Krizi sice Perry s Gerrardovou překonali, ale další spolupráce byla přece jen zkomplikovaná, zejména osobními uměleckými zájmy obou hudebníků, ale také geografickou vzdáleností. Brendan Perry žil trvale v Irsku, kdežto Lisa Gerrard pendlovala mezi Španělskem a Sněžnými horami v Austrálii. Fanoušci si tak museli na nové album počkat až do roku 1993. Ale to čekání stálo za to.


Dovolte mi nyní  malou osobní vzpomínku. S hudbou Dead Can Dance mě seznámil kamarád, který mi daroval téměř kompletní diskografii DCD v jednom balíčku. Na zkoušku jsem si náhodně pustil jako první právě Into the Labyrinth z roku 1993 – a byl jsem chycen! Následujícího půl roku jsem si toto album pouštěl pořád dokola, ačkoliv jsem měl na výběr ještě šest dalších řadových desek a bůhví kolik kompilací a živáčů. Tahle deska mě přitaho
vala takříkajíc magicky. Podle mnohých lidí, včetně části odborné kritiky je to nejlepší dílo DCD a já s nimi musím souhlasit. 


200607211639_f_93intoAlbum je úplně odlišné od všeho, co před tím DCD nahráli. Zatímco dříve se prostřenictvím jejich hudby cestovalo především do minulosti, nyní se Perry s Gerrardovou pustili do objevování národů ztracených uprostřed afrických pralesů, či žhavých pouští Blízkého východu. Také se zaposlouchali do zpěvu větru v korunách irských dubů, či mezi větvemi východoevropských bříz. Album zcela rezignovalo na jednolitý zvuk předchozích desek, místo toho nabízí posluchači celou paletu nejrůznějších stylů, celek je však přesto vyvážený a kompaktní. Každá píseň má něco do sebe, ať už vezmeme úvodní Yulungu, píseň v orientálním stylu s nádherným zpěvem Lisy Gerrardové, středověkem střižený The Ubiquitous Mr. Lovegrave, a capella zazpívaný irský tradicionál The Wind That Shakes the Barely, jímavé newageové balady The Carnival Is Over a Tell Me About the Forrest, trojhlasou meditaci Emmeleia, nebo závěrečnou, téměř desetiminutovou How Fortunate the Man with Non s textem převzatým ze Brechtovi Matky Kuráže, anebo jakoukoliv jinou skladbu, album, na kterém je použito velké množství zejména etnických bicích nástrojů prostě nemá slabé místo.


Návrat na výsluní to byl vskutku famózní. Fanoušci i kritika byli nadšení a nedočkavě čekali, s čím DCD přijdou nyní. Ve stejném roce byla hudba DCD použita ve slavném filmu Michaela Magidsona Baraka a skupina účinkovala také na albu etno-muzikanta Hectora Zazou Sahara Blue. DCD pak začali velmi intenzivně koncertovat. Jak řekl v jednom interview Brendan Perry, DCD teď chtějí vydávat co nejvíce záznamů živých koncertů, neboť jen živé hraní prý zachycuje Dead Can Dance takové, jací skutečně jsou. Jak Perry řekl, tak DCD udělali.


Toward the Within coverDo roku 1997 vydala skupina celkem čtyři živá alba, zachycující jejich koncertní činnost v letech 1993 – 1996. Již v roce 1994 vyšla první dvě: Toward the Within a Mystical Rain, v roce 1995 vyšel živáč Gothic Spleens a ještě v roce 1997 sestřih koncertních záznamů Europe Tour 1996. Tento nával živé muziky rozhodně nebyl příznakem tvůrčí krize a neschopnosti vytvořit novou hudbu. Alba jednak velmi dobře zachycují unikátní atmosféru koncertů DCD, mnohé známé a slavné skladby jsou na nich představeny v nových, neotřelých aranžích (často úplně měnících základní náladu skladby), a navíc na každé album zařadili DCD alespoň jednu doposud nevydanou novinku. Zajímavé je, že pouze první živé album Toward the Within  vyšlo oficiálně u firmy 4AD, ostatní by se daly označit za "pirátské", pokud by je ovšem nevydali na vlastní náklady sami členové kapely. Důvody této zvláštní vydavatelské politiky nejsou příliš zřejmé, běžně dostupné zdroje o nic mlčí. Zdá se však, že mezi skupinou a firmou byla uzavřena jakási "džentlmenská dohoda", umožňující členům kapely vydávat "bokem" nejen živé, ale i výběrové a různě raritní nahrávky.


Vedle řadových alb představují tyto živáče páteř diskografie DCD, která bohužel zejména od poloviny devadesátých let trpěla „syndromem kultovní kapely,“ tedy vydáváním mnoha nekvalitních kompilací, výběrů a často pololegálních edicí za účelem co největšího navýšení zisků. Firma 4AD, vydávající především málo známé alternativní muzikanty, se prostě rozhodla využít své nejslavnější jméno jako „dojnou krávu.“ V kombinaci s bočním neoficiálním vydáváním a čistě pirátskými, volně šířenými záznamy z koncertů se tak diskografie DCD 
stává značně nepřehlednou.


Mezi vydáváním živých alb a kompilací pracovali Perry i Gerrard na svých sólových projektech (o kterých si povíme později). Pokud měli nešťastní fanoušci pocit, že se tvorba stále individualističtějších členů DCD rozplizne v  komerčním bahně a samostatných kariérách obou hudebníků, pak je skupina ještě naposledy potěšila.


Spiritchaser coverV roce 1996 vyšlo zatím (a pravděpodobně, bohužel, také definitivně) poslední řadové album Spiritchaser. Album se stylem dost podobá Into the Labyrinth, opět zde slyšíme velké množství zvláštních etnických nástrojů, opět se jedná o kolekci inspirovanou etnickou hudbou, tentokrát především Severní Afriky, Jižní Ameriky a Dálného Východu (Indie). DCD se znovu, bohužel už naposled, vzepjali k mimořádnému výkonu a opět vytvořili krásné, silné album. Náladu písní často prozrazovali už jejich názvy: třeba u rozmáchlých, atmosferických opusů  Indus a Song of the Nile. K jihoamerickým indiánským mýtům odkazuje The Snake and the Moon, něžnou, křehkou baladou je Song of the Stars, Dedicace Outo zase divokou bubnovačkou. Závěrečná Devorzhum evokuje dokonce „vážnou“ hudbu. Této desce bývá kritiky vytýkáno, že oproti předchozím albům neobsahuje žádný větší posun. Svým způsobem je to pravda, zvykly jsme si, že hudba DCD je cesta a každé album bylo jakoby její novou fází, odlišnou od předchozí. Spiritchaser naopak působí spíše jako pokračování, přídavný disk k Into the Labyrinth, nicméně to mu nijak neubírá na kráse.


Hidden Treasures Version 1Pak už to šlo s kapelou z kopce. Brendan Perry a Lisa Gerrad dávali jasně najevo, že jsou pro mě jejich vlastní projekty důležitější, než skupina, což však ani jim, ani firmě nebránilo ve využívání jejího jména k vydělávání peněz. Pokračovalo tedy vydávání kompilací a raritních alb, z nichž nejzajímavější bylo The Hidden Treasures z roku 1998, obsahující „výškrab,“ ze starších nahrávek, jež se nevešly na řadové desky. Album působí značně nevyrovnaně a nejednotně, což je vzhledem k jeho charakteru logické, nicméně obsahuje několik moc zajímavých a pěkných „kousků.“


V roce 2001 vyšla rozsáhlá, výpravná čtyřdisková antologie čistě komerčního zaměření (načasovaná na dvacáté výročí vzniku kapely), s názvem Dead Can Dance 1981 – 1998. O charakteru desky snad není nutné se blíže rozepisovat, snad jen, že obsahuje celých 66 songů, z nichž mnohé jsou dosud v nevydaných živých či studiových verzích. Docela pěkný dáre
k pro posluchače, který s hudbou DCD teprve začíná, nebo ji „nežere“ natolik, aby se pídil po řadových albech. Album bylo bráno jako definitivní rozloučení kapely s fanoušky, jako završení celého jejich díla.


200607211643_600x600II.200607211643_600x600II.Co vlastně dělali oba protagonisté tak důležitého, že je to donutilo skončit s natolik úspěšnou skupinou? Brendan Perry v první řadě usilovně pracoval na svém sólovém albu Eye of the Hunter, které vyšlo v roce 1999. Album jsem neslyšel, údajně je spíše folkově laděné, písničkářské album s jistými barokními motivy. Se svým albem objel Evropu a Severní Ameriku (zdaleka ne s takový úspěchem, jaký mívala turné DCD) a ve svém novém domově v Irsku se věnoval skládání hudby pro film, divadelní představení a organizování workshopů a „letních“ škol ve hře na bicí a exotické perkuse. (Zajímavostí je, že Perry žije v bývalém kostele, který nechal na vlastní náklady rekonstruovat). V roce 2000 přispěl na album Sing a Song for You, albovou poctu různých umělců legendárnímu experimentálnímu hudebníkovi Timu Buckleymu nahráním dvou jeho písní. (Tim Buckley byla zajímavá, bohužel předčasně zemřelá osobnost alternativní scény, člověk, který v 60. a 70. letech zvláštním způsobem spojoval folk, jazz a další styly).  Sólová kariéra jeho kolegyně Lisy Gerrard je přece jen výraznější. 200607211646_600x600III.Nejen, že nahrála celkem čtyři sólová alba (The Mirror Pool – 1995, The Duality s Pieterem Bourkem – 1998, Immortal Memory – 2004, čtvrté Mantras of a Lost Archetype se připravuje k vydání), několik samostatných singlů (The Human Game – 1998. Abwon – 2003), nejen že spolupracovala se spoustou jiných muzikantů, jako byli Orbital, Patrick Cassidy, Pieter Bourke a mnozí další, ale také se velmi intenzivně věnovala filmové hudbě. Její skladatelské opusy a mnohdy také hlas najdeme na takových filmových peckách, jako jsou (a teď se podržte): Vikingové, Insider – muž, který věděl příliš mnoho, Gladiátor, Mission Impossible II., Černý jestřáb sestřelen a na mnohých dalších. Na těchto filmech samozřejmě pouze spolupracovala se zavedenými hollywoodskými skladateli, zejména s Hansem Zimmerem. Samostatně vytvořila soundtrack pro novozélandský film Pán velryb, jehož hudba, inspirovaná tradičním maorským folklórem, vyšla i na samostatném albu. Naposled jsme její hlas mohli slyšet třeba v zatím posledním televizním zpracování Kingova Prokletí Salemu (z nám dostupných médií uváděla pouze slovenská televize Markýza), nebo ve filmu Fateless, u nás zatím neuvedeném, kde navazovala na práci slavného Ennrica Morriconeho. Jak se zdá, sólová kariéra Lisy Gerrard by vystačila na samostatný článek.


Historie unikátní kapely Dead Can Dance se tedy zdála být definitivně uzavřena. Ano, firma sice pokračovala v „dojení“ zisků ze slavného jména vydáváním kompilací na CD, (Wake – The Best of DCD 2003, Memento – The Very Best of DCD 2005, no není to směšné?), nebo digitalizováním živých koncertních videonahrávek (DVD Toward the Within 2004), ale přesto se zdálo, že slavné duo už nikdo k nové spolupráci nepřesvědčí… až do roku 2005, na jehož počátku (respektive na sklonku roku předchozího), proběhla médii pro fanoušky úžasná zpráva: DCD se vydávají na turné po Evropě a Severní Americe! Těžko říct, jestli to byla nostalgie, pocit, že je potřeba „ještě něco udělat,“ nebo finanční tíseň (nabízí se zejména u Perryho), jisté, je že v březnu a dubnu minulého roku Dead Can Dance opravdu objeli s údajně velmi zdařilým koncertním programem Evropu (nejblíže jste si na ně mohli zajet do Berlína, Mnichova, či Varšavy, české země turné –žel- minulo), a na podzim s ním zamířili také do Spojených států a Kanady. Turné mělo fenomenální úspěch (který byl okamžitě zpeněžen ve formě rozsáhlého osmidiskového setu se záznamy z koncertů) a existence či neexistence kapely se jím opět posunula z roviny jistoty do roviny otázek. Bylo to jen vzpomínkové turné z nostalgie,  definitivní tečka za DCD, nebo se od skupiny dočkáme něčeho nového? Budou se tyto koncertní představení pro stále věrné fanoušky opakovat, třeba i s odstupem několika let? Nebo se snad jednou dočkáme dokonce zbrusu nového alba? (Ach to sem se zasnil…)


Osobně to nepovažuji za příliš pravděpodobné. A abych řekl pravdu, příliš mi to nevadí. Stále tu totiž zbývá sedm řadových a čtyři živá alba, která se neoposlouchají. Dead Can Dance totiž nikdy nedělali hudbu na dva, tři poslechy. Jejich hudba obsahuje mnoho vrstev, které je třeba odhalovat postupně, a proto vás každé album vtáhne a donutí poslouchat znovu a znovu. Vydejte se této hudbě vstříc. Získáte nejen skvělou „atmošku“ pro tvorbu a hraní RPG, četbu či psaní fantasy a duchovních knih, ale spoustu hudebního prostoru pro přemýšlení, meditaci, relaxaci a hlavně pro poslech.


Mrtví totiž umějí tančit.  

 
P.S. Ještě upozorňuji na jednu věc, které jste si už určitě sami všimli, a to jsou velmi zajímávé obaly desek. Do toho článku bohužel nemohu nacpat všechny, ale věřte mi, že i ty ostatní stojí za podívání.

 

Diskografie:

Řadová alba:

Dead Can Dance (1984)

Spleen and Ideal (1985)

Within the Realm of a Dying Sun (1987)

Serpent´s Egg (1988)

Aion (1990)

Into the Labyrinth (1993)

Spiritchaser (1996)

 

              Záznamy z koncertů:

 

Toward the Within (1994 – jediný oficiální)

Mystical Rain (1994)

Gothic Spleens (1995)

Europe Tour 1996 (1997)

Selections from Europe (2005) – limitovaná edice třinácti koncertů z turné roku 2005. Prakticky nesehnatelná.

Pozn. Výčet neoficiálních živých alb nemusí být kompletní. Jsou to ty nejznámnější. Diskografie je v tomto bohužel značně nepřehledná.

 

                Kompilace a výběry:

             A Passage in Time (1991)

             The Hidden Treasures (1998)
              
             Dead Can Dance 1981 – 1998 (2001)

             Wake – The Best of Dead Can Dance (2003)

             Memento – The Very Best of Dead Can Dance (2005)

Pozn. Platí stejné upozornění, jako u živých alb. Existuje i několik neoficiálních výběrů a raritních alb, jejich jména a  možnosti, jak se k nim dostat, jsou zatím tajemstvím.

Omlouvám se, že diskografie není kompletní, ale jak bylo řečeno v článku, vydávání komerčních výběrů a málo známých neoficiálních vydání způsobyly opravdu dost velký zmatek. Tento fakt jsem zjistil až během přípravy druhé části článku, kdy už byla první část zveřejněna. Kdybych ji měl rekonstruovat přesně se vším všudy, trvalo by to dost dlouho, druhá část článku by mohla vyjít až po několika měsících a stejně bych neměl jistotu, že  mi žádná nahrávka neunikla. Pokud narazím na některé neoficiální album, tak ho sem doplním. Oficiální diskografie je kompletní.

 

               Video a DVDgrafie:

              Toward the Within (1994 – video)

            Toward the Within (2004 – DVD)

 

Odkazy a zdroje:

www.deadcandance.com (ofiiální stránka, ale ne moc dobrá, slouží hlavně ke komerční propagaci posledního turné a věcí s kapelou souvisejících – trička, čepice apod.)

www.dcdwithin.com

www.dead-can-dance.com (italská stránka v angličtině, velmi dobrá, můžete si stáhnout videoukázky  z koncertu apod.)

http://members.aol.com/midevlman/dcdindex.htm

www.4ad.com/deadcandance/ (stránka vydavatelství 4AD obsahující rozsáhlou esej o DCD i o jednotlivých členech. Asi nejlepší stránky).

www.alwaysontherun.net/dcd.htm

www.dcddisc.com/ubiquilous.mp3 (malá ukázka z alba Into the Labyrinth,  typ od Henryho)

         Wikipedia.com, hesla: Dead Can Dance, Brendan Perry, Lisa Gerrard

 

 

 

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

    • Filip Pivoňka

      Já děkuji za komentář. 🙂 Je docela možné, že zpívala, nebo účinkovala i v jiných filmech. její diskografie v tom článku je spíše příkladová, než kompletní. Galdiátor je pěkný soundtrack, rozhodně lepší než film. 🙂 Mě se nejvíc líbí úvodní skladba a potom Galdiator Waltz.

Leave a Reply