Bylo časné ráno. I přes zlověstné mraky, kterých se bál snad každý obyvatel Nandorské Balzdeje, to ve vesnici vypadalo, jakoby se nic chystat nemělo. Slunce svítilo do oken těm, kteří je přes noc nezabarikádovali, svěží vzduch byl všude kolem a i ptáci bezstarostně zpívali. Možná to bylo jen zdání, ale krásné. I v ložnici provizorní strážnice se někteří již začali probouzet k životu a kupodivu jako první otevřel oči Jirs. Rozhlédl se po komnatě a spatřil spící Mayaru a lorda Merrika. Ale přecejen nebyl vzůru první. Jeho oči se dívali na dvoje nohy. Rozespale se podíval tam někam nahoru a snažil se jedním okem rozpoznat, kdo to před ním stojí, zatímco tím druhým ještě spal. Když konečně otevřel i druhé oko, začal rozeznávat Nirala a vedle něj Yané. Hned se vzpamatoval. „Yané! Tak ty už jsi v pořádku. To je skvělé. Kdybys viděla Nirala, jak se snažil….“

„Á, zdá se, že mám po spánku,“ pronesla s úsměvem Mayara a podívala se přitom na Merrika.

„No, alespoň vstal brzy a nebude mi nadávat že ho budim,“ odpověděl jí lord a se stejným úsměvem strážce sledoval.

„Chtěla jsem vám všem poděkovat. Bála jsem se, strašně jsem se bála…,“ začala dívka s hnědýma očima a krásnými dlouhými vlasy, které měla zatím rozcuchané po nočním hrůze.

„No, já si myslím, že nám děkovat nemusíte, to tady Niral…. Uvítáme ale vaše svědectví.“ zasmál se Jirs a v tu chvíli si všimnul, že mu chybí někdo, z koho by si mohl tropit ranní šprýmy. „Mirste, kde jsi?“ Zavolal a očima pátral, zda jeho kolega není někde blízko. „Pane Jirsi, váš kolega je ….,“ promluvil Niral, výmluvně ukázal prstem nahoru a Jirs pochopil, že tím nemyslel nebe.

„Proboha, že Mirst není u…,“ nedořekl Jirs.

„Asi tam bude,“ doplnil Merrik a oba se rozběhli směrem nahoru. Prudce otevřeli dveře provizorní ošetřovny a spatřili Mój, která se akorát snažila vzbudit spícího člena domobrany, který měl Rinu hlídat. Pohled obou mužů se instinktivně otočil směrem k lůžku, kde ležela Rina. Spatřili jí tam a vedle na židli seděl Mirst, čelem otočený k ní.

„Mirste…,“ zašeptal potichu Merrik a položil mu ruku na rameno. Mirst se k němu pomalu otočil.

„Sedí tu už dvě hodiny,“ zašeptala Mój Jirsovi, který asi jako jediný věděl důvod Mirstova počínání, i když lord Merrik jej poznal a pochopil velmi rychle.

„Ona zachránila Yané. Chápete to? Ona bojovala s démonem. Proč?“ Odpověděl potichu Mirst a stále se díval na ženu, která byla pořád v bezvědomí. Najednou však pohla hlavou a Jirs automaticky položil ruku na svůj nůž. Mój ho zarazila a pokynula jemu, Merrikovi a domobránci, aby šli pryč. Mirst mohl zůstat, což udělal. Mój vzala malý pohárek a nalila Rině cosi do úst. Dívka po chvíli otevřela oči. Mirst do nich koukal a nespatřoval v nich zlobu nebo nenávist, ale přesný opak. Rina otevřela ústa, chtěla něco říct, ale její rty nedokázaly nic vyslovit.

„Rino, viděl jsem tě v noci tam v lese. Viděl jsem, jak jsi jí chránila. Rino, proč tu jsi?“ Rina se na něj chvíli dívala svýma nyní krásnýma očima, které se zase zavřely.

„Ještě je slabá. Nech jí chvilku si odpočinout. Má silnou vůli. Od doby co jsem jí poznala z ní cosi vyzařovalo.“ Odpověděla Mój a strážce se na ní jen nechápavě podíval.

„Vy jí znáte?“ dokázal ze sebe dostat.

„Jistě. Našla jsem jí v lese zraněnou. Potřebovala oštřit. Prosila mě, abych o ní nikomu neříkala,“ odpověděla zcela klidně léčitelka. „Vždy přišla z lesa když něco potřebovala a pak se tam zase vrátila. Má mnoho čerstvých jizev. Určitě s něčím docela často bojuje,“ odpověděla léčitelka. V tu chvíli se Rina začala probírat, asi účinkem léku od Mój. 

 

Obávám se, že se mi část ztratila z počítače. Takže se budu snažit doplnit zbytek dnes. S omluvou Akoba 

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

One Response

Leave a Reply