Sbalit se netrvalo nikomu ze čtveřice dlouho. Úmorná cesta do Nandorské Balzdeje mohla pokračovat. Mirst cestou sdělil Mayaře, že by si chtěl promluvit s Takou, díky čemuž mohl opět spatřit v její tváři ten skrývaně vyděšený výraz.

„Teda. To jsou lesy. Tady v horách máte rozhodně lepší hvozdy než my kolem Rastaru.“ Rozplýval se Merrik, ale byl asi jediný, kdo teď vnímal krásu okolních lesů.

„Už jsme blízko Balzdeje, kolem nikdo nežije, kromě několika samotářů, kteří jsou buď odvážní, nebo blázni.“

„Tady někde žijí lidé?“ Divil se Jirs.

„Ano. Několik jich je.“ Přikývla Mayara.

„Tak s nimi si chci taky promluvit.“ Přikázal poté a pokračoval spolu s ostatními v cestě.

„Za chvíli jsme v Balzdeji.“ Pronesla Mayara. V tu chvíli z lesa vyběhl nějaký muž s nožem v ruce. Hned ale jeho přísný pohled vyprchal.

„Promiň Mayaro. Netušil jsem že jsi to ty.“ Omluvil se okamžitě.

„Ahoj Nirale. Co je nového ve vesnici?“

„Právě zasedá rada. Bude rozhodovat, jestli zůstaneme, nebo odejdeme.“ Odpověděl muž, což Mayaru rozčílilo.

„Cože?!“ Křikla a vydala se spolu s ostatními do vesnice. Za chvíli již procházeli úzkými uličkami rovnou směrem na náměstí. To se skládalo s několika domů, z nichž ten nejhonosnější byl určený k zasedání rady vesnice. Mayara neklepala a rovnou vtrhla do sálu. Okamžitě jí sledovalo osm párů očí v čele se starostou Nandorské Balzdeje sirem Giranem Nikrem.

„Girane! To jsou královští strážci.“ Šťouchnul postarší muž do starosty, který čekal co se bude dít.

„Pane starosto, přivádím pomoc.“ Řekla dívka přísně a starosta věděl proč.

„Mayaro, jsme rádi že jsi tu. Řešili jsme i odchod z vesnice, ale rada před chvílí rozhodla počkat na tebe. Dobře jsme udělali.“ Odpověděl on.

„Trochu důvěry, pane starosto.“ Rýpla si Mayara, ale už smířlivěji. Poté požádala radu, aby se její sídlo stalo přechodně strážnicí královské stráže, v čemž jí bylo vyhověno.

„Pánové, provedu vás Balzdejí.“ Prohlásila později směrem ke strážcům a Merrikovi po důkladném vzájemném představení všech a ti její nabídku uvítali.

„Tady bydlí zbrojíř. Pokud budete cokoli potřebovat, u něj to seženete. A támhle je jedna ze čtyř Balzdejských krčem a …….“

Najednou Mayařino vyprávění o městě přerušil zvláštní zvuk. Už se pomalu začínalo stmívat, když všichni obyvatelé, kteří chodili dosud klidně po ulicích městečka, začali poměrně rychle utíkat domů. Ten zvuk vydával zvon. Zvon, který již po desetiletí oznamuje balzdejanům blížící se nebezpečí.

„Honem, pojďte za mnou!“ Křikla Mayara.

„Co se děje?“ Zeptal se jí Merrik, který nevypadal moc statečně.

„To hned zjistíme.“ Odpověděl mu Jirs a všichni se rychle rozběhli směrem k věži, kde kdosi spustil poplach.

„Támhle je nějak rušno, rychle!“ Ukázala Mayara na hlouček lidí, který se kolem čehosi srocoval. Doběhli na místo a našli tam muže, který ležel na zemi zraněný. Krvácel skoro po celém těle. Jirs mu pohotově sundal košili, aby si jeho zranění prohlédl. Spatřil několik za sebou jdoucích ran, táhnoucích se skoro přes celé tělo. Z ran mu tekla krev a on se svíjel bolestí, kterou mu zranění způsobovalo. 

„Co se tady stalo!?“ Křikla Mayara na člena domobrany, který spustil poplach.

„Bestie! Bestie byla tady! Tady ve vesnici!“ Vydal ze sebe on vystrašeně.

"Ty jsi jí viděl?" Pokračovala.

"Ne, to ne, Mayaro. Ale co by mu mohlo způsobit takové rány, proboha!" Odpovídal vystrašeně muž.

"Rychle, vemte ho na radnici, přivedu tam léčitelku. A vy se podívejte kolem." Rozdala rozkazy a odběhla směrem, kde léčitelka bydlela.

"Mirste, mě se to nelíbí." Šeptnul Jirs, když všichni mluvili jen o bestii.

"Mě taky ne. Pokud jsou tohle stopy od zubů, tak je vyloučené, aby si jejich majitele nikdo nevšimnul.

"Pojď, podíváme se kolem." Navrhl nakonec Jirs a oba začali hledat po okolí.

"Sviť mi pořádně! Takhle nic… hele, posviť tady u země. Vídíš to? Vypadá to jako… je to krev."

"Je tu tráva a docela měkká půda. Žádné stopy po těžkém tvorovi." divil se Jirs.

"No, lítat to asi nebude. Jirsi, myslím že oba víme co to znamená."

"Ano. Že se toho muže pokusil zavraždit nějaký člověk."

Jen to Jirs dořekl, uslyšel cosi v nedalekém křoví. Ve večerním šeru ale nikoho neviděl. Oba se rozběhli tím směrem a zřetelně slyšeli, jak před nimi někdo prchá do lesa. Najednou byl slyšet hrozný výkřik. A pak nic. Jen ticho, keře a první stromy začínajícího lesa. Jirs s Mirstem se zastavili a poslouchali. Nikde se však nepohnula ani větvička. To ticho bylo tak zvláštní a tak zlověstné.

konec třetí části

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

8 komentářů

    • Martin Štefko

      Zde musím souhlasit. Určitě by nevadilo trochu více jednotlivé povídky rozvést. Jestli je nemáš napsané předem a píšeš je až za pochodu, chápu, že chceš co nejdřív čtenářům nabídnout další díl, ale zas aby to nebylo na úkor kvality… Rozhodně to není napsané špatně, jen pár čárek chybí a je zbytečné za přímou řečí psát odpověděl on. Buď vynechat slovíčko on anebo celou uvozovací větu.

Leave a Reply