Čtveřice mužů sesedla z koní a kráčela napříč mezi budovami vyší magické školy. Ten, který šel v čele, nesl na  ruce plášť s rudě lemovanou kápí a druhý za ním na ozdobném polštářku talisman vykonavačů. Znak poslů Rady se jim blyštil na čelenkách a odrážel poslední říjnové slunce.

            Mladý plavovlasý čaroděj, pozorující je oknem Domu Bojové magie, byl jako u vytržení. Tuhle chvíli očekával už dlouho. Jen stěží se dokázal ovládnout, aby se nerozběhl ze schodů jako malý kluk. Nastával jeho velký okamžik. Bude jmenován členem Rady, jedním z 24 Wizardů. Je tolik příjemné mít moc. Naplnil jej závratný pocit štěstí.

            Genriel da Jirna opustil patu schodiště a tlumeně zašeptal zaklínadlo. Sídlo bojových mágů se rozzářilo slavnostní výzdobou a z  postranních věží vytryskl ohňostroj. Mág pomalým slavnostním krokem přicházel k poslům, kolem nichž se už sbíhali zvědavci. Když míjel svého kolegu, profesora Temné magie, nedokázal odolat a obdařil ho posměšným a pohrdavým pohledem. Ten navenek nepohnul ani brvou, jen jasná čerň jeho aury znatelně potemněla a chladné oči získaly na chvilku prázdný výraz doutnajících spálenišť. Toho by si ale všiml jen zvlášť pečlivý pozorovatel.

Ivory von Holstein mohl totiž po místě v Radě toužit jen ve svých snech. On se svým původem a minulostí, kterou bylo nutno tajit alespoň před těmi mladšími studenty, mohl být rád, že měl vůbec povoleno učit. Jeho stavení, stojící naproti Genrielovým budovám, vypadala jako hodně oškubaný havran vedle pěstěného hradního páva. Když blahopřál svému mladšímu kolegovi, nezkřivil jeho rty sebemenší náznak jakékoli emoce. To nikoho neudivilo. Pán Domu Temné magie byl ten poslední, od koho byste kdy očekávali úsměv, a projevit vztek nebo závist si momentálně nemohl dovolit.

 

            Ještě než Genriel načal slavnostní řeč, připravovanou měsíce pro tuhle chvíli, přeběhl znovu očima po davu. A tentokrát to nebylo proto, aby zachytil další ze skrytě závistivých pohledů svého věčného rivala.

Stála tady, kousek od něj. Její zlatavě načervenalé vlasy ozařovaly půvabnou a trochu záhadnou tvář podivným svitem. Morgiana Jarwinská, paní Domu Přírodní magie. Vlastně mluvil jen pro ni.

Pokývl jejím směrem. Potutelně se usmála a rychle sklonila tvář, aby něco pošeptala čarodějce po svém boku. Zmátlo jej to tak, že se málem zakoktal. „Aspoň kdyby ten hulvát se jí pořád nevěšel na paty,“ pomyslel si na adresu von Holsteina. Jedině vědomí, že Ivory tu krásku taky tajně miluje a díky své strategii a la slon v porcelánu u ní jistě nemá nejmenší naději, mu vrátilo dobrou náladu.

            Po krátkém ceremoniálu se všichni přihlížející natlačili kolem nově jmenovaného Wizarda. Granátově rudá barva na lemu jeho pláště byla něčím nevídaným. Právo nosit tento odstín červené příslušelo jen arcimágům a členům Rady, a těm ještě jen ve dnech, kdy vykonávali svá poslání. Ostatní na tuto mocnou ochranu před útočnými kouzly nesměli ani pomyslet. Da Jirna s už trochu rozmrzelým výrazem v tváři rozhrnul dav a vydal se dát pokyny k slavnostní hostině. Jedna z věcí, které nesnášel, nebo alespoň tvrdil, že je nesnáší, byla, když se jeho drahých oděvů dotýkaly ruce cizí chátry. Dík jeho oslnivému vzhledu a společenské proslulosti k tomu však docházelo poměrně často. 

 

* * *

 

            O pár týdnů později, když se chystal na své první zasedání Rady, se neopomněl zálibně pousmát do velkého zrcadla v hale svého Domu. Kápě mu do tváří vrhala narůžovělý odstín a talisman na jeho hrudi lehounce pulsoval stříbrným nitkovitým světlem. Byl se sebou velmi spokojen.

U bran města na něj čekala jeho osobní stráž. Dva urození elfští chlapci s vybraným chováním počkali, až nastoupí do vozu a chopili se otěží. Kočár, tažený šestispřežím ušlechtilých běloušů, se na jejich pokyn ladně vznesl do vzduchu.

 

            Krátce před branami vládního paláce se kolem jeho spřežení mihl stín. Ve voze, taženém obrovitou modrou saní, seděl postarší mág. Podle oděvu to musel být také jeden z vykonavačů Rady. Da Jirna si vzpomněl, že jeho tvář vídá na obrazech a pečetích úředních pergamenů. Pozdravil a představil se. Neznámý řekl své jméno a naklonil se do kočáru.

„To je vaše osobní garda?“

„Ano, moje soukromá.“

„A umí ti hoši se sekyrama?“ otázal se pochybovačně.

„Jsou to lučištníci,“ odvětil Genriel trochu dotčeně. Ostatně na jeho doprovodu bylo jasně vidět, že boj muže proti muži není zrovna jejich největší hobby.

„Tam, kam jedeme, vám moc platní nebudou,“ odtušil chmurně vykonavač a spokojeně se zahleděl na nevzhledné trpaslíky v plné zbroji, kteří seděli proti němu. Da Jirnu to udivilo. „K čemu proboha táhne ty obrněnce s sebou do Paláce?!?“

 

            Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Ukázalo se, že jeho nový známý je krom vykonavačské hodnosti také arcimág, a tudíž o některých věcech lépe informovaný. Genriela potěšilo, že se s ním někdo takový bavil jako rovný s rovným a onen informační nedostatek dohnal téměř okamžitě:

„Jakási sběř už zase plundruje severní Obrazárnu,“ vysvětlil mu jeden z nových kolegů skoro znuděně.

V Genrielovi se zatajil dech. Nikdy neslyšel o tom, že by si obyčejný smrtelník dovolil vniknout do sálů, střežených mocnými kouzly, a snad dokonce něco tam sebrat nebo zničit. Plátna, umístěná v Obrazárně, představovala nejcennější z obrazů, které kdy byly vyčarovány. Genriel je viděl jen krátce, u příležitosti své vyšší mágovské inaugurace. Záhy pochopil, že dovnitř skutečně vnikla organizovaná skupinka čarodějů a čarodějek. Byl to už jejich druhý pokus, a ani prve ani teď neměli v úmyslu něco tam vzít nebo poškodit. Nejspíš chtěli jen sobě i světu potvrdit, že dokážou překonat nástrahy, které tam nakladli nejmocnější z mocných. Neměli šanci. Obranné jednotky už jim byly v patách a tak se vykonavači chystali zasáhnout spíše jen pro pořádek. Nebo pro zábavu.

 

„Jestli chcete jít s námi, nechte ty chlapce tady,“ zamručel starý mág a schovával pod kápi dlouhé stříbrné vlasy. Genriel se nadechl k odpovědi, ale pak zůstal nerozhodně stát. Jeho stráž, i když poněkud mladičká, ho bezpečně ochránila už v několika bojích a jít bez nich do nebezpečí se mu ani trošičku nechtělo. Na druhou stranu chápal, že tohle pozvání je pro něj – nováčka a navíc jen pouhého mága – veliká pocta. To zvítězilo.

„Rád bych, jen zatím nemám mandát pro vstup,“ pousmál se omluvně. Hádal správně. Nebylo těžké to zařídit.

„Tamhle Gawornay vám půjčí svůj, ten dojde dnes tak nejvýš ke krbu,“ zachechtal se starý a skutečně za chvilku pověsil da Jirnovi na hrdlo zirkonový amulet se vsazenými coglakovými štěpinami. Vyrazili.

 

* * *

 

Po odemknutí přemísťovacího kruhu se dostali do Obrazárny téměř okamžitě. Museli být blízko místa činu, protože leštěnou podlahu pokrývaly šmouhy usazeného dýmu. Za jedněmi z dveří zněl tlumený hluk, svist kouzel a výkřiky zasažených. Genriela zarazilo, že v tom zmatku zaslechl i ženský hlas.

„Tady můžete pálit i po obrazech, od těch cenných jsme ještě daleko,“ zašeptal mu vykonavač, který si špatně vyložil jeho zaváhání. Měl k tomu důvod – některým podobiznám se moc nezamlouvalo vyrušení z dlouholetého spánku a tak, nemohouce opustit dvourozměrný prostor obrazů, pokoušely se zaklít nebo uřknout kohokoli, kdo byl v jejich dosahu.

Genriel vytáhl meč a namířil jeho runu na stěnu mezi nimi a bojištěm. Ostatní udělali totéž. Někteří tasili šavle, nože, jiní měli magické hole nebo vytáhli z kapes plášťů kouzelné hůlky. Zazněl povel a sborem vyslovené zaklínadlo zrušilo protější zeď. /Tedy až na místo, kde byl jakýsi portrét, který s touto akcí viditelně nesouhlasil a neúspěšně se pokoušel vykřikovat protikouzlo./ 

 

V  sále před nimi právě končil nerovný boj. Vykonavač, který překročil sutiny první, tak tak stihl zachytit mladíka, který mu padl na hruď, zasažen pěstí zdatnějšího soupeře.

Mágové ze zásahové jednotky už se ani nenamáhali používat kouzla. Ostatně svými silnými zbraněmi by si mohli v nepřehledné vřavě ublížit i navzájem. Bavili se tím, že zkoušeli zlomit odpor dopadených zločinců holýma rukama. Útočníky – mladé muže a pár snad ještě nedospělých chlapců to přivádělo k zuřivosti. To ponížení, že zemské obranné síly je neuznávají za dost dobré ani k tomu, aby jim daly právo na férový magický boj muže proti muži…

Bránili se až do posledního dechu, ale muži ve stříbrných kazajkách je jednoho po druhém sráželi na zem. Do těch nejzuřivějších si párkrát kopli a pak už jen nechali zaklapnout magická pouta na jejich zápěstích. Ti zatčení, kteří měli se zásahovou jednotkou už zkušenosti, přestali klást odpor okamžitě, jakmile nad nimi zazněla zajišťovací formule. Druzí se rychle zklidnili poté, co párkrát zkusili odtrhnout ruce od sebe. Spoutané odváděli boční chodbou zpět do vládního paláce.

 

            Genriel zíral spolu s ostatními na zatýkání jako na úchvatné divadlo. Jen několik málo vykonavačů se do bitky zapojilo, ostatní se plně spokojili s rolí diváků. Da Jirna po pravdě řečeno ani moc nelitoval, že přišli víceméně až po boji.

„Kdo je vůdcem té skupiny?“ optal se arcimág po jeho levici.

„Jsou dva, ty jsme zatkli jako první,“ ozval se ještě zadýchaný velitel zásahové jednotky, „a…totiž – trochu nás udivilo, kdo je vedl,“ řekl nejistě, jako by hledal ta správná slova. Nakonec nachýlil hlavu k arcimágovu uchu a pošeptal mu jméno. Starcovy oči se rozšířily údivem. Chvíli horečně přemýšlel.

„Snad by bylo dobré rozhodnout o nich co nejdřív,“ řekl potom, „kdy je můžete předvést?“

„Kdykoli si budete přát, samozřejmě.“

„Tak dobře. A dejte svým mužům něco k pití,“ hodil mu čutoru s lektvarem, „noc bude dlouhá.“

 

* * *

 

            Mladý Arnon Lutharský stál připoutaný ke sloupu uprostřed místnosti a z očí mu sršely blesky. Kdyby dokázal pohledem zabíjet, změnila by se zasedací síň Rady Wizardů okamžitě v jedno velké pohřebiště. Takto ale mohl sotva zatnout ruce v pěst. Zápěstí mu obemykal palčivý proud magické energie, který zesiloval, jakmile se jen trochu pohnul.

Ještě mu to moc nedocházelo. Necítil zoufalství, jen nenávist a šílený vztek, že se to nepovedlo. „Idiote!! Musel ses nechat tak hloupě chytit?!?“ Pomyslel si na jeho adresu da Jirna, když přebíral od souseda čerstvě napsaný pergamen. Rada si potrpěla na majestátní vzhled svých listin bez ohledu na to, kolik místa ty neskladné role a svitky zabíraly v archívech.

            Lutharský – to příjmení mu nebylo zcela neznámé. Ve svém prvním ročníku měl studenta toho jména. Snad nejhorší sígr z celé třídy. Patrně má být po kom, tedy jestli je tenhle jeho příbuzný. Ten kluk ho rozčiloval prakticky nepřetržitě už od začátku školního roku. Jeho baňky a křivule se nikdy správně neleskly a svým runovým mečem si jednou dokonce dovolil krájet žabí steak k večeři. Přesto ale Genriel cítil trochu nepříjemné mrazení v zádech z toho, že možná právě soudí Jeronymova bratra. Rychle ten pocit zapudil. Nasadil namočený brk na spodní řádek pod „VINEN“.

 
            Jeho soused mu nahlédl přes rameno:

„Jste poslední, kdo to podepisuje, víte to?“

„No a?“ opáčil Genriel trochu udiveně.

„Před vámi to bylo jedenáct hlasů ku jedenácti, takže váš názor teď rozhodne. Opravdu si myslíte, že vězení je pro tak mladého kluka to nejlepší?“

„Obvykle,“ řekl Genriel a trochu se zapýřil, „si za svým názorem stojím. Lutharský je plnoletý a to co provedl, se prostě jen tak beze všeho odpustit nedá. Pár nocí strávených mezi krysami, plísní a našimi roztomilými strážními skřety pro něj bude výborné ponaučení do budoucna. Ručím vám za to, že odteď bude Obrazárna v bezpečí.“ Genriel si na konci své řeči uvědomil, že mluví trochu moc nahlas, a že ho ostatní sledují. Zalichotilo mu to.

„Ale jste si vědom toho, že svým podpisem vlastně odsoudíte i ty ostatní?“ snažil se dál jeho odpůrce.

„Stejný zločin, stejný trest. Pro všechny. A tři týdny není tak dlouho. Nechápu, co vás na mém jednání zarazilo,“ odsekl da Jirna už trochu podrážděně. Nenechá se citýrovat jako malý kluk. Namočil znovu pero a šifrou svého podpisu zpečetil další Arnonův osud. „Snad to co nejdřív sežerou krysy,“ zabručel jeho soused, když sluha odnášel protokol o krátkodobém uvěznění do archívu.

 

Když Lutharského odváděli středem místnosti kolem něj, nemohl se da Jirna ubránit, aby úkosem nepohlédl na jeho tvář. Arnon snad ještě pořád nevěřil, že teď už nestojí před školní radou, která by ho za podobný čin potrestala několikadenním čištěním kotlíků na bylinkové dryáky nebo nudným broušením skel do magických holí. Plnoletosti dosáhl sotva pár týdnů před tím, než stihl provést tenhle bláznivý nápad. Pomalu si začínal uvědomovat, že ho skutečně vedou tam dolů, do žaláře, mezi portálové piráty a měniče artefaktů.

 

* * *

 

            Třeskly dveře a eskorta přiváděla dalšího obviněného. Genriel da Jirna vzhlédl a strnul uprostřed pohybu. Jeho plicím se náhle nějak nedostávalo vzduchu. Ruce se mu roztřásly tak, že sklenici, kterou právě nesl k ústům, málem rozlil. Nevěděl, kam stočit pohled. Zoufale si přál někam zmizet, propadnout se pod zem, použít mizící kouzlo, nebo prostě cokoli, jen aby tady nemusel být. Mezi strážemi se skloněnou hlavou kráčela Morgiana Jarwinská.

            Wizardovi no.23 před očima zavířila změť barev a obsah jeho žaludku se pokusil nabrat zpětný směr. „Tohle se mi jen zdá, to nemůže být pravda!!!“ snažil se úpěnlivě přesvědčit sám sebe. Ale vědomí mu nedovolilo únik do milosrdné mdloby a neúprosně ho odpálilo zpět do reality. Byl by dal všechno za to, aby se nic z toho nikdy nestalo. Zoufale zatoužil, aby nebyl do Rady nikdy jmenován.

            Genriel da Jirna, Wizard a pán Domu bojové magie, si upřeně prohlížel špičky svých prstů. Nechtěl vidět a toužil neslyšet nic z toho, co se odehrává pár metrů před ním. Uši ale sklopit nemohl. Do mozku se mu zařezával zvuk zaklínadla, kterým ji poutali ke sloupu. Představil si její útlá, něžná zápěstí, rozedřená ostrou magií do krve. Přece jen pozvedl oči. Dívala se přímo na něj. Asi to měl být hrdý a povznesený pohled, ale byl příliš promísený strachem. Ne, strachem ne, spíš hrůzou a zděšením. Přes tenké hedvábí šatů bylo vidět, jak jí buší srdce. Jak dlouho vydrží ta lehká látka odolávat rukám zlodějů a vrahů? Co se stane s čarodějkou, vyhlášenou svou krásou v celém kraji, v kobkách, kde mnozí vězni neviděli nic podobného ženě desítky let, nikdy nestáli blízko pěstěné, bohaté dámy, nikdy předtím neucítili vůni parfému?

            Genriel si uvědomil šílenou pravdu. Uvěznil ji on sám. Ženu, kterou miluje, vydal napospas té nejhorší sebrance, jakou si svět dokáže představit. 

 

* * *

 

            Výslech Morgiany Jarwinské byl krátký. Sotva se magický proud dotkl její kůže, potvrdila vše, co se mnozí už domnívali. Měl to skutečně být jen takový výsměšný kousek, nic víc. Chtěli si vlastně dokázat, že nejsou o nic horší než mágové, kteří Obrazárnu zabezpečili. Jen několik členů Rady na sebe vědoucně pohlédlo. Měli pocit, že porozuměli i nevyřčenému. Jen ne další boj za práva žen!

            Arcimág v rozpacích rozžehnul svíce. Na Morgianině tváři se zatřpytily slzy. Vykonavači na ni hleděli v rozpacích. Čekali by tu snad kohokoli, jen ne čarodějku, která dosáhla nejvyššího možného postavení, kterého jako žena dosáhnout mohla – váženou profesorku přírodních věd, paní jednoho ze čtyř Domů Magicei. Někteří ji znali z plesů, oslav, nebo divadelních premiér, a teď jim nezbývalo než…

            Jarwinská se omluvila Radě, všem, včetně Genriela, na něhož teď někteří hleděli téměř nevraživě. Další pohnutky svého činu už nepřiznala, a nikdo z mužů ji nenutil příliš mluvit. Nechali raději při tom, že útok na Obrazárnu byl jen bláznivým výstřelkem bez hlubšího důvodu. Snad v tom byla ohleduplnost vůči křehké ženě, snad nechtěli bezúčelně rozdmychávat spory, které se táhly zemí už v dobách, kdy ještě nevládla pevná ruka Rady. Snad měli i strach, že znovu uslyší o nespokojenosti žen, o jejich touze vyrovnat se mužům a snad dokonce i vládnout. Ti starší ještě pamatovali na vleklé boje mužů o to, aby uhájili své pozice, boje tak nepříjemné právě proto, že byly mířeny proti těm, které milovali.

 

* * *

 

Jak přežil da Jirna zbytek zasedání a následnou hostinu, vůbec nevěděl. Byl rád, když se vykonavači konečně rozešli do svých komnat v horním patře Paláce.

Seděl na rozestlané posteli s hlavou v dlaních. Jeho představivost mu vykreslovala obrazy toho, co se možná právě teď odehrává dole ve sklepení. Na chvilku zauvažoval o tom, že by si mohl nalít velký pohár těžkého gileadského vína a opít se do bezvědomí. Jenže věděl, že ráno by bylo o to horší. Když svíčka na jeho nočním stolku zaprskala a zhasla, trhl sebou. Patrně přece jen na chvíli usnul. Rozhlédl se tmavou místností. Kolik může být hodin? Věžní zvon se ozval jako na zavolanou. Půlnoc. Teprve. Jak přežije v tomhle duševním stavu do rána, a jak tu spoustu dní potom, nedokázal ani pomyslet. Vrátí se Morgiana po těch třech týdnech vůbec ještě do školy? A jestli ano, jak vedle sebe proboha budou žít? „Drahá kolegyně, poslal jsem vás sice do vězení, ale to nic nemění na tom, že vás už rok tajně miluju. Nechtěla byste se se mnou proletět na dracích dnes večer při měsíčku?“ A na to Mogriana zvedne hůlku a prokleje ho tím nejohavnějším způsobem, co zná. Navíc je tu Holstein. Jestli se dozví, JAK přesně se Jarwinská do toho vězení dostala…. Genriel se zachvěl. Nedělal si iluze o tom, že by Holstein nějak lpěl na dodržování zákonů. A ačkoli sám byl bojový mág a Holstein „pouze“ temný, věděl moc dobře, že Ivory ovládá některá obtížná a vzácná bojová kouzla, o kterých se jemu samému ani nesnilo. A která, zvlášť když jsou použita v nenávisti, dokážou hodně nepříjemně ublížit.

            I když… momentálně měl dost určitý pocit, že by některá z těch kouzel tak trochu i zasloužil. Aspoň by se necítil tak mizerně. Kdyby opravdu BYL tak statečný, schopný a čestný, jak obvykle předvádí, prostě by teď sešel o pár pater níž, Morgianu tajně vysvobodil a… Jenže tohle je jen hra na KDYBY. Proč to vlastně neudělám? „Protože jsem srab,“ doplnil se sebekriticky.

 

            Do rána čekat nevydržel. Bylo krátce po jedné hodině, když dvacátý třetí Wizard Rady mágů neslyšně prošel kolem obřadní síně. „Aspoň to zkusit, nebo ji aspoň vidět, ujistit se, že je ještě živá!“ Srdce mu bilo až v krku, a prsty se mu třásly tak, že málem nedokázal otevřít ani průchozí dveře. Před železnými vraty, oddělujícími poslední chodbu Paláce od slizkých kobek vězení, se zastavil. Potřeboval si ujasnit, co řekne, nebo co udělá, až tam vstoupí, ale jeho mozkem jen otupěle vířily útržky nesmyslných myšlenek a divokých představ, na jaké by si nedovolil za normálního stavu ani pomyslet. To naději na jakýkoli úspěch této akce moc nezvyšovalo. Měl pocit, že je omámený hrůzou, a nedokázal se z tohoto stavu vymanit tak, aby mohl rozumně přemýšlet. Zarazil se. Neměl by sem už doléhat hovor stráží? Povytáhl zpod haleny amulet, který mimo jiné odemykal vchod každého žaláře v zemi.

 

* * *

 

            Vstoupil. Bylo tu ticho, jen z jedné boční chodby znělo slabé šumění – zvuk, který obvykle vydává zurčící potok nebo vzdálený vodopád. Na stolcích hlídačů rozházené karty a vylitá čutora se zbytkem vína. Nezvykle prázdno na vězeňskou předsíň a nezvykle prázdno i na tuto noční hodinu. Prošel chodbou a pátravě se rozhlížel po všem, co by mohlo být podezřelé. Dubové, nahrubo sbité dveře, které měly oddělovat malou boční chodbu s několika celami, visely v pantech nějak podivně. Strčil do nich a zpola vypadlá vráteň se zaskřípěním odkryla škvíru širokou tak, aby mohl projít. Zamnul prsty, protože mu na nich ulpělo cosi špinavého. Natáhl ruku, aby je otřel o vlhké kamenné zdivo. Zděšeně ucukl.

Nechápavě civěl na zkrvavělý chomáč jemných plavých vlasů. To, od čeho měl potřísněnou ruku, byla krev. A vlasy, které i s malým kouskem kůže zůstaly viset na výčnělku kamene, byly tak jemné, že nemohly patřit skřetovi, ani žádnému z hlídajících trollů a zellobrů. Nejspíš ten, koho tu nárazem do zdi málem skalpovali, nebyl ani nikdo z vězňů. Nebo snad – Genrielovi vytanula na mysli plavá hříva Arnona Lutharského. Vytáhl meč a ukazovákem pohladil znak na jeho rukojeti. Blankytná runa začala poslušně světélkovat, jako by mu chtěla dodat odvahy.

 

            Arnonovo tělo leželo v loužích zasychající krve o pár kroků dál. Z rozražené lebky se odchlipoval cár kůže pokrytý vlasy, jejichž zářivý světlý odstín překryly začernalé skvrny. Obličej, rozťatý masivním ostřím, nebyl skoro k poznání, jen jedno z jeho veselých modrých očí zůstalo celé. Da Jirna si bolestně uvědomil, jak mladý byl tenhle kluk.

            Z cely po jeho boku se ozvalo zasténání. Vrazil tam a pravou dlaní napřaženou před sebou vyrobil kužel světla. Meč byl do jedné ruky trochu těžký. Vládl jím ale dost dobře na to, aby okamžitě dobře mířenou ranou dorazil zraněného trolla, který se na něj vrhl. Vzápětí si uvědomil, že to byl strážní troll. Zamrzel se. Netoužil zabíjet, ale neměl čas jiným způsobem zpacifikovat tu rozzuřenou polodivokou bytost. A trollové byli vždy pověstní tím, že kdykoli je něco vyvede z míry, útočí na všecko kolem.

            Vykopl pootevřené dveře další cely. A další. Na ty už použil amulet. Vězni se vystrašeně krčili v rozích co nejdál od mříží a zděšeně uhýbali před paprsky světla i jeho pohledem. Neuvěřitelně špinaví, páchnoucí, ale živí. Bylo těžké uvěřit, že některé z těch otrhaných, netečných plazících se trosek zvedly před chvílí pěsti k boji. Tři strážní byli mrtví a leželi opodál, čtvrtý dodělával. Bylo zřejmé, že bitka vznikla a rozšířila se z této chodby. Vzdálenější cely zůstaly, zdálo se, netknuté. Jedinou obětí mezi vězni byl Lutharský. Zatím.

            Nahmatal na svých prsou vykonavačský amulet, jehož řetěz přetahoval dnes ráno přes hlavu s takovou pýchou. Musí přivolat ostatní z Rady. Strnul s prstem na počáteční runě. Morgiana?!? Shýbl se nad napůl omdlelým skřetem a pořádně jím zatřásl.

 

„Co se tady stalo!?!“ Bolestí podlité oči zraněného ulpěly na Genrielově hrudi. Wizard! Nemohl uvěřit, že někdo tak mocný s ním vůbec mluví. Možná mu dokonce zachrání život!! Úporně se snažil přimět řevem rozdrásané hrdlo k srozumitelné artikulaci.

„Grghh…. to vězni… ghhhghh…. vzpoura, pane!“ Nemohl se zvednout, ale učinil vleže bizarní pohyb, jako by se pokoušel uklonit. Genriel se musel nahnout blíž k němu, aby v jeho sípavém dechu rozeznal útržky slov.

„To noví…. ghhh-rrhg…. noví vězni,…pane…. měli být…. majetkem starších…… takový je… starý zákon….“ odmlčel se, aby zalapal po vzduchu. Da Jirnu obešly mrákoty.

„Ale přišli… přišli noví…. vznešení…….. a nechtěli… grhhh….. nechtěli… poslechnout,… poslechnout zákon, pane!“ Snažil se naznačit, že chce pít, ale da Jirna jeho posunky nevnímal. Požádat o doušek vody přímo se umírající neodvážil.

„Potom troll…. dal je do cely…..starší vězni se bouřili….. měli své právo….. grhhhh….. chtěli… chtěli vznešené… hhhh….. zabili trolla, zabili…. zabili….. to vězni, pane,…. všechny nás….“ rozkašlal se. Genriel na poslední chvíli ucukl před proudem krve, který, smísen se zvratky, vytryskl z jeho úst.

„KDE JE MORGIANA!! Kde je… vznešená? Mluv!!!“ Když ležící neodpovídal, vztekle do něj kopl. Skřet se dusil vlastní krví, nemohl mluvit. Stačil jen ukázat do úzké tmavé chodby.

 

            „Mrtvá!!! Určitě je mrtvá!!!!!“ Řvala Genrielova mysl a on neměl odvahu se přesvědčit. Nadhodil v ruce meč a vykasal rukávy své krajkové košile. Do šera zasvítila odkrytá běloba jeho zápěstí. Žíly na nich jsou jen lehce pod povrchem kůže. Maně přiložil ostří meče k paži těsně nad zaťatou pěstí. To by šlo. Bude to jen pár minut. Přesvědčí se, a jestli Jarwinská nežije…. Bude to jen pár minut. Jistě to skoro nebolí.

             Voda mu začvachtala pod nohama. Tak nějak víc, než je ve vězení zvykem. Onen slabý zvuk vodopádu, který zaslechl prve, nyní dostal své opodstatnění. Před ním se rozprostírala obrovská ledová stěna. Voda přitékala odnikud a mizela nikam, tedy až na to malé množství, které teklo pod mříží ven a oblévalo jeho nohy skoro až ke kolenům. Ze shora od stropu se řinula zmrzlá tříšť, jejíž mohutný proud zapadal kamsi do podlahy. Da Jirna vztáhl ruku proti ledové stěně. Proud zesílil a dlaň ho zabolela. Ulehčeně si vydechl. Jen jedna čarodějka, kterou znal, dokázala ovládat živly na takové úrovni. Jestliže čaruje, je alespoň živá. Zkusil mimosmyslové spojení.

            Zachytil signál a rozeznal několik nepěkných nadávek. Měl chuť se bláznivě rozesmát.

„Odpusť!!! Promiň mi to, Morgiano….“ vyslal na všech vlnách co nejzřetelněji. Bylo to pitomé, ale nic lepšího jej nenapadlo. Vzápětí se opravil.

„Odpusťte….“ vlastně jí nikdy netykal. A křestním jménem ji oslovoval jen ve svých představách. Zamrzelo ho to. Kdo ví, zda bude mít někdy šanci to napravit.

 

            Ohlédl se po šramotu za svými zády. Přicházeli muži z Rady. Už i oni tedy zaznamenali, že se něco děje. Rychle uskočil do stínu. Snad se mu podaří se mezi ně vmísit tak, aby si nevšimli, že tu byl dávno před nimi.

            „Co tu děláte?!?“ Zaútočil na něj rozzlobený hlas a arcimágova ruka se nekompromisně natáhla po zirkonovém amuletu. Stáhl přívěsek z krku a omluvně ho odevzdal. V hlavě měl dokonale prázdno.

„Nemáte právo ho používat, ten mandát vám byl jenom propůjčen!“ Wizard se snad ani nezlobil, jen přísně rozkazoval. Genriel chvíli sbíral odvahu, aby řekl, co se tu stalo.

„Jděte nahoru, tohle není vaše záležitost. Ať už se tady děje cokoli, vyšetříme to a vás nechci vidět dřív, než zítra u snídaně.“ Da Jirna zaváhal jen chviličku. Nakonec to bylo nejpohodlnější. O Radě bylo sice známo, že své výroky neruší, a tak Morgiana zůstane ve vězení i nadále, ale takto má alespoň nějakou šanci, že se postarají o její bezpečnost. Alibisticky si pomyslel, že víc už stejně udělat nemohl. Překročil Lutharského mrtvé tělo a vyběhl po schodech do Paláce.

 

            Představa, že by se znovu ocitl mezi čtyřmi stěnami své ložnice, mu ale připadala nemožná. Po krátkém zaváhání otočil své kroky ke vstupním dveřím. Připadlo mu, že nejpřijatelnější způsob, jak strávit zbytek noci, je prochodit jej budícími se lesy.

            Nebylo to dobré, ale dalo se to snést. Vyčerpání po několika hodinách ostrého stoupání napříč strmými skalisky mu pomáhalo nemyslet příliš. Mechanicky vystupoval stále výš, dokud před sebou nezahlédl tmavou skvrnu, rychle mizející v houštině. Nebyl tu sám. Uprchl snad někdo z vězňů? Chvíli se rozhodoval, jestli se za neznámým pustit, nebo ho nechat jít. Zvítězila zvědavost. Ten před ním lezl po skále zručně a rychle. I když se kryl a maskoval, Genriel stěží stačil jeho tempu. Chvílemi mu připadalo, že si s ním muž vpředu dokonce hraje, že se tou honičkou nějak nesmyslně baví. O to víc toužil jej dohonit a odhalit jeho obličej. Navíc to nebyl nikdo z vězňů ani obsluha Paláce. Těm by nesplýval z ramen dlouhý černý plášť.

            Když byla hra na honěnou v nejlepším, přecenil Genriel výhonek kořene, vybíhající z kamenité stěny. Zachytil se jej, naprosto si jistý tím, že rostlina vydrží nést jeho váhu ten zlomek vteřiny, než druhá ruka najde bezpečnější úchyt. Zapraskání ho usvědčilo z omylu. Tlumeně vykřikl a nohy se mu smekly po drolícím se štěrku. Jeho tělo se divoce zhouplo nad propastí. Zůstal viset na jedné ruce, zatímco prsty té druhé se marně snažily najít na hladké stěně sebemenší výčnělek. Na to, že před několika hodinami uvažoval, že sám ukončí svůj život, ani nepomyslel. Zoufale se mu nechtělo roztříštit své kosti o kameny tam dole.

            Neznámý nahoře nad ním se ohlédl. Dvě tři vteřiny zůstal strnule stát. Pak se rozhodl a pomaličku, opatrně se sunul dolů. Sevřel da Jirnovu tápající ruku ve své dlani. Genriel s jeho pomocí dosáhl na ostrou hranu kamene. Několik vzepření a mohl se pevně postavit na malou plošinku, odkud vedla uzoučká stezka. Teprve teď pohlédl do tváře svému zachránci. Nebyl jím nikdo jiný, než Ivory von Holstein.

            „Nechte to být,“ zavrčel Ivory na jeho roztřesené nesouvislé díky. Byl v rozpacích a viditelně nesvůj, ale to býval vždycky, když mu kdokoli projevil nějaký jiný cit než lhostejnost nebo nenávist. Stáli vedle sebe a da Jirna marně přemýšlel, jak zahájit nějakou přijatelnou konverzaci. Mlčet se mu zdálo hloupé a znovu vyjadřovat vděk ještě hloupější. Hodně ho pálila na jazyku otázka, co dělá Ivory tuto noc tak blízko Paláci. Pochyboval ale, že by mu Holstein odpověděl. Když došli k místu, kde se stezka dvojila, temný mág dal bojovému na vybranou. Genriel zvolil cestu dál od  Paláce. Ivory se beze slova vydal opačným směrem.

 

* * *

           

            Da Jirna bezcílně bloudil lesem až do doby, než se slunce vyšvihlo nad vrcholky hor. Pak usoudil, že víc už ortel oddalovat nelze. Když vstoupil do parku a zvedl zrak k Paláci, zůstal udiveně stát. Pohled, který se mu naskytl, ho přinutil zatajit dech. Majestátní budovy sídla Rady byly rozeznatelné jen stěží. Celé až k vrcholkům věží byly zahaleny šedivým oparem, z něhož tu a tam vylétaly roje slabých jisker. Mlhovina  pomalu klesala k zemi a vytrácela se kolem jeho nohou do neznáma. Za chvíli vypadal Palác jako vždycky předtím a Genriel měl skoro pocit, že se mu to jen zdálo.

            Váhavě vkročil dovnitř. Nebe rychle světlalo a kyvadlo věžních hodin nesmlouvavě ukrajovalo poslední chvilky před dnešním zasedáním. Vykonavači pospíchali širokým sloupovím haly a vcházeli do místnosti, kterou teď už navždy bude Genriel da Jirna vídat ve svých nejhorších snech. Dodal si odvahy a oslovil muže, který mu včera půjčil amulet:

„Promiňte že se ptám…. jak to včera dopadlo?“ Arcimág na něj upřel nechápavý a trochu udivený pohled.

„Co jak dopadlo? Vždyť jste tu byl do konce zasedání, ne?“ Prohlížel si ho podezíravě, snad si myslel, že si da Jirna v noci pořádně přihnul nějakého kouzly vylepšeného vína.

„A Mor…totiž slečna Jarwinská?“ otázal se zajíkavě. Nechtěl už čekat. Ať se už dozví cokoli, ať je to radši hned. Dospěl do stavu, kdy jakákoli pravda je lepší než nejistota. Jeho tělem se rozlévala podivná apatie, naprostá a udivující lhostejnost.

„Myslíte tu… Jarwinskou z Magicei? Co je s ní? Měla tu snad být?“ Arcimág se tvářil už poněkud podezíravě. Nespletl si tady ten mladík alkohol s lektvarem na rychlé zešílení?

 

            Genriel zůstal stát, jako by ho zasáhla Vlčí mlha. Co to má znamenat? Neodvažoval se ptát někoho dalšího.

„Vážení přátelé, členové Rady. Vítám vás na dnešní schůzi, druhé z letošního podzimního zasedání. Vzhledem k tomu, že je v zemi nyní po všech stránkách klid, budeme probírat žádost divoženek o uznání práva na vzdělání a začlenění mezi kultivované bytosti,“ arcimágův hlas zněl rutinou a letitým zvykem. „Po všech stránkách klid!?!?! O čem to sakra mluví?!? Teda spíš… jak to, že o tom mlčí? Copak včerejší přepadení a vzpoura nebylo nic?“ Teď už Genriel da Jirna uvažoval o svém možném pomatení sám. Ale zážitek z minulé noci byl příliš živý na to, aby uvěřil, že to byl pouhý přelud. A jeho zničené šaty toho byly aspoň nepatrným důkazem. Uvědomil si, že tu sedí v oděvu tak špinavém a na několika místech potrhaném, že se po něm ostatní otáčejí. Okamžitě to dal kouzlem do pořádku.

            Něco ho napadlo. Nahnul se přes stůl a přitáhl si deník, do nějž se zapisovala jednotlivá jednání. Nalistoval včerejší den. Nic. Ani zmínka o Obrazárně, o následném soudu, o Lutharském nebo Morgianě Jarwinské. Vyděsilo ho to. Zešílel snad skutečně?!? Zároveň se v jeho duši začínala tetelit nesmělá naděje, že všechno ještě dobře skončí.

            Ranní schůzka byla naštěstí krátká. Vyšel ven, aby si srovnal myšlenky, stále ještě neschopen dobrat se pravdy. Má požádat o návštěvu vězení?

 

            Umolousaný skřítek na rohu ulice prodával noviny. Bezmyšlenkovitě si jeden výtisk vzal. Snad bude správně alespoň datum. Podíval se na první stranu. Strnul. Do očí jej uhodila písmena titulku.

 

PŘED PALÁCEM NALEZENA MRTVOLA.

Dnes v ranních hodinách ohlásil jeden z hlídačů v palácovém parku nález bezvládného těla mladého muže, který nade vší pochybnost zemřel násilnou smrtí. Záhy bylo zjištěno, že jde o Arnona Lutharského. Věštci však jednohlasně tvrdí, že viník nebude nikdy nalezen, a tak bylo další vyšetřování zastaveno.

 

Složil noviny do kapsy, naprosto vyčerpaný a neschopný jakékoli rozumné činnosti a v baru u jednací síně si poručil Hořící Jezabel s hromadou ledu. Do odpoledních jednání scházely ještě víc jak tři hodiny. Víc jak tři hodiny?!?

            Ještě nikdy se neřítil nebem plným mraků tak rychle. Naštěstí se zatím neschylovalo k bouřce. Sotva se kopyta jeho koně dotkla země, seskočil a rozběhl se do černé budovy na jižní straně náměstí. Ivoryho zastihl na cestě k učebnám. Temný mág vypadal, jako by prožil opravdu hodně bouřlivou noc. Byl sinavý, mnohem bledší než jindy, pod zarudlým bělmem očí měl pořádné kruhy a na spáncích mu tepaly namodralé žíly, což se mu stávalo jen ve chvílích největšího vyčerpání. Ještě než se Genriel nadechl k řeči, stačil si všimnout hlubokých šrámů na jeho rukou, které rozhodně nemohly pocházet od toho, že by celou noc ležel pokojně ve své posteli. Začínalo mu svítat.

„Holsteine! Máte chvilku, že?“ Temný se váhavě zastavil.

„No? Co je?“ zahučel svým obvyklým nepříliš zdvořilým hlasem, který jeho kolegu za normálních okolností vytáčel k zuřivosti.

„Kde jste byl včera po půlnoci?“

„Odkdy se staráte o můj noční život?“ opáčil Holstein posměšně a přejel si dlaní unavenou tvář. Asi nebyl v tu chvíli zrovna ve střehu.

            Da Jirna zareagoval okamžitě. Zachytil jeho ruku dřív, než ji druhý čaroděj stačil schovat. Vedle mágovského irgolytového kroužku se na prostředníku třpytil ještě jeden prsten. V masivní jaretové obroučce byly zataveny miniaturní přesýpací hodiny. Prsten zapomnění.

„Tak takhle to bylo….“ Vzpomněl si na šedočerný oblak zrána kolem Paláce. Že jej to nenapadlo hned. S tímhle prstenem mohl Holstein zastavit čas, udělat co potřeboval, a všem v Paláci patřičně „upravit“ paměť do žádoucí podoby. Na malou chviličku pocítil ke kolegovi obdiv.

„Jarwinská je kde?“ otázal se příkře.

„Domnívám se že učí,“ odfrkl Ivory a vytrhl ruku z Genrielova sevření. Genriel potřeboval chviličku na to, aby se v mysli srovnal s tím, že ten, kterým pohrdal a kterému se tak často vysmíval, dokázal zachránit život nejen jemu, ale i Morgianě.

„Měl byste mi ten prsten odevzdat,“ řekl potom váhavě, “předpokládám, že nic takového nemáte právo nosit.“

„Předpokládáte správně,“ ušklíbl se Ivory, „a budu ho nosit dál.“ Genriel jeho sdělení raději nekomentoval. Koneckonců, dohled nad artefakty na Magicei momentálně nepatří k jeho povinnostem. A není zrovna teď v tak dobrém postavení, aby si mohl dovolit mít v Holsteinovi zjevného nepřítele.

„A …. Morgiana? Vymazal jste vzpomínky i jí?“

Ivory mu věnoval jeden ze svých velmi vzácných úsměvů. Pak se beze slova obrátil a odcházel dlouhou chodbou k učebnám. Genriel by dal nevím co za to, aby mu v této chvíli viděl do obličeje.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Martin Štefko

    Stále přemýšlím, co k téhle povídce napsat. Mám z ní rozporuplné pocity a nejsem si jistý proč… Nápad není vůbec špatný, zpracování také ne, vyprávění příběhu je poměrně svižné, příjemně pádí kupředu, v závěru nechybí pointa. Vše v pořádku, ale přesto si nemohu pomoct, není to úplně ono. Chvílemi mi to připadalo trochu potterovské, ale to je jen můj osobní názor. A možná ještě ta pointa mohla naznačit alespoň o trošičku víc. Ale to jsou to pouze mé pocity…

Leave a Reply