Oblohu překryla clona šedých mraků a ze souhvězdí Vah, prvních hvězd, které spatřilo oko člověka, zbyla jen jedna. Ekvilibrium. Nejtajemnější hvězda mezi všemi. Opředená mýty a pověrami. Někdy zářila jasně modře a někdy, jako právě teď, pomrkávala dolů krvavě rudým okem. Brzy si pod oblačnou přikrývku zalezly i oba měsíce a Týrský les se propadl do černočerné tmy. Prastaré duby, starší než celá historie Týru, bránily v přístupu i tomu nejslabšímu světlu. Listí se pustilo do šustivého hovoru, jak se začaly třást samotné kmeny mohutných stařešinů. Pod jejich rozložitými větvemi zablikaly plamínky pochodní. Stromy se znovu zatřásly až od kořenů, když obrovská nestvůra rozzlobeně zařvala. Lesem se rozlehl zvuk hlasitější než sto loveckých rohů.
    Do popředí vystoupila trojice žoldáků. Opatrně překračovali mrtvá těla, zohavená a rozmetaná do všech koutů lesa. Už od pohledu to byli staří, dobře sehraní veteráni. Ramzes je se zájmem pozoroval. Dával jim pět sekund života, ani o sekundu víc. Muži se opatrně rozestoupili, zbraně připravené k boji. Připravovali se na dobře sehranou sérii smrtících útoků. Ještě pár rozvážných kroků. A pak zaútočili. Naprosto nečekaně, naprosto tiše. Žádný bojový pokřik. Jen nenápadné znamení, které by uniklo každému, kdo nesloužil v Týrské legii. Jejich výpady, sladěné dlouhými lety výcviku, vyšlehly najednou v jednom mizivém okamžiku. Vše proběhlo neuvěřitelně rychle. Vzduchem se mihl ostnatý ocas démonického tvora a žoldák snažící se dostat k jeho nechráněným zádům, dopadl na zem ve dvou kusech. V tu samou chvíli vyletěly dopředu zkřivené prsty vyzbrojené ostrými drápy a vytrhly druhému opovážlivci zbraň i s celou paží. Třetí rána, jediná která dopadla, se neškodně svezla po netvorově šupinatém těle. Její původce vytřeštil oči a snažil se zachránit si život útěkem. Stačily jen dva kroky, dva dlouhé kroky a nestvůrná tlama sklapla. Bezhlavé tělo vyděšeného chudáka se zhroutilo k zemi. Všechno trvalo pouhé dvě sekundy.
    „Zase jsem se nechal zmást jejich vzezřením,“ pomyslel si Ramzes. „Já prostě příliš důvěřuji lidem. Měl bych se už poučit a začít víc věřit druhé straně.“ „A nebo sám sobě,“ dodal a vytáhl odněkud dlouhou dýku s blyštivou čepelí. Zápach zvratků dal najevo, že ne všichni přihlížející mají na tato jatka dost silný žaludek. „Proč sem vůbec lezete?!“ zařval Ramzes vztekle. „Co si myslíte, že tady dokážete? Akorát zadělat poslední čistá místa.“ Mezi přítomnými se zvedla vlna nesouhlasu. „Ne? Tak kdo z vás si na ní troufne teď?“ zeptal se vyzývavě, zatímco jeho ruka ukazovala na Týrskou nestvůru. Tvora, který v sobě měl část démona, zvířete i člověka. Největší hrozbu lidstva, zužující ho již od jeho počátku. „Nikdo? Proč mě to nepřekvapuje? Tady jsou platní jen ti, co se dokáží ohánět zbraní, a ne jenom vidlema.“ Země se otřásla. Tvora neznámý křikloun rozčílil. On je ten jediný, kdo má právo tu řvát. On a ne nějaký malý obtížný hmyz. Dunivé kroky narušily ticho lesa, jak se nestvůra blížila. „Uvidíme, jak se umím ohánět já,“ řekl si pro sebe Ramzes a sevřel pevněji jílec dýky. Konečně má možnost se s ní utkat. Tak dlouho na tento okamžik čekal. A dnes zvítězí.
    Nečekal, až stvůra doběhne až k němu, a vyrazil jí naproti. Ti, co ho ještě neviděli bojovat, zůstali stát s otevřenými ústy. Jako stín se mihl světlem loučí a zmizel ve tmě. Soustředil se jen na svůj sluch a na poslední chvíli se sehnul, aby mu nad hlavou prosvištěl zahnutý pařát. Drze proběhl nestvůře mezi nohama. Máchl dýkou, ale ostří neškodně zazvonilo o tvrdé šupiny. Jen díky bleskurychlému úskoku se vyhnul smrtícímu ocasu. Další máchnutí, další úhyb. Jeho reflexy a rychlost byly nadlidské, ale věděl, že to takhle nepůjde donekonečna. Odrazil se, vyskočil a dopadl tvorovi na záda. Ruce mu klouzaly po hladkých šupinách. Pak mezi prsty ucítil hrubou srst. „Přeci jen nemá šupiny všude,“ blesklo mu hlavou. Na nic nečekal a bodnul. Čepel dýky zajela až po jílec. Nestvůra se zatřásla a z hrdla se jí vydral uši rvoucí řev. Začala sebou nepříčetně házet ze strany na stranu, až se jí podařilo Ramzese setřást. Dopadl do podivně páchnoucího suchého listí.
    Nestvůra sebou stále zmítala a nepřestávala řvát. Ostatní lovci zděšeně ustupovali a rukama si zacpávali uši. Ramzes znovu vyskočil na nohy, připraven k dalšímu útoku. Rozběhl se, nabral rychlost, jeho tělo se napjalo ke skoku a… narazil. Tělem mu projela vlna bolesti. Naběhl plnou rychlostí do neviditelné bariéry obklopující nepřítele. Náraz ho odhodil zpátky a po těle mu přebíhaly drobné energetické výboje. Byl v šoku. Znal to mravenčení, to nepříjemné šimrání. „Magie!“ procedil mezi zuby. „Přece ta stvůra neovládá i magii?“ Místo odpovědi se objevil mezi dlaněmi tvora drobný plamen. Ten postupně nabíral na velikosti. Když už mu z rukou plápolal pořádný oheň, obrátil je proti nevěřícně zírající skupině. Plameny vyšlehly jak ze samotných pekel. Několik postav okamžitě vzplálo, ostatní začaly ve strachu utíkat. Plameny vznítily i listí a oheň začal olizovat staré ztrouchnivělé kmeny. Požár se začal rychle šířit. Týrská nestvůra zatnula ruce v pěst. Ramzesovi ztuhly všechny svaly v těle. Byl paralyzovaný, nemohl se ani pohnout. Kouzlo ho spoutalo neviditelnými provazy a on jen bezmocně přihlížel, jak se rozzlobený netvor přibližuje. „To nebude tak zlé, Ramzesi. Byl jsi i v horších situacích. Ještě něco vymyslíš.“ Nestvůra se zastavila na pár kroku od něj, přiblížila svou ohavnou tvář k jeho a zařvala až Ramzesovi zavlály vlasy. „Ale rychle,“ zašeptal Ramzes a na čele mu vyrazily krůpěje potu.
    Vzduch opět naplnila magie a tentokrát byla její přítomnost téměř hmatatelná. Netvor se zarazil. Ohnal se, jako by zaháněl neviditelného protivníka a pak z ničeho nic neznámá síla odhodila jeho tělo a odfoukla ho jako peříčko. Při svém letu vzduchem zlomil několik tenčích stromů. Nakonec se zastavil o jeden obzvlášť prastarý. Neohrabaně se postavil znovu na nohy. Mezi šířícími se plameny se objevila silueta člověka. Postava bez obav procházela výhní hořícího lesa. Vystoupila z ohně na mýtinu vzniklou předešlým bojem. Její černobílý oblek s kápí nenesl žádné známky popálení či jiného poškození. Kápě sklouzla a odkryla mladý mužský obličej. „Ursen!“ vyslovil Ramzes nahlas svou myšlenku. Muž na něj s přátelským úsměvem kývnul. „Co ten tady dělá,“ pomyslel si Ramzes. „Dokončí to, co jsem začal a spolkne všechny mé zásluhy. Nikdo se ho o tu jeho dobrotu neprosil. Dostal bych se z toho sám.“ V Ramzesově pohledu se zablýskala nenávist. Zároveň v něm však bylo možné spatřit úctu a obdiv. Ursen byl nejmocnějším mágem Týru a možná i nejmocnějším mágem vůbec. Jeho moc sílila každým dnem. Byl znám v každém království a každý ho měl rád pro jeho laskavost a dobrotu. Ramzes ho ale nenáviděl. Záviděl mu jeho moc, jeho schopnosti, jeho štěstí, jeho život.
    Zatímco se Ramzes utápěl ve svých černých myšlenkách, Ursen se potýkal s nestvůrou. Bojovali spolu v mentálním souboji. Čas plynul a stále nebylo jasné, kdo z nich má navrch. Na obou se začaly projevovat známky únavy. Pak konečně v okolí stvůry vybuchla myriáda drobných jisker. Její magická bariéra se prolomila. Ursen si otřel pot z čela. Jeho ruka se vztyčila. Okolo paže se mu začaly stáčet drobné bílé nitky a u prstů se měnily v husté zářící řetězce. Ursenovy prsty namířily na Týrskou nestvůru. S ohlušujícím praštěním z nich vyrazily bílé blesky a rozlétly se do všech stran. Těsně před netvorem se znovu setkaly, aby ho následně prostoupily jako proud ničivé energie. Nestvůra zmučeně zařvala. Její bolest musela být nesnesitelná. Nyní pochopila, že před ní stojí opravdu silný protivník a rozhodla se dát na ústup. Ursen se za ní jen podíval a nechal ji utéct. Ještě hodnou chvíli byly slyšet ozvěny jejího dupotu, jak běžela přítmím lesa.
    „Ty jí necháš jít?“ podíval se na Ursena udiveně Ramzes.
    „Musím. Jinak bych neměl dost sil na uzdravení těch, co ještě půjdou zachránit,“ odpověděl Ursen a přejel pohledem po spoušti způsobené netvorem.
    „Jistě, příteli. Máš pravdu.“ Ramzes sváděl vnitřní boj sám se sebou. Nechtěl, aby Ursen věděl, jak o něm smýšlí, ale tahle přetvářka ho ubíjela. „Musím ti ještě poděkovat. Zachránil jsi mi život.“
    „Ále, to nestálo za řeč,“ usmál se Ursen s nehranou skromností.
    V Ramzesovi všechno vřelo. Hlavou se mu točily reje myšlenek. „Zachránil jsi mi život. To nestálo za řeč. Jak šlechetné.“ Měl chuť si odplivnout, ale neudělal to. „To nestálo za řeč. Takže můj život nestojí za řeč.“
    „Tentokrát se na mě osud usmál,“ vyrušil ho z úvah Ursen.
    „Osud je jako chmýří. Máš pocit, že ho držíš pevně v hrsti a pak zafouká vítr…“ Ramzes si foukl do dlaně a do vzduchu se vznesl šedý oblak srsti, který vytrhl netvorovi ze zad. Oba pozorovali, jak se drobné šedé chloupky snášejí k zemi.
    Ramzes zachytil jeden z šedivých chlupů mezi prsty a pozorně si ho prohlížel. „Nějak nám stárne,“ poznamenal zamyšleně.

 

 

 
    Vál chladný podzimní vítr. Stařec si přitáhl tenký kabát víc ke krku. Zima už byla za dveřmi. Nebude trvat dlouho a napadne první sníh. Vítr zvedal listí ze země a mrazivým bičem ho nutil k pohybu. Hroby v této části hřbitova byly zanedbané. Nikdo se o ně nestaral. Ti, kteří v nich leželi, zde odpočívali v tichém zapomnění. Stařec však jednoho z nich hledal. Konečně našel opuštěný hrob zasypaný suchým listím a zarostlý plevelem. Nápis na náhrobku byl oprýskaný, jméno nešlo téměř přečíst. S trochou úsilí by z něj však kolemjdoucí vyluštil tato slova: „Ursen, veliký mág a člověk.“ Stařec se opřel o náhrobní kámen a chvíli zhluboka oddechoval. „Už to není to, co dřív,“ usmál se trpce. „Brzy se opět setkáme.“ Pak odhrnul z hrobu listí a vytrhal plevel. Nakonec vyndal z kapsy lahvičku se zlatou barvou a poklekl vedle hrobu. Pomalu a třesoucí se rukou opravil nápis nesoucí jméno zemřelého. Několikrát dílo vylepšoval, než byl konečně spokojen. Když byl hotov, pokusil se znovu vstát. Síly ho ale opustily. Zamotala se mu hlava, upadl na tvrdou zem a ztratil vědomí. Zůstal tam ležet opřený o náhrobek. Náhrobek, na němž zlatým písmem stálo: „Ursen, přemožitel Týrské nestvůry.“

 
    Stařec otevřel oči. Ležel v měkké posteli, pod hlavou dva polštáře a vedle na stolku horký čaj.
    „Jsi v pořádku? Nic ti není?“ ozval se vedle něho známý hlas.
    „Jsem živý. Bohužel.“
    „Už zase ty pitomé řeči,“ zamračil se starcův syn Glyddin. Za ním stáli dva malí vykulení kluci. Jeho vnuci. Svému otci dělali jen radost a brzo jim přibude ještě třetí sourozenec.
    Pro Glyddina byla jeho rodina vším. Ona byla tím, co ho drželo při životě i na těch nejnebezpečnějších výpravách. Svého otce si Glyddin nade vše cenil. Vždy byl jeho vzorem. Kdo by také nechtěl mít za otce slavného bojovníka. Přemožitele Týrské nestvůry. Sám Glyddin však nezůstával pozadu. Jeho umění s lukem bylo známo i na samotných hranicích království. A každým dnem se zlepšoval.
    „Budu vám vyprávět, jak jsem porazil Týrskou nestvůru,“ pravil stařec.
    Glyddin se nesměle pousmál. „Je to moc zajímavé vyprávění, otče, ale slyšeli jsme ho už tolikrát…“
    „Ticho!“ skočil mu stařec do řeči. Glyddin zmlknul. Věděl, že když má otec svoji podivnou náladu, je lepší mu neodporovat.
    „Dnes vám řeknu, jak to bylo doopravdy.“

 

 

 
    Nad lesem visela rudá záře. Stromy, které zde rostly stovky let, byly teď stravovány nenasytnými plameny. Pamětníci založení Týru jeden za druhým podléhali nemilosrdnému ničiteli. Boj s Týrskou nestvůrou tak způsobil nenapravitelné škody. Lidé se pokoušeli oheň uhasit, ale marně. Když už bylo jasné, že požár pohltí celý les, stal se zázrak. Z jasného nebe plného hvězd se snesl na ohnivé peklo déšť. Prvně jen pár nesmělých kapek, ale postupně se nepravidelné bubnování proměnilo v hromový rachot, a k zemi se řítily provazce vody. Se zasyčením horším než z klubka zmijí se vznesl nad koruny stromů oblak páry a zahalil spáleniště do bílého závoje. Za pár minut bylo po ohni. Uprostřed mokrého popela stál mladý mág v promoklém černobílém oděvu. Ursen použil všechnu svou zbylou sílu na uhašení požáru a teď mu již žádná nezbyla na přenos domů. Pomalými unavenými kroky se vydal napříč spáleništěm. Čekala ho dlouhá cesta pěšky.
    Konečně vstoupil na nádvoří chrámu rovnováhy. Nebyl zvyklý na tolik chůze a věděl, že zítra bude mít chodidla samý puchýř. Když procházel kolem pokojů svého učitele, všimnul si, že za okny stále ještě poblikává světlo svíčky. Podivil se, že je mistr tak pozdě v noci vzhůru, a rozhodl se, že ho navštíví. Jeho učitel byl už velice starý muž a většinou uléhal s příchodem tmy. Dveře byly pootevřené a mezerou proudil na chodbu tenký proužek světla. Ursen nahlédl škvírou dovnitř. Mistr ležel v posteli a svíčky ve svícnu pomalu dohořívaly. Zdálo se, že spí. Ursenovi však něco říkalo, aby přece jen vstoupil. Něco nebylo v pořádku, ale on nevěděl co. Jak potichu našlapoval po kamenných dlaždicích, starý muž zvedl hlavu.
    „Ursene,“ zamumlal sotva srozumitelně.
    „Mistře. Nevzbudil jsem Vás?“
    „Brzo upadnu do spánku, ze kterého mě již nic neprobudí,“ zašeptal starý mág a propadl se do dávivého kašle. Z úst mu vytryskl proud krve. Ursen se zarazil. Teď teprve si uvědomil, jak jeho mistr vypadá. Tělo měl samou spáleninu a puchýř a bílé prostěradlo bylo rudé od krve. Ursen k němu rychle přiskočil.
    „Opovaž se mě léčit!“ pokusil se mistr zvednout hlas. „Nedokázal bys to a já si to ani nepřeji.“
    „Proč?“ zeptal se Ursen s pocitem bezmoci.
    „Víš, chlapče, někdy je smrt vysvobozením. A já si teď nepřeji nic víc, než zemřít.“ Starý muž se opět rozkašlal. „Sám to jednou pochopíš.“
    Ursen cítil, jak ho pálí oči. „Kdo? Kdo to byl?“ vykřikl rozhorleně. „Řekněte mi jeho jméno a já Vás pomstím. Bude litovat, že kdy žil.“
    „Týrská nestvůra. Byla to Týrská nestvůra.“
    Ursen se zatvářil překvapeně. „To snad ne. Kdybych ji nenechal utéct…“ Do očí se mu začaly drát slzy. „Půjdu po té bestii, dokud bůh rovnováhy bude stát nade mnou.“
    „A jak si stojíš v magii, chlapče?“ zeptal se mistr a nečekaná otázka Ursena udivila.
    Rychle se však vzpamatoval. „Já…vyhrál jsem nedávno turnaj mágů v Leones. Myslím, že jen málokdo by se mi dokázal postavit. Dobře jste mě vycvičil…“
    „Toho jsem se bál,“ objevil se ve tváři mistra nešťastný výraz. Ursen na něj nechápavě pohlédl. „Musím ti ještě něco říct, chlapče.“ Starý mág mluvil už tak potichu, že mu bylo sotva rozumět. Ursen se k němu naklonil. „Bohové jsou staří parchanti, Ursene. Vyberou si tě za svůj nástroj, řídí tvůj osud a je jim jedno, jestli si to přeješ nebo ne. Je jim jedno…“ Mistrův obličej ztuhnul. Poslední slova už nedořekl. Na jeho tvář dopadly Ursenovy slzy a tiché zdi chrámu rozechvěl zoufalý výkřik mladého mága.

 

 
    Ramzes byl ve svém živlu. Seděl v potemnělém lese, ani nedutal. Mezi stromy se vznášel bílý opar. Počasí mu příliš nepřálo, ale to ho nemohlo odradit. Soustředil svůj sluch na každý sebemenší šelest. Cítil, že Týrská nestvůra je někde blízko. Konečně k jeho sluchu dolehl tichý šramot. Vytáhl svou dlouhou dýku. Jeho uši zachytily další zvuk. Tiché křupnutí pro něj bylo jak rána hromu. Dokázal rozeznat i jednotlivé kroky. Původců bylo víc. Odhadoval tak pět, šest. Z husté mlhy se postupně vynořilo několik postav. Ramzes viděl jen jejich obrysy. Přikrčil se za nízké křoví a připravil se k útoku. Když se první postava přiblížila na pár kroků, rozeznal rysy jejího obličeje. Ještě chvíli přemýšlel, jestli má zaútočit. Rozmyslel si to na poslední chvíli. Vstal ze svého úkrytu a dobře zahraným veselým tónem pravil: „Ursene, rád tě vidím. Co ty tady?“
    „Neříkej, že nevíš,“ řekl Ursen zvláštně zastřeným hlasem. Ramzes věděl. Od té doby, co zemřel jeho mistr, Ursen žil jen pro pomstu. Nemohl se zbavit myšlenky, že zavinil jeho smrt. Chtěl ulevit svému svědomí a rozhodl se, že Týrskou nestvůru zabije za každou cenu. Ta však zmizela. Po jejich posledním střetnutí se již neobjevila. Nebylo po ní ani stopy. Až donedávna. Před pár dny vyvraždila celou vesnici nedaleko odsud. A Ursen se svými třemi přáteli a svou milou jí byli v patách a neustále křížili Ramzesovi cestu. A teď tu byli zase. Nikdy se jich nezbaví. Kéž by se propadli do horoucích pekel.
    Ramzes se přátelsky usmál. „Alespoň si můžeme vzájemně vypomoci v boji s tím netvorem.“
    „Ani nevíš, jak jsem rád, že mám právě tebe vedle sebe,“ naklonil se k němu Ursen. Ramzes byl mistr v sebeovládání, ale teď jeho kamennou masku prolomilo upřímné překvapení.
    „Měl jsem sen,“ vysvětloval Ursen. „Promluvil ke mně tajemný hlas a jeho slova byla hrůzná. Říkal, že všichni budou stát proti mně. I mí přátelé. Má láska mě opustí. Jediný člověk mi pomůže v mé nejhorší chvíli. A budeš to ty! Ty mě zachráníš.“
    Ramzes se pobaveně zašklebil. „A nespletl sis mě s někým?“
    „Ne,“ řekl Ursen rozhodně a dal jasně najevo, že už se o tom nechce bavit. Možná proto, že už nebyli sami. Obklopily je další čtyři postavy. Jedna z nich byla žena. Lynn, Ursenova milá. Štíhlá kráska s plavými vlasy byla zcela neozbrojena. Ani by zbraň nepoužila, byla léčitelka. Zato jeho přátelé byli ozbrojeni až po zuby. Grimbad, Lethis a Tamern. Tato jména měla mezi lidmi Týru svůj zvuk. První byl prošedivělý trpaslík s masivní obouruční sekyrou, proslulým Čtvrtičem. Přišel za Ursenem až zpod Spálených vršků, kam byly zatlačeny zbytky jeho skomírajícího národa. Další dva byli z elitní jednotky královských lučištníků. Přes rameno jim čněl dlouhý luk a za pasem jim visely dva krátké meče. Ač velmi mladí, měli v této jednotce postavení vyšší než mnozí veteráni. Byli to bratři a nehnuli se od sebe na krok. Věčně se hádali, kdo z nich je lepší střelec, ale nikdy svůj spor nevyřešili, protože ani jeden z nich nikdy neminul. Každý věděl, že je to jen dobrácké škádlení. Jejich sourozenecké pouto přestálo už mnohé zkoušky, ve kterých jeden za druhého museli nasadit svůj život. Většinou to byl rozvážný a trochu upjatý Tamern, který tahal svého dobrosrdečného, ale lehkomyslného bratra z potíží.
    Tito všichni přišli na Ursenovo zavolání. Ani na okamžik nezaváhali. Ursen byl ten, kdo při nich stál v těch nejtemnějších chvílích a nyní nastal čas mu jeho dobrotu oplatit. Ursen, kterého spatřili však nebyl ten, kterého znali. Až po okraj byl naplněn pomstou a zevnitř sžírán neodbytným pocitem viny. V jeho chování se nalézalo pramálo přátelství a laskavosti. Připadali si jen jako nástroje jeho pomsty. Přesto mu pomáhali.
    Nejhůře situaci snášela Lynn. Jen kvůli své lásce k Ursenovi ho doprovázela na této výpravě, která byla naprosto proti jejímu přesvědčení. Odsuzovala násilí a pouze s velkým přemáháním porušila své zásady. Ursen se však tvářil, jako by ani neviděl jakou přináší oběť. Neopětoval její lásku. Vlastně nedával najevo jakékoliv city. Marně hledala střípky dřívější vášně, toho spalujícího citu, který mezi nimi vzplanul. Její zamilované pohledy narážely do jakési neprostupné hradby a Lynn se stávala čím dál nešťastnější.
    „Tak kdy už narazíme na tu nestvůru?“ vykřikl nadšeně Lethis. „Pořád čekám, že na nás vyskočí ze křoví a zatím to byl vždycky jen nějaký podnapilý pobuda.“ Při posledních slovech se ohlédl na Ramzese, který mu jeho narážku oplatil vražedným pohledem.
    „Zase se chceš dostat do problémů?“ pokáral ho polohlasem Tamern. „S některými lidmi není radno si zahrávat.“
    Lynn chytila Ursena jemně za ruku. „Ursene, pojďme odsud. Mám z toho místa špatný pocit. Něco zlého se tady stane.“
    „Nemůžu odsud odejít. Je někde tady, vím to. A dnes konečně zaplatí za všechny své činy.“
    „Trpaslík z boje neutíká, slečinko. Ale nebojte se, dobře to dopadne. Tahle sekera z ní nadělá čtyři malý neškodný nestvůrky,“ skočil jim do řeči Grimbad a hrdě poplácal svého miláčka.
    Lynn trpaslíka ignorovala. „Jsi zaslepený svou pomstou, Ursene, a jestli neprohlédneš, přivede tě do záhuby.“ Do jejího hlasu se vkradly výčitky spolu se strachem o svého milého.
    „Staň se, co se má stát,“ pronesl Ursen a v jeho slovech zazvonil chlad.

 
    Z lesů stoupala pára a splétala své copánky v neproniknutelný závoj mlhy. Ale na nebi nebyl ani mráček. Bylo hustě poseté hvězdami tvořícími zářící obrazce opředené prastarými příběhy. Ze souhvězdí Vah zářila jasně modrá Ekvilibrium a svým světlem ukazovala lidem správnou cestu. Znenadání její jas pohasl. Probodána tisíce ostřími zalila se nachovou září a rudé paprsky se jak kapičky krve rozlétly do všech stran.
    Krev. Jak jen toužila po krvi. A dnes v noci se dočká. Touha zabíjet se opět stávala neodolatelnou a ona musela znovu vyrazit na lov. Chtěla se nakrmit lidského masa, napít jejich krve a nabažit jejich strachu. A teď byla ideální příležitost. Mlha ještě zhoustla a dostala se své kořisti do zad. I když se žádostivostí celá třásla, byla trpělivá. Věděla, že její chvíle se blíží.
    A pak ten okamžik nastal. Skupinka se rozdělila. Ostatní zmizeli v mlze, zatímco její oběť se maličko opozdila. Vyběhla. Snažila se našlapovat co nejtišeji, ale její mohutné tělo jí to znemožňovalo. Ještě více zrychlila. Vzdálenost mezi ní a kořistí se každým krokem zmenšovala. O její mysl zavadil cizí pocit. Dokázala vycítit všechny lidské pocity, to bylo její zvířecí dědictví. A nyní cítila strach. Kdykoliv jindy by strach pohltila, převalovala by ho na jazyku a vychutnávala každý jeho odstín. Teď však znamenal pouze jedno. Věděl o ní. Vzduch rozřízlo ostré zasvištění a hrudí jí projela tupá bolest. Šíp se odrazil od šupin na prsou, ale i samotná rána byla silná tak, že jí vyrazila dech. Věděla, že musí být opatrná, že to není banda bezbranných vesničanů. Ale stejně byla překvapená.
    Mlhou se rozlehl křik a jeho ozvěna se odrážela mezi stromy. „Tamerne! Bratře! Je tady. Pojďte mi na pomoc.“ Několik hlasů mu zavolalo v odpověď.

 
    „Už jdu! Kde jsi?“ zavolal Tamern a přidal do kroku. Myšlenka, že jeho bratr se někde sám potýká s Týrskou nestvůrou, ho doháněla k šílenství. Stromy otřásl netvorův výkřik a zmrazil lučištníkovi krev v žilách. Do Tamernova srdce se pomalu začal vkrádat strach. Kdyby se nemísil s obavami o bratra, neudělal by už ani krok. Když odezněla poslední tichá ozvěna, neozval se již ani hlásek. Celý les se ponořil do hlubokého ticha, až měl Tamern pocit, že se na něj tlačí ze všech stran. Zmocnila se ho panická hrůza. Jen stál a čekal, až ticho naruší kradmé kroky nebo příšerný řev. Měl chuť sám vykřiknout, jen aby se ho zbavil.
    Konečně se dočkal. Něco vyběhlo z bílých cárů mlhy a rychle se k němu blížilo. Jeho cvičené reflexy se nezapřely. Bleskurychle sáhl do toulce, nahmátl šíp, založil do tětivy a natáhl. To vše jen jediným plynulým pohybem. Tětiva zadrnčela a šíp se vydal přímou cestou k černému bodu na bílém pozadí. Ozvalo se bolestné zasténání. Zasáhl. Tvor udělal ještě pár nejistých kroků a padl k zemi. Tamernem projela vlna radosti. Ale něco nebylo správně. Bylo to moc jednoduché. Založil do tětivy další šíp a obezřetně se začal k nehybnému tvoru přibližovat. Pohledem krájel hustou mlhu a snažil se rozeznat jeho obrysy. Čím blíže byl, tím více na jeho mysl útočila myšlenka, že to, co zasáhl, nebyla Týrská nestvůra. Kousek od svého cíle se zastavil. Stáhl se mu žaludek, poslední kroky se bál udělat. Nyní již bylo jasné, že to, co leží před ním v kapradí, je člověk. Již tušil, koho skolil jeho šíp, ale snažil se natáhnout tu chvíli zdánlivé nevědomosti. Nemohla to být pravda. Nechtěl si tu možnost připustit. Zvrátil hlavu a snažil se skrz mlhu zahlédnout alespoň jednu hvězdu. Marně.
    „Pěkná trefa, bratře,“ zachrchlal ležící muž a jeho hruď se zachvěla. Trčel mu z ní dlouhý opeřený šíp a od jeho hrotu se rozpíjel rudý krvavý květ. „Je konec našich věčných hádek,“ pokusil se o poslední křečovitý úsměv Lethis. „Vyhrál jsi.“ Pak se jeho hlava svezla do mokrého kapradí. Tamern se ani poté nepohnul. Stál nehybně uprostřed nočního lesa. Jeho pohled stále směřoval k nebi, které přes bílý závoj neměl šanci spatřit. Jeho myšlenky se snažily uniknout, ale nešlo to. Plně na něj dopadla váha jeho činu. Oči ho pálily, ale nedokázal plakat. Ani slzu pro svého bratra nedokázal uronit.
    Zmocnilo se ho zoufalství a zatemnilo mu zrak. Nevnímal okolní šelest ani přibližující se kroky. Jen podvědomě zachytil jakýsi pohyb. Do rozmazaného obrazu mu vstoupil obrovitý stín nenáviděného netvora. Nenávist. To bylo to, co mu nyní kolovalo žilami a rozehřívalo ztuhlé svaly. Ten tam byl jeho strach. Od pasu vzlétly dva krátké meče a jejich zahučení přerušilo ticho lesa.
    „Nyní se již nespletu!“ pravil lučištník téměř nehybnými rty a poslepu se vrhl na svého nepřítele. Týrská nestvůra se dala na ústup. Nečekaný útok jí připravil již druhé překvapení pro tuto noc. Nevěřícným pohledem sledovala onoho muže. Obličej měl zkřivený nenávistí, k ní i celému světu. Jeho oči se upíraly do prázdna, jako by ji snad ani neviděl. A přesto na ní vedl jeden útok za druhým. Meče se míhaly vzduchem jak křídla kolibříka a zasypávaly tělo nestvůry sprškou ran. V ten okamžik jí byl opravdu silným soupeřem. Vztek dodával jeho útokům na síle a ona je vykrývala jen s obtížemi. Na chvíli pocítila ve svém nitru zvláštní vlnu obdivu, ale rychle ji zase zapudila.
    Vztek ani zoufalství však nejsou dobrými rádci. Tamernovo rozrušení mu bránilo plně se soustředit na boj. Nestvůra čekala na sebemenší chybu v jeho obraně. A dočkala se. Tamern dopadl do kapradí s hlubokou ranou v boku. Ležel bok po boku svému bratru.
    „Jdu za tebou, bratře,“ zašeptal a nahmatal Lethisovu ruku. Ještě než vydechl naposledy, tvář mu skropily slzy a odnesly sebou temnotu, která mu zastírala zrak. Všechny zlé emoce z něj opadly a on se ve své poslední chvíli usmál smrti do tváře.
    Týrská nestvůra stála nad dvěma bratry. Její věčný hlad měl být ukojen. Ale něco jí bránilo v tom, aby tak učinila. Pohled na dva muže, kteří se jí tak odvážně postavili, v ní probouzel hluboko skryté pocity. Byly to však jen slabé záblesky v její černé duši. Touha po krvi byla silnější. Teď se nakrmí čerstvého masa!
    „Neee!“ zaburácel lesem hrdelní pokřik. Mezi stromy se objevil rozběsněný trpaslík. Jeho zrak padl na Tamerna a Lethise a v jeho pohledu bylo obsaženo více, než by se dalo říci slovy. „Nech je být alespoň po smrti, ty zrůdo!“ zařval nenávistně a pozvedl do vzduchu svou obouruční sekeru. Znal ty dva již dlouho a měl je oba upřímně rád. Teď byli jeho přátelé mrtví. A on znal viníka.
    Nestvůra se otočila, připravena potrestat toho drzouna, který ji vyrušil od jídla. Trpaslík ji však předběhl. Z jeho hrdla se vydral bojový pokřik a Grimbad s neuvěřitelnou rychlostí zdolával vzdálenost, která ležela mezi nimi. Říká se, že jen dvě věci jsou horší než rozzuřený trpaslík. Rozzuřený trpaslík se svou sekerou a rozzuřená trpaslice. A pohled na Grimbada by opravdu v tuto chvíli vzbudil respekt i v srdci toho nejotrlejšího bojovníka. Týrská nestvůra však neznala strach a vydala se mu naproti. Jejich setkání bylo jak srážka dvou živelných sil. Země se otřásla a do vzduchu vzlétl déšť jisker. Trpaslík byl přes svůj neohrabaný vzhled nečekaně rychlý a obratný a ani léta mu neubrala na síle. Legendární Čtvrtič byl snad na všech místech zároveň a jeho útoky byly smrtící. Občas jeho čepel pronikla i netvorovými šupinami. Rány nebyly hluboké, ale nestvůru přiváděly k nepříčetnosti. Souboj se stával čím dál zuřivějším. Nestvůra měla problémy zasáhnout o hodně menšího protivníka a ten jí vždy na poslední chvíli proklouzl.
    Týrská nestvůra ztrácela trpělivost. Nechala si levý bok odkrytý a když na něj trpaslík zaútočil, znenadání se za ním vynořil ostnatý ocas. Ocasem jí projela bolest, jako kdyby jím udeřila do žulového kamene. Důležitější však bylo, že trpaslík ležel na zemi. Jaké však bylo její překvapení, když vyskočil čile na nohy a nenesl žádné známky zranění. Jeho zbroj byla ruční prací nejlepších trpasličích kovářů a byla stejně tvrdá jako netvorovy šupiny. Nestvůra rozzlobeně zařvala. Vzduch ztěžkl jako před bouří a v netvorových očích zajiskřilo. Trvalo to jen okamžik a pak mu z nich vyšlehl proud energie a hledal si svou cestu k trpaslíkovi. Magická střela mířila přímo na Grimbada a nebylo před ní úniku. Narazila do trpaslíka a roztříštila se v zužující se energetické pramínky, které se rozlétly do všech stran, jako by se střetly s neprostupnou stěnou. Grimbad se ani nepohnul.
    Nestvůra zaváhala. Pak trpaslík znovu vyrazil do útoku. Čtvrtič se zablýskal v uhasínajícím magickém světle a nestvůra poprvé pocítila silný pocit nejistoty velmi blízký strachu. Trpaslík pozvedl obouruční sekeru nad hlavu. Jeho zbroj se matně leskla a dlouhé šedé vousy mu vlály kolem obličeje. Zrcadlila se v něm zašlá sláva dávných trpasličích válečníků.
    Nestvůra se otočila a proti Grimbadovi se vymrštil silný ostnatý ocas. Trpaslík se odrazil od země. Těsně pod ním projely ostré bodce. Toto byla jeho chvíle. Vložil všechnu sílu do jediného úderu. Čtvrtič se jen mihl vzduchem a narazil do tvrdých šupin, ale ty ho tentokrát nezastavily. Nestvůra zařvala bolestí. Sekera zajela hluboko do zad netvora a z rány vytryskla lepkavá krev.
    Trpaslík se pokusil Čtvrtič vytrhnout, ale nepodařilo se mu to. Zbraň se zaklínila a on s ní nedokázal pohnout. Každý takovýto pokus však působil nestvůře další bolest. Ta znenadání zvedla ruce do výšky. Trpaslík zamrkal. Po obličeji mu stékaly potůčky potu a sůl se mu dostala do očí. Pot nebyl jen důsledkem námahy, ale hlavně teploty, která se počala v blízkosti nestvůry závratně zvyšovat. Nenávistné oči zrůdy vzplály vnitřním ohněm a nestvůra se proměnila v doutnající uhlík. Její tělo zrudlo pod návalem spalujícího žáru. Čtvrtič se také zahříval a Grimbada zbraň nesnesitelně pálila do rukou. Trpaslík ji však odmítal pustit. Stále se jí snažil ze zad netvora vytáhnout. Jeho snažení bylo čím dál bolestivější. Na rukou mu vyskakovaly puchýře. Šupiny nestvůry již nyní připomínaly vroucí lávu a on cítil, že to dlouho nevydrží. Pak se Týrská nestvůra proměnila v živou pochodeň a její tělo zaplálo bílými plameny. Grimbad zařval bolestí. Jeho řev zanikl v ohlušující ráně. Mlhou projel oslňující záblesk a koruny stromů se zatřásly. Trpaslíkova sekera byla zničena a její zkáza rozpoutala pravé peklo. Čtvrtič vybuchl v stříbrném světle a rozlétl se na tři kusy. V podobě hořících meteoritů proletěly mezi stromy. Jeden z nich se však brzy zastavil. Trpaslík odletěl od nestvůry a dopadl do kapradí. Z břicha mu čněl úlomek Čtvrtiče, jediné zbraně, která mohla prorazit jeho brnění. Ale jeho houževnatost nebyla zlomena. Vyrval si střep z útrob a postavil se znovu na nohy. Sotva se na nich udržel, ale stál. Nestvůra se ještě nevzpamatovala z kouzla a tak měl Grimbad malý okamžik náskok. Odvrátil se od nestvůry a dal se na útěk. Bez své zbraně neměl šanci netvora porazit.
    Když vyběhl, zmocnil se ho pocit, že ho někdo sleduje. U jednoho ze stromů zahlédl temný stín. Byl to Ramzes. Stál tam opřený o kmen a Grimbadovi se na chvíli zdálo, že se usmívá. Za sebou zaslechl řev. Týrská nestvůra spatřila utíkajícího trpaslíka a vydala se za ním.
    „Ramzesi, pomoz mi!“ zakřičel zoufale Grimbad. S krví mu ubývalo i sil. Bez jeho pomoci neměl naději na únik.
    „Trpaslík z boje neutíká. Neříká ti to něco, skrčku?“ ušklíbl se škodolibě Ramzes. Ani se nepohnul.
    Grimbad se otočil a zděšeně vyvalil oči. Nestvůra se blížila. „Proklínám tě, ty parchante,“ procedil mezi zuby.
    „Sbohem, mistře trpaslíku,“ usmál se Ramzes chladně. Ozvalo se křupnutí, když nestvůra zlomila své kořisti vaz. Jako málokterá oběť nestvůry zemřel rychle a bezbolestně.
    Tak skončil jeden z nejudatnějších bojovníků a s ním zmizel ze světa i slavný Čtvrtič. Ramzes se s kamenným obličejem díval, jak zrůda trhá trpaslíka na kusy. Neodvrátil se ani, když začala požírat jeho zbytky. Nechal s klidem znectít Grimbadovu památku. Myslel si, že bojovat s nakrmenou stvůrou bude jednodušší, ale byl to šeredný omyl. Zaraženě sledoval, jak se s každou vypitou kapkou krve hojí netvorovy rány. Než se vzpamatoval, byla nestvůra bez jediného škrábnutí.
    Vzteklý ze své vlastní chyby vyrazil Ramzes do útoku. Věřil, že nestvůru přemůže. Už jednou ji vážně zranil a dnes bude mít šanci dotáhnout to do konce. Teď přišel jeho čas.
    Nestvůra požírala Grimbadovi zbytky a opět jí nebylo dopřáno vychutnat si naplno chuť lidské krve. Nevrle se otočila a ohnala se pařátem po Ramzesovi. Ten se zatím nehnal do žádného útoku. Jen uhýbal netvorovým ranám a hledal jeho slabé místo. Nebylo to tak jednoduché jako tenkrát, několikrát měl namále a jen o chlup vyvázl smrti. Nestvůra se mu zdála rychlejší než při minulém souboji. Zdálo se mu, že i jinak vypadá, ale to přeci nebylo možné. Se zděšením zjišťoval, že nedokáže přejít do útoku, ani kdyby chtěl. Jediné, co dokázal při plném soustředění, bylo, nenechat se zabít.
    Minuty souboje ubíhaly a nic se neměnilo. Jen Ramzes byl čím dál unavenější. Tušil, že jestli nezaútočí teď, tak už nikdy. Uhnul další ráně pařáty, obtočil se kolem netvorovy nohy, zhoupnul se na jeho ocasu a vyšvihl se mu na záda. Hledal ono nekryté místo, kde ho minule zranil. Neměl moc času, musel jednat rychle.
    Hmátl tam, kde minule chyběly netvorovy šupiny. Mezi prsty mu protékala hrubá srst. Ale něco mu připadalo jiné. A pak si uvědomil co. Srst prorůstala jen mezi šupinami, ale jinak byl pancíř na celých zádech naprosto neporušený. Na dlani mu opět ulpěly drobné chloupky a když na ně padl pohledem, jeho oči se rozšířily v němém úžasu. „To není ona!“ zazněla mu v hlavě poplašná trubka. Něco se mihlo v jeho zorném poli a on ucítil ostré bodnutí v zádech, jako by mu páteří projelo tisíc jehel. Pohled se mu zamlžil. Věděl jen, že dopadl na zem a celé tělo ho nesnesitelně bolí. Věděl také, že v nejbližším okamžiku Týrská nestvůra ukončí jeho život. V koutku úst ho zašimral chlup z netvorových zad. Vzal ho mezi dva prsty. Byl hnědý. Hnědý. Pak ho objala milosrdná temnota a odnesla ho do říše spánku. Netušil, že jeho život bude opět zachráněn. Snad s ním měl někdo vyšší záměry nebo to byla jen další souhra náhod.
    Na scénu vběhla Lynn. Přivedly ji sem hrůzné zvuky, které se rozléhaly lesem. Její bílé šaty byly potrhané a oči měla rozšířené hrůzou. Rozhlížela se vyděšeně po dějišti krvavých bojů. Z mlhy se před ní vynořovala mrtvá těla. Cítila z nich závan smrti a před očima jí probíhaly jejich poslední okamžiky. Celá se rozechvěla. Díky léčitelskému výcviku viděla a cítila věci, které byly mimo chápání obyčejných lidí. Občas to však bylo pro její citlivou duši až příliš.
    Z vidění ji vytrhl tichý tlukot, bubnování, které jí pulzovalo v hlavě. Někdo je naživu. Slyšela jeho tep, tlukot jeho srdce. Byl raněný. Ursen? Co když je to Ursen? Všechny ostatní obavy okamžitě ustoupily do pozadí. Vyrazila za tím zvukem. A pak ji spatřila. Jen pár kroků před sebou. Dívala se na ní, jako by na ní čekala. Týrská nestvůra. Lynn ztuhla, její mysl se chtěla dát na útěk, ale její tělo bylo jak z kamene. Nestvůra přistoupila k roztřesené dívce. Ta se ani nepohnula. Jen němě hleděla do tváře smrti. Zkřivené pařáty přejely dívce po obličeji a nechaly za sebou tenký potůček krve, aby ho mohl slíznout slizký kroutící se jazyk netvora. Lynn se otřásla a z očí jí vytryskly slzy. Pařáty sjely na bílý labutí krk. Dívka přerývaně dýchala. Bála se bolesti. Přála si jen, aby vše měla rychle za sebou. Pařáty se pomalu sevřely kolem jejího hrdla. Na poslední chvíli se nestvůra zarazila. Hleděla do dívčiných očí plných slz a cosi v ní bojovalo. V tváři netvora se objevil téměř něžný výraz a pomalu pustil dívku ze svých spárů. Lynn udiveně pohlédla nestvůře do očí. Jejich pohledy se setkaly a do Lynniných očí se znovu nahrnuly slzy. V jejím pohledu se mísilo náhlé pochopení se zoufalstvím, když tiše řekla: „Má bohyně, slituj se.“

 
    Ramzes se zvedl z kapradí. Hlava mu třeštila a v zádech mu vystřelovala ostrá bolest. Ursen s ním přestal třást.
    „No konečně,“ oddechl si, když uviděl, že se probral. „Jsi v pořádku? Kde je Lynn?“
    „Nevím, neviděl jsem ji. Nestvůra zabila Tamerna, Lethise a Grimbada. Pak se vrhla na mě a…“ Ramzes se chytil za hlavu a pokoušel se setřídit si myšlenky.
    „Já vím, pohřbil jsem jejich těla. Ale Lynn jsem nikde nenašel,“ řekl Ursen netrpělivě a dal se do nervózního přecházení.
    „Jestli není tady, tak musí být ještě naživu. Třeba si ji odnesla do svého doupěte.“ Ramzes se usmál. Pokud to měl být pokus o vtip, Ursenovi to tak rozhodně nepřipadlo.
    „Musím hned vyrazit,“ řekl, jako by i teď bylo pozdě. Do jeho hlasu se vloudila bezmoc. „Jestli jí ublíží…“
    Ramzes na něj pohlédl. Ursena opět ovládl vztek. Jednal impulzivně, bez jakéhokoliv přemýšlení. Ramzes chtěl něco podotknout, ale mág máchl rukama a zmizel.

 

 
    Následující dny byly o odhodlání a síle vůle. Mnohé příběhy byly sepsány, aby zachytily strastiplnou pouť Ursena a hon na Týrskou nestvůru. Žádný z nich však v sobě nenesl ani zrnko hrůzné pravdy.
    Týrská nestvůra se dala do pohybu. Vyrazila napříč královstvím a tam, kde prošla, zůstávali jen havrani a vlci. Vybíjela celé vesnice, nikoho nešetřila. Ti, kdo náhodou přežili její řádění, spatřili druhý den ve své vesnici mladého mága. Byl šedivý prachem cest a do jeho obličeje nebylo radno pohlížet. I přes strach, který vzbuzoval, byla jeho přítomnost vítána. Pomáhal léčit raněné na těle i na duši. Když mu lidé chtěli druhý den poděkovat, nebylo už po něm ani památky. Týrská nestvůra neznala odpočinek, postupovala každým dnem dále a dále na sever. Ursen jí byl v patách, ale nikdy se mu ji nepodařilo dostihnout. A za nimi se jako temný stín plížil Ramzes.

 

 
    Krajina byla skryta pod rouškou noci a hvězdy svítily ještě jasněji než jindy. To se samotní bohové dívali, jak vychází jejich plány. To oni drží v rukou lidské osudy.
    Ramzesovi křupal pod botama bílý sníh. Pronásledování ho zavedlo daleko na sever. Byl promrzlý, unavený a hladový. Zatočil za skalní útes, ale rychle se zase stáhnul zpět. Za záhybem stál Ursen. Naštěstí byl k Ramzesovi zády. Hleděl upřeně před sebe tam, kde se tyčily temné zdi prastarého chrámu. Chrám sám o sobě působil zvláštním uklidňujícím dojmem. Byl zasvěcen bohyni milosrdenství a bylo to místo klidu a odpočinku. Pokud se Ramzes nemýlil, zde se učila Lynn svému léčitelskému umění.
    Ramzes se vyklonil přes skalní stěnu. Ursen již stál v samotném vstupu do chrámu. Hlavu měl mírně nakloněnou, nejspíš sledoval sochu bohyně stojící nad ním. Vypadal nerozhodně, stále jako by o něčem pochyboval. Pak jeho pohled sklouzl výš. Jen chvilku zaváhal a zmizel mezi zdmi chrámu.
    Ramzes se podíval směrem, kterým před ním hleděl Ursen. Na pozdrav mu zablikala Ekvilibrium. Její světlo kolísalo mezi červenou a modrou, až se s konečným zábleskem ustálilo na krvavě rudé. Ramzes na nic nečekal a vyběhnul. Měl už dost té únavné cesty. Dnes v noci to všechno skončí.
    Ramzes procházel potemnělým chrámem. Všude ležela rozházená znetvořená těla kněžek. K místu klidu měl nyní chrám opravdu daleko. U oltáře ležela velekněžka. Jako jedna z mála nebyla roztrhána na kusy. Netvor vypil z jejího těla veškerou krev. Byl to otřesný pohled i pro někoho, jako byl Ramzes. V duchu zatoužil vyběhnout ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale nyní již nemohl couvnout.
    V chrámu bylo naprosté ticho, nestvůra už asi skončila svou práci a teď se někde krmila. Ramzes vešel do obytných prostor. Procházel dlouhou uličkou mezi komůrkami kněžek. S nechutí nahlížel do každé z nich. Věděl co v nich spatří, pořád ty samé zvrácené výjevy. Zarazil se až u jedné z posledních. Uvnitř spatřil to, co v ostatních. Kaluže krve a znetvořená rozsápaná těla. To, co upoutalo jeho pozornost byla postava v obleku, který kdysi býval černobílý. Stála na druhé straně místnosti u otevřeného okna. Ramzes k ní potichu vyrazil. Na půli cesty se však setkal s neviditelnou magickou bariérou a se zasyčením se odtáhnul. Ursen se ani neotočil.
    „Ramzesi,“ pravil zlomeným hlasem s pohledem stále upřeným do noční tmy. „Přemohl jsem Týrskou nestvůru, ale Lynn je mrtvá, a já teď potřebuji, abys mi pomohl.“
    Ramzesovi se zatmělo před očima. Měl pocit, jako by prožíval svou nejhorší noční můru. Ursenova slova mu zněla v hlavě a nemohl je přehlušit. On přemohl Týrskou nestvůru. On mu uzmul to, o co celý život usiloval. V jeho srdci se probudila stará nenávist a zaplála ještě více, než kdy předtím. V ruce se mu objevila dlouhá dýka a Ramzes se rozběhl proti magické bariéře, aby ji použil. Sám ani nevěděl, jak mágův štít překonal. Prolétl místem, kde do něj předtím narazil, jako by tam ani žádná překážka nebyla. Jeho ruka, vedená nekonečnou záští, provedla jeden krátký pohyb a dýka pronikla rouchem nic netušícího mága. Ursen se zřítil k zemi.
    „Teď můžeš jít za svojí Lynn,“ zasmál se zlostně Ramzes. V jeho obličeji se rozléval spokojený úsměv. Ursen ležel v krvi na zemi, zbývalo mu pár posledních chvil života.
    „Já za Lynn nepůjdu,“ pravil Ursen. „Ona míří do síní bohů, zatímco my dva se setkáme v pekle.“
    „Možná se setkáme v pekle,“ podotkl Ramzes. „Ale já tam přijdu jako vítěz a ty jako poražený.“
    Ursen se pobaveně usmál „Hlupáku. Takže ty jsi ještě nic nepochopil. Ty jsi prohrál a já jsem zvítězil. A tys mi ještě k mé výhře pomohl. Můj sen nelhal. Říkal, že mě zachráníš.“
    Ramzes znejistěl. Ursenův úsměv mu vehnal do hlavy pochybnosti. „Pomohl? Zachránil? Jak jsem tě u všech ďasů zachránil?“
    „Kdysi mi někdo říkal, že smrt může být vysvobozením. Myslím, že nyní to již chápu,“ řekl Ursen z posledních sil a zavřel oči. Necítil již žádnou bolest, všechna odezněla. Znamení, že smrt už po něm natahuje svou ruku. „I ty to brzy pochopíš,“ zašeptal.
    „Jak to myslíš? Jak pochopím?“
    Ursen neodpověděl. Ramzes s mágem zatřásl, ale ten sklouzl bezvládně na kamenné dlaždice. Byl mrtvý.

 

 

 
    Glyddin se na svého otce znechuceně podíval.
    „Tys ho sprostě zavraždil!“ vykřikl. V jeho očích se zaleskly slzy. „Vždycky jsem tě obdivoval. Byl jsi můj vzor. Slavný přemožitel Týrské nestvůry. A zatím jsi jen zlosyn a vrah.“ Glyddinův hlas přeskočil rozhořčením.
    „Snaž se mě pochopit,“ bránil se stařec. „Myslíš si, že bys nebyl ničeho takového schopen? Věř mi, že byl.“
    „Co ty o mně vlastně víš?“ zařval Glyddin nepříčetně. „Já bych nikdy nic podobného neudělal. Nemám v sobě takové zlo jako ty.“
    Stařec se smutně usmál. „Zatím ještě ne. Ale když sleduji, jak se tvé schopnosti každým dnem…“
    „Dost! Nehodlám se s tebou dál bavit,“ přerušil ho Glyddin a v jeho výrazu se odráželo nepředstavitelné zklamání.
    Dveře do místnosti se rozrazily. Stála v nich udýchaná služebná. „Pane, rychle. Vaše žena rodí,“ vyhrkla ze sebe. Glyddin na chvíli zapomněl na hádku s otcem a vyrazil ke dveřím, div se nezabil. Ve dveřích se ale otočil.
    „Je mi jedno, že je noc. Až se vrátím zpátky nahoru, ať už tady nejsi!“ Práskl za sebou dveřmi a zmizel na schodech do přízemí, kde ležela jeho žena.
    Stařec zůstal sám v místnosti s dvěma vnuky. Ti na něho vyjeveně koukali, ani nemukli. Stařec se na ně rozčarovaně otočil.
    „Co se na mě tak díváte. Chcete pohádku nebo co? Jednu jste slyšeli před chvílí. Ta vám nestačila?“ Chlapci neodpověděli. Stařec si ale vystačil sám.
    „Dřív než člověk začne někoho soudit, měl by nahlédnout do své vlastní duše,“ mumlal si pro sebe. „Každý v ní má pohřbenou i svou temnou stránku. Jde jen o to jak hluboko. Někomu stačí k jejímu vykopání závist. Někomu vina, sebelítost, pomsta. A v někom jí probudí ztráta všeho, co je mu blízké.“ Při posledních slovech se podíval na své vnuky a v jeho očích se podivně zablýskalo. Skrz okno pronikla do místnosti červená záře. Z přízemí se ozval pláč a nikdo si nevšiml, že se k němu přidaly ještě dva dětské vyděšené hlasy.

 

 

 
    Ursen měl pocit, že se probudil ze sna. Stál v jedné z místností určených pro ubytování kněžek. Nepamatoval si, jak se tam dostal. Naposled si vzpomínal, jak stojí pod sochou bohyně v chrámovém portálu. Poslední dobou měl takovéto výpadky často.
    Neměl však čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Jeho pohled přelétl přes potemnělou místnost a málem na něj padly mdloby. Zde to nevypadalo jako cela kněžek, ale jako cela smrti. Šílený pohled bolesti a zabíjení. Mrtvá těla znetvořená stejně znetvořenou myslí. Odvrátil se od té krvavé lázně. Ale cosi ho přitahovalo zpět. „Podívej se,“ našeptával mu tichý vnitřní hlas. Pohlédl tedy ještě jednou do vyděšených tváří ubohých kněžek. A pak ji spatřil. Lynninu tvář, její milovaný obličej. Její výraz nebyl plný strachu, ale spíše smutku a beznaděje. A její tělo…nemohl se na to dívat. Před očima mu prolétaly obrazy neuvěřitelného násilí. Zavřel je, ale stále viděl obličej Lynn a její ústa, jak ho prosí…prosí. Zakryl si obličej dlaněmi. Cítil, jak mu cosi teplého stéká po tvářích. Podíval se vyděšeně na své ruce. Krev. Najednou ji cítil úplně všude. Teprve teď si uvědomil tu nasládlou chuť v ústech. Zahlédl znovu nehybnou tvář své milované, ale tentokrát jako by křičela. Její křik mu trhal srdce. „Ursene, nedělej to! Nemá nad tebou moc. Jsi to ty a já tě miluji.“ Její slova utichla. Jejich význam na Ursena dopadl jako těžký balvan. Všechno zapadlo do sebe a jemu se zvedl žaludek. Vzpomínal si. Vzpomínal si na všechno. V jeho očích se zračilo strašné poznání. Nemohl tomu uvěřit. V hlavě mu pulsoval nesnesitelný tlak. Nápor na jeho mysl byl zničující, nedokázal se smířit s takovým zlem. On se vždy snažil všem pomáhat a teď… teď zjistil, že je jen krvelačná zrůda. Jeho svědomí v té hodině zemřelo.
    On byl Týrská nestvůra. On zabil Lynn. Poprvé to nedokázal, stvůra nad ním ještě neměla plnou moc. Ale Lynn ho poznala a on jí pak pronásledoval, dokud ji zde nedostihl. Sevřelo se mu hrdlo a roztřásl se po celém těle. Zmocnilo se ho zoufalství hraničící až se šílenstvím. Nenáviděl celý svět a nejvíc sám sebe. Vzpomněl si, jak bezcitně a krutě se k Lynn v poslední době choval. Jak musela trpět, když ji přehlížel. Jaký byl slepý. Miloval ji, ale stále neměl čas, aby jí to řekl. A teď už bylo pozdě. Nikdy jí to už nepoví. Poklekl ke své lásce a sevřel její obličej do svých dlaní. „Promiň,“ zašeptal se slzami v očích. Odpovědí mu bylo jen ponuré ticho. Tolik potřeboval odpuštění. Ještě chvíli hleděl do její němé tváře. Ona jediná mu rozuměla. Milovala ho, darovala mu svůj život a on ho ukončil. Vyskočil zběsile na nohy. Držel se za hlavu a rval si z ní chomáče vlasů. V jeho očích plálo šílenství. Nedokázal tu vinu unést. Zabil tisíce lidí. Tisíce nevinných lidí. Zabil všechny, kterým na něm záleželo. Začalo to s jeho mistrem. Ironií osudu ho smrtelně ranil tenkrát v lese jako Týrskou nestvůru. Ale to byla jen součást něčího plánu. Ten někdo si s ním pohrával jak kočka s myší a on mu ještě celý život sloužil. Měl zabít mistra, aby se sám mohl stát Týrskou nestvůrou. Nyní již ani nepochyboval, že kvůli tomu získal své magické nadání. Kvůli tomu rostla den ode dne jeho moc. Plný zloby se postavil k oknu. Pohlédl na zářící modrou hvězdu. „Donutil jsi mě zabít své přátelé,“ pronesl s chladnou nenávistí. „A nakonec i svou lásku.“ V jeho očích se zablýskalo. Nenávist v něm vřela jak vroucí láva v jícnu sopky. Ekvilibrium se na okamžik zbarvila rudě, ale hned se zas vrátila k oslnivému azuru. „Už mě nedostaneš. Přemůžu tě,“ usmál se mág pokřiveným úsměvem. Pak nestvůra zaútočila na jeho mysl. Ekvilibrium zuřivě blikala uprostřed zářící noční oblohy. Byl to nejtěžší boj v jeho životě. V těch minutách spatřil tváře všech, které zabil, vrhaly se na něj ze všech stran, snažily se ho pohltit. Ale on odolával.
    Uprostřed těžkého zápolení ucítil cizí přítomnost. Blížila se pomalu k němu. Nestvůra využila jeho nepozornosti a zmocnila se na okamžik jeho mysli. Tato chvíle stačila, aby vztyčila okolo jeho těla magickou bariéru. Hned vzápětí ucítil v magických nitkách náraz. Někdo se pokusil projít skrz. Využil zbystřené smysly stvůry a poznal Ramzese. Cítil všechny jeho pocity a ten, který z něj vyvěral nejvíc, byla nenávist.
    Podíval se znovu na zářící hvězdu a v duchu pravil: „Můj život byl krásný. Myslel jsem, že mám všechno, co jsem chtěl, a zatím se mi všechno rozpadalo pod rukama.“ Jako záblesk jím projela vzpomínka na Ramzesova slova. „Ano, osud je jako chmýří. Máš pocit, že ho držíš pevně v hrsti, pak zafouká vítr a rozlétne se do všech stran. Nesmíš však jen nečinně čekat, kam ho vítr zavane. Protože jen pokud zachytíš alespoň jednu jeho pápěrku, můžeš říct, že jsi žil svůj vlastní život.“ Po těchto slovech Ursen nečekaně zaútočil na Týrskou nestvůru a zcela ji vytlačil ze své mysli. Ekvilibrium zasvítila čistě modře. „Tohle jsi nečekal, co?“ usmál se Ursen vítězně, ale přesto se smutkem v očích. Zdálo se mu, že v modrém světle vidí stát Lynn. Šťastně se smála, jako když ji spatřil poprvé. „Já jsem pánem svého života,“ pravil k zářící hvězdě a zrušil magickou bariéru.

 

 
    Byla to zvláštní noc. Lidé na ní pak ještě dlouho vzpomínali. Nikdy předtím se na obloze neobjevily takové úkazy jako té noci. Přestože v lidech vzbuzovaly posvátný strach, stejnou měrou je lákaly. Vycházeli ze svých obydlí, aby spatřili noční nebe.
    Lidé znali Ekvilibrium. Věděli, že někdy září modře a někdy rudě. Nikdy ji však neviděli tak zběsile přecházet z jedné barvy na druhou. Vypadalo to jako zuřivý boj uprostřed hvězdné arény. Nakonec se barva ustálila a vítězná modrá zazářila jasněji než slunce. Všichni si na okamžik zakryli oči. Netrvalo to dlouho. Se zatajeným dechem znovu pohlédli do souhvězdí Vah. Prostřední hvězda chyběla. Nevěřícné pohledy pak byly svědkem jejího opětovného objevení. Zjevila se v zářivém bílém rouchu, krásnější než kdy předtím. Všichni vydechli v němém úžasu.
   
Dlouhé roky pak zářila hvězda bíle, než se nakonec zase vrátila ke své modré a rudé. Každý tomu přisuzoval jiný význam, ale všichni na ni stále pohlíželi s nesmírnou úctou. Ona nad nimi dohlížela, řídila jejich osudy. Ekvilibrium. Nebeské znamení boha rovnováhy. To on byl bohem nad bohy. Udržoval mezi nimi příměří. Mezi bohy života a smrti, války a míru… On jediný ochraňoval lidi před zlem. Za to ho všichni milovali. To on udržoval křehkou rovnováhu mezi zlem a dobrem.

Komentáře

komentářů

About The Author

31 komentářů

  1. Jiří Hons

    Chtěls můj komentář – tak tady je. Na povídce se mi nejvíc líbilo, že to nebyl takový ten přímočarý příběh typu: hrdina->někam jde-> cestou překonává překážky-> velký souboj na konci -> vítězství (plus případně nějaká ta ženská pro zpestření děje). Co bych zkusil vylepšit, to jsou popisy dějů – vždycky je lepší prokládat delší popis něčím, co text trochu odlehčí (třeba náhlými vzpomínkami hrdiny, nebo nějakým jeho poznatkem, případně přepisem jeho myšlenkových pochodů) a pak zase pokračovat dějem. To sice děláš, ale ještě bych to zkusil vypilovat. Prostě psát a psát další a další věci a uvidíš, za chvíli se vypíšeš k úplné dokonalosti. Aspoň si to myslím, řekl bych, že máš docela talent. Tak ho využij:))

  2. Váša

    Cetl jsem zhruba tretinu souteznich povidek a tahle zcela zaslouzene stoji na stupnich vitezu. Jde proste o dilko, ktere se cte samo. Například jsem nepochopil jaktože hrdina byl vlastně příšerou, ale dramatický děj plný květnatého využití jazyka zabavil mou fantazii natolik, abych se nemusel zabývat nepotřebnými detaily. Gratuluji

  3. Anonym

    Můj skromný osobní názor je, že je to velmi zdařilé dílko. A chtěl bych se tě zeptat na dvě věci.
    Hraji ultimu online na serveru Temný Ráj a moje postava se snaží vybudovat veřejnou knihovnu, jelikož by se chtěla státi knihovníkem.
    1. nevadilo by ti, kdy tvoje dílko bylo v této knihovně zpřístupněno?

    A dále. Chtěl jsem uspořádat veřejnou sbírku na podporu knihovny leč systém to neumožňuje. Lze pouze umístit vendory/prodavače. Tak herně to prezentuji jako pověřenou osobu k přijímání příspěvků na podporu knihovny, s tím že od ní dostanou malý dárek, aby mohli krásu a sílu psaného slova objevit už nyní. Ale systémově je to prodej.
    2. nevadí ti to?

  4. přednosta

    jen drobnos… neexistuje nekonečné množství zápletek, příběhů ani motivů…. Ve skutečnisti jich je sakra málo a fungují podle určitých vzorů… to originální a nové je pohled, způsob, jakým text zpracujeme… a kdo nejde nový ten nový pohled stává se velkým autorem (umělcem)….

      • přednosta

        já už dlouho fantasy nepíšu a svý poslední věci mam v počítači v mém druhém doma, ale tady bych měl něco snad najít. Pošlal bych ti to mailem.

      • Filip Pivoňka

        Dobře. jestli můžeš a chceš, tak pošli. Jsem docela zvědavý.

  5. Finvelia

    správně,do nás!!!konečně si má alcil s kým pokecat:)povídka je zajímavá,jak už jsem řekla,když jsem jí hodnotila.hawk má pravdu.krom aktivního čtení také aktivní psaní,což ti možná ušlo.běžný lidský omyl.nebo byste mi tu rádi tvrdili,že kritici se nemýlí?:)

  6. Finvelia

    správně,do nás!!!konečně si má alcil s kým pokecat:)povídka je zajímavá,jak už jsem řekla,když jsem jí hodnotila.hawk má pravdu.krom aktivního čtení také aktivní psaní,což ti možná ušlo.běžný lidský omyl.nebo byste mi tu rádi tvrdili,že kritici se nemýlí?:)

  7. přednosta

    A kurva, jsem dělal takový strohý lit. rozbor a nějak sem nevěděl, že komentáře mají omezenou kapacitu…. ups Přepisovat to už nechci…. mno, jen by mě zajímalo, když porotce napsal že je tahle povídka dokonalá, ehm jaký porotci mají literární vzdělání, bo co o literatuře vědí, krom aktivní četby. Něco z lit. teorie? Lit. komparatistiky? Estetiky? stylistiky, Semiotiky? Něco z dějin literatury?

    • Hawk

      krom aktivní četby aktivní psaní
      dokonalý je to hlavně proti některým ostatním povídkám, jejichž autorové by potřebovali poradit. takže jsem tím chtěl říct, že to není právě Naovy, který potřebuje ode mě kritiku!
      a mně se zase tak předvídatelná ta povídka nezdála když jsem ji četl. to ale záleží na jednotlivých čtenářích, každý má jiné myšlení, mně by se zase zdála předvídatelná jiná povídka
      kritizujete tu její neoriginalitu a přirovnáváte k jiným dílům, ale to takhle můžu udělat s každou jinou povídkou, nemají se hledat stejné prvky, ale odlišné! podobnost se dá najít skoro ve všem, to není kritika…

      • přednosta

        Přesně tak, odlišné… tim že jsem to přirovnával, jsem ukazoval na neodlišnost…. nic tam nebylo nový, dokonce ani nějakou hlubší myšlenku to nemělo… a to je právě ono, otázka je, jestli autoři tohle píší, protože chtějí, nebo proto, že ještě zatím nic jiného neumějí…. a nebo jestli to píší, protože to chce publikum. Stejný problém má celá česká fantasy, myslím tu oficiální, profesionály. Není schopna povznést se nad pouhý svůj stín. (Česká sci-fi je na tom o málo líp resp. o tři autory, Neff, kulhánek a Rečková) Nekritizuji autory, že píší, to je úžasné, psát by měl každý podle mě. chceš si přečíst knížku, napiš si ji. Každý píše hlavně pro sebe. A utor této povídky má dobré předpoklady stát velmi kvalitním. Jenže je potřeba přemýšlet, co psát???? a uvědomit si, co píšu!
        Ehm, stejný problém, má vlastně i celá světová fantasy. Poslední opravdu zajímavá věc je snad Harry Potter, ale mám omezený rozhled samozřejmě.

      • Naovy Silverflame

        I když bych s některými přirovnáními, cos použil, nesouhlasil, je pravda, že co se týká prostředí povídky, nesnažil jsem se vytvořit nic světoborně nového. Pokoušel jsem se věnovat hlavně příběhu a dát do něj právě něco neomšelého a nového (dokonce i trochu té myšlenky, i když možná ne zrovna nejhlubší:) ) a mrzí mě, že ty v tom vidíš pravý opak.
        Připadá mi, že z pohledu, z jakého to bereš, bych mohl stejně rozebrat i toho Harryho. Nejradši bych byl, kdybys mi poslal povídku, kterou ty shledáváš celou ryze novou a originální (to nemyslím jen řečnicky, opravdu by mě to moc zajímalo:) ).

      • přednosta

        Co se té povídky týče, doufám, že někde nějakou najdu. Nebo ještě lépe, že nějakou takovou napíšu:)))))
        Že já v tom vidím pravý opak by tě nemělo mrzet, měl by jsi za to být rád. Tady máš bezvadnou možnost zjistit jakým způsobem funguje vztah povídka-čtenář. tvoje povídka-čtenář. to je snad hlavní důvod, proč tu ty komentáře jsou. dozvíš se reakci, pohled někoho třetího a pak s tím můžeš dál pracovat. já tady neříkám tohle a tohle je špatně, abych ukázal, že jsi špatný autor. V žádným případě, to není cíl. Já tady říkám tohle a tohle je špatně, aby jsi byl mnohem lepší autor. A nezapoměň je to jenom názor… Kdybys chtěl, můžu ti reflektovat celou tvojí povídku z pohledu lit. teoretika a hlavně čtenáře….

      • Naovy Silverflame

        Já jsem samozřejmě rád za každý komentář, vždyť jsem si o ně sám řekl:) Taky se nijak neurážím. Ale myslím, že je přirozené, že autora mrzí, když čtenář nepochopí, o co se snažil.
        Mám na to asi trochu jiný náhled, což se dá očekávat, ale právě kvůli tomu bych rád viděl tu povídku, jak jsem psal výše (v nejlepším případě tedy psanou Tvou rukou:) )
        Co se týče reflektování mé povídky, jestli se Ti do toho ještě bude chtít, tak budu jen rád:)

      • Přednosta

        autor ba neměl očekávat od čtenáře pochopení. krásně to vystihli pražští strukturalisté, pro ně byl autor jen sémantické gesto, medium, které dalo vzniknout textu. text sám o sobě poté ožívá va svých nových variacích s každým novým čtením, s každým novým čtenářem. A samotné pochopení tkví v interpretaci, na co já reagoval byla technická stránka textu- styl a forma… Večer se na to podívám a pak ti to pošlu na email… doufám, že ti to trochu pomůže a snad inspiruje…

      • přednosta

        Ještě k tomu hodnocení… Pokud aktivně píšeš, má člověk věčinou tendenci sklouzávat k tomu, že kladně hodnotí věci podobné jeho vlastním textům. to je naprosto normální, proto většinou literární kritici jsou lidé, kteří psát neumějí.))) paradoxně))) Mě třeba zaujala povídka Dědictví smrtonošů hlůavně tím, že byla podobná mojí první věci, kterou jsem napsal. Dělal jsem v ní i podobné chyby:))))
        tím nijak nenarážím na vaší kompetentnost, to v žádným případě, aby to tak nevyznělo. Jen jsem zvědavý a debata může být v ledasčems přínosná. nám všem.

  8. přednosta

    ehm…. mno…jsem na rozpacích… Autor umí pracovat s jazykem, vybírá velmi dynamické motivy, které děj posouvají dál… to bylo výborné, jenže… někdo v komentáři napsal, že si na začátku domyslel konec.. to je největší problém povídky, je předvídatelná. To je horší než její neoriginálnost a patetičnost. chce to lépe poskládat, jednotlivé části by měli do sebe bu´d zapadat postupně, nebo na konci se spojit v jeden celek, autor tady naznačuje motivy, čtenáři hádej, jenže čtenář uhodne( hcyba- bohužel velká, text je potom jen nudným popisem, nepřekvapí! )!
    boj dobra proti zlu, klasický motiv pohádek a fantasy jsou takové brutální pohádky. to je v pořádku, ale ty postavy…. Motiv metamorfózy, jen místo vlkodlaka je tu nějaká příšera, a to ještě pod vlivem hvězdy (vlkodlak měsíce) Mág: jako by vypadl z Feistových trhlinových válek: legendármní Milamber (Pug původně). Trpaslík: ještě se mohl jmenovat Gimli a div na sobě neměl mithril (viz. zmínka v textu o nezničitelné zbroji nejlepš

  9. Eleira

    Povídka se mi líbila. Zajímavý námět a pěkně zpracovaný. Nečetla jsem ostatní soutěžní povídky, takže nemohu posoudit, zda je druhé místo to pravé, ale rozhodně si myslím, že je zasloužené. Občas si u soutěží člověk řekne: "U všech bohů, jak mohli na druhý místo dát takovou slátaninu." Tohle ale rozhodně není ten případ. Upřímně se mi to moc líbilo. Jen nevím, co to se mnou poslední dobou je, ale už na začátku příběhu si dokážu domyslet jeho přesné pokračování a příběh dočítám, jen abych si zkontrolovala domněku (tím jsem nechtěla říct, že je povídka předvídatelná…třeba pro ostatní není).Mno jak říkává můj bývalý šéf : Kus dobré práce!

  10. Naovy Silverflame

    Díky za komentáře. Moc mě potěšily.
    Jinak vím, že ta povídka je docela dlouhá, takže nevím kolik lidí si jí přečte. Ale prosil bych alespoň porotce, které jsem k tomu už stejně donutil tím, že jsem jí poslal do soutěže, jestli by sem mohli hodit pár slov. Přijímám jakoukoliv kritiku, i negativní, z té si člověk alespoň něco odnese:)
    PS: BG je pravá klasika;) Tu ikonku používám všude už od doby, kdy jsem hrál jedničku. A to už je docela dávno…

Leave a Reply