IV. Svegovo vyprávění

„Pověděl jsi mi svůj příběh, Nolriku odnikud, a já ti teď povím ten svůj. Ale poslouchej dobře, protože tak, jako bylo pro tebe těžké vyprávět o sestupu do Nar-urgu, je pro mě bolestné vzpomínat na to, co se stalo před několika týdny…
Plavil jsem se na Mořské štice sedm let, a za tu dobu jsem zažil vše, co se na moři zažít dá. Nebudu tě unavovat důvody, proč jsem se já, pravověrný horský trpaslík, poddaný krále tordhenského, stal námořníkem. Řeknu ti jen, že to není mé první povolání a že ne všichni trpaslíci jsou takoví, jak si je vy lidé představujete.
Na lodi jsem poznal Enriho. Byl tam kromě mě jediný nečlověk, a snad proto jsme se spřátelili jako rodní bratři. Kdybych měl vzpomínat, co všechno jsme zažili, v dobrém i ve zlém… Ale to bych zdržoval, a já musím mluvit o tom, co se stalo na naší poslední plavbě a co vedlo k Enrimu zavraždění.
Vraceli jsem se do Ardaku ze Zlatavy, kam jsme vezli náklad cínu a andurijského dřeva. Po několika dnech cesty – bylo to někde na pomezí Smaragdového a Větrného moře – nás přepadla tak strašná vichřice, že nás všechny málem smetla z paluby. Zalezli jsme do podpalubí, a tam se modlili k Ballianovi, aby se slitoval a nechal nás naživu. Když po několika dnech bouře ustala, brali jsme to jako zázrak. Naše radost se však rychle zkalila. Zjistili jsme, že loď je natolik poškozená, že v podstatě není schopna další plavby. Naštěstí, nebo jsme si alespoň v tu chvíli mysleli, že to bylo štěstí, nás vichr zahnal k malému ostrůvku, který nebyl na žádné námořní mapě. Rozhodli jsme se tedy přistát, opravit loď, doplnit zásoby a obětovat bohu moří jakožto poděkování, že nás nechal žít.
Ostrov byl hustě zalesněný a plný života. Většina posádky začala kácet stromy na opravu Štiky a já s Enrim a několika námořníky jsme vyrazili do vnitrozemí, abychom našli pitnou vodu a ulovili nějaké zvíře na obřad.
Na stopy zvěře ani na vodu jsme zprvu nedokázali narazit, a tak jsme postupovali dál a dál do nitra ostrova. Nakonec jsme odkudsi zaslechli zurčení potoka. Vydali jsme se za tím zvukem.
Šli jsme dlouho. I když ostrov vypadal pustý, neobydlený a zarostlý, stezka, kterou jsme se ubírali, byla lépe přístupná a les na ní méně hustý, než v jiných částech ostrova. Chlapi si řekli, že je to prostě jen pěšina vyšlapaná zvěří, ale já jsem se nemohl zbavit pocitu, že jdeme po cestě, kterou kdysi někdo uměle vytvořil. Nějaký rozumný Tvor.
Zurčení vody se zdálo být velmi blízko, ale i když jsme šli za jeho zvukem pořád dál a dál, stále jsme jej neviděli. Jako by ten potok před námi utíkal. Přestávalo se mi to líbit.
    První to zahlédl Anuto, jeden giletajský námořník. Zničehonic vykřikl a ukázal prstem před sebe. Všichni jsme se podívali tím směrem… a uviděli hromadu na sebe naskládaných kamenů, připomínajících zbytek zdi, či sloupu nějaké stavby. Došlo nám, že ostrov nemusí být tak docela pustý. Polekalo nás to, ale vodu jsme potřebovali a potok se zdál být už velmi blízko. Pokračovali jsme tedy dál, i když stezku zatarasily neprostupné křoviny, kterými jsme se museli prosekávat.
     Náhle porost skončil. Cesta se začala svažovat… a před námi se otevřelo široké, překrásné údolí. Nolriku, to byl pohled…! Přímo pod námi se ve slunečních paprscích lesklo jezírko napájené vodopádem, padajícím ze skalnaté, borovicemi zarostlé hory na druhé straně údolí. Z jezera vytékala říčka a mizela kdesi za ohybem skály. Okolí jezera bylo zarostlé stromy a keři kvetoucími velkými, barevnými květy. Nikdy jsem takové neviděl. A z nich vystupovaly ruiny nějakého starobylého města. Zbytky domů, věží a chrámů, vše ve velmi jemné a propracované architektuře. Řeknu ti, že i když ten pohled bral dech, bylo v něm něco výhrůžného, něco děsivého. Jakoby se na nás něco z těch trosek dívalo. Pospíchali jsme k jezeru, abychom nabrali vodu do měchů a soudku a co nejrychleji jsme z toho místa zmizeli.
     A pak začala naše noční můra. Nejdřív se ozval řev. Řeknu ti, člověče, takový hrozný zvuk jsem v životě neslyšel, a to už jsem na světě viděl a slyšel ledacos. Vzápětí jsme spatřili stvůru, která snad vyšla z nejhlubších propastí Chaosu! Tyčila se nad námi až do nebe, řvala a chňapala po nás obrovskou tlamou plnou ostrých zubů. Myslel bych si, že je to drak, kdybych nevěděl, že draci mají čtyři nohy. Tenhle netvor stál na zadních a přední tlapy měl podivně zakrnělé. Bylo by to skoro směšné, nebýt toho řevu a té tlamy. Než jsme se vzpamatovali, netvor jednoho z nás popadl a před našima očima sežral. Na víc jsme nečekali a s hrůzou se rozprchli na všechny strany. Utíkali jsme s Enrim podél jezera směrem k hoře s vodopádem a neodvažovali jsme se ohlížet. Slyšeli jsme jen křik našich druhů a dupot té obludy. Běželi jsme přes trosky budov, které se zdály být staré jako slunce. Přes obsáhlé nádvoří jakéhosi – snad – chrámu, nebo paláce, celé zaplněné lidskými kostmi: lebkami, žebry, stehny… Křupaly a lámaly se nám pod nohama, ale neměli jsme čas cítit hrůzu, dokud byla ta příšera za námi.
Zachránila nás jeskyně vedle vodopádu. Vběhli jsme dovnitř. Nejprve jsme mysleli, že zůstaneme jen u vchodu, ale ten netvor strčil tlamu do jeskyně a jeho strašlivé čelisti se rozvíraly a zavíraly… Viděl jsem, jak jsou jeho čelisti i zuby potřísněné krví našich druhů! S hrůzou jsme utekli hlouběji do chodby. Teď uznávám, že to nebylo příliš moudré, protože netvor za námi stejně nemohl, ale my jsme byli pološílení strachem a vůbec jsme takhle nepřemýšleli. Ano Nolriku, já, trpaslík z fanlirského klanu, jehož zakladatel hrdinně bojoval proti Tharpům ve Druhé válce Chaosu, a který v bitvě osobně zardousil tucet Temných skřetů, já, který jsem přečkal mořské bouře, bitvy s piráty i klanovou válku proti orkům, já jsem se bál! Byl jsem bez sebe děsem!
    V jeskyni byla samozřejmě naprostá tma, ale já jakožto trpaslík trochu viděl ve tmě a Enri měl u sebe křesadlo, pomocí kterého jsme zapálili kus látky z mojí tuniky. Byli jsme rozhodnuti jít, dokud uslyšíme ten zrůdný řev. Po nějaké době jsme si uvědomili, že chodba, kterou jdeme, není výtvorem přírody, ale je vytesána Tvory. Stěny i strop byly popsány nějakým písmem, které jsme nedokázali rozluštit. Viděli jsme reliéfy, zobrazující hrůzné výjevy obětování mnoha Tvorů. Spatřili jsme lidi, elfy i hobity, jak leží na nějakých kamenných oltářích a velcí Tvorové v maskách se jim chystají pozutínat hlavy. Možná, že to nebyly masky, ale jejich skutečné nestvůrné obličeje. Nevím.
Najednou chodba končila, respektive, rozšiřovala se v kruhovou místnost. Byli v jakési svatyni. Před námi stálo několik kamenných pultů, podobných těm, které jsme viděli na reliéfech – i když byly velmi staré, stále na nich byly patrné zaschlé hnědé skvrny – a za nimi vysoký oltář. A znovu, již poněkolikáté na tom děsivém místě, jsme se otřásli hrůzou. Ten oltář byl totiž celý postaven z hlav. Ze zežloutlých, zahnědlých a zčernalých lebek všech možných velikostí, od dětských a hobitích až po ty, které musely patřit nějakým obrům. A nahoře, na kamenné plošince, kterou nějakým kouzlem křehké lebky unesly, stál podivný černý předmět. Nemá smysl říkat jaký, Nolriku, protože jej dobře znáš. Ne, nepřerušuj mě, vím, že ho máš u sebe.
Utekli by jsme z toho místa hned, nebýt bestie slídící před vchodem. Netroufali jsme si vyjít z jeskyně hned, rozhodli jsme se počkat a doufat, že se ta příšera nasytí masem našich druhů a odtáhne. Pruh látky, který nám svítil, rychle dohořel, a tak jsem s pomocí svého nočního zraku odtrhnul další a chystal se ho zapálit. V té chvíli Enri vykřikl.
Místnost se náhle zaplnila modrým opalizujícím světlem a ve vchodu do chodby stál přízrak. Vypadal jako neskutečně jemná a krásná žena, nebo spíš dívka. Nevím, jestli to byla elfka, nebo víla, protože jsem nikdy v životě žádnou neviděl, ale takhle nějak jsem si je vždycky představoval. Dívala se na nás velkýma mandlovýma očima, a pak jsme v hlavách uslyšeli její hlas, sladký jako slavičí zpěv. Tedy, abys mi rozuměl, Nolriku, ona nepohybovala rty, nemluvila. Jen ten hlas se mi zničehonic rozezněl v hlavě a nemluvil ve slovech a větách, ale vyvolával obrazy a vidiny. Je těžké to vysvětlit, když jsi to nezažil…
Nejdřív jsme viděli to město, jehož troskami jsme procházeli. Bylo obrovské. Viděli jsem davy Tvorů hnaných těmi nestvůrami v maskách k obětním oltářům, přesně tak, jak to bylo na těch reliéfech. Viděli jsme, jak z nich jejich mágové a kněží vytvářejí… něco příšerného…! Vyvolávali odkudsi z nižších temných sfér děsivé démony, které uzavírali do těl svých zajatců, a tím je měnili ve znetvořené bestie, sloužící svým maskovaným pánům jako otroci. Bylo jich na tisíce.
Viděli jsem také, jak k ostrovu připlouvá flotila mnoha a mnoha lodí, jak z nich vystupuje obrovská armáda složená z elfů, trpaslíků i lidí. Viděli jsem krvavou bitvu na hradbách. Viděli jsme, jak spojenci město vyvrací a pobíjejí jeho zlé obyvatele. A viděli jsme taky poslední obřad provedený maskovanými mágy, který se odehrál právě v té malé jeskynní svatyni.
Bylo to něco příšerného, Nolriku! Ten nejmocnější z nich, jejich velekněz, ležel na zemi uprostřed magických kruhů a znaků. Ostatní kněží začali odříkávat jakousi magickou formuli, nebo snad litanii… A ve chvíli, kdy obřad dosáhnul extatického vrcholu, jeden z kněží utnul svému arcimágovi hlavu! Pak jsem ke svému úžasu spatřil, jak z jeho krku vylétla duše… neptej se mě, jak vypadala, protože ji nedokážu popsat! Vzlétla nad jejich hlavy a schovala se… ano přesně tam. Do slonovinové Schránky s beraními lebkami po stranách! Mágové pak Schránku kouzlem uzavřeli… a odešli z jeskyně, pravděpodobně zemřít v bitvě.
    Nolriku, já nevím, proč vítězná armáda spojených ras nevpadla i do jeskyně a schránku nesebrala a nezničila. Možná, že kněží té strašné rasy zapečetili vchod nějakým kouzlem, které časem pominulo. Každopádně tam Schránka zůstala až do našich časů. I s čarodějovou duší.
    A pak jsme uzřeli ještě další věci. Spatřili jsme nádherné bílé město se štíhlými věžemi, zdobnými, křehce vyhlížejícími altánky, vzdušnými a světlými domy, proloženými rozkvetlými zahradami a stinnými parky. Nikde jsme nezahlédli bídu, hlad, pouliční špínu a žebráky. Hleděli jsme ještě hlouběji do minulosti, do období Staré elfí říše.
Jeden elf seděl u řezbářského stolu, přímo pod širým nebem, a cosi vyřezával z nějakého bílého materiálu, snad ze slonoviny. Byla to Schránka! Jen místo těch strašných rytin měla květinové ornamenty, místo beraních lebek slunce. Pak náhle schránka potemněla, zčernala jako noc, a náhle ji nedržela jemná ruka elfa, ale pařát jednoho z těch maskovaných netvorů. A v pozadí dohořívaly ruiny elfího města. Jenom jeho jméno nám utkvělo v paměti. Thalanquil.
    A ještě něco nám ten přízrak sdělil. Že čarodějova duše čeká ve Schránce, aby se jednoho dne, až se jí zmocní někdo mocichtivý a chamtivý, dostala ven a pomohla svému strašnému lidu k opětovnému vzestupu. Je to právě Schránka, která drží mágovu duši v tomhle světě! Když bude zničena, zlá duše odejde tam, kam patří – do Síní zapomnění. Dívka nás prosila, ať tu věc vezmeme a odvezeme z ostrova, dřív než tu přistane někdo jiný, kdo bude chtít Schránku zneužít pro svůj prospěch. Abychom ji odvezli do Thalanquilu, neboť jenom tam může být Schránka zničena.
    Vidím, že jsi unavený, Nolriku. Já taky, proto se to pokusím co nejvíc zkrátit. Vzali jsme ji s sebou. Já osobně byl proti tomu, chtěl jsem všechno nechat tak jak je a zmizet z ostrova jak rychle to jenom půjde. Ale Enri, můj dobrý, hodný Enri se svým smyslem pro dobro a spravedlnost…! Nedal jinak, než že Schránku vezmeme s sebou a najdeme Thalanquil. Považoval jsem to za bláznovství, ale chtěl jsem vypadnout rychle, a tak jsem se nehádal.
Byli jsme jediní z výpravy za vodou, kteří se vrátili na loď, ostatní se stali obětí té zubaté obludy. Naštěstí pro mě a Enriho se zřejmě nažrala a někam zalezla. Naplněni hrůzou jsme rychle provedli jen nejnutnější opravy a rychle z toho strašného místa odpluli. Až do Ardaku jsme žíznili, neboť se musely radikálně snížit příděly vody. Když jsem uviděl ardacký přístav, děkoval jsem Ballianovi z celého srdce.
Hned první večer po zakotvení začal naši loď někdo sledovat. Mě by to nenapadlo, ale Enrimu hobitímu šestému smyslu to neuniklo. Nakonec jsem si i já začal – podle jeho návodu – všímat toho nenápadného chlapíka, oblečeného jako přístavní dělník, co se „jen tak“ poflakoval kolem naší lodi. Nebo toho přístavního úředníka, co měl nějak příliš mnoho povinností u našeho kotviště… A mnohých dalších. Černí draci, pokud to byli oni, museli o naší lodi vědět už dopředu. Jak, to si nedokážu vysvětlit. Ale ano, taky mě napadlo, že v tom bude nějaké čarování. Enri byl celou zpáteční plavbu zamlklý, po zakotvení nechodil moc na břeh, jen seděl v kajutě a přemýšlel. Pokud promluvil, tak to bylo jen se mnou, jen o Thalanquilu a o nutnosti vydat se ho hledat a zničit Schránku se zlem. Snažil jsem se mu to rozmluvit, opravdu snažil, ale sám jsem v hloubi duše pociťoval nutkání k témuž. Ten přízrak na ostrově nás snad uhranul. A na Enriho to mělo silnější účinek. Tak silný, že včerejší noci odešel. Vzal s sebou Schránku a všechny své věci. Jediné, co po něm zůstalo, byl dopis, který mi nechal na mé pryčně. Psal, že se pokusí splnit poslání, které ve ztraceném městě dostal. Že se pokusí ve tmě obelstít ty, co nás sledují, odejít z Ardaku a najít Thalanquil. Zbytek… zbytek už znáš…“

Noc se již přehoupla do své druhé poloviny, když Sveg Fanlir dovyprávěl. Špeluňka se vylidnila, děvky, námořníci i zloději odešli za svými záležitostmi a v šenku zůstalo jen několik opilců, spících na politých, špinavých stolech. Hospodský však se zavíráním podniku a vyhazováním pozdních hostů nijak nepospíchal.
Nolrik mlčel, Sveg Fanlir se díval kamsi do prázdna. Byl to on, kdo nakonec prolomil ticho.
„Máš tu věc ty, že ano?“
Nolrik beze slova otevřel malou tornu na svém opasku. Nevytáhl ji ven ji celou, ukázal jen její zaoblený vrchol. Trpaslík pokýval hlavou.
„To město, na které jste narazili,“ řekl Nolrik po další chvíli mlčení, „bylo zřejmě jednou z pevností Tharpů, Smrtonošů. A ta bitva…“
„…byla jednou z bitev Války osvobození. Já vím, taky znám historii svého lidu.“
Nolrik nahlédl do korbelu, kde však již nebyla ani kapka.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se.
„Co by jsme dělali,“ odpověděl Sveg. „Ty mi předáš Schránku a oba si půjdeme po svých.“
„Tak dobře, co teď TY budeš dělat?“
Trpaslík si odkašlal, jakoby rozpačitě. „Já se pokusím splnit Enriho přání a najít Thalanquil. Poslechnu to volání, které ve mně sílí od chvíle, co jsme opustili ostrov. Kromě toho to Enrimu dlužím. Nemůžu dopustit, aby zemřel nadarmo…“
„Souhlasím. Takové věci je lepší se zbavit úplně, a ne ji jen hodit do moře, odkud si ji může kdokoliv vylovit. A už víš, kde začneme?“
Sveg pozvednul zrak k Nolrikově tváři.
„My?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že my. No nedívej se na mě tak nechápavě, trpaslíku. Už dvakrát jsem kvůli té věci málem umřel. Osud mě do toho zatáhnul, tak pojedu s tebou. Vůli bohů se člověk neubrání. A kromě toho jsem tady v Ardaku úspěšně dokončil jeden kšeft a teď stejně nemám do čeho píchnout.“
Sveg si zamyšleně pohladil vousy. „Abych tomu správně rozuměl, Nolriku. Chceš se vydat na dalekou a zřejmě i nebezpečnou cestu kvůli věci, kterou jsi včera večer náhodou našel, s trpaslíkem, který se tě pokusil zabít a následně ti pověděl bláznivou historku, na které – z tvého pohledu – nemusí být ani zbla pravdy. A to všechno proto, že nemáš do čeho píchnout.“
„Jo,“ usmál se Nolrik. „Ale dělám to taky proto, že ti věřím. A že jsem za svůj krátký život viděl příliš mnoho, aby mě nechávala chladnou představa, že se po světě potuluje duše dávného temného čaroděje, které se může kdokoliv zmocnit."
„Musím ti říct,“ pokýval hlavou trpaslík, „že jsi docela zvláštní člověk. Vy lidé obvykle žijete jen pro svůj krátkodobý prospěch a minulost či budoucnost vás nechává chladnými. Většina z vás už snad na dávné čaroděje ani nevěří.“
„To, že jsem zvláštní, mi říkali i jiní. Počínaje mým otcem. To teď ale není důležité. Radši si pojďme shrnout naší situaci. Jsme v opevněném městě a máme u sebe něco, po čem touží jak mocná zločinecká organizace, tak nejvýznamnější kněžský řád ve městě. Ten kvůli ní dokonce zorganizoval velkou pátrací akci, takže tu naší věcičku teď hledá každý strážce a Orladimův pes ve městě. Kromě toho jsou velmi dobře střeženy brány i přístavy. Chci si jen potvrdit Svegu: ty jsi mě sledoval celý den?“
„Ano.“
„Byl jsi tedy na Tržišti, na Pahorku milosti, u Šindelářské brány a…“
„… U Veselého trolla, přesně tak.“
„A ještě ses na mě ptal U Medvěda …“
„Blázníš?“ zavrtěl Sveg hlavou. „Přece bych na sebe takhle neukazoval.“
„Myslel jsem si to. On ten krčmářův popis na tebe stejně moc neseděl. Takže teď máme jistotu, že vědí nejen o Schránce, ale i o tom, že jsem ji našel já. A je ti, doufám, jasné, že pokud dokázali sledovat vaší loď hned po přistání a mě našli do druhého dne, nebude pro ně problém přijít nám na stopu kdykoliv si zamanou.“
„To nepochybně. Proto bychom měli spěchat.“
„Jenomže tu máme dva problémy. První spočívá v tom, jak se dostaneme z Ardaku i se Schránkou?“
„A ten druhý?“
 A ten druhý: jedeme hledat Thalanquil, starobylé a dnes už neexistují elfské město. Ty snad ale víš, kde leželo? Víš, kde ho hledat?
„Tak co se týká toho prvního problému,“ usmál se šibalsky Sveg, „tak ten není zas tak velký. Město ani chrám nemají dost mužů, aby nám zatarasily všechny cestičky ven, zejména pokud znáš ty správné lidi. A co se týká druhého…“
„Ano?“
„Mám v plánu jet do Sark-rhonu, nejen proto abych se podíval zase po letech domů, poklonil se tordhenskému králi a uviděl kolem sebe zase více vousatých tváří, ale taky proto, abych předstoupil před Radu Starších, před ty, kteří shromažďují všechny naše znalosti a vědomosti, veškerou paměť trpasličího národa, a položil jim svou otázku. Každý trpaslík má právo jednou za život před Mudrce předstoupit. Já jsem to právo doposud nevyužil. Využiju ho teď a zeptám se, kde ležel Thalanquil.“
„To je dobrý začátek,“ souhlasil Nolrik. „Rada Starších zajisté uzná důležitost tvé záležitosti a dá správnou radu. Pokud ji bude znát.“
„Bude ji znát,“ řekl Sveg Fanlir pevně. "Trpaslíci na Aruhanu budovali své jeskynní obydlí dávno před tím, než  u jeho břehu přistála  první elfská  loď."
„V tom případě…“
„V tom případě se rozejdeme, Nolriku, a půjdeme spát, protože noc už značně pokročila a svítání se blíží. Jestli chceš jet se mnou, zařiď si všechno, co potřebuješ a buď zítra za soumraku tady. A Nolriku!“
„Poslouchám…“
Trpaslík se zadíval ke stropu, jakoby tam hledal vhodná slova. „Já… Dnes večer, jsem se zachoval jako zbabělec a intrikán, když jsem zákeřně a nespravedlivě zaútočil na tvůj život. Ty ses přesto uvolil doprovázet mě na cestě, na které o něj můžeš snadno přijít. Sice jsem se ti před chvílí omluvil, ale omluva v takové chvíli nestačí. Bylo by nesmazatelnou hanbou nejen mou, ale celého mého klanu, kdybych tvé rozhodnutí přešel jen prostým poděkováním…“ Než mohl Nolrik cokoliv udělat, položil Sveg ruku na jeho pravé rameno. „Přísahám při Olbrimovi, při jeho vousech a při jeho kladivu, že budu v příštích dnech stát po tvém boku a neopustím tě, dokud ti dvakrát nezachráním život. Poprvé za můj zákeřný útok, podruhé za tvé rozhodnutí pomoci mi při hledání Thalanquilu. Jestliže své předsevzetí nenaplním, tak ať padne hanba na mě i na celý můj klan. Nechť mi je svědkem Timon, Jasné slunce a Pán dne…“

POKRAČOVÁNÍ…

DODATKY
Olbrim – bůh – kovář. Trpaslíky velmi uctívaný.

Síně zapomnění – aruhanská obdoba pekla

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

    • Filip Pivoňka

      Samotného mě děsí v co se mi to pod rukama rozrůstá. Ale román to určitě nebude, nebojte. Maximálně novela. S tím tyranosarem – představil jsem si, jak by asi středověký člověk reagoval na setkání s ním, a z toho to vzniklo. Se zarovnání se příště pokusím něco udělat.

  1. Alcil

    No, tak se mi zdá, že to v nejbližší době neskončí a že to bude hodně dlouhý příběh. Skoro se až bojím, že se nedočkám konce.
    Líbil se mi popis toho tyranosaura, to bylo dobré, jak jako, že to je stvůra chaosu, a při tom celej Spielbergův mazlíček 🙂

  2. Martin Štefko

    Asi se budu opakovat, ale skvěle rozehraná partie, ač místy dost frázovitá a trpaslíkův slib, že Nolrikovi dvakrát zachrání život, je patetický, k tomuhle to prostě patří a nic to na příběhu nekazí. Jsem zvědavý, co se bude dít dál, příběh může být nesmírně spletitý. Jen tak pokračuj:-)

    • Filip Pivoňka

      Jo, máš pravdu, patetické je to poněkud víc, než jsem chtěl. Ona určitá dávka patosu tam být měla záměrně, ale když sit teď ta k z odstupem čtu, tak mám dojem, že jsem tomožná přehnal. No, naštěstí v dalších dílech se mi SNAD podařilo jít trošku jiným směrem. Však uvidíte…

Leave a Reply