Tou dobou se v království Turzul již nikdo netajil tím, že válka je doslova za dveřmi. Znepřátelený Arkmén a Ulermán začali posilovat své hranice až nepříjemně rychle. Daně nechal král Heroder zvýšit a to Turzulu příliš neprospívalo. Stejně jako každá jiná válka i tato spolyká spousty zlata na svůj chod a trpět bude lid. Bylo tomu kdysi a bude tak i příště. Svět ještě stále nemá dost dobyvatelů.

úryvek z kroniky Beteláovi

   Okenice komnaty byly otevřené dokořán, ale i přes to zde byla neproniknutelná tma. Slabý závan větru přicházející pootevřeným oknem vytvářel vlny na záclonách. V komnatě však byla až přílišná tma než aby byl schopen to někdo sledovat. Podivné chrápavé zvuky spíše naznačovaly, že noční tanec záclon není až tak zajímavý.
   Pootevřené okenní křídlo vydalo skřípavý zvuk a záclony zaplály ve větru. Stejně rychle jako vítr se oknem protáhl i Folhert. Oděn v černých barvách splýval s tmou. Chvíle ticha, do kterého zasahoval jen chrapot spáče, se začala protahovat, až si byl Folhert naprosto jistý ve svém dalším tahu. Nikdo jej však nemohl vidět, i kdyby v komnatě přeci jen byl někdo jiný než spáč. Ledaže by byl jeho zrak na tmu citlivější, než tomu bývá u většiny lidí.
   Folhert se ve tmě pohyboval bez větších problémů a pomalu přistupoval od chladivé hradní zdi k lůžku s nebesy. Lůžko bylo velké a zajisté muselo patřit někomu s vysokým postavením. Také se dalo uvážit, podle chrápání, že majitelem bude jistě muž. Zřejmě i docela mladý, pokud si v tak poměrně chladnou noc nechá pootevřené okno. Starší člověk by jistě vzal za vděk vyhřátým pokojem a okenicemi zabedněnými okny. O tohle se ale Folhert nezajímal. On přesně věděl, komu lóže, ke kterému právě mířil, patří.
   Co se může dít v hlavě ostříleného zabijáka chvíli před jeho činem. Právě o tom přemýšlel Folhert, protože v jeho hlavě se toho mnoho nedělo. Byl klidný a soustředěný na svůj úkol. Spíše už předvídal dopředu a plánoval, jak se bude vše vyvíjet dál. Právě na tom záviselo jeho přežití.
   Ve chvíli kdy stál nad lůžkem, utichlo chrápání a spáč se začal lehce dávit. Brzy se ale zhluboka nadechl ústy a pokračoval v chrápání stejně monotónním jako předtím.
   Netrvalo to dlouho a chrapot opět utichl. A to naposled. Místo spáče nyní ležel v lůžku prince Ulfia syna krále Herodera, nebožtík.
   Stejně rychle jako průvan zavírá dveře, zmizel Folhert z komnaty cestou jakou přišel.

    Dveře královské komnaty málem vypadly z pantů, jak silně je Stirich otevřel. Takovouto opovážlivost by král trestal určitě nemilým kázeňským trestem. Byly zde ale jisté okolnosti, které tento druh chování ospravedlňovaly. Muž, který se opovážil takto vrazit do králových komnat, byl Stirich Grušvinský, kapitán královské gardy jejího veličenstva krále Herodera. Nesl svému králi zprávu, která jej takto brzy po ránu jistě nerozveselí, právě naopak velmi zarmoutí.
   Král Heroder se právě v tu chvíli zvedal ze svého lůžka a nečekaným hostem byl velmi překvapen. Vypadal unaveně, i přes to, že si právě dopřál několik hodin spánku. Na jeho zdraví se podepsal poslední rok tuhých bojů proti království Arkmén.
   Sám už byl v pokročilejším věku a zanedlouho by jeho vládcovské povinnosti převzal jeho jediný syn Ulfia. Heroder by rád vládl až do své smrti, ale království, kterému vládne chátrající dědek, nemá většinou valné budoucnosti.
   Stirich lehce zadýchán vykročil do místnosti.
   „Králi.“ provedl úklonu, která ale zdaleka neodpovídala setkání s králem. „Ulfia byl nalezen mrtev ve svém lůžku.“
   Pro krále bylo nutnou chvíli vcelku těžké, než tuto zprávu jasně zpracoval a porozuměl ji. Jako když člověku řeknou, že ráno nevyšlo slunce, právě takto se Heroder zprvu tvářil. Stál jako zaražený kůl. Ztuhlý a nechápavě se díval na svého nejbližšího pobočníka. Zavládlo mrtvolné ticho, které nakonec přerušil sám král.
   „Stirichu… Jak?“ hlesl.
   Na tváři Stiricha Grušvinského bylo zřetelně vidět, že právě tuto otázku čekal jako první. Odpovědět na ní bylo pro něj obtížné. Na sucho polkl.
   „Podřezali jej přesně tak, jak minulého léta sliboval Fejtar Gremisar, když jako zpráskaný pes utíkal z bitevního pole v létě loňského roku.“
   Více nebylo třeba říkat. Králi bylo ihned jasné, kdo má smrt jeho syna na svědomí a kdo za něj zaslouží kruté pomsty.
   Když před rokem začala otevřená válka mezi královstvím Turzul a Arkmén, došlo k první bitvě, které se účastnili samotní králové. Do té doby to byla jen spousta různých šarvátek a potyček hraničních oddílů. Bitvě se později začalo říkat U Guldinu, právě podle hraničního města Guldin, patřící království Turzul. Arkménské vojsko přitáhlo i se svým králem až k městu. V Guldinu už na ně čekala Turzulská vojska a po tři dny trvala bitva, která dopadla úspěšně pro Turzul. Nakonec Arkménovci vzdali bitvu, která se od samého začátku vyvíjela v jejich neprospěch. Nepočítali s tím, jak dobře je nepřítel informován o jejich počtech.
   Posel, který byl Arkménovci poslán na konci bitvy nesl několik zpráv, mezi nimiž byla i zpráva od samotného krále Fejtara Gremisara, který slíbil, že jednoho dne bude mít králův syn Ulfia podřezané hrdlo jako podsvinče. Právě Ulfia se tehdy zasloužil o vítězství, když své vojsko vedl jako pravý válečník. Jeho otec Heroder již bitvu sledoval spíše z hradem Guldinu, i když ho jeho touha vedla do boje, jeho tělo se již této činnosti jasně vzpouzelo. A právě nyní, kdy jsou jeho bojovné časy dávno pryč a hranice jeho země jsou zmítána válkou, je zabit jeho jediný syn. Pokračovatel rodu, budoucí král a vojevůdce. Zabit podle a zákeřně. Způsobem jakým se vraždí tyrani a nepříjemní lichváři.
   „Ta jedna Turzulská svině.“ zařval král na celou místnost a málem se rozkašlal. „Dej okamžitě uzavřít celé město Stirichu. Neopustí jej ani krysa aby se o ní nevědělo. Vyšli do okolí patroly, ať seberou každého, kdo vypadá jen trochu podezřele. Nech prohledat celý hrad. Od věží až po kopky, jestli se ten kdo zabil mého syna, nedostal ještě ven, bude tu, ale musíme počítat s tím, že už může být dávno na cestě pryč. Chci toho zmetka dostat do rukou Stitichu.“ řekl tiše se zlobou v hlase.“Zařiď vše potřebné, jsi stejně v tomto ohledu schopnější než já, starý dědek, na kterého začíná padat tíha jeho vlasti.“ rezignovaně ukončil svou řeč a dal Stirichovi Grušvinskému pokyn k odchodu.
   Stirich se svižným krokem odporoučel. Král v komnatě osaměl. Zaplavilo jej ticho. Nyní přijde to, čeho se od narození svého syna nejvíce obával. Rozmluva se samotnou smrtí.

    Bylo klidné ráno. Ve stromech se to hemžilo ptáky, kteří svým cvrlikáním už delší dobu oznamovali příchod jara. Po dlouhé zimě určitě nebyli jediný, kdo měl z teplejšího počasí radost.
   Folhert se pomalu probíral ze spánku nebo ještě lépe bezvědomí. Mrkal víčky a oči měl jemně rudě zbarvené. Z lehu změnil svou polohu a sedl si. Nechápavě se rozhlížel kolem sebe a pomalu mu vše začalo docházet. Před sebou viděl okrasné keře, stromy a chodníky sypané říčním kamením. A za ním se tyčila vysoká zeď královského hradu. Jeho pohled zůstal na okně, které se nacházelo necelých patnáct sáhů od země. Nyní si už dal jedna a jedna dohromady. Rychle vyskočil na nohy a rozběhl se směrem do královských zahrad. V běhu sám sobě nadával, jaký je hňup a blbec.
   Všechno bylo výborně naplánované a já nakonec spadnu při triviálním lezení po zdi. Pomyslel si a teprve teď si uvědomil, že ho bolí celé tělo, tedy různé části v jiné míře. Bez řečí usoudil, že má naražené rameno. Nedalo se nic dělat. Musel běžet. Ještě měl štěstí, že se probral vcelku brzy, v době, kdy vstávají děvečky a služebnictvo, jinak by se přišlo na smrt prince a jeho vraha by nebylo až tak těžké nalézt, kdyby jako pytel brambor ležel pod jeho oknem přímo na okraji královské zahrady. Mrtvého Ulfia zatím nikdo nenalezl, tím si mohl být jist. Ovšem pokud jej někdo zahlídne, bude všechno špatně.
   Bylo potřeba se zamyslet nad tím, kam vlastně běží, zatím to byl jen chaotický úprk co nejdále od hradu. Ovšem brzy narazí na hradby, a proto by měl směřovat spíše k místu, kde se přes hradby dostal. Ostře tedy zabočil doprava, směrem k části hradeb, která se vyznačovala nejdelší vzdáleností mezi dvěma strážními věžemi. Tudíž se zde dalo přelézt přes hradby a s trochou štěstí by si jej stráže nevšimly. To ovšem platilo pro noc, kdy měl Folhert v plánu hradby přelézt. Nyní, za rozbřesku, to hraničilo se sebevraždou.
   Tomuto podstatnému detailu přikládal Folhert velkou váhu. Po krkolomném běhu mezi zelení, kterou se snažil co možná nejlépe krýt, se ukryl u keře. Ten jako jediný byl obrostlý množstvím listí, které mohlo Folherta ukrýt.
   Seděl u keře a před ním byla hradba vysoká jako tři statní chlapi. Dostal se přibližně do středu mezi strážními věžemi.
   Teď byla poslední šance, buď přeleze teď, když se ještě slunce stále částečně skrývá za obzorem, nebo nikdy. Mrštně se zvedl na nohy. Oběhl keř. A rychle sebou hodil zase o zem, když na poslední chvíli zahlédl hlídku dvou vojáků. Při skoku k zemi nezapomněl dopadnout na bolavé rameno. Ležel jako přikovaný k zemi a jeho jedinou záštitou byl záhon drobných keřů, které k jeho štěstí neshazovaly na podzim listí. Dvojce vojáků šla po cestě asi deset sáhů od Folherta a živě o něčem debatovali. Tato cesta už nepříslušela k zahradám, a proto nebyla sypaná říčním kamením. Jen dalších pět sáhů od cesty byla hradba, Folhertova překážka před svobodou.
   Tiše ležel a ani se neopovažoval dýchat. Raději ani nepřemýšlel o následcích, kdyby jej chytili. Měl sto chutí sprostě zaklít, vyřvat se z téhle smůly, ale mlčel. Mlčel jako hrob.
   Štěstěna dnes nestála na Folhertově straně. Dvojíce vojáku ušla sotva několik kroků od místa, kde protnula jeho únikovou cestu, zastavili se a jejich rozhovor nejspíše dospěl k momentu, kdy je zapotřebí hovořit v klidu.
   Začínalo to být vážné. Světla přibývalo a času ubývalo. Nebude trvat dlouho a mrtvého prince najdou a pátrání po jeho vrahovi nebude znát konce. Toho si byl Folhert vědom. V hlavě mu zněla stále jedna a ta samá otázka. Co teď?
   Rozhodl se vyčkat. Buď, se ti dva pohnou a on bude moci zmizet, sice těžko, ale pokusí se nebo se od hradu přiřítí spousta vojáků a začne pročesávat královské zahrady a nenechá jedinou větvičku netknutou. Asi si budou myslet, že vraždu provedl někdo zkušený a budou počítat s tím, že je již dávno mimo prostory hradu, ale preventivní kontrolu hradu jistě provedou.
   Folhert ležel stále u nízkého keříku a připadal si jako blázen připoutaný na lůžko. Nemohl se pohnout a přece by chtěl vstát a zmizet. Bránil mu v tom ale hovor dvou slaboduchých vojáků. Podle útržků hovoru usoudil, že řeší výsledky rytířského klání konajícího se před nedávnem. Evidentně měli mezi sebou názorovou rozepři, díky níž naprosto zapomněli konat svou povinnost, čímž bylo hlídkování kolem hradeb.
   Z podhradí bylo jasně slyšet kokrhajícího kohouta. Slunce už jasně zářilo, skoro bezmračná obloha předpovídala pěkný den. Jak pro koho.
   „Jak se odvažuješ takovým způsobem zpochybňovat vítězství Tibalda z Březné.“ ohradil se tvrdým hlasem jeden z vojáků na druhého.
   „Jsi z toho Březňáka úplně mimo.“ mávl rukou druhý voják s hustými vousy. „Vyhrál jen díky tomu, jaký má jeho rod vliv. Zlatý se jim sypou i z hnojníku. Každý je s nimi rád zadobře. Ti rádoby urození rytíři mají jasný, kdo potřebuje podestlat pod řiť. Fraška je to. Jen málokdo se tam bil jako rytíř. Ostatní by s radostí vlezly do zadnice Březňákova koně, jen aby si u něj povýšili na oblíbenosti.“ dokončil vousáč a hlasitě si na to odplivl.
   Chvíli nastalo ticho. Folhert se začal obávat, jestli si jej náhodou nevšimli. Nikoli. Byla to jen dramatická pauza, v niž první voják přemýšlel, čím argumentovat vousáčovu řeč. Nenapadlo jej nic smysluplného a tak raději řádně zaklel a na vousáče ohrnul svůj pokřivený nos.
   V jednu chvíli už skoro jásal, že oba pochůzkáři budou pokračovat v cestě a on bude mít volný prostor. Šeredně se mýlil.
   „Nebaví mě tu pořád pochodovat.“ postěžoval si vousáč. „Odpočinem. Stejně ještě všichni chrápou. Nikdo nás otravovat nebude.“
   První voják jen něco zamlel na znamení souhlasu.
   Oba se usadily na balvany u cesty.
   Nastalo ticho, do kterého vstupovali jen ptáci svým cvrlikáním. Lehký větřík šelestil v korunách stromů. Folhert se proklínal.
   Kdyby se nyní rozhodl utéct, dotyční flákači by si ho všimli a to nebylo v zrovna jeho cílem. Nezbývalo mu nic jiného než čekat.
   Začínal mít myšlenky o rezignaci, ale představa trestu ho rychle umírnila. Mezitím se jeho dva nevědomí strážci bavili o věcech všedního života, jaké Folhert ani nechtěl poslouchat. Raději začal přebírat svoje možnosti a těch opravdu nebylo mnoho. Vcelku bezpečně je zesumíroval do dvou.
   Za prvé tu mohl zůstat ležet a čekat na zázrak v podobě infarktu obou vojáků nebo něčeho podobného. Pravidelně se sice nemodlí, ale i tak by k němu mohli být bohové aspoň občas milostiví.
   Druhou možností bylo oba omráčit nebo zabít a vrhnout se vstříc nejistému přesunu přes hradby. Teď za jasného rána by si musel dávat velký pozor, ale nic jiného už nezbývalo.
   Z úvahy ho vyrušilo zatroubení rohu a následný dusot kopyt, sice zatím vzdálený ale velmi citelný. Karty byly rozdány. O smrti prince už se ví a Folhert si mohl začít psát epitaf, ale to snad raději později.
   Přestal zbytečně uvažovat a rozhodl se jednat. Hlídkaři byli na okamžik zaskočení troubením a přesně toho Folhert využil. Vymrštil se ze země, chopil se dýky a dvěma dlouhými skoky byl u hlídkařů. Ti byli nastalým zvratem událostí tak překvapeni, že Folhert hned prvnímu z nich bodl dýku ze strany do krku. Voják nevydal ani hlásku a dusící se svalil k zemi. Druhý hlídkař byl pohotovější a tasil krátký meč zrovna, když se Folhert chystal zaútočit i na něj. Folhert se díky své mrštnosti vyhnul nabodnutí jako na rožeň a uskočil stranou. Neměl zrovna čas na to se tu s vojákem škádlit a rozhodl se ho dostat lstí. Začal před ním utíkat směrem k hradbám. Voják se za ním pustil jak za štvanou zvěří, ovšem Folhert byl v běhu podstatně lepší. Až u samé paty hradeb se zastavil a otočil zpátky na vojáka, který jej zběsile dobíhal. Využil jeho krátké nepozornosti a hodil po něm dýkou. Překvapeného hlídkaře zasáhla do prsou. Ten se okamžitě svalil k zemi, jak jej myšlenky odvedli od běhu k bolesti. Skoro se až dokutálel k Folhertovi. Mrtvý nebyl, ale mnoho života z něj nezářilo.
   „Ty hajzle…“ štěkl na Folherta svá poslední slova.
   „Neměl jsem na vybranou.“ namítl Folhert a vytáhl z něj dýku, rychle ji schoval do pochvy a ani na vteřinu neváhal s vyšplháním na zeď.
   Opět slyšel velmi zřetelně dusot koní, který se mu na dobu souboje jaksi vytratil z hlavy. Neztrácel čas otáčením, bylo mu jasné, že jsou blízko a pokud o něm ještě neví, brzy budou. Lezl tedy tak rychle jak mu jen síly dovolily.
   Od vrcholku hradby jej dělil necelý sáh, když se ozvalo jeho bolavé rameno. Málem se pustil, ale představa, jak jej zvedají ze země jezdci, mu dala novou sílu. Přesto bolest v rameni nepotlačila. S vypětím všech sil se vyšplhal až nahoru s doprovodem nejméně tří šípů, které kolem něj prolétly. Dovolil si rychlé otočení a zjistil, že dobrých patnáct sáhů od hradby si to na něj míří několik jezdců. Neměl zapotřebí stát se terčem pro příští salvu. A proto si raději zvolil rychlý skok na vnější stranu hradeb. Měl za to, že někde na tomto místě by jeho dopad měl vést do hromady hnoje, pokud si to z noci dobře pamatoval. Času na prozkoumání, zda-li to tak opravdu je, nebylo mnoho díky ostrostřelcům. Tak tedy skočil.
   S radostí při seskoku zjistil, že tomu tak opravdu je. Při dopadu ho přivítal sice měkký podklad, zato velmi smradlavý a čistý po něm člověk taky dvakrát nebyl. Aspoň že se mu podařilo z hnoje po dopadu odrazit dřív než by si v něm zasvinil víc než jenom boty. Po odrazu se elegantním kotoulem protáhl po zabláceném dvorku.
   Takhle si to tedy vůbec nepředstavoval, ale lepší než být jako jehelníček prošpikován šípy. Pomalu mu začínalo docházet v jakém je průšvihu, ale na přemýšlení stále nebylo mnoho času.
   Ocitl se na dvorku hostince U Krkavčí mámy. Právě v tomto hostinci se včera večer ubytoval a tudy se také dostal přes hradby. Ovšem nepočítal s tím, že by se vracel tak pozdě. Svého koně i s věcmi měl připraveného ve stáji.
   Vtrhnul do stájí celý zašpiněný a pohled mu na okamžik zůstal na děvečce, která dojila kozu. Dojičku nenapadlo nic lepšího než ječet. Ostatně, kdyby se Folhert viděl, vůbec by se jí asi nedivil. Jekot ho opět nakopl do víru dění. Přiběhl ke svému koni. Všechno bylo již připraveno a tak se nemusel ztrácet drahocenný čas. Vyhoupl se do sedla a se skloněnou hlavou, aby neokusil náraz z nějakým trámem, si to namířil ven ze stájí. Ještě udělal letmý pohled na zadní dvorek, kde si dopřál bahenní lázeň a zjistil, že z hradeb už se na laně spouštějí vojáci. Jezdci to být nemohli, tak rychlí by nebyli, ale na hradbách určitě někdo držel stráž a teď si to namířil přímo za ním, pomyslel si.
   Když se ze stájí vyřítil na nádvoří hostince, s neskrývavým nadšením zjistil, že velká vrata do ulice jsou otevřená díky příjezdu pekařského povozu. Procválal kolem hostinského a pekařova pacholka, kteří si to už namířili do stájí za ječící děvečkou. Když uviděli Folherta oba se zastavili a nechápavě zírali.
   „Přeji dobrého dne!“ zahalekal Folhert.
   Ani jeden z nich nebyl zatím schopen něco říct a tak jen nechápavě koukali dokud Folhert nezmizel na ulici. Hostinský se později pustil do hlasitého nadávání, ale to už Folhert mohl jen stěží slyšet. Ten začal mít úplně jiné starosti.
   Ranní ulice města Filencie se pomalu začaly plnit lidmi, mezi kterými lehkým klusem projížděl zablácený Folhert. Kupodivu nejevil moc velkou pozornost. Na koni tu nebyl sám a jeho zablácený zevnějšek asi nebyl nic až tak divného. Snažil se ulicemi vzdalovat co nejdále od hradu a zároveň mířil k severní bráně. Nechtěl na sebe příliš upozornit a nehnal se tedy tryskem, ale další poplašné troubení na roh mu bylo signálem, že je v pasti. I kdyby se dostal k bráně, byla by zavřená a před ní kupa vojáků. Usoudil, že snažit se přelézt hradby by bylo šílenství, a tedy nezbývalo již mnoho možností. Vlastně žádná. Byl chycen jako ptáček v kleci.
   Zbývalo snad někde se ukrýt, ale jak dlouho by mu to vydrželo. Vojáci jistě prohledají celé město od sklepů až po střechy. Schovat se by bylo jen odkládáním nevyhnutelného a ani neměl kam.
   Z krátkého zamyšlení ho vyvedly zběsilé pokřiky a láteření přicházející se směru odkud jel. Pobídl koně ke svižnějšímu tempu. Jeho stopa se městem musela táhnout jako lejno. Na otázku zda-li jste někdo neviděl ubláceného jezdce asi rychle každý dokázal odpovědět.
   Začal z toho mít špatný pocit. Od hradu se řítila nejspíš všemi ulicemi vlna vojáků, která se nemohla dočkat, až ho dostanou. A tahle vlna ho pomalu dotlačí až ke zdi, pokud něco neudělá. Představa o vlně mu vlezla na mysl při přejíždění mostu přes řeku Olku a v ten okamžik mu došlo, jak se z tohohle maléru možná dostane.

    V Přístavní čtvrti už začínalo být hodně rušno. Tedy rušno zde bývalo pořád. Noc byla ve znamení ožralých námořníků, propadajících alkoholu a lehkým ženám. Těžce vydělané peníze se jim tu rozkutálely jako korálky roztrženého náhrdelníku. Ale takový už byl jednoduše koloběh přístavů.
   Ve dne tu smrděla nejen rybina, ale i práce. Kolem lodí se motala spousta lidí a nezasvěcený by se zeptal, jak takové mraveniště může vůbec fungovat. Nějak to prostě fungovalo. Každý věděl komu je podřízený či naopak nadřízený a buďto rozkazy přijímal nebo dával.
   Takový typický přístavní dělník rozkazy jenom přijímal. Jakožto nejníže postavený člen nikdy nevypadal pohledně. Většinou měl potrhané oblečení, byl nemytý, páchnoucí po rybině snad ještě víc než samotná rybina a nikdo mu nevěnoval pozornost, pokud měl něco na práci.
   Folhert se prohýbal pod pytlem naloženým bramborami. A pomalu a s rozvahou se sunul v řadě přístavních dělníků, kteří byli obtěžkáni tím samým břemenem jako on. Na svém zevnějšku nemusel příliš pracovat, aby zapadl do tohoto kolotoče. Byl špinavý a zpocený díky svému útěku. Schválně si natrhl svou tuniku a kalhoty. Boty, stejně jako svého koně a všechny ostatní věci nechal v nedalekých stájích. U sebe si nechal jen dýku a pár zlatých, obojí pečlivě ukryté pod oděvem.
   Měl v plánu se vetřít na loď, která by se každou chvílí chystala k vyplutí. Pokud mu popřeje štěstěna, vyplují s požehnáním přístavního mistra a cesta s tohoto maléru bude rázem růžovější. V opačném případě se zpráva o blokádě celého města, jenž právě s určitostí probíhá, donese až sem. Tehdy bude potřeba vymyslet nový plán. Folhert ale vše vsadil na jednu kartu, což většinou nedělal, a doufal, že projde.
   V okamžiku, kdy procházel uličkami vytvořenými z beden naplněných různým nákladem, odložil pytel brambor na zem před odbočkou a poté bez ostychu vybočil z řady dělníků. Ti mu nevěnovali pozornost. Kdo se vykašle na svou práci, jednoduše nedostane zaplaceno.
   „Hej ty lajdáku! Zapomeň, že uvidíš jediný groš.“ houkl na něj muž stojící na lávce nějaké tři sáhy nad zemí. Jeho úkolem nejspíš bylo kontrolovat dělníky, s čím si Folhert moc velkou hlavu nedělal. Jen mávl rukou a pokračoval v chůzi.
   Při své svižné procházce po molu prohlížel lodě a hledal nějakou vhodnou k brzkému vyplutí. Zatím se však všechny jevily krajně nevhodné pro jeho záměr a mu bylo jasné, že brzy tu bude posel s příkazem, aby nikdo neopustil přístav. Až na samém konci mola uviděl loď, kde posádka už připravovala vše potřebné k vyplutí. Jedinou překážkou bylo, jak se na loď dostat. Mohl se na ni nějak tajně vplížit z vody nebo se pokusit kapitánovi narychlo nabídnout své služby.
   S krátkého přemýšlení jej probral něčí hlas. „Nestůj tam jak kůl v plotě a naloď se, jestli chceš. Ještě mi chybí jeden k veslu.“
   Hlas patřil muži na palubě lodi. Vypadal na někoho, kdo na lodi velí, ale kapitán to s určitostí nebyl. Nejspíš jeho pobočník.
   Folhert neváhal. „Jasně že chci.“ přikývl a hned na to přeskočil z mola na loď.
   Byl to prám o dvou stěžních a boky měl nízké. Paluba byla jen kousek nad úrovní mola, takže přeskočit na ní nebyl pro Folherta žádný problém.
   „Kam se pluje a kolik dostanu?“ optal se pobočníka otázkou, jakou položí každý plavec při nástupu.
   „Plujeme do Denáru. Jak asi víš, je to proti proudu, ale Olka je klidná a snad nám popřeje i vítr. Stejně je ale zapotřebí veslařů. Dostaneš pět grošů za den a kus žvance.“
   „Platí.“ souhlasil Folhert a plácnutím zpečetili svou dohodu.
   Pobočník se vydal na záď, kde Folhert uviděl kapitána hovořícího s přístavním mistrem. Nejspíš řešily poslední formality s odplutím lodi. Plavci už odvazovali kotvící lana a někteří už seděli u vesel připraveni vyplout z přístavu. Folhert zasedl k veslům a po očku vyhlížel, jestli se do přístavu už neřítí vojáci. Všechno se zdálo být k jeho štěstí zatím v pořádku.
   Přístavní mistr opustil prám a vydal se po molu za svými záležitostmi. V ruce držel velkou knihu a ještě za pochodu do ní něco zapisoval.
   „Odrazit od mola!“ ozvalo se ze zádi a všichni veslaři sedící na straně u mola svými vesly odrazili prám podle rozkazu. Folhert mezi nimi nebyl.
   „Záběr!“ přišel další rozkaz, ale vzápětí byl přerušen duněním rohu roznášejícím se po celém přístavu.
   Někteří členové posádky se ohlédli, včetně kapitána a jeho pobočníka a viděli, jak se přístavem prodírají vojáci. Kapitán úplně zapomněl na nějaké rozkazy a s ostatními sledoval, jak vojáci doslova čmuchají na každém rohu. Jeden z vojáků se zastavil před přístavním mistrem a něco mu zběsile sděloval. Jeho reakce v sobě neměla mnoho nadšení. Mistr se otočil zpět směrem, kterým přišel a svižně se vracel na molo, u kterého ještě před chvíli stál prám.
   Žádný běžec to tedy rozhodně nebyl. Tahle práce musela hodně vynášet a jeho velké proporce to jen potvrzovaly. Stačila mu jen tahle malá cesta na molo a už byl udýchaný jak rodička.
   „Co se děje Mistře?“ zařval kapitán, aby jej bylo dostatečně slyšet.
   „Blokáda! Král… nařídil blokádu.“ dostal ze sebe sípavou odpověď přístavní mistr. „Přirážce zpět… zpět k molu.“
   „U Hejta! Není možná. Zaplatil jsem poplatky a teď mám tady trčet, kdo ví jak dlouho.“ kapitán začal brunátnět a divoce gestikulovat rukama.
   Folhert už věděl že dřív nebo později přirazí zpět k molu a díky téhle pozornosti bude loď plná vojáků rychleji, než hospoda kde dávají prvních deset piv bez placení. Už teď viděl, jak se za přístavním mistrem hromadí skupinka čtyř vojáků.
   Tohle nebyl vůbec dobrý plán. Pomyslel si a rychle začal v hlavě vymýšlet jak z toho ven.
   „Buď přirazíte po dobrém, nebo se stanete nepřítelem v královských vodách, kapitáne. A Vy jistě víte, jak se s takovými lidmi nakládá.“ ujal se rázně slova jeden z vojáků.
   „To je nehoráznost!“ postěžoval si kapitán, ale bylo vidět, že se vzdává. „Přirazit zpět k molu!“ vydal rozkaz a veslaři se dali ihned do jeho plnění.
   Folhert zabral veslem také.
   Voda se ve městě líně sunula, byla špinavá a rozhodně by nebylo rozumné se v ní koupat. Přesto Folhert pomyslel, že by do ní v případě nouze skočil a snažil se pod vodou uplavat. Těžko říct, kolik by toho ve vodě viděl. Uvážil, že bude jistější zůstat sedět v lodi a držet se svého vesla jako spořádaný plavec.
   Loď přirazila k molu, na které vyskočili dva mladíci a chopili se přivazování kotevních lan. Další plavec položil na molo můstek z prken. Po něm okamžitě vyšel z lodi kapitán. Ve tváři měl výraz jako by chtěl vraždit.
   „Takže pánové o co tu jde?“ vyhrkl na vojáky bez jakéhokoli přivítání nebo snad náznaku pozdravu.
   „Nejsme sice povinni vám to sdělovat, ale budiž. Hledáme uprchlého trestance. Víc vědět nepotřebujete.“ odpověděl tónem úředníka, který kapitána ještě více namíchnul.
   „Každý den se tu potulují trestanci a kdovíjaká chamrať a nikdo z toho nedělá takové scény. Tohle zboží,“ ukázal na loď. „Musí dorazit do Denáru. Jestli se tak nestane, může mě to peněžně zničit. Kdo mi nahradí škodu? Jen počkejte, co na to řekne Filencíjská říční společnost.“ pokýval hlavou a už si představoval protestující obchodníky.
   „To není naše věc, Kapitáne. Máme své rozkazy.“ odbyl jej voják nekompromisním přístupem. „Můžeme prohledat vaši loď? Bude lepší, když budete spolupracovat.“
   „No výborně takže ještě prohledat moji loď.“ zaškaredil se, ale neměl na výběr. Jen ustoupil vojákům z cesty a poté je následoval zpět na prám.
   Všichni plavci stále setrvávali na svých místech a s nimi i Folhert, kterému se tahle patová situace vůbec nelíbila.
   Vojáci si zběžně prohlíželi všechny členy posádky, prohledávali podpalubí a i přes kapitánovo breptání jeho kajutu. Byli čtyři, a i kdyby je Folhert zvládl, těžko by se vyrovnal s dalšími v přístavu a proto o možnosti boje raději ani neuvažoval.
   Jeden z vojáků si prohlížel i Folherta, ale ne dlouho. Díky tomu Folhert uvážil hned dvě věci. Do téhle sebranky plavců nejspíš věrohodně zapadl a vojáci mají jen pramalé tušení, jak vypadá.
   Vojáci skončili s prohlídkou a už to vypadalo, že se odporoučí. Bohužel k Folhertově smůle neodporoučeli.
   „Kapitáne, předpokládám, že členy své posádky aspoň částečně znáte?“ otázal se ho voják, který jediný ze čtveřice zatím mluvil.
   „Samozřejmě. Neberu na palubu jen tak někoho.“ promluvil s uraženou ješitností.
   „Takže nemáte tu nikoho nového, koho byste přibral ještě před plavbou?“ voják nasadil šťouravý tón.
   Tahle otázka byla pro Folherta vstupenka do temných kobek vězení. A tam se mu rozhodně nechtělo.
   „No vlastně ano.“ řekl kapitán nevrle. „Támhle ten.“ a ukázal prstem na Folherta.
   Většina posádky a všichni čtyři vojáci pohlédli tím směrem. Folhert už neseděl za svým veslem jako spořádaný plavec, ale balancoval na úzkém okraji prámu a hned na to šipkou skočil do zakalené vody řeky Olky.
   Překvapené výrazy všech co jej pozorovali, si už nemohl vychutnat. Se zatajeným dechem plaval stále vpřed k cíly který si vybral ještě před skokem. Pod vodou toho nešlo příliš vidět, přesně jak si myslel. Kdyby v tom měl plavat v noci, těžko by něco viděl. Díky členitosti přístavu a různým loďkám, které tu byly zakotvené, se dalo nepozorovaně vynořit, ale to zatím neměl v plánu. Pořád plaval pod vodou, dokud mu vzduch stačil.
   Když už se mu začaly dělat mžitky před očima a za trochu vzduchu by dal všechno bohatství světa, vynořil se. Podařilo se mu doplavat těsně za jednu z loděk a zároveň se do ní praštit. Zalapal po dechu. Odevšud najednou slyšel různé zvuky, výkřiky vojáku a jejich pohyb po molu.
   Znovu se pořádně nadechl a potopil se. Tentokrát si to namířil k molu, které vedlo do lodní dílny. Tam by mohl nepozorovaně vylézt z vody a ztratit se v ulicích města.
   Opět ho obklopila smradlavá voda a všechny zvuky se ztratily do spleti tlumeného hluku. Ve vodě narazil na věci, o jejichž původ raději nechtěl vědět. Předsevzal si, že se do takového svinstva už nikdy nevrhne. Proklínal svou blbost a ukvapenost, se kterou nikdy nemíval problém, ale dnes si to pořádně vynahradil.
   Odhadnout, kdy se může vynořit, nebylo těžké. Molo vrhalo do vody temný stín a ty byly pro Folherta nejlepším přítelem. Z vody se vynořil jako krokodýl při lovu. Ve skrytu nízkého mola určeného pro malé pramice ho nemohli vidět. Aspoň si to myslel. Několik sáhů od něj už v lodi seděli vojáci a rozhlíželi se po řece.
   Jen hledejte. Vysmál se jim.
   Bylo na čase dostat se podél mola neslyšně do lodní dílny a tak se do toho dal. Jak vypadá molo zespod, už párkrát viděl, ale tohle. Vypadalo to jako to nejbohatší království řas, různých šneků a hádků. Nevěděl, jestli má žasnout údivem nebo začít zvracet z odporného zápachu.
   Se sebezapřením se dostal až do dílny, postavené z části na vodě a z části na souši. Loďaři si nejspíš ještě spali nebo měli práci mimo dílnu. Tak i tak byla dílna prázdná a to pro Folherta znamenalo překvapivě volnou cestu. Vyškrábal se z vody na molo, které už bylo ve skrytu dílny. Připadal si jako vodník. Byl celý mokrý a voda z něj tekla proudem. Na ramenou mu visely chaluhy. S tímto zevnějškem si připadal ještě více v koncích.
   Dveřmi opatrně nahlédl do přístavní uličky. Všechno vypadalo normálně. Lidé si tu šli za svým a na dohled neviděl vojáka. Přeci jen přístav nepatřil k nejmenším a vojáků nebylo mnoho. Nemeškal a vydal se svižným krokem těmi nejužšími uličkami ke svému novému cíli.
   Měl v plánu se dostat do knajpy U Zlomeného kolena, tady v Přístavní čtvrti. Místo, kde se schází společnost různých vyvrhelů a podivínů. Měl zde kontakt, jenž by mu mohl aspoň částečně pomoci. Do stájí pro svého koně a věci se teď vracet nemohl, to by bylo příliš nebezpečné.
   Lidé se na něj sem tam koukali jako by byl postižený. Folhertovi to bylo jedno, hlavně když na něj nekoukali vojáci.
   Přemýšlel, jestli se tím skokem do vody trochu neunáhlil. Přeci jen nevěděli, jak přesně vypadá. Jediný kdo ho částečně mohl poznat, byli lučištníci, co se ho snažili zabít na hradbách a pak hradební stráž. Nejspíš by ho ale odvedli a pak už by se nějak zjistilo, kdo to tu má všechno na svědomí. Tudíž to bylo asi nejlepší řešení.
   Právě procházel osamělou uličkou, takže byl docela klidný. Byla to proluka mezi dvěma domy. Domy v uličce neměli okna, jen malé otvory na vyhazování toho, co tu tak příšerně zapáchalo.
   Folhert už to smradu měl dneska až dost. Řekl si, že až se z tohohle vylízá, dá si řádnou horkou koupel s nějakou pěknou děvečkou.
   Ta představa zahnala nejen zápach, ale i jeho pozornost. Uslyšel za sebou tiché zasvištění větru a než se stačil otočit, už na něj dopadlo něco těžkého a poslalo ho to přímo k zemi. Zaklel a otočil se na záda. Před ním stála postava celá v černém. Jen blyštivě modré oči se vítězoslavně koukali na Folherta. Nebyl si jistý, jestli je to muž nebo žena. Ale pro sebe se rozhodl, že to bude muž. Jako vystřižený z pohádky o zlodějích.
   Takový uhlazený zlodějíček mě nemůže dostat. Blesklo Folhertovi hlavou a zpod tuniky vytasil dýku.
    Muž v černém neváhal a v mžiku v ruce držel dýku, která svou čepelí doslova blýskala. To se nedalo říct o té Folhertově. Ten se jen ušklíbl a pohrdavě odfrkl.
   Oba stáli připraveni k boji a kroužili kolem sebe jako dva tygři. Folhert mokrý, špinavý a znechucený. Soupeř čistý, krásně oháknutý a zcela určitě pobavený, i když jeho tvář nešla vidět přes roušku.
   „Co si sakra zač? Nějaký místní hrdina. Nemám čas se s tebou zahazovat, fešáku.“ na poslední slovo dal zvlášť důraz.
   Neodpověděl. To Folherta ještě více rozpálilo a rozhodl se to ukončit.
   Provedl výpad zprava, a jakmile jej soupeř vykryl a odkryl si tak levou stranu, dal mu pěstí řádnou ránu pod žebra. Muž jen vzdechl, ale nijak ho to nevyvedlo z míry. Folhert nebyl žádný válečník, ale ránu dát uměl a čekal, že s tímhle o hlavu menším fešákem to udělá trochu víc než jen vzdech, který se navíc podobal víc ženskému nebo chlapeckému.
   Muž odskočil a opět se připravil do střehu. Poté nastala chvilka vyměňování názorů ohledně bojového stylu. Muž se pohyboval s elegancí a s dýkou zacházel jak s prodlouženou rukou. To by Folhertovi až tak nevadilo, jen kdyby se při tom ty jeho oči netvářily tak děsně sebevědomě. To ho dokonale vytáčelo. Občas pocítil bolest v rameni, ale řekl si, že není žádná chudinka a snažil se ji nevnímat. Úplně se vykašlal na různé finty a do boje dával hrubou sílu. Už mu dnešní ráno začínalo lézt dost na nervy a poslední co by si přál, byl souboj s tímhle šaškem.
   Přišel další z jeho tvrdých výpadů a tentokrát se mu jeho hrubost vyplatila. Muž se snažil jeho výpad vykrýt, ale dýka mu vylétla z ruky. Folhert by se mohl v té chvíli koupat ve vlastní pýše. Zahlédl překvapení v těch modrých očích a rychle toho využil. Skočil na svého soupeře a povalil jen na zem.
   Byl zcela určitě těžší a tak mu nedělalo problém ho hezky přidržet u země. Dýku mu držel na hrdle. Oba byli dost udýchaní, ale přesto si Folhert neodpustil svůj konečný doslov.
   „Říkal jsem ti, že na tebe prostě nemám čas. Kdyby sis vybral jinou dobu a jiný místo, mohlo to trvat třeba i déle. Ale potěším tě, máš pěkný ohoz, bude mi slušet. A ještě jednu věc ti řeknu…“ to už ale Folhert nedořekl.
   Uslyšel jen dutou ránu a bolest v zátylku. V duchu se proklínal a začalo se mu zatmívat před očima. Poslední co uslyšel, než padl do bezvědomí, byl ženský hlas. „Díky chlapci.“ Došlo mu, komu patří a nejraději by se utopil v Olce.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply