KAPITOLA 16: Další boje

            DALŠÍ ráno je probudilo u Ensu, kam včerejší večer v noci dorazili. Elda se zadívala po cestě vedoucí vzhůru. Něco jí říkalo, aby si dávala pozor. Procházela ležení a zdravila každého u ohně před narychlo zbudovanými stany. Pak zašla za Brennem. Stál na okraji tábora a hleděl na bílé štíty. Ukázala na stezku. "Tou půjdeme. Nad vodopády přejdeme Ens a za den nebo spíše dva spatříme ledopády. Nechci spěchat. Vím, že některým lidem bude zle z výšky a bojím se, aby byli všichni v pořádku. Bude nás čekat těžký boj, už jsme v Bastarnii a tady nám města nebudou otevírat brány a sypat květy pod kopyta koní." Bylo vidět, že ho trápí obavy. Vzala mu ruku do dlaně. "Ale překonáme to, že?" Kývl a beze slova odešel ke koni.

            Stoupali stezkou k vodopádu. Pomalu a těžce. K večeru překročili vodopád a v mokré mlze, do které se hory zahalily spatřili jen rozmazaně průsmyk s ledovými kaskádami po obou stranách. Nařídila odpočinek. Za den budou za Glacierem a pak přes sedlo zamíří na cestu ke Graaze. Počítala, že od osudného okamžiku jejího života jí dělí jen tři až čtyři dny, až sestoupí do údolí. Hlavou se jí míhaly myšlenky, které zase mizely jako létavice. Okamžik souboje s Argeonem byl poslední okamžik, který byl jejímu životu určen. Co bude dál? Nevěděla a spatřovala jen tmu. Vyhraje? Najde Grika? Stane se kněžkou, nebo si najde nějakou malou usedlost a bude kovat koně jako její otec? A budou lidé vůbec kupovat zboží od ženy? Navíc ještě od neprovdané ženy? Stále častěji o tom přemýšlela, ale jasné světlo, které by jí ukázalo směr, nikde nenacházela. Pohodila hlavou, tak ať.

            Argeon dlouho neopustil Graazu a odvykl nepohodlí stanu. Obrátil se na rohoži na bok a po chvíli neklidného spánku vstal a vyšel ven. Byla mlha a vlhký ledový vzduch zalézal i pod kožešinový plášť. Podíval se po úbočí sedla, kde rozmístil vojsko. Zvěd hlásil, že Elda už táboří se svými lidmi na dohled od ledopádů. Nejpozději zítra se tedy odehraje bitva. Neklidně se podíval po skleněné kráse ledopádů. Tajně po ní pořád toužil, ale věděl, že nyní jí musí zabít. Byla příliš silná a příliš jistá sama sebou. Přimhouřil oko. Až ji zabije, dá z ledopádu, který zkropí její krev vytesat její podobu. Usmál se. Připadalo mu to velice poetické a sám se sobě podivil. Vedle něj se ozvalo zakašlání. Byl to Krysa Trigos, jeho nový velitel stráže po tom, co přišla zpráva, že Hubený byl zabit u Harazy. "Pane?" Zakoktal a uklonil se až k zemi. Blahosklonně mávl rukou. "Ano, poslouchám." "Jak jste věděl, že Elda projede právě tudy a ne přes hlavní průsmyk?" Pohodil hlavou. "Znám ji, je chytrá a věděla, že sedlo je dobře hlídané. Netuší, že tam dnes není nikdo. A až se zítra její noha dotkne dna průrvy, definitivně dokážu, že to co řekla ta stará čarodějnice byl jen pustý výmysl umírajícího mozku." Zasmál se.

            Elda stála v tu samou chvíli také venku, zahalená do kůže. Nevěděla co, ale zdálo se jí, že tu něco nehraje. Podívala se vedle sebe. Brennus k ní přišel od ohně, jako skoro každý večer, aby si s ní popovídal. Tentokrát mlčela déle než obvykle. Neptal se. Věděl, že začne dříve či později mluvit sama. Pohodila hlavou. "Snad je to jen špatná předtucha." řekla bez obalu. "Co?" "Ten pocit který mám. Zatím jsem se nespletla, nebo ano?" Podívala se na něj. "Kdepak."zavrtěl hlavou. "Tak mi pověz, proč se mi nahoru nechce.""Ani mně, když to vidím." Zasmál se. "To přejde, jako ten strach u řeky." "Ne," důrazně zavrtěla hlavou. "Nemám strach z hor, ale z něčeho, co se skrývá za nimi. Nevím co, ale není to nic dobrého." Těžce oddechla. "Mám strach, že Argeon ví, že nepojedu přes sedlo, ale tudy. V průsmyku budeme zranitelní, stačí pár lučištníků a mají nás." "Můžeme se vrátit." Navrhl "A zkusit sestup přes sedlo." Zavrtěla hlavou. "Je měsíc říje. Brzy se zavřou stezky a mohli bychom uvíznout. Zítra ale pošlu lidi dolů, kdo bude chtít. Nevím, jestli to je past, ale nebudu riskovat ničí život, ať každý rozhodne o svém osudu. Až přejdeme průrvu, nebude už možnost obrátit se zády, tak jako tak." Kývl. Zadívala se na jiskřící led.

            Ráno ji vzbudilo brzy. Lidé rozespale balili stany a ženy pekly placky na ohni. Koně frkali a v chladném vzduchu jim od nozder stoupala pára. Elda znovu sledovala průrvu i led jiskřící v raním svitu. Vyhoupla se na kámen, svalený z hor před mnoha lety. "Poslouchejte!" Zavolala zvučným hlasem, takže jí bylo slyšet i na kraji tábora. "Poslouchejte! Dnes nás čeká velká cesta! Obávám se ale, aby tam nebyla nějaká léčka! Kdybychom museli bojovat v průsmyku, tak máme jen malou šanci, a také když přejdeme hory nebude již možnost z boje utéct, a proto prosím, kdo se necítí na boj, ať opustí tábor. Je to jen vaše volba a já nechci riskovat zbytečně vaše životy! Kdo je přesto se mnou, ať mne následuje!" Pohlédla na lidi tam dole. "Tak udělejte krok, kdo jdeš se mnou." Dav udělal krok vpřed jako jeden muž. Ani jediný voják neucouvl a ani na moment nikdo nezaváhal připojit se k ní. Dojalo jí to. "Tedy – nikdo?" Dav zamručel. Kývla. "Dobrá, pak strojte koně. Ještě dnes překročíme Glacier."

            Seskočila z kamene a zašla za Brennem. "Stejně se mi to nelíbí." "Můžeme vyslat zvěda." Navrhl. "Koho?" Podívala se po něm. "Půjdu já." Spatřila za sebou Britta. Pohodila hlavou. "Ale buď opatrný. Mohla by tam být nějaká nástraha." Zasmál se. "Nebojím se. Pojedu." Pohlédla na Brenna. "Pojedu za tebou. Budu ti krýt záda." Rozhodla .Brennus zaprotestoval."Ale měla by ses chránit." "O sobě rozhoduji sama!" Řekla rázně. "Už nejsem otrokyně a tak pojedu. Je to moje svobodná vůle. Navíc zapomínáš, kdo je ve skutečnosti hlavním velitelem!" Sklonil hlavu. "Paličatá jako vždycky, tak tedy jeď, ale dej pozor. Bez tebe je boj prohraný." Podívala se na něj. "Ale Brenne. Ti lidé vyhráli, protože se konečně spojili a zapomněli na své vlastní hádky. Vyhráli by i beze mne. Možná by nezabili Argeona, ale vyhráli by. Musíš mi slíbit, Brenne, že i kdybych padla v boji, musíte dobýt Graazu. Slibuješ?" "Pokusím se," Řekl. "Ale nebude toho snad třeba." Usmála se na něj povzbudivě a nalehko vyrazila několik kroků za Brittem.

            Viděla ho zřetelně před sebou, když zahlédla šíp, letící ze strany. Ani nestačila vykřiknout, když Britt zakolísal v sedle, spadl na zem a zůstal ležet. Jeho kůň utekl na druhou stranu. Klepala se jako v zimnici, když spatřila sokola na nebi nad ledopádem. Zaklonila se a začala volat ptáka k sobě. Cítila jak jí tok energie tryská z čela, jak se její mysl propojuje s myslí dravce. Zamířila s ním nízko nad průrvou a ustrnula. Spatřila vojáky černé armády, rozložené za průrvou v sedle. Očima sokola spatřila i Argeona, sedícího na koni na vrchu nad sedlem, který netrpělivě sledoval sedlo pod sebou. Zaklel, když z průrvy vyběhl Brittův kůň. Vojáci před ním uhnuli, ale hned se zase srovnali na místa. Nechala sokola letět. Roztřesená a bledá se vrátila k Brennovvi a ostatním. "Kde je Britt?" Zeptal se jí. "Mrtvý, dostali ho." Řekla tiše. Lidé kolem mlčeli. Pohlédla na Brenna. "Za průrvou je velké vojsko, které vede sám Argeon. Neptej se, jak to vím, prostě jsem je viděla. Jak projdou první lidé, zasypou je šípy a černí se na ně vrhnou. Strží neprojde víc jak čtyři muži vedle sebe. Přesila je lehce přemůže." Dívali se po ní zaraženě. Mlčela. Brennus viděl, že přemýšlí. Naklonila se v sedle.

            Když otevřela oči, byla v nich naděje. Pohlédla na stany a potom mávla rukou. "Mám to. Nejprve smotáme stany v obrovské válce. Přivážeme je za koně, které můžeme obětovat, dlouhými lany. Pak je zapálíme a pošleme proti černým, mělo by je to odrazit. Pak vyrazí jezdci s luky a šípy a jezdci s meči. Hlavně se kryjte před lučištníky. Pak půjde pěchota, jen lehce vyzbrojená poběží co nejrychleji. Musíme se s vojáky krále Argeona střetnout na otevřené pláni. Pak budeme mít šanci. Ženy zůstanou zde, dokud nepřijede posel. Pokud hluk bitvy utichne a nikdo nepřijede, vrátí se urychleně před Dunn a vzkážou lidem mé poselství, aby nepustili území již osvobozená." Dívali se na ní tiše, ale nikdo ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že je to jediné nejlepší řešení. Mlčky začali připravovat zápalné balíky. Sledovala je trochu s obavami a potom zmizela ve svém stanu.

            Objevila se ve své zbroji, lesklé jako slunce. Brennus se na ní podíval znepokojeně. Pohodila hlavou. "Vím co chceš říct, ale Britt byl i můj přítel a dnes mi nezabráníš bojovat. Jde možná o klíčový boj a já musím stát po boku svého lidu. Nejsem přece jen svatostánek, modla která se neumí bránit. Zrodila jsem se z bojů a válek, z krve a nářků. Nemám strach a dnes povedu vojsko sama." Řekla to tak, že sevřel rty a nic neříkal. Věděl, že by to bylo zbytečné. Pobídla koně a vyrazila k průrvě. "Tak pojďte, moji věrní!" Volala. "Je čas uštědřit Argeonovi první ránu!"

            Argeon seděl neklidně na koni nad sedlem. Od doby, kdy kolem proběhl ten kůň se nic nedělo a Argeon přemítal proč. Byl si vědom, že teď už o něm Elda jistě ví a přemýšlel, zda ví, jaká jí čeká přesila, nebo jestli je dostatečně šílená na to, aby se vydala přes Glacier stůj co stůj. Také ho zajímalo, jak asi vypadá. Utekla mu z paláce před dvěma roky a od té doby o ní slyšel různé zkazky a polopravdy.Zadíval se na průsmyk.

            V ten okamžik se z průrvy z hukotem vyřítili dva koně s šílenými pohledy, kteří za sebou vlekli hořící balíky hadrů a kůží, jejichž kouř oslepil lučištníky na skalách. Koně, zpěnění potem se hnali přes vojáky a ti uskakovali uhýbali a prchali do stran. Balíky plamenů lítaly na všechny strany a zapalovaly stany v mělkém dně sedla. Z kouře se vyhrnuli lučištníci, jako první vyslanci pekel a stříleli kolem sebe. Vzpamatovali se však i střelci na skalách okolo a i oni napjali tětivy. První mrtví padli na obou stranách a jejich krev zbarvila sníh a rezavou podzimní trávu. Boj začal.

            Bojovníci Argeona se vzpamatovali z náporu Eldina vojska. Řady mužů na koních i pěšáků se s třeskotem srazili na prostranství za průrvou. Zbraně v prachu vysílaly oslnivé záblesky. Bylo slyšet křik, který průrva vracela stonásobnou ozvěnou. Zem se zbarvila krví raněných a mrtvých. Hluk boje přilákal supy, kteří kroužili nad bojištěm a čekali na svoji příležitost. Z černých mraků se začal snášet drobný mrznoucí déšť a sníh. Argeon zachmuřeně přitáhl plášť. Seděl na koni nad bojištěm jako socha. Bez známek pohnutí hleděl dolů na jatka, která se v sedle rozpoutala. Elda tu nebyla. Přemýšlel, kde asi je. Že by dostala strach a obrátila koně? Byl si jist, že na to je příliš hrdá a neústupná. Brána Bastarnie ležela přímo před ní a Argeon si byl jist, že udělá všechno proto, aby se dostala ke krystalu, o kterém zajisté již věděla.

            Zřejmě to věděli i muži tam dole a bitva se stávala čím dál tím nelítostnější. Válečníci klesali pod sprškou šípů, umírali pod údery mečů a jejich srdce zůstávala na hrotech oštěpů. Zdálo se, že Argeonovi muži mají přeci jen navrch. Pomalu, píď po pídi zatlačovali Eldina vojska zpět do průrvy, když v tom v záblesku světla proletěla na koni ona.

            Argeon zvedl hlavu a jako by upoután magickou silou zíral dolů na Eldu. Byla jiná. Sebevědomější. Silnější. Ale hlavně odhodlanější. Energicky sevřené rty a kolmá vráska na čele prozrazovaly, že boj nevzdá. Padne zde, nebo se probije dál. Jiná možnost jakoby přestala existovat. V božské zbroji vypadala jako mladá bohyně války. Vraný kůň pod ní jen tančil.

            Jak projela Glacierem, probodla jedinou strašlivou ranou dva muže najednou těžkým oštěpem. Skloněná nad krkem oře uhnula dešti šípů. Jediným plynulým pohybem vytasila meč. Zbraň vyslala paprsek světla Argeonovi přímo do očí, jako by osud chtěl naznačit, pro koho je určena. Na moment spustila oči od bojujícího chumlu a pohlédla za paprskem. A oči Argeona a Eldy se opět střetly jako před lety v aréně. Tentokrát v nich však Argeon spatřil smrt. Svoji smrt. Cítil jak se ho dotkly její ledové spáry.

             Nebe se zatáhlo žlutočernými mraky, takže na krajinu padla téměř tma, protínaná pouze záblesky zbraní. Jen na Eldu jako by protrženými mračny stále dopadalo světlo. Celé to trvalo jen minutku, ale zdálo se že je to celá věčnost. Elda pobídla koně až se vzepjal do skoku a vrhla se do bitevní vřavy. Sekala kolem sebe mečem, uhýbala ranám. Nevěděla, kdo na ní útočí, neviděla tváře. Jen zbraně. Cítila, že v tak prudké bitvě ještě nebojovala. Krev se jí vehnala do tváří a ona cítila tlukot svého srdce i horký dech svého koně. Její mysl jako by byla ochromena. Měla pocit, že vše kolem ní je jenom těžký sen. Jako by ani nevnímala svou ruku, své tělo. Jen seděla a viděla tváře děsivě znetvořené bitevní horečkou. Probrala jí bolest v boku. Někdo ji zasáhl mečem.

            Ohlédla se. Glacier byl za ní. Její muži ustupovali, zemdlení náporem boje. "Do boje!" Zakřičela. "Neustupujte. I nepřítel je znavený! Jsme blízko! Za mnou!" Marně se vrhala do čela. Viděla smrtelnou únavu v očích těch, kteří zůstali na živu. Viděla i děs v očích těch, kteří klesali na zem, ranění či umírající. Poprvé pocítila hrůzu. Hrůzu a bezmoc. Byla blízko. Nadosah. A přeci nemohla postoupit dál. "Bohové!" Zaúpěla. "Tak proč? Proč jste mi dávali meč, když mi není dopřáno rozhodnout bitvu?" Ucítila ledový vichr v očích. Kouř z bojiště se zdvihl a zaslepil jí výhled.

            A náhle, jako odpověď z nebes ucítila jak se její muži opět vrhají vpřed a do boje. Její vojsko vyrazilo novou silou proti černým válečníkům.

            Ohlédla se. Nechápala ten zvrat, když z průrvy zahalené mlhou a kouřem vyrazila postava na koni, která přišla Eldě známá. Brennus na druhé straně průrvy s sebou trhl. Kůň s jezdcem se přiblížil a Elda zjasnila tvář. "Hippiké! Kde se tu u všech bohů bereš?" Zamávala na Brenna. "To je dobré. To jsou Mazovské … Amazonky. Přátelé!" Pochopil. Otočil koně a znovu se soustředěně pustil do nepřátel před sebou. Hippiké se prodrala k Eldě. "Vidím drahá přítelkyně, že přicházíme právě včas. Ačkoliv jak vidím nezahálela jsi a vojáků máš také dost." "Ne tolik, abych se dostala přes sedlo. Sami bohové vás seslali." "Bohové ne, ale Griko." Zasmála se Hippika. Elda se na ní udiveně ohlédla. Hippika mávla rukou. "Po boji si to povíme." "A Griko?" Napadlo Eldu. Hippika jakoby mimoděk zapíchla vojáka, který se sápal po jejím koni. "Je v pořádku. V táboře pod horou, kde jsou ženy tvých vojáků." Elda kývla.

            Tentokrát začali ustupovat Argeonovi muži. Mazovské válečnice, které se zařadily mezi Eldiny muže, vydaly za mnoho bojovníků a také Eldino vojsko jako by popadlo druhý dech. Teď byli v nevýhodě Argeonovi muži. Argeon s sebou trhl. Z výstupku dobře viděl, jak jsou černí zatlačováni stále dál k okraji sedla. Jak jim ubývá sil a jak postupně podléhají. Na straně Eldy teď byla přesila. Z bojiště právě dorazil posel informovat o stavu. Argeon se zachmuřil. Něco odsekl a muž se vrátil k vojsku. Ihned na to se oddělil vrchní velitel Krysa Trigos a přijel k Argeonovi. Byl celý od krve, své i cizí, vlasy slepené potem, ústa rozpraskaná horečkou. "Pane," zasípal. Bělmo v jeho očích svítilo. "Už se neudržíme dlouho, pane." Řekl. Argeon kývl. "Odvolejte muže!" Zasyčel. "Bude si muset odpočinout a my mezitím opevníme Graazu. Tam nás nedostane tak snadno. Vyhrála sice bitvu, nikoli však válku. Ovšem tady jsme prohráli a počítejte s tím, že až ji rozdrtíme před branami města, vyvodím z vaší prohry přísné důsledky." Pobodl koně ostruhami, až vytočil piruetu na zadních a tryskem se vydal ke Graaze. Krysa se otočil a zamával na trubače. "Trubte na ústup, stahujeme se ke Graaze. Ustupujeme."

Když zazněly trouby, rozlehl se na sedlem vítězný křik z hrdel lidí bojujících pod vedením Eldy. Argeonovi muži se dávali na úprk, odhazovali zbraně a mizeli za obzorem. Brennus se sice za nimi chtěl pustit, ale Elda zavrtěla hlavou. "Stejně je zítra porazíme na Graaze." Zamávala na muže za sebou. "Postarejte se o raněné, zavolejte ženy. Dnes si odpočineme zde." Otočila se v sedle a pohlédla na bitevní pláň. Viděla ji rudou, pokrytou těly od obzoru k obzoru. Dokonce i paty ledopádu Glacieru byly rudé. Zavládlo ticho. Elda si uvědomila, jak krutě zaplacené bylo její vítězství a z oka jí ukápla slza. Hippika o kus dál sklonila hlavu. Vytušila že Elda není s výsledkem spokojena. Pobídla koně a přijela k Eldě. Položila jí ruku na rameno. "Ale vyhrála jsi." Řekla tiše. "Co jsi čekala, sestřičko? Každý boj znamená ztrátu. Ale pro nás znamená i naději. Argeon zahubil daleko víc lidí. Když vyhrajeme, možná zemřeme a zabijeme mnoho černých, ale přineseme mír celému kraji. A nezapomeň, že ti lidé, kteří tu s tebou dnes bojovali, bojovali dobrovolně a věděli, že čas některých se tu naplní." "Díky." Hlesla Elda. "Ale vyčítám si, že jsem nejela přes horní průsmyk hlavní cestou. Nemusela jsem vyprovokovat tuhle bitvu." Hippika mávla rukou. "Kdybys jela hlavní cestou, byl by Argeon tam. Byl to tvůj osud, Eldo." Společně se vydaly ke Glacieru. Elda ještě zahlédla Brenna, jak se vrhá k mrtvým nepřátelům, aby přidal další skalpy jako ozdobu postroje svého koně. Projely ledopády. Po úbočí hory viděly stoupat dlouhého hada žen a dětí.

            "Eldo!" Griko k ní běžel po úboči nahoru, Šibalku na uzdě za sebou. Trochu se zarazil, když uviděl zakrvácené oblečení a koně. "Griko!" Otočila hlavu. Usmál se. "Víš že to byl můj nápad, vydat se za tebou?" Kývla. Vyskočil na kobylku a zařadil se po boku obou válečnic. "Říkal jsem, že budeš potřebovat pomoc." "Jsi moc hodný, Griko." Usmála se Elda. Zamířili k pláni.

            Teprve teď se ženy počaly vrhat k živým i mrtvým a ticho opět přerušil nářek těch, co přišli o svého drahého. Elda sklonila hlavu. Tohle nenáviděla, ačkoli tomu tak bylo po každé bitvě. Nyní však bylo hoře pozůstalých mnohonásobně horší. Ohlédla se na Grika. Vytřeštěnýma očima zíral na bojiště. Chvěl se a zřejmě si teprve nyní uvědomil hrůzu války. "Nedívej se tam." Řekla tichým hlasem, který jako by nepocházel z jejího hrdla. "A Hipponera?" Zeptal se zaraženě. "Taky šla bojovat." Elda pokrčila rameny. "Teprve v táboře zjistíme, jaké jsou ztráty, Griko." Všimla si, že chlapec zaslzel. Ucítila bolest v boku. Úplně na svoji ránu zapomněla. Hippika zdvihla obočí. Elda pohlédla na Grika a naznačila že nechce, aby o zranění věděl. Pak nenápadně zdvihla plášť a ukázala Hippice bok. Ta kývla, že rozumí.

            Dojely do tábora, který urychleně vyrostl za bitevní plání. Brennus stál před stany a čekal na ní. Pokývl. "Argeon odsud zdrhal tak rychle, že tu nechal stát i svůj stan se vším všudy." Podíval se na Grika. "A kdo je u bohů tohle. Není to Griko, bratr, jak jsi mi o něm říkala?" Elda se usmála. "Griko, tohle je Brennus. Pomohl mi sehnat vojsko a je to můj přítel." Trochu se jí zachvěl hlas. Chlapec si cizího muže nedůvěřivě prohlédl a trochu se zamračil. Brennus měl u pasu pěkný svazek skalpů. Elda pokynula rukou. "Taky bys mohl mít trochu úcty k poraženým." "V našem kmeni je čest padnout pro skalp." Odfrkl. "Nechceš si jít se mnou prohlédnout stany černých, fešáku?" Zeptal se Grika. Elda se na chlapce zadívala a zdvihla obočí. "Jestli chceš, tak běž." Zavrtěl hlavou. "Ještě musím někoho najít. Brennus pokrčil rameny. "Jak chceš. Eldo." Obrátil se na velitelku. "Nějaké rozkazy?" Napřímila se. "Ranění ať zůstanou v táboře. Mrtvé spalte a pohřběte." "Naše?" "I černé." Zavřela oči. "Zaslouží si stejnou úctu jako naši. Taky bojovali o život." Odešel.

            Projížděli táborem, když se zpoza stanů objevila něčí postava. "Griko? Eldo?" Otočili se. "Hipponero!" Griko se radostně sesmýkl z koně a vrhl se bojovnici kolem krku. "Myslel jsem, že tě zabili. Bál jsem se o tebe." Elda se zasmála. "A o mne ses nebál." Ohlédl se na ní. "Taky, ale věděl jsem, že určitě nepadneš." Hipponera ho postavila na zem. "Eldo." Seskočila z koně. "Jsem ráda že tě vidím. A Hippolyta?" Hipponera se zachmuřila. "Je ve stanu. Dostala oštěpem." "Vážné?" Kývla. "Ano, obávám se, že dlouho nevydrží. Chtěla tě vidět, Eldo."

            Vešla do stanu. Ostatní zůstali venku. Hippolyta ležela na kůžích. Když uslyšela kroky, otevřela oči. "Eldo?" "To jsem já," řekla tiše Elda a sklonila se nad raněnou. "Je mi zima." Usmála se Hippolyta. Elda jí přitáhla houni. Všimla si těžkého oštěpu se zpětnými háky, trčícího z Hippolytina břicha. "Chtěla jsem ti jen říct," namáhavě promluvila válečnice. "Že jsme nebojovaly nadarmo. I když vím, že brzy odejdu nejspíš přímo do Tartaru, nevyčítám sobě ani tobě, že jsme do toho šly. Vím že se asi trápíš nad ztrátami, ale vrátila jsi Amazonkám jméno. Po mnoha staletích jsme zase ve válce a vítězíme. Čest našich předků se zvedla z prachu zapomnění. I svému lidu jsi vrátila naději a zítra jim vrátíš i svobodu." Rozkašlala se . Když oddálila ruku od úst, z koutku jí tekl pramínek krve. Pohlédla na Eldu a stiskla jí ruku, kterou jí Elda položila na prsa. "Teď je můj čas," usmála se. "A řeknu ti jenom jedno, Eldo. Zabij zítra toho bastarda, udělej to i za mně." S těmi slovy vydechla naposled. Elda vstala a trochu zakolísala. Vyšla ze stanu, kde stála Hippika, Hipponera a Griko se svěšenýma hlavama. Elda krátce kývla. "Byla to dobrá válečnice, Hippiko." Podívala se na Hipponeru. "Mohla bych poprosit, aby ses prošla s Grikem po táboře.?" Hipponera vypadala, že pochopila. Vzala Grika za ramena. "Tak pojď." "Nechci." Protestoval. "Jen jdi." Řekla Elda důrazně. Podíval se na ní a nechal se odvést. Elda Pokývla na Hippiku. "Potřebuji, aby ses mi podívala na ránu. Je to asi jen škrábnutí, moc to nebolí, ale je mi trochu slabo a potřebuji nabrat sílu." Hippika kývla.

            Sedly si spolu před jeden stan a Elda sundala plášť a hrudní pancíř. Rána nebyla hluboká, ale dlouhá. Hippika rozdmýchala oharky dohasínajícího ohniště a vrazila do něj nůž. Rozpálil se do běla. Zvedla ho, ale ruka se jí chvěla. Elda zavrtěla hlavou. Sama vzala tesák do ruky a přitiskla železo k ráně. Zaúpěla. Slyšela, jak se okraje rány spekly k sobě.

            V uličce se objevil Brennus. "Co je." Elda zavrtěla hlavou "Už nic." Podíval se na ní s podezřením. "Zranění." "Jen škrábanec." Odtušila. Vstala. "Vojáci chtějí, abys měla Argeonův stan. Zavedu tě." Podívala se na Hippiku. "Také musím za svými. Tak zítra " Vstala a oprášila si kolena. Elda se za ní dívala, dokud jí nezmizela z dohledu. Pak se zavěsila do Brenna. "Jsem dnes o sto let starší, Brenne." Řekla. Zdvihl ji do náruče jako malé děvčátko. Přitiskla se k jeho svalnaté hrudi a zavřela oči. Odnesl ji do stanu, kde ji položil na lůžko z kůží. Chvíli se na ní díval, jak oddechuje a pak ji pohladil po vlasech a políbil na čelo. Zítra se rozpoutá peklo. Horší než dnes a on, Brennus, možná padne. A jeho malá krásná velitelka se nikdy nedozví, jak moc ji miluje. Vyšel před stan na chladný vzduch. Rychle se setmělo a krajinu teď ozařovaly pouze planoucí hranice s těly padlých. Vánek sem donesl pach spáleniny a slabou melodii truchlivých pohřebních chórů. Otřásl se. Přišlo mu, že hranice dnes plane i pro něj.

 
KAPITOLA 17 : Poslední bitva
 

            DRUHÝ den se probudila brzy. Lidé spali. Noc byla příliš krátká na to aby si mohli odpočinout od boje. Otočila se na bok a spatřila jílec meče. Pohladila dráčka. "Tolikrát jsi mi radil." Pohlédla na plátno stanu. "Ale teď. Pověz, co bude teď?" Sklonila hlavu. "Mlčíš. Nevíš co bude zítra. Nejpozději zítra. Co se stane, až se naplní co je mi určeno" Cítila jak jí buší srdce. Zavřela oči. Ještě chvíli. Ještě na minutku odvrátit osud. Pozdržet ho. Odvést pozornost. Spát.

            Uslyšela jak venku někdo vyvádí koně. Ospalí lidé se zdravili a tábor začal pomalu ožívat. Jen padlí se už nikdy neprobudí. Pomyslela si smutně. Otevřela oči a rázně vstala. Před stanem málem zakopla o Brena jako už tolikrát. Seděl u ohně. Pohlédl na ní vzhůru. "Tak jak jsme se dnes vyspali?" "Budu ráda, až bude po všem." Odtušila chladně. "Je mi jedno jestli padnu, nebo budu žít. Ale to čekání mě zabíjí, Brenne." "Moc se hrneš do smrti." Zachmuřil se. Pohladila ho po rameni. "Ne, jen chci mít jasno. Mám ráda, když vidím cestu před sebou." "Co rána?" Zajímal se. Mávla rukou. "Už ani nebolí. Jdu se podívat za Amazonkami." "Amazonkami?" Nechápal. "Myslel jsem, že to jsou Mazovské kněžky." "Byly." Kývla. "Ale včera očistily jméno svého kmene, když mi pomohly vyhrát. Ode dneška se zase mohou nazývat plným jménem." Pokrčil rameny.

            V ležení Amazonek se Eldě v ústrety vyřítil Griko. Spal ve stanu s Hipponerou. "Eldo, co s tebou včera bylo? Proč jsem musel pryč?" "Ale nic" usmála se. "Jen jsem byla unavená." Hipponera se objevila ve vchodu stanu. "Dobré?" Zeptala se. Elda kývla. "Měly bychom se balit." Odtušila. "Jeden den a spatříme Západní bránu Grazy." Hipponera pokrčila čelo. "A potom?" Elda zavřela oči. "Potom padneme." Pohlédla zpod víček na Hipponeru. "Slíbíš mi něco?" "Co?""Že se postaráš o Grika, jestli zemřu a ty přežiješ. Má tě rád." Griko se usmál a objal Eldu kolem pasu. "Mám vás rád obě, Eldo.Ty neumřeš. Budeš žít." Hipponera kývla. "Ano, Eldo, postarám."

            Z protějšího stanu vyšla Hippiké. Protáhla se a podívala se na Eldu. "Tak jak." "Balíme." Usmála se Elda. "Chci co nejdříve z téhle prokleté pláně." "Aby ses dostala do ještě proklatějšího města, viď." Zasmála se Hipponera. Její smích však zněl hořce. Elda se rozloučila s přáteli a vydala se za Brennem. Ten mezitím k Eldině spokojenosti vydal potřebné rozkazy. Tábor už byl napolo sbalený. Z Argeonových stanů doplnili zásoby a potom se karavana lidí vydala na jihovýchod k městu.

            Sjížděli Eldě známými stezkami. Minuli pleso, kde kdysi zahodila dráčka i louku, kde pasáčkovi vrátila ztracené jehňátko. Každým krokem ožívaly staré vzpomínky. I staré bolesti. Věděla, že brzy spatří i bránu a baštu, která se stala hrobem jejího srdce. Kolmá vráska na čele teď nemizela a Brennus vedle ní mohl jen odhadovat, na co asi myslí. Upadla do své zamlklosti a on se nechtěl ptát. Věděl, že musí být silná a vyprávěním o starých bolestech by jen trápila své srdce ještě víc.

            Neodpočívali. Všichni spěchali. Bylo to jako utíkat vstříc své smrti. Jeli den a noc po starých stezkách. A čím více se blížili, tím více těžkl krok Eldina koně. Přestala být smutná. V jejím pohledu nyní bylo odhodlání i naděje že skončí kolotoč bitev, bojů a zabíjení, do kterého ji osud uvrhl. Večer se jí vrátila řeč. Vyprávěla Brennovi jak pracovala v lomech a jak se jí nepodařilo uprchnout, jak poznala a ztratila Arna, jak jezdila po horách jako bludný jezdec, než nalezla druida. A Brennus teprve teď pochopil útržky příběhů, které mu tu a tam vyprávěla a mozaika Eldina života před ním začala vyvstávat v jasných barvách. Představoval si ji v horách, na těch stezkách kterými projížděli. Viděl, jak asi hledá druida a jak odpočívá u pramenů, sama se svým koněm. Jen to v něm umocnilo obdiv k ní. Mluvila a začalo se jí zdát, že všechno se odehrálo neskutečně dávno. Měla pocit, že vylétla ze svého těla a sama jako udivené dítě poslouchá neskutečné příhody někoho jiného. Ubohá, nešťastná Elda. Usmála se. Zdálo se jí, jako by slova mizela ve větru. Teď byla jen budoucnost. Jedna cesta. Přímo vpřed.

            A oni jeli. Po probdělé noci přišlo kalné ráno, které je zastihlo v údolí Muru. Na obzoru stále ještě stoupal prach z lomů, ale už se v něm moc nepracovalo. Otroků bylo málo. Elda mlčky ukázala Brennovi. Pochopil. V údolí pod nimi spatřili Graazu. Tak velkolepou a ohromující jako byla když ji spařila poprvé. Nyní měla zavřené brány a Elda přímo hmatatelně cítila bojovníky na ochozech. Otočila se a zastavila vojsko. Zezadu k ní přijela Hippika. "Co se děje?" Elda ukázala dolů. "Graaza." Řekla jediné slovo. "Tak jsme tedy tady." Odtušila Hippika. "Je veliká." Zašeptal Brennus. Elda sklonila hlavu. Potom se obrátila v sedle. Spatřila lidi čekající na rozkazy.

            Vyjela na koni na výstupek nad cestou a pohybem ruky naznačila že chce promluvit. Všichni ztichli. Pokynula rukou k městu. "Graaza." řekla. Slyšela jak bojovníci oddechují. Naklonila se v sedle dopředu. "Přátelé." Promluvila pak jasně a klidně. "Přežili jsme mnoho bitev a zaplatili jsme mnoho obětí. Teď ještě nejsme u cíle, ale jsme u konce cesty. Pokud se vám včerejší bitva zdála jako podsvětí, pak tato bitva bude tím nejhorším Tartarem. Mnoho z nás padne. Potřebujeme každého muže i ženu schopné boje. Přesto – " Odmlčela se a zamnula si kořen nosu. "Přesto i tady, těsně před místem kde se náš osud naplní, platí to, co opakuji před každou bitvou. Pokud má někdo strach nebo pocit,že nechce jít se mnou, pak ho nebudu nutit. Jestli se dalo z jiných bitev ustoupit, pak z této cesta ven nevede." "Půjdeme s tebou!" Vykřikl kdosi v davu. "Půjdeme!" Vojsko zahlučelo a bojovníci bili meči o své štíty, až zvuk připomínal přicházející bouři. Elda přikývla. "Pak tedy se dáme na pochod. Za hodinu staneme před palisádou. Chci, aby největší nápor byl na Západní bránu. Jakmile padne, bude vyhráno. Ženy, děti a ranění, kteří šli s námi, stejně jako zásoby a stany zůstanou tady. Stejně jako v ostatních bitvách, pokud hluk utichne a nepřijede posel, chci, aby se všichni stáhli do dobytých území a nedovolili Argeonovi, aby si je vzal zpět! A nyní – JEDEME!"

            Procházeli kolem ní, když odkudsi přiběhl Griko. "Eldo, já pojedu s vámi." Podívala se na něj plamenným pohledem. "Cože?" "Chci s vámi." Umíněně trval na svém. "Copak jsi neviděl včera ta jatka?" Řekla ostře. "Ale já tě neopustím." Trval na svém."Zbytečně budeš překážet!" "Dám si pozor." Pomalu výhružně seskočila z koně. "Griko!" Přikrčil se, ale neuhnul. "Půjdu." Rychlým pohybem vytrhla meč a tupou stranou udeřila chlapce do spánku. Okamžitě upadl do bezvědomí. Vzala ho do náruče. "Promiň, Griko." Odtušila. "Bude tě sice bolet hlava, ale jednou to pochopíš." Potom ho odnesla jedné ženě na kraji tábora. "Postarejte se o něj a až se probere dejte mu napít." Poprosila. Žena se usmála. "Jistě, Eldo, naše paní. A ať tě neopustí bohové. " Poděkovala a vrátila se ke koni. Vyhoupla se lehce do sedla. Cvalem pak dojela Brenna a ostatní.

            Kus od města zastavili. Napětí ve vzduchu zhoustlo tak, že by se dalo krájet nožem. Elda sevřela rty. Pak se ale postavila do čela. Chvíle čekání gradovala. Ticho. Sem tam cinknutí zbroje. Vzadu odfrkl kůň. Pohlédla na Brenna a ten vyjel z řady vedle ní. Kývla a otočila se na pluk Amazonek po své levici. I Hippika krátce pokývla hlavou a vyjela z řady vedle Eldy. Krátké nadechnutí. "Tak vzhůru!!!" Vzkřikla jako sokol a její kůň se s řičením vzepjal na zadní nohy. Vytrhla meč a čepel odrazila sluneční třpyt. "Pojďte mí věrní!! Za mnou!!! Za svobodu!!!!" Válečníci zařičeli a celá krajina odrazila ryk, jakoby se tisícileté hory hroutily na město.

             Tryskem vyrazili Elda, Brennus a Hippika, následováni vojskem, k městu. V ten moment se ozval ryk i zpoza hradeb. Zasvištěly šípy a opět na obou stranách padli první lidé. Obránci vrhali z hradeb kamení, lili smůlu a olovo, zatímco Eldini lučištníci vysílali mračna šípů. Příkop se naplnil krví a těly padlých. Ve městě vzplanuly první domy, zapálené zápalnými střelami. A někteří již lezli na hradby, padali ze žebříků, rozdrceni pádem o zem. Několik mužů bojovalo na ochozech proti ohromné přesile, ale bili se jako lvi. Hippika i Elda střílely hořící šípy, Brennus jezdil kolem hradeb a pobízel muže k boji. Našli kmen stromu a snažili se jej použít jako beranidlo nic nedbaje na to, že jim na hlavu prší déšť smoly a kamení.

             Náhle kosi kdo se dostal na hradby vykřikl překvapením. "Lidé!! Bohové, lidé z Graazy jsou pod hradbami. Bojují se soldury!! Lidé se vzbouřili proti Argeonovi a jsou s námi!" Zasvištěl šíp a uťal ten hlas, ale přesto se zpráva roznesla po bojišti rychlostí blesku. Síla obránců skutečně polevovala. Elda, kterou její válečníci chránili svými štíty, se přiblížila k bráně a ta se náhle rozevřela dokořán a ryk lidí Graazy jí šel v ústrety. "Vítej, veliká válečnice. Zbav nás krále!! Půjdeme za tebou!" Pronikli na hradby a Elda se proplétala mezi těly černých válečníků. Lidé, prostí i řemeslníci, ozbrojení kde čím. Dokonce i ženy a staří lidé se přidávali k vojákům, až stanuli před vnitřním opevněním hradu. Pohlédla vzhůru. Tam za tou zdí byl Argeon. Pokynula aby se troubilo na roh.

            Argeon seděl v trůním sále, když mu donesli zprávu, že Elda prorazila bránu a lidé z města že se přidali k ní. Na čele mu vyrazil téměř smrtelný pot, když se dozvěděl, že rozlícený dav táhne ulicemi jako velká voda a ztrhává vše s sebou.

             "Copak se mě už nebojí!" Vykřikl a mrštil pohárem o stěnu až se rozletěl na kusy. "Co je tak zvláštní na obyčejné holce, že ji poslouchají všichni okolo?" Podíval se na rozklepaného posla. "Jdi, ať všichni solduři ihned vyrazí na nádvoří. Bojujte do posledního muže, bojujte o život, jinak budete litovat, že jste se kdy narodili!" Hřímal. Posel se vypoklonkoval. Argeon opět těžce usedl na trůn. Tak je to tady. Osud se naplnil. Elda zničí krystal a potom…" Trhl s sebou. "Ale ano!!" Vykřikl. Otočil se, aby ho nikdo neviděl a neslyšel. Pokradmu došel ke stěně trůnního sálu a zamnul si ruce. "Ještě jsi nevyhrála, Eldo." Zavrčel. "Ještě ne." Stiskl výstupek na stěně a za trůnem se se skřípěním odvalily dveře tajného vchodu. "Ať si třeba Graaza padne. Já vezmu krystal a uteču s ním, daleko. A zbuduji novou, silnější armádu. A pak porazím i tebe!" Zachechtal se a zmizel v otvoru. Dveře za ním neslyšně zapadly.

 

            Elda a ostatní mezitím narazili na soldury na náměstí, kde se rozpoutal boj muže proti muži. Bili se jako lvi, bok po boku, Brennus, Hippika i Elda. Brennus se svým těžkým obouručním mečem kolem sebe rozdával tak strašlivé rány, že každá znamenala smrt jednoho muže, Hippika s válečnou holí bo s čepelí po obou stranách bojovala s elegancí kočky a i ona kosila nepřátele jako sama smrt. Elda se vrhala do míst nejdivočejšího boje a její pohyby téměř splynuly v jediný. Přesto se najednou začal boj zvrhávat na stanu soldurů. Lidé se vyčerpali ve městě, ale síly černých jako by neubývalo. A v tom nejdivějším boji cosi přinutilo Eldu zdvihnout hlavu.

             Zadívala se na stezku vedoucí k chrámu ve skále. Spatřila vysokou postavu v černém plášti. Jako poprvé. "Hippiko!" Vykřikla a z hlasu jí zazněla úzkost. "Argeon!" "Kde!" Vykřikla Hippika, aniž by přestala bojovat. "Támhle, proklouzl nějak z tvrze a teď míří ke chrámu, určitě chce vzít krystal a utéct. A slunce už pomalu zapadá!""Tak na co čekáš!" Vykřikla Hippika. "Jeď za ním!" Elda zoufale odrazila meč protivníka. "Nemohu opustit lidi. Teď ne." "Tak sakra jeď!" Křičel Brennus. "Zvládneme to." "To ne! Nemohu !" Vrtěla hlavou. "Ach, Arne! Kdybys tu byl alespoň ty Arne!" Vykřikla prosbu. Vtom jí po kaluži krve ujela noha. Elda podklouzla a soldur vedle ní se rozmáchl, aby jí mohl useknout hlavu, když náhle jeho zbraň zastavil cizí meč.

             Elda ustrašeně vzhlédla a uviděla Arna ve světle rudého slunce. "Říkal jsem lásko, že ti budu na blízku, až bude nejhůř. Jeď do chrámu a nic se neboj." Vztáhl k ní ruku a pohladil jí po tváři.Boj jako by v tu chvíli ustal. "Jdi!" Zdvihla se ze země a v očích měla světlo. Arn mávl rukou. Náhle odkudsi přiběhl Vraník, kterého nechala před branami města. Spatřila, jak Brennus udiveně hledí. Pak ale potřásl hlavou a vše se dalo zase do pohybu. Arn se zařadil místo Eldy a ta se vyhoupla na Vraníka a vyrazila za Argeonem. Paprsky slunce šikmo zářily na cestu a spodní okraj se již dotkl zenitu.

 

            Dorazila nestřeženou stezkou ke zdem z černého kamene a vraty zdobenými podobami draků a gryfů vešla do široké chodby. Skryla se za sloup, ale chrám byl tichý, mrtvý. Všechny stráže byly odvolány do města. Rychle běžela na konec chodby a sálem se rozlehl zvuk jejích kročejů. V zadní části bylo citelně chladno. Otřásla se. Před ní byly další dveře. Opřela se do nich ramenem a stiskla kliku, ale dveře držely zavřené. Zkusila to tedy razantněji, ale zase nic. náhle jí něco zazvonilo o rameno. Meč. Pohlédla na dráčka. Vypadalo to, jako by se natahoval po dveřích. Sekla tedy do veřejí Mečem úmluvy a ty se samy od sebe rozletěly na obě strany. Ocitla se v místnosti z bílého kamene.

            Před kamenným oltářem stál Argeon a ruce natahoval po červenofialovém kameni. Když uslyšel třesknutí dveří otočil se a pohlédl do tmy. "Kdo se opovažuje rušit!" Elda pomalu vyšla do světla. Brnění zakrvácené a uválené v prachu, vlasy slepené potem a oči jí zářily jako Krystal moci. "Ty?" Argeon couval ke kameni. "A čekal jsi snad někoho jiného?" Řekla hrubým hlasem aniž by téměř pohnula rty.Argeon narazil na oltář. "Nemůžeš mě zabít, Eldo. Krystal je moje srdce a ten dokáže zničit jen Meč úmluvy. Usmála se a vytasila zbraň, kterou držela za zády. "Tohle je Meč úmluvy. Meč ohnivého boha. Kvůli němu jsem trpěla než jsem byla připravena ho dostat. A já čekala na tuhle chvíli dlouho, moc dlouho. To mi Argeone věř." 

            Kámen na jílci zasvítil, jako by v něm hořel oheň a i jeho bratr na stéle zazářil stejně. Argeon ucítil, jak na něj sáhla smrt. S řevem vytrhl z pochvy u pasu svůj meč a vrhl se na Eldu. Odrazila ho takovou silou až upadl na zeď naproti. Bodla, ale minula a čepel zajela do zdi. Ťal po ní, vyskočila a odkopla ho od sebe, pak vypáčila meč. Podrazil jí nohy, když vyrazila. Sbalila se do sudu. Odvalila se ke schodům oltáře s krystalem. Pozpátku postupovala krok za krokem vzhůru. Zběsile do ní bušil, ale všechny údery stačila vykrývat. Vyrazil aby jí rozťal lebku, ale jejich meče se s řinkotem vzpříčily. Nůžky čepelí se pomalu blížily k jejímu krku. Argeon měl sílu. Pomalu klesala do kleku, když v poslední chvíli uhnula a srazila zbraně na kamenný stupeň schodu. Křísly o mramor až vyletěly jiskry. Krátce sekla a zasáhla krále do nohy. Zapotácel nazad ze schodů a udiveně hleděl na krev prýštící z rány. Využila toho a strhla krystal z oltáře. Všiml si toho a zařval.

            S krystalem v jedné a mečem v druhé ruce sestupovala ze schodů, když se Argeon vzchopil k dalšímu odporu. Kroužili kolem sebe jako supi. Nejprve se jen oťukávali ale pak se pustili do sebe se vší vervou. Podařilo se jí vyrazit mu meč, ale přiskočil ke stěně a mrštil po ní posvátné kopí. Uhnula jenom o malinký kousíček. Sekla po něm takovou silou, až meč zůstal trčet v kameni. Zaútočil jí na bok a srazil jí k zemi. Odkopla ho ke sloupu až to zadunělo. Oba se znovu sápali po mečích. Byli unaveni, příliš unaveni. Zbraně v rukou obou začaly těžknout a údery už nevedl mozek, ani svaly ale čistá nenávist a touha zničit toho druhého. Oba se míjeli, padali, oddechovali opřeni o zbraně a znovu s šíleným pohledem vyráželi na soupeře.

             Elda krvácela z ramene, kam jí Argeon trefil sekerou vrženou z oltáře. Navíc se jí obnovilo zranění z boje na Glacierském ledopádu. Argeon byl raněn do nohy a levé ruky, která mu bezmocně visela podél boku. Výpad. Zastrčila krystal za zbroj a opírala se oběma rukama o meč, jako o hůl. Pak se nadechla a jako by sbírala veškeré síly, které ještě měla, vyřítila se k rozhodujícímu úderu.

            Byl tak hrozný, že přetnula nosný sloup klenby. Argeon tak tak uhnul. Podlaha se začala chvět a on ztratil zbraň, když chytal rovnováhu. Ze stropu se sypalo kamení a mezi padajícími balvany stáli oba protivníci na život a na smrt. Elda puklinou ve stropu spatřila nebe. Slunce už bylo nizoučko. Argeon po ní vrhl štít s ostrou hranou, který se odrazil od zdi a spadl ke stéle oltáře. Podívala se na architráv dveří. Také se hroutil. Panty praskly a veřeje spadly na podlahu. Ve zlomku vteřiny se vrhla mezi padající veřeje, ale Argeon jí skočil rybičku po noze.

             Upadla a krystal i meč zazvonily v chodbě. Tiskl jí kotník. Vší silou ho kopla do obličeje, ale nepustil. Kousek po kousku se sunula k meči. Dotýkala se ho krajíčky prstů. "Zemřeme, ale zemřeme oba!" Sípal Argeon. Konečně. Nahmátla meč a udeřila Argeona přes ruku. Zařval. Rychle se odvalila do chodby, když mohutný architrávový překlad spadl na zem a přizdil pod sebou Argeona. Klekla si a ve tmě hledala krystal mezi kamením pršícím ze stropu. Konečně ho nahmatala. Rychle prchala chodbou k východu, když praskl překlad nad její hlavou. Zavřela oči.

            Náhle jí kdosi chytil za ruku a vytáhl jí těsně než balvany dopadly na zem. Byla před chrámem a neznámý, který ji tiskl k prsům byl Brennus. V té chvíli se chrám za nimi zhroutil do sebe. Brennus Eldu zakryl pláštěm, než se prach rozptýlil

            . Pohlédla na něj a pak dolů na město, jako by nechápala, co se vlastně stalo. "Je po boji Zvítězili jsme…" Řekl mírně. Byl lehce zraněn na noze. "A ostatní?" Zeptala se. "Hippiku zranili, ale dostane se z toho. Hipponera přežila a má teď u sebe Grika. Když slyšel, že bojuješ v chrámu chtěl hned za tebou." Elda pokývala hlavou. Jak prostá slova. Zvítězili jsme. Náhle s sebou trhla a zpod pancíře vyndala krystal. "Kdepak, ještě není vyhráno Brenne. Nejdřív musím zničit krystal ve kterém je život Argeona. Ale slunce už zapadlo. Prohráli jsme. " Řekla a znělo to zoufale. Pohlédl na roh dvora. "Ještě ne. Tam " Ukázal.

            Spatřila poslední paprsek. Vrhla se k němu a světlo zatančilo na hranách krystalu. Zdvihla meč. "Za tebe druide, posílám ten krystal do nejtemnějšího podsvětí!" Vykřikla a uhodila do kamene. Vyšlehlo oslepující světlo a krystal pukl. Rozpadl se na prach a vítr, který se zdvihl zvedl kousíčky do vzduchu a rozprášil je po kraji.

Elda si otřela hranou ruky slzy, které jí vytryskly z oslnivé záře. Ruka se zbraní jí poklesla. Z ruin chrámu se s krákáním vznesl černý krkavec a zamířil na západní stranu, kde od pradávna ležela zem věčných stínů. "Je po všem." Řekla a pohlédla na Brenna. Oba věděli, že to co cítí se nedá vyjádřit slovy.

            "Půjdeme?" Zeptal se a pokynul hlavou k městu. "Lidé už začali slavit vítězství ale jejich srdce ještě svírá strach, zda vyhraješ nebo ne. Měla bys jim tu zprávu donést sama." Podívala se na Brenna. "A Arn?" Zeptala se náhle. Brennus sklonil hlavu. "To byl ten…" Kývla. Pokrčil rameny. "Bojoval s námi až do konce, ale pak se najednou někam ztratil a nikdo neví kam." Přikývla. "Odešel." Pohlédla znovu na Brenna a její pohled byl náhle mírný, zbavený tvrdosti i vášně. "Nechej mne chvíli samotnou, Brenne. Jdi říct lidem, ať slaví. Zvítězili jsme." Neptal se. Obrátil se a pomalu odcházel posvátnou cestou k městu.

             Dívala se za ním dokud nezmizel. Osaměla v temném tichém dvoře. Cítila smutek a kupodivu i prázdnotu. Náhle ucítila jemný dotyk chladné ruky na rameni. Otočila se a spatřila Arna vedle sebe. Přikývl. "Přišel jsem se rozloučit holčičko. Nyní už navždy. Jsem na tebe hrdý, že jsi dokázala zvítězit." Přitiskla se k chladné hrudi. "Vezmi mne s sebou, Arne." Vzlykla. "Už tu nemám co dělat. Nechci být tak sama, chci za tebou, lásko." Pohladil jí po vlasech. "Ale holčičko. Máš život před sebou. Právě jsi udělala moc krásnou věc, tak proč nechceš žít?" Vzal její bradu do rukou aby mu musela hledět do očí. "Poslouchej, holčičko." Řekl vážně. "Poslouchej dobře. Teď tě čeká nový život. Budeš žít jinak, než jsi žila nyní. Jdi tam dolů, lidé tě ještě budou potřebovat. Jdi a řekni Brennovi, že ho máš ráda. Vezmi si ho za muže." Ucítila slzy. "Ale já budu navždycky milovat jenom tebe. Slíbila jsem, že nikoho nebudu milovat jako tebe." Setřel jí slzy hranou dlaně. "Nesmysl. Byl to hloupý slib. Ty musíš žít a být šťastná. Vím, že Brenna začínáš milovat a vím že on miluje tebe. Tak jdi a nauč se znovu lásce. Smrti, nenávisti a zabíjení už bylo dost, Eldo." "A ty?" "Už musím jít." Naklonil se a Elda ucítila chladný polibek na čelo a pak Arn prostě nebyl. Zachvěla se zimou a podívala se dolů. Vítr jí zanesl útržek melodie, ale nebyla truchlivá. Dnes zněla radostí nového života. Pomalu se zdvihla a zamířila do města.

 

            Když prošla bránou, lidé, kteří zapálili ohně přímo na ulicích a veselili se kolem nich, před ní ustupovali jako stébla trávy pod kopyty koní. Všichni náhle zmlkli. Spatřila tváře plné obdivu a úcty. Náhle město zaburácelo hromovým vivat a kdosi z bojovníků ji vyzdvihl na štít, tak, jak byli zdviháni pradávní bájní hrdinové. Spatřila Grika a Hipponeru, kteří jí mávali, Hippiku s ovázanou hlavou jak vzdává čest.

            Vyzvedli ji až k trůnu, kde stál Brennus a několik mužů, kteří vedli oddíly vojsk. Brennus jí podal ruku. Zdvižením ruky požádal o klid. "Protože Elda nás vedla a vybojovala slavné vítězství, naše prozatímní rada se shodla, že jedině jí tedy náleží místo nové královny." Dav souhlasně zahučel a válečníci bušili meči o štíty. Brennus požádal znovu o klid. "Tedy přijmi plášť a korunu krále." Pobočníci přinesli plášť, štít a korunu. Brennus se sklonil k Eldě a přehodil jí plášť přes ramena. "Zbláznil ses?" špitla. "Nemůžu vládnout. Jsem žena a ještě k tomu neprovdaná." Usmál se. "A copak to vadí? V mytologii je spousta slavných královen a vládly i bez manželů." "Ale to byly báje." Pohlédl na ní."Myslíš?" Usmála se a lehce ho políbila na čelo. Udiveně se na ní zadíval. "Miluji tě." Zašeptala. "Já tebe." Kývl.

             Lidé jí znovu volali sláva a Elda musela znovu a znovu zdvihat meč a žehnat jim. Náhle úplně vzadu v davu spatřila starce. Usmál se a pokýval hlavou. Rychle seběhla a prodírala se udiveným davem, ale stařec už byl pryč. "Díky, Bílý druide." Vydechla. Obklopili ji přátelé a spolubojovníci.

            Z davu se k ní prodral Griko. Tvářil se trochu provinile, ale pak se usmál a vrhl se Eldě kolem krku. "Nezlobíš se, že?" Pohlédl na ní. Zavrtěla hlavou. "To víš, že ne." Griko si okusoval nehet. "Eldo, sestřičko, zlobila by ses, kdybych zůstal s Hipponerou? Je tak sama a ty máš teď Brenna." Usmála se. "Jsem ráda, Griko." Vstala a pohlédla na Hipponeru. Ta sklonila hlavu. "Myslela jsem, že bychom mohli zůstat a já bych se věnovala třeba chovu koní." Elda kývla. "Budu ráda. U mne jste vždycky vítáni. Griko mě může třeba navštěvovat a ty také." Zezadu přistoupila Hippiké. "A já se jdu rozloučit." Pokynula. "Nezůstaneš?" Elda vypadala udiveně. Hippika zavrtěla hlavou. "Náš chrám je opuštěný Eldo a Amazonky už do tohoto kraje nepatří. Chceme odjet co nejdříve." Elda objala Hippiku kolem krku. "Budeš mi chybět." Řekla dojatě. "Ty mně také." Kývla velekněžka a královna. "A pamatuj, kdykoliv budeš potřebovat pomoc, stačí poslat zprávu." Rozloučily se.

            Elda se vrátila k Brennovi a nenápadně sevřela jeho ruku. Podíval se na ní. Veselí se teď rozproudilo naplno. Mrkla na válečníka. "Myslíš, že někdo pozná že chybíme." "To sotva," zasmál se. Pomalu zacouvali do chodeb tvrze. Když za nimi zapadly dveře, spojil se jejich stín v jediný.

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

Leave a Reply