VI. Vřesové údolí

    

       „U Olbrimovy brady! Proč jsi mi neřekl, že jsi zraněný?“
      Sveg stál s rukama založenýma na prsou a zlobně zachmuřeným čelem. Pozoroval Nolrika sedícího na kameni vedle cesty, jak si posledním zbytkem obvazu převazuje krvácející ránu. Za ním se na čerstvé jarní trávě v klidu popásali oba koně.
    „Už se to začínalo hojit,“ hájil se bojovník. „Vypadalo to dobře, tak jsem si řekl…
    „Ta rána není hluboká!“ přerušil ho Sveg, „ale potřebuje dva tři dny v klidu, bez rajtování na koni. Kdybych to věděl, vyjeli by jsme z Ardaku o pár dní později!“
      Nolrik dokončil uzel na obvazu a opatrně vstal. „Heleď Svegu, myslím, že to bude dobré. Můžem klidně pokračovat v cestě.“
      „To tak! Nehojená rána se ti může zanítit. Do Černých hor je to skoro měsíc cesty a já nemám zájem táhnout se přes lesy a bažiny s chlapem, který třeští v horečkách.“ Ukázal na sloupek bílého dýmu vycházejícího zpoza nejbližšího pahorku. „Zastavíme se támhle v tom stavení. Snad nás nechají odpočinout, nebo nám aspoň prodají nějaké hojivé masti.“
       
    Byl to středně velký dvorec, takový, jaký si stavějí zámožnější svobodní sedláci a drobní šlechtici. Čtverci dřevěných hospodářských budov, spojených bytelnou dřevěnou ohradou, vévodil rozlehlý hrázděný dům s patrem a šindelovou střechou. Dlouhé, úzké lány polí, které od stavby vybíhaly, se táhly až řídkým lesíkům na vrcholech pahorků a tvořily v krajině složité, vzájemně se křižující obrazce. Nolrik si všimnul, že plochy mezi nimi vyplňují porosty malých keříků s drobnými šupinovými lístky.
    „Určitě na nás pošlou psy!“ bručel, když Sveg seskočil z mezka a zabušil na masivní bránu.
    Zpoza vrat ozvaly kroky. Okénko ve vratech se otevřelo a vyhlédl z něj dohlídka oholený široký obličej muže okolo padesátky.
    „Co chcete?“ zeptal se s mírnou hrozbou v hlase. 
    „Jsme chudí pocestní,“ udělal Sveg zubožený obličej. „A máme zraněného. Chtěli jsme poprosit o…“ Trpaslík stručně přednesl prosbu o nocleh a léčiva a podpořil ji slibem „nechceme to zadarmo.“ Muž se zatvářil poněkud překvapeně, a pak si Svega i Nolrika dobře prohlédl. Potom se rozhlédnul kolem, jakoby očekával, že kromě dvou příchozích uvidí ještě někoho jiného. Jeho tvář se stáhla do zamyšleného výrazu.
   „Takže vy jste sem jen tak přijeli, dva cizinci ověšení zbraněmi, zabušili jste mi na vrata a chcete, abych vás pustil dovnitř a nechal vás si tu jen tak vyléčit rány,“ zopakoval obsah Svegovi žádosti. Nolrik si se Svegem vyměnili pochybovačný pohled.
   „No…, v podstatě…“ začal Sveg, „když to řekneš takhle, tak…“
   Mužův obličej se náhle roztáhl do úsměvu.
   „Ale jistě!“ zvolal. A k Nolrikovu naprostému údivu začal otevírat vrata.
   „Jen pojďte dál, páni,“ usmíval se žoviálně. „Vždyť kdo pocestné od svého prahu vyhání, tomu se smůla na paty lepí. A kdo zraněnému pomoc odmítne, toho dozajista stihne hněv bohů.“
   Nolrik si tímto moudrem nebyl příliš jistý, ale nic neříkal. Pobídnul koně a vjel na široký dvůr.  
   Na překvapivě čistém, udržovaném plácku, zaplněném pobíhajícími slepicemi, se okamžitě po jejich vjezdu rozlehl zuřivý, hlasitý štěkot. Naštěstí byli jeho původci zavření v kotcích.
   „Ticho bestie!“ křikl hospodář, zavírající bránu a psi poslušně uposlechli. Když Nolrik a Sveg seskočili ze sedel, zmocnili se jejich koní ihned dva pacholci, kteří je odvedli do stájí.
   „Jmenuji se Rodien,“ představil se hospodář. „Vítejte ve Vřesovém údolí, poutníci!“ 
   Byl to mohutný muž, kterému léta neubrala nic z jeho fyzické síly. Měl statnou, mírně obtloustlou postavu, svědčící o životě v hojnosti, dlouhé šedivějící vlasy svázané do uzlu a pěsti mohutné jako stodoly.  
   On se nás nebojí, napadlo Nolrika. Dva cizí, po zuby ozbrojení chlapi a on si nás klidně pozve málem až do ložnice. Vzápětí pochopil proč.
   Z obytného domu vyšlo pět mládenců, statnou postavou a rysy ve tváři velmi podobných hospodáři. Nejmladšímu mohlo být kolem osmnácti, nejstaršímu něco přes třicet. Kdyby kterýkoliv z nich praštil Nolrika polenem po hlavě, byly by hvězdičky zřejmě to poslední, co by kdy uviděl. Když k nim připočítal ty dva pacholky, tak se tento dvorec dvou mužů opravdu bát nemusel.
    „Mí synové!“ ukázal Rodien hrdě na mládence. „Vandis, Sandis, Findis, Alyndis, Oindis.“
    Synové zřejmě po otci zdědili nejen rysy a mohutnou postavu, ale i přátelskou srdečnost, protože ihned po představení začali poutníkům hromadné potřásat rukama, což doprovázeli přátelským plácáním po zádech a opakováním svých jmen. Po tomto vítacím rituálu měli Nolrik se Svegem ruce jako ploutve, záda mezi lopatkami plná modřin a z informací o bratrech si pamatovali jen to, že všichni vypadají a jednají skoro stejně a jejich jména končí na is.
    Rodien pak ukázal na drobnou žínku středního věku se zdravě červenou tváří a hlavou zahalenou, jak se na vdanou ženu slušelo, do loktuše a představil ji jako svou ženu Aryu. Potom se obrátil k Nolrikovi.
    „Má dcera Ellya ti ošetří ránu, pane. Trochu se vyzná v umění ranhojičském…“
    „Nejsem pán, Rodiene,“ ohradil se bojovník. „Jmenuji se Nolrik. A tohle je Sveg.“
    „Sveg Fanlir z klanu Fanlirů z Jöergensborthu,“ doplnil pohotově trpaslík. „Syn Ruga, jež byl synem Aluga, jež byl synem Almunda. Máme to ale štěstí, že jsme narazili na tak štědré a pohostinné lidi, navíc s léčitelkou mezi sebou.“
    „To je v tomto kraji dobrým zvykem, přijímat pocestné pod svou střechu a pomáhat zraněným,“ odpověděl Rodien. „Jak jsem již říkal, nestojíme o hněv bohů. Ale co budeme pořád stát na dvoře! Pojďme do světnice. Aryo, Ellyo, chystejte pro hosty pohoštění!“ 
    Na to zavolání se ve dveřích domu mihlo drobné plavovlasé stvoření, na malou chvíli vyslalo na dvůr zvědavý pohled, a pak opět zmizelo v útrobách stavení, zřejmě splnit otcův rozkaz. Byl to jen okamžik, ale i tak vyvolal v Nolrikovi velmi příjemný pocit zvědavosti.
    Světnice byla světlá a prostorná místnost s obílenými stěnami, vybavená skromným, ale solidním nábytkem. Sveg se na Rodienovo vyzvání posadil na židli vedle masivních kamen, Nolrik ztěžka, bolestivě dosedl na lavici u protější stěny. 
    „Má dcera tu bude hned, Nolriku,“ ujišťoval jej Rodien. „Já musím na pole. Dohlédnout, jestli se tam ti holomci neflákají. Ale nebojte se, za chvíli budu zpátky.“ Potom zmizel kdesi v hlubinách domu. Sveg s Nolrikem zaslechli, jak se v síni s kýmsi polohlasně baví.
    „Jsou tak štědří a pohostinní,“ promluvil potichu Nolrik, „až to ve mně vyvolává obavy.“
    "Jsi zdravě opatrný Nolriku, ale tentokrát to trochu přeháníš. Zřejmě jsme opravdu nepadli do spárů krvežíznivých lupičů lákajících pocestné pod záminkou pohostinnosti do pasti. Viděl jsi, jak ten statek vypadá? A okolní pole? Kdyby se živili lupem, asi by nebyly v tak prvotřídním stavu. A všimnul sis těch božských a ochranných znamení nad bránou a nad každým prahem? Jak jsou pečlivě udržována a obnovována? Majitel dvorce bude zřejmě velmi zbožný člověk, a ten blábol o hněvu bohů asi myslel vážně.“
    „Asi máš pravdu a já jsem jen chorobně podezřívavý. Já jen že…“
    Nolrikova slova přerušil zvuk tichých, drobných krůčků. Oba zvedli hlavy směrem ke dveřím a pohlédli na nejmladší výhonek Rodienova rodu.
    Byla opravdu mladičká, sotva odrostlá dětskému věku, ale již dost stará, aby ji mohl její otec nabízet nápadníkům. Postavou byla drobná a štíhlá, pouze s malinko širšími, oblejšími boky. Naštěstí ji zdědila po matce, blesklo Nolrikovi hlavou. Podobně oblou a kulatou měla i tvář, jemnou a souměrnou, zdobenou velkýma, jiskřivě hnědýma očima. Tmavě plavé vlasy ji ve dvou spletených copech padaly až k ňadrům, nazvedávajícím přísně staženou šněrovačku. 
    Nolrikova zvědavost se změnila ve zcela jiný pocit, ale opět velmi, velmi příjemný.
    „Jsi prý zraněný, pane,“ špitla potichu a nesměle sklopila oči. „Dovol mi, abych ti ošetřila ránu…“
    „Už jsem to říkal tvému otci, děvče. Nejsem pán. Jmenuju se Nolrik,… Ellyo“ usmál se oslovený. Tak široce, až mu zasvítily zuby.
    Svegovo levé obočí se zaujatě nadzdvihlo.   
    Dívka se mírně, nesměle pousmála.
    „Musím tě požádat, aby ses svlékl do půl těla.“
    „Ale ovšem,“ odpověděl Nolrik. Jeho úsměv se ještě rozšířil a očima mu na okamžik bliknul pobavený plamínek. „Budu jen potřebovat pomoc se šněrováním kazajky…“
    K trpaslíkovu levému obočí se připojilo jeho pravé dvojče.
    Ellya, jak se zdálo, na chvilku mírně zrudla, ale pak se znovu pousmála, přistoupila k lavici a začala drobnými prsty rozvazovat spletené šňůry.
    Svegovi prsty zabubnovaly na rukojeti Ulldringu, jež si trpaslík položil na kolena. 
    Nolrik si svlékl vycpávanou kazajku, na které běžně nosil drátěnou košili a přetáhnul si přes hlavu i spodní tuniku.
    Ellya zrudla ještě víc, a opět cudně sklopila zrak, ale těsně před tím přelétla očima přes jeho odhalený trup, zdobený jen hrubým, krví prokvetlým obvazem. Byl to jen okamžik, ale Nolrikovi neunikl.
    „Polož se na lavici na levý bok, abych…“ Dívčina slova se ztratila v podivném dusnu.
    Nolrik splnil její povel. Ellya odložila na stůl raneček, který celou dobu držela v rukou (jak to, že jsem, si ho dříve nevšimnul? divil se v duchu Nolrik) a vybalila z něj dózičku, v jaké se uschovávaly masti, flakónek s nějakou nazelenalou tekutinou, svazek různorodých bylinek, smotek čistých obvazů… a také jehlu a nit.
    Světnicí zaznělo trpaslíkovo tiché, chrčivé uchechtnutí. Nolrik pochopil, že následující chvíle už tak příjemné nebudou
    Dívka opatrně rozvázala Nolrikův obvaz.
    „Rána je pořád otevřená,“ řekla profesionálním tónem. „Jsou na ní sice vidět zbytky starého strupu, ale i tak mám pocit, že se pouhým obvázáním nezahojí. Budu ji muset zašít.“
    Myšlenka na šití nebyla příjemná ani trochu, ale Nolrik momentálně myslel spíše na to, že ona profesionalita v jejím hlase byla jakoby nucená. 
    „Ale nemusíš mít obavu, pa… Nolriku,“ dodala. „Budu jemná…“
    „O tom nepochybuju.“
    Sveg Fanlir si hrubě a drsně odkašlal.    
    Z předsíně se ozvaly rychlé kroky a do světnice vpadla jako vítr Ellyina matka. „Už to nesu, už to nesu!“ volala už zdálky položila na stůl tác plný koláčů. „Ošetřuješ pánovi zranění, Ellyo?“
    „I tak se to dá říct,“ odpověděl za ni Sveg. Rychle vstal, přešel ke stolu, vzal do každé ruky jeden koláč a vrátil se na své místo u pece.
    „Ošklivá rána, pane…“ řekla Arya, když nahlédla své dceři přes rameno. „Jak jsi k ní přišel?“
    Nolrik zachytil Svegův varovný pohled. „Lupiči,“ zalhal. „Na cestě z A… z Bodariku.“
    „Tamní kraj je prý hodně divoký,“ ozval se ode dveří hospodářův hlas. Rodien vpadnul do světnice, v jedné ruce měch, v druhé tři dřevěné poháry. 
     „Ardacké červené. Ať máte ty ženiny koláče čím zapít.“
    Nolrik zvednul hlavu z lavice: „To v žádném případě neodmít..aaa!“ zaskučel, jak mu Ellyina jehla poprvé prošla kůží.  
    „Můh pvítel boužel zvofna nemá faf,“ zamumlal trpaslík s pusou plnou medového koláče. „Ale mě můheš nauít pvný poháv.“
    „To je hrůza!“ vyhrkla Arya. „A zahnali jste je?“
    „Ale jistě,“ přinutil se Nolrik přes ostrou bolest v boku k úsměvu. „Vždyť jich bylo jen sedm…“
    Sveg se rozkašlal, jak mu sousto zaskočilo v krku.
    Rodien před něj položil pohár s vínem. „Tady máš a spláchni to, vousáči.“ Sveg po něm vděčně mrknul, přičemž mlčky přešel hospodářovu přehnanou familiárnost.
    Nolrikovi bylo jedno, že na něj možná nevyjde víno. Bojovalo v něm mnoho jiných vjemů, krajně nepříjemných i vrcholně blažených. Se zaťatými zuby překonával ostrou bolest, kterou mu působila ranhojičská jehla, v pravidelných intervalech procházející jeho kůží a současně se snažil vychutnávat slabou vůni jarní trávy, kterou vydávalo dívčino tělo, pozoroval hru oknem pronikajících slunečních paprsků na jejím obličeji, cítil doteky drobných prstů na jeho kůži, střídající se s ostrým bodáním jehly. Sílu mu dodalo poznání, že dívčin zrak, pozorně sledující zašívanou ránu, občas přece jen zabloudí k jeho očím.
    „Jo,“ zahulákal hospodář, když do sebe hodil první pohár. „Skvělé víno ze skvělého města! Byls´ někdy v Ardaku, Svegu?“
    „Bohům žel, nikoliv,“ odpověděl trpaslík aniž hnul brvou.
    „Tak to musíš rychle napravit! Největší a nebohatší město na světě! A lidé jsou tam přátelští a pohostinný… no, skoro jako tady!“
    „Opravdu?“
    „A kam máte vlastně namířeno?“ ignoroval Rodien jeho otázku. Zřejmě byl příliš zaujatý naplňováním prázdných pohárům.
    „Do Nirmu,“ odpověděl Sveg automaticky.
    „Ach táák. Do věštírny?“
    „No…, proč se tam jinak putuje?“
    „Hmm to máte před sebou ještě pořádný kus cesty…“ hučel Rodien a podával Svegovi další dávku červeného moku.
    „To ano. Proto jsme ti zavázáni za tvé pohostinství, hospodáři. I Nolrik je ti velmi vděčný,“ dodal při pohledu za Rodienova záda. Byl celkem rád, že hospodář pije víno, protože díky tomu nemohl sledovat, jak se mu Nolrik očima vpíjí do dcery.
    „No,“ otřel si ústa Rodien, „však Ellya má zlaté ruce,…
    „To tedy má,“ řekl polohlasem Nolrik, ale přitom se díval na dívčinu tvář.
    „…lidé z celého okolí nás navštěvují, potřebují-li drobné ošetření,“ dokončil větu Rodien, který Nolrikovu poznámku ani nezaslechl.
    „Jsem hotova,“ prohlásila Ellya poté, co sešité zranění obvázala. Nolrik se pokusil zvednout na loktech.
    „Opatrně,“ upozornila jej dívka. „Stehy jsou čerstvé, mohly by se potrhat. Raději nedělej žádné prudké pohyby…“
    „Prudké pohyby nemám ve zvyku,“ odpověděl bojovník, aniž spustil zrak ze své ošetřovatelky. „Ale… nemůžeš mi poskytnout nic, co by urychlilo mé uzdravení?“
    „Což takhle vypálit ránu žhavým železem?“ zeptal se nevinně Sveg a hmátl pro další koláč.          
    „No…, to snad nebude nutné, ne?“ zarazil se Nolrik.
    „A proč nejít k Paní Pelliah a nepoprosit ji o léčivou sílu jejího pramene?“ ozvala se náhle Arya, která doposud seděla a hloupě se usmívala.
    „Dobrý nápad!“ zahulákal ovíněný Rodien a na oslavu si nalil další pohár.
    „Kdo je Pelliah?“ zeptali se Nolrik se Svegem současně.
    „Naše dobrá Paní,“ odpověděla tiše Ellya. „Dobrá bohyně tohoto kraje. Díky ní naše půda dobře rodí. A nikdy nemáme nouzi.“
    „Žije v posvátném prameni na Kouzelném vršku,“ doplnila ji její matka. „A když za ní přijdeš s pokorou a úctou a poprosíš ji o pomoc, poskytne ti vodou v prameni svou léčivou sílu.“
    Nolrik a Sveg si vyměnili pohledy. Trpaslík se pak smutně obrátil k tácu s koláči a měchu s vínem.
    „A nestačilo by, kdyby k tomu prameni někdo zašel a vodu donesl ve džbánu?“ zeptal se.
    „Ne,“ zakroutila hlavou dívka. „Pelliah ti pomůže jen tehdy, pokud ji osobně požádáš…“ obrátila se k Nolrikovi.
    „Udělám to,“ řekl bojovník, „Svegu, nemusíš jít se mnou, pokud nechceš. Jen nevím, kde to je…“
    A pak zazněla věta, která Nolrikovi zněla stejně nádherně a božsky, jako zvony Silderinského panteonového velechrámu.
    „Ráda tě na Kouzelný vrch odvedu,“ zašeptala nesměle Ellya a sklopila oči k podlaze.
    „Půjdu ti připravit obětiny, abys mohla Dobrou paní požádat o pomoc,“ vyskočila z lavice její matka.
    Rodien zvedl hlavu od poháru s vínem, jakoby v dokonalé skladbě náhle zaslechl falešné tóny. Zkoumavým pohledem si nejprve změřil svou dceru, potom Nolrika.
    „Hmm…“ zamručel s očima opřenýma na Ellyu. „Jistě, že zavedeš. Je naše svatá povinnost udělat vše pro to, aby se náš host uzdravil. Ale nepůjdeš sama. Cesty mohou být plné nebezpečných šibeničníků… Vandis a Sandis vás doprovodí. Půjdu pro ně a ty se jdi připravit na cestu…“
     Rodien energicky odkráčel, Ellya šla pár kroků za ním. Před odchodem se na malý okamžik ohlédla.
    Nolrik se sebejistě usmál a sebral ze stolu svou tuniku. Chtěl si ji přetáhnout přes hlavu, když zachytil Svegův zamračený pohled.
    „Děje se něco, Svegu?“
    „Nolriku,“ řekl pomalu trpaslík. „Ti lidé nás laskavě přijali pod svou střechu a nic za to nechtějí…“
    „Mají zlaté srdce,“ pokýval hlavou Nolrik.
    „Hospodář je chlap jako hora. A má pět stejně statných synů. Když nepočítám dva pacholky.“
    „Úrodný kraj, lidem se tu dobře daří…“ odpověděl bojovník.
    „V nářaďovně mají jistě plno seker, srpů, vidlí, a spousty jiných ostrých nástrojů… A taky mají psy!“
    „To je pro rolnický život naprosto nezbytné…“
    „To děvče má maximálně šestnáct let!“ skoro vykřikl Sveg.
    „Holka na vdávání. Poslyš Svegu Fanlire, co se mi snažíš naznačit?“
    Sveg si poposedl a naklonil se blíž ke svému společníkovi. „Ale vůbec nic, Nolriku odnikud. Mám jen vážné starosti o tvoje zdraví. Víš, co říkala tvá ranhojička? Žádné prudké pohyby!“
   
    Kamenitá cesta, dost široká, aby po ní projel vůz, se klikatila mezi úhorovými lány a po opuštění polí mířila přímo na vrchol nízkého, lesem zarostlého pahorku. Při pohledu ze stráně působil dvorec dojmem dokonalé venkovské idylky: skupina domečků s bíle kouřícím komínem uprostřed mělkého údolí, obklopená svěží zelení zrajícího obilí a mladé jarní trávy.
    Byly na cestě nejméně čtvrtzvonění, než se les přiblížil.Sandis, mladší s obou bratrů, muž asi osmadvacetiletý, projevoval neutuchající nadšení z toho, že může místo polních prací doprovázet hosta z daleké ciziny a takřka bez zastavení mluvil a mluvil. Jak se ukázalo, Sandis kdysi v mládí také toužil po svobodném životě válečníka a dobrodruha na volné noze, ale jak se vyjádřil „bohové to zařídili jinak…,“ a teď Nolrika zasypával otázkami na téma „kde jsi všude byl, co jsi všechno zažil“ a „je pravda, že támhle mají to a támhle zase ono…,“ případně „je to těžké žít jako tulák a spát pod širým nebem, v divočině mezi démony a dravou zvěří…“ Nolrik mu polohlasně odpovídal nacvičenými frázemi, neboť otázky tohoto typu byly běžnou reakcí obyvatelstva zapadlých venkovských oblastí na výskyt jeho osoby, stejně jako vzteklí psi, hole a letící kameny, ale očima neustále bloudil k Ellye, která šla několik kroků od něj a neustále hleděla do země. Vítr, ženoucí mraky od východu, přinášel hebkou vůní trávy a Nolrik si vůbec nebyl jist, zda přichází od lučního porostu či z jiného, mnohem lákavějšího zdroje. Ta nejistota byla mučivá.
    Ještě že poslední člen jeho doprovodu, Rodienův nejstarší syn Vandis byl pravým opakem svého bratra a celou cestu kromě několika zdvořilých úsměvů a frází jen koukal do mraků a mlčel.
    Les je uvítal vlídným stínem, mnohohlasým ptačím zpěvem a tichým šuměním čerstvě olistěných stromů. Sandisovi došly otázky a tak začal pro změnu hořekovat na nudný a namáhavý rolnický život a na to, kolik je na poli práce. Nolrik jeho žvanění vnímal asi jako hučení včelího roje a už ani zdvořile nepřikyvoval.
    Cesta ústila do světliny a k šumění stromů se přidalo zurčení vody. Nolrik se nemusel ptát, aby poznal, že jsou na místě.
Malou, téměř dokonale kruhovou planinu obklopovala řada statných starých buků, tak mohutných a tak stříbrných, že připomínaly sloupy vytesané z mramoru. Jejich košaté koruny se vysoko nad hlavami příchozích setkávaly a vytvářely dokonalou chrámovou klenbu barvy světle zeleného jarního listí. Protější stranu planiny uzavírala vysoká, mechem porostlá skála, ohlazená větry a deštěm. Z její průrvy tiše unikal pramen křišťálově čisté vody a u paty skály vytvářel malou tůňku, ze které spěchal tenký potůček, mizící kdesi v porostu.
    Celé toto místo, ty starobylé stromy, tisíciletá skála, nevinně čistý pramen, i to tajuplné zelené šero a sluneční paprsky, propouštěné ve zlatých závojích přírodní klenbou, to vše v sobě skrývalo sílu původnosti, starobylosti, nedotčenosti okolním světem, sílu prastarých přírodních božstev, proti které se historie všech lidských i nelidských impérií zdála být jen bezvýznamným prachem v pustině. Nolrik stál na kraji mýtiny oněmělý úžasem. Nevěděl jak, ale byl si jist, že tohle místo tu je ve stejné podobě již od dob Stvořitelových, lhostejně odolné měnícímu se světu. Zaplavil jej pocit posvátnosti, jaký dlouho nepocítil v žádném lidském chrámu.
    Ale u posvátného pramene nebyli sami. U kraje tůňky stál nějaký vysoký hubený muž v bílém plášti, opíral se o poutnickou hůl a skláněl hlavu k motlitbě.
    Vedle tůně stál do země zaražený, hladce otesaný kůl, do jehož horního konce bylo vtesáno znamení Kruhu. Místo tedy sloužilo nejen jako svatyně bohyně, ale i jako místní chrám, určený všem bohům. Před kůlem leželo obětiště – trávou prorostlý kamenný kruh. To bylo veškeré kultovní zařízení tohoto chrámu.
    Zastavili se před pramenem a hluboce se uklonili. Cizí muž k nich na chvíli otočil tvář. Nolrik viděl, že je mladý, světlovlasý, s vysokým čelem a výraznýma modrýma očima. Na plášti měl vyšitý symbol větve zlatobýlu. Tiše pokynul na pozdrav a vrátil se ke své motlitbě.
    Podle obyčeje si bojovník odepnul opasek se zbraněmi, pokleknul u kraje tůňky a soustředěně, s čistou a jasnou myslí potichu odříkal modlitbu. Pak mu Ellya podala medový koláč, váček ječného zrní a kus skopového masa, věci, které vytáhla z matčina uzlíčku. Nolrik je s pokorně skloněnou hlavou položil na obětní kámen. V duchu zopakoval bohyni svou žádost. Po té si svlékl spodní tuniku (kazajku i zbroj nechal na statku), natáhnul ruku, aby od Ellyi převzal džbán, ale k jeho překvapení se dívka sama naklonila nad tůni, nabrala vodu z pramene a začala polévat Nolrikovu čerstvě sešitou ránu
    Opodál stojící bratři si vyměnili překvapené pohledy. Sandis si neodpustil pobavený úsměv.
    Vše se odehrávalo v naprostém tichu, rušeném jen tichým šuměním prastarých buků. 
    A pak ticho narušilo hlasité praskání a šustění. Lidé zvedli hlavy, Ellya odložila džbánek a otočila se za zvukem.
    Cosi malého, ale hlučného se blížilo ostružiním k okraji mýtiny.
    Dívka se přiblížila k místu hluku, Vandis ji pro jistotu následoval. Z křoví se nejprve vynořil zkoumavě čenichající čumáček, pak dvě lesklé hnědé oči a nakonec se vybatolilo celé zvířátko, malý tvoreček s hnědobílými pruhy na zádech. A za ním další. A další.
    „Selata,“ zašeptala dívka ke svému bratrovi. Snad si ani neuvědomila důsledky jejich objevení. Vandisovi se rozšířily oči hrůzou.
    „Běž od nich!“ vykřikl a definitivně tak zrušil posvátné kouzlo mýtiny. „Běž pryč!“
    Nolrik vstával, spěšně, ale díky bolavému boku pomalu. Sandis se zatvářil zmateně.
    Starší s obou bratrů se rozběhl. Na malý okamžik pohlédl do očí své sestry a poznal, že i ona si to konečně uvědomila. Bylo však již pozdě.
    Z křoví se znovu ozvalo praskání, tentokrát mnohem silněji než před tím, a pak se změnilo v dusot rychlých, silných nohou. Z ostružiní vyrazila černá štětinatá střela a s hlasitým chrochtotem se řítila přímo na Ellyu.
    Vandis, který byl od své sestry již jen pár kroků, skočil a prudkým žduchnutím srazil svou sestru na stranu, pryč z dráhy rozzuřeného zvířete. Vzápětí do něj bachyně narazila.
    Nolrik kdysi viděl, jak rytíř na koni sráží cvičného slaměného panáka. Přesně tak to teď vypadalo. Mladík strašlivě, srdceryvně vykřikl a jeho tělo letělo několik sáhů. Sandis vyděšeně zakňoural. Ten zvuk se slil s kovovým zašelestěním, zvukem doprovázejícím tasení Nolrikových zbraní.       Bachyně se zastavila, tesáky a rypák zbrocené krví. Vandis dopadl na záda, chytil se za břicho a naříkal bolestí a šokem. Ellya se zvedla na rukou a se po čtyřech plazila pryč od zvířete. Divočák chvíli přešlapoval na místě a zlostně chrochtal, jakoby se nemohl rozhodnout, na koho se má dřív vrhnout, ale nakonec si vybral. Rozběhl se za Ellyou.
    To už měl Nolrik poloviční vzdálenost mezi sebou a útočníkem překonanou. Běžel jak nejrychleji mohl, vydal ze sebe veškerou sílu, napětí jej nechal zapomenout na bolest v boku. Prase zakvičelo a nabralo rychlost, Ellya viděla ta malá, krví podlitá očka, zaslepená zvířecí zuřivostí, jak se přibližují k její tváři… už jen dva kroky, jeden…
    Náhle bechyně pisklavě zakvílela, tvrdý úder s ní smýkl na stranu. Udržela se však na nohou a otočila se k novému nepříteli. Nolrik se rozmáchl k dalšímu výpadu, ale tentokrát meč proťal jen vzduch, pár palců od prasečího boku. Zvíře nedbalo na velkou ránu v hřbetu a vyřítilo se proti němu, tesáky připravené trhat. Nolrik se na poslední chvíli vrhnul vpravo. Levou rukou, ve které držel čepelí dolů dýku, instinktivně máchl po zvířeti. Dýka na cosi narazila a zabodla se dovnitř. Bachyně vydala další bolestivý výkřik a trhla sebou tak prudce, že málem vytrhla Nolrikovi ruku z kloubů. V kleku Nolrik dýku rychle vytáhnula a bodnul znovu. A znovu. Prase kvičelo a převalilo se na bok. Bojovník se rozmáchnul ještě jednou a ze všech sil bodnul mečem. Čepel zajela hluboko do zvířete, zmizela v ní téměř ze dvou třetin. Prase vydalo hrůzu nahánějící ryk a roztřepalo se, S rukou potřísněnou až po loket prasečí krví Nolrik poodstoupil od ležícího zvířete a pozoroval jeho umírání. Bachyně chrčela, třásla se a křečovitě třepala nohama, jakoby chtěla utéct blížící se smrti. Oči se začaly potahovat mázdrou, chrochtání bylo stále slabší… Až utichlo docela.
    Nolrik dopadl zpátky na kolena a vyčerpaně si stíral pot z čela. Začal si znovu uvědomovat bolest v boku. Rána i přes stehy znovu slabě krvácela. 
    První se vzpamatovala Ellya, vstala a na roztřesených nohou doklopýtala k naříkajícímu bratrovi. Viděla, že má ruce i břicho celé potřísněné krví. Vedle ní si kleknul zděšený Sandis a bezradně si bratra prohlížel.
    „Jak to mohla bohyně dopustit?“zakvílel. „Ve své vlastní svatyni…“
    „To nebyla vina Paní Pelliah,“ promluvil cizí muž v bílém plášti, na kterého všichni zapomněli. „Rodur, bůh-kanec občas hraje s lidmi kruté hry a místní bohyně je proti němu příliš slabá.“
    Pokleknul mezi Ellyu a Sandise a prohlížel si Vandisovo zranění. Pak odkudsi z pod pláště vytáhl krátký, ostrý nůž a začal mladíkovi obratně rozřezávat nohavici.
    Nolrik se ztěžka zvedl na nohy a připojil se ke skupince.
    „Podržte ho. A ty přines vodu z tůně,“ rozkázal cizinec Sandisovi.
    „Ty víš, jak mu pomoci?“ ptala se ho Ellya.
    „Snad ano.“ Ukázal rukou na znamení vyšité na plášti. „Jsem zasvěcenec Innianina léčitelského řádu.“
    Nolrik beze slova přiklekl a pomohl Vandise držet. Cizinec dokončil rozřezávání nohavice, vodou z pramene omyl krev a odhalil ošklivou klikatou ránu, táhnoucí se po Vandisově břichu od podbřišku až k žaludku. Z tajemného úkrytu pod svým pláštěm vytáhl kožený váček, vysypal si na dlaň jakýsi oranžový prášek a ten vsypal Vandisovi do rány. Ellyin bratr zakvílel jako raněné zvíře a prohnul se do oblouku, cizinec s Nolrikem však jeho tělo srazili zpátky. Ellya něžně hladila bratra po zpoceném čele.
    Cizinec vzepjal ruce a sklonil hlavu jako při modlitbě. „Co to…“ začal Sandis, ale Nolrik do něj žduchl, aby byl zticha. Chvíli vzduch plnilo jen Vandisovo tiché sténání, všichni napjatě pozorovali modlícího se muže.
    Pak cizinec otevřel oči, rozevřel dlaně, obrátil je směrem k nebi… a z jeho rukou začalo vyzařovat slabé, namodralé světlo. Sandisovi se rozšířily oči údivem. Muž vložil své ruce na Vandisovo zranění a znovu zavřel oči. Chvíli tak zůstal. Tak dlouho, dokud světlo v jeho dlaních nezačalo slábnout.
    Trvalo to snad půl taqenu. Světlo haslo pomalu, jako když dohořívá olejová lampa. Když zhaslo úplně, muž otevřel oči a stáhl ruce z Vandisova břicha. Na místě hluboké rány se táhla fialová, zubatá, ale zcela zahojená jizva.
    Vandis otevřel oči a překvapeně zamrkal.
    „Už to… nebolí…“ zašeptal. 

 POKRAČOVÁNÍ…

 DODATKY

Silderinský panteonový velechrám – Silderin je hlavní město aruhanského náboženství, aruhanský Řím. Jeho Velechrám je ohromná stavba tyčící se na Stolové hoře nad městem, s jehož stavbou pomáhali podle pověstí sami bohové.

 Čtvrtzvonění – časový údaj odpovídající přibližně naší jedné hodině. Hlavním určovatelem času je na Aruhanu vyzvánění zvonů, které se opakuje přibližně po čtyřech hodinách (kromě několika speciálních signálů, zejména náboženských).

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

      • Hawk

        výborný pokračování, válel jsem se po zemi v křečích smíchu, třeba když Sveg zvednul obočí 😀
        rád bych věděl, jak to bude dlouhý, ale to netuší asi ani autor co? zatím to vypadá dost dobře, jenom kdyby sis to po sobě ještě jednou přečetl…

      • Hawk

        na tohle bych málem zapomněl: proč se sakra ta manželka jmenuje Arya? to mi přijde takový divný brát si jména od jiných autorů

      • Filip Pivoňka

        To nebyl záměr,ale náhodná shoda. Uvědomil jsem si to až teď, když jsem si přečetl tvůj komentář. Paoliniho jsem četl kdysi a nějak mě neoslovil, tak jsem ho odložil a zapoměl na něj. A takhle se mi za něj pomstilo mé podvědomí.

  1. Sirius Black

    To docela chápu, i já jsem v hrozném skluzu.
    Povídka, kterou jsem posílal Epicovi se zadrhla mezi mno a jím.
    S ostatními povídkami bude asi problém. Právě teď pracuji na novém fantasy cyklu, jenž nemá ještě název, ale bude mít dva hrdiny. Mám představu napsat o nich šest povídek, z kterých se udělá povídková sbírka. První z nich:
    ,, Sběratel hlav " poputuje do Kaleidoskopu, literární soutěže, kterou by snad příští rok měla vyhlásit Pevnost. Druhá z nich: ,, Drakobijec, " na které právě teď pracuji, se pokusí probojovat v soutěži O cenu barda Marigolda.
    Už teď mám vymyšleno třetí pokračování: ,, Dva meče, " které pošlu do Festartu, soutěže, která bude probíhat v našem městě.
    samozdřejmě že povídek mám více, ale nejsem s nimi spokojen. Doporučuju ti tedy počkat si na povídku… co povídku, ona to bude spíše novela, s názvem: ,, Zakázka, "
    která se snad na Mfantasy objeví co nejdříve.
    A o čem to vlastně bude?
    Jedná se o fantasy dete

    • Filip Pivoňka

      Díky za pochvalu, potěší to. Další díl vyjde už v sobotu. Ten svět vznikal mnoho let, začal jsem ho vymášlet, když jsem začal hrát dračák a to bylo někdy před 13 lety. Jinak, nějakou z tvých věcí si rád přečtu. Neříkals, že jsi posílal něco Epicovi? Když tak mi pošli něco na email (je v redakci). Jenom ti nezaručím, že ti hned odpovím, mám toho teď docela dost a času stále míň.

Leave a Reply