Srdce mu zběsile tlouklo. Běžel ze všech sil. Studený vzduch ho řezal v krku a vháněl mu slzy do očí. Nevěděl, kam běží – hlavně pryč – daleko od svého pronásledovatele.

             Hnal se skrz úzkou uličku, po jejíž stranách byli rozestavěny stánky trhovců a uprostřed se nerovnoměrně rozprostíral všemi směry pomalu se pohybující dav lidí. Ačkoli se většině z nich mistrně vyhnul, přesto do mnohých strčil a nejednoho také povalil. On se však nezastavoval. Nemohl. Hnal se jak zběsilý. Hnala ho touha uniknout za každou cenu. Zrovna se snažil prodrat úzkou skulinkou na kraji mezi lidmi, když mu v krku zaskočilo. Zakuckal se a ztratil kontrolu nad svým tělem – nohy se mu zapletly a on se řítil na zem. Nastavil ruce, aby zbrzdil pád a uchránil svou tvář před prašnou hliněnou cestou, která spěchala naproti jeho obličeji. Napřed nastavil dlaně, po nichž okamžitě sjel na předloktí a pak hned se celým tělem zřítil na zem a hlavou zabrzdil o nastavené ruce. Hlína a drobné kamínky se mu zařezali do rukou. Po té bolesti prudce z hluboka nadechl společně se vzduchem další vrstvu prachu a hlíny. Začal se dusit a kašlat. Zvedl se na kolena o zem opřený předníma rozedřenýma rukama, které krvácely a tak bolestně pálily, a ze všech sil se snažil vykašlat to svinstvo z krku. Připadalo mu to jako by byl bojoval s nějakým nepřítelem, který se ho snažil zahubit – jak namáhavé se zdálo bojovat proti troše prachu! Lidé kolem něho pokračovali po svých cestách jakoby se nic nedělo, jen tu a tam se poohlédli, jakoby se dívali na nějaké nezáživné divadelní vystoupení. Jeho tělo se však nevzdávalo a nutilo ho ke kašli. Konečně pomalu vítězil. Nabral opět dech. Ještě párkrát si zhluboka odkašlal – jednak aby se s jistotou zbavil i posledních zbytků prachu a jednak pro svůj pocit zadostiučinění a výhry v tomto boji.

            Pak vyčerpán tímto bojem a předchozím během se položil na bok a poté se přetočil na záda a oddechoval. Zatímco se snažil zklidnit svůj zrychlený dech, prohlížel si své zkrvavené a špinavé paže, které ho dráždily svým palčivým pálením. Myšlenky na bolest však náhle zatlačila další a pálivější myšlenka, při které vyvalil oči a zastavil se mu dech – jeho pronásledovatel! Kde je? Setřásl ho? Srdce se mu znovu rychle rozbušilo. Kde může být jeho pronásledovatel? Nedostihl ho? Musel ho setřást, jinak by tu už přece byl – ulevilo se mu trochu. Ale co když už je blízko? Běžel přece za ním! Ví jakým směrem. Na chvíli ho asi ztratil. Jenže kdy? Jistě pokračuje a hledá ho!

             Ze strachu stoupnout si – aby ho snad jeho pronásledovatel nezahlédl – se tak, jak ležel, několikrát převalil a dovalil se pod prodejní stoleček nedalekého trhovského stánku. Připadalo mu to v tu chvíli jako jediná a především nejbližší skrýš. Z pod prodejního stolečku se po čtyřech připlazil dovnitř a vynořil se ve stánku u zděšené prodavačky, která svým vřískotem okamžitě uchvátila pozornost okolí. Při tom jekotu se mu srdce sevřelo strachem z prozrazení. „Pšššššššššt!!“ syknul ostře na prodavačku a ta se na něho se strachem podívala. Odplazil se od ní pomalu do kouta s rukama zdvihlýma ve výšce hlavy na znamení bezbrannosti. Poté, když zalezl až do koutka stánku, do něhož, jak se zdálo, nebylo zvenku příliš vidět, složil ruce k sobě jako prosbu o pomoc. Stará a drobňoučká prodavačka přejížděla střídavě očima na něj a hned zase do davu lidí, přemítaje o tom, zda má poskytnout skrýš tomuto podivnému hostovi nebo zda má raději zavolat o pomoc – co když je to nějaký nebezpečný zločinec. Kdo ví před čím se tu chce vlastně skrýt? Co když utíká před spravedlností? Udělá dobrý skutek když mu pomůže nebo tím pomůže špatnému člověkovi v jeho útěku před právem? Poté se zadívala do jeho prosebných vystrašených očí a úpěnlivému gestu sepjatých rukou prosících o pomoc a její strach se postupně měnil v lítost. Dobrá tedy. Pomůže mu. Kývla na něho hlavou na znamení vyslyšení jeho prosby, nejistě se na něho usmála, když spatřila tu úlevu v jeho očích a děkovná gesta, a zahleděla se přes stolek do davu lidí vyhlížejíce potencionální zájemce o její zboží. Lidé jejichž pozornost předtím upoutala svým zděšeným křikem, usoudili, že se nic neděje – nejspíš stařenka spatřila nějakou pouliční krysu či ji snad vystrašil nějaký pavouk či něco podobného, pomysleli si a pobaveni touto myšlenkou odcházeli.

            Po chvíli, když ke stařence nikdo nepřicházel koupit její zboží, poohlédla se opět do rohu na svého krčícího se návštěvníka. Chvíli si ho zaraženě a zvědavě prohlížela, pak se k němu naklonila a šeptla: „Před čím utíkáš?“

            Pšššš“ zasyčel a zdvihl ukazováček k ústům.

            Stařenka se poohlédla ven před stánek, poté opět na toho podivína, pobaveně se pousmála a chlácholivě mu pravila: „Žádné nebezpečí ti tu nehrozí. Venku se nic zvláštního neděje.“ Při jeho ustrašeném pohledu se neubránila otázce: „Čeho se bojíš? Před kým se schováváš?“ Mlčel. Ale v jeho očích křičel strach. Zírala na něj nechápavě, pohledem i gesty pobízeje ho k vysvětlení. On však jen zkřížil ruce před obličej a vrtěl hlavou, jakože nechce nic vysvětlovat.

            „Ty jsi udělal něco špatného! Viď?“ řekla s trochou jízlivosti znechucena jeho neochotou jí vysvětlit, proč se tu vlastně schovává. Mlčel. Ani se nepohnul. Zdálo se to být tak výmluvné. Určitě něco provedl. Probodávala ho pohledem. „Někoho jsi zabil?“ zkoušela. Na to začal důrazně nesouhlasně vrtět hlavou a zadíval se na ní dotčeným pohledem. Konečně – aspoň nějaká reakce, pomyslela si stařenka. Nu –  „Někoho jsi okradl?“  zkoušela dále. Chvíli byl zaražen, jakoby sám nevěděl, pak ale začal zpočátku poněkud váhavě a hned poté důrazněji vrtět nesouhlasně hlavou. „Hm, zajímavé“ pomyslela si léty zestárlá žena – takže ne i ano. Hm – „Ublížil jsi někomu?“ zamířila na něj. On však sklopil oči před jejím pohledem. Měla pravdu. „Ten člověk, kterému jsi ublížil – byl dobrý a nebo špatný?“ zkoumala.

            Pobaveně si oddechl si nad komičností této otázky a nevěřícně vrtěl hlavou – dobrý nebo špatný – cha – jak se pozná dobrý a špatný člověk? Podle čeho se dá člověk označit za dobrého? A podle čeho za špatného? Je nějaký člověk absolutně dobrý? Zčásti pobaveně a z části rozpačitě tedy pokrčil rameny.

            „Rozumím“ podívala se na něj chápavě prodavačka. „Hloupá otázka“ dodala. „A ten člověk tě teď pronásleduje?“

            Zavrtěl hlavou.

            „Chce se pomstít?“

            Opět chvíli přemýšlel a pak váhavě zavrtěl, že ne.

            „Nebo ho chce pomstít někdo jiný?“

            Znovu váhavě zavrtěl.

            „Chce tě nějaký člověk zabít, chytit tě nebo snad jiným způsobem ti nějak ublížit?“ vyzvídala

            Opět zavrtěl nejistě hlavou.

            „Tak co tě pronásleduje? Čeho se bojíš?“ vyjela na něj už bezradně stařena. „Může tu snad být ještě něco jiného a horšího, čeho by ses měl bát?“ dívala se na něj tázavě.

            Chvíli na ní hleděl a pak pomalu, ale výrazně přikývl.

            „Ano?“ podivila se žena „A co to je?“

            Chvíle napjatého ticha.

            „Myšlenky“ odpověděl cizinec. Zíral na lehce vystrašenou stařenku a přemýšlel, zda ji tak vystrašil tím, co řekl, nebo spíše tím, že na ni teď poprvé promluvil. Podivně si ho prohlížela. Zdálo se mu, že se na něj dívá, jak na blázna.

            Pak záhadně k němu promluvila: „Před svými myšlenkami nemůže nikdo utéct“ Zpozorněl a ona dále pokračovala s kázáním v hlase: „Najdou si tě všude – v přeplněném davu se k tobě propletou, uprostřed černočerné tmy tě vidí, v noci ti nedají spát, děsí tě, přes den se ti lepí na paty a srážejí tě a matou tvé kroky. Černé myšlenky ředí radost, kalí štěstí. Zatěžkávají tvé svědomí a to pak pomalu zevnitř spaluje tvé sny, přání, iluze…“ Vypadalo to, že chtěla ještě pokračovat, ale když viděla jeho zděšení, přeskočila nejspíš pár dalších zdlouhavých pasáží, které mu chtěla sdělit, a přešla rovnou k naléhavé radě: „Musíš se zbavit myšlenek, které tě pronásledují, dřív než tě úplně zničí a přivedou k šílenství! Počkej něco bych tu mohla mít“ řekla a s těmito slovy se začala rozhlížet po svém krámku, který byl plný všelijakých různých bylin, koření, olejů, mastí, semen, sušených hub, ovoce a zeleniny uchovávaných v různých sklenicích, lahvičkách a sáčcích. Na zemi se krčící muž si teď začal všímat různých popisků zboží, které bylo poskládáno na zemi v krabicích. Na sklenici s jakýmisi rozdrolenými kousíčky snad z nějakých lístečků zelené a žluté barvy byl nápis „Zapomnění“. Jiná sklenice s podivnými červenými, modrými a žlutými kousky jakýchsi plodů nesla označení „Štěstí“ Na tmavohnědé lahvičce, jejíž sklo bylo téměř neprůhledné, visela cedulka „Přátelství“ V malém plátěném sáčku, který obsahoval, směsici nějakých semínek a nadrobno nakrájených hub, na povrchu ležel lísteček s nápisem „Moudrost“   

            Ze zvědavosti si chtěl prohlédnout ještě další zboží, když v tom uslyšel dunící zuřivý dusot svého pronásledovatele. Přikrčil se a rozklepal strachem. Pronásledovatel se zastavil před krámkem a natahoval do svých nozder okolní vzduch. Zdá se, že ho větřil. Co teď? Je tu v bezpečí? Má tu zůstat nehybně? Nebo se pokusí o další šílený útěk? A dokázal by mu znovu uprchnout? Zůstal skrčený v rohu uvnitř stánku s babkou kořenářkou, která se mezitím nevzrušeně přehrabovala ve svém zboží hledajíce něco a nevnímaje ničeho jiného. Nestvůra už ho zřejmě zavětřila a vyslala uši rvoucí dunivý řev jeho směrem. Zanedlouho vskočila dovnitř stánku, během mžiku našla svou oběť a nelítostně si ji měřila očima. Otevřela tlamu, vycenila své špičaté zhnědlé zuby a další vlna řevu a smradlavého vzduchu zpřetrhala síť ze slin a její zbytky přistály na obličeji vyděšeného muže. „Néééééééééééééééééééééééé!!!!!!“

            V tu chvíli se vyděšená prodavačka otočila směrem k výkřiku muže. Ten před ní ležel na zemi a trochu s sebou cukal. Zdvihl hlavu a hleděl na ni vyděšeným pohledem. Z ničeho nic jakoby ho náhle opustila síla. Zvednutá hlava mu se žuchnutím dopadla zpět na zem a z jeho sevřené pěsti se vykutálela lahvička, jež nesla nápis „Odpuštění“. Stařena netušíce, co se děje, se okamžitě k němu přihnala. Sehnula se k němu celá vystrašená a počala mu oplácávat tváře chtíce ho probrat z mdlob, do kterých si myslela, že upadl. Muž však už nedýchal. Jeho tělo zde nehybně leželo bez známek života. Byl mrtev.

            Tržištěm se opět linul vyděšený vřískot prodavačky. Lidé si však jen ťukali na čelo a se smíchem se od ní vzdálili – nebudeme si přece kazit den posloucháním řevu nějaké bláznivé staré baby, pomysleli si. Trhovci prodávající poblíž, kteří už tak opět přišli o možné zákazníky, šli mezitím společně sepsat stížnost, prosbu o zákazu jejího prodeje a vznesli otázku ohledně svéprávnosti té prodavačky.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Anika

    Snad bych neměla hodnotit, dokud nemají ostatní možnost kritizovat mě, ale přece… Je to krátké,přehledné, výstižné, co víc by si čtenář dnešní doby mohl přát. Je tam pár chyb, kterým bych neříkala ‚překlepy‘ jako ti, co už na tuto povídkuv reagovali,portože se několikát opakují, ale to se časem zlepší. Snad si toho ani moc lidí nevšimne, u mě už je kontrola pravopisu prostě chronická.

Leave a Reply