Nůž se zabořil tak dva centimetry hluboko. To stačilo. Trochu jsem s ním zakvedlal a uviděl vnitřek. Asi jsem na té správné cestě. Zhluboka jsem vydechl, natáhl ruku a..AUU!! Podělaná konzerva! Nadával jsem, zatímco ze dvou prstů kapala na zem solidní rychlostí světle červená krev. Nechápu, proč musím tyhle vynálezy moderní doby vždycky testovat mezi prvníma. Kupte si to, nemá to chybu, to přesně ten chlápek říkal. Takže já teďka půjdu za ním a postarám se, aby krev kapala pro změnu z něj. Zavrčel jsem hlasem vlka toužícího po pomstě – i když v televizi říkali, že vlci nejsou ve skutečnosti pomstychtiví…moment. Tady něco nehraje. Co je sakra televize?

Pak mi to dotrklo. Já přece vím, co je to televize. Proboha, kdo by to nevěděl. Můj problém spočívá v tom, že nepůjdu nakopat zadek žádnému prodavači konzerv, protože žádný neexistuje. Dívám se na svou ruku – samozřejmě, ani škrábnutí. Rozhlédnu se kolem sebe. No samozřejmě. Pěkná místnost polepená plakáty hokejistů, jedna postel, stůl s počítačem, televize s DVD, zkrátka pro sedmnáctiletého mladíka luxus. Ještě pro ujištění osahám záda. Samozřejmě, křídla nikde nejsou. Zase jsem měl halucinace. Bože můj… Modlím se, aby matka neslyšela moje hlasité monology pronikající na povrch. Podívám se na digitální budík – jsou tři ráno. Ona určitě spí. Všichni normální lidé spí. Jen já sedím na křesle ve svém pokojíčku a mám halucinace. Vždycky, když se z návštěv své mysli vrátím, cítím se strašně vyčerpaný. A mám výpadky paměti. Vůbec nevím, proč neležím na posteli. Ale to je teď jedno. Potřebuju se uklidnit.

Zastavil jsem ruku nad krabičkou cigaret. Tohle nebude stačit. Život v mém mozku sílí. Možná bych se vrátil zase tam, kam nechci. Takže sáhnu pod postel a vytáhnu kufřík s hokejovými kartičkami. Tak ve čtrnácti jsem je sbíral. Oddělám pakl s hráči Washningtonu Capitals – zrovna v té sezóně tam hrál Jágr a moc jim nepomohl. To je jedno. Sáhnu hlouběji a vytáhnu pytlík, ze kterého na mě civí dva gramy holandu, který mně tři dny zpátky vnutil bývalý dýler, protože nakoupil půl kila od jedné vyfetované trosky za naprosto směšnou cenu. Říkám vnutil, protože jsem se zařekl, že toho nechám. Normálně by to šlo, ale ne, pokud chytáte momenty, ve kterých lítáte po střechách, zabíjíte, chlastáte, kurvíte se a při tom všem bojujete o holý život. Takže jsem vzal trávu, papírky a vyšel na balkón.

Byl právě úplněk. Sedl jsem si na plastovou židli, kterou mám na balkoně, a pozoroval les. Víte, když jste z rodiny, jejíž hlava se prosadila do NHL, peníze vás přestanou vzrušovat. Máte v bytě na venkově obrovský pokoj s balkonem a připadá vám to normální. Přitom je to úžasné, ale to vy nedokážete vnímat, protože jste zvyklí. A to je možná chyba. Dal jsem se do balení.

Z lesa se ozývaly noční zvuky, šustění, vytí, houkání, a za ty zvuky si vaše fantazie dokáže dosadit vlkodlaky, bludičky, upíry, cokoliv je potřeba. Motal jsem brčko a přemýšlel o sobě. Potom, nevím, co mě to napadlo, vstal jsem a podíval se dolů z balkonu. Přepadla mě náhlá závrať a svět se otočil vzhůru nohama. Padal jsem hluboko, hlouběji, než padat šlo, urazil jsem snad desetinásobek těch pár metrů, co mě dělily od tvrdé matky Země, a potom jsem roztáhl netopýří křídla a vyletěl nahoru, nad střechy. Konzerva mi vypadla z ruky. Znechuceně jsem pozoroval zkrvavenou ruku. To si ten podrazák ještě odskáče. Mocně jsem zamával křídly. Město pode mnou spalo. Spí ve dne tak upovídaný trh, spí mecenáši ve svých pyžamech i chudáci v nuzných chatrčích u hradeb. Bdí vrazi, lupiči a noční běsy, bdí stráže hlídky, připravené s nimi bojovat. Bdí také mutant, na první pohled obyčejný chlap, jen kdyby ta křídla zmizela. Bdí a letí, sleduje uličky a přemýšlí, co bude dělat. Buď půjde spát, nebo…nebo lovit.

Chytil jsem se jednou rukou zábradlí, druhou jsem držel polotovar vonícího špeku. Zase to na mě přišlo! Tak nečekaně. Je to čím dál silnější. Doklopýtal jsem k židli. Rychle, rychle! Ruce se mi třásly. Přidal jsem dost tabáku, protože nepotřebuju nějak zvláštní sílu, chci jen v klidu spát. Joint vzhledově za moc nestál, ale stačit musí. Vsunul jsem jej do úst a klepající se rukou zapálil. Potáhl jsem hluboko do plic, chvíli zadržel a vypustil mračno kouře. Hlava se mi vyjasnila a přeludy zmizely. Blaženě jsem si oddechl. Byl by z toho průser, kdyby matka zjistila, že sedím na balkoně a kouřím marihuanu. Ale ani zdaleka takový, jako kdyby zjistila, že v mé hlavě zase poletují stíny. Zní to nechutně, že ji takhle odsoudím, ale znám ji moc dobře. Ji by zkrátka ze všeho nejvíc užírala myšlenka, že nemá psychicky zdravé dítě. A tady nejde o nemoc, ona si ve své zabedněné hlavě poruchy mysli spojuje s dementy a mongoloidy a ty zase s něčím neslušným. Poprvé, když mi po jedné její přednášce o halucinacích došlo, jaké má názory, chtělo se mi z ní zvracet. Z vlastní matky! Lidi jako ona si nezaslouží žít. Už mě moje hříšné myšlenky ani neznervózňují, matka se mi odcizila v okamžiku, kdy jsem pochopil, že si otce vzala pro peníze. Tomu je to jedno, když většinu času tráví v Kanadě. A je to jednoduchý člověk, nedokáže ji prohlédnout. 

Dohulil jsem špeka a šel si lehnout. Hlava se mi příjemně motala a chtělo se mi spát na důkaz toho, že jsem zvolil ideální množství. Složil jsem se do postele a během pár vteřin jsem usnul.

 

Zdály se mi pěkně temné sny o nějaké zvláštní, snad kouzelné místnosti. Probudily mě kapky deště pleskající o mé křídla. Otevřel jsem jantarově žluté oči. Blížila se bouřka. Noc ještě zdaleka neskončila. Myšlenky na lov mě brzy opustily, šel jsem spát na věž jedné vysoké katedrály, patřící sektě šílených uctívačů vodního živlu. Kdo ví, co za dnešním lijákem stojí! Člověk nesmí věřit ničemu. Skočil jsem ze střechy a křídla jen brzdila můj pád. Dopadl jsem na všechny čtyři jako kočka, stejně pružně a s nedbalou elegancí. Hodil jsem přes hlavu kápi a ukryl se pod plášť. Nosím velké, volné oblečení, většinou totiž spávám venku a navíc musím někam schovat křídla, mám zkušenosti s mnoha blázny, kteří mě považovali za démona. Párkrát už jsem utíkal prakticky z hořící hranice. Jednou mě uplácel jakýsi kněžský papaláš, měl jsem hrát úlohu temného boha. Odmítl jsem. Náboženství respektuji, ale ne hrabivé sekty, které pro zisk a armádu stoupenců udělají cokoliv.

Schovaný pod kůží oděvu, procházel jsem noční ulicí a přemýšlel, kde se levně vyspat. Měl jsem u sebe poslední zlaťák a nerad bych jej lehkomyslně utratil. Nevím, kde seženu peníze příště. Pak můj citlivý sluch nočního lovce uslyšel pokus o tiché kroky, blížící se ve tmě. Šel jsem dál a čekal. Tušil jsem, co bude následovat. I když většinu vrahů a zlodějů odradí má vysoká a mohutná postava, někteří jsou neodbytní. Ve tmě se zaleskla dýka. Ucítil jsem ji zezadu na bláně křídla. Lupiči nic nedošlo. „Peníze nebo život,“ řekl do ticha nervózní, vysoký hlásek. Otočil jsem se s nataženou pěstí a postava odletěla. Dopadla do bahnité kaluže, až voda vycákla. Dvěma rychlými kroky jsem byl u ní. Rozevřel jsem ruku a z prstů vyjelo patero ostrých drápů, které podřezaly už desítky krků – další z mutací, kterými mě příroda obdařila – či proklela, nevím. „Smilujte se pane,“ zašišlal hlásek. Hlásek mladíka, možná ještě dítěte. Drápy se automaticky zasunuly. Zbledl jsem. Postavil jsem lupiče na nohy a s údivem zjistil, že hledím do tváře třináctiletého kluka. Vypadal dobře oblečený, nechápal jsem, proč mě napadl. Chvíli jsme oba mlčeli. „Ty máš hlad?“ vypadlo ze mě konečně.

„Ne, pane.“

„Nemáš peníze?“

„Mám, pane.“ Na důkaz sáhl do kapsy a vytáhl o dost víc zlaťáků, než kdy budu mít já. Šokovalo mě to.

„Tak proč jsi mě chtěl proboha zabít?“

„Nevím, pane.“ Tak nevinná tvář, ty zděšené oči, ze kterých se dolů kutálely deštěm smývané slzy, má mysl se bouřila. Co se to děje? Toho kluka jsem najednou znal, vždyť to jsem já sám, hlavou mi proudily tisíce a miliony myšlenek a já se v nich topil jako pes, který se dostal do víru, ale nikde nevidí svého páníčka, voda mu vniká do plic, cítí tu smrt na jazyku, nechápu vůbec nic z těch obrazů, co mi promítá hlava. „Běž…běž..a ať tě už nikdy neuvidím..“ vykoktal jsem na kluka. Ihned odešel. Schoulil jsem se a začal jsem plakat. Že mě z protějšího domu pozoruje pár cizích očí a zuří nad neúspěchem, to mi zůstalo utajeno.

           

Probudil jsem se, celý mokrý od slz srdceryvného pláče. Bohužel, první, co jsem uviděl, byly černé oči mé matky. Probodávaly mě jako nějaké nestvůrné čepele, zabořovaly se znovu a znovu do nekrytých útrob mého těla. Zbledl jsem úzkostí. Matce určitě došlo, že tohle nebyl obyčejný sen. Posadil jsem se na posteli a čekal útok. Přišel vzápětí.

„Co ti je? Křičel jsi na posteli jako v posledním tažení!“

No a teď vysvětlujte, že jste ve snu málem zabil třináctiletého bohatého kluka, a to svými drápy, které vám jako kočce vylézají z prstů.

„Nic. Normální sen. Ani si nevzpomínám, o čem.“

„Lžeš.“ Matčin hlas zněl jako kladivo, když poslední, finální ranou donutí hřebík přejít z těžké defenzivy k neodvratné porážce. „Tys měl zase ty divný sny, že? Zase jsi lítal!“ Znělo to jako obvinění a nejspíš i bylo. Když jsem totiž ve třinácti letech začal svá vidění dostávat, udělal jsem tu chybu, že jsem se jí svěřil. Tehdy se mé noční ego teprve narodilo a já nevěděl, komu o něm mám říct. Kdybych radši mlčel! Nevěděl jsem tehdy ještě, co je má matka za sobeckou, podlou svini. Teď to schytávám.

„Víš, co musíme udělat, jestli ty sny budou pokračovat!“

Věděl jsem to líp, než matka tušila. Že se mnou chce zajít na psychiatrii kvůli údajné schizofrenii bylo jasné. Těžko jsem ji mohl oblomit tím, že tohle není schizofrenie, ta přece vypadá jinak. Já si nemyslím, že jsem ten druhý, mně se o něm zdá. Léčit bych se šel klidně, nemoc je přece nemoc, jenže má to jeden háček. Po tom, co se Letec – jak svému výplodu říkám – narodil, byl jsem z něj zmatený. Od té doby je můj život věčný boj s ním, proto nemám kamarády a sotva prolézám na učilišti. Matce by bylo divné, proč jdu ven, a určitě by mě nechala sledovat – prostředky na to má. Pointa je v tom, že k doktorovi mě chce dostat ona sama – ale k jejímu. Podařilo se mi vyšpehovat jeden jejich telefonní rozhovor. Cvokař je v podstatě řezník, jakmile udělám chybu a matka mě k němu dokope, mám osud jasnej na klinice se statnými ošetřovateli v bílých pláštích, aby matka neměla doma mentálně postižené dítě. Takhle ho má zmáklýho, ani nevím, jak to udělala, tipoval bych prachy nebo sex, protože je to docela kočka a výčitky svědomí jsou jí cizí. Ale abych se vrátil k dialogu.

„Vím, mami, ale neboj. Byl to fakt jen normální sen.“

„Jen aby.“

Dveře mého pokoje se zapráskly, když ta čarodějnice odešla. Kolikrát jsem ji, v duchu i nahlas, proklel! Mít normální rodiče, už jsem možná vyléčený. Ale takhle si můžu vybrat mezi ústavem a věčnou noční můrou, a zatím volím můru. Ale jednou mě Letec utrápí, a já se vzdám v marné naději, že to se mnou matka nemyslí tak zle. Ale teď si půjdu dát ranní cigaretu.

            Že kouřím jí nevadí, sama „hulí jak fabrika“. Mě cigarety uklidňují a lehce pomáhají ve válce s Letcem. Bohužel ne tolik, kolik bych potřeboval. Sedl jsem si k pc a zapnul metal, potichu, jen tak aby navodil atmosféru. Rozvalil jsem se na židli a v myšlenkách se vrátil k onomu památnému dni, kdy se Letec narodil.

           

Obrovský sál, vykopaný v zemi. Všude davy lidí v tmavě modrých hábitech a kapucích. Ve středu obětní oltář. Je cítit pach prastaré síly, která jako by na tomto místě ožívala. Tlumený zpěv náboženské písně se mění na dunění chorálu. K oltáři se objeví ulička. Tou prochází dva kněží a nesou nosítka, na kterých je přivázaný hubený mladý muž. Ječel by hrůzou – nebýt toho, že má na ústech roubík. Hlasitost chorálu roste. Kněží pokládají muže z nosítek na oltář. Jeden z nich vytáhne dýku a sundá si kutnu. Světla pochodní odhalí vychrtlé tělo potetované tajemnými znaky. Druhý kněz přijme dýku. Oba opakují monotónně jakási slova. Potom ten ozbrojený probodne ležícího muže. Roubík zabrání uniknout výkřiku děsu a bolesti. Chorál zesílí ještě víc, celá zem duní zpěvem temné písně. Dýka probodává hrudník vychrtlému knězi. Krev proudí do rány ležícího nebožáka. Zdvihne se vítr, je to až neuvěřitelné, vítr v podzemí! Mění se v tornádo. Všechny pochodně zhasínají. Pak se zase rozžehnou. Výbuch světla. Oba kněží leží vedle oltáře ve své vlastní krvi. Na něm stojí nahý muž. Má podobný obličej jako obětovaný nebožák, ale není to on. Je mnohem větší a svalnatější. Má žluté oči, z prstů mu rostou snad pěticentimetrové drápy a má roztáhlá netopýří křídla. Stojí na rozervaných provazech, které před chvílí držely jeho předchůdce. Potom skočí z oltáře a letí přes celou místnost. Davy zakuklenců se jej snaží chytit. Letec se rozhání svými drápy a mnoho fanatiků končí na zemi s rozťatým hrdlem. Vletí na schody, které vedou k východu. Už je skoro u něj. Do cesty mu skáče malý kluk jako poslední překážka. Zasviští drápy a chlapec padá mrtev k zemi. Letec – zrozen z bolesti, strachu a hněvu – mizí.

 

Dokouřil jsem cigaretu a hodil vajgl do popelníku. Potom jsem se zamyslel. Proč se mi o něm tolik zdá? Nevím, kde hledat klíč. Napadá mě jedině mrtvý chlapec, vzpomínka na jeho smrt ve mně stále ožívá. Ale co má se mnou společného? Nikdy jsem mu neviděl do tváře, tohle má paměť nezachytila. Kdo by to mohl být? Nikoho takového neznám. Já? Ale proč? Nebo můj otec? Ale proč ten? Tolik otázek a tak málo odpovědí…

Udělal jsem si luxusní snídani, smažená vajíčka se slaninkou a džus. Hmmm. Kde jsou ty časy, kdy mi dělala snídaně matka! Až do mých třinácti, kdy se těšila na talentovaného, slavného potomka, který proslaví i ji. Byl jsem sportovně zdatný a právě jsem se dostal na gymnázium. Pak se objevil On a všechno skončilo. Matka ze mě už nebude mít prospěch, takže mě nenávidí a chce se mě zbavit, ze školy mě vyhodili, jsem rád, že se držím na učilišti, a hokej jsem také přestal hrát. Jednak jsem nemohl pořádně trénovat a jednak na jednom zápase jsem chytil halucinace – ještě teď mě zamrazí, když si na to vzpomenu. Letec to zrovna schytával v jedné z nesčetných bitek, do kterých se zamotal. Ani nechci vidět, co si všichni mysleli, když jsem se najednou na střídačce složil bolestí a začal řvát slova úplně mimo kontext. Radši zapomenout.

 

Celý den jsem seděl u pc, psal básně a bál se noci, která se blížila. Večer Letec sílí a snadno pronikne na povrch. Znal jsem už několik metod, jak ho zaplašit, ale žádná nevycházela stoprocentně. Někdy ani nepřišel a já přemýšlel, proč. Jak to udělat, abych se jej definitivně zbavil? Už jsem zkoušel náboženství, modlil jsem se tak silně, jak to jen šlo, ale bez efektu – obávám se, že moje víra nebyla skutečná, ale jen vykonstruovaná kvůli němu. Zkoušel jsem trávu, alkohol, cigarety (které mi zůstaly), desítky prášků na uklidnění. Zkoušel jsem nespat nebo jít spát  vyčerpaný, Zkoušel jsem sex – s prostitutkou, když matka nebyla doma, protože holky neznám a Letec mě nenechá si na ně udělat čas. Všechno bezvýsledné. Letec se ukazuje, kdy se mu zachce, často nepočká ani na noc a udělá mi nějaký pořádný trapas. Přemýšlím, co zkusím dneska. Chtěl bych se přivést na jiné myšlenky, ale to nejde, má nade mnou příliš velkou moc. Jak jsem tak civěl do počítače a dumal nad svým problémem, útok přišel ze zálohy.

 

Vzbudil jsem se pod ranami dřevěných obušků. „Vstávej, somráku! Je čas vypadnout.“ Hlídkař se evidentně bavil. Vstal jsem, protáhl se a rozhlédl jsem se. Pěti strážím zmrzly úsměvy na rtech, když uviděly moji širokou postavu. Podíval jsem se do očí tomu sadistovi, co mě tak šeredně vzbudil. Četl jsem v nich strach. Policajt ucouvl, bledý jako smrt. „Já..omlouvám se, pane..“ Zbabělci. Tihle mají střežit zákon a pořádek? Když se v pěti bojí jednoho urostlého chlapíka? I když, ty oči, to je asi pořádně znervóznilo. Ani bych se jim nedivil. Křupl jsem klouby. Policajti sebou trhli. „Ještě něco?“ zasyčel jsem. Odpovědí mi bylo kroucení pěti hlav. „Hrdinové,“ zasmál jsem se a plivl jim pod nohy. „Nestojíte ani za zlámanou grešli, jací ste chudáci. Tak čau, vy sráči!“ Poslední větu už jsem jen tak hodil do vzduchu, už jsem si povoloval kabát a vzlétal. Podle hodin na radnici mohlo být odpoledne. Rychle jsem přistál na střeše, protože moje poletování ve dne kolikrát znervózňuje. Stmívat se mělo až za pár hodin. Jsem pořádný spáč.

Vzpomněl jsem si na toho kluka a zachvěl jsem se. Polil mě studený pot. Nevím proč, ale bál jsem se ho. Jenom myšlenka na něj mě naplňovala zděšením.. Potom se ozval žaludek a já dostal hlad. No jasně, čas na snídani. Skočil jsem ze střechy a upravil oblečení. Pak jsem se vydal na trh.

To podvečerní rušno mě unavuje. Koupil jsem si pořádnou porci masa a ze zlaťáku zbyla hromada drobných. Jestli to půjde takhle dál, za týden nebudu mít co do huby, protože jsem jedlík, ty dva metráky živé váhy toho potřebují hodně. Pak mě napadla divná myšlenka. Vždyť já jsem měl hodně peněz. Kam jsem je proboha všechny dal? Vůbec jsem si nevzpomínal. Byl jsem si ale jistý. No jo, ještě nedávno mi kapsa cinkala desítkami zlaťáků, jedl jsem ve vybraných podnicích a oblékal se do drahých šatů. Kdy to ale skončilo?

Z úvah mě vytrhl ošklivý hlas prodavače. „Pane, mohl byste na chvilku..?“ Otočil jsem se na něj. Byl to starý, ošklivý, vousatý dědek. Nevypadal moc jako trhovec, ale něco na něm mi přišlo povědomé. Nemohl jsem si vůbec uvědomit, odkud jej znám, ale stoprocentně jsem věděl, že jsem ho už někdy potkal. „Neznáme se?“ zeptal jsem se. Dědek si mě zkoumavě prohlédnul. „Myslím, že ne,“ odpověděl opatrně. Hned to ale zamluvil. „Měl bych pro vás práci, co říkáte?“ zeptal se. Prachy potřebuju jako sůl. Nechal jsem se tedy zatáhnout do nejbližší hospody. Dědek objednal dvě piva a zaštěbetal: „Jste známý jako odborník ve svém oboru, reputace vás předchází. Tohle bude jednoduché, za deset zlatých, jedná se o konkurenčního obchodníka.“ Smysl pro spravedlnost mi nechce dovolit zabít nevinného, ale kdo je dneska bez viny? Stejně jsem se zeptal, co je zač. Dědek začal popisovat, co je to za gaunera, bla bla prostě mě ukecal. Odkývl jsem mu tu nabídku, exl další pivo a zmizel.

Seděl jsem na střeše naproti radnici a čekal na jedenáctou hodinu večerní, kdy můj cíl přijede. Pak na něj skočím, podříznu ho jak jehně a bude vystaráno. Začal jsem si pobrukovat, když mě napadlo, že můj zaměstnavatel bez problémů odešel od svého stánku do hospody a půl hodiny tam se mnou byl. Měl v kšeftě společníka? Zapomněl na to? Nebo nemá krámek a celé je to levárna? Drápy mi vyjely skoro samy. Jestli mě podrazil, podříznu jako jehně jej.

Celou dobu plánuju ten kšeft a vypadlo mi, co jsem předtím řešil. No jasně, kam zmizely všechny ty prachy. Do prdele, jak to jen tehdy bylo..? Pak mě zase polil strach. Má to něco společnýho s tím klukem. S tím, o kterým se mi zdá každou noc, ale už to neřeším, s tím, co jsem ho včera málem zabil. Je to ten samý kluk? A co má co dělat se mnou? Proboha, napadlo mě, mutanta, postrach ulic a zabijáka honí noční můra v podobě třináctiletého chlapce. Něco se musí stát. Musí. Cítím to. A možná, že se to stane právě dnes v noci. Hodiny začaly odbíjet jedenáct. Sundal jsem plášť, který by mi mohl zavazet. Vstal jsem. Celá moje herkulovská postava zahrála svaly. Kdyby Slunce dnes nešlo spát, uteklo by před pohledem nad nevinně prolitou krví. Nebo je na to zvyklé. Nevím. Skočil jsem ze střechy a vydal se o pár ulic dál.

Dostavník se zastavil. Ideální místo pro přepadení. Úzká ulička, svědci žádní, kočí musí také zemřít. Měl jsem nachystanou dýku, protože drápy jsou můj rukopis a tenhle autogram přečte každý. Většinou lovím jen zločince a tohle by mi projít nemuselo. Sevřel jsem zbraň a čekal. Z dostavníku vylezla malá, shrbená postava v dlouhých hadrech, přesně podle popisu. Neváhal jsem ani okamžik. Skočil jsem a bodl. Dýka se zarazila o brnění. Nevěřícně jsem se zastavil. Rána jako z děla mě složila na zem. Obchodník se narovnal a šaty z něj sjely.

Vůbec to nebyl vetchý stařec, jaký to měl být, ale široký, svalnatý, do železa obalený trpaslík. „Kurva kurva kurva,“ procedil jsem. Spodní okna baráků, do té doby zabedněná, se začala otevírat a do uličky skákali ozbrojení zakuklenci. Musím zmizet! Vyskočil jsem a uhnul před trpaslíkovou ranou. Hrnuli se na mě tři ti ozbrojení chlápci. Všechno šlo stranou a berserk si mě na pár minut vypůjčil. Drápy vyjely a z krků a těl začala cákat horká krev. Hnali se po mně další a další. Bodal jsem a sekal, zabíjel a vraždil jako smyslů zbavený. Když fanatický záchvat přešel, rozhlédl jsem se. Vysoko na střechách se drželi muži s kušemi a čekali, až vzlétnu, protože z vrchu na mě nemohli mířit, riskovali by pád do dvaceti metrů. Z jedné strany uličky se hrnula další masa. Druhá strana byla volná. Nechápal jsem, proč mě neobklíčili, ale to bylo jedno. Dal jsem se na útěk.

Několik dlouhých skoků, už jsem se viděl pryč, když mi cestu zastoupil mladý, tak třináctiletý kluk. Držel v ruce kuši. „Chcípni!“ křikl na mě. Rozmáchl jsem se a chystal jej odeslat na onen svět, když tu náhle jsem zahlédl, jak z jednoho bočního okna zírá povědomý obličej. Ten dědek, co mě napálil, byl tady! Sakra! Vykopl jsem klukovi kuš z ruky nepostřehnutelnou rychlosti a skočil do okna. „Zabiju tě!“ řval jsem. Pokoj byl prázdný, dveře do sousední místnosti otevřené. Vletěl jsem dovnitř. Dědek na mě čekal. Svíral samostříl. Pak stiskl spoušť.

 

Vyjekl jsem. Byla půlnoc a já měl klávesnici otisknutou na čele. Sakra! Letec mě dostal, když jsem ho nečekal. Začal jsem zhluboka dýchat a sáhl pro cigaretu. Kouř mě trochu uklidnil. Jak jsem se mohl takhle nechat chytit? Zamyslel jsem se, přestal se soustředit a ten parchant hnedka zaútočil. Tohle se mi nesmí stávat. Už toho mám dost! Musím se Letce zbavit. Předpokládal jsem, že dneska v noci už mě nechá, takže se v klidu vyspím. A zítra se na tu psychiatrii musím dostat. Jinak se zabiju. Takhle to dál nejde, Letče. Řečeno mluvou westernů, tenhle život není pro nás dva dost velkej.

Spal jsem klidně. Ráno jsem vstal hodně brzy – už o šesti. Musím zmizet, než matka vstane. Měla by chodit do práce, ale to ji ani nenapadne. Chodí tak maximálně pařit, a to pak mám doma ve svých sedmnácti letech namakaného babysittera, abych nezdrhal. Naházel jsem do sebe jídlo. Bylo mi najednou skvěle, když jsem prolomil ledy a v klidu se šel léčit jako každý nemocný člověk. Oblékl jsem se a vyrazil.

Přes ranní hodiny vylezla rtuť v teploměru poměrně vysoko, zrovna byly na programu letní pařáky a dávaly o sobě hodně brzo znát. Peníze v hotovosti jsem nedostával, takže jsem si nesl matčinu peněženku a usmíval se. Kvůli kontaktům s okolním světem – respektive aby žádné nebyly – jsem neměl mobil. Zavolal jsem tedy z vesnické pošty (kde se bába divila, co se děje, ale protože mě prakticky neznala, zbaštila historku o tom, že mě matka omylem nechala doma bla bla a já musím jet ke kamarádovi bla bla), a objednal si taxíka. Kladl jsem enormní důraz na slovíčko rychle a protože peníze vydávají nezaměnitelné aroma, řidič přisvištěl skutečně jako blesk a já už si to hrnul směrem do prvního většího města, kde určitě bude k dispozici odborný psychiatr. Cestou jsem kecal s taxikářem a bylo mi jak nikdy předtím. Ta vůně svobody! Nabídl jsem mu cigáro a oba jsme si v autě zakouřili, povídali si o všem možném a poslouchali rádio. Cítil jsem se úžasně.

Jakmile jsem vystoupil na nádraží, poptal jsem se, kudy do nejbližší nemocnice. Lidé se na mě sice dívali divně, ale to mi bylo jedno. Šel jsem a hvízdal jsem si. Špitál jsem našel hodně rychle, jeho mohutná budova na mě zírala přes tři ulice. Už jsem se tam chtěl vydat, když mě popadla chuť na zmrzlinu. Vlezl jsem tedy do cukrářství . Sama náhoda tomu chtěla, že první, kdo mi tam přišel do oka, byla mladá, odhadem šestnáctiletá, blonďatá micinka. S holkama to neumím, neměl jsem jak se to naučit, ale věděl jsem, že mám poměrně hezkou tvář, ještě pořád hokejovou postavu udržovanou domácí posilovnou a taky hodně drahé oblečení. Dovolil jsem si zariskovat a pozval ji na zmrzlinu. Bloncka přijala. Plný sebevědomí jsem se rozkecal a začal tokat. Taky představa řvoucí a doběla nasrané matky mně zlepšovala náladu. Nabaloval jsem jako o život, když se to stalo. Najednou dvouvteřinový záchvat slabosti. Ucítil jsem sílu vracejícího se Letce. Já hlupák! Už jsem měl být v nemocnici. „Musím jít,“ vychrlil jsem. Pavlínka, tak se blondýna jmenovala, na mě upřela své velké, modré oči: „Kam? Nechceš tady ještě být? Chviličku..“ zamrkala na mě. Chtěl bych. Ani nevíš jak. Dal bych za to hodně. Ale nemůžu. Musím dokončit úkol. Letec se začal dožadovat pozornosti. „Fakt už musím. Vzpomínej na mě v dobrém. Protože jsem blázen a možná zemřu,“ vylítly ze mě myšlenky a zformovaly se do slov. Vystřelil jsem z cukrárny. Blondýnka tam zůstala sama, nechápavě se dívala a polykala otázku na telefonní číslo. Pak odešla a za pár týdnů na celý incident zapomněla.

Sprintoval jsem co to šlo a cítil, že Letec vyhrává. Tak rychle jsem v životě neběžel. Ulice utekly a už jsem byl na náměstíčku před špitálem, kde sedávali důchodci a těšili se z hezkého počasí. Jedním okem na informační tabulku jsem zjistil, kde mají psychiatrii, a v duchu se pomodlil jako tehdy, když jsem doufal, že mě to zbaví Letce. Pak najednou přišel útok a já se svalil na lavečku. Poslední má myšlenka patřila blondýně, kterou už nejspíš nikdy neuvidím.

 

Vstal jsem. Šipka ze samostřílu mi vězela v těle. Vytáhl jsem ji – nějak divně smrděla. Asi jed. Byl jsem pořád v tom domě, kde jsem usnul. Sakra, co se to děje? Proč nejsem mrtvý? Nadechl jsem se a pak jsem se málem složil. To ten sen! Pořád se mi vrací sny o klukovi. Musím zjistit, o co jde, nebo mě to zbaví rozumu. Vstal jsem, když mi do oka padl na zemi ležící, veliký cár papíru. Zdvihl jsem jej a začal číst: „Pokud se bojíš třináctiletého kluka, přijď co nejdřív do chrámu Tří bohů za městem. Stařík, cos ho málem zabil.“ Do prdele. Papír mi vypadl z ruky a já se roztřásl. Oni o něm ví! Ten dědek ví o tom chlapci! Co teď! Chtělo se mi brečet a zároveň řvát. Co to proboha je?? Pak se mi vrátil klid. Narovnal jsem se. Když zemřu, pak mě čeká smrt bojovníka. Zadarmo mě nedostanou. Vyskočil jsem z okna. Ihned jsem nabral výšku a zamířil si to ke třem bohům. Možná že naposledy uslyší svět můj řev berserka na válečné stezce. Ale pokud je tomu skutečně tak, bude to stát za to.

 

Lidé, kteří si dneska přivstali, uviděli zvláštní úkaz. Po obloze letěl svalnatý muž s netopýřími křídly takovou rychlostí, jako by měl za patami samo peklo. A možná i měl.

 

Přistál jsem přímo před vchodem. Zhluboka jsem se nadechl. Osud mi dá ještě šanci. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Zevnitř vypadal chrám ještě větší. Popošel jsem pár kroků. Závora za mnou hlasitě zapadla. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Přes bílý den se zatmělo. Pár pochodní se rozsvítilo. Nevěděl jsem, co mám dělat, když ze stínu vyšel třináctiletý chlapec. Měl v ruce meč. „Zabiju tě,“ vypískl a vrhl se na mě. Uhýbal jsem před jeho údery a nechápal, co mám dělat. „Dědku, vylez! Já toho kluka neoddělám!“ vykřikl jsem. Odpovědí mi bylo klení toho fracka. Pořád se po mně otáčel. Musel jsem uskakovat a přitom se rozhlížet, co se děje. Nedělo se nic. Jen ticho, přerušované oddychováním obou aktérů absurdní hry. Kluk se po mně pořád oháněl a já trnul hrůzou, aby mě nezasáhl, nebo abych nějak neublížil mu. Musí přece být nějaké jiné řešení! Nesmí se ze mě stát vrah dětí! Vrah dětí..vrah dětí..vrah dětí… Slova ozvučila chrám. Zastavil jsem se. Já přece jsem vrah dětí! Já..kdysi jsem zabil chlapce! Proboha, já zabil třináctiletého chlapce! Ne, to nemůže být pravda! Couval jsem a zakopl. Ležel jsem na zemi a chlapec se ke mně blížil s napřaženým krkem. „Zemřeš!!“ zaječel vítězně a v očích se mu zalesklo. Když jsem viděl dopadající meč, zadržovaný zuřivec ve mně oživl. Vyskočil jsem s vytaženými drápy a bodl.

Krev začala stékat dolů. Chlapec odvrátil oči v sloup a začal chrchlat další proudy rudé tekutiny. Vytáhl jsem ruku a nevěřícně na ni pohlédl. „Já ho zabil..zabil jsem ho…jsem vrah..já ho zabil..zase..“ stál jsem tam a zíral na krvavé drápy. „No konečně,“ dědkův hlas pročísl temnotu.

Otočil jsem se na něj a nechápal jsem, co se děje. Dědek se usmíval. „Konečně jsi ho zabil.“ Z jeho hlasu byla patrná únava. „Ty..ty za to můžeš? Já ho zabil kvůli tobě? Zemřeš hned po něm!“ nachystal jsem se ke skoku. „Možná bys mohl počkat, až ti to vysvětlím, ne? Pak si mě zabij, jestli budeš chtít.“ To znělo rozumně. „Hezky si tady sedneme a já ti o něčem popovídám.“ Přikývl jsem, už jsem neměl na nic jiného sílu. Dědek si sedl a začal vyprávět:

„Pamatuješ si, jak ses zrodil, ne? Zrozený z hněvu, strachu a bolesti, temná sekta plánovala příchod mesiáše. Jenže rituál provedli špatně a nedostali tě pod svou kontrolu. Mnoho jsi jich pobil. Poslední, kdo ti stál v cestě ven, byl třináctiletý chlapec.“

„A já jej tehdy zabil.“ Zase to na mě dolehlo jako kámen.

„Ano, zabil. Síla magie, kterou sekta vzbudila, dosahovala obludných rozměrů. Tvá poslední myšlenka, že jsi zabil kluka, na tebe dolehla natolik, že si ji tvůj mozek schoval – a pak ji pravidelně vytahoval. Protože šlo o černé kouzlo, šlo jednoduše prolomit černým způsobem – a proto jsi jej dnes zabil.“

Nechápal jsem, o čem to mluví. Co to je za kraviny? A hlavně…

„Co s tím máš sakra společnýho ty?“

„Když už tvé představy překročily psychické zdraví únosnou míru, hledal jsi lékaře – a našel jsi mě. Otevřel jsi se mé mysli a já si přečetl vše, co bylo nutné. Věděl jsem, co potřebuješ udělat. Peníze jsem si od tebe vzal, protože jsem věděl, že léčení bude riskantní, taky jsi mě málem zabil. A navíc, musel jsem uplatit dozorce, aby mi poskytli ty malé šibeničníky, a ty pak zpracovat. Nakonec jsem ti ještě uzavřel paměť, protože kdybys o tom všem věděl, nikdy by jsi se nedokázal vyléčit.“

„Takže…ten kluk, co jsem ho zabil, byl odsouzenec?“

„Přesně tak.“

„A…ten kluk, co žil v mé hlavě…to byla celou dobu jen představa?“

„Ano, díky magii velmi silná.“

Netušil jsem, co teď. Seděl jsem a přemýšlel. Dědek ale vstal: „Musím jít, můj čas je drahý. Víš, proč jsem si jej obětoval tolik na tebe?“

To mě taky napadlo. Tak mocný muž a stráví spoustu času záchranou bezvýznamného mutanta.

„Protože tě čekají velké věci. Když jsem tě zbavil tmy tvého zrodu, zůstalo v tobě jen Světlo. Služ mu věrně!“

Dědek zmizel a nechal mě v chrámu samotného, abych se vyrovnal s tím, co mě potkalo a co mě ještě potká.

 

Kdesi jinde mohli lékaři jen konstatovat smrt. Obětí náhlé zástavy srdce byl sedmnáctiletý mladík, zemřel, když se snažil dostat se do nemocnice. Jeho skon ale nikoho nedojal. Otce měl daleko, matka jej nenáviděla a neměl žádné kamarády. Jeho jméno navždy zmizí z historie.

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. CrazyLom

    Co já vím co je Alcil za pohlaví, z nicku to neodhadnu a pod kalhoty mu/jí nejspíš šahat nebudu. Ale co je fakt úlet, tak přispívat na fórum o povídce :"povídku jsem nečetl, ale…" Ano, i já si myslím, že nejlepší je vyjadřovat se k tématu. Proto držím hubu, člověk pak vypadá inteligentně.

  2. Ekyelka

    Nemyslím, že je potřeba bazírovat na přesném sdělení onoho typu, jak ho nadhodil Alcil. Celý příběh se pohybuje v rámci snu/halucinace a tedy jeho nejasnost a rozzostřenost tolik nevadí. Naopak se mi to velmi líbilo, přestože Letec měl klasické schéma chování 🙂

  3. Jiří

    Nechci ale musím chválit,
    Na této básni jsem nenašel nic negativního. Počínaje originalitou námětu a konče spracováním. Díky psaní v první osobě byly smazány hranice mezi snem a realitou. Často jsem nevěděl, kde zrovna jsem, ale na kvalitě se to vůbec nepodepalo a zde očividně úmyslné matení čtenáře bylo zvládnuto výborně. Jsem velký ctitel fantasy, ale tady jsem mnohem raději četl pasáže z reálného světa. Příběh letce je béčkovitý. Našťestí výborně doplňuje hlavní příběh. Ještě jednou říkám musím chválit.

    CrazyLom by měl publikovat dále a doufám, že příště už budu moci uplivnout trochu té negativní kritiky 🙂

Leave a Reply