III. Sveg Fanlir

„Jmenuji se Sveg Fanlir z klanu Fanlirů z Jöergensborthu. Syn Ruga, který byl synem Alega, který byl synem Almunda. A ty jsi…?“
„Říkají mi Nolrik.“
„Nolrik odkud?“
„Odnikud.“
Seděli v té nehorší noční špeluňce, jakou ardacký přístav nabízel. Malá, stísněná, hlučná, naplněná kouřem dýmek a kahanců. Jeden z nich hořel kousek od Nolrikovi hlavy a kouř štípal bojovníka do obličeje. V krčmě se scházel výkvět té nejhorší sebranky ardackého přístavu. Opilí uřvaní námořníci, z nichž většina, soudě podle četných jizev, sloužila na pirátských a korzárských lodích. Přestárlé, odkvetlé děvky v rádoby svůdných hadrech, kroutící se na jejich klínech a chechtající se hrdelním, laciným vínem vyvolaným smíchem. Zkorumpovaní celníci, pašeráci, zloději a přístavní pobudové, domlouvající své podivné noční kšefty.
„Sjel jsem tento svět z jedné strany na druhou,“ řekl Sveg Fanlir. „Plavil se po všech mořích od Malleriky po Poslední mys, ale za celý svůj život jsem nepotkal člověka s darovanou trpasličí zbraní. A ještě s takhle mocnou.“
„Já jsem zase nepotkal trpaslíka, který by se nechal najmout na loď. Vy trpaslíci přece moře nesnášíte…“
„Neodpověděl jsi mi na otázku, Nolriku odnikud.“
„Žádnou jsi nepoložil, Svegu Fanlire.“
Sveg sem zavítal zřejmě docela často. Majitel podniku trpaslíka každopádně znal. Když vešli, automaticky je odvedl do nejtmavšího kouta stranou od ostatních zákazníků a před každého položil korbel s tmavým, kalným pivem.
„No dobře, tak ji pokládám teď: Jak jsi se dostal k tomu meči?“ Nolrik ochutnal pivo. Bylo teplé a chutnalo jako voda s mýdlem.
„I já mám pro tebe otázku, Svegu,“ odpověděl. „Proč jsi mě chtěl zabít?“
„Na člověka, který mi před chvíli ležel pod šavlí si docela otvíráš hubu, člověče!“
„Kdyby pode mnou neprasklo molo, tak už bys neměl hlavu, trpaslíku!“
Říct, že se trpaslík na Nolrika díval s nedůvěrou, bylo jako prohlásit, že se smečka vlků trhající zaživa jelena nechová k tomu zvířeti zrovna laskavě. Svegovi oči í probodávaly z pod hustého obočí Nolrika pohledem, za který by se nemusel stydět ani útočící drak. Náhle Sveg Fanlir zakroutil hlavou a podíval se na svůj korbel. „Takhle se nikam nedostaneme, člověče. Jeden z nás musí ustoupit. A protože jsem starší a moudřejší, budu to já.“
Nolrik nic neříkal.
„Chtěl jsem tě zabít, Nolriku odnikud, protože jsi podle mého soudu zavraždil Enriho Bylinkáře, mého přítele a nejlepšího chlapa, co nebyl trpaslík, jakého jsem kdy poznal.“
„Koho?“ zeptal se Nolrik nechápavě.
„Enriho Bylinkáře. Hobita. Námořníka z lodi Mořská štika. Zabil jsi ho včera v noci v Přístavní ulici, kde ses na něj ty a tví tři kumpáni vrhli. Enri se naneštěstí pro vás uměl rvát, takže tam tvoji tři kamarádíčkové natáhli brka, ale ty jsi toho malého chudáka dorazil.“
Bojovník upil další hlt nechutného piva a pak si opřel hlavu o ruku. „No, to je zajímavé. A smím se zeptat, jak jsi na to přišel?“
 „Úplně jednoduše. Sledoval jsem tě. Respektive snažil jsem se najít Enriho, který zmizel kdesi v uličkách za přístavem. Přilákal mě hluk boje a když jsem doběhl na místo, našel jsem mrtvého Enriho a tři pobudy. Čtvrtý z nich zrovna utíkal. Začal jsem tě sledovat a i když ses mi ve tmě několikrát ztratil, nakonec jsem tě našel, jak mizíš v hospodě U Medvěda. Nebyl jsem jistý, jak vypadáš, tak jsem do rána hospodu sledoval a nakonec jsem si tě vytipoval jako hlavního podezřelého. Sledoval jsem tě pak celý den, dokud se mi nepotvrdilo, že jsi to ty, koho hledám.“
„Jo? A to se potvrdilo jak?“ Nolrik se ani nesnažil zakrývat ironii v hlase. Trpaslík se naklonil dopředu. „Máš u sebe něco, co patřilo Enrimu. Tu věc, kvůli které musel zemřít.“
Nolrik si v klidu upil další dávku moku a pokusil se lépe usadit na nepohodlné bedněné židli. Podíval se trpaslíkovi do tváře. Ty černé, šedě žíhané vousy, ty už někde určitě viděl… Ano. Ten trpaslík, kterého dnes ráno na Tržišti málem porazila banda šotků.
 „Takže ty si myslíš,“ usmál se, „že tvůj malý, pouhou dýkou ozbrojený hobití kamarád se sám ubránil čtyřem dvakrát tak vysokým chlapům s meči a tři z nich dokonce zabil?“
„No, je těžké tomu uvěřit,“ uznal Sveg, „ale… Ha! A jak výš, že měl jen dýku?! A že ti lumpové měli meče, hm?!“
 „Uklidni se, Svegu. Přiznávám, že jsem na tom místě, kde se to neštěstí stalo byl. Ale celé se to seběhlo trošku jinak.“ Nolrik Svegovi stručněl vylíčil vše, co se předchozí noci stalo. Trpaslík chvíli zamyšleně zíral do piva, a pak se poprvé za celou dobu napil. Jeho přesvědčení o Nolrikově vině poprvé zakolísalo.
„No dobře,“ řekl, když si setřel pěnu z vousů. „Uznávám, že tvoje historka má logiku. Bít se umíš víc než slušně a k zabití tří chlapů máš mnohem lepší předpoklady, než měl chudák Enri. Když jsi ale nepatřil k ním, tak proč sis bral Schránku?“
„A jak víš, že ji mám u sebe?“
„Protože Enri ji u sebe neměl! Než jsem se pustil za tebou, rychle jsem ho prohledal. A kromě toho jsem viděl, jak tě jeden z městských písařů dneska ráno vyhazujel z domu a nadává ti do černokněžníků. A o chvíli později je po Schránce oficiálně vyhlášeno pátrání, do kterého se zapojují i flanďáci sloužící Bohu nebes. Trošku moc náhod najednou, ne?“
„Aha, takže tam jsi byl taky. Až na to, že ten poplach nemohl způsobit městský písař Pallan. Nestihl by to. Orladimovi kněží šli po té tvojí věcičce zřejmě už hodně dlouho. A navíc mě Pallan vyhodil kvůli něčemu úplně jinému.“
Svegovo husté levé obočí se překvapeně nadzdvihlo. Nolrik chvíli váhal, a pak sáhl do mošničky pro medailon a podal jej Svegovi. Trpaslík si jej přiblížil k obličeji a ve slabém světle kahance na něj zamžoural.
 A pak vykřikl.
Byl to sice jen tlumený výkřik, který zanikl v lomozu hospody, ale i tak se několik podnapilých hostí překvapeně rozhlédlo.
„Neřvi tak, sakra!“ zavrčel bojovník. „Proč se každý, kdo uvidí ten medailon, chová, jakoby spatřil ducha? I ten heraldik dneska…“
„Ani se mu nedivím!“ odpověděl tlumeným hlasem Sveg. „Ty hajzle a já ti skoro věřil! Takže k nim přece patříš! Měl jsem tě podříznout, dokud jsem měl příležitost!“ Trpaslíkovi oči metaly blesky.
„O čem to zas mluvíš? Já ani nevím, co ten znak znamená! Měli ho u sebe ti tři, co zabili toho hobita.“
Sveg Fanlir se zarazil. „To si děláš srandu! Ty mi chceš říct, že nevíš…?!“
„Jasně že ne! Viděl jsem ho včera poprvé v životě!“
Trpaslík těžce polknul. „Ty idiote! Vždyť je to symbol Černých draků!“
Nolrik mu vzal medailon z ruky a zadíval se na něj.
„Hm, to by mě teda nenapadlo…“ řekl.
„Srandičky, srandičky… Počkej ty jsi o nich vážně neslyšel…?“
„Vždyť říkám, že… i když, teď mě napadá,“ řekl Nolrik a svraštil čelo, „není to nějaká zlodějská gilda?“
Svegovi zornice se rozšířily úžasem. „Zlodějská gilda? To je nejhorší společnost pekelníků a uctívačů Chaosu jakou kdy Nová království zažila! Vznikla někde na Západě, snad v Giletaji, nebo v Zanfaru, to nikdo pořádně neví. A už desítky let se šíří dál a dál na východ…“
„Z toho Západu k nám chodí samé příšerné věci,“ skočil mu do řeči bojovník. „Poezie ve volném verši, směšné barety, změkčilé tanečky, tajné společnosti…“
 „Jsem rád, že se bavíš, Nolriku odnikud. Ale tvá pobavenost svědčí o tvé nebetyčné hlouposti. Černí draci ovládají podsvětí ve všech větších městech od Malleriky po hranice Andurie. A nepoužívají pouze tradiční zločinecké metody. Ve svých řadách mají prý temné mágy a uctívají bohy Chaosu. Když s nimi gindorský kníže Aurestell odmítl uzavřít smlouvu o volném prostoru pro jejich kšefty v jeho zemi, Černí draci zlikvidovali jeho prvního rádce a na jeho místo dosadili démona s jeho podobou. Díky tomu se jim podařilo unést knížecího syna. A Aurestell musel platit. Když město Talnor odmítlo platit Černým drakům tribut, postihnul ho jen tak, ze dne na den, strašlivý šarlatový mor. Teprve když se měšťané zavázali platit, mor zničehonic ustal. Ale to už jich zbývala jen polovina… Jestli ti, kteří zabili Enriho, patřili k Černým drakům, tak to je potom…“
Zarazil se a podíval se někam za Nolrikova záda, jakoby mu teprve teď došla hrůznost té skutečnosti.
 „Když mi to tak všechno líčíš,“ promluvil Nolrik, „tak už asi nevěříš, že jsem jedním z nich…“
„Co…? Ále, já nevím, co si mám o tobě myslet. Musím uznat, že můj dojem z tebe se dost změnil, už si těžko dokážu představit, že bys někde v nočních ulicích vraždil pocestné… Ale copak můžu dávat na své dojmy?“ Trpaslík rozzlobeně mnul husté vousy na bradě. „Co když si jeden z nich a jen to na mě hraješ? Nebo jsi stejný parchant, ale jedeš na vlastní pěst…?“
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Nolrik mlčel, protože dopíjel poslední hlty odporného piva, a protože neznal žádný způsob, jak Svegovi dokázat, kdo je. Sveg se díval kamsi ke zdi, cosi si rozmrzele brumlal pod vousy a střídavě svíral a zavíral pěst. Truchlí pro přítele, napadlo Nolrika. Trpaslíci prý nepláčou, nebo jen velmi málo, ale to neznamená, že je jejich bolest menší. Svegova je tak veliká, že kvůli ní zaútočil na prvního, kdo mu připadal podezřelý, aniž by se přesvědčil o jeho vině. A teď neví. Není si jistý kdo a proč to vlastně udělal, neví kde je pravda, neví kterou z nabízených cest se má dát. Nolrik věděl, jak umí být nejistota sžíravá.
„Půjč mi svůj meč,“ zvedl náhle hlavu Sveg. Nolrik překvapeně svraštil obočí. „Chci se na něj jen podívat! Neuteču ti s ním, ani se na tebe nevrhnu, přísahám!“
Chvíli váhal, ale pak odepjal meč i s pochvou od opasku a podal jej trpaslíkovi. Ten si meč prohlédnul a pak jej vytáhnul z pochvy. Plamen kahance zatancoval na leštěné čepeli.
„Krásná práce,“ řekl Sveg, přejížděje meče znaleckým pohledem. „Délka čepele skoro sedmdesát, šířka u záštity čtyři palce. Trpasličí vrstvená ocel, ta nejlepší z Černých hor. Ostrý hrot, dá se použít k bodání i sekání. Na první pohled pochází od trpasličího mistra, i když je vytvořen podle lidského vzoru.“
„Od dvou mistrů,“ opravil jej Nolrik. „Jeden dělal čepel, druhý rukojeť. Je vytvořený mně na míru.“
Sveg přikývnul. „A třetím byl šaman, který pokryl čepel magickými runami.“
Nolrik mlčel.
„Je to Ulg-dar. Meč proti Tvorům noci,“ pokračoval Sveg, „ale to ty dobře víš.“ Jeho pohled zamířil na modrou, jemně opalizující runu u kořene čepele, těsně pod zdobně tepanou záštitou.
„A tady je runa Dhang. A je bezpochyby pravá,“ dokončil Sveg prohlídku. „Takže meč nemůže být prodán…“
„Ani ukraden,“ doplnil ho Nolrik.
„Ani ukraden. Může být pouze darován. Jak jsi k němu přišel, Nolriku?“
„Sám jsi to řekl, Svegu. Byl mi darován.“
„Kým?“
Nolrik si povzdechl. „Ale jo, dlužím ti to. Ty jsi mi mou otázku zodpověděl. Dal mi jej Olbran Halindur.“
Sveg, který zrovna upíjel z korbelu, se rozkašlal, jak mu překvapením zaskočilo. „A to ti mám jako věřit?“ vykřikl, sotva mu to jeho hrdlo dovolilo. „Ty, člověk, naprosto nevýznamný nýmand, jsi dostal meč od hlavy jednoho z nejslavnějších Tordhenských klanů?“
„Věřit tomu nemusíš, ale je to tak.“
Sveg se bezradně podíval na meč, a pak zase zpátky na Nolrika.
„No dobře, dejme tomu. A proč ti ho Olbran dal? To přece muselo mít nějaký důvod.“
Nolrik si znovu povzdechl. „Zachránil jsem jeho syna.“
„Ano? Před čím?“
„Před netvorem. V Nar-urgu.“
Na trpaslíkově tváři se zračil úžas. „Nolriku, uvědomuješ si, co říkáš? Jestli je to pravda… pak jsi jediný člověk, který kdy vstoupil do Prokletého města…“
„Je to pravda. Jen o tom velmi nerad vyprávím…“
„To docela chápu. Ale jestli mě chceš přesvědčit, že nejsi lhář, tak budeš muset…“
Nolrik si povzdechl potřetí. Inniano, bohyně milosti, jak tohle nesnáším! Proč mě nenecháš zapomenout?! Ale tobě to všechno řeknu, Svegu Fanlire. Pro tvůj klid. Pro tvou jistotu. A pro mé očištění.
A tak začal Nolrik vyprávět. Mluvil dlouho. Občas těžko hledal slova, často dělal pomlky. Sveg byl nemilosrdný, skákal mu do řečí svými otázkami, ptal se na mnoho detailů: na tvar vstupní brány do Nar-urgu, na barvu klenby v hlavní síni, na sochy u Velkého schodiště… Nolrik mu na vše odpovídal přesně tak, jak si pamatoval. Vyprávěl mu o setkání s družinou Hirana Halindura uprostřed zasněženého horského průsmyku, kde ležel v průrvě, vyčerpaný a promrzlý. O tom, jak mu trpaslíci zachránili život:, jak zahřáli jeho promrzlé tělo a dali mu najíst a napít. O tom, jak se k nim z vděčnosti připojil na jejich výpravě do Prokletého města, aby dostal příležitost splatit svůj dluh. O tom, kolik příležitostí k splacení našel. Vyprávěl mu i o všech hrůzách, které v Nar-urgu našli. Na to, jak postupně, jeden po druhém umírali. O těch VĚCECH, zrozených snad v nejhlubších kruzích samotných pekel. O tom, jak z těch největších hlubin Prokletého města vyvlekl polomrtvého Hirana na zádech, zatímco ty VĚCI šly za ním skoro až na denní světlo. Vyprávěl také, jak mu Hiran z vděčnosti daroval svou dýku s kouzelným krystalem, zbraň která nikdy nemine cíl. A jak mu Hiranův otec Olbran Halindur nechal vykovat ten nejlepší meč, jaký kdy Nolrik viděl, který pak trpasličí šaman pokryl magickými runami.
Vyprávěl dlouho a když skončil, cítil se velmi unavený. Sveg jej celou dobu pozorně poslouchal a velmi pečlivě sledoval Nolrikovu tvář. Sledoval jeho oči i výraz tváře, když líčil jednotlivé detaily. Z jeho očí se nedalo nic vyčíst. Nyní oba dlouho mlčeli.
„Takže tam jsi získal tohle?“ přerušil Sveg Fanlir ticho a ukázal prstem na šedivý pramen v Nolrikových havraních vlasech. Bojovník nijak nereagoval.
„No, člověče,“ pokračoval trpaslík, „tvůj příběh je jen velmi těžko uvěřitelný. Ale já mu stejně věřím. Viděl jsem v životě spoustu lhářů, ale ty jsi buďto mluvil pravdu, nebo jsi z nich ten nejlepší na celém světě. A kromě toho, máš pravý meč Ulg-dar. Ten ti musel dát nějaký trpaslík…“
Nolrik mlčel, jen se na trpaslíka dlouze díval.
Sveg se zhluboka nadechl. „Nolriku odnikud, nepodal jsi sice důkaz o svoji nevině, ale stejně tak já nemám přesvědčivý doklad o tvé vině. Uznávám, že jsem se unáhlil a omlouvám se ti za svůj zbabělý, zákeřný útok. Odpusť mi, pokud toho jsi schopen.“ Nolrik stále nic neříkal. „Nevěřím totiž,“ mluvil dál Sveg, „že by Olbran Moudrý z klanu Halindurů podaroval tak vzácným darem někoho, kdo by byl schopen v noci a v přesile zákeřně napadnout malého hobita.“ Pomalu, váhavě, zvedl trpaslík pravici nad stůl a napřáhl ji k Nolrikovi. Člověk rovněž chvilku váhal, ale potom ji jistě, pevně stiskl.

POKRAČOVÁNÍ…

Dodatky:

taqen – nejmenší měřitelná časová jednotka na Aruhanu. Vychází ze zaarského slovesa taqere, což znamená „sypat.“ Označuje dobu, kterou se obvykle přesypávají standardní přesýpací hodiny. Jeden taqen odpovídá zhruba deseti minutám.

Padlí mágové – čarodějové, vyloučeni z řad Řádu divotvůrců, obecněji čarodějové, používající zakázanou magii (tedy magii, kterou dal Řád divotvůrců na „index“.

1 palec – 1,5 cm

Komentáře

komentářů

About The Author

14 komentářů

      • Alcil

        na centimetry se nejlépe přepočítávají centimetry, pročs nepoužil je…palec má být palec, v každém světě stejný

      • Filip Pivoňka

        Ach jo. Alcile, palce se od sebe liší nejen v jednotlivých fantasy světech, ale dokonce i v jednotlivých zemích, ale i v jednotlivých krajích. Tvůj "evropský palec" je pouhou kompromisní dohodou.

      • Alcil

        co já vím, tak palec pochází z Anglie a má délku dvanáctiny stopy, což je něco málo přes 2,5 cm a český palec je coul a má stejnou délku. A žádných jiných palcích nevím. Jak se z malé výtky stane skoro hádka 😀

      • Epic

        otázkou je, kde je hranice mezi diskuzí a hádkou…občas mi to příjde dost nejasné

      • Filip Pivoňka

        To je pravda, ten rozdíl je opravdu někdy hodně nejasný. Já jsem to na Alcila nemyslel nijak zle,ani nas…, možná tak lehce ironiciky. A co se týká toho "bolavého palce", tak je to fantasy s vymyšleného světa, a tak myslím, že nebude problém, když tam budou mít lidé vlastní pojetí měr a vah.

  1. Martin Štefko

    Zatím skvěle rozjetý příběh, který sice sem tam kazí pár hrubek a někdy trochu nevhodná slova (myslím, že z kouře by ho hlavně štípaly oči a ne celý obličej), ale povídka tím není nijak zkažena a jen doufám, že se sérií skončíš až u jejího konce a ne dřív:-)

Leave a Reply