V knize je uvedeno jedenáct povídek jedenácti autorů, kteří bezpochyby patří ke špičce české fantastiky. Jsou tu autoři různých spisovatelských generací, od SF veterána 80. let Zdeňka Rosenbauma až po „nové“ spisovatele, kteří se prosadili v posledních letech (Petra Neomillnerová, Edita Dufková). Co se dle mého soudu nedá knize upřít je žánrová a stylová pestrost. Vlado Ríša si dal záležet, aby knihu zaplnil co nejbarvitější škálou námětů a prostředí. Najdeme zde povídky z různých historických období, z exotických zemí i z fantastických světů, přičemž si na své přijdou především příznivci těch klasických „středověkých,“ ( i když každý z těch v knize uvedených je trošku jiný než ostatní, minimálně atmosférou). Otázka je, jestli se editorovi podařilo pokrýt celou námětovou škálu současné české fantasy, ale k té se vrátíme později. Nyní již k samotným povídkám.

První povídka Sequor trahentia fata od Františky Vrbenské je velmi vydařenou historickou fikcí, vlastně  historickým příběhem s prvky fantasy. Příběh švédského vojáka z třicetileté války, kterému čarodějnice kouzlem zajistí nezranitelnost, odehrávající se převážně ve válkou zkoušených Čechách, je napsán poetickým, jakoby archaickým jazykem, propracovaným do nejmenším detailů, který přesvědčivě navozuje atmosféru barokní doby. Málokdy se v českých luzích a hájích objeví povídka s tak vynikajícím stylem, úctou k historii a brilantně propracovaným dobovým pozadím. Jediné, co se dá povídce vytknout je její zařazení hned na začátek (za což autorka pochopitelně nemůže), neboť se nejedná o jednoduché čtení a mnozí čtenáři (třeba já) mohou problémy s „rozečtením.“ Navíce je škoda dávat jeden z vrcholů sbírky hned na začátek a nastavovat tak dalším autorům velmi vysokou laťku.

Další povídka Dobrý dům na hraní od Jany Rečkové je naopak pádem do hlubin. Autorka již spoustu let píše stylem, který někteří publicisté označují za „funkční zkratku,“ ale mně připadá spíše jako chaotický nedodělek. Dílko uvedené v knize je snad jakýmsi pokusem o městkou fantasy, nebo fantasy s moderními rekvizitami (policie, moderní zbraně, parlamentní demokracie apod.), ale díky autorčině „náznakovému“ stylu se rozpadá v jakýsi zmatečný sled obrazů, ve kterém figuruje rozdělení lidí na mocné Dlouhověké a Základní, jakási záhadná rasa dinků, jejichž smysl jsem za celou povídku nepochopil, upíři, zmatené rodinné vztahy apod. Ono je samozřejmě správné občas něco naznačit a nechat čtenáře, aby si události domyslel a ne všechno jen trpně popisovat, ale pokud se povídka skládá ze samých náznaků a nevysvětluje vůbec nic, výsledkem může být pouze zmatený čtenář. Jana Rečková píše a publikuje již mnoho let a má u čtenářů i kritiků úspěch. Je tedy možné, že jsem to já, kdo její knihy nečte dostatečně pozorně, kdo její originální styl nechápe, a vtom případě se před ní kořím a skláním (což myslím bez jakékoli ironie), nicméně pro mě zůstává její povídka nejslabším místem knihy.

Dílko Vlada Ríšy Pták Noh je po předchozích dvou náročných (v dobrém i špatném smyslu) povídkách příjemným uvolněním. Povídka (která je ukázkou z autorovi knihy Putování za jantarovým drakem), je dobrodružným příběhem českého šlechtice Bruna Zweigsteho (alias Bruncvíka), který se spolu se svým poněkud nerudným otcem Stillfredem rozhodne ukázat kampánskému králi české hrdinství nejen na turnajích, ale i zabitím obávaného monstra ptáka Noha. Příběh se sice dobře čte, ale vyznačuje se (pro českou fantasy typickou) absolutní neúctou k historii. Už jsem kdesi psal, že můj názor, že historická fantasy by měla zjistitelné dobové reálie respektovat, stejně jako běžná historická beletrie (která to také nedělá, ale o tom snad jindy a jinde) je v české kotlině ojedinělý a zřejmě jsem jediný, komu spisovatelská „historická“ anarchie vadí, nicméně to neznamená, že historickou věrnost v literatuře přestanu prosazovat. Vlado Ríša ve své povídce nedodržuje ani základní historické reálie (Kampánie ve 13. století třeba rozhodně nebyla královstvím) a mě při čtení napadalo, proč vůbec píše „historickou“ povídku a nevytvoří si raději vlastní pseudostředověký svět. Jinak je povídka svižným, svěže napsaným dobrodružným příběhem, na jaký jsme od tohoto autora spíše odpočinkové literatury zvyklí.

Edita Dufková nás v povídce Ti, kteří nechodí po zemi zve do předkolumbovské Střední Ameriky, do doby, kdy větší část tohoto subkontinentu ovládala Aztécká říše, a to nejen mezi její smrtelné obyvatele, ale přímo mezi jejich bohy a démony, do světa aztéckých mýtů a legend. Hrdinou je starý kněz Tenoch, který se ve snaze zachránit záhadně zmizelou duši Piliho, syna krále jednoho aztéckého městského státu, vydává na nebezpečnou cestu do světa „na druhé straně,“ ze které se také nemusí vrátit. Průvodcem je mu králíček Tochtli, dar boha Quetzalcoatla. Na své cestě potkává mnoho mýtických bytostí aztéckého panteonu. Jeho cesta však nemůže skončit dobře, neboť Piliho duše se ztratila díky mocenské hře bohů, zejména Opeřeného hada Quetzalcoatla a jeho bratra Temného jaguára Tezcatlipocy. Autorka má přesvědčivě zvládnuté mytologické reálie, umí vyvolat atmosféru dávné civilizace s pro nás cizí, ale přitažlivou kulturou a píše zkratkovým stylem s důrazem na děj, bez svého obvyklého důrazu na vnitřní svět hrdinů a emocionalitu. Což v tomto případě vůbec není na škodu. Dobrá dějová povídka se silnou atmosférou.

Zkratovým stylem, evokujícím staré kroniky a legendy je psána i povídka Nezapomeň… Veroniky Válkové, odehrávající v Čechách v době starých Slovanů. Příběh mladíka Odolena, který se jednou v opilosti neuváženě vsadil a od té doby jde jeho život od deseti k pěti si opět zakládá na ději i na atmosféře, jak je u této autorky obvyklé. Příběh má sílu zejména proto, že Veronika Válková zná dobře nejen reálie svého světa, ale dobře evokuje i duševní svět lidí dávných časů tím, že se její příběh točí kolem jejich duchovních hodnot (rodová a rodinná čest, závislost na kmeni a své vesnici, víře, bozích – jedním z nosných trámů zápletky je fakt, že hrdina nemůže sehnat šest krav, které slíbil jako „výkupné,“ aby si mohl vzít milovanou dívku a jeho neschopnost mu přinese vyobcování z kmene a způsobí kmenovou válku – povídka pak ještě pokračuje, takže jsem snad až tak moc neprozradil).

Povídka Miroslava Hokeše Bílý kondor je prvním dílkem odehrávajícím se v klasickém fantasy světě, na originalitě a působivosti ji to však nijak neubírá. Hokeš je podle mého názoru vynikajícím, ovšem čtenářsky nedoceněným autorem, protože spíše než na strhující tempo děje a akci sází na originální poetický styl a pečlivě budovanou jedinečnou atmosféru, a to je pro českého čtenáře, který bere spíše Žambocha  a Kulhánka přece jen silná káva. Příběh začíná jako obyčejná fantasy, ve které skupina královských vojáků připlouvá k ostrovu vzbouřeného čaroděje, aby jej zpacifikovala a přivedla k rozumu, nicméně originální motiv obřího bílého kondora a zejména poetický jazyk vytvářejí z povídky barevný, přitažlivý (je třeba říct že také smutný až tragický) obraz, který však ocení spíše náročnější čtenáři.

Pro recenzenta je asi nejvděčnější krátká povídka Lucie Lukačovičové Sluneční štít. Z hlediska námětu je nejméně originální, vlastně je to jediná práce ve sbírce, ve které figurují nemrtví a elfové a která se přes svou krátkost odehrává v klasickém „tolkienovském světě.“ Autorka ji však ozvláštňuje jednak specifickou atmosférou (pro její díla typickou – kdo Lukačovičou čte pravidelně, ví o čem mluvím) a také důrazem na vnitřní svět tří hlavních hrdinů a jejich vzájemných vztahů. Povídka je vlastně komorním příběhem tří velmi lidských hrdinů a je pozoruhodné na jak malém prostoru se jej autorce podařilo plnokrevně zobrazit, aniž by sklouzla k nízké sentimentalitě, což u podobných příběhů obvykle hrozí.   

Pro mě osobně byla vrcholem sbírky povídka Leonarda Medka Dům Hada. Již podruhé se v knize podíváme do 17. století, a znovu do Mexika, přesněji na poloostrov Yucatan roku 1619. Skupina španělských vojáků pátrá po svých sto let ztracených krajanech a údajně velmi bohatém indiánském chrámu. Povídka (k níž se váže také ilustrace na obálce knihy) je klasickou dobrodružnou četbou „ze staré školy,“ obohacenou o výrazný fantasy prvek. Leonard Medek tuhle literaturu prostě umí. Píše čtivě, se smyslem pro tajemství i napětí, dodržuje všechna nepsaná pravidla žánru, což je dobře, protože jakékoli pokusy o inovace by byly v tomto případě na škodu. Ani příliš nevadí, že si čtenář domyslí konec povídky po pár prvních stránkách. Pro milovníky dobrodružné četby je Medkova povídka stejnou lahůdkou, jako autorova kniha Dobrodruh (na jejíž pokračování se všichni jistě velmi těšíme).

Následují povídky dvou autorů píšících obvykle klasickou sci-fi. Povídka Richarda Šusty Návrat meče o mladíkovi, jehož osud ovlivňuje magický meč a střetnutí s Nebeskou sestrou (velekněžkou představujícím v Šustově světě jakousi duchovní vládkyni), a který skrze mnohá nebezpečí a jedno velké životní zklamání přichází k poznání vlastní ceny,  je dobře vymyšlena a příjemně napsána. Bohužel jí poněkud chybí atmosféra „klasické fantasy,“ zvlášť ve srovnání s obvyklými fantasy autory (třeba Lucií Lukačovičovou). I když to není špatná povídka, v porovnání s ostatními se tak trochu ztrácí.

Překvapivý je návrat spisovatelského veterána Zdeňka Rosenbauma. Tento spisovatel publikoval již v 80. letech a doposud psal především humoristickou sci-fi (spolu s Ladislavem Szalaiem Dvojnásobný dvojník, 1983; Tajná společnost SF, 1986) a také romány a povídky ze současnosti (Krajina s nábytkem, 1980;aj.).  Pokud vím, je povídka Zavřená cesta nejen jeho první publikovanou fantasy, ale také první publikovaná práce po mnoha letech.

Jedná se o příběh propojení dvou světů (našeho a fantastického), ve kterém se mísí humoristické i smutné motivy. Celkově je příběh outsidera, který těsně před sebevraždou objeví přístup do jiného světa napsán s vtipným nadhledem. Povídka je psána nelineárním, „prokládacím“ stylem, čímž udržuje čtenářovu zvědavost až k bohužel dost provařenému závěru. Příběh nenabízí nic moc nového, ale díky přeskakování dvou dějových linií to čtenář až téměř do konce neví. V kombinaci s humorným nadhledem je Rosenbaumova povídka příjemným čtenářským zážitkem. Škoda, že se do něj autorovi nepodařilo vtěsnat více originality.   

Hodně pozornosti si zaslouží poslední povídka antologie, příběh Květ skály od Petry Neomillnerové. Pod poetickým názvem se ukrývá temný, ponurý příběh o mocichtivé čarodějné společnosti, která za pomoci brutálního násilí a mučení vychovává nové adepty k absolutní poslušnosti a o vzpouře jedné z adeptek proti její nadvládě. Hlavním motivem je boj mezi čarodějkou L´Rune a sadistickým mágem Gaminem, který nese všechny znaky metafory boje obou pohlaví. Garmin naplňuje veškerá radikálně-feministická klišé o zlých světovládných samcích – je krutý, žíznící po moci a nadvládě nad ženami, ale přitom vnitřně velmi slabý. což zakrývá arogantním a násilnickým chování. Svých cílů dosahuje pomocí násilí a převahu nad ženami musí svému slabému, ješitnému egu dokazovat opakovaným znásilňováním. L´Rune je naopak vnitřně velmi silná, statečně snáší veškeré utrpení a nakonec nad fyzicky silnějšími muži vyhraje nejen díky pevnější vůli, lsti a sexualitě, ale hlavně té nejženštější z ženských „zbraní“ – mateřství. „Genderový“ motiv je tak silný, že potlačuje i silnou,  naprosto beznadějnou atmosféru výborně napsaného příběhu.

 

Celkově mám po přečtení z knihy dobrým dojem. Na druhou stranu, i když  se většina povídek moc dobře četla, chybí v knize nějaký opravdu silný zážitek, opravdu silný, neotřelý nápad, aby si člověk po přečtení řekl: „Sakra, to byl nářez!“ Více než polovina povídek se příjemně přečte, ale vzápětí zmizí z paměti a člověk má problémy vzpomenout si "o čem to sakra bylo." Vyjímky jsou povídky od Vrbenské, Hokeše, Medka (paradoxně), Neomillnerové a možně ještě Dufkové.

Jestliže budeme sbírku brát jako reprezentaci současné české fantasy, můžeme konstatovat několik skutečností. Většina českých autorů naštěstí nejde cestou anglo-americké „krmné“ fantasy (všichni ti Eddingsové, Feistové, Weisové a Hickmanové, Brooksové apod.) a nerozmělňuje stále tytéž, většinou pseudotolkienovské motivy, ale snaží si vytvářet své originální světy s vlastními typickými znaky a atmosférou. Současně je ale dost konzervativní, v knize se třeba neobjevily žádné žánry, které „hýbou“ současnou světovou SF, jako new weird nebo urban fantasy (i když tu píšou, byť v dost osobité podobě, minimálně Kulhánek a Žamboch). Z obvyklých subžánrů je velmi oblíbená historická fantasy. Hlavním cílem české fantasy je čtenáře v první řadě bavit, teprve potom předávat nějaké "hodnoty," nebo „poselství.“ (Což nemyslím nijak pejorativně, pouze konstatuji. Zábavná, nebo, chcete-li "populární" literatura má podle mého názoru stejné právo na existenci, jako "umělecká." )

Co se týká jazykové a vypravěčské úrovně, ta je v české fantasy podle mého názoru také velmi slušná. Autoři si vytvářejí své osobité, originální styly podle kterých je lze snadno rozeznat. I tady, myslím, čeští autoři překonávají své komerční anglo-americké kolegy.

Naproti tomu nemáme v Česku jediného autora, který by kvalitou své tvorby dosahoval ke světové špičce, to znamená k několika desítkám nejlepších zahraničních autorů, kteří žánr ženou dopředu. Žádný svět českého autora není vytvořenou s takovou fantazií a smyslem pro detail jako světy Chiny Mievilla, žádný český spisovatel nemá tak nespoutanou obrazotvornost a cit pro atmosféru jako Neil Gaiman, žádný si nedokáže pohrát s jazykem s takovou virtuozitou jako Georgie R. R. Martin, žádný nedokáže prokreslit lidskou duši a morální apel tak přesvědčivě jako Sergej Lukjaněnko, žádná česká knížka není tak brilantně dějová a čtivá jako knihy Andrzeje Sapkowskeho, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat. (Podobná situace je samozřejmě i ve sci-fi. Tady bych mezi špičkové autory jmenoval třeba Dana Simmonse, Neala Ashera, Gregory Benforda, Iana M Bankse a další…).  Přesto si myslím, že se nemáme zač stydět. Tito autoři jsou skutečnou světovou špičkou, všichni pocházejí z velkých, lidnatých národů, kde je výběr talentů mnohem větší než u nás a v neposlední řadě se mohou literaturou živit. To znamená věnovat svým dílům veškerý čas, nemusí chodit přes den do práce a knihy psát v polospánku po nocích. Česká fantasy má slušnou úroveň a má si svá „národní“ specifika, která ji odlišují například od fantastiky polské.

Upozorňuji ovšem, že celá tato úvaha je čistě subjektivní. Navíc vychází z jedné knihy a hned první otázkou je, jestli si antologie 2005:ČESKÁ FANTASY může dělat na takovou reprezentativní funkci nárok (dá se třeba namítnout, že v ní chybí několik zásadních českých autorů – již zmiňovaní Kulhánek a Žamboch, dále třeba Jaroslav Mostecký, či Vladimír Šlechta). Odpověď na tuto otázku však nechám na každém čtenáři.

Komentáře

komentářů

About The Author

29 komentářů

  1. Gabrielle Taroka

    Krom toho je pravda, že českou fantasy moc lidí nečte. Kulhánek a ještě pár lepších je zlatá vyjímka. Já taky raději sahám po cizí literatuře. člověku to dává víc. Krom toho nevím , jestli bych tady vyvyšoval nějaké autory Červenák je pro mě absolutní děs běs a to nejen zpracováním, ale hlavně také tím, že podle něho si dělám poznámky, co se studenti nemají v mytologii učit špatně. Jeho knihy se tváří obsažně, avšak najde se v nich spousta chyb. O Tolkienivi se diskutovat nedá- má své zapřísáhlé odpůrce stejně jako obdivovatele a osobně si myslím, že zas tak úchvat¨ný nebyl. Lewis píše knihy "pro děti" takže nevím kolik je lidem , kteří tady s ním mávají a Gaiman má sice dobré příběhy a neotřelé nápady, ovšem zpracováním posová knihu o žebříček dolů amnohým to pak také vyzní spíše jako dětská literatura.Jinak článek je opravdu zdařile napsaný. Blahopřeju Filipe, sejdeme se na Literu:-)

    • Filip Pivoňka

      Ahoj Gabrielle. Musím s tebou nesouhlasit v několika věcech. Českým autorým dřív opravdu nedávali moc prostoru, ale v tomto ohledu se, myslím, mnohé zlepšilo. Čeští autoři mají celkem značné možnosti, kde publikovat: jsou tu dva velké časopisy, které české autory hýčkají (když připočítáme Dech Draka, tak dva a půl), každý rok se objeví několik antalogií specializovaných na českou literaturu a v neposlední řadě: mladí čeští autoři mají možnost vydávat knihy, včetně svých prvotin, pod svými jmény, o čemž si před 10 lety mohli nechat jen zdát. Jen abych připomenul, za posledních pár let vyšly knihy třeba: Ivany Kuglerové, Matina D. Antonína, Pavla Renčína, Edity Dufkové, nebo naposled Martina Moudrého. Samí mladí a (až na Dufkovou) více méně neznámí autoři. A to jsem nevyjmenoval všechny. Pak jsou tu tací, co se prosadili před časopisy: Lucie Lukačovičová, Míla LInc, Konstantin Šindelář… ach má paměť selhává ale určitě jich je ještě víc…

      • Filip Pivoňka

        Taky znám dost lidí, co českou fantastiku čtou, a je to logické, protože jinak by je vydavatelé nevydávali a zůstávali by u Kulhánka a Žambocha. Co se týká tvých názorů na světové autory, tak tam nesouhlasím prakticky s ničím, snad možná s Lewisem, ale to, že píše "knihy pro děti" nepovažuju za chybu. A u Gaimana se vyloženě otevřela kudla v kapse. 🙂 Docela by mě zajímalo jací jsou tvý oblíbení autoři.
        Zatím se měj, jdu ti na Liter zkritizovat povídku. 🙂

      • Filip Pivoňka

        Tak dobrý, na seznam tvých oblíbených kulturních veličin jsem se mrknul v tvém portrétu na Literu a musím opravdu smeknout. Ve velké části se shodnem a to nejen ve spisovatelých (hlavně Nohavica, SSOGE, a Korn mi udělali radost). Jediné co nechápu je, jak můžeš povyšovat komerčního rutinéra Greena nad Tolkiena a Gaimana. Hmmm to opravdu neozumím 🙂

  2. Gabrielle Taroka

    jak už jsem se tad dočetla v komentářích-hodně lidí uvažuje podobně. Myslím, že je především škosda, že nikdo nedá pořádnou šanci mladým autorům, kteří mají dobré a neotřelé povídyk, bohužel namají ani titul a jsou příliš mladí. taky povídky od stále stejných autorů časem unavují, mě už teda značně. Srovnání se světovou fantasy je maximálně pravdivé, ale opravdu si myslím, že dobří autoři zde existují, jen nemají možnost dostat se do čtenářského okruhu.

    • Hawk

      hele, tys ses nám nějak rozjel…
      k tomu, co jsem napsal: no, myslel jsem to spíš tím způsobem, že PRO MĚ je důležité něco říct, když ostatní chtějí jen tak psát, já jim v tom nebráním… to rozhodně ne

      já toho zatím moc nečetl, ale Tolkien je vážně klasika, ten svět, co vytvořil… no nebudu se tu rozplívat
      pak mě ještě hodně zaujal Paolini (Odkaz dračích jezdců-vyšly zatím 2/3 částí)

      • Martinus

        Paoliny mě taky hodně oslovil. Obdivuji ho za to co dokázal v tak mladém věku. Ten jeho svět, příběh a všechno kolem. Úplně stejný pocit sem měl, když sem četl Pána prstenů a Harryho Pottera….

      • Hawk

        …můj vzor, jenom se mi zdá, že myslíme úplně stejně, a tak tuším, co se v jeho knize stane, dokonce mi krade nápady, věřili byste tomu?

      • Filip Pivoňka

        Celé dny jsem to v sobě dusil 🙂

  3. Filip Pivoňka

    drsňák z amrické "drsné" školy? Co jiné literární rozměry? Co nespoutaná fantazie? Originalita? Propracovaný jazyk? Dokonale propracovaný svět? Co ona "umělecká sdělnost?" Rozuměj, já netvrdím, že Žamboch je špatný autor, ale naplňuje pouze určitý literární rozměr. Jeho knihy tě baví, protože jsou čtivé, dějově bohaté, ale časem tě možná začnou nudit, protože zjistíš, že ony dobrodružné příběhy jsou vesměs "pořád dokola."
    Pak třeba zjistíš, že Tolkien má úžasnou hloubku, o které se Žambochovým příběhům může jenom zdát.
    Omlouvám se za ty ne moc šikovné jazykové vyjádření, psal jsem o dost abstraktních věcech a těžko se mi hledala slova.

    • Martinus

      Omyl, kamráde. Miroslav Žamboch mě nepřestane bavit, alespoň zatím ne. Nemám nic proti Tolkienovi. Tolkien je spisovatel, který je pořád aktuální, stejně jako Lewis(autor Letopisů Narnie)
      Prostě každýho čtenáře oslovuje jinej druh fantasy. Mě třeba osluvuje ten druh, ktere¨j má za úkol bavit. S tim, že nemá Žamboch dokonale propracovaný svět, nemáš pravdu. Vždyť je tu jeho cyklus o Koniášovi a o Baklym, který se odehrává v Kontinentě, což je svět, který Žamboch dokonale propracoval. Jeho první román ,, Na ostřích čepelí " se v něm odehrává, stejně jako povídky z knih ,,Ostří oceli " a Poslední bere vše "
      Je vidět, že si od Žambocha nic nečetl, protože má dokonale vybroušený jazyk a všechno, co ve svých románech používá(technika, zbraně, oblečeí, atd.) ověřuje, jestli to tak opravdu může být.
      I svět Agenta Johna Francise Kováře je dokonale propracovaný.
      ps: Máš pravdu, Mirek Žamboch je opravdu můj nejoblíbenější autor, ale až po Červenákovi.
      tady jsou mo

      • Martinus

        tady jsou moji oblíbení autoři:
        1. J.K.Rowlingvá
        2.J.R.R.Tolkien
        3. R.E.Howard
        4. A.Sapkowski
        5.J.Červenák
        6.M.Žamboch

        pps:jsem zvědav na váše oblíbené autory

      • Filip Pivoňka

        Omyl kamaráde! Já jsem Žambocha četl! A taky Červenáka a Kulhánka! A taky jsem četl spoustu autorů, kteří mají své světy mnohem propracovanější a jazyk bohatší. (Kromě ještě jiných kvalit)
        Ale pokud chceš znát moje oblíbené autory, tak v pubertě mě nejvíc bral A. Sapkowski, nad jehož knihami se dodnes chovám jako fanynka na koncertě Backstreet Boys. Potom mě ohromně ovlivnil Robert Holdstock, Ray Bradbury, Kurt Vonnegut jr., George R. R. Martin, ruští bratři Strugačtí, později Neil Gaiman, v současné době jsem s nadšením zatčený do Jeffa Vandermeera. Jinak jsem četl samozřejmě Tolkiena, jehož díla si moc vážím, i když nejsem tolkienofil v pravém slova smyslu, Howarda, Herberta, z českých Mosteckého (Dračí dcery byly ÚŽASNÉ!! Čára hrůzy rovněž), Neffa, Veise, Šlechtu. V poslední době se mi z českých autorů líbí Edita Dufková (myslím její povídky, i když…však vy víte jak to myslím).

      • Filip Pivoňka

        A určitě jsem na nějaké autory zapoměl a vzpomenu si až později. Četl jsem toho hodně a nijak jsem se neomezoval žánrem.

      • Filip Pivoňka

        Ještě jsem si vzpoměl, četl jsem kromě Sapkowskeho taky další polské autory fantasy, hlavně Ewu Bialoleckou, Krystofa Kochanskeho, Piotra Witolda Lecha a nějaké další. Jejich vzor fantasy povídky se mi dost obtisknul do hlavy. A taky nefantastickou literaturu. Uuuf

  4. Filip Pivoňka

    Ono rozdělení na příběhy "zábavné" čili "brakové" a "umělecké" čili "hodnotné," je umělé a pochází z moderní doby, stejně jako názor, že spisovatel "musí mít co říct." Češká fantastika v posledních letech opravdu inklinuje spíš k čisté zábavnosti, což není samo o sobě nic špatného, jen to jen škoda, protože tím přichází o spoustu rozměrů. Fantastika má totiž ohromné možnosti sdělovat spoustu věcí.
    2. MARTINUS. Já jsem nenapsal, že tu není český autor, který by neměl na anglo-americkou produkci. Napsal jsem naopak, že česká fantastika je lepší, než většina anglo-americké, ale, že exituje několik SVĚTOVÝCH autorů (nejen anglo-amerických), na které zatím čeští sposovatelé nemají. Ty jsi jako příklad dal svého očividně oblíbeného autora Miroslava Žambocha a (podle mě velmi přesně a trefně), jsi vyjmenoval všechny jeho kvality. Ale podívej se na to takhle: proč by měla být kvalita dána pouze tím, že je příběh čtivý a hlavní hrdina je drsňá

  5. Filip Pivoňka

    Docela pěkně se nám to tu rozjelo, takže je asi nejvyšší čas, abych se přidal.
    1. HAWK: samozřejmě je to tvůj názor, ale pokud neuznáváš literaturu, ketrá je jen čistě zábavná a očekáváš, že každý autor musí "něco říct," tak to musíš být ze 70 – 80% světové a 95% české fantastiky velmi zklamaný, protože ta, alespoň podle mého dojmu, se dnes opravdu píše hlavně pro čteánářskou zábavu. Já už jsem to naznačil v článku: uznávám obě "funkce" (odporné slovo) literatury, zábavnou i uměleckou. Literatura není počítačová hra, ale nemusí to být ani učebnice, či filozofický traktát. Vycházím z toho, že když zi za starých časů vyprávěli naši předkové u ohňů (předstupeň literatury), chtěli se pobavit a současně si chtěli něco sděit. Nerozlišovali mezi "uměním" a "brakem."

  6. Ayaki

    Já byla skalní čtenářkou jen a jen anglo-americké fantasy.
    Nic od českých psavců jsem nečetla už z principu.
    Pak jsem jednoho dne čistě z nudy zakoupila Kulhánka…
    a spadla mi brada.
    Následoval Žamboch,Mosteckého a Šlechtu neznám ale zkusím je. Moc se těším na knížku od Neomillnerové.
    Omlouvám se za to ,že jí určitě komolím jméno.
    Miévill mně popravdě zklamal,nebavil a nechápu co na něm všichni mají.
    Ať žijou čeští bardi!

    • Martinus

      Máš pravdu: ať žijou čeští bardi.
      U mě to bylo podobné, začal sem Harry Potterem, následoval Hobit a Pán prstenů, Zaklínač, Conan. Pak sem si ale přečetl Líheň od Mirka Žambocha a bylo to. Následoval Kulhánek, Červenák(trilogie černokněžník), Mostecký(Útesy křiku, trilogie Vlčí věk)Medek a Vrbenská (Stín modrého býka), Šlechtu sem nečetl. Pokud si ale chcete přečíst povídky z nejlepších cyklů českých autorů, pak určitě doporučuju Legendy české fantasy.
      Pak sem ale pocítil touhu po zahraniční fantasy a nechal sem se zlákat reklamou a zakoupil sem si Eragona od Paolinyho, jehož svět mě dostal, následoval Eldest, druhý díl Odkazu dračích jezdců, který byl ještě lepší. Netrpělivě čekám na třetí díl s názvem Empire, který by měl vyjít již v prosinci letošního roku. Pak sem si koupil Trpaslíky od Markuse Heitze, taky dobrá fantasy, ať si říká kdo chce co chce.
      V současné době čekám na tyto knihy:
      1.Stroncium Jiřího Kulhánka, jednosvazková kniha,kterou autor píše už tři roky

    • Henry

      ad Neomillnerová: ona ti Petra když tak odpustí a když ne, tak očekávej nějaké temné kouzlo 🙂

      ad Miévill: Přečetl jsem jenom Nádraží Perdido a hodnotil bych tak 4/5. Oproti "typičtější" fantasy se China do svých knih snaží vměstnat částěčně i svůj světonázor a morální apel, což je spíš výsadou SF.

      • Filip Pivoňka

        Te-te-temné kouzlo? A… a… a… co když jsem její povídku špa-špa-špatně interpretoval?

  7. Martinus

    Tak tady si dovolím nesouhlait. Myslím to, jak si naznačil, že žádný z českých autorů nemá na to, aby se měřil s anglo-americkou produkcí.
    Pro mě je třeba Jiří Kulhánek mnohem lepší než Gaiman, Mieville, stejně tak jako Miroslav Žamboch, kterému už dva romány vyšly v Polsku. Dokonce o něm v Polsku mluví jako o českém Sapkowském, psali to v recenzi na Sežanta.
    Přečtu si raději něco od Žambocha než od Tolkiena, protože Žambochovi příběhy rychle odsejpaj, umí skvěle namixovat příběh, který kromě fantastiky obsahuje složku detektivky,, drsné školy " , hrdina je howardowský týpek a většinou ty příběhy nekončí úplně dobře. A máš pravdu: ,, čeští autoři hlavně chtějí bavit čtenáře a ne je unavit, jak to dělá třeba Mievill ve svýh tlustopisech.
    Mám dotaz: Kdo z vás tady čte českou fantastiku a kdo anglo-americkou fantastiku???

    • Martin Štefko

      Tak tahle otázka je hodně dobrá. I mě by zajímalo, co tady lidi čtou víc, jestli anglo-americkou nebo českou fantasy. Já se přiznávám, že jsem z české produkce nepřečetl doposud jedinou knihu. Jsem si vědom toho, že můžu o hodně přijít, ale mnohem více mě láká anglo-americká, kde mám své oblíbené autory a tak mi na české ani nezbývá čas.

      • Martinus

        Nechci ti nic nutit, ale zkus třeba něco od Žambocha, třeba Bez slitování, myslím že by se ti to mohlo líbit. Jaký autory fantastiky čteš ty???

      • Martin Štefko

        Jelikož se nezajímám jen o čistou fanatsy, ale i horory a sci-fi, tak mám hodně oblíbených autorů tam, ale ve fantasy to jsou Tolkien, Pratchett, Gaiman a Gemmell.

      • Henry

        Přesně tak. Bez slitování kombinuje fantasy a styl drsné školy americké setektivky 30. let. Naprosto skvělá kniha, která se dá přečíst na jeden zátah.

  8. Hawk

    "Hlavním cílem české fantasy je čtenáře v první řadě bavit, teprve potom předávat nějaké hodnoty, nebo poselství." já si myslím, že nemá cenu jen tak psát, pokud nemáte co říct.
    nebo alespoň sdělit svůj nesouhlas s něčím. pro mě je při psaní právě to poselství tím hlavním

Leave a Reply