec natočil hlavu jeho směrem, nepozvedl ji ale, aby mu bylo vidět do tváře.

Kladivo uhodil pěstí do stolu. „Ptám se tě!“ zařval nepříčetně a zvedl se ze židle.

Zápeřík mu položil ruku na rameno, a když ho hrdina i přesto ignoroval, kopl do něj, aby si vynutil jeho pozornost. „Dneska večer už žádný maléry! Nebo chceš, abych ti připsal další kusy nábytku?“

Kladivo bleskově zauvažoval.
Na minutu bylo ticho.

Zklamaně se sesul do židle, která znovu zapraskala a hodil do sebe korbel piva na uklidnění. Hostinský si úlevně oddechl. Dnes večer už toho bylo dost…

Dveře se rozevřely a dovnitř vplul studený vítr. Hned za ním se z temnoty noci vynořilo několik postav. Vojáci!

Jejich velitel byl sveřepý muž po zuby ozbrojený mečem a metály, které mu ve svém počtu musely sloužit stejně dobře jako brnění. Pohrdavým pohledem přeletěl celou místnost a zastavil se na Kladivovi. Ten mu pohled oplatil.

Zápeřík měl nos na problémy a teď právě jeden přerážel zápach hostince. A to už něco znamená…

„S čím vám můžu pomoci, pánové?“ zeptal se podlézavě, div přitom jazykem nevymetl podlahu.

Velitel se despoticky opřel o svůj meč. „Hledáme tu zrádce. Před několika týdny utekl z Myrionu a mám rozkaz od krále okamžitě ho dovést zpět. Prý se ukrývá tady.“ Znovu přejel celý lokál pohledem. Nikdo ani nešpitl.

Zápeříkovi neušlo, jak moc si dal záležet na tom slově . „Ale jistě, to chápu, vzácný pane. Musí to být určitě vysoce nebezpečný zločinec, když ho náš král Gylliren dal pronásledovat – to víme všichni, že to on obyčejně nedělá…“

„Král Gydeon ví, že je tady!“ zahřímal velitel.

Hostinský pochybovačně nakrčil ústa. „Král Gydeon? To jste se asi musel splést, vždyť všichni víme, že…“

se nikdy nepletu!“ přerušil ho ostře až jeho metály zachřestily.

Zápeřík si začínal myslet, že mu nejspíš šplouchá na maják. „Ale jistě, jistě… král Gydeon, vždyť jsem to hned říkal. No a jak vám s tím můžu pomoci?“

si ho najdu sám,“ řekl sebevědomě. „Je to špeh ze Vznešeného národa!“

Lokálem to zašumělo.

„Eh – no…“ začal Zápeřík nejistě, „nejsem si tak docela jistý, jestli najdete toho pravého… On se tady nikdo ze Vznešeného národa dlouho neukázal…“

vím, že tu je!“ Velitel pokynul svým vojákům a ti se semkli těsně za ním. Hosté se podezíravě dívali jeden na druhého. Vojáci začali systematicky prohledávat celý lokál a nevynechali ani jedinou myší díru.

Velitel se zastavil před Kladivem. Podezřívavě se na něj podíval. „Ukaž ruce!“

Kladivo vykouzlil na své tváři tak výhružný pohled, až velitelovi poklesla brada. „Chceš vidět ruce? Tak je máš mít!“ Kladivo se ohnal a zasadil veliteli takovou ránu, že se okamžitě skácel na zem.

Lokálem se rozezněl vítězoslavný pokřik. Všichni jako na povel se zvedli ze svých míst a vrhli se na překvapené vojáky. Strhla se parádní rvačka.

Zápeřík se jen tak tak stačil skrýt za pultem, když kolem něj proletěl někdo z hostů a se zaduněním se rozplácl o stěnu.

Cizinec v koutě nehnutě seděl a mlčky sledoval celý zápas.

Náhle dovnitř vpadlo nejmíň deset dalších vojáků. Vrhli se na Kladiva a přitlačili ho k zemi, ačkoli přitom tři z nich utržili vážná poranění.

Postupně začaly řady vzbouřených štamgastů řídnout. Velitel se nemotorně vyškrábal na nohy a zhodnotil očima celou situaci. Většina z jeho vojáků ležela zraněná nebo v bezvědomí a zbylá část zatím spoutávala bránící se zajatce (mezi nimiž řevem vynikl zvláště Kladivo). Většina lokálu byla rozmlácená a stěny byly vymalovány skvrnami od piva.

Vtom velitel spatřil cizince. Stále seděl ve svém koutě a nohy měl položené na stole před sebou.

„Kdo jsi?“ oslovil ho pevně, musel se ale přemáhat, aby mu hlas vyčerpáním nepřeskočil.

„Narvir,“ odpověděl cizinec klidně.

„A to má být jméno? Nebo je to nějaký blábol v tom vašem jazyce?“

Narvir zvedl hlavu. Zpod kapuce vyvstala mladá tvář, rámovaná prameny havraních vlasů. Oči se mu podivně zaleskly. Veliteli neušlo, že jeho panenky jsou až příliš široké a čočky zúžené, jakoby do nich vnikal silný proud světla. „Proč bych měl plýtvat svým jazykem na tebe?“ řekl pohrdavě.

Velitel se zalekl. Jeho tvář byla až příliš mladá, vypadal vlastně skoro jako chlapec. Hned si ale nasadil svou původní masku. „Takže ty jsi ze Vznešeného národa!“ pravil vítězoslavně, jakoby právě přišel na nový vynález.

Narvir zvedl ruce do výše očí, jakoby naznačoval, že se chce vzdát. Velitelovi se zježily chloupky v zátylku, když spatřil jeho dlaně – hladké, bez jakýchkoli čar na kůži, jednoduše jemné jako samet. On skutečně nebyl člověk…

„Já tě mám… přivézt zpět!“ řekl velitel a bylo na něm poznat jak je nervózní. Už nezdůrazňoval to slovo .

„Tak na co čekáte?“

Velitele polil studený pot. „Nejdřív ti mám vzít tu… tajnou zprávu, kterou s sebou neseš. Až potom tě odvedu…“

Narvir sáhl pod plášť. To už se u stolu shromáždili i přeživší vojáci a mlčky sledovali jeho počínání. Vytáhl dopis a ukázal ho veliteli. „Je to on?“

Velitel znejistěl. Chtěl po něm sáhnout, ale ruka se mu zastavila ve vzduchu. Pak se ale odhodlal. Bleskově po něm chňapl. Narvir však byl rychlejší. Kopl do stolu a ten se převrátil na skupinu vojáků. Vyskočil do okna.

Velitel řval na své muže. Vojáci, které stůl nesklátil, se vrhli za uprchlíkem. Pozdě.

Narvir vyskočil ven do chladné noci a poslední, co jeho pronásledovatelé viděli, byl dlouhý koňský ohon mizející kdesi v lese.

Čerstvý vánek pohupoval stébly trávy a nadzvedával hřívu mohutného grošovaného hřebce, který je s chutí spásal. Zdejší kraje už dlouho neviděly podobné zvíře – dlouho od doby, kdy Geldar vyhnal Vznešený národ na jihovýchod Syderie po čas Kyrgylských válek.

Narvir seděl v trávě vedle svého koně. Za jeho zády se tyčil Lyenský les, který náhle přecházel v krátkou planinu, jejíž druhý konec ohraničovala řeka Rellsin před ním. A tu pozorně sledoval. Její vody se chvěly v chladném jitru. Tam kdesi za ní začínal jeho domov – Eslandirovy země – království Vznešeného národa. Jeho domov…

Zamyšleně přežvykoval stéblo trávy. Už tu měla být. Nikdy nepřicházela pozdě. Znamená to snad, že se jí něco stalo? Že je v nebezpečí? Nikdy ji neměl nechávat samotnou…

Náhle se východním směrem za řekou mihl bělavý stín. Člověku by to zjevení nejspíš připadalo jen jako pára, Narvir však měl mnohem lepší zrak.

K řece se blížil jezdec. Hrdý grošák svižně krájel krok, až se zdálo, že se vůbec nedotýká země. Zastavil se u řeky a sklonil svou hlavu do čiré vody.

Narvir se postavil na nohy. Sledoval dívku, jak pomalu sesedá z koně a vítr jí laškovně pročechrává dlouhé vlasy. Byla krásná. Ale to byly všechny ženy z Eslandirova rodu. Černé kadeře jí spadaly až po ramena a zakrývaly jí tvář, takže jí Narvir nemohl vidět do obličeje. On jej ale znal nazpaměť. Jak by taky ne, když byla jeho sestrou – dvojčetem?

„Přicházíš pozdě,“ řekl, když k ní přistoupil. „Měla jsi problémy?“

Isfíra se usmála na pozdrav, tvář jí však téměř ihned potemněla. „Na východě se šíří divné zvěsti. Říkají, že byl král zabit a s ním i jeho rodina. Naše teta Ariath a její synové…“

Narvir sklonil hlavu. „Vím o tom…“

„Bála jsem se o tebe. Všechno kolem té tajné zprávy se mi zdálo tak podezřelé… Ale hlavní je, že jsi tady a máš ji s sebou.“

Narvir se odmlčel. „Žádná tajná zpráva není. Byla to past. Měli jsme štěstí, že jsme do Myrionu nevyslali i ostatní, o které král žádal. Já sám jsem vyvázl jen tak tak a nevím co by se stalo, kdyby se mnou byli i Asigar s Livrodelem…“

Isfíra nevěřícně naklonila hlavu. „Takže je to pravda? Král Gylliren byl zavražděn? Kým? Jak se to stalo? Copak… copak tam nebyl jeho Strážce?“ Hlas se jí zachvěl.

„Všechno se to odehrálo tak rychle. V Myrionu se proti králi vzbouřila jen hrstka vojáků… Měli ho šanci svrhnout, ale nemohli se dlouho udržet proti těm, kteří by přišli na pomoc. Jenže Gydeon měl jiný plán…“

„Gydeon?“ vydechla Isfíra. „Geldarův potomek?“ Krev se jí bouřila při tom jméně. Dědic toho, který mohl za zkázu jejího národa, ten že se zmocnil trůnu? „Řekni mi, Narvire,“ naléhala, „co se stalo?“

Narvir mlčel. Obrátil svou tvář na západ, kde se v dálce za lesem tyčily vrcholky Dormských hor. Rýsovaly se na jasné obloze jako zlověstné stíny, poslové smrti, kteří prahnou po ovládnutí Syderie. A kdesi za nimi se rozkládala země Hadarot… „Tam odtud vyšlo zlo,“ ukázal k západu. „S těmi se Gydeon spojil, aby se zmocnil vlády. Já je viděl, Isfíro.“ Jeho hlas se změnil v šepot. „Tisíce a tisíce jich stály před branami Myrionu. Zamořily celé město jako kobylky, bylo jich stále víc a víc. Jakoby to nemohlo nikdy skončit. Potom vše zachvátil oheň. Mezi domy zněl křik a pláč. Nikoho nenechali naživu. Gydeon začal nový Temný věk…“

Isfíra ho chytila za rameno. „Přežil ještě někdo jiný kromě tebe? Někdo přece musel zůstat!“

„Gawian, Irvador, Gylliren a jeho synové… každý, kdo byl ve městě, zemřel. Arwian a Gydeon jsou jediní, kteří ještě přežili z Artheonova rodu.“

„Potom tu nemůžeme zůstat!“ Isfířiny oči naléhavě plály. „Musíme se vrátit domů a říct to ostatním! Rozumíš mi?“

Narvir hleděl do země, jakoby mu už na ničem nezáleželo.

„Naše země se musí připravit na obranu. Musíme je varovat!“

Pomalu zvedl hlavu. „Máš pravdu. To ještě udělat můžeme.“

Vyšvihli se na koně. Země se znepokojeně rozechvěla pod údery kopyt jezdců, kteří přinášeli poselství války. Za chvíli po nich zbyly jen dva matné stíny v dálce a dvě řady stop rychle ubíhajících směrem na východ, kde ještě Eslandirovy děti měly svůj domov.

Noc je zastihla na úpatí Orisilských kopců – západní hranici mezi světem lidí a Vznešeného národa. Les, ve kterém se nacházeli, objímal celou jejich východní část. Narvir s Isfírou nikde nezastavovali. Pouze zpomalili své tempo, zčásti proto, že ani jejich koně nebyli neúnavní, hlavním důvodem však byla téměř nulová viditelnost.

Narvir náhle zpozorněl. Zmocnil se ho vtíravý pocit, že nejsou sami. Naznačil své sestře aby zůstala stát. Sesedl z koně. Plížil se nocí mezi široce větvenými stromy, které na něj dotíraly ze všech stran a škrábaly ho do krku. Čím dál však byl, tím víc v něm sílil pocit blížícího se nebezpečí.

Rozhrnul větve. Na malé mýtině před sebou spatřil skupinku mužů s koňmi. Pokud mohl soudit v té tmě, byli ozbrojení. A to víc než jen na obyčejnou výpravu.

Narvir se stáhl zpátky. Pokud Gydeon vyhlásil kvůli němu poplach, mohli se vojáci dostat až sem, aby ho našli. Každému, kdo trochu uvažuje, muselo být jasné, že se vydá zpátky do svého města. A nejrychlejší cesta k Amun Niriath vedla právě přes Orisilské kopce.

Náhle za ním zašustily větve. Narvir instinktivně uskočil. Právě včas. Místem, kde ještě před vteřinou stál, prosvištěl šíp. Z mýtiny se ozvalo bolestné zaúpění. Narvir by se škodolibě pousmál, kdyby na to měl čas.

Rozběhl se pryč po kruhu kolem útočníka. Ve tmě rozeznával dvě matné postavy s luky. Za vteřinu na to – s meči. Narvir si lehl k zemi. Mlčky sledoval, jak jeho nepřátelé začínají pročesávat okolí. Jeden z nich se blížil k němu.

Vytáhl dlouhý nůž. Vyšvihl se na nohy a skočil po nepříteli. Jediným pohybem mu prořízl hrdlo. Jeho společník se obrátil po hluku.

Narvir vystřelil vpřed. Vrhl nožem před sebe a podle hlasitého zaúpění pochopil, že zbraň našla svůj cíl. Vyběhl k místu, kde opustil Isfíru, jak nejrychleji mohl.

Kdesi před ním se ozvaly výkřiky a rozčilené koňské ržání. Přidal až na okraj svých sil. Náhle před sebou spatřil svou sestru, marně zápasící s pěti postavami.

„Isfíro!“

Na poslední chvíli se přikrčil za strom. Kolem něj proletěly šípy a zabodly se do kmenů před ním. Tady neměl šanci. Vyběhl vpřed a stočil se doleva, aby se dostal nepřátelům do zad.

V té chvíli mu něčí ruka zasadila tvrdou ránu do břicha. Sesul se v křečích na zem. Kolem něj se rozhořely pochodně.

„Ale, ale, ale…“ pravil sladce něčí hlas. „Kohopak to nevidím? jsem si ani nemyslel, že se setkáme tak brzy…“

Narvir překvapeně vzhlédl. Oheň ozařoval tvář velitele vojáků, toho samého, se kterým se před několika dny setkal v hostinci U Zápeříka. Dal svým mužům pokyn a ti surově vytáhli Narvira na nohy. „Netušil jsem ale, že si s sebou vezeš společnost…“

V kruhu světla se objevili vojáci držící spoutanou Isfíru. Velitel k ní vykročil a chytil ji za bradu.

„Dotkni se jí a budeš toho litovat!“ Narvir marně zápasil s muži, kteří ho spoutávali.

Velitel se k němu pobaveně obrátil. „A co mi uděláš? Plivneš na mě? Bohužel, k mému hlubokému zklamáním, vězňům nesmíme ublížit. Král Gydeon si vás chce vychutnat osobně…“

„Říkáš král tomu, kdo zničil vaše město? Tomu, kdo vyvraždil své příbuzné, aby se dostal k moci? Jak se můžeš cítit člověkem a zároveň zrazovat svůj rod? Budeš litovat dne, kdy ses přidal k tomu samozvanci, až budou hadarotská vojska plenit tvůj dům!“

Velitel ho chytil pod krkem. „To už ale nebude tvůj problém.“ Škrtil ho tak dlouho, dokud Narvir nezačal chroptět. Potom ho pustil. „Ten dopis!“ kývl na své muže a ti ho rychle prohledali. Podali veliteli listinu, smotanou černým páskem kůže.

Rozevřel ji. Na několik vteřin se rozhostilo napjaté ticho.

Náhle chytil Narvira za košili. „Kde je ta zpráva? Ze mě si nebudeš utahovat!“ Rozčileně odhodil list na zem. Nebyla na něm ani čárka.

Narvir pomalu zvedl oči. „Žádná není. Copak to nechápeš? Podvedli nás všechny a takovému člověku ty sloužíš!“

Velitel ho pustil. „Se mnou si nebudeš zahrávat! jsem kapitán Erfigard. Zapamatuj si to jméno!“

Narvir se tiše zasmál. „Tak pitomý jméno nezapomenu…“ Náhle ho jeden z vojáků udeřil do spánku a on upadl do bezvědomí.

Ráno Narvira probudila chladná sprcha. Někdo na něj vylil vědro vody a mrštil jím o zem, až se mu celé tělo rozbrnělo bolestí. Ruce měl svázané, nohy mu však nechali volné. Ztuhle zvedl hlavu.

Voják, který stál nad ním, mu uštědřil další ránu.

„Hej, to už by stačilo! Rozkaz zněl: neubližovat vězňům.“ Erfigard pohrdavě shlédl na Narvira ze hřbetu svého koně. „Přivažte ho ke mně, ať nám neuteče!“

Vojáci natáhli dlouhý provaz od Narvira a podali ho veliteli. Ten si ho důkladně uvázal kolem pasu.

Narvir se rozhlédl kolem. Nacházeli se na udusané lesní cestě, obklopené z obou stran vzrostlými smrky a borovicemi. Mezery mezi nimi byly vyplněné hustými koberci silné popínavé rostliny – veryaly, jak se nazývala v jazyce Vznešeného národa. V lidském řeči se jí říkalo rozmařilka. Dokázala léčit, ale i zabít, podle toho, jak velké množství a ze které její části se užilo. Její tajemství ovládalo jen několik zasvěcených a Narvir shodou okolností patřil mezi ně. V této politováníhodné situaci toho však nemohl nikterak využít.

Vtom zahlédl svou sestru. Seděla na koni před jedním z vojáků, který ji přidržoval kolem pasu. Hlavu měla nepřirozeně skloněnou na stranu, jakoby ji něčím omámili. V Narvirovi se vzbouřila krev.

„Dejte mu napít!“ přikázal Erfigard se škodolibým úšklebkem na rtech.

Náhle ho kdosi pevně uchopil za hlavu. Přistoupil k němu jeden z vojáků a vecpal mu lahvičku s páchnoucí tekutinou mezi rty. Donutili ho ji vypít. Znechuceně zakašlal. Téměř ihned začal cítit, jak v jeho těle začíná látka účinkovat. Zatočila se mu hlava.

„Jdeme! Pěkně jsme si zašli, tak to musíme hned dohonit, jinak vás dá král všechny pověsit! Tak rychle, holoto!“ zařval kapitán a zatáhl za provaz, který ho spojoval s Narvirem.

Mladík se sklátil na zem. Všichni kolem propukli v smích.

Narvir se skutálel k okraji cesty, jakoby se svíjel v křečích. Vojáci si očividně užívali jeho utrpení. Nikdo z nich už si však nevšiml, jak z popínavé rostliny ukousl několik lístků.

S předstíranými muky se postavil na nohy. Kapitán zahvízdal a skupina se dala do pohybu.

Jak si Narvir všiml, bylo jich mnohem víc než si myslel. Kolem něj jelo asi padesát jezdců ve vojenských uniformách a kousek za nimi zástup uzavírala přibližně dvacítka lukostřelců. Pokud bylo všechno tohle kvůli němu… Ušklíbl se.

Tuhle část Syderie poznával. Putovali Orisilskými kopci směrem na sever, za kterými se nejspíš vydají na západ kolem Otharského hvozdu. Kdysi tu strávil několik let. Nežilo zde mnoho příslušníků jeho národa a právě proto sem tak rád cestoval. V této chvíli to však byla značná nevýhoda. Musel si k útěku pomoct sám.

Večer se zastavili. Rozbili tábor na malé lesní louce a zapálili ohně.

Erfigard sesedl z koně. Podezřívavě si prohlédl Narvira od hlavy k patě. „Co jste mu to, ksakru, nalili? Copak tu nikdo nedělá to, co má?“ křikl na své muže, kteří se tvářili, jako že s tím nemají nic co do činění. Dlouho bylo ticho. Nakonec však jeden odvážlivec vystoupil z davu.

„Dostal ráno celou dávku, pane. Položilo by to i koně…“ řekl a poklepal na lahvičku, kterou držel v ruce.

„Tak jak to, že je úplně v pořádku?“ zařval na něj, až voják provinile sklonil hlavu. „Dej to sem!“ Vyrval mu lahvičku z ruky a vrazil ji Narvirovi do úst.

Narvir ho kopl vší silou do holeně. Kapitán se podlomil a dopadl tváří na zem. Lahvička vyletěla v elegantním obloučku do vzduchu a trochu nemotorně dopadla na zem, kde se její obsah vylil do trávy. V té samé chvíli však Erfigardovi muži pohotově zasáhli a chytili Narvira, aby se nemohl ani hnout.

Velitel se pomalu vyškrábal na nohy. Přistoupil k Narvirovi tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. „Poslouchej mě dobře, chlapče,“ zavrčel na něj skrz zaťaté zuby. „Dokud se nedostaneš ke králi, nesmím ti ublížit. Ale až s tebou skončí, budeme mít pro sebe spoustu času. Potom budeš litovat dne, kdy jsi se narodil!“

Narvir mu plivl do tváře.

Vojáci ho odpoutali od kapitána a přivázali ke stromu.

 

Další den vyrazili velmi časně. Obloha byla zamračená a celý les potemněl jako před bouří. Narvir šel připoután za kapitánovým koněm, celou cestu se však ohlížel za Isfírou. Pomalu se probouzela, zatím ale dokázala jen omámeně pohodit hlavou nebo pootevřít oči.

Po poledni sestoupili do údolí. Z obou stran je svíraly zelené kopce jako pomalu se rozevírající obří dlaně. Narvir netušil podle čeho Erfigard určuje směr, měl ale takový pocit, že se ztratili.

Vzhlédl vzhůru k zalesněným kopců. Kdyby se mu jednou podařilo utéct, neměli by šanci ho v těch hustých lesech objevit. Jenže tu byla Isfíra… Raději se nechá odvést ke králi, než aby ji nechal na pospas jejímu osudu.

Náhle se nahoře mezi stromy něco zablesklo. Narvir zaostřil zrak na to místo. Nejdřív si myslel, že je to jen nějaký zrakový klam, teď to však spatřil znovu. Vtom mu to došlo…

Obrátil se před sebe, aby vojáci nedostali žádné podezření. Tohle byla jeho šance…

Zpomalil krok, aby se lano mezi ním a Erfigardem napjalo. Zničehonic trhl za provaz.

Kapitán překvapeně vykřikl. Muži se chtěli vrhnout na Narvira, náhle je však zasypala sprška cizích šípů. Koně s sebou začali zmateně pohazovat. Lučištníci se obrátili k místu, odkud útok vyšel a zamířili.

Vtom se údolím rozezněl roh. Jako na povel se s bojovým pokřikem vyřítili neznámí bojovníci. Narvir je však poznával.

Skočil na kapitána, ještě než se mu podařilo vstát. Vytrhl mu meč z pochvy a přeřezal provazy. Potom mu zbraň položil k hrdlu.

Náhle se ozval Isfířin křik. Narvir od Erfigarda odskočil. Vrhl se na muže, který držel jeho sestru. Jediným máchnutím ho poslal k zemi.

„Pojď! Rychle!“ křikl na ni a chytil ji za ruku. Vyběhli pryč od bitevní vřavy.

Isfíra upadla. „Běž!“ obrátila se na bratra. „Pospěš!“

Narvir zahlédl, jak se výsledek bitvy obrací proti nim. Bojovníci Vznešeného národa se dali na útěk. Náhle narazili do Narvira jako přílivová vlna. Kdosi ho popadl za ruku a vlekl ho s sebou. Zoufale se mu vytrhl.

Obrátil se zpět. Svět jakoby se náhle zpomalil.

Viděl svou sestru, jak bezmocně leží na udusané zemi. Koutkem oka však zahlédl ještě něco jiného. Lukostřelce.

„Isfíro!“

Tětiva zadrnčela. Isfíra se bolestivě prohnula, když se jí do zad zaryla střela.

„Nee!“

Narvir se rozběhl směrem k nepřátelům. Kdosi ze zadu ho popadl. Snažil se mu vytrhnout, ale silné paže ho obrátily opačným směrem. Zatáhli ho pryč do lesa.

Pak ztratil vědomí.
 

Náhle s ním někdo zatřásl. Omámeně pootevřel oči. Nad ním se skláněl nějaký muž – byl ze Vznešeného národa. Znal ho. Jmenoval se Asigar.

Znovu s ním zatřásl, tentokrát mnohem naléhavěji. Narvir náhle procitnul. Ležel na svahu mezi mladými smrky a do zad ho píchalo jehličí. Odkudsi z dálky se nesl hluk bitevní vřavy, nevzpomínal si však proč. Co jen mu to připomínalo?

„Narvire! Narvire, probuď se!“ Asigar s ním potřetí zatřásl.

Narvir se zmateně posadil. „Co – co se stalo?“

„Zajali tě. Vezl jsi tajnou zprávu od krále, no tak vzpomeň si! Co se stalo, Narvire? Jaká byla ta zpráva?“

Narvira náhle polil studený pot. „Isfíra! Kde je moje sestra? Isfíro? Isfíro!“ Hlas se mu zoufale chvěl. Chtěl vstát a rozběhnout se za ní, nohy ho však neposlouchaly. Složil hlavu do dlaní a začal plakat jako malé dítě.

Asigar mu položil ruku na rameno. „Narvire, nedalo se nic dělat. No tak, Narvire, já vím, že je to těžké. Potřebujem tu zprávu.“

Zvuk bitvy náhle zesílil. Mezi kmeny se neslo rozčilené řehtání koní a křik mužů. Asigar nervózně obrátil zrak ze svahu dolů. Dolní část lesa se chvěla pod údery nohou.

Narvir zvedl hlavu. Oči měl zarudlé a planula mu z nich nenávist. „Válka začala…“

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply