„Nolrik,“ podal bojovník léčiteli ruku.                                                       

„Darion z Kirne,“ odpověděl Vandisův zachránce a s plachým úsměvem nabídnutou pravici přijal.                               

„To bylo fantastické, Darione. Netušil jsem, že Inniana má i léčitelský řád.“                                                     

„Paní milosti je velká a způsobů jakým jí lze sloužit je nespočet. Ale fantastické bylo spíš to, jak jsi tu bestii zabil. Sám s mečem a dýkou proti rozzuřenému kanci…“

„Ále,“ mávl rukou Nolrik, který se uvnitř dmul pýchou, „to dokáže každý zkušenější lovec.“ ¨

V tu chvíli k nim přišel Vandis, podpíraný svými sourozenci.

„Díky… díky… Darione!“ opakoval Vandis a tiskl mu dojatě ruku. „Dlužím ti svůj život! Musíš jít k nám na statek a být naším hostem!“

„No, já nevím,“ zaváhal mladý léčitel. „Měl bych pokračovat do Gondary a …“

„Nesmysl!“ ozval Sandis. „Zachránils mého bráchu a my umíme projevovat vděčnost. Viď Vane!“

„Přesně tak!“ přikývl nejstarší Rodienův syn. „To bys nás urazil. A mě by jsi moc zklamal.“

„Tak, v tom případě,“ zatvářil se Darion rozpačitě, „to nemohu odmítnout.“

Sandis mu vrazil kamarádskou herdu do zad, až mu vyrazil dech.

Nolrik zachytil Ellyin pohled. Usmívala se. A zároveň byl v jejích očích jakýsi vážný, hluboký obdiv. Tušil, že by měl říct něco chytrého, ale nic ho nenapadalo. Takže raději mlčel a také se usmíval.

„Ošklivá rána…“ vyrušil ho z příjemného rozpoložení Darion. Díky tomu si uvědomil, že je stále do půl pasu nahý.

„Eh…, to nic není.“

„To bych neřekl,“ oponoval léčitel. „To šití je provedené dobře, ale tím tělocvikem s divokým kancem se stehy uvolnily. Podívám se na to hned, jak trochu naberu sílu.

V rozhovoru je vyrušilo nešťastné dupání a kvičení. Selátka, kvůli kterým to všechno začalo, se seběhla k mrtvé matce a šťouchala do ní rypáčky, jakoby ji chtěla zoufale probrat k životu.

„Chudáčci maličtí pruhovaní,“ zašeptala Ellya. „Co s nimi teď bude?“

 

„Z těch budou výborné vepřové paštičky!“ zahulákal zvesela Sandis a praštil s pytlem s podřezanými selaty na zem. „Svini jsme odtáhnout nemohli, museli jsme podpírat bráchu, ale schovali jsme ji do houští na kraji mýtiny a zaházeli trávou a listím…“

Rodien se kymácivě otočil na své pacholky: „Noták!! Nacoče… če… čekáte?! Už ať jste u ní… škyt… než ji tam něgdonajde a… a… a…aneaneaneaneabyste ji stzřelili řezníkovi… škyt… a pak zřzřekli že užtamnebyla. Fi…Fi…Fi…Findisy di s nima!“

Důvod Rodienova stavu byl následující: když Nolrik a spol odešli do svatyně, krátil si Svegem čas chlapským rozhovorem nad ardackým červeným, který se v závětí přelil v soutěž „kdo víc vydrží.“ Rodien bojoval statečně, ale proti letitému veteránovi mnoha trpaslických a námořnických pitek neměl nejmenší šanci.

Slunce se už pomalu klonilo k západu, když skupinka dorazila zpátky na statek. Když pacholek v domě oznámil, že Vandis kulhá a je podpírám tajemný cizincem, vyběhli všichni přítomní na dvůr. V čele běžela Arya, která po vyslechnutí příběhu úlevně objala Vadnise i Ellyu a děkovala všem bohům.

Zbývající Rodienovi synové – Alyndis a Oindis –  zasypávali Nolrika otázkami na téma „krvavý boj s divokým kancem,“ a s očima navrch hlavy hltali Dariona, „prý pravého léčitele.“

Sveg stál před Nolrikem, oblečený jen v kytli, s mírně pocuchanými vlasy i vousy, ale jinak úplně při smyslech a s rukama založenýma na prsou zkoumavě přejížděl očima z Nolrika na Dariona.

„Takže léčitel, dokonce z Innianina řádu, jo? To je mi náhoda! O řádu léčitelů se zlatobýlem ve znaku jsem už cosi slyšel, ale nikdy jsem žádného nepotkal. Co tě přivádí do Vřesového údolí, milý Darione?“

Léčitel sebou trhnul, jakoby se probral z omámení, otevřel ústa k odpovědi, když vtom se k nim přihrnula Arya, objala jeho i Nolrika kolem krku a takřka zápasnickými chvaty si je přitiskla k ramenům.

„Hrdinové! Zachránili jste život mým dětem!“ křičela. „Jak se vám jen odvděčím!“

Pro začátek bys mě mohla pustit, pomyslel si Nolrik, kterému začínal docházet dech. Nechápal, kde se v tak útlém těle bere taková síla a raději pomlčel o tom, že nebýt jeho příchodu, k útoku kance by vůbec nedošlo.

„Ols…osl…oslavíme  naše hrdiny dobrýýým vííínem…!“ zahalekal Rodien a plácl léčitele po zádech. Ten mírně nadskočil, otřepal se a zmateným, unaveným pohledem se zahleděl na majitele dvorce.

„To snad ani nebude… já… jsem dost unavený. Jsem vám vděčný za pohostinství i nocleh, ale radši bych si šel lehnout…“

„Hloupost!“ předběhl otce v odpovědi Alyndis. „Slunce teprve zapadá a máme důvod slavit!“

„Tak…tak…“ zabrblal Rodien.

„Aspoň přípitek!“ vemlouval se Oindis, nejmladší z Rodienových synů.

Darion se mírně rozpačitě (a unaveně) pousmál: „Tak… tak dobrá. Na chvilku…“

Celá společnost se odebrala do hlavní světnice. Nolrik šel mezi posledními a pohledem vytrvale sledoval Ellyu, když k němu přistoupil Sveg a zatahal ho za rukáv tuniky.

„Poslyš, chrabrý kancobijče,“ zašeptal, když se k němu vysoký bojovník naklonil, „zdá se mi, že ten tvůj léčitel je nějak mimo sebe. Nestalo se mu tam v té svatyni nic?“

„O ničem nevím,“ pokrčil rameny Nolrik. „Je fakt, že se chová divně, ale to až tady na dvorci. Nahoře na kopci a cestou sem byl jako rybička. Možná na něj dolehla únava. Víš co se říká o mázích, kteří provedou nějaké velké a složité kouzlo… Jsou prý vyčerpaní. A to co předvedl nahoře on, to se opravdu jen tak nevidí. Panečku, Vandis měl v břichu díru jako vrata…“

Sveg pokrčil čelo.

„Opravdu jsi ho skolil jen mečem a dýkou?“ zeptal se po chvíli.

Nolrik se zakřenil.

Sveg uznale pokýval hlavou, ale pak se přidal k Nolrikovu smíchu.

 

Večer probíhal vesele. Rodienovy zásoby ardackého červeného se zdály být nekonečné a majitel je navíc doplnil demižónem prvotřídní medoviny. Arya na chvíli zmizela v kuchyni jen aby přinesla zbytek koláčů a přihodila pár kusů uzeného s chlebovými plackami. Když se po půlzvonění klábosení, pití a pojídaní vrátili Findis s oběma pacholky, byla už tma. Sluhové byli posláni uskladnit mrtvé prase, zatímco zmizel Findis v horním patře a vrátil se starou, otlučenou lyrou. Chyběly jí sice dvě struny a nedala se naladit, ale to nikomu nevadilo. Nejprve zapěli obyvatelé dvorce svým hostů zvláštní oslavnou píseň – jakousi místní hymnu, končící refrénem Vždyť fůru přátel máš/ ve Vřesovém údolí/ no tak si jich jen važ/ ať už jsi kdokoliv a sklidili za to bouřlivý Nolrikův a Svegův potlesk. Po té se Sveg rozhodl zapět některou z trpasličích válečných písní, byl však po první sloce nevděčnými posluchači promptně umlčen (za pomocí dvojité dávky hospodářovi medoviny pančované žejdlíkem ardackého vína). Největší ohlas sklidila za svůj čistý, jemný zpěv Ellya, a to přesto, že se jí při zpěvu starobylé milostné balady pokoušela přizvukovat její matka. Aplaus, který se po jejím vystoupení strhnul, byl téměř všeobecný a tak prudký, že se při něm Nolrik zarazil a s bolestí ve tváři si sáhl na bok. Celá společnost se obrátila k němu.

„Zranění?“ zeptala Ellya a položila mu ruku na rameno. Nolrik si nemohl nevšimnout starostlivosti v jejích očích.

„Ozvalo se to už nahoře na kopci,“ odpověděl. 

Dívka se obrátila k Darionovi. Léčitel seděl celý večer stranou, roztržitě se usmíval při přípitcích, nemluvil, nezpíval, netleskal a upil sotva  půl poháru vína.

„Darione,“ oslovila jej Ellya. „Pomoz Nolrikovi. Vyléč jeho ránu, prosím. Tak jak jsi dneska vyléčil mého bratra.“

Společnost ztichla. Oči všech se upíraly na kněze Innianina řádu (kromě Rodiena, který, zmožen vlastním alkoholem, vyspával s hlavou položenou na stole). Darion hleděl nepřítomným pohledem kamsi do stěny, oči jakoby potažené šedivým závojem. Bratři se po sobě udiveně podívali, Svegovo čelo se znepokojeně svraštilo.

Teprve po pár okamžicích se léčitel trhavě obrátil k Ellyi.

„Co…?“ zeptal se. „Ano…, odpusť, prosím. Jsem… jsem velmi unavený. Ale Nolrikovi pomůžu, samozřejmě. Vždyť… vždyť jsem mu to slíbil.“

Namáhavě vstal a přisunul si židli blíž k Nolrikově lavici. Pak bojovníkovi pokynul, ať si vyhrne tuniku, zavřel oči a sepjal ruce k motlitbě.

V místnosti zavládlo ticho, že by bylo slyšet spadnout na zem vlas. Všichni hleděli na soustředěného Dariona a napětím ani nedýchali. Světnice se zaplnila atmosférou posvátného očekávání. Měli být svědky kněžské magie! Prostřednictvím svého sluhy měla promluvit samotná Inniana, bohyně milosti, tady, v jejich domě! Aryi, její dceři i jejím bratrům začalo docházet, že čekají na největší zázrak ve svém životě! I Sveg Fanlir se zaujatě naklonil dopředu. 

Jenomže čekali marně. Okamžiky ubíhaly a ticho se protahovalo. Ozvalo se první nervózní poposednutí, první zmatené šeptnutí, lidé sedící u stolu se dívali jeden na druhého. Je to v pořádku? Má to tak být? Vandis si vyměnil pohledy s Ellyou, Sandisem a Nolrikem. Na kopci to tak dlouho netrvalo!

Čekání se již zdálo nekonečné, když Darion náhle rozhodil ruce a podíval se na ně se směsí údivu a rozčarování.

„Já ji neslyším!“ zakňoural. „Bohyně… má Paní… Inniano! Kde jsi?! Proč jsi mě opustila?!“ Bezradně se rozhlédl po ostatních, jakoby mu mohli dát odpověď. 

Publikem projel tichý vzdech zklamání. Zázrak se nekoná!

Darion pohlédl na Nolrika.

„Odpusť,“ zašeptal. „Je mi to líto. Já… já nevím co se to stalo… Tohleto se ještě nikdy… já… jsem s ní ztratil kontakt! Já ji neslyším, necítím její přítomnost… Bohyně je pryč!“

Odpovědí mu bylo jen zaražené ticho. Lidé se rozpačitě dívali na zem, Sveg Fanlir hleděl zamračeně na léčitelovu šokovanou tvář a rozčileně si hladil vousy.      

     „Já jsem,… jsem opravdu moc unavený,“ řekl Darion. „Když dovolíš,“ obrátil se k paní domu, „rozloučím se a půjdu si dnes večer již lehnout.“

„Ale jistě, pane,“ odpověděla Arya a vstala, aby ho odvedla k jeho lůžku.

Nolrik pozoroval Darionův odchod a měl pocit, že se mu do tváře vrátila lhostejnost a oči se zatáhly onou šedou clonou.

 

Noc byla tichá a sametová, jak už tak jasné jarní noci bývají. Jen občasné zaštěkání psa a tiché šelestění vřesových keříků, proháněných mírným nočním větrem, to byly jediné zvuky, které její tiché posvátno narušovaly.  

V takovém tichu by ty kroky slyšel každý, přestože byly lehké, tiché a plíživé. Našlapovaly jako tlapy tygra těsně před útokem na kořist, jako nohy zloděje, plížícího se domem spících boháčů. Vykračovaly si po prkenné podlaze a každým lehkým dotykem s ní vypovídaly o naléhavé snaze jejich majitele nezpůsobit hluk, neupozornit na sebe, zůstat utajený. Takové kroky mohou znamenat smrt, stejně tichou, jaké jsou ony samy.

Nolrik otevřel oči, jen nepatrně, aby jej neprozradil zásvit bělma a pomalým pohybem, nesouce ruku těsně nad povrchem kožešinové přikrývky, se dotkl rukojeti meče.

„Uvědomila jsem si, že jsem ti zapomněla poděkovat.“

Nolrik zapomněl na opatrnost a prudce se na lůžku posadil.

Stála mezi veřejemi pokoje pro hosty a dívala se na něj upřeným, vážným pohledem. V měsíčním světle, které do pokoje nakukovalo oknem, si mohl Nolrik prohlédnul její útlou, v bocích mírně zaoblenou siluetu, mohl obdivovat bělost jejích štíhlých paží a dlouhých nohou, neboť na sobě měla jen tenkou spodní tuniku, sahající pouze do půli stehen. Vlasy měla rozpuštěné, padaly jí na v několika pramenech na záda a na ňadra. Zahlédl odlesk měsíčních paprsků v jejích očích. Zdálo se mu, že jiskří.    

„Zachránil jsi mi život. Mě i Vandisovi… Co tvé zranění? Bolí?“ Udělala několik kroků směrem k němu a pomalu, s tichým klapnutím zavřela dveře.

„Už… už je to… lepší.“ Najednou měl velké problémy mluvit.

Přistoupila až k jeho lůžku, třemi kroky překonala tu dvousáhovou vzdálenost, vzdálenost dvou oceánských břehů.

„Asi bych se na něj měla ještě podívat…“ zašeptala.

Voněla nejen trávou, ale i svěžím, rozkvetlým lesem, letní půdou vlhkou deštěm. Zvedl ruku a dotkl se jí. Nerozplynula se.

„…a dát ti nějaký prostředek pro tišení bolesti…“

Objal ji kolem beder. Hlava se zatočila, zvuky noci zmizely pod šuměním pulzující krve.

Chvíli nebylo slyšet nic, než tiché chrastění slamníku, šelestění svlékaných šatů a dvojitý zrychlený dech. Pak následovalo dlouhé, slabé zavzdychání. Opojená z nejtěsnějšího, jedinou překážkou nezkaleného objetí mu konečky prstů přejížděla po boku, něžně, starostlivě. Když ale dospěla k jeho zranění, překvapeně se zarazila. Tam, kde měla polootevřená, špatně se hojící rána, byla dokonale uzavřená a zahojená jizva! Bez stehů!

„Já jsem se modlila,“ zašeptala. „Modlila jsem se za tebe…“

Umlčel ji tím nejsladším způsobem.

Svět kolem nich se ztratil kdesi v nenávratnu, jakoby se vrátil do Věku snění, do doby, kdy neubíhal čas a každý okamžik byl zároveň věčností. Hlavu měla zakloněnou, oči zavřené, dívaly se kamsi do utajených krajin v jejím nitru.

Nevěděla, proč je vlastně otevřela. Snad to byl slabounký záblesk intuice, možná podvědomě zaslechla nějaký zvuk, tak tichý, že si jej ani neuvědomila. Její opojení se v okamžiku změnilo ve strašlivou, pudovou hrůzu. Rozkřičela se jako zvíře, ležící pod čelistmi dravce.

Nolrik zvedl hlavu z jejích ňader a podíval se na zrůdu, která stála uprostřed pokoje. Dveře za ní byly otevřené, ale nikdo neslyšel tu věc překračovat práh.

Okamžik ležel bez hnutí, ztuhlý překvapením a strachem. Vzápětí ho pod ramenem popadla mohutná paže zakončená velkými, silnými drápy a zvedla jej deset palců nad podlahu. Ocitnul se přímo před tváří nestvůry, hrůznou karikaturou znetvořeného lidského obličeje.

„Nolriku,“ zachrčel hluboký, chraplavý hlas. Při jeho zvuku se chvěly stěny. „Máš něco, co patří mě. Chci to zpátky. A chci k tomu tvou duši.“ Jeho dech páchl, jakoby vycházel z hlubin hromadného hrobu.

Jedno ze spleti kroutících se chapadel, vyrůstajících z netvorových zad, se  pozvedlo a ostrý hrot na jeho konci namířil na Nolrikovu hruď. Bojovník kopal ve vzduchu nohama, bil pěsti do mohutného, pololidského těla, ale bylo to míň než bodnutí komára do medvědí srsti.

Díval se na to chapadlo a viděl každý detail jeho ostrého hrotu. Tmavou, zvrásněnou kůži, nestvůrnou hadovitost, s jakou se prodíralo pod netvorou paží. Takhle tedy vypadá smrt!

„Neeeeeee!!“ Ellyin výkřik naplnil místnost a dívka, kterou hrůznost situace dohnala k zoufalé odvaze se vrhla mezi Nolrika a netvora. Přitom do netvora udeřila drobnými pěstmi. Tak zoufale směšné gesto…

Netvor zaskučel, zatřepal se a uvolnil sevření. Nolrik těžce dopadl na podlahu. Nestvůra o krok ustoupila. Bolestivě syčela, chapadla se ji zmateně třepotala na všechny strany. Pak se pokusila přiblížit a nového nepřítele popadnout, ale bolestivě se stáhla, jakoby ta drobná nahá dívka hořela nějakým neviditelným, ale spalujícím žárem.

„Bláznivá couro!“ zařval netvor. V hlase mu znělo překvapení smíšené se vztekem. Tyčil se nad Ellyou do téměř výšky téměř dvou a půl sáhů a přitom se jí nemohl ani dotknout. „Proč se stavíš mezi belshazzara a jeho oběť? Nolrik je můj!“ 

„Nikdo tady není tvůj!“ odpověděla Ellya. „Táhni do Propastí, ze kterých jsi vyšla, zrůdo!“

 Chráněn Ellyou jako magickou clonou Nolrik vstal a vzal z postele svůj meč.

„Ellyo ustup!“ řekl.

„Blázne…“ zachrčela zrůda a upřela na něj své oči. Nolrik si všiml, že jsou modré. „Já nejsem z tohoto světa. Mě nemůže ublížit žádná lidská zbraň!“

„Tahle zbraň není lidská!“ odpověděl Nolrik a jediným pohybem vytrhl meč z pochvy. Čepel se rozzářila rudým plamenem. Netvorovi oči se rozšířily poznáním.

Nolrik prudkým pohybem paže odhodil dívku z cesty a ťal. Belshazzar se pokusil ránu odrazit, ale meč prošel jeho paží jako horký nůž máslem a oddělil ji od nestvůrného těla. Netvorův řev trhal sluch na cáry. Nolrik přistoupil a ze všech sil bodl do jeho mohutné široké hrudi. Tam, kde mělo bít srdce.

Meč se nořil dál a dál a zastavila jej až záštita. Nestvůra se roztřepala v prudké křeči, řev se změnil v mozek probodávající hvizd. Nolrik s Ellyou se skrčili na zem a zoufale si zacpávali uši. Belshazzar padl na zem, stále se třepoucí v křečích a z jeho těla vycházely cáry černočerné tmy, které jeho tělo postupně úplně zakryly.

Hvizd ustal a rozhostilo se mrtvé ticho. Chuchvalec tmy se rozptýlil. Na podlaze leželo nahé tělo hubeného mladého muže s mečem zaraženým až po rukojeť v srdci.

„Darion,“ zašeptala Ellya.

 

„Belshazzaaar!!“ vykřikl Ten, který mluví ze tmy. „Je mrtev! Můj vyslanéééc! Můj miláčééék!“

Taanach a Elsrom těžce polkli. Oba byli rádi, že stojí v takové tmě a že nejsou vidět ustrašené výrazy jejich tváří.

„Jak mohli zabít belshazzaraaa?!“ křičel Stín svým nezemským, trojitým hlasem. „Jak mohli zabííít jednoho z nejsilnějších démonůůů Jinosvěta!“

„Asi… asi mají nějaké kouzlo, co zraňuje démony a Tvory Noci,“ navrhl nesměle špión.

Kněz-čaroděj ho sjel pohoršeným pohledem.

„To by vážně nikoho z nás nenapadlo!“ procedil.

Stín pokračoval ve své litanii, jakoby je vůbec neslyšel.

„Můj belshazzááár! Můj drahoušééék! Kolik námahy to stálo, když jsem jej před staletííími vyvolááál z Jinosvěta, jak dlouhóóó trvalo, než jsem pro něj našel vhodneeehóóó nositelééé! Pět staletííí mi věrně a spolehlivě sloužíííl! Mééé staletééé dílóóó je zmařenooo!“      

  „Jestli dovolíš, pane,“ osmělil se Taanach, „můžu za nimi ihned poslat všechny své muže. Uštveme je jako zvěř a přivedeme ti je i s tou zbraní, která zahubila…“ na chvíli se zarazil, „tvého démona.“

„Ale to přece nebude vůbec nutné,“ ozval se za nimi sametový hlas. Všichni se otočili.

Dívka přicházela tichými, pomalými kroky, každý její pohyb byl plný hrdého, vznešeného půvabu. Nelidsky bílá ramena, paže a bosé nohy ve tmě stříbřitě světélkovaly, její šaty, vysoko vyčesané dlouhé vlasy a velké oči bez zornic byly naopak tak černé, že zcela splývaly s tmou. Připomínala vznášející se přízrak.

„Nielinnen! Panííí,“ zabručel Stín. „Tvááá přííítomnost je vždy světlééém v mé věčné temnotě, jedinýýým, které může mééé rozpadajícííí se tělo snééést.“

„Jsi příliš laskavý,“ odtušila Nielinnen. Měla okouzlující, přímo magický úsměv. „Je mi líto tvého belshazzara. Náš nepřítel je zřejmě silnější, než se zdá. Ale proč se jej pokoušet zabít hned teď?“

„Co tím myslíííš, panííí?“

Dívka přistoupila až téměř k němu, tak blízko, jak by Taanach s Elsromem nikdy nezašli.

„Máte přece společný cíl. Ty přece sám, stejně jako oni, potřebuješ najít ztracené Město snů. A sám nevíš, kde jeho trosky leží. Tak proč je nenechat udělat tu práci za tebe a pak si vzít co ti patří?“ Niellinen se naklonila až k místu, kdy mají lidé obvykle uši a rty se téměř dotkla Stínova hábitu. Oba Černí draci se otřásli odporem. „Budu je pro tebe sledovat jako doposud a až najdou to, co hledají, budeš to vědět první…“

„Panííí,“ zachrčel Ten, který mluví ze tmy. „Jsi moudrááá jako všichni z tvého vznešeného lidu. A já jsem starýýý a hlooupýýý, když mě takový jednoduchýýý a účelnýýý plán nenapadnůůůl. Uděláme to tak, jak řííííkáš.“

Nielinnen se usmála a u toho úsměvu projel Taanachovi mráz po zádech. Ciris, Paní noci, vím, že zájmy bratrstva jsou svaté, ale je opravdu nutné se kvůli nim spolčovat s takovými netvory? pomyslel si a se srdcem plným hnusu pozoroval, jak temná elfka pokleká před Tím, který mluví ze tmy, bere do rukou lem jeho hábitu a uctivě jej tiskne ke rtům. 

 

Svítalo, ale sluneční koráb ještě nevyplul nad obzor. Nad dvorcem se sice ozýval zpěv ptáků, ale jeho obyvatelé jej nevnímali. Stáli na dvoře, bledí a k smrti vyděšení. Arya seděla na lavici u zápraží, oči zarudlé slzami, rty se ji bezděčně třepaly. Bratři bloudili očima po budovách statku, dívali se do země. Dělali všechno proto, aby nemuseli pozorovat, jak Sveg Fanlir a Nolrik sedlají koně a nakládají věci do sedlových vaků. Oba pracovali rychle, spěšně a snažili se nedívat na své hostitele, zejména na Rodiena, který stál pár kroků od nich, ruce založené na prsou, výraz tváře vystrašený, ale současně tvrdý a odhodlaný.

Kdo chyběl, byli oba pacholci. Ti byli za statkem, kde zakopávali Darionovo tělo.

Nad dvorcem se vznášel tichý, ale úpěnlivý vzlykot, vycházející z patra hrázděného domu. Ten zvuk Nolrika bodal jako otrávená dýka.

„Divíš se, že to tak končí, Nolriku?“ promluvil Rodien. Hlas se mu třásl.

Bojovník neodpověděl. Raději předstíral, že šteluje sedlové řemeny.

„Přijal jsem vás do svého domu,“ pokračoval hospodář. „Nechal jsem ti ošetřit zranění. Myslel jsem že jste… obyčejní pocestní. Jenomže… za vámi jde… hrůza! Zlo! Přivedli jste k nám na dvorec démona!“

„Nevěděli jsem, že za námi jde,“ odpověděl Nolrik.

„Možná že ano, možná že ne!“ zavrčel Rodien. „Ale v mém domě tě nenechám! Bohové vědí, kdo jste! Co jste provedli, koho, nebo co jste probudili! Při Orladimovi! Co když jste prokletí?!“ Rodien udělal krok dopředu. „A to nepočítám, že jsi mi chtěl zneuctít dceru!“

Bojovník sebou cuknul. Sveg ho chytil za rameno a otočil jej zpět ke koním.

 „Zachránil jsi život Ellyi a Vandisovi,“ dopověděl Rodien. „Proto vás nechám odejít! Běžte a … !“

Od cesty se ozval zvuk mnoha koňských kopyt. Blížil se. Rodien zpozorněl a přešel k bráně.

Koně se z několikerým zařehtáním zastavili před bránou a následně se dvorcem rozneslo silné bušení na vrata.

„Hej! Vstávat! Otevři tu svou boudu! Nebo si otevřem sami!“ Hlas, který to pronášel, byl mrazivý jako vítr ze severu. Mluvil cizím přízvukem, drsným a chrčivým.

Rodien došel až k bráně. Jeho rodina se po sobě ustrašeně podívala.

„Co se děje?“ zeptal se Rodien a vystrčil hlavu okénkem.

„No konečně! Hledáme dva muže! Vysokého, hubeného člověka s šedým pramenem v černých vlasech a trpaslíka s černošedými vousy! Projížděli tudy někdy během včerejška. Neviděl jsi je náhodou?“

Nolrik se Svegem si vyměnili pohledy. Pak jejich pohled zalétl k otevřeným dveřím dřevníku, stojícího hned vedle brány. Tak potichu, jak to jen bylo možné do nich vklouzli, přistoupili k zadní stěně a přiložili oči ke škvírám mezi prkny.

Bylo jich sedm. Svalnaté, šlachovité postavy, ošlehané tváře, pocuchané vousy. Ověšení zbraněmi: meči, kopími, sekerami, kušemi, divoce barevnými oděvy a zbrojemi složenými z mnoha nesourodých částí. Sedm dvojic rukou zvyklých zabíjet, sedm drsných, cynických obličejů, sedm chladných, krutě lhostejných párů očí.

Jejich vůdce poznali na první pohled. I kdyby nepromluvil, bylo by hned patrné, že je to on. Tyčil se nad ostatními lovci lidí jako hora nad zvlněnými pahrbky. Vraník na kterém seděl… Nolrik viděl válečné koně rytířů, ale ti vedle tohoto zvířete vypadali jako sotva odrostlá hříbata. Samotný jezdec vypadal jako potomek dávných obrů. I přes ranní chlad měl odhalený trup, na široké hrudi, ramennou i  mohutných pletencích svalů mu hrálo složité ornamentální tetování. Paže i krk měl ověšeny barbarskými ozdobami z mědi, stříbra i drápů a zubů divokých zvířat. Chladný ranní vítr  cuchal jeho husté černé vlasy, jež mu volně padaly až k ramenům. Mrazivě modré oči shlíželi na Rodiena se směsí pohrdání a lhostejnosti. A přes záda visel barbarovi ten nejdelší, nejmohutnější meč, jaký kdy Nolrik viděl. Byl dlouhý snad půldruhého sáhu a měl bohatě, přímo umělecky tepanou rukojeť určenou pro obě ruce.

„Na něco jsem se tě ptal!“ vykřikl barbar. „Viděl jsi tady ty dva?!“

Nolrik si všiml, jak Rodien ustrašeně svírá rty. V jeho očích zahlédl souboj strachu a jakéhosi vzdoru.

„Ano…“ odpověděl nakonec. „ano, projeli tudy… Zastavili se včera odpoledne na dvorci a chtěli nocleh…“

Nolrikovi se zatmělo před očima. Sveg pevně sevřel rukojeť Ulldringu.  

„A co jsi jim odpověděl?“ naklonil se barbar v sedle.

„Já… poslal jsem je pryč. Nepouštím si do domu cizí Tvory! Odjeli na půlnoční stranu…“

„Jo tak,“ pousmál se obr. „Moudrý muž… Jestli jsi lhal, vrátíme se a tu tvou chýšku spálíme na uhel. A tebe v ní!“

Obrátil svého ohromného oře a pobídnul ho patami. Ránem se znovu rozlehl dusot mnoha koňských kopyt, jak lovci lidí spěchali na sever.

Když Sveg s Nolrikem vyšli ze dřevníku, spatřili Rodiena stojícímu před bránou. Třásla se mu kolena a když se k nim otočil, zjistili, že i brada.

„Vypadněte!“ zařval hlasem na pokraji hysterie. „Zmizte odtud, vy nositelé hrůzy! A už nikdy, už nikdy se sem nevracejte!“

Nolrik se rozhlédl po dvoře. Tváře všech říkaly totéž. Tichem se nesl pouze nehlučný dívčí pláč.

Sveg vzal Nolrika za loket a mlčky se vydal ke koním.

 

„Takže tvá rána je zahojená,“ pronesl Sveg Fanlir. Byla to první slova, která zazněla od odjezdu z údolí. Slunce již bylo hodně vysoko a pole, obklopující vísku, kterou právě projeli, se začínala plnit lidmi. „Jen tak, zničeho nic… Určitě díky dobré vůli bohyně Pelliah. A díky motlitbám jednoho svedeného děvčete…“ Načrtnul před obličejem děkovné znamení.

Nolrik mlčel. Pevně svíral rty a upřeně zíral do země.

„Ale no tak! Přestaň si hrát na zhrzeného milence, člověče!“ zahučel Sveg. „I kdyby vás při vaší bohulibé činnosti náhodou nevyrušila příšera z Propastí Chaosu, stejně by sis s ní užil svoje a za dva týdny nevěděl, že existuje!“

Nolrik blýsknul po trpaslíkovi vzteklým, uraženým pohledem, otevřel ústa, aby pronesl říznou odpověď… a pak je zase zavřel. Pravda někdy bolí.

„Měl bys být rád,“ pokračoval trpaslík, „že jsi naživu. A že máš duši stále ve svém těle. To, co vás přepadlo nebylo žádné horské orče. Belshazzarové jsou démoni z velmi hlubokých kruhů Jinosvěta. Šaman našeho klanu – senilní dědek s vizáží na sluníčku upečené mumie, ale jinak chlap, co toho má v hlavě víc než všechny královské knihovny – tak ten tvrdí, že když se ti belshazzar usadí v hlavě, nemusíš to vědět celé roky. Žiješ normální, bohabojný život, uctíváš bohy, navštěvuješ chrámy… A pak se jednoho dne démon probudí a zcela tě ovládne, dokonce změní i tvou fyzickou podobu. U Olbrimových vousů, proč ten staroch musí mít vždycky pravdu! Proto ten nešťastník selhal, když se tě pokoušel vyléčit: jeho tělo už ovládal démon! Už to nebyl on, takže nemohl mít ani kontakt se svojí bohyní…!“

Sveg se naklonil v sedle blíž k Nolrikovi, jedoucím po jeho boku.

„Rozumíš tomu?“ řekl tichých, hlubokým hlasem. „Démon se probral na statku, když uviděl mě a tebe! Někdo ho poslal speciálně na nás!“

Nolrik pevně semknul rty, zvednul hlavu a podíval se na Svega.

„Takže kromě toho, že jsou nám v patách lidští zabijáci…“

„…jdou za námi i démoni Chaosu…“ dokončil trpaslík ponuře.

Nolrik intuitivně sáhl k mošničce, ve které vezl TU VĚC. Stíny se náhle prodloužili, křoví okolo cesty se zdálo temnější a neprostupnější. Jakoby všude číhal neviditelný nepřítel. Zachvěl se. Ale snad to bylo jen studeným větrem.

„Víš, mě ani nepřekvapuje, že za námi poslali zlé síly,“ řekl. „Spíš se divím té bandě. Vždyť pokud už někdo vyvolával démona, proč by ještě najímal lovce lidí?“

„Ledaže by na tu… věc měl zálusk ještě někdo jiný,“ hádal Sveg.

„Ale kdo?“ zeptal se bojovník. „Orladimův řád? Hloupost! Ti mají své vlastní vojáky. Černí draci? Možná… Ale kdo potom poslal démona? Takže je tu ještě někdo třetí? Ale kdo?“

Trpaslík neodpověděl. Pouze ještě víc svraštil čelo.

Nějakou dobu jeli mlčky a oddávali se svým ponurým myšlenkám.

„Ještě jednu věc nechápu, Svegu,“ přerušil ticho Nolrik. „Když nás ta bestie napadla, tak… tak mi Ellya zachránila život. Ta příšera před ní ustupovala, jakoby se jí bála…“

Sveg Fanlir zarazil mezka a rozesmál se. „Ty to nechápeš? Vážně? Tak to je opravdu pikantní!“   

„O čem to mluvíš, trpaslíku?“

Sveg se přestal smát. „Belshazzar, jak známo, je démon Chaosu, nečisté stvoření Zla, že? No a ta dívčina, ten lepý kvítek, jehož pel ses zrovna chystal setřít, byla naopak čistá jako bílý den. Byla nevinná, chápeš? Panna, ty tupče!“ zavrčel, když si všimnul Nolrikova nechápavého výrazu.

Nolrik otevřel překvapením ústa.

„Jo, přesně tak,“ pokračoval Sveg. „Kdyby tam během vašich radovánek naklusal jednorožec, začal by se k ní tulit místo tebe. Bohužel, místo jednorožce se objevil démon Zla.“

Nolrikova tvář se táhlým protažením změnila ve výraz člověka, kterému palec od hlavy proletěl kamenný stavební kvádr. 

„Jsem rád, že ti to konečně dochází,“ reagoval Sveg na Nolrikovu mimiku. „že ti dochází jak málo chybělo, abys byl… abychom všichni byli mrtví a naše duše úpěli v Propasti démonů! Mocný Orladime, když si uvědomím, že stačilo, aby přišel o půl taqenu později…!“  

Nolrikova ústa prudce sklapla. „O půl taqenu? No dovol! Minimálně o tři!“

 

POKRAČOVÁNÍ…

 

  

 

         

        

 

 

 

 

 

  

 

 

           

 

             

               

 

               

 

 

    

 

 

 

 

 

             

         

 

   

          

  

  

 

 

     

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                  

 

           

             

             

           

           

 

                

           

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Filip Pivoňka

    Díky za pochvalu. Jinak se moc omlouvám za tu katastrofální úpravu. Měl jsem to včera večer před vydáním opravit a zaviroval se mi počítač. Z toho kompu, kde teď sedím to jede nějak divně, řádky mi skáčou jako klokani… No, pokusím se k tomu ještě dostat nejak to opravit.

  2. Sirius Black

    Skvělé pokračování, obzvláště ten démon se mi líbil. A ta milostná scéna…. prostě mňam. Už se memůžu dočkat pokračování, kdy asi vyjde?
    jinak, Drakobijec je dopsán, zrovna teď pracuju na povídce
    ,, Zlo v Soumračných horách, " které asi vyjde tady.
    Hlavní roli v povídce budou hrát upíři, takže cucání krve a hromada zabijení + asi dvě erotické scény….
    Takže je na co se těšit…

Leave a Reply