Ohlédnutí za dílem Jirs a Mirst – První útok
 
V hlavě zmatek
Z té co znal
V očích smutek
V srdci žal
 
Když z žaláře odcházel
Výraz tváře smutný měl
Jeho oči zdobí slzy
To je konec bohužel
 
Ona bude v cele žít
Navždy …..
Musí to tak být
 
Jirs a Mirst 2 – Těžký úkol
 
Noc již svojí bitvu s časem pomalu prohrávala a nad Maan Taarem se začínalo rýsovat svěží ráno, které by obyvatele města jindy potěšilo. Ale ne dnes a ne již několik týdnů předtím. Jen nesměle vycházeli ze svých příbytků a snažili se zjistit jméno toho, kdo se tuto noc stal obětí zločinecké gildy. K životu se probouzeli i členové stráže, kteří se hlásili na denní službu.
 
„Zdar, Mirste, jak se vede?“ Zdravila při vstupu do potemnělé strážcovy komnaty Maja.
„No, jde to čím dál tím víc…stejně“ Odvětlil on rezignovaně.
„Hm, tak to je jako u mně. Pořád jsem ještě nezjistila, kde gilda vybírá to výpalné. Obchodníci se bojí gildy snad ještě víc než předtím.“
„To jsem si taky všimnul. Obchodníci tradičně nic neřeknou.“ Odpověděl Mirst, když se otevřely dveře, ve kterých se objevil Jirs.
„Čau, Majo. Jak je?“ Zdravil hned a přitom cosi žvýkal.
„Ale no jo.“ Přikývla dívka, přičemž Jirs mluvil dál.
„Hele, měli jsme před dveřma nějaký dopis. Co to asi bude?“ Prohlížel pečlivě zabalenou obálku.
„Ctitelky?“ Ušklíbla se Maja.
„To tak.“ Zasmál se Mirst a popoháněl Jirse, aby psaní otevřel.
„No jo, no jo, už to otvírám. Doufám, že tam není jedovatý trn od Riny Irnat.“ Pronesl on, vyndal z obálky list a začal číst.
„No tak! Co tam píšou?“ Netrpělivě dorážel Mirst, zatímco Maja zvědavě koukala Jirsovi přes rameno. Ten stále četl a úsměv na jeho tváři pomalu přecházel ve vážný výraz.
„Mirste, myslím, že by sis to měl taky přečíst. Budou problémy.“ Řekl nakonec a podal svému kolegovi papír. Ten začal číst.
Toto je žádost o pomoc, sepsaná jménem obyvatel vesnice Nandorská Balzdej. Již mnoho let koluje v našem kraji pověst o bestii, která se zde potuluje. Občas někdo přišel se senzační historkou, že spatřil velkou šelmu, která měla až přízračné vzezření, ale vždy zůstalo jen u strašení dětí, aby se je podařilo po setmění dostal dobrovolně domů. Ale teď máme strach. Mnoho divného se u nás událo. Prosíme, pomozte!“
„Hm. Kdo to půjde sdělit Klankovi?“ podíval se Jirs na Mirsta.
„Ten bude mít radost. A zrovna teď, když máme problémy s gildou.“ Souhlasil Mirst, vzal svitek a odešel za velitelem. Dlouho přešlapoval před velitelskou síní a přemýšlel, jak sdělí skutečnost, že chce spolu se svým kolegou na nějakou dobu odjet do Nandorského kraje. Zabouchal na dveře a vstoupil. Velitel zrovna něco psal. Podle meče ve znaku stráže, který písmomalíř nakreslil do čela svitku, to byl bojový rozkaz. Takový se vydává jen tehdy, když je spravedlnost ve vážném ohrožení. Mirsta to zneklidnilo.
„Ahoj veliteli. Dostali jsme urgentní žádost o pomoc z Nandorské Balzdeje.“ Velitel přestal psát a díval se na Mirsta. Ten mu následně začal vysvětlovat celou situaci a s každý jeho dalším slovem nasazoval velitel stále více útrpný výraz.
„Ale, Mirste, já tam teď nemůžu poslat oddíl. Budu kvůli gildě vyhlašovat bojový rozkaz.“ Reagoval na Mirstovu řeč.
„Tak tam pošli nás s Jirsem.“ Nabídnul se strážce.
„Potřebuju vás. Strážci jako jste vy jsou tady v této těžké době velmi potřební. Dělám to moc nerad, ale běžte. Běžte, pomozte jim a brzy se vraťte. Tady bude dusno. A ještě něco. Zjistilo se, že ty noční vraždy nemná na svědomí Rina Irnat, ale vždy tak tři až čtyři pachatelé. Ona jakoby se do země propadla.“ Ukončil Klank debatu a Mirst odcházel. "Mirste!" křikl pak ještě za strážcem. "Ano veliteli?" Otočil se on. "Dejte na sebe pozor." Dodal Klank rezignovaně a nechal svého kolegu odejít. Ten se vrátil do strážní komnaty a chtěl předat službu Jirsovi. Několik minut po něm ale kdosi zaklepal na dveře. Sedl si tedy za velký dřevěný stůl, aby ještě před koncem směny úřadoval. Maja odešla zadním východem a Jirs otevřel dveře. Pokynul čekajícímu aby vstoupil. Ve dveřích se objevila mladá žena štíhlé postavy. Rozhlížela se po komnatě s úctou, ale sebejistě. Její dlouhé černé vlasy byly pečlivě spletené do copu. Dívka byla oblečená jako bojovnice. Všechen její oděv byl ušitý tak, aby co nejméně překážel při souboji, ale aby svojí majitelku dobře chránil proti výpadům nepřítele. Za pasem měla několik účinných zbraní, se kterými pravděpodobně uměla zacházet. Jirs zpozorněl a zastavil ženu po pár krocích, které udělala směrem k Mirstovi.
„Zde jsou zbraně nevojáků zakázané. Okamžitě odložte ….“
„Jirsi, počkej.“ Přerušil kolegu Mirst a pokynul ženě, aby přistoupila k němu. Ta poslechla a Mirst jí následně usadil v křesle.
„Jak můžeme pomoci?“ Zeptal se jí.
„Jsem z vesnice Nandorská Balzdej. Měla jsem za úkol předat žádost o pomoc a hned se vrátit zpět. Nemohla jsem tu ale jen tak pohodit list. Musím vědět, zda nám někdo pomůže. Za tu výzbroj se omlouvám, ale jsem z Balzdejské domobrany.“ Řekla dívka tiše, ale rozhodně.
„To je v pořádku.“ Reagoval Mirst a sledoval Jirse, který už byl také srozuměn s bezpečnostní situací.
„A nyní nám prosím řekněte podrobnosti, co se u vás děje.“ Pokračoval.
„Jsme v podstatě ve válce, ale náš nepřítel je obratný, tajemný a vystupuje z lesa jen tehdy, když ho nikdo nevidí.“ Zněla odpověď.
„Řekněte mi něco o tom nepříteli.“ Ptal se Mirst dál. Jirs si také již přisedl a se zájmem poslouchal.
„Viděla jsem je, ale naštěstí mne nezahlédli. Bylo již šero, když jsem spatřila tři přízraky hrůzného vzezření se zelenýma světélkujícíma očima, jak se blížili kousek od vesnice. Byly asi metr vysoké, ale šel z nich strach. A strach lidé mají, protože se několik z nás již ztratilo za podivných okolností během noci přímo z domu.“ Popisovala dívka a Mirst se podíval na svého kolegu.
„Nepsalo se v urgentní zprávě, že tam máte nějakou bestii?“ Optal se potom již trochu přísně.
„Ano, máte pravdu. Všichni ve vesnici připisují zmizelé lidi velké šelmě, kterou už někteří i viděli. Ale já jsem hluboce přesvědčená, že ta ty lidi na svědomí nemá.“
„Jirsi, vem si službu a já zatím dámu vezmu za velitelem. Zdá se, že tu máme něco nového.“
„Dobře Mirste, můžete jít.“ Odpověděl kolega vrchní strážce a doprovodil oba ke dveřím. Seděl za svým stolem a přemýšlel o tom, co před několika okamžiky slyšel. Nebyl si jistý Mirstovými slovy, že lidé z Nandorské Balzdeje stojí před něčím neznámým, ale pořád se mu v hlavě honily domněnky a on nemohl přijít na jejich řešení. Vstal a vyšel před svou komnatu. Chvilku čekal, než chodbou procházeli členové stráže.
„Dobré ráno. Prosím vás, nemohli byste se stavit u lorda Merrika, jestli by mne nenavštívil co nejdříve ve službě?“
„Rádi pane vrchní strážce.“ Zněla odpověď jednoho ze dvojice mladých strážců, kteří se hned na to vydali k lordu Merrikovi, městskému knihovníkovi, aby vzkaz vyřídili. Lord Merrik byl správcem městské knihovny teprve rok, ale za tu dobu díky svým znalostem sehnal pro knihovnu velké množství knih. Jirs zatím vyčkával v komnatě a stále se nemohl zbavit myšlenky na ženu z Nandorské Balzdeje.
„Zdárek Jirsi. Slyšel jsem, že se nemůžeš nabažit mé osoby a toužíš mne vidět.“ Vtrhnul lord Merrik do komnaty bez zaklepání.
„Konečně jsi dorazil Merriku. Taky už Tě toužebně očekávám.“ Vyskočil Jirs ze židle.
„Tak to rád slyším brouku.“ Odpověděl lord medovým hlasem. „No tak povídej, co je za problém?“ Pokračoval.
„Tuším v tom velký průšvih. V jedné vesnici, která se jmenuje Nandorská Balzdej mizí lidi a členka domobrany mluví o metrových kreaturách se svítícíma očima. Nesehnal bys o tom nějaké materiály, nebo nevíš třeba co to může být?“ Řekl Jirs a Merrik nasadil pobavený výraz.
„Víš co, Jirsi? Srandu si dělej z někoho jinýho. Já zavřu knihovnu a běžím na velitelství, abych zjistil, že si ze mě kamarád vystřelil. Hele, až budeš opravdu něco potřebovat, tak se ozvi, jo? A tohle tě bude stát minimálně malý soudek vína.“ Vynadal knihovník Jirsovi, ale stále se usmíval.
„Merriku, poslouchej mně! To co ti teď tady říkám myslím naprosto vážně.“ Odpověděl vrchní strážce a Merrikovi ztuhnul úsměv na tváři.
„Jirsi, ty chceš říct….?“
„Ano. Chci! Tak co se, kurnik, děje? Co víš?“ Řekl naléhavě.
„Napadl mne jeden starý svitek, který jsem kopil pro knihovnu od jednoho statkáře. Říkal, že ho našel na půdě svého domu. Koupil jsem od něj víc svitků a zjistil jsem, že je to jakýsi pozůstatek archivu jednoho vesnického soudce z Nandorianských hor. Byly tam rozsudky, také hlášení místní stráže a spousta banalit, které mne zajímaly jen proto, že byly skoro tři sta let staré, takže sahaly k počátkům historie královské stráže. Pak jsem ale objevil ten svitek s hlášením, který jsem zkoumal velmi podrobně, protože při jeho čtení mrazilo v zádech. Stálo v něm asi tohle: Pane soudce, žádáme o svolení k vymazání vesnice Arsín z mapy. Po předvčerejší události shledáváme oblast za nebezpečnou vzhledem k tragické smrti všech jejích obyvatel. Mnohé z nich se nám nepodařilo rozpoznat kvůli znetvoření jejich obličejů. Imter Rin, stráž.“
 
Konec první části.
Akoba

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

18 komentářů

    • petr

      Děkuji. Trošku jsem od vážných válečníků udělal odbočku, protože mám trochu pocit, že čtenáři už mohou mít trochu dost povídek plných kladných, silných, drsných a věčně vážných hrdinů, kteří si jdou svojí cestou a nemají rádi společnost. To působí občas trochu uměle. Tohle jsou obyčejní, ale velmi schopní lidé, kteří se chovají tak nějak normálně a hlavně mají rádi lidi, narozdíl od mnoha "tvrďáků", kteří nechtějí společnost, nechtějií nic.

  1. Henry

    Jako prolog pro delší práci je to celkem dobrý. Nastínil jsi problém a seznámil nás s hlavními hrdiny. Uvidíme, kam to povede.

    Přece jen mám jednu poznámku.
    Ve větách: "Odvětlil on rezignovaně." a "Pronesl on, vyndal z obálky list a začal číst." je naprosto zbytečné osobní zájmeno. V angličtině nebo němčině je to v poho, ale v češtině je to opravdu zbytečné.

  2. Martinus

    Tady bych nevytkl vůbec nic. Máš bezvadný sloh, příjemně se to čte, to už sem nezažil hodně dlouho. Dneska vlastně podruhý, poprvé to bylo při pročítání Sandokana.
    Bylo z toho cítit i mrazení v zádech a to je jedno velký plus. Je tam dokonce zamíchaná detektivka. Další velký +, detektivku já rád.
    Taky se mi líbí, že to píšeš na pokračování, děláš to hodně napínavý a dokážeš si udržet čtenáře. Další část si přečtu na
    100%.
    Zrovna taky uvažuju o příběhu na pokračování, ale nevím jestli by mi to šlo.
    Jinak ti přeju příjemnou psaveckou jízdu a tisíci členej tým fanoušků. A díky za povzbuzení v komentáři.

    • petr

      Díky za komentář. Tu povídku na pokračování zkus. Ale doporučuji jí zveřejňovat až tehdy, pokud už máš jasno co bude dál. Mě se taky stalo že jsem zveřejňoval a pak nedokončil a to je trapné, rozhodně s tím u některých mých povídek musím brzy něco udělat.

  3. Martin Štefko

    K téhle povídce bych měl jen dvě takové drobnosti. Jednu větší a jednu menší. Ta větší je interpunkce. Hlavně u oslovení, tam ti chybí hodně často. Oslovení se vždy odděluje čárkami i z obou stran, pokud je uprostřed věty. Ta menší drobnost, spíš skutečně detail je Tě. Jsem rád, že ještě lidé v dnešní době umí používat Tě, Ti, Tobě, Tebou s velkými písmeny, ale mně tohle sedí do dopisů a ne do povídky. Ale samozřejmě mohlo jít o úmyslné zdůraznění v přímé řeči, u čehož si ovšem nejsem úplně jistý. Jinak povídka se podle mě čte dobře, má spád a ač jsem nečetl první příběh o Jirsovi a Mirstovi a i přes krátkou délku této povídky, oba hrdinové si u mě hned získali sympatie:-)

Leave a Reply